3.7.1999 + 9.9.2009

Hledání Stvořitele v nás

Z duchovního sdělení předneseného Helenou Vaňkovou na setkání vegetariánů v Pardubicích dne 3. července 1999

 

„Všichni, tak jak jste tady, už víte, že nám Ježíš ukázal cestu, tu správnou cestu. Věnujme Mu proto patřičnou pozornost. Já vám tedy sdělím jeden příběh, který je krátký, ale velmi poučný…:

☼☼☼

Ježíš potkal v poušti skupinu lidí. Skupinu tvořilo 20 lidí, převážně žen a dětí, ale byli v ní i muži. Tito lidé se vydali do města a šli k němu původně správným směrem, ale pak se od tohoto směru odklonili, zašli si pořádný kus cesty a začali bloudit. Měli velký hlad. Ježíš tyto lidi nasytil. Učinil to nesmírně jednoduchým způsobem. Řekl jim, aby si připravili jídelní plátno a misky. Pak Ježíš ke každému přistupoval a když se dotkl plátna či misky, objevila se na plátně či misce chlebová placka. Lidé dostali svůj chléb a byli šťastni. Zejména ženy byly velmi šťastné, protože jejich děti se dosyta najedly.

Lidé cítili z Ježíše sálat obrovskou nekonečnou Sílu, leč vůbec se jí nebáli, neboť ona je prostupovala a oni se cítili klidní, vyrovnaní, spokojení, veselí a šťastní.

☼☼☼

Ježíš s těmito lidmi v poušti prodléval po dva dny. A po celou tu dobu jim vysvětloval své myšlenky. Řekl toho velmi mnoho a mluvil hlavně k ženám - matkám. Mluvil o tom, jak mají brát ženy své mateřství a jaký vztah mají mít ke svým dětem. Mluvil také o tom, co je to Láska k dětem. Ježíš říkal, že matky nemají milovat děti jenom tehdy, když jsou hodné, poslušné, usmívají se, zkrátka když činí svým matkám jenom radost. Ježíš říkal, že je zapotřebí, aby si ženy uvědomily, že dítě je také osobnost a může mít zcela jinou povahu a jiné chování, než jeho matka očekává. Matka se však musí dívat na dítě vždy s Láskou, a to i tehdy, když dítě zlobí, nebo něco rozbije, zničí, chybuje, tak jako chybovala i Jeho Matka. Matky musí odpouštět dětem chyby, tak jako odpouští matkám chyby Otec Stvořitel. Matky musí mít rády svoje děti takové, jaké jsou, se všemi nedostatky. Vždyť Otec nás má rád i s nedostatky, které máme a nezanevře kvůli nim na nás, nýbrž nám vždycky pomůže a ochrání nás. Matky mají takto brát své děti a musí pochopit, že každá chyba je důležitá, že s každou chybou se dítě vyvíjí, že každá chyba je důležitá pro vývoj dítěte, má-li být jeho vývoj přirozený. Matky mají právo děti pokárat, ale mají tak učinit způsobem, který by byl pro dítě užitečný, aby dítě pochopilo, co učinilo špatně, vzalo si z této chyby poučení a příště již vše udělalo správně.

Matky mají stále myslet na to, že i ony jsou nedokonalé Děti Boží, že i ony stále chybují, neboť jejich duchovní vývoj není ukončen. Ježíš mluví také o tom, co je to Láska matky k dítěti, co je to Láska k bližnímu, poučoval lidi o tom, že chyby nejsou zlo, a tedy cosi záporného, ale že se jedná o přirozený vývoj! Ježíš také řekl, že tak jako odpouští matka dítěti, tak mají dospělí lidé odpouštět si navzájem. Bližní bližnímu. I dospělí lidé přece nevědí úplně všechno. I oni sice prodělali různé zkoušky, které je poučily, avšak z mnohých zkoušek si žádné poučení nevzali, i když tak učinit měli. Toto všechno je v nás. A jsou věci, na které přijde každý člověk vždy jiným způsobem než ostatní lidé, a než na to přijde, může mu to trvat déle než ostatním lidem. Ježíš tím chtěl říct, že nemáme a nesmíme jiné lidi odsuzovat a kritizovat, ale že se máme snažit všem lidem pomoci, pochopit je, poučit, Máme si uvědomit, že všechno souvisí se vším a vše se vyvíjí přirozeným způsobem. Ježíš lidem řekl, že ani Otec se nedívá na lidi jako na jakési záporné bytosti, protože často chybují a dokonce se dopouštějí některých chyb několikrát. Otec lidi chápe a je šťasten, že takovýto vývoj prodělávají, protože Otec ví, že na konci tohoto vývoje budou znát a vědět naprosto všechno. Tak jako se Otec dívá na lidi., stejně tak se mají matky dívat na svoje děti, mají vědět, že všechno souvisí se vším a že všechno chce svůj čas.

Ježíš věděl, že po uplynutí dlouhého času z hlediska lidí se objeví někdo, kdo se bude snažit interpretovat Jeho myšlenky „nově”. Bude to člověk, který prodělá správný duchovní vývoj a vše správně pochopí a bude přijímat slova přímo od Stvořitele, od Zdroje Pravdy.

Tento člověk bude vědět, jak má poslouchat slova a bude vědět, jakou formou je má přenést mezi lidi. Je velmi důležité, aby Ježíšova slova, myšlenky a skutky, byly lidem sděleny, neboť to bude mít za následek změnu, která vyvolá další změny. Lidé dnešní doby jsou pyšní na pokrok a vymoženosti, které nás obklopují, a domnívají se, že život, který žijí, je tím pravým skutečným životem. Ve skutečnosti ale jsou však jakoby mrtví, neboť jejich uspokojení pramení pouze z materiálních hodnot. Ty nás mnohdy zaslepují a činí nás vlastně otroky věcí. To vede k tomu, že se nemůžeme ve svém duchovním vývoji dostat dál, jako bychom spali, a když se podíváte kolem sebe, duchovní vývoj stagnuje, i když lidská věda a technika se neustále vyvíjí. Ale lidé jako by přešlapovali na místě.

Ve věku Vodnáře je čas, aby se vývoj lidstva konečně urychlil a aby se dal tím správným směrem, tou správnou cestou. Myslíme nebo tušíme, že dojde k velkému množství změn, které zásadním způsobem ovlivní lidské myšlení. A tyto změny nám pomůžou pochopit, jakým směrem se máme dát. Osud lidí nikdy není dán zcela, úplně. Člověk má svobodnou vůli vždycky a může svůj běh života do určité míry měnit. Vždycky má tedy nejméně dvě možnosti, a pokud lidé nepochopí kde hledat tu správnou cestu, pokud nezmění své myšlení, tak je docela dobře možné, že lidstvo opravdu dospěje ke své zkáze. Je potřeba udělat všechno, aby zvítězila alternativa života. Snažme se tedy najít ten správný směr naší cesty, ale každý po svém a každý samozřejmě trošku jinak.

Všichni cítíme potřebu změny našeho života a už nyní můžeme kolem sebe vidět změny, které lidé považuji za něco záporného. Dochází k přírodním katastrofám a je to proto, abychom pochopili, že nejsme vládci světa, že náš rozum nemůže světu vládnout. To smí pouze ten, který tento svět stvořil. Někteří lidé toto berou jako frázi, ale k tomu, aby pochopili to, co pochopit mají, bude potřeba, aby se stalo vše, co se má stát. To ale vůbec neznamená, že Stvořitel nás nemá rád, protože jedině On ví, jakou cestou se máme dát a jak nás přiblížit k tomu, abychom nejenom jako jednotlivci, ale i jako celek pochopili, že nás miluje a chce pro nás jen dobré. Tak jako pozorující matka chce všechno pro blaho dítěte, stejně je to s námi a našim vztahem k Otci Stvořiteli. Někdy máme snahu všechno, co považujeme za záporné, svádět na Jeho nemilost. Nebo si to mnozí vysvětlují tak, že Otec neexistuje. Často nechápeme, že každý nešťastný nebo bolestivý zážitek v našem životě podporuje náš duchovní růst a pokud by se vše vyvíjelo kladně a ve spokojenosti, tak nikdy nedojdeme tam, kam dojít máme, a budeme ve svém duchovním vývoji stagnovat tak, jak tomu je dnes. Protože lidé jsou relativně spokojeni a nasyceni, a i když mají možnost se pozastavit, nadechnout se a zamyslet se nad sebou, nad životem, který žijí, a uvědomit si všechno potřebné, tak to nedělají. Zůstávají na povrchu věcí a uspokojují se právě jenom tím materiálním nebo materiálními hodnotami. My ale dříve nebo později zjistíme, že nám to prostě nedostačuje, že nám to nepřináší uspokojení, začneme hledat něco víc. Vidíme kolem sebe závist, zášť, zlobu, sobeckost, násilí a my páni tvorstva si naivně myslíme, že jsme vybudovali vyspělou civilizaci. Ale přitom jsme nepochopili základní učení Ježíše, které nám může dát směr a smysl života. Protože jenom ve vzájemné Lásce a porozumění můžeme najít štěstí a teprve potom můžeme pochopit radost, která pramení z toho, že věnujeme druhému cokoliv: pomoc, Lásku, pochopení anebo třeba obyčejnou materiální věc, kterou bližní potřebuje ke svému životu. A tak vlastně teprve potom, až tohle všechno pochopíme, tak Ježíš přijde mezi nás, aby vnikl do našich Srdcí, abychom si uvědomili tu nekonečnou Lásku a Lidskost, která nám dost často chybí, a abychom si hlavně uvědomili obrovské možnosti Ducha, které máme, abychom přestali upínat pozornost jenom na ty materiální hodnoty, které jsou pomíjivé, a abychom znovu pochopil, že jenom lidská soudržnost a Láska je ten pravý smysl lidského života.

Každý člověk hledá vědomě nebo podvědomě nějakou jistotu. Touží po ní, tápe a mnohdy ji nemůže najít. Teprve na určitém stupni svého vývoje zjistí, že jedinou opravdovou jistotou je Stvořitel. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Stvořitel neexistuje, že je to naprostý nesmysl. Tihle lidé jsou vlastně na počátku svého vývoje a věří jen tomu, co vidí a o čem mají možnost se přesvědčit svými omezenými smysly svého fyzického těla. Teprve mnohem později pochopí, oč vlastně jde. Bude jim to trvat mnoho a mnoho životů, než projdou tím správným duchovním vývojem, a tihle lidé, kteří jsou mezi námi, a není jich málo, to ve svém současném životě nepochopí, nejsou schopni to pochopit. Pro nás, kteří hledáme Pravdu, to znamená nenechat se jejich nevírou a skepsí zmást.

Všichni lidé hledající Pravdu vědí, že Stvořitel existuje a že nás miluje navzdory našim omylům a chybám. My si uvědomujeme, měli bychom si uvědomit, že Stvořitel je za vším, ale někteří z nás ještě musí projít dlouhým duchovním vývojem, aby pochopili, že jakoukoliv myšlenku, jakékoliv přání, touhu, všechno, na co pomyslíme nebo vyslovíme, všechno Stvořitel vidí, slyší, vnímá a prostě mu nic neunikne. Někteří lidé s Ním necítí spojení, považují Ho za cosi od nich odděleného vesmírem; ztratili v sobě kontakt a pokud uvěří, že existuje, tak jim připadá velmi vzdálený. Měli bychom si uvědomit, a mnozí z vás si to uvědomuji, že Ho můžeme mít ve svém nitru, že Božskou jiskru můžeme vlastně rozdmýchat v plamen, který nic neuhasí. Otci lze naslouchat skrze své nitro, jsme si vědomi, že Je v nás. Každý z vás pocítil nějaký signál ze svého nitra a je třeba tomuto svému vnitřnímu hlasu naslouchat, naučit se mu naslouchat a neodhánět myšlenky jenom proto, že se domníváme, že nejsou vhodné ve společnosti, ve které žijeme. Společnost si vytvořila nesmyslná ustanovení, myslí podle šablon a ve všem je rozum, ve všem je tzv. racionalita, logika, průkaznost a důkazy. To všechno je vytvořeno pro určitý typ lidí a společnost má na člověka veliký vliv. Člověk by ale tomuto vlivu neměl ve všem podlehnout a měl by zůstat sám sebou. A člověk, který hledá Pravdu, by měl především vnímat to, co mu řekne jeho vlastní nitro, měl by poslouchat svůj vnitřní hlas, který si nese v sobě už mnoho životů. Když se v nás ozve, tak ho nesmíme odehnat jenom proto, že žijeme ve společnosti, která žije určitým způsobem života podle určitých pravidel a nic takového neuznává. Proč potlačovat něco, co je v každém člověku!? Když to člověk udělá, potlačuje v sobě všechno, i svou intuici a s tím i Stvořitele a Ten nám dává ty nejlepší myšlenky, rady a my je neposloucháme, protože to většinou nevíme.

Nevíme, že jsme řízeni v tom nejlepším směru. A co děláme my? Mnohdy se necháme řídit lidmi, kteří v Otce opravdově nevěří, i když se k němu slavně hlásí. Necháváme se řídit lidmi, kteří to své nitro nikdy neodhalili a potřebují svou prázdnotu vyplnit něčím povrchním, tím je pro ně moc a ovládání druhých lidí, kteří se jimi nechají ovlivnit a podřídí se jim. Proč tedy posloucháme tak založené jedince? Proč posloucháme lidi, kteří jsou posedlí touhou po moci? Vždyť jsme měli možnost už tolikrát se přesvědčit, že myslí pouze na sebe a pro splnění svých očekávání a požitků jsou schopni zradit všechno a všechny. Člověk nesmí hledat Otce kdesi na nebesích, měl by Ho hledat především sám v sobě, protože On je skutečně v každém z nás. I v tom, kdo se Mu brání, i v tom, kdo v Něho nevěří. Protože tak jako Ježíš byl Syn Boží a zároveň Synem Člověka, tak i my jsme Děti Boží. Je to jednoduché a snadné, ale v nás jsou nahromaděny bariéry a je jich takové množství, a jsou nesmírně pevné, a tyhle bariéry jsme si vytvořili sami, nikdo jiný.

Je to jako by nás vychovala matka, kterou jsme znali, měli jsme ji rádi a matka nás vroucně milovala, a najednou došlo k takové podivné události, která matku a dítě rozdělila a dítě na matku úplně zapomnělo, dokonce by začalo matku popírat a tvrdilo, že neexistuje a nikdy neexistovala. A s odstupem času by to dospělo do takové absurdnosti, že toto dítě by začalo být přesvědčeno, že jej matka nikdy neporodila. Přesně tak nepochopitelné je to, co člověk učinil se svým nitrem a se svým vztahem ke Stvořiteli. Kde hledat chybu? Ta chyba je v lidech! Ta chyba v lidech je jejich rozum! Když lidé říkají rozum, tak mají na mysli něco jako moudrost, chytrost, ale rozum to není. Rozum vůbec neznamená chytrost a moudrost. Lidský rozum nebyl a není správně využíván a lidé jej zneužívají. Je vlastně jednou z největších bariér, která jim brání ve spojení se Stvořitelem. Protože my jsme zvyklí své myšlenky podrobovat zkoumáním svého rozumu a když zjistíme, že ty naše myšlenky nejsou dostatečně rozumné a nejsou v souladu s tím, co tvrdí současná věda, tak tyhle myšlenky potlačíme, někdy se za ně dokonce stydíme a už vůbec bychom je nesvěřili svým bližním. Rozum žene mnohé lidi k tomu, aby toužili stát se velkými a aby ovládali ostatní. Rozum v každém případě nemáme proto, abychom hodnotili svůj vztah ke Stvořiteli. Ne! K tomu máme Srdce a duši. To nám slouží k tomu, abychom cítili a vnímali svůj vnitřní hlas, abychom s ním řešili zcela běžné záležitosti v běžném životě, potřebné k existenci ve fyzickém těle. Neměli bychom v žádném případě zapomínat na to, že nemáme jenom smysly fyzického těla, ale že můžeme vnímat i jinak. A tohle vnímání nemáme potlačovat, protože my tady nejsme proto, abychom uspokojovali svoje tělo. Měli bychom se starat i o svou duši, která potřebuje projít správným vývojem. A čím více času věnujeme tomu fyzickému tělu, tím méně nám ho potom zbude na duchovní vývoj. A čím více luxusu, tím víc nás to zavádí do slepé uličky, do materiálního přebytku, který nás ale neuspokojuje, protože to není naše cesta a smysl našeho života.

Hledáme tedy dál a stále více zjišťujeme, že to jaksi není ono, že se pořád necítíme úplně spokojeně, že nám pořád něco chybí. Lidé se nejdříve hrnou za materiálními hodnotami a dělají všechno proto, aby jich dosáhli, aby měli peníze, ale když potom překlenou určitou hranici, která je neuspokojuje, ženou se dál, podle jejich mínění dosáhnout všeho, po čem toužili, pak cítí ale, že to pořád není ono, že je to ještě málo. Ale tohle je naprosto špatná cesta! Snažme se tedy tyto bariéry odstranit. Někteří potřebují už jenom malou myšlenku. Mnoho lidí cítí Stvořitele ve svém Srdci, ale neuvědomují si svoje bariéry. Všechno je to pouze v nás!

Vraťme se k příkladu matky s dítětem. Bariéry si v sobě vytvořilo dítě, to ono popřelo matku a zapomnělo na ni. A matka sama už nikdy dítě nemůže přimět, ani násilím, ani jiným způsobem, aby si vzpomnělo, aby pochopilo a uvěřilo. Má jen jedinou možnost, jak působit na to, aby dítě změnilo svůj vztah. Vysílat na své dítě Lásku, své myšlenky a jen na dítěti záleží, zda je připraveno, zda je otevřeno myšlenky a Lásku vnímat a přijímat. Pokud tomu tak není, tak nepochopí, nevzpomene si a ani neuvěří.

I v lidech je něco, co jim brání přijímat Myšlenky a Lásku Otcovu. Ale to vůbec neznamená, že Otec není, že neexistuje a že nás nemá rád. Měli bychom si uvědomit, že Stvořitel je skutečně v každé naší myšlence, je s každou naší myšlenkou a je i v těch, kteří Ho odmítají. Proto má každý možnost Ho v sobě objevit, najít Ho, mít Ho rád a pocítit, že i On nás miluje.

Kdo se snaží hledat, najde, protože Stvořitel mu pomůže. Kdo neví jak, a přesto chce hledat, tak si může být jistý, že mu budou seslány takové myšlenky, že se dobere toho, aby v sobě Stvořitele našel. Jak tedy hledat Stvořitele? Je to naprosto jednoduché. Podstatná a důležitá je Láska. Ta pravá Láska se musí procítit a prožít! Člověk by se měl nechat tímto citem úplně proniknout, nebránit se mu. Nechat Lásku prostoupit svým nitrem a nemyslet na nic jiného. Láska je v podstatě všechno. Láska ke Stvořiteli, Láska k bližnímu, k partnerovi, k dětem, k rodičům, přátelům a také ke zvířatům. Láska je úplně všechno a je úplně všude! Lásku si musí lidé uvědomit. Láska je Lidskost, Láska je Otec a Otec je také úplně všechno. Otec je v nás, tak i Láska je v nás a my v sobě Lásku potlačujeme, tak jako potlačujeme Stvořitele. I v partnerské Lásce se lidé bojí oddat svému citu naprosto celí, aby neztratili kontrolu nad sebou prostřednictvím svého rozumu. Toho není třeba se bát, protože pokud to lidé udělají, budou se cítit naprosto šťastní, vyrovnaní a budou vědět, že je to přesně to, co potřebují, budou vědět, že už nepotřebují žádné materiálno, žádný pocit nadřazenosti a moci, ať už je to nad partnerem nebo nad skupinou lidí. A lidé by byli naprosto vyrovnaní a připravení k tomu, aby přijali Otcovu Lásku a dosáhli by takových věcí, takových možností, že by se museli později smát tomu, že se honili za něčím úplně nepodstatným.

Každý, kdo tímto vývojem prošel, ví a skutečně s úsměvem pohlíží na své aktivity. Dnes má svou pevnou jistotu a vše, co nás potká, má svůj smysl pro náš další vývoj a náš život se odvíjí naprosto jinak než dříve. Nezáleží na poměrech, do kterých se člověk narodí, nezávisle na nich může být člověk oduševnělý a plný víry. Musí se ale rozhodnout sám, co chce a nechce ztratit. Víru může v sobě člověk objevit a nemusí se jí zříkat, i když je to silně proti mysli všech z nejbližšího okolí. My, kteří hledáme Pravdu, bychom si měli uvědomit a pochopit tato slova. Víra je v nás, Láska ke Stvořiteli je v nás a nepotřebujeme se z toho zpovídat okolí, které nás nechápe. Nemáme se divit tomu, že se někdy narodíme do poměrů, do kterých jako bychom nepatřili. Nemáme se divit ani tomu, že lidé kolem nás myslí jinak než my a že si mezi nimi připadáme jako černé ovce. Pokud nás opravdu naplňuje hluboká, čistá, opravdová víra, pak na tom není vůbec nic špatného, i když naše okolí na to neshlíží se sympatiemi. Na to má konec konců právo.

Není třeba odsuzovat lidi, kteří nás nechápou. Je třeba si uvědomit, že je to jen určité stádium jejich duchovního vývoje. Proto se zamysleme sami nad sebou, kam kráčíme, kam chceme kráčet, a opravdu stojí za to nespoléhat sám na sebe, pouze na svůj rozum, ale že je pro nás lépe spoléhat na své Srdce a učinit je prostředkem k poznávání světa. Ať je ta vaše cesta k vlastnímu Srdci a ke Stvořiteli co nejkratší a nejpřímější.”

S Láskou přepsala Anna Vičánková 9.9. 2009