Názory

2. 4. 2010

Co se skrývá za skandály?
V deníku Italské biskupské konference Avvenire byl 18.3.2010 publikován článek Massima Introvigna, ve kterém se věnoval analýze procesů spojených s medializací pedofilního jednání kněží, vzniku "morální paniky" a působeni "morálních podnikatelů". Přinášíme překlad článku.

Co se skrývá za skandály?

Znovu se hovoří o pedofilních kněžích a vytrvale se ozývají hlasy a obvinění týkající se Německa ve snaze zahrnout do nich osoby z blízkého okolí papeže. Domnívám se, že by mnohé mohla říci také sociologie a že by neměla mlčet z obavy, že někdo nebude spokojen. Současná diskuse o pedofilních kněžích je – ze sociologického hlediska – typickým příkladem "morální paniky". Tento pojem vznikl v sedmdesátých letech, aby vysvětlil, že některé problémy jsou předmětem "sociální hyperkonstrukce".

Přesněji, "morální panika" byla definovaná jako společensky vykonstruovaný problém, a je charakterizována systematickým zveličováním reálných údajů v mediálním obraze i v politické diskusi. Kromě toho se uvádějí další dvě typické charakteristiky "morální paniky". První spočívá v tom, že se sociální problémy, které existují po desetiletí, začnou objevovat v mediálních a politických událostech jako "nové" nebo jako objekt údajného dramatického růstu v poslední době. Druhá charakteristika spočívá v tom, že dopad sociálních problémů je přeháněn zjednodušujícími statistikami, které přebírají jedny sdělovací prostředky od druhých, třebaže nejsou potvrzeny vědeckými studiemi, a mohou tak živit trvalé mediální kampaně.

Philip Jenkins zdůraznil roli "morálních podnikatelů", kteří při tvorbě a řízení paniky sledují cíle, jež nejsou vždy zřejmé. "Morální panika" neprospívá nikomu. Zkresluje vnímání problémů a kompromituje účinek opatření, která by tyto problémy měla řešit. Po nekvalitní analýze nutně následuje špatný zákrok. Abychom si rozuměli: "morální panika" v sobě na začátku obsahuje objektivní okolnosti a reálná nebezpečí. Problém není vymyšlený, ale je přehnaný jeho statistický rozměr. V řadě hodnotných studií Jenkins ukázal, že otázka pedofilních kněží je patrně nejtypičtější příklad "morální paniky". Obsahuje právě tyto dva charakteristické prvky: reálný výchozí údaj a jeho přehánění působením pochybných "morálních podnikatelů".

Nejprve reálné výchozí údaje: existují pedofilní kněží. Některé případy jsou šokující a současně nechutné, skončily konečnými rozsudky a ani sami obvinění o sobě nikdy netvrdili, že jsou nevinní. Tyto případy – v USA, Irsku, Austrálii – jsou vysvětlením přísných papežových slov a jeho požadavku omluvy obětem. I kdyby se jednalo pouze o dva případy – a bohužel je jich více – stále by to bylo mnoho. V tomto případě však nestačí požádat o omluvu, ač by byla ušlechtilá a vhodná, ale je zapotřebí zabránit tomu, aby se takové případy opakovaly. A není ani lhostejné, zda víme, jestli případy jsou dva, nebo je jich dvě stě či dvacet tisíc. Nedůležité také není, zda víme, jestli je u katolických kněží a řeholníků přibližně stejný počet případů jako u jiných skupin lidí. Sociologové jsou často obviňováni z toho, že pracují s chladnými čísly a zapomínají na to, že za každým číslem se skrývá lidská bytost.

Ale počty, ačkoli nejsou dostačující, jsou nutné. Jsou předpokladem každé adekvátní analýzy. Abychom pochopili, jak se od skutečného tragického údaje přejde k "morální panice", je nutné položit si otázku, kolik je pedofilních kněží. Nejúplnější data byla shromážděna ve Spojených státech, kde si v roce 2004 objednala Biskupská konference nezávislou studii u John Jay College of Criminal Justice (pozn. překladatele: katedra trestního práva) City University v New Yorku, která není katolickou univerzitou a je jednoznačně považována za nejspolehlivější akademickou instituci ve Spojených státech v oblasti kriminologie.

Tato studie nám říká, že v letech 1950 až 2002 byli obviněni 4392 američtí kněží (z více než 109 000) ze sexuálních vztahů s nezletilými. Z nich bylo odsouzeno občanským soudem něco málo přes stovku. Nízký počet rozsudků ze strany státu vyplývá z různých faktorů. V některých případech skutečné nebo domnělé oběti obvinily již zemřelé kněze, anebo vypršel termín promlčení. V jiných případech obvinění a odsouzení na základě kanonického práva neznamená porušení žádného občanského zákona: to je například v různých amerických státech případ kněze, který měl poměr s jednou – nebo také s jedním – nezletilou nad 16 let s jejich souhlasem.

Ale došlo i k mnoha křiklavým případům obvinění nevinných kněží. Tyto případy se dokonce znásobily v devadesátých letech, kdy některé právní kanceláře pochopily, že mohou vytěžit miliony za transakce i na základě prostého vznešení podezření. Výzvy k "nulové toleranci" jsou oprávněné, ale neměla by existovat ani žádná tolerance vůči tomu, kdo očerňuje nevinné kněze. Podotýkám, že počet případů ve Spojených státech se významným způsobem nezmění, i kdyby se přidalo období let 2002-2010, protože studie John Jay College zaznamenala "značný pokles" případů už kolem roku 2000.

Nových vyšetřování bylo málo a odsouzení ještě méně kvůli přísným opatřením, která zavedli jak američtí biskupové, tak Svatý stolec. Říká snad studie John Jay College, jak často čteme, že 4% amerických kněží jsou "pedofilové"? Nic takového. Podle tohoto výzkumu 78,2% obvinění se týká mladistvých po pubertě. Mít sexuální vztah se sedmnáctiletou dívkou není určitě správné, zvláště pro kněze, nejedná se však o pedofilii. Takže obviněných kněží ze skutečné pedofilie ve Spojených státech je za 42 let 958, tedy 18 za rok.

Došlo k 54 odsouzením, tedy o něco víc než jedno ročně. Počet trestních rozsudků kněží a řeholníků v dalších zemích je podobný jako ve Spojených státech, i když žádná země nemá k dispozici tak kompletní studii, jako je práce John Jay College. Často se cituje řada vládních zpráv z Irska, které uvádějí "endemický" (dlouhodobý) výskyt zneužívání na internátech a v sirotčincích (chlapeckých), jejichž zřizovateli jsou některé diecéze a řády. Není pochyb o tom, že k případům sexuálního zneužívání mladistvých – i velmi závažným – v této zemi docházelo. Systematické odhalování těchto vztahů mimo jiné ukazuje, že se mnohá obvinění týkají používání přehnaných a násilných nápravných prostředků. Takzvaná Ryanova zpráva z roku 2009 – která používá velmi tvrdé výrazy na adresu katolické církve – uvádí za období, kterým se zabývá, že z 25 000 sledovaných žáků nápravných internátů a sirotčinců vzešlo 253 obvinění ze sexuálního zneužívání ze strany chlapců a 128 ze strany děvčat, ne všechna jsou přisuzována kněžím, řeholníkům či řeholnicím, jsou různého druhu a závažnosti, zřídka se týkají dětí před pubertou a ještě řidčeji vedla k odsouzení.

Polemiky uplynulých týdnů týkající se situace v Německu a Rakousku ukazují typickou charakteristiku "morální paniky": jako "nové" se předkládají skutečnosti, které nastaly před mnoha lety, v některých případech dokonce před více než třiceti lety a z části jsou již známé. Skutečnost, že jsou na prvních stránkách novin předkládány události z osmdesátých let takovým způsobem, jako by k nim došlo včera – se zvláštní naléhavostí se to geograficky týká Bavorska, z něhož pochází papež – a že vyvolávají záludnou polemiku formou cíleného útoku, který každý den hlasitě oznamuje nová "odhalení", dobře demonstruje, jak je "morální panika" organizovaně a systematicky podněcována "morálními podnikateli".

Případ, který "se dotýká papeže" – jak uvedly některé deníky – je učebnicový. Jedná se o případ kněze z Essenu, kterého přijala arcidiecéze Mnichova a Freisingu, ač již byl obviněn ze zneužívání, ke kterému došlo v roce 1980. Arcibiskupem byl současný papež. Případ se objevil v roce 1985 a byl projednáván německým soudem v roce 1986. Mimo jiné se zjistilo, že rozhodnutí přijmout do diecéze sporného kněze neučinil kardinál Ratzinger a ani to nevěděl, což není v tak velké diecézi se složitou administrativou nic zvláštního.

Měli bychom si položit otázku, proč právě dnes se německý deník rozhodl znovu oživit tento případ a otisknout ho na první straně 24 let po rozsudku. Je to otázka nepříjemná, protože její vyslovení vyzní jako obrana a nepotěší oběti. Důležité však je se ptát, zda být katolickým knězem je v porovnání se zbytkem společnosti okolnost, která v sobě nese větší riziko, že se daný muž stane pedofilem nebo že bude sexuálně zneužívat mladistvé – což jsou dvě spolu nesouvisející věci, jak jsme viděli, protože ten, kdo zneužívá šestnáctiletou dívku, není pedofil.

Odpovědět na tuto otázku je zásadní, abychom odhalili příčiny tohoto jevu a mohli mu předcházet. Pokud podle Jenkinsovy studie porovnáme katolickou církev ve Spojených státech s hlavními protestantskými denominacemi, zjistíme, že výskyt pedofilů je – podle jednotlivých denominací – dva až desetkrát vyšší u protestantských duchovních ve srovnání s katolickými kněžími. Otázka je to důležitá, protože ukazuje, že problémem není celibát. Protestantští duchovní jsou většinou ženatí. Ve stejném období, v němž byla stovka amerických katolických kněží odsouzena za sexuální zneužívání mladistvých, počet profesorů tělesné výchovy a trenérů sportovních oddílů mládeže – i ti jsou většinou ženatí – které americké soudy uznaly vinnými za stejný zločin, dosáhl téměř šesti tisíc.

Dalo by se pokračovat v příkladech, a nejen ze Spojených států. Pokud zůstaneme především u pravidelných zpráv americké vlády, asi dvě třetiny sexuálního obtěžování mladistvých se nedopouštějí cizí osoby či vychovatelé – včetně katolických kněží a protestantských duchovních – ale rodinní příslušníci: otčímové, strýcové, bratranci, bratři a bohužel i rodiče. Obdobné údaje existují pro velký počet zemí. Ačkoli je politicky nekorektní to říkat, existuje ještě významnější údaj: více než 80% pedofilů jsou homosexuálové, muži, kteří zneužívají chlapce. A – opět cituji Jenkinse – více než 90% katolických kněží odsouzených za sexuální zneužívání mladistvých a pedofilii jsou homosexuálové. Pokud se v katolické církvi vyskytl skutečný problém, pak se netýkal celibátu, ale určité tolerance homosexuality, zvláště v seminářích v sedmdesátých letech, kdy byla vysvěcena většina kněží později odsouzených za zneužívání. To je problém, který Benedikt XVI. neúprosně napravuje.

Obecný návrat k morálce, k asketické disciplíně, k meditaci o skutečné a důležité podstatě kněžství je hlavním lékem k nápravě tragických případů pedofilie. I k tomu by měl přispět Rok kněží.

Ve srovnání s rokem 2006, kdy BBC vysílala bulvární dokument poslance irského parlamentu a homosexuálního aktivisty Colma O'Gormana a s rokem 2007, kdy RAI 2 odvysílala jeho italskou verzi, nedošlo k ničemu novému, snad kromě větší zásadovosti a bdělosti církve.

Bolestné případy, o nichž se v těchto týdnech nejvíce hovoří, nejsou pokaždé vymyšleny, ale došlo k nim před dvaceti či třiceti lety. Ale něco nového zde možná je. Proč v roce 2010 opět oživovat – pravidelně každý den jeden – staré nebo často dobře známé případy, a přitom stále otevřeněji útočit na papeže? Útok je to navíc paradoxní, když vezmeme do úvahy maximální nesmlouvavost nejprve kardinála Ratzingera, a poté Benedikta XVI. v této oblasti. "Morální podnikatelé", kteří organizují paniku, mají plán, který vystupuje stále více do popředí a který opravdu nemá ve středu zájmu ochranu dětí. Z četby některých článků plyne, jak se velmi silné lobby snaží preventivně diskreditovat hlas církve stále zavilejším a dnes žel i snadnějším obviňováním z podpory či tolerance pedofilie.

Massimo Introvigne

Avvenire 18.3.2010
31. 8. 2009


Podívejte se na pořad České televize
TAJNÉ AKCE STB
Akce Altrichter


23. 6. 2009

Ekologie a ekologická hnutí
očima J. Ratzingera, nyní Benedikta XVI.
Idea ekologie vzešla z vědomí, že se Zemí nemůžeme zacházet tak, jak to činíme. Dochází k jakémusi zahanbení nad tím, co to znamená být člověkem, který jakoby vysává stvoření. Klade se otázka, kdo je vlastně člověk, zda by se neměl opět zařadit mezi ostatní živočichy a podobně.
Zdá se mi, že právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu. A že vnější životní znečištění, které zažíváme, je odrazem a projevem vnitřního znečištění, na něž příliš málo dbáme. Myslím, že je to také deficit ekologických hnutí. S pochopitelnou i oprávněnou vášní táhnou do boje proti znečišťování životního prostředí, ale duševní sebeznečišťování člověka je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu. V tom je nesrovnalost. Změřitelné znečištění bychom chtěli odstranit, nedbáme však na duševní znečištění člověka a tvůrčí podobu, která v něm je, aby mohl lidsky dýchat. Naopak, s nepravdivým pojetím svobody hájíme všechno, co jen si může lidská libovůle vymyslet.
Dokud se budeme držet této karikatury svobody, totiž svobody vnitřně a duševně se zničit, budou nezměněným způsobem pokračovat její navenek zaměřené účinky. Myslím, že musí nastat obrat. Nejen příroda má svůj řád, způsob života, který musíme respektovat, chceme-li z ní a v ní žít.
Také člověk je tvor a on jeho nitro podléhá řádu stvoření. Nemůže ze sebe libovolně dělat to, co chce. Aby mohl žít ze svého nitra, musí se učit uznávat sám sebe jako stvoření a pamatovat na to, že si musí uchovat vnitřní čistotu, jakousi duševní ekologií. Nepochopíme-li toto jádro ekologie, půjde všechno ostatní špatným směrem. List Římanům, 8. kapitola, to říká naprosto jasně. Adam, to znamená vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je, takže veškeré tvorstvo pod ním sténá'. A dnes slyšíme sténat tvorstvo tak, jako jsme je ještě nikdy neslyšeli. Pavel dodává, že celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, až se zjeví sláva Božích synů. Vydechne si, až se objeví lidé, ve kterých září Bůh - teprve potom bude moci znovu začít dýchat.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí, Portál, Praha 1997)
9. 2. 2009

Rozhovor
s předním českým ekonomem Tomášem Sedláčkem, členem Národní ekonomické rady vlády, o křesťanském postu a jeho významu v probíhající hospodářské krizi. ... >>

29. 6. 2008

Rok svatého Pavla bude zahájen 29.6.2008 a ukončen 29.6.2009. Benedikt XVI. v promluvě před jeho vyhlášením zdůraznil, že Kristus i dnes potřebuje apoštoly ochotné obětovat se. Potřebuje svědky a mučedníky jako byl svatý Pavel.
"V úvodu listu Římanům Pavel zdraví římskou komunitu a představuje se jako „služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola“ (1,1). Používá výraz služebník, řecky doulos, který označuje vztah totální a bezpodmínečné příslušnosti k Pánu Ježíši, a který tlumočí hebrejský výraz ebed, který odkazuje na velké služebníky, které Bůh vyvolil a povolal k důležitému a zvláštnímu poslání. Pavel si je vědom, že je „povolán za apoštola“, tzn. nikoli na základě vlastní kandidatury anebo lidským pověřením, nýbrž výhradně božským vyvolením a povoláním. Ve svých listech Apoštol národů několikrát opakuje, že v jeho životě je všechno plodem nezasloužené a milosrdné iniciativy Boha (srov. 1 Kor 15,9-10; 2 Kor 4,1; Gal 1,15). Byl vybrán, aby „hlásal radostnou zvěst“ (Řím 1,1), aby šířil zprávu o božské Milosti, která v Kristu smiřuje člověka s Bohem, se sebou samým i s druhými lidmi.
Z jeho dopisů víme, že Pavel byl všechno jiné než zdatný řečník, ba dokonce stejně jako Mojžíš a Jeremiáš postrádal řečnický talent. „Když je tady, je to ubožák a jeho řeč nestojí za nic“ (2 Kor 10,10), říkali o něm jeho protivníci. Mimořádné apoštolské výsledky, kterých mohl dosáhnout, proto nelze připisovat jeho brilantní rétorice či rafinované apologetické a misijní strategii. Úspěch jeho apoštolátu vyplynul především z osobního nasazení při hlásání Evangelia v naprosté odevzdanosti Kristu; odevzdanosti, která se nebála rizika, těžkostí a pronásledování: „Ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (8,38-39). Z toho můžeme vyvodit poučení, které je více než důležité pro každého křesťana. Činnost Církve je věrohodná a účinná pouze do té míry, do jaké jsou ochotni ti, kteří jsou její součástí, v každé situaci osobně platit za svou věrnost Kristu. Kde tato ochota chybí, mizí rozhodující argument pravdy, na níž sama Církev závisí.
Drazí bratři a sestry, jako na počátku i dnes Kristus potřebuje apoštoly připravené obětovat sebe samotné. Potřebuje svědky a mučedníky jako svatý Pavel: kdysi násilný pronásledovatel křesťanů, který na cestě do Damašku upadl na zem oslněn božským světlem, bez zaváhání přešel na stranu Ukřižovaného a bez nároků jej následoval. Žil a pracoval pro Krista; pro Něho trpěl i zemřel. Jak aktuální je dnes jeho příklad!“ zdůraznil papež.
3. 4. 2008

Rozhovor s moderátorkou rádia Proglas Terezkou Stoszkovou

Jak ses dostala do rádia Proglas?
 Náhodou, přes kamaráda jedné kamarádky … Vlastně si nemyslím, že to byla náhoda, protože to bylo složité a spletité, ale dopadlo to dobře. Ten kamarád znal jednu slečnu, která v rádiu Proglas pracuje. Svěřila jsem se mu, že až dostuduji, chtěla bych pracovat v televizi nebo v médiích. A on se o tom před ní zmínil. Ozvala se mi, že hledají moderátorku na výpomoc přes prázdniny. Já jsem na to nereagovala, myslela jsem si, že si dělá legraci. Nakonec jsem si ale řekla, že to zkusím, stejně jsem hledala brigádu. Poslala jsem do rádia životopis a do dvou týdnů mi odpověděli, že můžu přijít na hlasovou zkoušku. Do té doby jsem rádio Proglas ani moc neznala. Věděla jsem, že existuje, fandila jsem mu, myslela jsem si, že je to asi dobrá věc, ale vlastně jsem ani nevěděla, že je v Brně nějaká pobočka.
Jaký je rozdíl mezi moderátorkou a redaktorkou?
Redaktor připravuje vysílání, vybírá písničky, natáčí pořady apod. Moderátor má za úkol provázet vysíláním. Sedí za mikrofonem čtyři až šest hodin, pouští písničky, prokládá je vstupy, řekne kdo hrál, oznámí další program, vloží upoutávku, přečte drobnou zprávu… Dostanu všechno přesně napsáno. Takže většinou jsem obložená papíry a musím se v nich vyznat, co kdy pustit, co přečíst. Stále musím sledovat čas, například aby se písnička vešla přesně do zpráv. Vlastně vytvářím plynulost vysílání.
Kdy tě můžeme slyšet?
Hlavně ráno od pěti do devíti hodin a večer. Během dne mám školu.
Jak poznám, že jsi to ty? Neznám tvůj hlas tak dobře, abych tě podle něj poznala.
Každou celou hodinu říkáme své jméno. V rádiu je hlas hodně zkreslený. Já se sama taky nepoznám.
Modlíš se i ranní chvály?
Ano, to jsem se musela naučit. Breviář jsem do příchodu do Proglasu neznala, nevyznala jsem se v něm. Tam jsem se ho prostě musela naučit a teď už se ho modlím i když nejsem v rádiu.
Všechny pořady, které moderuješ se skládají z písniček a zpráv?
Každá denní doba má něco do sebe. Ranní program je svižný, obsahuje písničky, zprávy, počasí. Večer je víc pořadů, takže moc nemluvím, v celou hodinu jen oznámím rádio Proglas a řeknu své jméno a pouštím z počítače připravené programy.
Máš trému?
Zpočátku jsem ji měla, ale už jsem si zvykla. Vyhovuje mi, že nevidím lidi, kteří mě poslouchají. Dělám si svou práci za zavřenými dveřmi a ani si neuvědomuji, kolik mě poslouchá lidí.
Máš kontakt s posluchači, třeba při soutěžích?
Mám. To mám hodně ráda, právě proto, že mám zpětnou vazbu. Zezačátku jsem to ráda neměla, protože tam se musí hodně improvizovat. Posluchač třeba nezná odpověď – co mu říct, jak zareagovat? Pustit písničku, nepustit, čekat na dalšího? Ale už jsem si to oblíbila, můžu se zeptat třeba „Jak se máte, co teď děláte...?“. To je právě těžké, reagovat bez přípravy… Ti, kteří v rádiu pracují v jiných funkcích než jako moderátoři říkají, že by to nezvládli, že je to šílený adrenalin. Protože celé to vysílání leží na tobě.
Co bys chtěla v budoucnu dělat?
Ráda bych zůstala jako moderátorka. Časem bych si taky chtěla zkusit redakční práce, třeba rozhovor s nějakým známým nebo zajímavým člověkem. Ale určitě bych chtěla zůstat v rádiu Proglas.
Takže je možné tam pracovat na plný úvazek?
Většina zaměstnanců pracuje na plný úvazek. Na dohodu jsme tam snad jen dvě.
Kolik zaměstnanců rádio má?
Celkem i s regionálními studii asi šedesát. V regionálních studiích bývají dva až tři lidi.
Vysíláte celých dvacet čtyři hodin denně?
Ano.
Tak to není moc lidí.
Ta práce je jejich život. Pracují od rána do večera, zvlášť teď před svátky, kdy je třeba všechno připravit dopředu. Jejich obětavost je neuvěřitelná. Já v té práci vidím smysl, dělám ji ráda, ale nevím, jestli jsem ochotná obětovat jí všechno. Většina zaměstnanců rádia má rodiny a neumím si představit, jak to dělají, kde berou čas ještě na něco jiného, když jsou v práci od osmi do osmi. Ale možná to na mě taky jednou přijde. Nadšení je tam hodně velké.
Stává se, že zavolá „obtížný“ posluchač?
Někdy se stane chyba a přijde dost tvrdá kritika. Párkrát se mi stalo, že ve Vzkazech po 13. hodině chtěl nějaký pán za každou cenu rozpoutat politickou debatu. Na to je třeba zareagovat, upozornit, že to do pořadu nepatří a vypnout ho. V úterý a v pátek pozdě večer se modlíme živý růženec, který se moderátor modlí napůl s posluchači, kteří do rádia volají. Tam někdy volají „úchylové“, kteří se nechtějí modlit, jen zaslechli telefonní číslo a tak zavolali. To je třeba včas rozpoznat.
Máš nějaký oblíbený pořad, který ráda moderuješ?
Ráda dělám noční Cukrárnu. Je to hodinka a půl písniček a povídání. Vedou ji dva moderátoři, kteří se s posluchači i mezi sebou baví na předem dohodnuté téma. To mám ráda, protože přitom můžu vydat něco ze sebe.
Na to se předem připravuješ?
První Cukrárnu jsem měla s Radkem Habáněm, který ten pořad dělá už asi deset let. Byla jsem z toho vyděšená, měla jsem strach, že nebudu umět reagovat. Tak jsem se připravovala, psala jsem si celé scénáře, co budu říkat. Nakonec jsem tu přípravu ani nepoužila. Naučila jsem se, že nemá cenu připravovat se do detailů a že mě ten druhý podrží, zachrání, když nebudu umět rychle zareagovat. A čím víc to dělám, tím je to lepší, víc mě to baví.
Jaká témata tam bývají?
Oddechová. Nedávno jsme měli téma „Mužské práce v domácnosti“, nebo „Proč chodí Mikuláš nadělovat pátého prosince, když má svátek šestého?“
Kterou stanici ty sama posloucháš?
Nechci dělat reklamu, ale poslouchám rádio Proglas. Nejdříve jsem ho poslouchala proto, že jsem se tam zaučovala, ale už jsem si zvykla a mám ho naladěné.
Myslíš, že by u vás mohl dělat i nevěřící?
Určitě mohl, máme tam pár ne tak úplně věřících. Ale být věřícím je velká výhoda. Jednak kvůli zaměření rádia, jednak tam zaměstnanci vytvářejí kolektiv, který se hodně spojuje v modlitbě, máme společné mše sv., duchovní obnovy, poutě atd.
Co je nejtěžší na tvé práci?
Asi to, že těch pět hodin vysílání všechno záleží na mě. Když se něco stane, tak musím umět během několika vteřin zareagovat, Nedávno se mi třeba stalo, že vypadl přenos modlitby Anděl Páně z Prahy. Člověk nesmí zpanikařit a bleskově zareagovat tak, aby nebylo ticho. Z druhé strany – i kdybych nezareagovala, kdybych třeba omdlela, tak se nic tak hrozného nestane. Když při operaci vypadne chirurg, tak je to horší.
Co se ti na tvé práci naopak líbí, co tě na ní přitahuje?
To, že můžu ze sebe něco dát druhým, přispět k dobrému dni, dobré náladě, zprostředkovat něco dobrého, o čem si myslím, že to má smysl.
Máš nějakou veselou historku z vysílání?
Občas se stane, že místo Dobré ráno moderátor popřeje Dobrý večer, nebo se místo ranních chval ohlásí chvály večerní. Kolegyni Magdě se stalo, že se měla na konci ranního vysílání rozloučit za všechny, kdo vysílání připravovali. Nestihla si předem všechno přečíst, jak by měla. Měla napsané jen zkratky jmen a tvořila je přitom, když je četla. Ve stresu četla zkratku Kl.Ber. a místo jména kolegyně Kláry Beránkové řekla první co ji napadlo - Klement Berka. Od té doby když se něco stane a nikdo neví, kdo za to může, tak se to svede na Klementa Berku.
Můžeš porovnat práci v jiném rádiu?
Já sama ne. Ale nedávno k nám nastoupila kolegyně, která dříve pracovala v brněnském rádiu Petrov a říkala, že je překvapená vysokou technickou úrovní Proglasu, že vysílání připravuje hodně lidí, takže výsledek je vytříbený, propracovaný. Myslela si, že rádia, která žijí z reklamy na tom jsou lépe než my, kteří žijeme jen z darů a byla proto příjemně překvapená.
Finančně je na tom rádio dobře?
Na výplaty zatím je. :-) Den vysílání ale stojí 90 000 Kč, takže to není jednoduché.
Jak ovlivňuje víra tvoji práci?
Spíš práce ovlivňuje moji víru. Třeba v tom, že jsem se naučila modlit breviář, nebo lépe znát církevní rok. Myslím, že bez víry by celý projekt křesťanského rádia nebyl možný. Kdybych to měla začít já, nevěřila bych, že přežije jeden den. A žije už 12 let.
Musíte platit za autorská práva?
Koupí CD u velkých firem platíme práva. Ale my jsme hodně zaměření na folk, takže skupiny nám dají CD třeba za to, že s nimi uděláme rozhovor a koncert. Před dvěma lety u nás byli Markéta Irglová a Glen Hansard jako naprosto neznámí hudebníci, udělali jsme s nimi rozhovor, natočili koncert, oni nám za to dali cédéčko s tou slavnou skladbou, která vyhrála Oskara. Dnes už bychom za ně museli platit. Autorská práva musíme shánět i ke slovesným pořadům. A sedmdesát let po smrti autora jsou práva volná, už se za ně neplatí.
Jak vypadá den moderátorky?
Když mám ranní službu, tak se přijedu večer do rádia vyspat. Máme tam za tím účelem pokojíček. Ve čtyři hodiny ráno vstávám, nachystám si službu, tzn., že si natahám do počítače všechny pořady, které budu během následujících čtyř hodin pouštět, z internetu si stáhnu předpověď počasí. Mezitím už pracuje kolega ze zpráv. Pak si uvařím kávu a snažím se rozmluvit, abych neměla rozespalý hlas. A pak čtyři hodiny pouštím písničky, pořady, čtu zprávy, mám telefonickou soutěž s dětmi. Ráno se člověk namluví docela dost. V devět hodin máme společnou modlitbu zaměstnanců v kapli. A pak jdu do školy.
Chtěla bys něco dodat nakonec?
Mrzí mě, že Proglas bývá vnímán jako rádio pro staré lidi. Myslím si, že by se toho mladí lidé neměli bát. Problém je asi v tom, že lidé chtějí mít rádio jako kulisu, jako pozadí pro svou činnost. Na to Proglas asi úplně není. Ale myslím si, že i mladší člověk si tam najde pořady které se mu líbí, které si zvykne poslouchat.
Děkuji za rozhovor.
 

16. 1. 2008

Francie potřebuje katolíky, kteří se nebojí vyjadřovat to, čím jsou, a to, čemu věří

Promluvu, kterou zde v mírně zkrácené podobě přinášíme, pronesl Nicolas Sarkozy ve čtvrtek 20.prosince v Lateránské bazilice v Římě, kdy jakožto hlava Francouzského státu přijal podle starobylé tradice titul čestného kanovníka zdejší kapituly:

Laicita nemůže být popřením minulosti. Nemůže odetnout Francii od jejích křesťanských kořenů. O to se snažila. To neměla. Jako Benedikt XVI. se rovněž domnívám, že národ, který ignoruje etický, duchovní a náboženský odkaz vlastních dějin dopouští se zločinu proti vlastní kultuře, proti oné směsici dějin, dědictví, umění a lidových tradic, které hluboce prostupují náš způsob života a myšlení. Vytrhnout kořeny znamená odejmout smysl, znamená oslabit tmel národní identity a ještě více vysušit sociální vztahy, které potřebují symboly paměti.

Proto musíme držet provaz za oba konce: přijmout křesťanské kořeny Francie, a také je zhodnotit, a nadále bránit laicitu, která uzrála. To je smyslem kroku, který jsem chtěl vykonat dnes večer u svatého Jana na Lateránu.

Nastal čas, aby v témže duchu, náboženství a zejména katolické náboženství, které je naším většinovým náboženstvím, a všechny živé síly národa hleděly společně vstříc budoucnosti a nikoli už jenom na zranění z minulosti.

Sdílím názor Benedikta XVI., který ve své poslední encyklice tvrdí, že naděje je jedna z nejdůležitějších otázek naší doby. Evropa má od dob osvícenství zkušenost s mnoha ideologiemi. Často vkládala své naděje do emancipace jednotlivců, do demokracie, do technického pokroku, do zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a do laické morálky. Podlehla komunismu a nacismu. Žádná z těchto perspektiv, které, samozřejmě, nechci klást na stejnou rovinu, není schopna odpovědět na hlubokou potřebu lidí a žen nalézt smysl života.

Jistě, že založit rodinu, přispět k pokroku přírodních, sociálních či humanitních věd, vyučovat, zápas za vlastní ideje, zejména za lidskou důstojnost, vládnout státu, mohou dát smysl životu. Jsou to ony malé a velké naděje, které nám den po dni pomáhají na naší cestě, abych znovu použil slov Svatého otce. Neodpovědí však na základní otázky lidské bytosti o smyslu života, tajemství smrti. Neumí vysvětlit, co se děje před životem a po smrti. Tyto otázky patří všem civilizacím a všem dobách. Neztratily nic za své patřičnosti. Naopak. Stále větší materiální rozmach rozvinutých zemí, posedlost konzumem, hromadění majetku denně a stále více podtrhují, že muži i ženy hluboce touží po dimenzi, která je překračuje, protože jsou spokojeni stále méně.(…)

Je mým hlubokým přesvědčením, jež jsem shrnul ve své knize „Republika, náboženství a naděje“, že hranice mezi vírou a nevěrou neprochází mezi těmi, kteří věří a těmi, kteří nevěří, ale každým z nás. Ani ten, kdo se pokládá za nevěřícího, nemůže říci, že si neklade otázku po podstatném. Je přirozenou tendencí ona duchovní skutečnost, že všichni lidé hledají transcedenci. Náboženský fakt je odpověď, kterou dávají náboženství na tyto základní aspirace. Dlouhou dobu laická Republika podceňovala důležitost duchovní aspirace. Dokonce i po obnovení diplomatických vztahů mezi Francií a Svatým stolcem, projevovala vůči náboženskému kultu spíše nedůvěru než přízeň. Pokaždé, když učinila nějaký vstřícný krok směrem k náboženství, ať už se jednalo o uznání nějakého diecézního sdružení nebo o otázku školství, působila dojmem, že tak jednala proto, že nemohla jinak. Teprve v roce 2002 přijala princip pravidelného institucionálního dialogu s katolickou církví. Dovolím si připomenout rovněž bouřlivé kritiky, které se rozpoutaly při založení francouzské rady pro muslimský kult. Republika dodnes udržuje nad řády a kongregacemi určitou formu dohledu, odmítá přiznat charakter kultu charitativní činnosti nebo církevním sdělovacím prostředkům, odmítá přiznat hodnotu diplomům vydaným vyššími vzdělávacími katolickými instituty, ačkoli to Boloňská deklarace předpokládá, nepřiznává žádnou hodnotu diplomům z teologie a pokládá za zbytečné zajímat se o formaci služebníků náboženského kultu.

Myslím, že tato situace škodí naší zemi. Samozřejmě, že ti, co nevěří musí být chráněni před každou formou intolerance a proselytismu. Ale člověk, který věří, je člověkem, který má naději. Zájmem Republiky je, aby bylo mnoho mužů a žen naplněných nadějí. Postupné odcizování venkovských farností, duchovní poušť periferií a nedostatek kněží neučinily Francouze šťastnějšími. To je zřejmé.

Chtěl bych také říci, že stejně tak, jako nepopiratelně existuje lidská morálka nezávislá na morálce náboženské, tak Republika má zájem také na tom, aby existovala morální reflexe inspirovaná náboženskými přesvědčeními. Především proto, že laická morálka neustále riskuje vyhoření nebo transformaci ve fanatismus, není-li podepřena nadějí, která vyplňuje očekávání nekonečna. A dále především proto, že morálka, zbavená vztahu k transcedenci, je více vystavena historickým nahodilostem a v posledku také ohebnosti. Jak napsal Joseph Ratzinger ve své knize Evropa v krizi kultur: „dnes platí princip, podle něhož schopnost člověka je kritériem jeho jednání. To co dokážeme, také můžeme. Určitým nebezpečím je pak to, že kritériem etiky už není hledat to, co máme dělat, ale dělat to, co můžeme“.

V laické republice nemůže člověk politiky, kterým jsem, rozhodovat na základě náboženských úvah. Ale je důležité, aby jeho reflexe a jeho svědomí byly osvěcovány zejména míněními, které se vztahují k normám a přesvědčením svobodným od bezprostředních nahodilostí. Každá inteligence, všechny spirituality, které v naší zemi existují, by se na tom měly podílet. A proto hluboce doufám v příchod pozitivní laicity, tedy laicity, která - byť nepřestane bdít nad svobodou myšlení, víry či nevěry - nebude považovat náboženství za minus, ale spíše za plus. Nejde o modifikaci vyváženého zákona z roku 1905. Francouzi to neočekávají a náboženství to nežádají. Jde však o hledání dialogu s velkými náboženstvími Francie a o uplatňování principu usnadňovat každodenní život velkým duchovním proudům spíše nežli se snažit jim ho komplikovat.

Na srdci mi leží ještě něco, co bych rád řekl: v tomto paradoxním světě, posedlém materiálním blahobytem, ale stále více hledajícím smysl a identitu, Francie potřebuje katolíky, kteří se nebojí vyjadřovat to, čím jsou a to, čemu věří. .. Francie potřebuje šťastné katolíky, kteří dosvědčují svou naději.

Ve světě je Francie známa pro velkodušnost a inteligenci. A proto potřebuje katolíky plně křesťanské a křesťany skutečně aktivní. Francie potřebuje znovu uvěřit, že budoucnost nemusí podstupovat, ale budovat. Proto potřebuje svědectví těch, kteří se - vedeni nadějí, jež je překračuje – každý den vydávají na cestu budování spravedlivějšího a velkodušnějšího světa.



12. 11. 2007

Výročí Křišťálové noci
Slovo účasti kardinála Miloslava Vlka na protestním shromáždění proti pochodu neonacistů židovským městem, 10. listopadu 2007
Vážení přátelé,
pozdravuji Vás biblickým pozdravem „šálóm lechá“. Přišel jsem dnes, kdy si celá Evropa a velká část ostatního světa připomíná „Křišťálovou noc“, začátek největšího protižidovského pogromu v historii, začátek holocaustu, abych vás pozdravil a jako katolický biskup vyjádřil účast při pietní vzpomínce na miliony vašich bratří a sester, kteří zahynuli nejhrůznějším způsobem v nacistických koncentrácích, v holocaustu, na kterém bohužel spolupracovaly i některé křesťanské národy. Vyjadřuji nad tím své hluboké politování. Svou účastí na vašem dnešním shromáždění vyjadřuji solidaritu ve vážném nebezpečí, kdy někteří lidé chtějí popírat nebo bagatelizovat hrůznost holocaustu nebo se dokonce bezostyšně hlásí k myšlenkám, které ho způsobily. Ujišťuji vás, že tyto rasistické, neonacistické a antisemitské postoje jsou vzdáleny myšlenkám katolické církve, která je zásadně odsuzuje. Bylo by mi líto, kdyby se ukázalo, že někteří křesťanští extremisté se přidávají k těmto zrůdným a scestným myšlenkám, které jsou proti našemu společnému Bohu, Hospodinu, Pánu a tvůrci člověka, který dal všem lidem stejnou důstojnost, z níž vyplývá jejich rovnost. Přijměte toto mé ujištění a projev solidarity. Hospodin ať vám žehná a ať je vaší stráží. Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi. Ať k vám svou tvář obrátí a naplní vás pokojem. Amen. Šálóm.

30. 1. 2007

Tři slabiny dnešních katolíků

Biskup Giampaolo Crepaldi, tajemník papežské rady Iustitia et Pax, prohlásil, že moderní katolický svět trpí třemi hlavními slabostmi: podporuje sekularismus a považuje ho za neutrální, čímž oslabuje svou identitu; nechápe otázky života a bioetiky jako společenský a politický problém; nedokáže prosazovat sociální učení Církve systematickým a přístupným způsobem.

Řekl to na semináři o obecném dobru a sociálním učení Církve, pořádaným italskou biskupskou konferencí.

"Učili jsme střídavě teologii oddělení víry od politiky a teologii přímého angažmá, a mezi tím se téměř nepozorovaně rozmohla kultura agnosticismu a relativismu, jež se dnes vnucuje téměř diktátorským způsobem: zasahuje přímo srdce křesťanského poselství a brání jeho přijetí", dodal biskup Crepaldi.
"Jakmile ztratíme ze zřetele fakt, že člověk je capax veritatis (mocen pravdy), je nemožné si myslet, že je capax Dei.

Biskup Crepaldi vyzval k reflexi vlastních křesťanských kořenů, protože "antropologická otázka se dnes stala otázkou sociální".

8.12.2006

Prohlášení biskupa Františka Václava Lobkowicze

V posledních dnech se stala církev a zejména moje osoba terčem nebývalého mediálního útoku. Chtěl bych se touto cestou ohradit vůči způsobu, jakým je se mnou v článcích nakládáno, když jsem označován za zrádce a udavače. Jsem představován jako spolupracovník StB a přitom celou svou kněžskou službou jsem konal pravý opak. Pomáhal jsem lidem žít svobodně jejich víru uprostřed totalitního útlaku a podle svých možností jsem jim pomáhal. Mrzí mne, že se o to nikdo z oněch autorů nezajímal a že mne staví před oči veřejnosti pouze jako zaprodance režimu. Každému se mohu podívat do očí, i arcibiskupu Graubnerovi a jednou na věčnosti i arcibiskupu Vaňákovi. Ale také paní doktorce Křížkové, Bobu Fliedrovi, Ivanu O. Štampachovi. Že jsem byl vyslýchán, sledován a kontaktován...? S tím jsme musel s ohledem na svůj původ, kněžství i přesvědčení počítat. Kdyby tomu tak nebylo, patrně bych čelil dnes otázce, čím jsem si zasloužil, že o mne zájem nebyl. Mé svědomí je čisté, nic jiného za tím není. To je mé nejosobnější prohlášení. Zveřejněné záznamy to potvrzují. Ale je mi zřejmé, že argument čistého svědomí nestačí. Lákavější je podezření, které se dá vždy zneužít a využít jak proti mně, tak proti církvi a její důvěryhodnosti. Naštěstí jsou lidé, kteří mi věří. Už kvůli nim se chci dál vydávat ve své službě a unést i tento kříž. K tomu patří i odpuštění, které nechci upřít nikomu, kdo mi v těchto dnech ublížil.

František Václav Lobkowicz
biskup ostravsko-opavský

19.9.2006

Z projevu papeže Benedikta XVI., který vyvolal bouřlivé reakce islámských představitelů.

(...) je stále nutné a rozumné hledat odpovědi na otázky související s Bohem prostřednictvím rozumu a činit to v souvislosti s předáváním křesťanské víry, a to aby bylo uvnitř univerzity jako celku nesporné.

To všechno mě znovu napadlo, když jsem si nedávno přečetl část dialogu, který vydal profesor Theodor Khoury v Münsteru. Tento dialog vedl učený byzantský císař Manuel II. Paleologos asi v roce 1391 v zimním táboře v Ankaře s učeným Peršanem o křesťanství a islámu a o pravdě obou dvou. Pravděpodobně ten samý císař zaznamenal tento dialog během obléhání Konstantinopole v letech 1394 – 1409; tím lze vysvětlit i to, že své vlastní úvahy podává mnohem podrobněji než odpovědi perského učence. Dialog zahrnuje celou oblast struktur víry, obsažených v Bibli a v Koránu a pojednává především o obrazu Boha a obrazu člověka, ale vždy znovu podle potřeby i o vztahu mezi „třemi zákony“: Starým zákonem – Novým zákonem – a Koránem. V této přednášce bych se chtěl věnovat pouze jedinému bodu, který je v tomto dialogu spíš okrajový, který mě však v souvislosti s tématem víry a rozumu fascinoval a posloužil jako východisko mých úvah.

V sedmém kolokviu se císař dostává k tématu džihádu (svaté války). Císař určitě věděl, že súra 2,256 obsahuje: Žádný nátlak ve věcech víry – je to jedna ze starších súr z období, ve kterém byl sám Mohammed ještě bezmocný a ohrožený. Ale císař přirozeně znal i výrok o svaté válce, napsaný v Koránu, který vznikl později. Bez toho, aby se pouštěl do podrobností, jakou bylo např. rozdílné zacházení s „majiteli Písma“ a „nevěřícími“, obrací se překvapivě příkrým způsobem na svého partnera v rozhovoru s centrální otázkou o vztahu mezi náboženstvím a násilím. Říká: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohammed a nalezneš pouze zlé a nelidské věci, jako například to, že ti předepsal, aby jsi víru, kterou ti hlásal, šířil mečem.“ Císař potom obšírně zdůvodňuje, proč je šíření víry násilím nesmyslné. Je v rozporu s podstatou Boha a podstatou duše. „Bůh nemá zálibu v krvi, nečinit rozumné odporuje podstatě Boha. Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce tedy někoho přivést k víře, potřebuje schopnost být dobrým řečníkem a správně uvažovat, ale ne násilí a hrozby… Na to, abychom přesvědčili rozumnou duši, nepotřebujeme silnou ruku ani nástroje, kterými je možné udeřit, ani jiné prostředky, kterými lze někomu pohrozit smrtí…“

Rozhodující věta v této argumentaci proti obracení na víru skrze násilí zní: Nečinit rozumné odporuje podstatě Boha. Vydavatel Theodor Khoury k tomu dodává komentář: Pro císaře jako Byzantince, formovaného řeckou filozofií, je tato věta evidentní. Naopak, pro muslimské učení je Bůh absolutně transcendentní. Jeho vůle se nevztahuje na žádnou z našich kategorií, i kdyby to byla kategorie rozumnosti. Khoury přitom cituje z publikace známého francouzského islamologa R. Arnaldeza, který poukazuje na to, že Ibn Hazn jde ve svém výkladu až tak daleko, že tvrdí, že Boha nezastaví ani jeho vlastní slovo a že ho nic nezavazuje k tomu, aby nám zjevil pravdu. Kdyby to chtěl, člověk by musel pěstovat i modloslužbu.

Zde se rozcházejí jejich cesty v chápání Boha, a tak i v konkrétním uskutečňování náboženství se tu otvírá dilema, které je dnes pro nás velmi bezprostřední výzvou. Je to přesvědčení, že nečinit rozumné, odporuje podstatě Boha, pouze řeckou myšlenkou a nebo platí vždy sama o sobě? Myslím si, že na tomto místě je zjevná hluboká shoda mezi tím, co je v nejlepším smyslu řecké, a vírou v Boha, založenou na Bibli.


Úplné znění projevu papeže Benedikta XVI.. Překlad z originálního znění: Tomáš Mrňávek, ThD.

19.6.2006

Prohlášení kardinála Vlka k rozsudku o katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Městský soud jako odvolací instance dnes vynesl konečný výrok ve sporu o katedrálu sv. Víta, Václava, Vojtěcha v Praze. Je to už čtvrtý výrok ve prospěch katolické církve v třináctiletém soudním procesu. Soud ji přiřkl právoplatnému majiteli pražské metropolitní kapitule. Ta ji vlastnila až do jejího protiprávního odnětí komunistickým režimem v polovině 50. let minulého století. Jsme tomuto rozsudku rádi, protože je to spravedlivý výrok. Soud nyní opět rozhodl podle práva. Kostel a církev patří k sobě, tím spíše katedrála a církev. Ona ji musí dobře spravovat. A já věřím, že podle zkušeností církve se správou majetku tomu tak bude. Ostatně takováto památka patří nesporně do kulturního pokladu národa. Zodpovědnost za ni tedy musíme nést všichni.

7.6.2006

Prohlášení tiskového mluvčího České biskupské konference - Martina Horálka.

Šifra mistra Leonarda je pouhá románová fikce. Posláním katolické církve není posuzovat kvalitu knižní a filmové tvorby. Chci ale upozornit na skutečnost, že toto dílo obsahuje řadu nepravd, které se týkají křesťanské víry. Tyto mystifikace předkládá jako objektivní a historické skutečnosti, a je tak ve vážném rozporu s pravdou.

Biblická evangelia nejsou pouhé alegorie nebo účelově seřazené příběhy bez historického pozadí, ale jsou vyprávěním o životě a učení Ježíše Krista a jako takové jsou zdrojem víry. Křesťanská víra je založená na neredukovatelných historických skutečnostech. Dílo Šifra mistra Leonarda je oproti tomu smyšlenou fikcí. Směsice tajemství, konspiračních teorií, sexuality v náboženském hávu a pohansko-gnostických kultů nemá jiný účel, než upoutat pozornost konzumenta a přinést tak dílu komerční úspěch.

Čtenářům a divákům doporučuji, aby s tímto vědomím k dílu Šifra mistra Leonarda přistupovali.


18.5.2006

Před volbami je důležité vědět, co říkají jednotlivé strany k tématům, která jsou pro křesťany z morálního hlediska důležitá. Srovnání těchto "ožehavých" témat v odpovědích lídrů stran vyšlo 27.2. 2006 v MF Dnes. Protože tam nebyly odpovědi Zelených, uvádíme některá témata přímo z jejich volebního programu. Nechť nám to přispěje k dobré volbě

1. Jste pro registrované partnerství homosexuálů? Mohly by tyto páry adoptovat děti?
Mirek Topolánek: Požadavky homosexuálů považuji za zcela oprávněné. Doporučil bych však řešit je úpravou občanského zákoníku. Co se týká adopce dětí, podporuji jejich výchovu v úplných rodinách.
Jiří Paroubek: Jsem jednoznačným zastáncem zákona o registrovaném partnerství. Avšak adopce dětí stejnopohlavními páry je záležitost zcela odlišná, kterou já ani sociální demokracie nepodporujeme a která není ani předmětem současného zákona o registrovaném partnerství.
Vojtěch Filip: Považuji tuto věc za otázku spíše osobního a obecně lidského přístupu k životu než za otázku politickou. Pokud jde o registrované partnerství, nikdy jsem se nestavěl proti diskusi na toto téma, nejsem ani proti řešení některých věcí zákonem, ale současná podoba zákona mi připadá jako nadbytečná. Vše, co zákon upravuje, mohou partneři stejného pohlaví dosáhnout podle jiných právních předpisů.
Miroslav Kalousek: Ne, nejsem. Při vší úctě k homosexuálním vztahům neexistuje žádný veřejný zájem tyto vztahy institucionalizovat a privilegovat tak, jak to činí zákon o rodině.

2. Souhlasíte s tím, aby v naší zemi byla zcela legální eutanazie?
Topolánek: Obávám se, že by šlo o zneužitelný nástroj. Můžeme diskutovat o tom, jak zajistit nemocným a trpícím lidem důstojný odchod z tohoto světa, ale absolutní pardon pro eutanazii ne.
Paroubek: Ne. Lidský život je příliš cenná věc. Na druhou stranu si dokážu představit, že v extrémních a jednoznačných případech po řádném prozkoumání mnoha na sobě nezávislých lékařů může k ukončení života dojít.
Filip: Nesouhlasím a ani bych ji nepodpořil. Chápu sice někdy velmi těžkou a složitou situaci vážně nemocných lidí, ale jde o institut lehce zneužitelný i při velmi podrobné právní úpravě. Zákon nemůže postihnout všechny složitosti života, zejména v krajních situacích.
Kalousek: Jsem zásadně proti. Vedle důvodů morálních a etických mne k tomuto závěru vede i možné zneužití.

3. Zakázal byste kouření na všech veřejných místech bez výjimky?
Topolánek: Myslím, že se jedná o extrémní postoj. Zákaz by měl platit všude tam, kde svoboda kouřit zasahuje do svobody druhého nevdechovat kouř. Tedy v uzavřených a neoddělených prostorech.
Paroubek: Nemám krajní antikuřácký postoj, a ač sám jsem nekuřák, považuji se za tolerantního. Kouřit by se nemělo tam, kde to ohrožuje a obtěžuje ostatní nekuřáky, na místech, kde jsou třeba děti.
Filip: Ano zakázal, jsem přesvědčen, že svoboda kuřáků končí tam, kde narážejí na svobodu nekuřáků, a na každém veřejném prostranství se chtěj nechtěj potkávají nejen kuřáci, ale i nekuřáci a neznám jediné ospravedlnění pro to, aby musel nekuřák pasivně dýchat kouř z cigaret.
Kalousek: Výjimky jsou na místě ve veřejných pohostinstvích, kde kuřák svým zlozvykem neobtěžuje ostatní.

4. Od kolika let věku by měl být mladý provinilec trestně odpovědný?
Topolánek: Dlouholetá debata odborníků dospěla k hranici 14 let a já ji plně respektuji. Soud by však měl posuzovat každý případ individuálně, protože psychická vyspělost mladistvých se liší.
Paroubek: Zdá se mi, že čtrnáctiletá hranice trestní odpovědnosti je přiměřená.
Filip: Od doby, kdy mu lze odpovědnost svěřit, jestliže je plná odpovědnost od 18 let, tak lze mluvit o plné trestní odpovědnosti také od 18 let. Částečnou odpovědnost svěřujeme v 15 letech, tady lze takové občany též částečně činit trestně odpovědnými. Dále bych věk nesnižoval a pro mladší děti bych využil možností správních rozhodnutí včetně jejich umístnění do specializovaných výchovných ústavů.
Kalousek: Na základě stanoviska některých odborníků jsem hlasoval pro čtrnáctiletou hranici. Vidím to jako ryze odborný problém, který by určitě neměl být politizován.

5. Jaký je váš názor na umělé přerušení těhotenství? Schvalujete interrupce?
Topolánek: Každý život má svoji hodnotu a všichni bychom se měli snažit o to, aby k interrupcím docházelo co nejméně. Pro mě je klíčové osobní rozhodnutí ženy, do něhož stát nemá zasahovat.
Paroubek: Ano. Je právem každé ženy rozhodnout se o tom.
Filip: Ano jsem přesvědčen o tom, že jde o střet práva ženy na rozhodnutí o svém dalším životě, často i zdraví, a práva a povinností mužů, kteří se na případném početí podíleli. Pokud jde o plod, vycházím z pozitivně právního stanoviska, že nabývá svých práv, narodí-li se živé.
Kalousek: Neschvaluji. I nenarozený život je hoden ochrany. Křesťanští demokraté ale nebudou používat trestní zákoník jako nástroj na prosazení tohoto stanoviska.

6. Považujete násilí v televizi za možnou příčinu zločinnosti dětí?
Topolánek: Rozhodně bych nehledal za zločinností dětí televizi, ale zejména obecné rozvolnění tradičních morálních hodnot v naší společnosti. Televize k tomu může přispívat, ale není jediným viníkem.
Paroubek: Myslím, že zločinnost dětí způsobují úplně jiné věci než televize.
Filip: Ano považuji, protože rodiče většinou nemohou být schopni zabránit tomu, aby se děti nedívaly na příklady násilí, které často provází i dětské pořady, navíc jsou to příklady velmi brutální a dítě ve svém teprve rozvoji chápání ani nemůže rozeznat, zda jde o realitu, nebo o nadsázku.
Kalousek: Určitě to není primární příčina. Může podpořit zločinné chování, ale skutečné příčiny jsou v rodinné výchově a hodnotovém zakotvení.

7. Jaký je váš názor na prostituci? Zakázal byste například tu pouliční?
Topolánek: Rozhodně. Pokud už se mají tyto služby poskytovat, tak mimo dohled dětí i dospělých, u nichž vzbuzuje veřejné pohoršení. Ale tyto zákony už jsou, stačí je uplatňovat.
Paroubek: Jev jménem prostituce provází a bude provázet celé lidstvo a nikdy bohužel nezmizí. Proto by se měl odehrávat pod legislativní kontrolou a za jasných pravidel. A pouliční prostituce je nepřípustná, protože obtěžuje zejména ty, kteří s ní nechtějí mít nic společného.
Filip: Myslím a vím, že zakázána je. Žel realita je jiná, ale v každém případě jsem zklamán přístupem exekutivních orgánů, které proti šíření pouliční prostituce nic nedělají, i když zákonný rámec pro to mají. Navíc jsem přesvědčen, že to není věc pouze našeho státu, ale i celého mezinárodního společenství, nakonec i Česko je vázáno mezinárodními smlouvami k tomu, aby prostituci potíralo.
Kalousek: Jsem pro přísnou regulaci na základě zvýšených kompetencí obecních zastupitelstev. Ta by měla mít právo vytlačit prostituci do vymezených oblastí a také mezí.

8. Jste pro legalizaci měkkých drog a kouřil jste někdy marihuanu?
Topolánek: Legalizaci drog neschvaluji, ale neschvaluji ani kriminalizování dětí ve smyslu zákona o užívání většího než malého množství. Marihuanu jsem ochutnal jen jednou, vykouřil jsem polovinu jointa ve čtyřiceti letech "ze studijních důvodů".
Paroubek: Nepatřím k zastáncům přehnaně tvrdé represe u měkkých drog, stejně tak však nepatřím mezi zastánce legalizace, ale nemám na věc definitivní názor. Marihuana je droga, která poškozuje zdraví, a na to bychom neměli zapomínat. Já osobně jsem marihuanu nikdy nekouřil.
Filip: Nejsem pro legalizaci žádných, tedy ani měkkých drog, nikdy jsem marihuanu nekouřil a nekouřím ani tabák. Považuji to za devastující nejen pro myšlení a realitu, ale i pro zdraví jednotlivce i společnosti.
Kalousek: Jsem proti legalizaci jakýchkoli drog. Jsem však pro rozlišování jejich uživatelů. Marihuanu jsem nikdy nekouřil.

9. Od kolika let by měl být podle zákona povolen sex mladým lidem?
Topolánek: Myslím, že zde nejde ani tak o vztahy mezi mladými lidmi, jako spíše o ochranu mladistvých. Posunutí stávající zákonné hranice by mohlo být snadno zneužíváno pedofily.
Paroubek: Rád si v tomto nechám poradit od odborníků, nicméně myslím, že hranice čtrnácti let je přiměřená, a to s ohledem na vyspělost dnešních mladých lidí.
Filip: Zase jde spíše o pedagogicko-psychologickou otázku než o otázku politickou, ale jsem přesvědčen, že patnáct let je věk alespoň nejzákladnějších kontur občanské a společenské odpovědnosti, zůstal bych u tohoto věku.
Kalousek: Nevím, co je sex podle zákona. Hranice patnácti let pro zákaz pohlavního styku s nezletilou osobou mi připadá odpovídající. Opět se jedná o otázku ryze odbornou.

10. Ve světě probíhají pokusy s klonováním zvířat. Jste pro klonování lidí?
Topolánek: Nejsem asi jediný politik, který říká jasné ne.
Paroubek: Ne. Společnost na klonování lidí není připravena, nemá v tomto jasně stanoveny etické a morální ani legislativní principy a pravidla. Zákaz klonování lidí tedy považuji za rozumný. Nevylučuji však, že společnost postupem času – s dalšími vědeckými objevy – svůj postoj změní.
Filip: Nepovolil, jsem sice zastáncem vědecké práce na všech stupních lidského poznání, ale také zastáncem postupů, které může nejen jednotlivec, ale i lidstvo jako celek zvládnout. Mezinárodní společenství nezvládá udržení míru na planetě, nemyslím si, že jsme na tomto stupni poznání schopni zvládnout klonování.
Kalousek: Ne.

Z volebního programu Zelených na tato témata:
Rodinná politika
Rodinná politika by neměla být založena na preferování manželských rodin před ostatními formami spolužití, ale na spravedlivém ohodnocení výchovy, kterou rodina v celospolečenském zájmu odvádí v rámci péče o potomky (nebo prarodiče). Hodnota těchto výkonů je u manželských i jednorodičovských rodin,nesezdaných dvojic i homosexuálních párů stejná. Systém státní kompenzace „ušlých příležitostí“ musí respektovat individuální volby a osudy občanů. Zakotvení rodiny v právním řádu proto musí být modernizováno a musí vycházet vstříc všem současným podobám partnerského soužití.

Širší pojetí rodiny
Strana zelených chápe rodinu jako společenství lidí, kteří pro sebe navzájem tvoří domov. Kvalita domova, důstojný život a láskyplné soužití jsou pro nás cílem, volba formy soužití je pouze prostředkem, který si rodinní partneři vybírají. Vážíme si klasicky sezdaných heterosexuálních párů, přitom však stejný respekt chováme k nesezdaným párům v dlouhodobých svazcích, k rozvedeným rodičům, kteří se snaží o harmonickou výchovu dětí, ke svobodným matkám i otcům starajícím se o dítě ve vlastní péči a k pevným svazkům homosexuálů.

Adopce dětí
Zelení chrání při adopci zájmy dítěte. Děti žijící ve společných domácnostech homosexuálních párů musejí mít stejná práva jako děti žijící v heterosexuálních rodinách. Zelení podporují možnost osvojení dítěte biologického rodiče, který žije v registrovaném partnerství partnerem (partnerkou) tohoto rodiče tak, aby v případě úmrtí biologického rodiče zůstalo dítě v péči pozůstalého partnera (partnerky).

Antikoncepce a interrupce
Zelení prosazují znovuzavedení příspěvku na antikoncepci z fondu prevence zdravotních pojišťoven, především VZP. Hormonální antikoncepce nejen zlepšuje kvalitu života žen, ale je preventivním prostředkem, neboť předchází nechtěným těhotenstvím, umělým potratům a dalším sociálně patologickým jevům především ve skupině mladistvých a sociálně slabých žen. Chráníme právo ženy na rozhodnutí podstoupit interrupci. Veškeré tlaky, které budou směřovat k větší regulaci či zákazu potratů nebo antikoncepce, považujeme za nepřijatelné a budeme vystupovat proti nim. Zelení podpoří programy podpory zdraví pro dospívající, zaměřené na jejich zdravý životní styl, prevenci nechtěného těhotenství, pohlavně přenosných chorob včetně HIV/AIDS.

Registrované partnerství
Strana zelených odmítá jakékoliv projevy xenofobie, včetně projevů homofonie a podílí se na vytváření tolerantního společenského prostředí. Zelení dlouhodobě podporují přijetí zákona o registrovaném partnerství, který byl vetován prezidentem republiky. Registrované partnerství umožňuje důstojné soužití osob s menšinovou sexuální orientací. Zákon o registrovaném partnerství odstraňuje diskriminaci stejnopohlavních párů, tedy napravuje stav, kdy partneři nemohou po sobě dědit, nemají právo na informace o zdravotním stavu partnera, nemají právo přechodu nájmu v případě úmrtí jednoho z nich, nemají právo odepřít svědeckou výpověď. Právní stabilizace partnerských vztahů osob téhož pohlaví posílí lidská a občanská práva partnerů, pozitivně ovlivní jejich sociální i ekonomické postavení.


27.1.2005

Stanovisko předsedy Rady pro rodinu České biskupské konference brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho k přijetí zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví

Praha/ČTK: Osoby stejného pohlaví mají získat podle většiny senátorů právo uzavírat oficiální partnerské svazky. Česká republika se stala první postkomunistickou a třináctou evropskou zemí, která by partnerství uzákonila. Pro zákon hlasovalo 45 ze 65 přítomných senátorů, proti se vyslovila většina lidoveckých senátorů a zhruba čtvrtina senátorů ODS, z nichž se ale větší část hlasování zdržela.

Na schválení zákona v Senátu reagoval brněnský biskup Vojtěch Cikrle, který je v rámci České biskupské konference pověřen vedením Rady pro rodinu:
"Schválení zákona umožňujícího definovat a právně upravit soužití dvou osob stejného pohlaví zatím v žádné zemi nepřineslo zřetelné uklidnění veřejných sporů, které jak diskuse o praktických otázkách života osob s odlišnou sexuální orientací, tak diskuse o charakteru homosexuality, provázejí. Naopak následující vývoj potvrdil, že nové požadavky sledují spíše odstranění výlučnosti a společenské podpory pro manželství muže a ženy, než řešení praktických otázek života osob se změněnou sexuální orientací. Tento krok a trend považuji pro naší společnost za jednoznačně ohrožující."



10.1.2006

Hodně štěstí, zdraví a lásky.

Tato slova hojně užíváme v blahopřáních k novému roku nebo u příležitosti narozenin apod. Také já jsem dostal na Silvestra podobnou "esémesku" na mobil: hodně štěstí, protože je krásné, hodně zdraví protože je vzácné a hodně lásky protože je jí málo. Mile mne toto přání od známých potěšilo a protože bylo do půlnoci ještě trochu času, dovedlo mne i k malému zamyšlení.

Pokusil jsem se je vyjádřit ve své odpovědi: Kdo je spokojen s tím co má, je šťastný; kdo unese v životě věci radostné i bolestné, ten je zdravý; kdo se odvede obětovat pro druhé, ten má lásku a ví, co láska je. To vše stojí opravdu za to. Vždyť přejeme-li si štěstí, neměli bychom mít na mysli nějaké zázračné naplnění snů v podobě milionových výher, nečekaných výhod či darů, které ve svém důsledku většinou vedou spíše ke ztrátě spokojenosti a pocitu štěstí. Vždyť i člověk uprostřed bolesti může zakoušet štěstí. Jako např. žena v těžké zdravotní situaci denně zakouší oddanost, podporu a lásku svého muže. S přáním zdraví míníme obvykle, aby se nám vyhnuly okamžiky nemocí, bolesti a s tím spojené těžkosti a starosti. Jistě je takové přání upřímným projevem lásky vůči druhé osobě. Měli bychom je od druhé osoby vzít opravdově a snažit se sami nemocem předcházet, nakolik je to pro nás možné i s vědomím, že zdraví nás udržuje v aktivním životě a činí tak schopnými projevit skutky svou přízeň druhým. Jsou však okamžiky, kdy nemoc přichází "jako součást života", jako projev péče Toho, který vidí dobro našeho života a dává nám je v kříži nemoci. Jsou to situace, které sami těžko můžeme v životě odvrátit. Statečný postoj k přijetí onoho kříže je zároveň projevem "zdravého života". To je života, který nepočítá jen s okamžiky spokojenosti, kdy se vše daří, ale který dovede unést i věci bolestné. Tak jako zásadám zdraví je potřeba se tomuto postoji učit od mládí. Je zřejmé, že styl dnešního života je v tomto pohledu velmi nezdravý. Souvisí s tím i třetí přání lásky. Ano, je krásné být milován a je to jeden z nejzákladnějších požadavků člověka. Být milován znamená také umět lásku přijímat a to dovedu, když sám lásku umím dávat. Sobectví činí náš život na lásku necitelným a naopak v oběti pro druhé se sám učím docenit lásku druhých. V tomto smyslu buďme tedy šťastni, zdraví a lásku mějme v hojnosti.

Aleš Ligocký