Keltové

Obsah

1. Obsah *

2. Úvod *

3. Historie *

3.1. Počátek Keltské civilizace *

3.2. Válečné výpravy *

3.3. Období úpadku *

4. Vzhled *

5. Keltská společnost *

5.1. Král *

5.2. Válečníci *

5.3. Druidové *

6. Způsob obživy *

6.1. Zemědělství *

6.2. Řemeslná výroba *

6.3. Obchod *

7. Mravy a obyčeje *

8. Kultura *

8.1. Divadlo *

8.2. Literatura *

8.3. Písmo *

9. Keltský rok *

9.1. Kalendář stromů *

9.2. Sabaty: *

10. Náboženství *

10.1. Kulty *

10.2. Nesmrtelnost duše *

10.3. Mnohobožství *

11. Závěr *

Doufám, že se mi na následujících stránkách povede vám tuto civilizaci s dávnými a někdy až neuvěřitelnými tradicemi řádně představit.

Historie

Počátek Keltské civilizace

Keltové patří do velké skupiny indoevropských obyvatel a lze říci, že vedle Románů, Germánů a Baltoslovanů tvoří čtvrtou jazykovou skupinu obyvatelstva Evropy. Přišli do ní zřejmě přes Mezopotámii v čase, který lze těžko blíže určit, víme jen, že v prvním tisíciletí před naším letopočtem zde již byli. Za počátek keltské epochy bývá tedy považováno rozmezí cca 1.500 až 500 před naším letopočtem.

První památky keltské minulosti nacházíme na Dunaji, kde došlo k etnickému sloučení dvou tipů lidí, krátkolebých z euroasijských stepí a dlouholebých z území tzv. úrodného půlměsíce, neboli blízkého východu. Ti druzí byli poměrně vyspělí co se týče vědy a kultury, zatímco kmeny z ruských a mongolských stepí byly zaměřeny spíše na zemědělství. Památky po Keltech nacházíme i u nás.

Za vlastní územní jádro keltského národa bývá považováno území od východní Francie po jihozápadní Čechy. Zde keltské kmeny žily a získávaly dovednosti především zemědělské , kovozpracovatelské a obecně řemeslné. V mladší době železné (laténské) se díky dovednostem při zpracování železa a výrobě zbraní i pracovních nástrojů a díky pokroku v zemědělství a řemeslné výrobě na původních územích mohli, a kvůli populační explozi vlastně i museli, rozšířit i do dalších oblastí. Keltskými se pak postupně stala území na Pyrenejském i Apeninském poloostrově, ve Francii, Beneluxu, Švýcarsku, další části Německa, ale i území ve východní Evropě.

V téže době se objevují i první písemné informace o Keltech od antických autorů. Keltové byli jejich nepřáteli, ve čtvrtém století před naším letopočtem dobyli téměř celý Řím, o sto let později vyplenili třeba řecké Delfy. O jednom z keltských kmenů, který doputoval až na území středního Turecka psal svou epištolu apoštol Pavel, nazývajíce je Galatští.

Zdá se, že původní označení Keltoi etymologicky souvisí se slovem skrývat, že jde tedy zhruba řečeno o skrytý národ. Příbuznost s dalším keltským slovem kilt = skotská mužská sukně není náhodná. I ona skrývá (Keltové pod ní už nenosili nic:). Keltové ale naopak na naše území jako první přinesli kalhoty téměř soudobého střihu a při válkách s Římany to byli právě Římané, kdo nastupoval v krátkých praktických sukních proti Keltům ze studených krajů, oblečených do teplého šatu.

Válečné výpravy

Na počátku 2. tisíciletí před naším letopočtem tvořili Keltové většinu osídlení severní Evropy. Touha po lepším životě, hledání nové půdy a bohatství, ale i klimatické změny a sucho se staly příčinami pro keltskou migraci.

V konečné fázi keltských migrací opouštěly zemi celé kmeny, aniž by doufaly v návrat. Zasely a sklidily co nejvíce obilí, sehnaly soumary a nákladní vozy. Nakonec podpálily svá města i obilí které nemohli vzít s sebou, a vydali se na cestu do cizích krajů.

První známý přesun Keltů směřoval k jihu, do Řecka.

O několik století později, v první polovině 1. tisíciletí před naším letopočtem se tam vylodila druhá, pravděpodobně také keltská skupina Pitkové. Narazili na Goidely, a zatlačili je do hor. Sami se usadili, s nezměněnými tradicemi a způsobem života. Pitkové byli urostlí a statní, s krátkou lebkou, vystupujícími nadočnicovými oblouky, ustupujícím čelem a vyčnívající čelistí. Víme, že nenosili kalhoty, ale sukně, což dokazuje původ Skotů. Při pozvolném tažení z JV Anglie na sever si postupně podmaňovali dosavadní obyvatele a vytvářeli tak vazalské klany, které jim musely platit daně.

Někteří se usadili, za své cesty založili město Mediolanum, dnešní Miláno, ostatní došli roku 390 před naším letopočtem do Říma. Římany, kteří neměli dobré vojsko, velmi rychle přiměl řev Galů a odevšad se vynořující zástupy na bezhlavý útěk do pevnosti na Kapitulu. Podle pověsti se ji Galové pokusili dobýt, ale hluk, který dělali když se chtěli vyšplhat na strmé srázy, které ji chránily, probudil posvátné husy, které začaly kejhat a ztropily poplach. Obleženým pak stačilo shazovat Galy do propasti.

Galové tedy dobyli Řím, avšak ve vylidněném městě našli jen několik starých nostáblů sedících v křeslech, symbolu funkce, majících v ruce slonovinové žezlo. Když prý se pak jeden z Galů odvážil pohladit jednomu ze senátorů vous, stařec se urazil a udeřil ho žezlem. Tato reakce se stala signálem k následné řeži, v níž Keltové povraždili vše živé a vyplenili a zapálili domy.

Keltové sice zvítězili v boji, ale počínali si velmi neprozíravě. Hromady hnijících mrtvol vyvolaly v obou táborech epidemie. Římané, uvěznění v obléhané pevnosti byli situací nuceni k lidojedství, ale i Galové, nezvyklí řídit velká vojska, zpustošili zemi a tím přišli o veškeré zdroje potravy. Nakonec zahájili mírové jednání, a Galové za vyplacenou odměnu odešli. Vrátili se pak ještě několikrát, ale když pak Římané jednou podnikli protiútok, Galové se nakonec rozptýlili.

Ve druhé polovině 4. století před naším letopočtem nastalo období ústupu Keltů. Některé skupiny však putovaly dál. Gótové dospěli k Černému moři, kde se usadili a vnutili místním obyvatelům svůj jazyk, kterým se tam pak mluvilo ještě v 18. Století. V roce 280 před naším letopočtem byli v Makedonii a nabídli králi mír, pokud za něj zaplatí. Ten však odmítl a tak proti němu rozpoutali válku a následně ho usmrtili.

Keltové žili u Dunaje, ale překročit tuto řeku a vtrhnout do Řecka se odvážili až po smrti Alexandra. Roku 279 před naším letopočtem vyplenili Delfy. Podle starověkých autorů však tento čin vyvolal hněv bohů, a barbaři pronásledovaní blesky a zemětřesením se rozprchli. Pak prý pro usmíření s bohy obětovávali prokleté zlato a házeli ho do vody.

Kelty ale ani toto neodradilo od dalšího postupu, někteří se usadili v Jugoslávii a založili Bělehrad, jiní došli až na místo nynější Ankary a založili tam království galatské.

Vítězné kmeny, Kimbrové a Teutoni vyplenili zemi a postupovali k jihu. Tam se situace opakovala, celý svůj zisk však Belgové obětovali bohům.

Období úpadku

Keltové sice měli společnou civilizaci, ale nikdy nevytvořili jednotný národ, na to byli příliš individualističtí. V tom před nimi měli výhodu například Římané, charakterističtí svou oddaností vůdci a vírou v nadřazenost všeho, co náleželo k jejich vlastní skupině.

Bylo také velmi obtížné čelit Germánům, kteří ohrožovali Kelty pro jejich bohatství a kvůli náporu Slovanů. Keltské síly byly roztříštěny na příliš rozsáhlých územích. Také povaha keltského lidu se změnila, usadili se a tak se z válečných pastýřů stávali rolníci. Germánům ustupovali od druhé poloviny posledního tisíciletí před naším letopočtem. Udrželi se na Mohanu a v kotlině Čech, ale jinde se stahovali. Germáni v roce 102 př. n. l. porazili Teutony a o rok později Kimbry.

Na britských ostrovech bylo před vpády chráněno svoji izolovaností Irsko, avšak Caesarovy nic nebránilo v útoku na Bretanii a Anglii. Podnikl celkem tři dobyvačná tažení. V roce 55 před naším letopočtem překročil průliv La Manche, porazil Brity odplul. Při další výpravě dospěl až k Temži, uložil Britům daň a nalodil se, aby potřel galskou vzpouru. Napotřetí už se tam Římané usadili definitivně.

Nikdy si však obyvatelstvo úplně nepodmanili, až do roku 410, kdy se stáhli, aby na pevnině čelili náporu Germánů museli bojovat s domorodci, zejména Pikty.

I po odchodu Římanů byli Keltové ohrožovaní, tentokrát na ně útočili Anglové a Sasové. Britové byli nuceni odstěhovat se do Bretaně, kde vzniklo několik království s vládci například z Cornwallu a Lancasteru.

V letech 58-51 vzplál ve svobodné Galii keltský bratrovražedný boj a Keltové přestali existovat jako samostatný národní celek. O Galii bojovali tři panovníci a hledali pomoc u Římanů a Germánů. Caesar toho ale využil a začal dobývat Galii pro sebe.

Roku 52 před naším letopočtem se naposledy spojily keltské kmeny pod vedením statečného vůdce Arvernu Vercingetorixe v pokusu o povstání, ale neuspěly. Nejdéle vydrželo keltské království Noricum, a to díky obratnému jednání s Germány až do 1.století.
Keltové, žijící pod nadvládou, postupně splývali s ostatními národy. Poslední místa, kde se až dodnes udrželo keltsky hovořící obyvatelstvo, jsou Irsko (jediný národní keltský stát na světě, jazyk předků - irskou gaelštinu - však ovládá pouze 120000 ze 3,5mil obyvatel), Skotsko (skotskou gaelštinu ovládá 63 000 z 5mil obyvatel), Bretaň (1mil lidí na světě ovládá bretonštinu), Wales, Cornwall a ostrov Man.

Vzhled

Plavé vlasy si upravovali vápennou vodou a česali si je dozadu. Stávaly se tak hustší a podobaly se koňské hřívě. Vousy si někteří muži holili do hladka, jiní si však nechávali narůst mohutný plnovous. Nejnápadnější byla móda mohutného zakrouceného kníru, který údajně fungoval jako sítko při jídle a pití. Pokožka byla bílá a jemná, často si ji líčili. Projevovali se hlubokými a drsnými hlasy.

Typický keltským oděvem byly barevné kazajky a kalhoty. Přes záda si přehazovali pláště, upevněné sponou. V pase si oděv stahovali opasky. Ženy si rády zdobily šaty z pestrých látek květinami, zlatem, nebo třásněmi.

Náramky a jiné ozdoby nosili předepsaným způsobem. Byly z bronzu, sapropelitu nebo zlata, symbolu bohatství. Ženy i muži nosili nákrčníky, zvané torques. Byly vyrobeny většinou ze zlata se zdobenými konci v podobě zvířecích a jiných hlav. Keltové jim zřejmě přisuzovali magické schopnosti.

Keltská společnost

Společnost měla trestní řád, vybíraly se daně (téměř ze všeho-z hlavy, domu, ale i z dováženého zboží) a prostí lidé pracovali na pozemcích šlechty. Z keltského práva se dochovaly záznamy například o vymáhání dluhu. Věřitel se posadil před dveře dlužníkova domu a zahájil hladovku, a dokud nebyly peníze splaceny, dlužník nesl odpovědnost i za případnou smrt hladem. Tresty za různá provinění byly od pokuty přes tělesné tresty až k trestu smrti.

Král

Panovník byl vůdcem duchovním i světským, posvátnou osobností. Zosobňoval božského ducha, který však mohl sídlit pouze ve zdravém těle. Proto musel panovníka, jakmile mu začalo ubývat schopností nebo se stal obětí nějaké nehody vystřídat jeho nástupce.

Válečníci

Od pátého století používali také dvoukolové válečné vozy. Bojovníci na nich rychle projížděli, vrhali střely a rachotem kol i ržáním koní způsobovali v nepřátelských řadách zmatek. V příhodné době seskakovali z vozů a bojovali pěší, vozatajové s vozy ustoupili do zadních řad.

Keltská vojska byla známa odvážností a statečností; ženy bojovaly stejně statečně jako muži. Nepřátelská opevnění zlézali keltští bojovníci po dřevěných žebřících, hradební zdi obstupovali kruhem a na hradby házeli kameny, aby na nich nemohl nikdo stát. Vytvářeli přístřeší ze štítů i z vozů, sami házeli na nepřátele vřelou smůlu i hroudy z loje, z ruky do ruky podávané.

V období raných irských dějin vznikaly tlupy mladých mužů, tzv. Fianny. Do dějin vešla však jen Fionnova Fianna. Nebyl do ní přijat nikdo, kdo se stoje po pás v jámě a ozbrojen pouze štítem a lískovou holí dlouhou jako paže nedovedl ubránit proti devíti válečníkům, kteří na něho útočili svými kopími. Stejně slabé vyhlídky měl uchazeč, jehož vlasy spletené do copánků byly po divé štvanici lesem v nepořádku, nebo i když jenom nepevně držel zbraně nebo mu pod nohou praskla suchá větévka.

Fianna sice zajišťovala velekráli služby ve válce, v policejním sboru a při ostraze hranic, ale původně byla zřejmě v popředí služba mateřské bohyni.

Druidové

Určitá představa o těchto keltských knězích se dochovala dodnes. Například v knihách polského spisovatele fantasy povídek A. Sapkowskeho se objevují pravděpodobně velmi podobní starým Druidům, jak je viděli kdysi prostí lidé. Dokonce popisuje i starý obětní rituál, kdy Druidové splétaly z vrbového proutí košatiny ve tvaru lidských figur, které naplnili živými lidmi, aby je pak zapálili.

Druidům podléhali bardové. To byli zpěváci a hudebníci, kteří chodili po kraji a rozšiřovali tak keltské ságy a básně o bozích a hrdinech. Také oni podstupovali dlouhé studium, učili se mytologii, metrice, rétorice, hudbě, zpěvu . a uměleckém přednesu.

Způsob obživy

Zemědělství

Obživa Keltů záležela hlavně na pěstování žita, ovsa, ječmene a prosa a na chovu skotu, vepřů a ovcí. Vepře měli hlavně na maso, tato zvířata odchovávaná v lesích byla často nebezpečná i pro dospělého muže a jejich pasáci prý zrovna tak. Ostatní druhy masa Keltové považovali za nechutné a podávali je jen v nouzi. Šlo tedy o klasickou zemědělskou obživu. Produktivita práce byla u Keltu na značné úrovni, užívali spousty technicky vyspělých nástrojů. Důkazem toho je například orání pluhem s pohyblivým krojítkem, čímž ve své době předstihli i Římany.

Z vypěstovaného obilí vyráběli Keltové nejen velké množství druhu pečiva, ale také i tzv. tekutý chléb, pivo. V teplejších krajích se pak dostalo i na pěstování vinné révy a výroby vína. Kromě plodin potravinářských pak také Keltové pěstovali plodiny čistě surovinové, například len.

Řemeslná výroba

Na keltských územích se nacházelo poměrně dost lehce dosažitelných zdrojů železné rudy, a tak není divu, že Keltové ve své době byli mistry ve zpracování kovů. Dnes už bychom jejich techniku označili za primitivní. Pomocí měchu vytvořili v peci teplotu až 900 stupňů čímž kov zkujnili, poté odstranili křemičitou struzku. Tavit železo umožnil až v 16. Století vynález mechanického dmychadla. Přesto však Keltové uměli vyrobit nejen velmi kvalitní a často i bohatě zdobené zbraně, ale i různé spony, ozdoby a jiné předměty.

Díky bohatému zalesnění severních oblastí Evropy měli Keltové také obrovské zásoby dřeva. Stalo se tak základním materiálem nejen pro stavbu domů, Keltové ho díky své zručnosti využívali i jinak. Byli například schopni hloubit podkopy až do nitra nepřátelských táborů, čímž se stávali obávanými protivníky. Ze stromů, které Keltové nejen zpracovávali, ale i uctívali, dokázali využít nejen dřevo, ale i kůru. Získávali ji na jaře a na podzim a vyráběli z ní podlahy, stropy, pochodně, střevíce, úly, kolébky, i různé nádoby. Ty dokázali vyrobit i z hlíny, ačkoliv hrnčířský kruh se začal používat až půl století před naším letopočtem.

Obchod

Ke způsobu obživy odjakživa patří i obchod. Keltové obchodovali nejen mezi sebou, ale například i s Římany. Mohli tak vyměnit své velmi kvalitní výrobky za cizí, pro ně tak lákavé předměty.

Mravy a obyčeje

Mezi Kelty byl také velmi rozšířen kult odříznutých hlav. Podle starých představ hlava reprezentovala celého člověka a tak válečník přivážel domů na šíji svého koně odříznutou hlavu poraženého nepřítele jako válečnou trofej a přibíjel ji na svém domě. Některé hlavy byly také balzamovány a pak předkládány hostům jako viditelné svědectví statečnosti. V dolním Podunají prý používali lebek nepřátel (i s vlasy) jako pohárů. Na keltských mincích často nalézáme motiv bojovníka držícího hlavu. Na některých keltských hřbitovech najdeme někdy pohřbené tělo bez lebky, ve francouzském Enremontu se v keltské svatyni kromě reliéfů znázorňujících uťaté hlavy našla i řada lebek provrtaných tak, aby bylo možno je zavěsit na hřebík.

Tato povaha se projevovala také v častých, téměř kultovních směnách, označovaných jako darování a oplátka. Věnoval-li nějaký významný člověk jinému dar, musel ho obdarovaný oplatit věcí stejně hodnotnou. Původní dárce pak odpovídal darem ještě větším, na který musel obdarovaný opět odpovědět. Ten, kdo první překročil své možnosti a nemohl již nabídnout více musel odstoupit, a ztratit tak svůj majetek, postavení i výsady.

Kultura

Za nejdůležitější a ve své době neobvyklý znak keltského umění je považována jeho abstraktnost. Ta se uplatňovala v podstatě ve všech uměleckých oblastech, například i v divadelním umění.

Ty oblasti lidské činnosti, ve kterých Keltové vynikali nad svými současníky nejvíce a ve kterých předběhli svou dobu o celá staletí jsou umění emailerské, šperkařské, kovářské a kovotepecké

Divadlo

Keltské divadlo vůbec svým provedením nepřipomíná divadlo dnešní Evropy. Vzhledem k jejich sklonům k abstrakci nejsou hlavním vyjadřovacím prostředkem monology, děj, a dialogy. Přinejmenším stejně důležité jsou například kostýmy a tance.
K ději lze snad ještě poznamenat, že v keltských hrách není zdaleka pravidlem. Pokud se však vyskytuje, je většinou dost složitý a propracovaný.

Literatura

O literatuře máme u Keltů ještě méně zpráv, než o divadle. Víme sice, že Keltové znali písmo, a proto předpokládáme následný rozvoj literárních aktivit, ale z nálezů můžeme mluvit snad pouze o klasických úředních záznamech. Jeden z mýtů praví, že posvátná moudrost či učení (lore) se záměrně šířila pouze ústně mezi zasvěcenými. Od tohoto základu pak Angličané vytvořili slovo folklore, folklór = lidová moudrost.

Písmo

To, že se žádné písemné zprávy po Keltech nezachovaly, neznamená, že žádné nebyly sepsány. Například sv. Patrik spálil přibližně 180 keltských knih, což bylo precedensem pro další takovýto postup. Naštěstí křesťanští mnichové zaznamenali některé z legend a velkou část mytologie.

Keltský rok

Keltský rok začínal 1. listopadu po sabatu jménem Samain. Měsíců bylo třináct, třináctý Ruis trvá krátce do konce roku. Měsíce byly pojmenovány podle stromů.

Kalendář stromů

13 Rius černý bez krátce do konce roku

Keltové byli sepjati s přírodou, nejvíce právě se stromy. Například na hřbitově svatého Sebastiána ve Salenburku vyrůstá mnoho mohutných stromů z dávno rozpadlých hrobů. Zemřelým bylo při pohřbu vkládáno semínko ze stromu pod jazyk. Semínko klíčí a stává se z něj strom, který svými kořeny obepíná mrtvé tělo a zemřelý člověk se tak stává součástí rostoucího stromu.

Ještě dnes v některých částech Skotska a Irska bývá strom určený k poražení dřevaři nejdříve uctěn smeknutím klobouku, pak je pokřtěn a požádán za odpuštění, že musí být pokácen.

Sabaty:

Samain [souen], první ze čtyř hlavních sabatů, dnes nazývaný halloween, je koncem keltského roku. Nový keltský rok začíná západem slunce 31. října. Půlnoc byla jakýmsi magickým časem, kdy se střetávala minulost, budoucnost a přítomnost. Lidé před touto nocí uklidili své příbytky a připravili pohoštění pro zemřelé. Chtěli jim tak vzdát úctu. Dávali pozor, aby mrtvé nevyrušili, a už vůbec je nesměli úmyslně sledovat.. Té noci se také nikdo nesměl ohlédnout, kdyby na ulici slyšel kroky.

Alban Arthuan (Zimní slunovrat) - 21. prosinec - vedlejší sabat, smrt a znovuzrození boha Slunce. Nejkratší den, nejdelší noc. Zhruba odpovídá křesťanským Vánocům.

Keltové v den oslav pobíhali po vesnici převlečeni v hovězích kůžích a poháněni holemi. Na Yule se pálily ohně, koulely se hořící sudy od asfaltu a vrhaly se hořící pochodně, aby byli zahnáni zlí duchové.

Tradičním jídlem byly ovesné placky, linecké pečivo a tmavé bochánky.

Hogmanay -předvečer křesťanského nového roku je znám pod pohanským názvem HOGMANAY, který má název podle keltského boha Slunce známého jako Hogmagog ci Gogmagog ci Ogmios.

V tento den se otvírala všechna okna a dveře, aby mohl odejít starý a přijít nový rok. Duch starého roku se pak vyháněl pomocí rámusení nádobím.

Imbolc (Hromnice, Brigantia, Imbolg) - 1. únor nebo první úplněk ve znamení Vodnáře - druhý hlavní sabat - slavnost Panny jakožto příprava na růst a obrodu. Název pochází od slova oimelc, které znamená ovcí mléko. Byl znamením počátku jara.

Dodnes se udržel zvyk splétat ze sítí kříže sv. Brigidy, a hrát hry které mají pomoci věštit budoucnost.

Alban Eiler (Jarní rovnodennost) - 21. března - vedlejší sabat, světlo i tma v rovnováze, ale světlo sílí. Zhruba odpovídá křesťanským Velikonocům.

Beltene - 1. květen - třetí ze čtyř hlavních sabatů, nástup léta.

Tento den patřil čarodějnicím a vílám, na ochranu proti nim se zapalovaly na návrších ohně a jeřáby.

Alban Heruin (Letní slunovrat) - 21. června - vedlejší sabat, den nejdelší, noc nejkratší, Slunce stojí nejvýše. Říkalo se, že byliny sbírané v tento den mají nejvyšší účinnost.

Lugnasa - 1. srpen nebo první úplněk ve znamení Lva - poslední hlavní sabat, předžňový svátek na počest sňatku boha Luga s Matkou Zemí. Dodnes je tento den v Irsku tradiční pro uzavírání sňatků. Děti zplozené v tento čas se rodily v nejteplejších měsících a měly tak největší šanci na přežití.

K Lugnase patřily také ranní výstupy na hory, aby lidé přivítali slunce, dobře ho naladili, a předešli tak jeho neblahým účinkům.

Alban Elved (Podzimní rovnodennost) - 21. září- vedlejší sabat, dokončení sklizně, odpočinek po celoroční dřině. Den a noc je v rovnováze, noc však přibývá. Nadchází temné období a konec roku, opět se blíží Samain

Náboženství

Kulty

Velmi rozšířený byl již zmíněný kult odříznutých hlav, v souvislostí s nesmrtelností duše byl uctíván kult mrtvých. Ten se projevoval zejména při pohřbech, zesnulí se pohřbívali s majetkem, do hrobu jim byla dávána dokonce i jejich zvířata a otroci.

Nesmrtelnost duše

Keltové, jako řady jiných civilizací věřili v převtělování .Snad je k tomu vedl strach ze smrti, snad si nechtěli připustit pomíjivost života. Tvrdili, že duše nepodléhá smrti, ale po určitém počtu let vede další život, když vstoupí do jiného těla. Toto tvrzení bychom mohli jako například Caesar považovat za psychologický trik keltských mudrců, aby vybičovali statečnost válečníků, tím, že je zbavili strachu ze smrti.

Mnohobožství

Vyznávání více bohů bylo rozšířeno i v mnoha jiných civilizacích. Keltské božstvo mělo však své specifické vlastnosti. Narozdíl od Římských bohů, jejichž mnoho soch a obrazů se dodnes zachovalo, bychom vyobrazení keltských bohů hledali těžce. Ti byli totiž chápáni spíše abstraktně. Postrádali lidskou podobu, čímž se pro věřící stávali ještě více posvátní.

Nejvyšším bohem byl Taranis, vládce nebes a blesků. Blesky znamenaly déšť a ten dobrou úrodu. Tomuto bohovi, jehož znakem byl kůň s lidskou hlavou, byly předkládány nejen například kravské hlavy, ale i lidské oběti. Ty byly zaživa upalovány v dřevěných žlabech. Jiný, méně drastický způsob uctívání tohoto boha se zachoval dodnes. Ve Švýcarsku a Lucembursku se o Masopustu tradičně pouštějí hořící obruče z kopce, jako za dob, kdy lidé věřili v Taranise, boha přirovnatelného k Jupiterovi.

Dalším bohem, kterému byly přinášeny lidské oběti byl Teutates. Lze přirovnat k Merkurovi. K jeho poctě byla oběti držena hlava v kotli plném vody tak dlouho, dokud se neutopila. Tento bůh byl ochránce kmenů, v době míru i válek. Válečníci nosili často jeho symbol, beraní rohy ve tvaru V, vydávali se tak Teutatesovi jako ochránci zemřelých.

Keltové měli takové množství bohů, že často různé kmeny neznaly navzájem mnohá svá božstva. I přes to se ale v náboženství shodovali. Měli bohy téměř pro všechno, jim a duchovnímu životu vůbec přikládali velkou váhu.

Zmíněné lidské oběti by se v dnešní době setkaly s odporem, ale tehdy to bylo věcí zcela normální nejen u Keltů. Oběti byly vybírány většinou z válečných zajatců, kteří by stejně byli usmrceni nebo zotročeni. Tento rituál byl brán velmi vážně. V rašeliništi Lindow Moss byl nalezen mladý muž, příslušník horní vrstvy, zabitý ranou do hlavy, uškrcením a proříznutím hrdla. Pravděpodobně se jedná o “trojí smrt“, připomínající zvláštní význam čísla tři. Pyl jmelí v žaludku oběti by mohl poukazovat na to, že rituál prováděl Druid. S přihlédnutím na obrovské náboženské přesvědčení starověkých národů nelze vyloučit, že tento muž přijal úděl oběti rituálu dobrovolně.

Keltové u nás

O Keltech na našem území máme informace dvojí povahy. Jednak jisté materiální nálezy (mnohdy řemeslně výtečného zpracování, většina drobných keltských nástrojů v roce 300 př. n. l. je velmi podobná nástrojům i novověkým, tedy o 2000 let mladším) praktického i ryze uměleckého určení (nákrčníky torques, náramky, spony a šperky, keramika a podobně). Druhou složku tvoří jazyková paměť. Keltský kmen Bojů a jejich území Boiohaemum dali první jméno Čechám, Bohemii. I v Kosmově kronice české se praotec Čech jmenuje Boemus. První vládce na našem území, kterého známe jménem, markomanský (germánský kmen s keltským jménem = jezdci) král Marobod (1. Stol. N. l.) má jméno keltské ( = slavný vítěz) a byl vychován Římany alespoň částečně i v keltském duchu.