Školní úvaha na téma:
„…Poušť dělá krásnou to, že někde skrývá studnu.”
(Antoine de Saint – Exupèry)
„ … Trocha poetiky nikdy neuškodí. Zvlášť pokud jde o podobenství. Mě ale vždycky varovali, abych nebyla snílek. Mít sny je fajn, nicméně být obětí vlastní představivosti či fantazie je pro život trochu nepraktické.
Možná ale byli bláhoví a snílci oni. Jaký význam má napomínat člověka, který pohrdne Pretty Woman jakožto plytkým slaďákem, a pak slzí nad Malým princem v obavách, že beránek spásl květinu? Žádný. Jsem beznadějný případ.
Od snění už je jen krůček k umění. Vždy, když jsem kreslila portréty, jsem si dotyčného zamilovala díky kresbě očí... Je tak těžké vystihnout výraz a náladu, každý je úplně jiný! Právě proto, že oči prozrazují jací jsme - naše klady i zápory - jdou tak nesnadno zachytit na papír...
Kreslit pouště naopak zvládne každý. Nejen kvůli tomu, že vypadají všechny skoro stejně, ale třeba i proto, že možná ani studnu neskrývají – možná je uprostřed oáza a možná vůbec nic, ale to pro oči neplatí, protože skrývají vždy něco. Oči dělá krásnými to, že se za nimi skrývá duše...
Čím více něčí duši milujeme, tím více se nám líbí i dotyčného oči – asi dáte přednost těm maminčiným, milencovým, přítelovým, před očima uřvané pokladní z krámu. A přece, když víte, že se za nimi vždy skrývá duše, nemůžete je nikdy nenávidět - tedy alespoň já ne. Když vidíte víc, než vám lidé ukazují, i v nenávistných, vzteklých očích můžete vidět příčinu oné nenávisti a vzteklosti a lépe chápat – neodsuzovat… Myslím, že i ty nejhrozivější oči toho nejzlejšího člověka musí odrážet, že nikdo není skrz naskrz špatný.
Ano, jsem naivní a jsem nepoučitelná. Jak jsem již zmínila, jsem nevyléčitelný případ – ale proč, když poušť dělá krásnou to, že někde skrývá studnu, by nemohlo přeneseně platit i na to, co jsem popsala? Existence krásna je skutečně nepopiratelná – neužíváme si ho často právě proto, že spoléháme na to, že prosté věci musí skrývat i něco víc? Co ty generace básníků, hledících na Měsíc? Nehledají tam vědecké poznatky, ani nestudují geologické úkazy…, hledají tajemství, poezii, přemýšlí o lásce, osudu…
Ten, kdo věří, že poušť může skrývat studnu, ví, o čem mluvím – tohle podobenství vůbec není o pouštích a studnách…”
Dle svého nitra napsala Zdeňka H.