Snad bychom se mohli divit tomu, jaké to Boží království vlastně je, když se ohlašuje strašením a hrůzou, jak to čteme v evangeliu o konci světa. Jsou v něm samé katastrofy. Lidé by si mohli myslet, že křes'tanství je strašení lidí - jak jsem tuhle kdesi slyšel. A třeba jim k tomu sami nahráváme svým ustrašeným životem. Sami se stále bojíme, sami máme strach. A přitom křesťanství nás učí těšit se na budoucnost, protože to bude setkání s Bohem, s Pánem Ježíšem. 
V tom "těšení se" je naše šance.

Teologové nám říkají, že nebe je skutečnost. Je to vrcholné prožívání osobní blaženosti a štěstí. Nebe nemá nic společného s mrtvolným klidem, jak by se mohlo zdát podle modliteb, aby zemřelí odpočívali v pokoji. Nebe, to je vyvrcholení našich lidským schopností, našich tvůrčích sil. Vždy't budeme přímo v Boží dlani, ve středu všeho zrodu. Před námi tedy není hrůza, ale radost. 
A ta už teď má být v těšení se.

To nám tak málo jde. Budoucnost většinou vidíme velice chmurně, většinou v ní vidíme dostatek průšvihů, lámeme si hlavu nad tím, zda člověk dokáže přežít všechno, co mu hrozí. Spousta z nás s sebou stále nosí starosti na pětadvacet let dopředu a ještě se přitom divíme, že život je tak těžký.

Ale podívejme se, člověk by byl pěkně hloupý, kdyby se vydal na jednodenní výlet a vzal si 
s sebou batohy a kufry, zásoby na doživotí. Bohužel, my takové břemeno s sebou stále vlečeme. 
A přitom jsme stvořeni tak, abychom najednou zvládli čtyřiadvacet hodin, ne víc. Je tedy nesmyslné děsit se už dnes ze zítřejších problémů.

Moc rád vzpomínám na rozhovor s jednou babičkou v Domově důchodců. Pořád jen plakala: "Bože, Bože, jak to se mnou dopadne ? Co mne všechno ještě čeká ? Je konec. Jsem nemožná. Přišla jsem o všechno." - "No a co vám chybí ? Zbyl vám zrak ?" - "To zbyl, vidím ještě dobře" - "Můžete chodit?" - "Ano, to můžu" - "Zřejmě i slyšíte, když odpovídáte." - "Ano, slyším díky Bohu, na ta léta" - "Takže vlastně máte všechno ke štěstí, je vám chybí dobrá mysl, ale to ještě nemusí být konec světa."

Trápíme se tím, že svůj život bereme příliš vážně. Kolikrát člověk nespí pro nějakou záležitost, která vašim přátelům nestojí za to, aby o ní přemýšleli. To je právě proto, že sami sebe bereme přehnaně vážně. Žijeme v názoru, že celý svět nemá na starosti nic jiného, než nás sledovat. Není to pravda. Člověk tím užírá sám sebe a připravuje se o vlastní štěstí.

Pravděpodobně nejbáječnější způsob, jak si vylepšit mínění o sobě samém, jak nebrat sám sebe vážně je udělat něco pro druhé. Ta naše nejhlubší sebelítost, naše nejtěžší starosti, mají původ právě v tom, že se příliš zaobíráme sami sebou. Že sami sebe bereme příliš vážně. Jakmile ale uděláte někoho šťastného, ať už mu dáte květiny nebo pomůžete na zahradě nebo si s ním pěkně popovídáte, hned se sami budete cítit lépe. Úplně automaticky, jednoduše. Ba dokonce může platit, že kdo o sobě říká, že má těžký život, vůbec nemyslí na druhé, ale jen na sebe.

Jeden profesor, který nás učil v semináři, měl zásadu: "Vstříc katastrofám." Je tomu však nutné správně rozumět. Katastrofa nevypadá tak katastroficky, když si ji rozdělíme na kousky, když ji budeme zvládat postupně. Pokud je situace skutečně vážná - pak zvládnu nějak alespoň prvních pět minut ? Jakmile překleneme prvních pět minut, tak se soustředíme na dalších pět. 
S pomocí Boží tak mnohé můžeme snáze překonat, zvlášť, když se ještě něčím zabavíme, něčím zaměstnáme - a jen nevysedáváme a nečekáme. Ne zbytečně naši předkové říkali: "Všechno 
se v dobré obrátí." To je svatá pravda. A katastrofy a neštěstí brali z Boží ruky, jako zkoušku od Boha, jako cennou zkušenost - pak z těchto temných chvil vycházeli jako lepší, moudřejší lidé.

Kterýsi autor - snad Francouz - napsal knihu "Anatomie nemoci". A tam vypráví, jak se vyléčil 
z těžké nemoci a znovu se vrátil do normálního zdravého života. Jako hlavní lék používal smích ve vysokých dávkách. On poznal, že tu svou nemoc sám přivolal. Přivolal ji tím, že všechno 
ve svém životě bral příliš vážně. A došel k názoru, že by svůj stav mohl změnit smíchem. Díval se tedy na videokazety s komiky, smál se, vyhledával humoristické časopisy, aby zaplašil chmury. 
A povedlo se. Předvedl v praxi přísloví, které koluje mezi lidmi po staletí: "Smích je nejlepší lék".

O smíchu bychom se mohli hodně naučit od dětí. Děti se smějí skoro všemu, jako kdyby věděly, že ve smíchu je zdraví, štěstí, duševní vyrovnanost. Mají obrovskou touhu po radosti, po zábavě. 
Je asi strašná škoda, že my, dospělí, jim v tom bráníme a chceme, aby braly život také vážně, aby z něho onemocněly, a tak je napomínáme : "Nesměj se tomu, nehihněj se u večeře .... přestaň se smát, život je vážná věc...." - až z nich tu veselost vytlučeme. Stálo by za to se nad tím zamyslet.

Když je legrace, cítíme se líp, pracujeme líp a jsme lidem mnohem sympatičtější.

Teď jsem kdesi vešel do takového malého obchůdku. Na kraji pultu byl štůsek jehovistických časopisů : "Probuďte se !" - a tak si říkám : Panejo, kam jsem to vlezl. Majitel nebo ta prodavačka jsou asi jehovisté. To mě asi budou nabízet a přesvědčovat - a ne. Prodavačka, i když to nebyla žádná krasavice, byla velice milá, ochotná, měla zájem o mou věc, kterou jsem tam sháněl. Nepadlo ani slovo o náboženství a když jsem odcházel s dobrým pocitem, říkám si : " Oni by mě přece získali."

V časopisu Dikobraz byl obrázek na podobné téma : Zamračená dáma s rukama nad hlavou držela černý mrak svých babských starostí, hněvu a hysterie - až z toho sama byla zamračená - 
a za ní si vesele vykračoval klučina a smál se jí. Kolik takových černých mraků lidé s sebou tahají, všude kam přijdou. Naštěstí jsou i jiní, kteří se v brzké době po neštěstí vzpamatují, přestanou 
s nářkem a rozhodnou se pro štěstí. Sami si štěstí vybrali. Někdo si zase rád libuje v tom svém neštěstíčku a v těžkém životě. Vyber si sám.

Čas od času bychom si měli připomenout, že svět, ve kterém žijeme, není dokonalý a dokonalý nikdy nebude - to víme z Bible. A to by nás vůbec nemělo trápit. Měli bychom si připomenout, že jsme jen lidé a dopouštíme se různých hloupostí. Pán Ježíš sice říká : "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.", ale rozumějme tomu správně. Kdybychom čekali, až budeme dokonalí a trápili se tím, že lepší nejsme - pak dokonalí nikdy nebudeme. Ale utrápení. Nedávno blahoslavené sestře Faustině Kovalské prozradil Pán Ježíš kouzelnou větu, když se trápila pro svou vlastní nedokonalost. Řekl jí : " Miluj mě taková, jaká jsi !" - "Miluj mě takový, jaký jsi. Když budeš jen čekat, až budeš dokonalý, nikdy mě nebudeš milovat. Když mi dáš svou lásku, dám ti mnohem víc, než si vůbec dokážeš představit." - Teprve tato povzbuzující slova přivedla sestru 
ke štěstí i dokonalosti. To by mohlo být i pro nás.

Přátelé, i na každém z nás záleží, jak se k budoucnosti postavíme, jak sami urychlíme nebo zpomalíme příchod Božího království. Jak a čím čas naplníme.

Otec Josef