PAMĚTI

Celý text (cca 740 stran) je volně ke stažení rozdělený na pět částí v archivu *.rar
pameti1.rar (226 kB)
pameti2.rar (263 kB)
pameti3.rar (273 kB)
pameti4a.rar (198 kB)
pameti4b.rar (212 kB)
nebo komplet v archivu *.rar pameti.rar (1173 kB) nebo v archivu*.zip pameti.zip (1550 kB)

ÚVOD

K napsání prvních stránek těchto pamětí mě přivedli především moji předkové. Počátky mého rodu se ztrácejí v historicky nedávné minulosti a to právě proto, že se nenašel nikdo, kdo by napsal pár řádek o tom, co si o svých předcích pamatuje. Chci zachovat pro příští generaci to, co o svých předcích vím z vyprávění svých rodičů, co vím z některých písemností, které se zachovaly a co vím z vlastních zkušeností. Chci, aby moje děti i moji vnuci věděli, jaký byl život na vesnici generace mých rodičů a generace mojí do druhé poloviny padesátých let. Chci ukázat, jak křivolaké byly stezky mého života.

Dalším podnětem k napsání pamětí mi bylo přání mého přítele, historika Otto Urbana (1938-1996), který mě na počátku devadesátých let vybídl, abych napsal o tom, co si pamatuji z doby kolektivizace zemědělství v padesátých letech.

Ještě se musím zmínit o jednom podnětu, který mě přivedl k napsání pamětí. Byli to všichni ti Lípovcové, Minátové, Kulišové, Vackové a ostatní jim podobní bojovníci za jejich a pro ně "spravedlivý svět" - tyhle "Stalinovy a Gottwaldovy děti" Mám neodbytný pocit, že jsem povinen připomenout a zachovat v paměti co vím o jejich omezenosti, zlé vůli a zlomyslnosti, třídní nenávisti a závisti, o jejich neschopnosti, o jejich prospěchářství a bezohlednosti. Toto chci připomenout svým současníkům, a dát zprávu svým dětem i vnukům, kteří tuto dobu nepoznali.

V tom, abych nepolevil ve svém úsilí popsat minulost, mě vydatně a soustavně podněcovali i současní "Stalinovi a Gottwaldovi vnuci" - různí ti Grebeníčkové, Filipové a jim podobní, kteří se od svých neslavně známých "učitelů" naučili demagogii a umění manipulace s masami, jako by historie nebyla. Snaží se dát opět dohromady to známé "Bratrstvo kočičí pracky" a balamutí lidi tak, jako je balamutili jejich předchůdci. Právě proto je zapotřebí připomínat minulost, kdy měli moc ve svých rukou. Je třeba připomínat, jak s mocí zacházeli, jak zacházeli se svými spoluobčany a jak zacházeli s touto zemí, kam přivedli její hospodářství a kam přivedli morálku "lidu" na který se tak často a rádi odvolávali. I proto chci podat svědectví o době ve které jsem žil.

Vývoj mých politických názorů byl složitý a kostrbatý, tak jak složitá a kostrbatá byla doba. Nahlíženo očima nastupující generace se může zdát nepochopitelný a ne dost solidní. Snad mohu napsat, že nebyl ojedinělý. Tady beru za svědky své současníky, kteří mi jistě potvrdí, že byl docela běžný. Probíhal podle schématu obecně známého i u mnohých jiných. Nejdříve bylo mladické nadšení ideály komunismu. Po něm přicházelo postupné střízlivění, prohlédnutí a odklon od těchto skvělých ideálů prosazovaných nízkými prostředky do zlovolné a ignorantské reality. K tomu jako vysvětlení patří slova jednoho z největších politiků našeho století, Winstna Churchilla: "Kdo není ve dvaceti socialista, nemá srdce. Kdo je ve třiceti socialista, nemá rozum." V této souvislosti musím připomenout, že se na události konce čtyřicátých a první poloviny padesátých let ve svých pamětech dívám dnešníma očima. Jinak to snad ani není možné.

Pro připomenutí mojí generaci a pro vysvětlení těm, kteří léta totality nezažili ještě jeden citát a to z díla jihočeského básníka Věroslava Mertla, který nám pomůže pochopit naši současnost: "Kde že jsme to byli? Nuže v úžlabině, do které stéká hustá močůvka se všech stran. Dlouho, ach dlouho ještě budeme páchnou." Ano, budeme páchnout. Bude páchnout zejména moje generace, protože každý se namočil. Někdo více, někdo méně, snad kromě disidentů, ale i mnozí z nich se namočili. Většina z nás neměla dost odvahy k tomu stát se disidenty. Chtěli jsme studovat a dělat svou práci, měli jsme rodiny, děti, a tak jsme se v té "močůvce" chtě nechtě matlali. Ve své většině jsme podlehli klamu, že komunisté jsou tu skutečně na věčné časy. Paradoxní je, že komunismus u nás zemřel na infarkt za pouhé tři dny. Jak praví staré portugalské přísloví: "Bůh píše přímo čarami křivými."

V každém lidském životě je mnoho lásky, ale je tam i nenávist, je tam nedůvěra, jsou tam pochyby, odvážné činy i nedostatek odvahy, chcete-li, zbabělost. Stručně řečeno: "život je strom zelený" a já nebyl hrdinou, který by dovedl vyšplhat na tu nejvyšší větev.

V románu, který se zdá být autobiografií, může autor napsat všechno. Dokonce může napsat víc, nežli je pravda. Já jsem nepsal román, ale paměti. Jistě pochopíte, že tudíž nemohu napsat všechno. Napsat všechno bych mohl, kdyby mi bylo 150 let a všichni, se kterými jsem se v životě setkal už by nežili. Ne proto, že by mě mohli usvědčit z toho, že jsem nenapsal pravdu, ale proto, že všichni jsme jen lidé, se všemi přednostmi i chybami. Moje paměti jsou i jakási zpověď, která nemůže být úplná, protože nemám právo zpovídat se na účet jiných.

Na titulní stránku svých pamětí jsem napsal: "Pokus o neúplné dějiny jednoho života." Za svůj dosavadní život jsem přečetl nejednu historickou knihu a proto vím, že psát dějiny není lehké, chce-li autor postihnout všechny souvislosti a hlavně, chce-li je objektivně interpretovat. Stále zřetelněji si uvědomuji, že moje paměti kromě jiného, jsou i jakýmsi vyúčtováním mého života který pomalu spěje ke svému konci. Vím, že to nutně musí být vyúčtování dost nepřesné, zatížené chybou mého pohledu na sebe sama a především zatížené subjektivním pohledem na aktéry událostí, které popisuji.

Snažil jsem se psát své paměti vážně i s humorem, s nadhledem a s lehkou ironií. Nikde jsem vědomě nenapsal nepravdu. Snažil jsem se, abych ať už z přílišné náklonnosti a nebo z přílišné nenávisti nebyl zaujatý a nepokřivil skutečnost. Přes tuto snahu si uvědomuji, že můj pohled na lidi a události je limitován mým rozsahem poznání, mým úhlem pohledu a mými pocity a tak je docela dobře možné a pravděpodobné, že jsem ve svých pamětech někomu mohl ublížit, někoho nedocenit a jiného přecenit. Popis některých událostí mě zaujal do té míry, že se zmiňuji o detailech, na které si nemohu pamatovat. Věřte mi, že je to jen v zájmu plynulosti a srozumitelnosti děje a událostí, které se skutečně staly s aktéry, které jsem dobře znal. Některé názvy míst i mnohá jména osob jsem z pochopitelných důvodů změnil. To je jediný vědomý klam, kterého jsem se dopustil.

Ve svých pamětech jsem se snažil vzpomenout na všechny, kteří prošli mým životem a kteří můj život poznamenali. Mnohé vzpomínky mi připomněly ty, kteří mi ublížili. Snad mohu s klidným svědomím napsat, že jsem životě potkal hodně hodných a solidních lidí. Je ale pravda, že nemálo bylo pěkných bláznů a blbců. R. Rolland řekl: "Čím více bláznů, tím větší švanda. Čím větší švanda, tím více člověk zmoudří." A tak ti blázni a hlupci, se kterými jsem se v životě potkal, snad byli k něčemu dobří.

Při psaní svých pamětí jsem si často vzpomněl na komisaře Bartošku, který v Čapkově povídce "Šlápěje" řekl: "Lidé jsou velká pakáž, pane!" Jsem rád, že té pakáže nebylo v mém životě víc nežli bylo.

Jako v každém životě, i v mém byli takoví, kterým jsem ublížil. Lituji mnohého co jsem v životě udělal. Chvála bohu, není toho mnoho. Nejvíce lituji toho, co jsem neudělal. Lituji, že jsem svým rodičům nedokázal projevit víc vděčnosti za jejich lásku, lituji nevyužitých příležitostí, lituji, že jsem byl příliš skromný, málo sebevědomý, příliš smířlivý, málo průbojný a často i zbrklý. Dnes dobře vím, že spěchat je dobře jen při chytání blech a v životě se většinou cení více rozvaha nežli spěch.

Jak přibývaly stránky mých pamětí a moje vyprávění se chýlilo ke konci, zrála ve mně myšlenka a plán na napsání jejich doslovu, až se po křivolakých stezkách svého vzpomínání dostanu do současnosti. Dnes už jsem v současnosti a upřímně řečeno, nějak podvědomě se mi do doslovu nechce. Mám pro to následující vysvětlení: Asi před rokem, v době, kdy jsem na svých pamětech velice intenzívně pracoval, zeptal se mě můj syn Vladimír: "Prosím tě, tati, co budeš dělat, až ty paměti dopíšeš?" Ve své odpovědi na tuto nenadálou otázku jsem se pokusil o vtip: "Až dopíši paměti, napíši poslední vůli. . . ." Od té doby mi tenhle vtípek poněkud zhořkl a ač nejsem pověrčivý, rozhodl jsem se, že doslov ke svým pamětem nenapíši.

Tento úvod, který má zastoupit i doslov mých pamětí zakončím slovy a myšlenkami, které pocházejí od tří moudrých mužů:

Plutarchos: Spokojit se s přítomností bez mrzutosti, vzpomínat na minulost s vděčností a vítat budoucnost s nadějí a radostí, bez strachu či podezření.

Jean Gabin:
Kdo ví, jak s námi zamotá severák podzimu života,
když z klenby snů je pouhá suť
a sladkým románům zhořkla chuť.
Život má tajemství jak Pandořina skříň.
Oč víc jsem znal - o to jsem věděl míň.
A teď, když pomalu mi táhne šedesát,
kdy v noci špatně spím
a začínám se bát,
stojím tu šedivý
a nestydím se říct,
že vím dnes mnohem víc,
když vím, že nevím nic.
O lásce, o růžích, o slze na řasách,
o vůních, o barvách, na které sedá prach,
o světě, který je teď,
na tomhle místě,
že nevím vlastně nic.
To ale vím už jistě.

Oldřich Mikulášek:
Tož pojďte, chlapci, upijem ten žal,
že dívky se už po nás neohlédnou,
že hlavy nám jak psí srst šednou. . .
A vlastně, proč bychom upíjeli svůj žal?
I vinohrad je stár, však rodí víno mladé!

V Táboře, listopad 2000

Po kladném hodnocení mých Pamětí od dosavadních čtenářů jsem se rozhodl postupně je zveřejnit na webové stránce. Čtenářům se omlouvám za některé nedostatky a chyby, které unikly mé pozornosti. Předem děkuji za shovívavost. Budu vděčný za připomínky. F. D.

V Táboře, červenec 2005