Příběh čtvrtý  “Důvěřuj, ale prověřuj“.

      Tak nějak by se dal nazvat další příběh. Zažila ho paní P, která za „totality“ řadu let pracovala jako vedoucí restaurace a po listopadu 1989 dostala najednou možnost si od bývalého zaměstnavatele celý objekt z 15. století (památkově chráněný) odkoupit. Nabídce neodolala. K bývalému pracovišti měla i něco jako „citový vztah“, provoz dobře znala a tak se jí zdálo, že bude všechno O.K.

     Objekty odkoupila z úvěru, který ale brzy splatila a hned si vzala úvěr další ve výši 4 miliony Kč. Dům z 15. století byl již ve špatném stavu a říkal si o pořádnou rekonstrukci. Její provedení pani P nabídl její známý - stavební podnikatel, což paní P cítila jako záruku korektnosti.

     Situace se ale vyvíjela proti záměru velmi odlišně. První a velmi neblahou změnou bylo, že si rekonstrukční práce vyžádaly úplné zastavení všech obchodních aktivit v objektu. Původní záměr (stavební firmou akceptovaný a vydávaný za reálný) byl provádět rekonstrukci za částečného provozu, jehož výnosy měly významně přispět k úhradě celkových nákladů rekonstrukce, takže finanční krytí prací najednou nebylo zajištěno. Nějak se ale hovořilo o plynulosti prací, jejich návaznosti, bezpečnosti pro dělníky i hosty atp., takže paní P měla pocit, že to bude nakonec takhle třeba opravdu lepší.

     Práce ovšem neprobíhaly ani zdaleka plynule. Objevovaly se stále nové a nové problémy, prováděly se dodatky, vícepráce atp. To byly sice problémy, kterým paní P rozuměla podstatně méně, než provozu  restaurace, co ale i jako laik viděla velmi jasně (někdy i v děsivých snech) bylo, jak rychle mizí ony půjčené 4 miliony a tak si nechala na průběh prací i financování zpracovat znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že z půjčených 4 mil.Kč bylo 1,2 mil Kč prostavěno tak nějak zbytečně.

      Akce byla ale podložena smlouvou, kterou se pani P obávala vypovědět a tak doufala, že její v této chvíli už „bývalý dobrý známý“ se po tomto „morálním políčku“ poněkud zastydí a zbytek prací proběhne lépe.

     Neproběhl. Náklady se vyšplhaly až na částku téměř 10 milionů Kč, které paní P dokázala zaplatit jen díky pomoci své sestry, žijící dlouhodobě v cizině. Stavební firma přišla po ukončení prací s ještě dalšími požadavky a vícenáklady v celkové částce 2,1 mil. Kč. To se ale po všech těch problémech a potížích paní P už platit nechtělo, obzvláště poté, kdy se při kolaudaci ukázalo, že po ukončení prací za sebou dodavatel zanechal různé nedodělky, nedostatky a neodstranitelné závady ve finančním objemu 2,6 mil. Kč a tak různé tahanice a tlaky pokračovaly.

     Paní P v té době ale už dávno nemá ten počáteční zápal do podnikání, ba právě naopak. Je řešením problémů, které rozhodně neočekávala a jako někdejší zaměstnankyně ani neměla a nemusela řešit, natolik znechucená a unavená, že se rozhodne s podnikáním skončit a snaží se k tomu dělat potřebné kroky. Jednoduché to ale nemá.

     Hotel je sice opraven (s problémy a závadami), tradiční klientela se ale díky dlouhodobé výluce provozu přeorientovala jinam a provoz je spíše ztrátový, než ziskový. Ze 4 milionového úvěru je splaceno pouhých cca 700.000,-Kč a na další splátky se peníze nedostávají. Paní P se pokouší objekt pronajmout, nějak se ale objevují jen samí problémoví zájemci. Účetnictví v té době pani P zajišťuje jakási pani Tomšovicová. Teprve značně později se pani P dozví, že se tato osoba pokoušela nabízet objekt k prodeji a to svým jménem. Těžko to bylo myšleno jako příjemné překvapení pro paní P, což je téměř jisté. Pani Tomšovicová je totiž tatáž osoba, která byla souzena a odsouzena (spolu s bývalým pracovníkem Ministerstva zahraničí – Srbou ) za přípravu vraždy novinářky Slonkové a četnou hospodářskou kriminalitu. Dost možná, že měla s objektem paní P vlastní a velmi odlišné plány.

    To už ale situace spěla, řečeno sportovně „do finále“. Komerční banka vyhodnotila úvěr pani P jako „problematický“ (ačkoliv byl řádně zajištěn majetkem podstatně vyšší hodnoty ??!) a prodala ho dceřiné společnosti České konsolidační agentury – KONPU s.r.o. Odsud už byla cesta ke konkurzu svěřenému (jak jinak) právě našemu panu Konkurznímu krátká a přímá.

    Pan Konkurzní vstoupil na scénu a to nejprve, jak je jeho zvykem, jako „čaroděj-dobroděj“.

První varianta řešení, kterou pani P nabídl byla taková, že umožní, aby byl hotel „za velmi slušnou cenu“ prodán někomu z okruhu blízkých pani P a zůstal takříkajíc „v rodině“. Nic za to nepožadoval, jen jakousi přiměřenou odměnu pro sebe – něco jako „neformální ocenění jeho vstřícnosti“. Pani P se to nějak nezdálo a tak takové řešení odmítla. Dnes ale připouští, že by možná jednala jinak, kdyby tehdy dokázala kvalifikovaně předvídat, co jí budoucnost a pan Konkurzní připraví za další překvapení.

    Druhý krok pana Konkurzního byl tedy poněkud odlišný. Pan Konkurzní se sešel a jednal   s bývalým manželem pani P – spoluvlastníkem objektu (v rámci SJM, ještě z doby před rozvodem). Těžko říci, jakými prostředky a argumenty na něj zapůsobil, nejspíše svým osobním šarmem. Každopádně výsledkem bylo, že došlo k věci často nevídané a neslýchané. Bývalý manžel se rozhodl svou ideální polovinu, která mu byla při rozvodu přiznána, své bývalé ženě darovat. No a protože na podobné dary v době probíhajícího konkurzu nemá právo úpadce, ale tyto náleží do konkurzní podstaty, dostal se k jejich „řádnému spravování a zpeněžení“ (tak nějak to zákon říká) náš pan Konkurzní. Měl tak k dispozici již celý hotel s restaurací a podstatně zjednodušenou situaci.

     V objektu ještě „zacláněl“ jeden nájemce, který měl smluvně zajištěný pronájem za 25.000,- Kč. měsíčně (šlo o malou část objektu). Tomu pan Konkurzní nejprve snížil nájem na pouhých 10.000,-Kč měsíčně, aby krátce na to nájem zcela zrušili.

     Vypadá to sice poněkud nelogicky. Správce konkurzní podstaty by se měl přece snažit příjmy v konkurzu maximalizovat a ne snižovat a tady SKP nejprve příjem snížil a pak úplně odmítl ?! I nájemce se zachoval poněkud nelogicky, když na snížení nájmu reagoval odchodem !? Logiku to ale jistě má, jen poněkud jinou a pro vnějšího pozorovatele „zakamuflovanou“.

     Prázdný objekt pak šel do dražby se základní vyvolávací cenou 7,6 mil. Kč, kterou jeden jediný účastník - vietnamský zájemce, zvýšil na 9 milionů Kč. Tady je snad vhodné podotknout, že podle OSŘ (Občanského soudního řádu) platí pro podobné dražby určitá pravidla, podle kterých by měla být vyvolávací cena minimálně 1/3 ceny odhadní a účastníci dražby složí „dražební jistinu“, která jim propadá, pokud draženou nemovitost získají, ale od realizace (tj. zaplacení vydražené ceny) pak jednostranně odstoupí. Odhadní cena draženého objektu byla tedy někde mezi 15-21 mil.Kč a dražební jistina dělala cca 500.000,-Kč(?).

     Nakonec se ukázalo, že si ten vietnamský zájemce přišel jen poněkud „adrenalinově zasportovat“. Z koupě „vycouval“ a protože další zájemce (s druhou nejvyšší nabídkou) nebyl k dispozici, rozhodl soud již dražbu neopakovat a objekty prodat v „přímém prodeji“.

     S tím už si pan Konkurzní promptně poradil a objekt prodal za 5,1 mil. Kč, tedy velmi hluboko pod reálnou cenou.  Co na tom, že ho Zákon o konkurzu a vyrovnání zavazuje k jinému přístupu, Se zákonem si pan Konkurzní přece nebude lámat hlavu. Zákony ať platí pro jiné, on uznává jen ty pasáže, které může efektivně využít a nebo ještě lépe, přímo zneužít ve svůj prospěch.     

    A to už vypadá jako konec příběhu. Pani P ale doufá, že ještě ne. Nedala totiž na ujišťování pana Konkurzního, že mu (jako bývalému pracovníkovi StB a Policie ČR) jdou všichni soudci „na ruku“ a odvolala se. Je tedy možné, že příběh bude pokračovat a že nakonec skončí jinak.

      Nevím jak Vy, já osobně ale budu pani P „držet palce“, protože jsem přesvědčen, že je to slušná osoba, což rozhodně nelze říci o všech dalších aktérech tohoto příběhu.

              (Konkurzní  -   JUDr. Pavel Pikola, úpadce :  Marta Prášková ).