SlovoPokáníStůjte na cestách a vyhlížejte,ptejte se, kde je dobrá cesta a vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid. (Jer 6,16) CO JE TO POKÁNÍ ? Ježíš začal své působení slovy: "Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,14). Co je to pokání a obrácení? Napovědět nám může původní význam slov používaných v hebrejštině - řeči Bible a židovského náboženství. Hebrejská slova používaná pro pokání znamenala v běžné hovorové řeči: "změnu cesty, návrat po ní v protisměru", ale i "vzdychání, pociťování lítosti". V náboženském jazyce pak vyjadřovala nové orientování se ve všem jednání, odvrácení od toho, co je zlé a navrácení se k Bohu. České překlady těchto slov používají výrazy: pokání, obrácení, změna směru, změna smýšlení. Původním smyslem pokání je neustálá revize (dosavadního) směru naší životní cesty. Odmítnutí pokání - "nekajícnost" pak znamená nerevidování směru cesty, upravování skutečnosti podle sebe, ubírání se cestou, která je možná momentálně cestou menšího odporu, ale která nemusí mít pro náš život perspektivu. Choďte po všech cestách, jak jsem vám ukázal, a povede se vám dobře, praví Bůh. (srv. Jer 7,23) PROSTŘEDKY PRO KOMUNIKACI S BOHEMV člověku je pět schopností, které Bůh může použít:Za prvé je to MYSL, do které Bůh může přímo vložit nové myšlenky. Může naši mysl osvítit, abychom viděli jeho, sebe a smysl svého života jasněji. Může se také dotknout našeho SRDCE (VŮLE) a inspiro-vat v něm nové touhy, dát odvahu pokračovat a sílu potřebnou k tomu, abychom se pozvedli nad zvyky a slabosti. Bůh nás může posilnit, abychom hluboce a trvale milovali. Bůh nás může zasáhnout v našich CITECH A POCITECH. Když cítíme hořkost a skleslost nebo tupou bolest osamoce-ní, může Bůh tyto city proměnit jemným dotekem své milu-jící moci. Bůh nevyléčil jen tělesně nemocné, kteří se mu otevřeli, ale i lidi citově nemocné. Jestliže tedy Bůh může uzdravit malomocného, jistě dokáže také vyléčit i neurotika. Impuls Boží milosti můžeme přijmout také ve své PŘEDSTAVIVOSTI. Za podpory milosti můžeme ve své vizuální představivosti spatřit Ježíšův pohled nebo ve sluchové představě uslyšet jeho hlas, jak praví "Miluji tě". Poslední cestou, kudy k nám Boží hlas přichází, je i naše PAMĚŤ. Říká se, že láska se skládá ze stejných dílů paměti a intuice. A také se říká, že jediná skutečná chyba je ta, ze které se nepoučíme. Když s námi Bůh komunikuje tím, že stimuluje naši paměť, může povzbudit lásku anebo nás ochránit před opakováním stejných chyb. Nejmocnější podporou v pokračujícím vztahu víry je pro většinu lidí vzpomínka na dobrotu Boží. Převzato z www.vira.czČLOVĚK, BŮH A ODPOČINEKSám Ježíš se často odebíral na "opuštěné místo", aby se zotavil. Neboj se proto vyjít si sním ani ty! Najdi si klidné místo. Můžeš se procházet, sednout si, nebo si i lehnout. Předstup v tichu před Boha, uvolni se a promlouvej v hloubi svého bytí: "Pohleď, Bože, zde jsem." Takto k němu můžeš promlouvat kdykoliv a kdekoliv...Pak mlč a v pokoji mu naslouchej. Když cítíš, že jsi v nitru svého bytí připraven dále s Bohem komunikovat, pak se modli: "Můj dobrý Otče, jsem tvé dítě. Ty mě miluješ a jsi všemocný." Nech tyto věty znít ve svém srdci, než si uvědomíš, že v Bohu je tvoje pravá jistota, která je pramenem i tvého zotavení. Neboj se takto s Bohem komunikovat každý den, nebo raději i několikrát denně. (Podle Tomislava Ivančiče)Ježíš praví: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. (Mt 11,28)Být svědkem vzkříšenéhoSvatý Pavel vyzývá: "Protože jste byli s Kristem vzkříšeni, hledejte to, co je nad vámi... na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi" (Kol 3,1-2). To neznamená, že bychom se měli stranit každodenních ovinností, nezajímat se o pozemské skutečnosti; spíše to znamená oživit každou lidskou činnost nadpřirozenou inspirací, s radostí hlásat a svědčit o vzkříšení Krista, jenž žije navěky.(Benedikt XVI.)O pokáníČlověk, který slyší o pokání, může udělat jednu špatnou věc: obrátit se jen k sobě samému, zaměřit se jen na sebe a na své chyby. Může se sám začít všemožně pokoušet o polepšení, což se mu ale málokdy zdaří.Lze k tomu přistupovat ale i jinak: vzít výzvu evangelia celou: "Čiňte pokání (obraťte se) a věřte evangeliu" (Mk 1,14). Zde již jde o něco jiného: o obrácení a věření evangeliu, které nám Bůh dal k naší záchraně a pomoci. Evangelium je totiž "moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří" (Řím 1,16). A věřit neznamená jen "vědět", ale hlavně "spolehnout se". Spolehnout se na toho, kdo přichází do našeho života jako ten, kdo zachraňuje. Na Ježíše Krista. Budeme sice dál zápolit se svými chybami, slabostmi a neschopnostmi, ale můžeme při tom všem vycházet z jiného základu: z Božího života, který nám byl v Kristu darován a který má sílu k proměně našich slabostí a našeho celého života. Veškerá hodnota pokání spočívá v tom,že nás znovu poutá k Bohu v důvěrném a velkém přátelství. (KKC 1468) Převzato z www.vira.czVánoce znamenají: Bůh otevírá dveře, které nás od něho oddělují. Přibouchli jsme si je vlastní vinou. A protože už nejsme schopni sami přijít k Bohu, přichází Bůh ve svém Synu k nám. Stává se člověkem, rodí se v chlévě jako bezmocné děťátko. Bůh přichází do našeho ztemnělého světa, do temnoty a chladu stáje, do temnoty a chladu našeho života... Syn Boží se nám narodil a nás hříšné vysvobodil. Vítej, Pane, vítej. Dítě narozené krásné, jako slunce jasné, čisté, vítej Pane, vítej. Andělé nám dali radu, abychom mu vzdali slávu: Vítej, Pane, vítej. Protož i my se radujme, s anděly jemu zpívejme: Vítej, Pane, vítej. Boží čekáníPřekvapí nás, když objevíme, že mé, naší naději předchází Boží čekání na nás! Ano, Bůh nás miluje a právě proto čeká, že se k Němu vrátíme, že otevřeme srdce jeho lásce, že vložíme svou ruku do té jeho a rozpomeneme se na to, že jsme jeho děti. Toto Boží očekávání naši naději vždy předchází, právě tak jako jeho láska, která nás dostihuje jako první (srov. 1 Jan 4,10).18.2.2008
Pes v zrcadleVelký pes se zatoulal do místnosti plné zrcadel. Náhle kolem sebe uviděl celou smečku psů. Zlobně zavrčel a vycenil zuby. Všichni psi okolo samozřejmě udělali totéž. Pes chvíli zmateně uskakoval před útočníky, a když viděl, že dělají totéž, rozzuřeně zaštěkal a skočil po jednom z nich. Po strašném nárazu do zrcadla padl na zem omráčený a zakrvácený. Kdyby byl jen jednou přátelsky zavrtěl ocasem, všichni psi v zrcadlech by pozdrav opětovali a jejich setkání by bylo radostné.B. Ferrero: Paprsek slunce pro duši 19.1.2008
Zjistil jsem ...převzato z www.prameny.net 19.12.2007
Spal v jeslích, které patřily někomu jinému...Spal v jeslích, které patřily někomu jinému. Přes jezero se plavil v člunu, který patřil někomu jinému. Jel na oslátku, které patřilo někomu jinému. Byl položen do hrobu, který patřil někomu jinému. Učinil to proto, aby se o všechno, co měl, rozdělil s námi: o svůj život, o svoji slávu, o své místo u Boha Otce. Přišel tak proto, aby nám všem, ať chudým či bohatým, nabídl věčný život, život v hojnosti. Znáte milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoliv bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. (2Kor 8,9) 12.11.2007
Kdo je Mesiáš?V hlubokých lesích stál klášter, v němž žila skupina pěti mnichů. Všichni mniši byli pokročilého věku. Nedaleko kláštera sídlil o samotě poustevník. Opat se trápil vymíráním a blížícím se zánikem kláštera, a tak se rozhodl navštívit poustevníka a požádat ho o radu. Poustevník opata přijal laskavě a vyposlechl si jeho stesky. Jeho odpověď však zněla: „Nemohu vám pomoci.“ Chvíli pak ještě povídali, a když se opat zvedl k odchodu, poustevník říká: „Velmi lituji, že vám bratře nemohu pomoci, ale mohu vám připomenout jen jedinou věc, a to, že jeden z mnichů ve vašem klášteře je Mesiáš.“ Když se opat vrátil do svého kláštera, všechno mnichům vypověděl. V následujících týdnech a měsících mniši dumali, co – nebo spíš koho – poustevník myslel tím „Mesiášem“. Je jím snad opat, který již řadu let klášter vede, nebo snad bratr Xaverius, který je svatým mužem? Snad nemyslel bratra Romualda? Ten má ztřeštěné nápady, ale konec konců všechno myslí dobře. Mesiášem však určitě není bratr Bonifác! Je tak pasivní… Ovšem, co když je to projev jeho pokory?… Když tímto způsobem mniši uvažovali, začali se k sobě chovat s mimořádnou úctou, protože co kdyby náhodou jeden z nich byl Mesiáš? A ku podivu: ke klášteru začali přicházet lidé, s mnichy si povídali a chodili se tam modlit. A pak se stalo, že někteří z mladých příchozích v klášteře zůstali a stali se mnichy… 27.8.2007
Mobil Spojení s nebem funguje kdykoliv
Před pár dny mě překvapil můj čtyř a půl roční syn svým zcela originálním nápadem. Před svou večerní modlitbou se natáhl pro svůj osobní mobilní telefon. Abyste porozuměli: synkův mobil není nic jiného, než kus dřeva, které svým tvarem i velikostí připomíná onu proslulou komunikační metlu naší generace. No a na té Matoušově dřevěné třísce je, pro zdání dokonalosti, namalován displej a tlačítka s čísly. Takže na svůj telefon synek vyťukal jakési mně neznámé číslo a čekal na spojení a po dramatické pauze spustil: "Haló, to jsi ty Ježíši? Tak ti děkuji, že jsem si dneska mohl hrát s tatínkem. A taky ti děkuji za to, že jsme měli jídlo. A ještě ti děkuji, aby se uzdravila Eliška z kašlání. Ámen." Pak se usmál, jako zmáčkl tlačítko, natáhl svou dětskou ručku ke mně a prohlásil: "Jestli chceš, můžeš si svou modlitbu taky zavolat. Můj mobil je perfektní." A mně to v té chvíli konečně došlo! Tohle spojení s nebem, které čas od času potřebuje každý z nás (bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící: však se rozpomeňte na chvíle nemoci či strachu!), tak tohle spojení funguje kdykoli a dokonce i bez spojovacích pomůcek. Stačí jenom najít ve svém srdci kus poctivé upřímnosti a nestydět se otevřít ústa. Mimochodem - ten večer jsem k modlitbě s velkým užitkem použil synkův dřevěný mobil... Ze zápisníku Petra Plaňanského 31.7.2007
Prázdniny a odpočinek
Začínají měsíce, které má každý rád. Je teplo, hezky, a člověk chce "vypadnout" za hranice všedních dnů. Děti si oddechnou od školy, rodiče opouštějí kanceláře, prodejny nebo fabriky, všichni plánují a vybírají dovolenou. Každý chce odpočívat, těšit se a načerpat síly. I stará moudrost hovoří: "Blahoslavený, kdo dokáže odpočívat a usnout bez výčitek svědomí. Stane se moudrým." Ale jak je to doopravdy? Skutečně se vracíme odpočatí, s úsměvem na rtech a nebo se stresujeme více než předtím? Co nám tedy chybí, aby tomu tak bylo? Katechismus katolické církve nám říká, že člověk má odpočívat a má dovolit i druhým, aby si mohli oddechnout (KKC 2172, 2184). Jenže dnešní doba je hektická a lidé už jakoby neumí ani odpočívat. Pak vzrůstá nervozita, hádky, nedorozumění a nejen s těmi, které potkáváme. Mnohdy je tomu tak i v rodinách. 2 A právě doba dovolených a prázdnin je dobou, kterou nám Bůh nabízí k odpočinku. Mnozí si však říkají: "A nešlo by to chvíli i bez Boha? Musíme na něho myslet, i když máme volno?" Je tento postoj správný? Volný čas je především stavem duše, postojem našeho nitra. Proto není problém naučit se odpočívat v každou chvíli svého života. K tomu nepotřebujeme cestu do Tunisu nebo na řecké ostrovy. Mnoho lidí už to pochopilo. Pravý odpočinek spočívá v pokoji srdce. Budeme-li hledat pokoj a odpočinek kdekoliv mimo své srdce, nenajdeme ho. Jedině v našem srdci nás očekává Bůh se svým pokojem a odpočinutím! Je dobré se naučit odpočívat tak jako svatý Jan: na Ježíšově Srdci. Odpočívat, čili spočívat na Ježíšově Srdci, můžeme nejen v době modlitby, ale i mimo ni: v samotě i mezi lidmi, v rodině, na ulici, ve vlaku, na pracovišti. Dovolená, prázdniny jsou vhodnou příležitostí pro vybočení ze zajetých kolejí a pro vnímání toho všeho, pro co už máme uzavřené oči i srdce. Vnímáme ještě zpěv ptáků, krásu květů, hezké panorama hor, hudbu tekoucích potůčků? Nedělejme někdy chvíli nic. Odpočiňme si! Ztišme se! V tichu najdeme radosti života, které jsme ztratili v té hrozné štvanici. V tichu rostou ty nepatrné pozornosti, které potřebují méně času, než se domníváme: dobré slovo, přátelský obličej, vděčný polibek, chvilka naslouchání s pochopením pro druhého, nečekaný telefonický rozhovor, vlastnoručně vyrobený dárek, milý dopis, pozornost k svátku či k narozeninám. Vyhoďme ze svého života ono smrtící: "Nemám čas!" Přestaňme s tím vražedným tempem. Udělejme si čas na to, abychom ty, já byli dobrými lidmi pro své bližní. Je pravdou, že je "blahoslavený, kdo uvažuje dřív, než začne jednat a kdo se modlí dřív, než začne uvažovat. Vyhne se mnoha hloupostem." A tak uvažujme, jak si co nejlépe odpočinout a prožít nezapomenutelnou dovolenou. otec Peter Kerak
5.4.2007
Co míní embrya o následujícím životě?V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?" Malý věřící: "Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život tady tu je jenom proto, abychom rostli a připravili se na život po porodu, abychom byla dost silní na to, co nás čeká." Malý skeptik: "To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by mel vlastně takový život vůbec vypadat?" Malý věřící: "Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme jíst ústy a běhat a..." Malý skeptik na to: "To je úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šnůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď." Malý věřící: "Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí." Malý skeptik: "Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu. Malý věřící: "Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat. Ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará." Malý skeptik: "Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?" Malý věřící: "Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat." Malý skeptik: "To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat." Malý věřící: "Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!" (Podle časopisu YOU, 3/2002, převzato z Internetu) 23.2.2007
Pokání je proces, který směřuje od naší minulosti k Někomu - Pánu. Jeho cílem není pouhé polepšení se a odhodlání smazat nevábnou současnost lepším příštím, ale připodobnění se Pánu. Křesťanem je ten, kdo se neutíká k falšování minulosti, ale je připraven jít dál navzdory tíži toho, co učinil. Pohled zpět a následné poznání špatného je prvním dějstvím v hojivém procesu očišťování. Vědomí, že mé snaze stát se lepším jde vstříc Ten, který odpouští a kterému stojím za to, aby se mnou zabýval, mi přináší Trpělivost se sebou samým a s opakujícími se stejnými chybami. Odvrácením od zlého jsme Jeho přítomností přetvářeni k jeho podobě. (Podle P.V.Malého)
13.2.2007
Příroda, Bůh a člověkPtám se slunce: Kdo tě stvořil? Ptám se ptáků: Kdo vás obdaroval křídly? Obracím se na moře: Kdo ti uložil být klidným, šumět, smát se, nebo bouřit? Jaké tajemství ukrýváš ve svých hlubinách? Ptám se vesmíru: Kde je tvůj počátek a konec? Ptám se hlubin země: Znáte vy tajemství svého počátku? A vy, vrcholy hor, pokryté sněhem, vy bystřiny a potoky, ptám se vás, odkud pocházíte? Pozoruji na jaře rozkvetlé ovocné stromy, zelená pole a lesy a ptám se jich: Kdo vás povolal k životu, kdo dýchá ve vašich srdcích? Hledím na květinu na svém stole a ptám se jí: Co ty mi budeš vyprávět? Pronikám ke svému srdci a při každém jeho úderu se ptám: Kdo tě uvedl do pohybu, abych já mohl žít? Odpověď šumí jako moře, vše oznamuje jen to jedno jediné poselství: Bůh je náš počátek! On nás vymyslel a On nám daroval život, abychom mohli být. (Podle Tomislava Ivančiče) 8.1.2007
Láska neklade podmínkyPravá láska neklade druhým podmínky. Bere je takové, jací jsou. Zcela střízlivě konstatuje, co v nich je: nespokojenost, agresivita, mocenské choutky, touha po uznání, intriky, ale rovněž i touha po dobru. Láska si nic nepředstírá, proměňuje to, co je faktické. Probouzí dobro v nemocném, vyřízeném člověku. Láska nemá strach před konflikty, protože přesahuje rovinu konfliktu. I v konfliktu se ptá, co udělá tomu druhému skutečně dobře. Tím, že láska přesáhne tuto rovinu, nefixuje se při konfliktech na emoce, nýbrž zůstává důsledně na cestě za správným řešením. Touha po harmonii se vyhýbá tvrdé realitě a utíká se do světa zdání. Láska čelí skutečnosti, s ní zachází a proměňuje ji. Proměnit můžeme jen to, co jsme přijali. Tuto životní zásadu sleduje láska tím, že přisvědčuje tomu, co nalézá. Utopické představy často ztěžují partnerskou lásku. Na jedné straně manželé blouzní o vzájemné lásce, ale snění pomíjí, když partner neumyl nádobí. Vysoký let lásky končí ve všedních banalitách. Pro svatého Benedikta se bratrská láska zcela konkrétně ukazuje v ochotě převzít každodenní služby a svědomitě a pečlivě je splnit. Láska se musí vtělit. Musí přijmout životní realitu. Realita často bývá střízlivá a spočívá v tisícerých drobnostech. S druhým člověkem se nesetkáváme jen na úrovni vznešených myšlenek a citů, nýbrž i zvyklostí, které mi jdou na nervy. Pro Benedikta se tudíž láska projevuje právě ve snášení vzájemných slabostí a ubohostí (RB 72). Místo utopických představ počítá láska se skutečností toho druhého a konkrétní komunity, nezavírá oči před realitou, ale dovede se přenést přes rovinu, kde vznikají vzájemné třenice. Prohlíží viditelným a vidí v druhém to neviditelné: jeho dobrý úmysl, jeho dobré jádro, jeho pozitivní možnosti. A na základě této roviny s ním jedná. Tím se mnoho třenic zrelativizuje. Přestanou být tak strašně důležité. Nejsou ani popírány ani vytěsňovány, nýbrž jsou přijaty a proměněny. Utopie končí v rezignaci, láska se naproti tomu aktivně pouští do každodenních problémů, se spoustou fantazie, s trpělivostí a dlouhým dechem a s humorem, což reprezentuje typické řešení druhého stupně. Tyto vlastnosti lásky klasickým způsobem popsal svatý Pavel v 1. listě ke Korintským: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá... Ať se děje cokoliv, láska vydrží, věří, láska má naději, láska vytrvá" (1 Kor 13,4.7). Láska dovede čelit realitě, snáší ji, proměňuje ji, protože v ní věří v to dobré, co do ní vložil Bůh. A protože od Boha doufá, že je schopen svou láskou proměnit všechno. Anselm Grün 15.12.2006
Prožít plodně adventní dobuznamená nově se setkávat s Bohem, který nabízí naplněný život a cestu dál. Přijmout výzvu adventu znamená vycházet mu v ústrety, obracet se k němu, pozvedat k němu své oči, smířit se s ním a s těmi, kdo jsou kolem nás a odhazovat všemožnou zbytečnou přítěž, která nám znemožňuje jít po jeho cestách...Jak jen toužím, abys prožil advent. Jak jen toužím u tebe bydlet, žít důvěrně s tebou a sdílet všechna tvá břemena. Vždyť ti jdu vstříc ve všech tvých přáních. A přece jsem ti ještě nikdy nesměl žádné splnit. Já, tvůj Bůh. 6.11.2006
UMŘU NA ASFALTU, NEBO NA POSTELI ?Přede mnou tu cestu prošel Pán. A s ním se přece znám !V mém stáří mě Pán připravuje na můj odchod z tohoto světa. Co mám dělat, až přijde ten okamžik? Dost mi to vrtalo hlavou, až pak přišla záchrana z textů bohoslužby. Ve mši svaté se po modlitbě Otče náš modlíme: „Pomoz nám, … ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista.“ A řekl jsem si: to je ono! Člověka samozřejmě jímá hrůza. Viděl jsem mnoho umírání, a některá velmi bolestná. Vydržel bych to? Ptal jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že Bůh netvoří lidi v sériích, že každý z nás je jiný. A proto i každý z nás bude mít své vlastní umírání, s křížem na vlastní míru. Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám. Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu. Ale ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života. (Podle Jaroslava Škarvady. Z knížky Svedl jsi mě Hospodine) 19.9.2006
V evangelijním úryvku se Maria obrací na svého Syna s prosbou ve prospěch přátel, kteří se nacházejí v nesnázi. (...) Maria se obrací na Ježíše ne jako na obyčejného člověka, počítá s jeho ochotou a pomocí. Svěřuje lidskou potřebu jeho moci – moci, která přesahuje lidské dovednosti a schopnosti. A tak ji v dialogu s Ježíšem vidíme jako skutečnou matku, která žádá a která se přimlouvá. Když posloucháme tento evangelijní úryvek, je vhodné jít poněkud hlouběji nejen proto, abychom lépe chápali Ježíše a Marii, ale také proto, abychom se od Marie naučili správně modlit. Marie se na Ježíše neobrací se skutečnou prosbou. Říká mu pouze: „Už nemají víno.“ (Jan 2,3) (...) Neříká mu, co má dělat. Nežádá nic přesného a vůbec nepožaduje, aby vykonal nějaký zázrak, kterým by víno vyprodukoval. Jednoduše mu záležitost svěřuje a nechává na něm, aby se rozhodl, jak zareagovat. V jednoduchém slově Ježíšovy Matky tak vidíme dvě věci: její citlivou péči o lid a mateřskou pozornost, se kterou upozorňuje na obtížnou situaci druhého. Vidíme její srdečnou dobrotu a její ochotu pomoci.
K tomuto prvnímu, nám všem důvěrně známému aspektu, se ale přidává ještě další, který můžeme jednoduše přehlédnout: Maria vše přenechává Pánovu posouzení. V Nazaretu odevzdala svou vůli a vnořila ji do oné Boží: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1,38) To je její základní trvalý postoj. A tak nás učí modlit: nechtít potvrzovat naši vůli a naše touhy před Bohem, ale nechat na něm, aby rozhodnul, co hodlá učinit. Od Marie se učíme připravené ochotě k pomoci, ale také pokoře a velkorysosti k přijetí Boží vůle a důvěře v přesvědčení, že jeho odpověď bude naším opravdový dobrem. Z homílie papeže Benedika XVI. v Altöttingu 8.9.2006
ZNÁT PASTÝŘEPo bohaté večeři, podávané v jednom honosném hollywoodském sídle, hostitel, slavný herec, bavil účastníky setkání ohromujícím přednesem Shakespearových veršů. Jako přídavek pak svým hostům nabídl, že zarecituje verše, které si sami vyberou. Plachý postarší kněz se ho zeptal, zná-li žalm 23."Ale ovšem", opáčil herec, "rád ho přednesu, ale pod jednou podmínkou: až skončím i vy tenhle žalm zarecitujete." Kněz byl sice trochu v rozpacích, ale nakonec souhlasil. Herec podal nádherný výkon. "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek..." a tak dále. Když skončil, posluchači ho odměnili bouřlivým potleskem – a pak přišla řada na kněze. Vstal, přednesl táž slova, ale po nich se místo potlesku rozhostilo naprosté ticho a oči mnohých se zarosily. Herec nechal ticho chvíli působit a poté se ujal slova: "Dámy a pánové," řekl, "doufám, že si všichni uvědomujete, čeho jste tu dnes večer byli svědky. Já jsem znal slova žalmu, ale tento kněz zná Pastýře." KUP SI LOS – Brian Cavanaugh
| 20.7.2006
MODLITBAModlitba není recitace naučených vět.Modlitba je rozhovor nebo mlčení v přítomnosti milujícího Boha. Chci-li být opravdu křesťanem a ne si na něj jen ve chvílích volna, když zrovna nemám nic jiného na práci, hrát, potom se modlitbou musí stát všechno, co dělám. Modlitbou může být, že namažu vrzající dveře nebo spravím kapající vodovod, za který mně manželka už tři měsíce nadává. Modlitbou může být dopis, který už dlouho někomu dlužím a do kterého se mi třeba vůbec nechce. Vždycky, když vyjdu ze sebe a otočím se k Bohu, má práce, jednání či nemoc se stává modlitbou. Modlit se znamená počítat s Boží existencí, brát vážně jeho přítomnost, uznávat jeho moc a důvěřovat mu. Modlit se, to znamená nabídnout se Bohu, hledat jeho vůli, odpovídat na jeho vedení. Modlit se znamená přinášet před něj radost i bídu světa v zastoupení za mnohé. Modlit se znamená žít v jistotě, že Bůh je mým Pánem a vládcem a že počítá s mou pomocí v proměňování světa v Boží království. Z knihy brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho Aby mohlo vyrůst něco krásnějšího
| 7.6.2006
O Červené Karkulce
V jedné farnosti prožívali radostnou událost s dětmi, které poprvé přistoupily ke svatému přijímání. Po slavnosti se všichni ve sváteční náladě rozcházeli domů, jen malá Maruška pořád klečela v kostele. Rodiče a příbuzní byli nervózní, protože se chtěli na památku vyfotit. "Cos tam, prosím tě, tak dlouho dělala?" ptali se, když konečně vyšla ven. Maruška se nechápavě dívala: "Vykládala jsem Pánu Ježíši pohádku O Červené Karkulce." Je to jedno z nejkrásnějších svědectví. To děvčátko povídalo Bohu o tom, čím v hloubi duše žilo. Pustilo ho do svého nitra, do svého nejniternějšího světa. Bůh čeká na naše pozvání. Na náš čas, na naši důvěru, na naše přátelství. Nebojme se mu vyprávět svou pohádku O Červené Karkulce. Převzato z časopisu Pokoj a dobro
| 17.5.2006
Člověk si dnes velmi cení svobody. Právem. Ale skutečná svoboda se neobejde bez svobody od zla, kterému člověk slouží, tedy od hříchu. Hřích není jen skvrna na šatech. Je to pouto, zloděj a síla, která usmrcuje. Bůh je ale silnější než pokušení i než hřích sám.
Převzato z KT
| 12.4.2006
I když si člověk ledacos nadrobil sám svou „chytrostí“, jakmile se vrátí do Otcova náručí a znovu mu upřímně řekne, že chce plnit jen a jen Jeho vůli, tak je zase všechno v pořádku. Otec má pro nás vždycky krásný plán, třebas v rámci našeho původního zpackání. Tak žádný strach!
P. Ladislav Kubíček
| 16.3.2006
A to si někdo troufá vysvětlovat život bez ďábla. Velký odpůrce Boží nespí, proto nemůžeme spát ani my! Nemá cenu s ním diskutovat, nebo brečet, je nutno bojovat: silou víry, postem a modlitbou! Tak jdeme na to. A až se připojí všichni kolem nás, ďábel bude bezmocný.
P. Ladislav Kubíček
| 4.1.2006
Vždycky budou součástí našeho života zkoušky, ponížení, pokušení, podrazy, ale i pochvaly s pokušením pýchy – tím vším se neobíráme!
Řídíme se jen a jen vůlí Boží, a když uděláme něco špatného, hned se Kristu Pánu omluvíme a zase věrně sloužíme.
Když se nám něco podaří, tak mu to věnujeme a poděkujeme a taky se už k tomu nevracíme.
P. Ladislav Kubíček 19.12.2005
Máme se o Vánocích poddat snu, iluzi, skepsi?(Aleš Opatrný)Mnoho lidí touží zvláště o vánocích po klidu a míru. Píšeme si to ve vánočních přáních a pozdravech. A myslíme to jistě upřímně. Ale o kterých vánocích během dvou tisíciletí, kdy se slaví Kristovo narození, byl všude na zemi klid a mír? Ani moc nejmocnějších vládců, ani přání bezmocných, ani technický pokrok ho nedokázaly na světě nastolit. Máme se tedy poddat skepsi nebo se v několika svátečních dnech poddat iluzi snu a na chvíli zapomenout na všechno hrozné? Myslím, že nic z toho by nám nepomohlo. Podívejme se raději do vlastního nitra. To nemusí být únik ze světa, ale spíš cesta ke středu našeho života. K vánočnímu času se váže jeden životní příběh. V padesátých létech dvacátého století prožívala vánoce v naší zemi řada vynikajících lidí v komunistickém vězení. Mezi nimi také řeholník, redemptorista Otec Dominik Metod Trčka. A ten měl zřejmě i ve vězení radost a pokoj v srdci, když si o vánocích tiše prozpěvoval vánoční píseň. Dozorce, který ho slyšel, to považoval za zločin, jako všechno náboženství, a dal tohoto už starého muže potrestat umístěním do studené kobky. Tak ho vlastně odsoudil na smrt, protože mu bylo následně opakověně odmítnuto lékařská ošetření. Smrt skutečně několika málo měsících přišla. Bezmocný řeholník měl v nitru pokoj a radost, dozorce a jeho nadřízení měli moc, ale od lásky a pokoje byli zřejmě velmi daleko. Umučený řeholník byl svatořečen. Ti, kdo způsobili jeho smrt, nebyli odsouzen, jak to na světě mnohdy bývá. Ale vraťme se k našemu nitru. To může také radostí zpívat – a není k tomu třeba bezpodmínečně ani bohatství, ani dokonce vnější svoboda. Anebo může být neštastné či zlé a své neštěstí a zlobu přenášet na druhé. A tak vraždit. Možná jen velmi pomalu a nepozorovaně, ale účinně. Vánoce nás vybízejí, abychom byli milí, štědří, dělali druhým radost. To je jistě výborná věc. Ale vánoce mohou být přitom i cestou do našeho nitra. Co tam najdeme? Jen starosti? Samý smutek či výčitky? Nebo jen vzpomínky na to, co bylo a už není? To všechno tam také může být. Ale snad tam najdeme i radost z toho, že vůbec žijeme. Že jsme schopni překonat zlé věci, které nás v životě potkaly. Bez touhy po pomstě a bez zloby. A hlavně bychom tam měli najít stopy lásky druhých lidí, které nás natrvalo obohatily. Mnohý najde i stopy lásky nepojmenovatelné, ve které křestan rozpoznává lásku Boží. Skutečné tajemství, o kterém je těžko mluvit, ale ze kterého můžeme žít. A tak se nám může stát bližším jednoduchý a přitom v mnohém nepochopitelný příběh Ježíšova narození. Ne jen v podobě figurek Betléma a ve zpěvu vánočních písní. Ale v našem vlastním životě. Když se nám spojí pravdivé vědomí o množství zla ve světě, ke kterému bohužel sami ledacos přidáváme, s tajemstvím hloubky našeho srdce, může se stát něco podivuhodného, co se podobá vyprávění o pastýřích v evangeliu. Ty obklíčilo Boží světlo a slyšeli slovo andělů: “Nebojte se!”, jak píše evangelium. Objevíme my sami něco podobného? Snad ano. Přejme si to navzájem. Potom si můžeme začít zpívat. Z hloubky nitra a svobodně. Nejen, že nám to nikdo nezakáže a že nás snad nepotrestá žádný dozorce, jako onoho řeholníka. Ale my sami zjistíme, že můžeme být ve svém nitru svobodni od zla, pomsty a strachu. A budeme slavit skutečné vánoce.
1.12.2005
K začátku adventuDát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.Řím. 8, 6-7 4.11.2005
Listopadové zamyšlení… život utíká tak rychle, že se ani nenadějeme a budeme u konce. Teprve nahoře uvidíme všechno očištěnýma očima. Teprve tam poznáme, jak byl nutný náš celoživotní boj, protože nebeské království se dobývá jedině bojem a úsilím. Kdoví, co nás všechno ještě čeká na cestě do nebeského království, kam jde cesta strmá a brána úzká. Ale i ta cesta je v plánu Božím – tak žádný strach!P. Ladislav Kubíček
| 15.10.2005
Svatá Terezie z AvilyNičím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí, Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí, jeho láska stačí.3.10.2005
AnděléDva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají být." Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla, co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč?? "Věci nejsou takové, jakými se zdají," odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu.“ Věci nejsou takové, jakými se zdají. Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem.
Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se
stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich
srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!
Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar.
Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!
Pravda je, že... Přeji Ti
| 21.9.2005
Poučení od motýla
Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek; člověk seděl a několik hodin pozoroval motýla, jak se usilovně snaží protlačit tělo tímto malým otvůrkem ven. Člověk se tedy rozhodl motýlovi pomoci: vzal nůžky a zámotek rozstříhl. Motýl se z něj pak snadno dostal. Měl však scvrklé tělo, byl drobný a měl svraštělá křídla. Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvíli rozevřou, zvětší a rozšíří, aby byla schopna nést tělo motýla a aby byla pevná. Nic z toho se nestalo! Motýl ve skutečnosti strávil zbytek života lezením se scvrknutým tělem a svraštělými křídly. Nikdy nebyl schopen létat. Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil, že omezující zámotek a zápas nutný k tomu, aby se motýl dostal přes drobný otvůrek, je způsob, jakým příroda vytlačuje tekutinu z těla motýla do jeho křídel, aby byl schopný létat, až se jednou ze zámotku osvobodí. Někdy jsou zápasy přesně tím, co v životě potřebujeme. Pokud by nám bylo umožněno jít životem bez překážek, tak by nám to mohlo uškodit. Nebyli bychom tak silní, jak bychom mohli být. Nikdy bychom nebyli schopni létat. Chtěl jsem sílu...... a dostal jsem potíže, aby mě posílily. Chtěl jsem moudrost... a dostal jsem problémy, abych je řešil. Chtěl jsem blahobyt... a dostal jsem rozum a sílu, abych mohl pracovat. Chtěl jsem odvahu .... a dostal jsem překážky, abych je překonával. Chtel jsem lásku..... a dostal jsem ztrápené lidi, abych jim pomáhal. Chtěl jsem výhody............ a dostal jsem příležitosti. Nedostal jsem nic z toho, co jsem chtěl......, ale dostal jsem všechno, co jsem potřeboval. Žij život beze strachu, postav se všem překážkám a věz, že jsi schopen je překonat.
| 14.9.2005
Matka Boží bývá nazývána žebříkem do nebe.Každého žebříku lze použít dvěma způsoby: lze po něm slézat dolů do hlubin a vylézat z hlubin do výšky. Po tomto žebříku Bůh sestoupil na zem, abychom my lidé mohli, skrze Marii, vystoupit k němu do nebe. (Sv. Fulgentius z Ruspe)
|
| ||||||
