10.6.2012
Poděkování Blanickým rytířům
Když jsem počátkem tohoto roku „zadával” intuitivní malířce a terapeutce Anně z Moravy námět k obrazu Prameny Nového Života /Prameny v nás a kolem nás/, zdaleka jsem netušil, co nás ještě čeká… Věděl jsem, že se „vše” dá mnohem rychleji do chodu, že jsme již v období, kdy potřebné kritické množství lidí-duší se bude cítit tak, že každý sám za sebe se bude chtít zbavit „té” nesvobody, chtít změnit svůj vnitřní život, a mnozí lidé počnou opět nacházet „cestu k sobě”, do svého nitra a že po období „zvláštního” předvánočního ticha si nyní každý v sobě může konečně zpracovat svou cestu do budoucnosti.
Vnímal jsem nádhernou práci Blanických rytířů z „druhého břehu”, tak jak to pociťovali i mnozí mí přátelé-bližní, nejen na našich setkáních na významných místech historie i v krajině. Bylo totiž vždy krásné a povznášející se setkávat a společně pracovat, ať již to bylo na Velkém či Malém Blaníku, na Strážném místě Génia ducha českého národa; na Zvíkově u Studnice Poznání; u rotundy v Sázavském klášteře, v místě zvaném Kniha Moudrosti; na Lipanech u „črtavé” brázdy; na obou Klepcích s megality, zvláště u menhiru Pastýř i Libušiných jezírek; u pramene sv. Ivana, v místě zvaném Sv. Ján pod Skalou, či na nedalekém Tetíně, nebo u Koněprus v místě zvaném Aksamitová jeskyně. Nelze ani zapomenout na setkání na Řípu na Čechově vyhlídce a vyhlídkách jeho synů - Lechů, či pod Ještědem u Jeřmanky. Děkuji za Velké setkání Přátel na Karlově skále (Karlštejně) na sv. Václava, v pravé poledne, v kapli sv. Kříže, či na nedaleké Dračí skále a Kněží hoře. Tomu všemu předcházelo otevírání Duchovního srdce Karlova v chrámu „Osvobození” - Sv. Víta, Vojtěcha a Václava na vrchu Žiži, očistná práce v Betlémské kapli, na Vyšehradě, Petříně, v Mikulčicích, v okolí Velehradu, na Provodově (moravském Blaníku), ve Staré Boleslavi, na starém kouřimském hradišti u Lechova kamene – astronomickém středu Evropy; v Turzovce, Haluzicích, či v Černovoděradských bučinách, kde byly těženy základní kameny Kamenného (Karlova) mostu i prvního základního kamene Národního divadla (ten z Blaníku totiž nedorazil)… Byla to i setkání, kdy jsme se vzájemně poznávali, „léčili” či se vzájemně povzbuzovali…
Poté se mnoho krásných duší vydalo do světa, do Tibetu, Afriky mezi ty nejprostší obyvatele, i do Egypta, Tuniska, do Izraele, Peru, ale i na sever a dálný východ; jiné bytosti se po letech „poučeny” z ciziny vrátily a vrací zpět, aby byly „na správném místě ve správný čas”, neboť Čechy a naše duchovně spojené země vždy byly a jsou křižovatkou duchovních základních kamenů všech národů, kultur, všeho pozitivního duchovního dění…
Potkal jsem na svých cestách mnoho krásných bytostí a vzájemně jsme vnímali, že jsme jedna Velká Rodina a že je potřeba pokračovat v našem společném díle, ale že každý musíme o to více pracovat na svém nitru, začít každý den sami u sebe. Mnoho lidiček nejrůznějšího věku, povolání, zaměření, kdy největšími našimi učiteli byly malé děti nezasažené ještě civilizací a starými názory, nám ukazovalo opravdovou nesvazující lásku, a tak napomáhalo skrytým změnám. V práci nám všem pomáhalo také vše krásné, to, co zůstalo ryzí nejen v přírodě, ale i v naší kultuře, v knihách, divadlech, malbách, písních, přirozeném pohybu, veškeré tvůrčí činnosti člověka, která projde nejen rukama, ale i srdcem. A tak nastávala postupná léčba – terapie nás všech bez rozdílu, cesta produchovnění.
Všude jsem potkával „anděly”, ale velké množství jich bylo s polámanými křídly. Potkávali jsme se na nejrůznějších místech, nebo nás ”řízené cesty” vždy svedly k sobě nebo vyslaly tam, kde nás bylo nejvíce třeba. Mnozí jsme se viděli poprvé, ale přesto jsme věděli, že se dávno známe a k sobě patříme.
Ale bylo třeba také opatrnosti, neboť hranice mezi pomocí a zasahováním je tenká jako vlásek. Vždyť v minulosti bylo mezi lidi vneseno tolik nedůvěry, strachu a sobeckosti a ta snaha je tu stále. A i Ježíš kdysi učedníkům říkal, že je potřeba si dávat pozor také na osobní vlastnosti, které člověka stahují, zejména na pýchu /příklad „až se bohatec skloní tak jako velbloud procházející „Jehlovým uchem”, což byla brána v Jeruzalémě, která byla tak úzká a nízká, že jezdec musel sesednout, aby velbloud mohl projít jen po kolenou v prachu země…/
Ale mnoho jedinců svou neskonalou vůlí a pílí postupně dle hlasu svého srdce počalo vnášet postupně za poslední desetiletí, roky a měsíce ve stále se zrychlujícím tempu, své hluboké lidské cítění do nejrůznějších oborů lidské činnosti. A to je právě to, co je zmiňováno jako pomoc Blanických rytířů. „Až nám bude nejhůře, tak nám bude pomoženo”. Tato pomoc přišla a přichází přímo skrze všechny citlivé a vnímavé, kteří mají ve svém nitru vloženu lásku k bližnímu…
A tak asi jen málokdo tušil, že velké množství Blanických rytířů je v tuto dobu zrozeno přímo zde! Neboť co potřebují lidé, když je jim těžko? Ne vůdce, ale pozitivní příklad, probuzení citu, soucitu, neustálé každodenní zjemňování, ale i humor, radostné písně, povznášející básně, hřejivé láskyplné a moudré mluvené i psané slovo, aby Pravda nezahynula, ale naopak počalo semínko znovu klíčit, aby vyrostlo v překrásnou bylinu a počalo kvést a znovu vonět /jak o tom kdysi psala i Božena Němcová, či jak o tom hovořívali Cyril s Metodějem a po nich další a další/.
Zdálo se někdy možná, že jsme ponecháni na pospas osudu, ale svým otevírajícím se nitrem jsme každý počali proměňovat tento svět. A tato cesta, toto světlo i přesto, co nám „ukazují veřejná média a řízená zpravodajství”, půjde jako nezastavitelný proud do celého světa. Tu proměnu kdysi viděli například Mayové, jediná civilizace, kdy lidé, kteří neutekli od přírody, naopak se k ní vrátili, všeho se vzdali, plně procitli a jako moudří přešli do jiného světa. Dodnes to vědcům vrtá hlavou, ale jedině svým srdcem se dá číst a pochopit Pravda, která k nám zaznívá ze všech stran a na kterou je „naučený a manipulovaný” rozum krátký. Vše již bylo napsáno, vše sděleno, nyní záleží na každém z nás, co s tím uděláme. Každý den, každou hodinu, každou minutu...
Děkuji tedy všem, kdo nám pomáhají z druhého břehu, a všem krásným lidem, kteří se účastní každodenní nelehké práce znovuobnovení a projevení lidství, těm, kdo nespí, ale naopak každý podle svých sil a vnitřního citu obohacuje ty druhé. Ten, kdo to již vnímá, je na dobré cestě, ten kdo ještě ne, tak již zítra může nastat jeho proměna. Není mezi námi rozdílu. Každý má svůj čas pro vývoj a každý potřebuje své osobní zkušenosti, jednou rozpoznat dobro od zla… A každý má především svou svobodnou vůli, danou mu do vínku Stvořitelem.
Milí Přátelé, děkuji Vám z celého svého srdce za Váš cit, soucit, Velké dílo Vašeho nitra a za vše, čím jste osobně, či společně s dalšími Vašimi blízkými přispěli, jako Blaničtí rytíři všem trpícím, trápícím se, smutným, nejistým, nesvobodným, váhajícím či mračícím se…
S přáním neustálé harmonie
Váš Jaroslav Tůma, Atelier Harmonia Bohemia, Poděbrady lázně – červen 2012