Příběh druhý “Blaze tomu, kdo nic nemá“.

       To a nebo něco velmi podobného si mnohokrát už opakoval pan S, který něco měl a to se mu stalo osudným. Vlastnil totiž v roce 1998 ideální polovinu dvou objektů (získané v restitucích), kterou pronajímal. Objekty, jednalo se o činžovní dům a hotel, byly památkově chráněné, odhad jejich celkové ceny činil 30 milionu Kč.

   Pan S byl sice největším, nikoliv ovšem jediným vlastníkem. Druhou polovinu objektů spolu vlastnili další čtyři příbuzní pana S a jak už to někdy bývá, měli jeden každý poněkud odlišné představy o dalším využívání objektů, takže mezi nimi panovaly značné neshody. Celý problém se nakonec dostal až k soudu, který vynesl verdikt v tom smyslu, aby se celý objekt prodal a o výtěžek se pak jednotliví spoluvlastníci podle svých podílů rozdělili.

    Pana S oslovila „vážná zájemkyně“ o koupi jeho poloviny a nabídla mu 15 mil. Kč. Byl tu jen malý problém. Dotyčné zájemkyni chyběly 4 miliony Kč. Situace ale nebyla neřešitelná. Zájemkyně měla přislíbený úvěr, který ovšem banka požadovala něčím zaručit. Banka byla jako ručení ochotná akceptovat směnku podepsanou panem S. Pan S měl na transakci zájem a tak s takovým řešením souhlasil. Zdálo se mu, že mu 11 milionů bude ke „skromnému životu“ stačit a na další 4 miliony, že si může počkat. Uvážíme-li, že roční nájem z jeho poloviny byl cca 2 miliony Kč, nevypadalo to ani na příliš dlouhé čekání.

     Řešení tedy bylo „naplánováno“ a kostky vrženy. Dostavil se ale problém. Dotyčná zájemkyně si sice úvěr vzala, celou transakci si však nečekaně rozmyslela a co hůř, úvěr „zapomněla splácet“. Banka se za této situace obrátila s žádostí o zaplacení úvěru na pana S, nejspíše proto, že měl na rozdíl od oné zájemkyně dostatečný majetek. Události pak probíhaly velmi rychle. Než se pan S stačil „rozkoukat“ a vzpamatovat ze šoku, byl na něj prohlášen konkurz.

     A tady už do příběhu vstupuje správce konkurzní podstaty – náš dobrý známý, pan Konkurzní (jeho konkurzy byly prohlašovány obvykle velmi rychle, skoro jako by na ně soudy přímo čekaly). Nejprve oslovil pana S s docela zajímavým návrhem a sice, že nechá běžet všechny již dříve domluvené nájemní smlouvy (za ony cca 2 mil. Kč ročně) a z jejich výnosu, že se závazek pana S (a pochopitelně i nemalé náklady konkurzu) poměrně brzy vyrovnají, takže majetek bude zase „čistý“ a panu S zůstane.

    Panu S se takové řešení docela líbilo a byl by s ním rád souhlasil, pan Konkurzní ale rychle změnil názor a začal hledat řešení jiné. Onu polovinu, která byla znalcem oceněna na 15 mil. Kč „přecenil“ a za krásných 3,2 mil. Kč nabídl jedné ze čtyř spoluvlastnic druhé poloviny objektů. Není to špatný obchod, pokud se na něj nedíváme z pozice pana S, že ?  To si nepochybně uvědomoval i další spolumajitel a protože on takovou nabídku od pana Konkurzního nedostal, nelenil a napadl takové řešení soudně. Soud se zachoval šalamounsky. Zčásti prodej anuloval, zčásti potvrdil. Výsledek byl pozoruhodný. Panu S, majiteli oné ideální poloviny objektů jeho majetek verdiktem soudu poněkud „zeštíhlel“, již vlastnil pouze jednu čtvrtinu a ona další výše zmiňovaná spoluvlastnice tuto čtvrtinu získala za 1,6 mil. Kč. Čtvrtina je sice méně než polovina, i tak to ale nebyl špatný obchod.

    A konkurz běžel a běží dál. V objektech jsou provozovány různé aktivity jako kadeřnictví, krejčovství, kosmetika, má tu kanceláře řada firem. Rovněž bytové prostory jsou obsazeny a jejich uživatelé řádně platí. Všechno jde ale mimo pana S, který je zbaven jakékoliv možnosti nějak hospodaření pana Konkurzního kontrolovat. Ten totiž ustavil cosi jako „správkyni objektů“ a zvolil k tomu jako nejvhodnější osobu  Švýcarku, která má sice trvalý pobyt v Praze, kde se ovšem paradoxně trvale nevyskytuje a tak není absolutně k zastižení. Svou funkci asi vykonává prostřednictvím nějakého „dálkového ovládání“.

     Pana S zato čas od času vyhledají, nebo si vyžádají policisté, jejichž pozornost mu pan Konkurzní, jak je ostatně jeho zvykem, hned z počátku konkurzu „velkoryse“ formou trestního oznámení pro podezření z řady hospodářských trestných činů, zajistil. Ti jsou, kupodivu, tuzemští.

     Protože konkurz běží od r. 1998, mělo by být jen na nájmech vybráno cca 15 milionů Kč a určitě také vybrány byly. Nepřišli ale do konkurzu, nýbrž kamsi jinam. Pan Konkurzní by chtěl konkurz už uzavřít, protože mezitím prodal (samozřejmě rovněž značně pod cenou) i druhou polovinu z majetku pana S a tak už není co zpeněžovat. Nájmy si nepochybně mají zájem vybírat hlavně pro sebe noví nabyvatelé, kteří se nejspíš modlí za to, aby v krajině bylo stále dost konkurzů a hodných panů Konkurzních.

     Jediný, kdo je s průběhem konkurzu opravdu totálně nespokojen je pan S. Pokoušeli se o něj mdloby, když zjistil, že pan Konkurzní z jeho původního čtyřmiliónového dluhu uhradil po několikaletém inkasu nájemného a prodeji majetku oceněného na 15 mil. Kč (časem šla cena asi ještě poněkud nahoru) pouhých cca 800.000,-Kč. Rád by zjistil, jak se to panu Konkurznímu podařilo, nějak ale se nemůže nikde dostat k nějaké evidenci. Skoro to vypadá, že konkurzní správci nejsou povinni žádnou evidenci vést a nebo bude muset požádat Interpol o nějakou intervenci ve Švýcarsku. Kdo ví ?

     Dlužno dodat, že pan S je ale už značně otráven „tureckým hospodářstvím“ pana Konkurzního a celým tím neprůhledným konkurzem. Snad ani nikoho nepřekvapí (alespoň z těch, kteří zažili „konkurz po česku“), že se mu rozpadla rodina. Pan S, dnes již značně hlavně psychicky unavený, manuelně pracuje a o době, kdy ve vlastních prostorách provozoval prosperující občerstvení si může nechat jenom zdát.

     Nikdo ho ale nepřesvědčí, že v konkurzu na jeho majetek bylo postupováno ze strany jak pana Konkurzního, tak i při dozorové činnosti soudu podle zákona a věří, že pravda nakonec zvítězí.

      (Pan Konkurzní je opět JUDr. Pavel Pikola, úpadce : Miroslav Svoboda, IČO 45937974)