Fiannan

V pražském klubu Hájek či v Salmovské literární kavárně je možno vidět a slyšet skupinu, která zpívá hezké písničky, většinou s českými texty, jejichž melodie pocházejí ze zeleného ostrova. Hlavní osobou skupiny je vousatý muž středních let, na nějž každá žena jistě se zalíbením pohlédne, aniž by jí vadilo, že je POBUDA. Ano, zpěvákem, kytaristou, textařem, konferenciérem a vůdčím duchem skupiny Fiannan je Jiří Pobuda, který ve spolupráci s pěticí mladých spoluhráčů šíří slávu irské písničky. Značnou část repertoáru čerpá kapela od skupiny Dubliners, jejichž hospodské popěvky jsou českému posluchači určitě blízké. Abych se dozvěděl o této kapele něco víc, sešel jsem se s jejím šéfem - kde jinde než v hospodě – a při pivu, i když ne irském, ale plzeňském, jsme si o historii i současnosti skupiny povídali.

Ty začátky jsou Irsku a jeho muzice na hony vzdáleny. Zhruba v polovině osmdesátých let jsem se scházel s takovou bezvadnou partou, kde byli lidé z Plzně, ze Stříbra a z Prahy, a jednou jsme vyhrabali nějaký starý zpěvník z roku 1950, nazvaný Armáda zpívá. Vybrali jsme z toho píseň Soudruh granát, kterou jsme nacvičili a zazpívali na silvestrovské oslavě. Bylo z toho velké haló, moc se to líbilo, a jeden náš kamarád řekl, že z toho udělá pásmo, s nímž půjdeme na Wolkerův Prostějov. Měli jsme ho za blázna a varovali, že nás všechny zavřou, ale on slíbil, že to udělá tak, aby to bylo nepostižitelné. Opravdu se mu to podařilo a my se s tím dostali až do finále, takže jsme jeli do Prostějova. Tam jsme s tím způsobili šílený rozruch, protože v těch verších útočila rudá jízda, oraly traktory a dělo se plno dalších absurdit. V té době už to bylo všechno volnější, takže lidi řvali smíchy, ale malér opravdu nebyl. Když se nám to takhle povedlo, řekli jsme si, že každý rok absolvujeme nějaký festival. A příští rok že jdeme na Portu. Někde se objevilo několik irských písniček a já jsem je otextoval - to se mi už v životě nepovede, abych za odpoledne napsal tři texty jako tehdy. Nacvičili jsme z nich asi pět a na tu Portu jsme skutečně šli. Startovali jsme tenkrát v Tachově, protože většina lidí z oné party byla ze Stříbra a okolí, proto jsme se přihlásili tam. Nepostoupili jsme, ale aspoň jsme získali cenu diváka. Pak jsme dokonce udělali divadelní hru s názvem Podivuhodná dobrodružství Patricka O'Hary aneb Patrickův návrat, což byl v podstatě irský muzikál, nebo spíš opereta. Mezi písněmi tam byl mluvený text, ale víceméně jenom proto, aby uvedl další zpívání. Těch písní tam bylo asi deset, v drtivé většině s českými texty, a hráli jsme to jednou v Plzni v Divadle pod lampou a byla to tenkrát velká legrace. Potom přišel listopad 89 a na takové srandičky přestal být čas, takže naše volné umělecké sdružení Jakub ze Stříbra ukončilo činnost.

A jak došlo ke vzniku Fiannanu?

Já jsem pak všechny ty písničky hrál na různých táborech a při jiných příležitostech, lidem se líbily a tak jsem měl cukání v tom nějak pokračovat. A tak se opravdu povedlo, že na podzim roku 1998 začala fungovat skupina. Tehdy nás bylo osm, ze současné sestavy tam kromě mě byl jen Martin Penič a můj syn Martin. Postupně ti ostatní z různých důvodů odešli, takže jsme zkoušeli hrát ve třech, ale to nebylo k poslouchání. Pokoušeli jsme se přijmout nějaké zpěvačky, to se ale moc nedařilo, až jsme objevili Krišpínu a krátce nato přišla i Markéta, takže to už začalo k něčemu vypadat, zvlášť když Krišpína začala hrát na druhou flétnu, čímž kapela získala nový zvuk. Poslední přírůstek, Radek s banjem, přišel na podzim 2000. Zdá se nám, že těch šest lidí je docela dobrý počet, který se dá ještě organizačně zvládnout, takže zatím nikoho dalšího přibírat nehodláme. Spíš bychom se chtěli učit hrát na další nástroje, abychom je mohli pro různé skladby obměňovat. Bylo by dobré občas zahrát na tahací harmoniku, uvažovali jsme i o irských loketních dudách, ale ty jsou pro nás finančně naprosto nedostupné, takže to zůstává jenom jako zbožné přání.

Určitě chceme, protože si myslím, že ta srozumitelnost textu a možnost zapamatování si písničky je pro posluchače důležitá. Sice dnes, pokud něco výjimečně zazpíváme anglicky, už na to část publika také reaguje, ale na zapamatování textu to určitě není. A některé písničky z našeho repertoáru převzaté od skupiny Dubliners jsou takové hospodské popěvky, které se určitě zapamatovat a zpívat dají. Když ten český text dělám, pořídím si nejprve doslovný překlad textu anglického a pak se snažím v duchu toho příběhu napsat text český. Samozřejmě, že se nesnažíme překládat všechno za každou cenu. Některé texty nejdou do češtiny dobře přeložit tak aby to vyznělo, protože mnohé z těch balad jsou děsné cajdáky nebo působí na náš vkus příliš pateticky, takže to někdy odlehčíme mírným zparodováním nebo nějakým hudebním vtípkem. A nebo se v písni zpívá o událostech, které českému publiku moc neřeknou - to je např. případ Foggy Dew, což je píseň o irském velikonočním povstání, a pak je opravdu lepší dělat to v originále. Ale spousta těch písní zpívá o ženských, pití a podobných, českému publiku dobře srozumitelných věcech, a ty se pak snažím přeložit. A budu velmi potěšen, až jednou někde u ohně uslyším, že si někdo zpívá písničku od Fiannanu.

Kolik už jste absolvovali koncertů?

Od toho úplného začátku tak okolo padesáti, teď se to docela rozjelo. Je to příjemné, protože zkoušet se nemá do šuplíku, když jsou vystoupení, je to pro členy kapely motivace a baví je to. Z počátečního stadia, kdy nás pohled do naplněného hlediště hrozně ztrémoval, jsme se už dostali, takže když někdo něco trochu zkazí, neděláme z toho tragedii. Oni ti Irové to v těch hospodách taky nehrajou všechno tak akurátně, což je třeba slyšet i na některých živých nahrávkách Dubliners.

Na závěr ještě otázka na vznik názvu skupiny.

Je to vlastně zkomolenina. Staroirský hrdina Fion měl družinu Fianu, která chránila Irsko před nájezdníky a dělala hrdinské kousky, takže když jsme jméno vymýšleli, vyšli jsme z toho a trochu si to upravili.

Sestava kapely:

Radek Bezděka – banjo, sborový zpěv

S Jiřím Pobudou si povídal Ivan Kott