Příběh první, aneb  „Účel světí prostředky“.  

    Je to příběh pana C, který s podnikáním začal v r. 1991. Nepotřeboval k tomu ani úvěr. Jeho „základním kapitálem“ byly pouze profese ekonoma a zkušenosti z oboru, které získal v době, kdy vedl ještě státní velkoobchod s drobným zbožím.

    Jeho úspěch by snesl srovnání s pověstným „americkým snem“, kdy se zcela nemajetný člověk vlastní pílí a houževnatostí dopracoval k velkému jmění. Šlo ale o typicky „český sen“, který si pan C mohl po celé období „reálného socializmu“ opravdu jen nechat zdát a teprve po „sametové revoluci“ se ho mohl pokusit uskutečnit.

    První zisk přišel, když s pronajatou Avií nakoupil první drogistické zboží, které pak téměř doslova „na ulici“ prodal. Popisovat jednotlivé další „stupínky růstu“ by asi pro čtenáře nebylo příliš zajímavé a tak se v příběhu posuneme o pár let dále a sice do r. 1997.

     To už byl panem C  vybudovaný drogistický velkoobchod největším distributorem drogerie v ČR. Roční obrat měl 1,3 miliardy Kč, v pěti skladech zaměstnával cca 350 pracovníků. Pracovat ve firmě bylo zaměstnanci považováno za výhodné a prestižní. Zaměstnanci měli, kromě nadstandardního platu, řadu dalších výhod, jako kupř. příspěvek na dovolenou a „fit program“ pro zlepšení kondice a zdraví, byli zainteresováni na výsledku firmy atp.

    Majitel byl přesvědčen, že cesta k úspěchu nevede přes pracovité, ukázněné, ale pasivní pracovníky a tak se snažil uplatňoval takové přístupy a vytvářet v organizaci takové klima, v němž by se žádný zaměstnanec necítil pouhým bezvýznamným „kolečkem v soustrojí“, ale spoluúčastníkem a podílníkem na správném chodu a výsledcích organizace.

    Většina lidí takový přístup oceňovala a snažila se k úspěchům firmy přispívat. Pan C a společnost měly dobré renomé i u dodavatelů, kterými byl téměř bez výjimky považován za VIP-klienta (bylo jich cca 450) a díky tomu měl prakticky úplný sortiment zboží v zajímavých cenách, což zase oceňovali odběratelé (byli jich cca 4.000). Také prodej formou samoobsluhy a systém slev odběratele pozitivně motivovaly, takže obraty i zisky firmy rostly a její postavení na českém trhu se zdálo být neotřesitelné.

     V r. 1998 se pan C rozhodl ukončit činnost v režimu OSVČ a zastřešit podnikání statutem akciové společnosti. To by umožnilo snazší integraci podnikání s dodavateli, odběrateli, faktické spoluvlastnictví zaměstnanců a další dynamický rozvoj. Celý proces byl načasován na rozhraní let 1998-99. Realizace ale přinesla nečekaný zvrat ve vývoji.

     Jako aktivní a prakticky neporazitelný protivník „vstoupil do hry“  finanční úřad (není bez zajímavosti, že ředitel FÚ byl podivuhodnou shodou okolností spoluvlastníkem konkurenční společnosti). FÚ hned první daňové přiznání akciové společnosti (za leden 1999) zpochybnil a na místo nároku na odpočet ve výši cca 5 mil. Kč jí stanovil daň „s využitím pomůcek“. A ejhle, co se nestalo! Úředníci FÚ to vyřešili přímo geniálně. Vypočtenou částku prakticky ponechali, jen jí změnili znaménko, takže společnost namísto inkasování měla zaplatit. Co na tom, že zcela ignorovali zákon i logiku situace? V daňovém výměru totiž prohlásili, že společnost žádné zboží nekoupila, že ho ale přesto za několik desítek milionů dokázala prodat. Tím popřeli mj. i již dlouho známý a všeobecně uznávaný „Zákon o zachování hmoty“ o „Zákonu o správě daní“ ani nemluvě.   

     Panu C připadlo, že něco takového by v právním státu nemělo být možné. Utvrzovali ho v tom i právníci a daňoví poradci s nimiž celou situaci konzultoval a tak se rozhodl bránit proti takovému postupu všemi legálními prostředky.  Odvolával se proti postupu FÚ nejprve k Finančnímu ředitelství a pak i Ministerstvu financí – marně. Nikdo se na těchto institucích nad absurdním a nezákonným vyměřením daně finančním úřadem nepozastavil.

     Když pochopil, že úředníci celé té „finanční vertikály“ jsou především solidární s chybami svých kolegů a připravení donekonečna tvrdit, že co „státní úředník činí, dobře činí“, obrátil se pan C na soud v naději, že právě tento „garant zákonnosti“ posoudí, nakolik byl postup FÚ se zákonem v souladu a pokud shledá na straně FÚ pochybení, vydá odpovídající rozhodnutí. Bohužel se ale nedočkal a to za ještě kurióznějších a neuvěřitelnějších okolností, než jaké provázely postup FÚ.

     Posuďte sami a vezměte v úvahu, že všechny tyto okolnosti vyšly najevo až se značným časovým odstupem, takže v době jejich reálného průběhu o nich pan C nevěděl a nemohl na ně tedy ani reagovat.

     Jediným známým faktem byl již uváděný „podivný výměr DPH“ nově založené společnosti. Proti tomu se pan C sice odvolal a zatímco on nemohl nic jiného, než čekat na vyjádření Finančního ředitelství, Ministerstva financí (které si dávaly načas) a později soudu, měl FÚ takříkajíc „zelenou“ pro své další kroky, čehož beze zbytku využil. Prvním velmi rychlým krokem byla blokace majetku společnosti. FÚ uplatnil zástavní právo na nemovitosti společnosti v hodnotě cca 60 milionů Kč a znemožnil jí tak získat již dojednaný úvěr, který měl být vůči bance právě těmito nemovitostmi zajištěn.

     To mělo ovšem neblahý dopad i na pana C. Ten společnosti prodal všechna svá aktiva a předpokládal, že mu je společnost po získání úvěru uhradí, tak aby se on mohl vyrovnat se svými věřiteli. Díky postupu FÚ ale nedostal za celý svůj majetek ani třeba jen symbolickou 1 Kč, takže mu jeho dluhy zůstaly a věřitelé z obavy z dalšího vývoje na něj podali návrh na konkurz, který soud velmi rychle prohlásil a „na scénu přichází“ správce konkurzní podstaty (budeme ho dále titulovat jako pana Konkurzního).

    Pan Konkurzní se hned úvodem představil jako bývalý pracovník StB.  Informoval pana C, že na něj již podal několik trestních oznámení pro podezření z řady hospodářských trestných činů a ujistil ho, že má díky své minulosti jak u policie, tak u soudů natolik dobré vztahy, že by pro něj nebylo zatěžko, ho nechat třeba i zavřít.

     Jakkoliv pan C nemohl pochopit, jak je možné, že 10 let po tzv. „sametové revoluci“ se někdo namísto utajování své někdejší příslušnosti k této „kriminální organizaci“ ke své činnosti v ní naopak „hrdě hlásí“, dal další vývoj panu Konkurznímu plně za pravdu. Pan C sice nebyl odsouzen, stále ale čelí snahám jeho někdejší podnikání nějak „kriminalizovat“, obzvláště potom, kdy začal poukazovat na podvody a nezákonný postup pana Konkurzního.

     Ten především pana C zcela izoloval od dění v konkurzu. Odvolal se na zákon a prohlásil se za oprávněného nakládat i s nově založenou akciovou společností, kde byl pan C předsedou představenstva a kde se vzápětí pod „dohledem“ pana Konkurzního začaly dít podivné věci.

     Jakýsi pan S. navštívil v Brně notáře, kde se prohlásil za vlastníka 100% akcií společnosti založené panem C a v pozici valné hromady „rozhodl o odvolání stávajících členů statutárních orgánů společnosti a jmenování nových“. S tímto „notářským zápisem“ pak požádal o zápis změn na Městském soudu v Praze. Je pozoruhodné, že ačkoliv pan S ani notáři ani  Městskému soudu (kterým k tomu byl vyzván) vlastnictví akcií nedoložil, byl jím podaný návrh zapsán.

     Je až s podivem, jak snadno lze v ČR dosáhnout úspěch. Zřejmě stačí zajít za notářem, učinit u něho prohlášení, že jsem stoprocentním vlastníkem třeba pivovaru, velkoskladu, sítě hypermarketů, nebo Karlšteinu (tady by to ale pro pokus o opakování stejného triku již podruhé nemuselo vyjít) a je to. Musíte ale „mít pod palcem“ nějakého „vstřícného“ notáře a pak ještě „spřízněnou duši“ na Obchodním rejstříku. V tom asi bude ten trik.

     Skoro se zdá, že pan Konkurzní na nové členy představenstva přímo čekal. Ačkoliv ve stejné době probíhal jím osobně vyvolaný soudní spor o akcie společnosti, jehož součástí byl soudní zákaz manipulace s akciemi a pan Konkurzní tedy věděl, že pan S nemůže akcie vlastnit, buď na to „pozapomněl“, nebo mu to příliš nevadilo (účel holt „světí“ prostředky). Promptně s podvodníky uzavřel dohodu, na jejímž základu mu oni vydali aktiva, která ze společnosti ještě nestačili „vytunelovat“, on jim za to „velkoryse“ odpustil závazek ve výši cca 40 miliónů Kč. Všechno to vypadalo docela věrohodně, až na ten „drobný podvůdek“(nebo snad žertík?) a sice, že za společnost jednali lidé, kteří k tomu nebyli oprávněni.

    Díky tomu, že pan C měl panem Konkurzním zakázáno se o svůj majetek zajímat ( a společnost byla jeho majetkem), pan Konkurzní s ním neměl potřebu nic konzultoval a už vůbec ho nepovažoval za potřebné o čemkoliv informovat, proběhli všechny tyto procesy v „absolutním utajení“. Aby se  snad náhodou pan C něco nedozvěděl u soudu při projednávání žaloby podané panem C proti postupu FÚ, podvodní zástupci společnosti soud informovali, že na projednání žaloby netrvají, načež ji soud bez jednání odložil.

    No a pak už začalo „čarování“ pana Konkurzního. Ačkoliv jím převzatá aktiva on sám ocenil na cca 150 milionů Kč (soupis ještě několikrát rozšířil až někam ke 200 mil. Kč), nějak se mu majetek začal „vytrácet pod rukama“. Jak by ne, když styl jeho zpeněžování vypadal jak vypadal. Pro ilustraci uvádíme alespoň jednu konkrétní „položku“ aktiv a sice areál velkoobchodu. Ten byl znalcem oceněn  na 60 mil.Kč. Pan Konkurzní ho do aktiv vzal s podstatně nižší hodnotou a sice jen za 25 mil. Kč. Prodal ho ovšem pouze za 1,5 mil. Kč.

     Pan S jako úpadce se sice cítí poškozen a stejně by se mohli cítit poškozeni i jeho bývalí věřitelé. Z pohledu nabyvatele ovšem vypadá situace jinak. Ten si nejspíš řekl : „No nekupte to, za tu cenu“ a určitě byl a je spokojen (jen pro zajímavost - dnes tam mají své sídlo čtyři jiné firmy).

     Při takové strategii se ani nelze divit, že výsledek konkurzu uzavřeného v r. 2002 byl opravdu „zvláštní“. Zatímco výtěžek zpeněžení konkurzní podstaty jen taktak stačil na úhradu nákladů konkurzu (věřitelé nedostali uhrazeno ani 0,5 % svých pohledávek), „vynahradil“ panu C to drobné „příkoří“ pan Konkurzní na pasivech. Tam neoprávněně uznal o cca 80 mil Kč více nároků a všechny panu C po uzavření konkurzu zůstaly. Pozoruhodná velkorysost !!!

     Pan C tedy po uzavření konkurzu už sice nemá žádný majetek, dluhy mu v průběhu konkurzu ale vzrostly na nejméně dvojnásobek  a tak to vypadá, že budou stačit jako „dědictví po podnikání“ pana C ještě pro několik dalších generací potomků.

     Panu C se ale takový stav nelíbí a protože je navíc přesvědčen, že pan Konkurzní se natolik sžil s představou, že na něj, jako bývalého pracovníka StB a později Policie ČR, při jeho dobrých vztazích s policisty a soudy „nikdo nemá“ a že se díky tomu nebude muset za své jednání nikdy zodpovídat, že si s touto představou ani příliš nelámal hlavu s tím, zda zákony respektuje, nebo je obchází, či přehlíží a dopustil se řady trestných činů.

     Pan C, tak jak  se o nich dozvídá a má pro ně důkazy, podává na pana Konkurzního trestní oznámení policii, obrací se na soudy a podává oznámení a upozornění na kompetentní (?) úřady. Neděje se nic moc. Tak jak je to v krajině zvykem, jeho podněty občas „vyšumí“, jindy „vyhnijou“ atp. Pana C už to nepřekvapuje a nerozlaďuje. Začíná brát věci „s humorem“ a při všem tom „tuzemském nezájmu“ i dále „mapuje“ nepříliš průhledné pozadí svého konkurzu a trpělivě střádá důkazy proti postupu jak pana Konkurzního, tak i úřadů v ČR.

    Věří, že je nakonec přece jen někdo bude ochoten vidět. Když ne u našich soudů, tak třeba u toho evropského.

 (Hlavní aktéři : pan Konkurzní (SKP) - JUDr. Pavel Pikola, úpadce – Ing. Němec Ferdinand)