AKCE minulé
a mnoho dalšího...
Bůh ve svém Slově zaslibuje, že v posledních dnech obnoví pokolení Izraele. Věříme, že jak budeme přicházet k Božímu trůnu, On sám s námi bude jednat a zjevovat nám 12 charakteristik těchto kmenů a vkládat do nás nové pohledy na sebe samotné. Jen v Jeho světle můžeme spatřit svoje světlo.
Věříme, že když se necháme vést Jeho Duchem, každé setkání bude jiné, jedinečné a mocné.
Věříme, že jediné místo, kde se můžeme setkat s Bohem, je naše srdce a žádný člověk není prostředníkem mezi člověkem a Bohem, jen Ježíš Kristus.
Již několikrát jsme vyvěsili v autobusech a trolejbusech v Jihlavě letáky s jednoduchými biblickými texty. Letáky nám zdarma dodali z KS Hradec Králové (děkujeme!). I když se akce nijak viditelně neprojevila, věříme, že rozsévání Božího slova má velký význam.
Ukázka letáků:
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen (Marek 16:16)
Křest je vždycky obrovská událost, radost je na zemi ale především v nebi. Ponořením se člověk přiznává k zástupné smrti Krista, díky které jsme očištěni od všech hříchů a můžeme s radostí předstoupit před Boží tvář. My jsme měli tu možnost přivést několik dalších lidí do Božího království. Díky Bohu.
Hříchu jsme
přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít?
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista
Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?
Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt,
abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí
svého Otce - i my vstoupili na cestu
nového života.
Víme přece, že
starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován,
aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už
hříchu neotročili.
(Římanům 6:2-6)
Seminář o vniřním uzdravení - OLOVNICE
Vyučovala Jeanie Kruger, americká misionářka žijící v Německu.
Jaká byla OLOVNICE ?
Seminář Olovnice o vnitřním uzdravení byl vždy nad moje
očekávání.
Jeannie přednášela podle kvalitně připravených materiálů
tři a půl dne. Každé vyučování začínalo modlitbou podle
Žalmu 139:23 - 24: Vyzpytuj mne, Bože silný, a
poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř,
chodím-li já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou. Tato
modlitba byla během semináře úžasným způsobem vyslyšená.
Podstatou semináře je rozbor vlivů na náš život. Zpočátku mnozí hltali pouze informace,
ale postupně začínali vnímat sdělení svým srdcem a Duch svatý se začal dotýkat a ukazovat
každému v které oblasti s ním chce jednat. Jeannie sama
zdůrazňovala, že její vyučování je pouze nástroj, který
můžeme používat celý život. Celou dobu Jeannie připomínala, že Ježíš
je ten, koho musíme žádat,
za kým musíme jít a kdo má moc uzdravovat naše životy a
rodiny.
Po bloku vyučování bylo půl dne volno, mnozí se rozprchli do
okolních lesů , aby mohli být o samotě s Pánem. Poslední část semináře byly modlitby.
Jeannie se modlila za každého v menších skupinách. Mnozí
měli možnost prožít hluboké odpuštění sobě, rodičům,
sourozencům, církvi. Neobešlo se to bez slz, ale ani bez následné radosti.
Nejtěžší bylo loučení na konec. Stala se z nás velká
rodina . Na závěr jsme říkali svá svědectví a
poděkování. Několik lidí, kteří už léta slouží Pánu, se shodli na tom, že tak komplexní
vyučování o vnitřním uzdravení ještě neslyšeli. U dvou
lidí jsme mohli vidět i
evidentní změnu jejich výrazu. Jedna sestra po modlitbách se
začala znovu dívat lidem do očí, dřív toho nebyla schopná.
Mnozí nás žádali o to, aby byl seminář znovu.
Děkuji všem za vaše modlitby a podporu. Děkuji i za vaši
štědrost ke Kruegerům, kteří přijeli na svoje vlastní
náklady.
Petra Čejka
OHNIVÉ
PLAMENY
(svědectví)
Když jsem na počátku
loňského září přijel na seminář o vnitřním uzdravení
"Olovnice", nepočítal jsem s nějakým výrazným
zlomem ve svém životě.
Se svou pověstí problémového křesťana, kvartálního
alkoholika, který, přestože prožil celý řetězec zázraků,
doteků Boží lásky a vyslyšených modliteb, stojí ve svých
51 letech s mozaikou rozbitého života. Rozvedený, vyloučený
se sboru, s částečným invalidním důchodem, duševně i
fyzicky všelijak nemocný, zlomený. Co jsem mohl od semináře
očekávat? Já, který jsem stále padal a stále ustával,
domnívaje se, že to půjde snad do nekonečna... Byl jsem
často na pohoršení lidem ve své rodině, církvi i ve
světě.Ano, hřích je hřích, a nelze jej omlouvat. Co
člověk rozsívá to sklízí... Však mi také maminka na konci
svého života říkávala verš z Izaiáše 48,18: "jen
kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako
řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny".
Prošel jsem začátky letničního hnutí v době hluboké
totality, strávil jsem mnohá léta pod kazatelnou Božího
slova v Českobratrské církvi evangelické, u baptistů,
prožil jsem obrácení v letničním sboru v Brně, jezdil jsem
po různých konferencích, modlil se na Jeruzalémských
hradbách za pokoj pro Izrael, vystudoval Univerzitu Karlovu a
získal titul magistra teologie, přesto všechno, přes všechnu
pýchu svého starého já, jsem BYL NA DNĚ. Už jsem se nemusel
za sebe víc stydět. Proto jsem mohl při prvním seznamovacím
večírku semináře na sebe říci všechno. Neměl jsem ( a
nemám ) co ztratit. Žalm 107,17-20: Blázni pro cestu
převrácenosti své, a pro nepravosti své v trápení bývají.
Oškliví se jim všeliký pokrm, až se i k branám smrti
přibližují. Když volají k Hospodinu v soužení svém, z
úzkostí jejich je vysvobozuje. Posílá slovo své, a uzdravuje
je, a vysvobozuje je z hrobu.
První dny semináře, přednášky sestry Jeannie Krueger.
Stále jsem plakal. Modlili jsme se denně verše Žalmu
139,23-24: Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus
mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou
odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
Pán odkrýval má zranění z dětství, odmítnutí, strach,
nejistotu, rozpady manželství, debakly v zaměstnání,
zranění od lidí ve světě i v církvi a především
odhaloval kořeny mých motivů jednání, mé hříchy. Vedl mne
ku pokání. Vždyť můj život byl často životem dvojí
tváře. Jiný v církvi, jiný ve společnosti. Jako revizor v
knihkupectví jsem si navykl na nabízený alkohol. Téměř na
každé prodejně bylo "socialistickým" zvykem
položit na stůl láhev tvrdého alkoholu s výzvou: "Pane
vedoucí, dejte si!" Jedna sklenička ráno, jedna v
poledne, jedna před odjezdem. Vznikl těžký návyk, který
postupem času narůstal, ač jsem s tím už začínal bojovat.
Střídavě úspěšně, střídavě neúspěšně. Někdy jsem
doslova se zaťatými zuby abstinoval.
Zoufalství střídala naděje. Touha žít pro Pána,
svědectví, služba bližním se kryla s touto zpočátku
neviditelnou, později viditelnou závislostí. Už to bylo
nechutné. I v hospodě mi říkali "chameleon". Ano,
za ty roky se Bůh v mém životě také oslavil...(Ale o tom až
jindy). Ke svým nohám jsem měl uvázanou těžkou železnou
kouli - alkoholismus. A nyní na semináři. Modlitební chvíle,
přednášky, rozhovory, celková atmosféra naplněná laskavou
rukou našeho Pána mne postupně vedla k rozhodnutí. Poslední
dva dny, zatímco bratr Krueger přednášel o vizi, manželé
Harshovi a sestra Jeannie postupně se modlili napřed se
sestrami, potom s bratry.
Vedli nás jednotlivě k vyprávění o svém problému, o svém
životě. Modlili se s námi, a za nás. Duch svatý odkrýval
naplaveniny naší duše a léčil. Na mne přišla řada až
naposled. S překladatelem a bratrem Petrem T. jsem zůstal s
Harshovými a Jeannie sám. Všechno jsem ze sebe vysypal. S
hořkým pláčem ( II. Kor. 7,10). Ozval se ve mně strach, že
je toho strašně moc. Jean mi řekla: " Nemůžeš své
problémy a hříchy nést sám. Dej to do rance, my půjdeme s
tebou a pomůžeme ti ten ranec nést. Jdeme s tebou. Představ
si Pána Ježíše na kříži. Co vidíš?" "Pána
Ježíše na kříži." " Odhoď ten ranec, odevzdej mu
to, co jsi tady vyznal." " Ano, Pane Ježíši, já ti
dávám všechnu tu špínu, všechny hříchy, bolest, hořkost,
strach, zklamání, žádost pít alkohol." "Co vidíš
teď?" "Pane, co vidím?" "PLAMENY OHNĚ,
HOŘÍCÍ PLAMENY U KŘÍŽE". Jeannie a Harshovi se
radostí smějí. "Hříchy jsou spáleny! Jsou pryč".
Dostávám radost. Hluboký pokoj. Něco pro mne tak úžasného!
Na večerním shromáždění probíhají svědectví. Nechce se
mi o tom mluvit. "Chodím po špičkách" a jsem
opatrný...Čas prokáže, co se stalo. Pro mnohé lidi, bratry a
sestry jsem "otazníkem" i dnes. Vždyť tolikrát jsem
si myslel, že jsem z toho venku... Po půl roce, s Boží
bázní, mohu k Jeho slávě vyznat, ano, JSEM SVOBODNÝ. Já to
VÍM! Na rozdíl od minulosti, kdy jsem si to často pouze
namlouval. Je to pryč. Jakékoliv nutkání se napít. Odevzdal
jsem Pánu svou chuť po alkoholu. Přešly Vánoce o samotě,
Silvestr, různé zkoušky. Jakoby něco ode mne odpadlo, a UŽ
TO NENÍ!
Děkuji mnoha bratrům a sestrám za modlitby a za obecenství.
Přesto, NENÍ VYHRÁNO! Ještě jsou tu různá
"závaží". Ale vím jedno: nemusím a NECHCI se
napít. U mne je to jedině ZÁZRAK! Zázrak Boží lásky.
Ježíš ve mně spálil alkoholismus. Co dál? Chci jít za
ním. Každý den. Začínat jako malé dítě. ZNOVU. Děkuji Ti
Pane.
Bůh je živý, věrný, i když my jsme nevěrní jde za námi a
vrací nás zpět do ovčince... Je nade všechno naše
pomyšlení. Je úžasný! Jen Jemu patří čest a sláva!
Petr Mečkovský, Žďár nad Sázavou
GOSPELTRAIN
2000
aneb střípky vzpomínek z misijní cesty vlakem z
Moskvy na Bajkal
MOSKVA
Přistáváme na letišti Šeremetěvo. Je horko. Hodinu stojíme
ve frontě na pasovou kontrolu, v nevětrané temné chodbě
mnozí kouří, vše trvá neskutečně dlouho. Máme jakýsi
formulář, který neumíme vyplnit, nakonec, když jej nějak
vyplníme, ho nikdo nechce. Jedeme do centra. Metro je plné
komunistických symbolů, soch, máme patnáct let starou mapu
ale názvy se nezměnily. Nevěřím svým očím.
Moskva je obrovská, plná kontrastů. Moskva není Rusko. Moskva
je Moskva. Říkají nám to všichni s kým mluvíme, a my
nevíme proč. Staré rozpadlé domy a moderní impozantní
stavby. Komunistické symboly a obrovské reklamní billboardy.
Lidé v drahých autech a lidé s polorozpadlými botami. Špína
a pompa. Mládež korzuje kolem Kremlu, většinou drží v ruce
láhev s pivem. Vojáci drží stráž u hrobu neznámého
vojína. K mauzoleu V.I.Lenina je fronta, sice menší než před
patnácti lety, ale je.
TRANSSIBIŘSKÁ
MAGISTRÁLA
Obsadili jsme celý jeden vagón. Je nás 35 z devíti národů,
postupně se k nám připojí ještě 25 Rusů. Cílů cesty je
několik: modlit se, být spolu, kázat evangelium, povzbudit
bývalé studenty biblických škol Nehemie, otevřít dvě
počítačové školy. Budeme pořádat i různé semináře a
večery s názvem "ŽIVOT PRO MĚSTO", jsou pozvány
všechny místní církve. Můj manžel a já jsme jediní Češi
v týmu. Naší největší praktickou výhodou je znalost
postkomunistického prostředí a ruského jazyka.
Tři dny ve vlaku. Krajina venku je fádní, rovina, dřevěné
domky, občas nějaké město. Modlíme se za místa kterými
projíždíme, za Ruský národ, za naši cestu. Nad Ruskem
vládne Duch smrti. Miliony byli obětovány tomuto Duchu při
různých válkách, čistkách, pogromech... a tento národ je
ještě hrdý na smrt svých synů. V každém městě má smrt
svůj pomník. Věčný oheň na hrobě neznámého vojína
připomíná Molocha. Z okna vlaku je vidět hřbitov.
Součástí hrobů jsou lavičky. Lidé tam sedí a povídají si
s mrtvými. Národ, kde lidský život nemá valnou cenu a smrt
je vždy blízko. Modlíme se...
První den naše paní průvodčí, která poznala Johna podle
hlasu, který kdysi slyšela na kazetě, přijala Ježíše.
Druhý den jsme udělali v jídelním voze shromáždění pro
personál vlaku. Přišlo asi dvacet lidí. Zpíváme, někdo
říká svědectví, Pak se za ně jednotlivě modlíme. Lidé
jsou dotčeni, uzdraveni, asi tři další lidi se modlí
modlitbu spasení. Jsem u jedné ženy, beru si Bibli a
vysvětluji jí jak si z ní bude číst a co obnáší život s
Kristem. Po nějaké době zjišťuji, že jsme zůstali v
jídelním voze jen já s manželem a asi pět Rusů, kteří mi
visí očima na rtech. Mluvím perfektní ruštinou. Nevím kde
se ve mně berou ta slova. Až mě mrazí... Manžel mě
ohromeně pozoruje. To nejsem já kdo mluví, Duch svatý mi
připomíná dávno zapomenutá ruská slovíčka.
NOVOKUZNĚCK
Jsme v centru Kuzbasu. Kdekoliv je odhrnutá země, je vidět
uhlí. Město má štěstí, že se místnímu metalurgickému
závodu docela daří a lidé dostávají plat. Všude je cítit
sirovodík. Jdeme po městě a modlíme se. Večer je první
setkání, na které přišlo několik set lidí. John káže
rusky, pak je výzva, celý tým se modlí za jednotlivce. Duch
svatý se dotýká lidí. Přichází k nám dívka, po krátké
modlitbě se ptám, jestli něco cítí. Říká, že byla
uzdravena ze skoliózy a jde na pódium vydat svědectví.
Září štěstím. Trochu nechápeme, proč je to tak
jednoduché. Odpoledne mluví Mirek na semináři o milosti,
plynně a srozumitelně rusky!
Sbor v Novokuzněcku nemá zatím žádnou sociální práci, ale
Bůh postupně probouzí srdce lidí. Boris nám povídal, jak se
u nich na dvoře objevila stará nemocná žena, někdo ji tam
prostě odložil a utekl. Když tam byla už třetí den, šel za
ní, ona přijala Ježíše do svého srdce. Boris ji chtěl
nějak pomoci, tak šel na polici. Policisté mu řekli, ať jim
zavolá, až umře a pak ji odvezou, teď je to nezajímá. V
půlmilionovém městě nebylo, kam by šla. Boris se modlil, co
má dělat dál, ale když se vrátil, žena tam nebyla. V jeho
srdci však zůstala touha po sociální práci.
Dali jsme dohromady asi desetičlenný tým a šli na nádraží,
kde je spousta bezdomovců, dětí které žijí v kanálech...
Graem hraje na kytaru, máme limonádu a sušenky, traktáty,
bavíme se převážně s dětmi a mladými lidmi. Modlíme se s
nimi. Někteří přijímají Ježíše do svého srdce.
KRASNOJARSK 
Velkoměsto na mohutné řece Jenisej. Sám starosta nás přijal
a dokonce se s námi modlil. Naše bytná nás poznala na
nádraží, protože ten den ráno se modlila a viděla nás ve
vidění. Hm... asi jsme tedy tam, kde máme být. To ještě
netušíme, že budeme spát na špinavém koberci v napůl
vyhořelém domě s krysami a šváby a mýt se v plesnivé
koupelně společné pro celé patro. Cítím se zoufale,
potřebujeme si odpočinout! Nový kamarád Anatolij se mi
směje. "Víš, my jsme dlouho hledali, kde bychom vás co
nejlépe ubytovali." Snažím se tvářit jako že správný
misionář přeci přežije všechno. Jsme nesmírně utahaní,
ale cítíme, jak jsou všechna ta setkání připravená,
všechny rozhovory jsou smysluplné a proto jsme přeci tady. Tak
mluvíme, povzbuzujme, modlíme se, prorokujeme. Udivuje nás,
že někdy úplně jednoduché věci, které jsou pro nás v
Čechách samozřejmostí, jsou pro ně novinkou. Mluvíme i o
manželství, o prioritách, o službě v církvi, o vztazích...
Nechápu, proč si Bůh zvolil zrovna tento špinavý tmavý byt,
aby se proměnil v místo, kde Duch svatý jedná s lidskými
srdci. Kdykoli tam jsme, přijde vždy aspoň pět dalších
lidí.Ve skutečnosti jsme nic zvláštního neřekli a
neudělali, to Bůh se dotknul jejich srdcí a použil si naše
ústa. Máme radost, cítíme jeho lásku a jeho přítomnost.
Sbor "Slovo života" má přes tisíc členů, je
starý 7 let a pastorovi, který sbor založil, je 24. Je
svobodný a nějak jsme si padli do oka. Asi taky hodně dělá
jazyk, bavíme se rusky, bez tlumočníka. Říkám mu krátké
slovo od Pána, kývá hlavou a říká, že to je tak, cítím,
jak okamžitě vzrostla jeho důvěra k nám. Zve nás k sobě do
sboru. Slibujeme, že se za to budeme modlit, a taky za to, aby
mu Bůh dal manželku.
Na vrchu nad městem je kopec, bývalá kozácká pevnost, jdeme
se tam modlit. Pro Lenu (naši bytnou) to je nové, říká, že
se u nich ve sboru venku nemodlí, ale že se jí to líbí a
budou to dělat. 
Potkáváme starou
pani, která málem spadla, doprovázíme ji domů a ona
přijímá Ježíše. Jdeme přes čtvrť prostitutek, dávám se
do řeči s mladou krásnou ženou. Je opilá, s pivem v ruce, a
těhotná. Dávám jí traktáty a říkám jí o Ježíšově
lásce. V zápětí přichází jakýsi vysoký muž a posílá
nás pryč. Modlím se nahlas a Mirek s ním mluví. Během
několika minut se jeho rozezlená tvář mění na přátelskou.
Přichází mi slovo poznání. Říkám mu, co má v srdci, chce
protestovat, říkám mu, neprotestuj, já vím, že to tak je,
ukázal mi to Bůh. Mlčí, bere si evangelium Jana a láskyplně
a měkce se s námi loučí. Modlíme se za ně oba a
vysvětlujeme mu, kde se v neděli schází církev.
Večerní shromáždění je v největším městském sále.
Ošklivá komunistická budova s výmluvným názvem Chrám
práce. Vidíme, jak Duch svatý koná v životě těchto lidí,
odpouští, jsou osvobozovaní a Bůh uzdravuje jejich srdce. Je
to mocné.
V nádražní hale před odjezdem je nás víc než stovka,
zpíváme Ježíš je Pán v několika jazycích, v obrovském
prostoru se zvuk mohutně rozléhá. Tyto tři dny jsme
skutečně prožívali, že pouze vstupujeme do dobrých skutků,
které nám On připravil.
IRKUTSK
Na nádraží nás uvítal Marek Slánský, je to český
misionář, který žije v Irkutsku už třetí rok. Atmosféra
ve městě nám něčím připomíná Čechy. Cítíme
intelektualismus a odstup. Těžko se mluví o Kristu. Najednou
jde všechno ztuha. Modlíme se. Cítíme podivnou tíhu. Radost
a nadšení z Krasnojarsku je tatam.
Shromáždění je v Domě důstojníků, kolem domu jsou tanky a
rakety s kterými si hrají děti, uvnitř je spousta
válečných výjevů. Je nás víc než těch, kteří přišli.
Není tu ani jeden pastor z místních sborů.
Jen pár místních křesťanů působí radostně a svobodně.
Po kázání se s manželem modlíme za jednu nemocnou pani.
Ptáme se jí, jestli něco prožila, odpovídá velice
neurčitě. Poprosíme ji, aby udělala nějaký pohyb, který
dřív nemoha. Ona se předkloní až na zem. Pak jí ještě
říkám svůj dojem, že má nějaký vliv na děti. Kroutí
záporně hlavou... Ještě na konci shromáždění za ní
zajdu, trochu se s ní spřátelit. Ledy se náhle prolomily, prý se předtím
nemohla předklonit a je učitelka - teď však nezaměstnaná,
no vida. . Druhý den přijde s radostnou tváří, dovede svoji
kamarádku, při chválách tancuje a nakonec nám přijde
říci, že byla zcela uzdravena z břišní kýly a navíc jí
Bůh otevřel dveře pro novou práci v středisku pomoci
drogově závislým.
Blíží se konec naší mise, jedeme ještě na dva dni
"odpočívat" k Bajkalu. Ve starém zapomenutém
letovisku u Bajkalu je poslední společné setkání našeho
týmu, sdělujeme si zážitky, všichni jsou vděční Bohu za
tuto cestu. Rusové nám děkují se slzami v očích. Nasedáme
do letadla a odlétáme do Moskvy a do Prahy
Moskva nám připadá krásná, pochopili jsme konečně, proč
Moskva není Rusko. V Moskvě se staví, v Moskvě jsou nové
silnice, v Moskvě na vás dýchne Evropa. V jednom dni jsme byli
na pěti letištích, dánské letušky se mile usmívají, vše
je skandinávsky čisté a voňavé, v letadle čtu Herald
Tribune, píšou tam o nějaké ponorce v Rusku, pak zakroužíme
nad Prahou a konečně jsme doma. Naši přátelé Fousci nás
čekají na letišti. Jsme utahaní a šťastní. A také trochu
jiné Čejky, než ty, které před sedmnácti dny odletěly.
Petra a Mirek Čejkovi
Křesťanské Velikonoční svátky vychází z tradic a
symboliky židovského svátku Pesach, který se slaví na
připomínku vyjití z Egypta do zaslíbené země. Svátek
Peasech začíná slavnostní Sederovou večeří, kterou jsme si
již několikrát připomněli v Jihlavě.
PESACH
SVÁTEK NEKVAŠENÝCH CHLEBŮ A SVÁTEK PRVOTIN
Čtrnáctého dne prvního
měsíce navečer bude Hospodinův hod beránka.
Patnáctého dne téhož měsíce začne Hospodinova slavnost
nekvašených chlebů; po sedm dní budete jíst nekvašené
chleby. Leviticus 23:5-6
Tyto svátky se slaví zhruba v období křesťanských
velikonoc. Svátek Pesach začíná 
sederovou večeří,
tedy tou večeří, kterou slavil Ježíš se svými učedníky
před svoji smrtí. Shromáždil své učedníky v
malém pokoji v Jeruzalémě a vedl je při sederovém večeru.
"Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto Beránka, dříve
než budu trpět."(Lukáš 22:15) Podával jim jídlo. Bylo
to ve spojitosti s oslavou, že Jošua zjevil tajemství Božího
plánu vykoupení. On sám se stal tím obětovaným beránkem,
jeho krev nás vykoupila a na svém těle nesl naše hříchy a
nemoci. Tak se vyvedení Izraele z Egypta stává prorockým
předobrazem našeho vykoupení v Kristu.
Pokud podrobně studujeme tyto tři svátky, najdeme tolik
prorockých symbolů, že to je na napsání knihy. Před
Pesachem se vše kvašené odstraňuje z domu. To znamená
chleba, buchty, pečivo, to co obsahuje kvas. Příprava
začíná důkladným úklidem a vrcholí obřadem hledání
kvasu zvaným bedikat khameytz.
Tradice učí, že každá generace se musí považovat za lid,
který byl vysvobozen z Egypta. A tak jak se připravujeme na
tuto zkušenost osobního vykoupení, nechť opustíme všechen
kvas hříchu skrytý v našich srdcích. (1 Kor.5:7-8)
Sederová večeře začíná po západu slunce.
Slaví se na památku slavného vyjití Izraele z Egypta.
Na stole je Sederový talíř, který obsahuje náležitosti k
oslavě Pesachu. Jsou to hořké byliny, smažené vejce,
rozmixovaná jablka, petržel, kost, slaná voda. Divné věci,
ale každá je součástí příběhu. Ať se zapojí všechny
naše smysly, dívejme se a čichejme, ochutnejme každou
složku, poslouchejme každé slovo. Nechť vidíme, slyšíme a
cítíme pravdu Boží lásky. Zapalují se svíce, nalévají se
čtyři poháry vína.
Vedoucí večeře povídá příběh -Haggadach znamená
sdělení. Pesach je příběh, který byl sdělován po
tisíciletí. Je to příběh zázračného přechodu - z
otroctví do svobody, ze zoufalství do naděje, z temnoty do
světla. Tato velikost je velikost Boha. Nadčasovost tohoto
vychází z věčné pravdy Jeho zájmu o svůj lid. Tak jak se
Bůh v dávných časech staral o děti Izraele, tak se stará
dnes o každého, kdo je Jeho.
Zajímavý je též afikomen - tři macesy (nekvašené chleby)
se zabalí do utěrky a prostřední se zlomí, pak se schová,
nakonec jej nachází syn vedoucího a donese mu jej, ten jej
vykoupí za několik drobných.... Tři macesy mohou symbolizovat
Boží trojjedinost, prostřední pak Božího syna, který byl
zlomen, zabalen do plátna, ukryt, vykoupen a přijat zpět. Je
to tajemný rituál pro ty, kteří stále očekávají mesiáše
a hluboký symbol pro ty, kdo jej už poznali.
Na závěr sederového večeru se všichni vzájemně zdraví
tradičním přáním Lašanah haba`ah bi Jerušalaim!
(příští rok v Jeruzalémě!)
Svátek prvotin se
slaví první den po sobotě, která následuje po sederu.
Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: "Mluv k Izraelcům a
řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, a budete
sklízet obilí, přinesete snopek jako prvotiny své žně
knězi. Podáváním nabídne snopek Hospodinu, aby ve vás
našel zalíbení; druhého dne po dni odpočinku jej nabídne
kněz podáváním. Lev 23:9-11
V době kdy stával chrám, židé tam přinášeli prvotiny své
úrody a vyjadřovali vděčnost Bohu za jeho dary, dnes si jej
připomínají modlitbami v synagogách. Tento svátek má opět
prorocký význam. Čím více my bychom měli vyjadřovat Bohu
vděčnost za Jeho syna a za vykoupení v Něm! Ježíš byl
vzkříšen na tento svátek (Mt 28:1 srovnej s Lev 23:11). On
sám je nazýván prvotinou těch, kteří jsou vzkříšeni
(1Kor. 15:20-23). Vzkříšeným plodem žně věčnosti.
Slavnost - vznik sdružení Ekklésia
Slavnost se konala v sobotu 9.2.2002 v historickém sále
Jihlavské radnice (Masarykovo náměstí)
Sborová slavnost se konala při příležitosti
oficiálního vyhlášení sboru Ekklésia Jihlava. Především
se jednalo o proklamaci do fyzického i duchovního světa, že
jsme zde, v místě kam nás Bůh postavil a chceme aktivně
hledat a konat to, do čeho nás On povolává. Do začátku jsme
přijali požehnání Dana Drápala, od kterého jsme v minulosti
hodně čerpali a který nám byl také silnou oporou. Velmi
krásné vyjádření, že církev Kristova je jen jedna, bylo
poděkování konkrétním lidem, kteří ušli s jednotlivými
"ekklésisty" kus cesty po Božích stezkách. Naši
hosté na této slavnosti byli z nejrůznějších sborů a
denominací a všichni dohromady jsme tvořili pestrou mozaiku
Božího lidu. Vyvrcholení celé oslavy bylo na závěr, kdy
společné požehnání sboru Ekklésia přerostlo v požehnání
Jihlavy a prorocké proklamace.
Věříme, že tento den došlo k průlomu v některých
oblastech v Jihlavě a očekáváme, co bude Bůh dále činit a
jakým způsobem nás povede dále.
Podívejte se na několik fotografií ze slavnosti.
Boží
přítomnost, Rozlišení duchovních věcí a Vysvobození z
generačních prokletí
(proběhlo 19.-22.
června 2003 v Počátkách u Jihlavy)
Služba
Paula Coxe je ojedinělá tím, jak se teorie prolíná s
praktickými ukázkami. Nikdy předtím, jsem se s ničím tak
mocným nesetkali. Cílem bylo, abychom porozuměli tomu, jak
fungují duchovní věci a sami takto mohli efektivně sloužit.
Společně jsme chválili a uctívali našeho Boha, neboť on je toho hoden !
Chvály a uctívání vedli Groom´s friends.
Večery kreativního uctívání jsme začali dělat před několika lety v konferenčním centru Immanuel na Dlouhém, kde jsme nalezli duchovní I praktické zázemí k naplňování prorocké vize. V r.1990 na letní křesťanské konferenci v Praze zaznělo prorocké slovo o tom, že v této zemi vznikne nová pomazaná hudba pro Hospodina. Tehdy jsem velmi intenzivně prožil, že se to týká i mě - Libora Orla. Od té doby uplynulo již 14 let a přes dlouhou poušť v mém životě tato věc stále hoří v mém srdci. Bůh ke mně začal přivádět různé kreativně obdarované lidi, kteří jsou stejně naladěni. Vydalo by to několik dlouhých svědectví. Nevznikla tak pouze jakási nová kapela, alespoň se tak netroufáme nazvat. Jsme spíše parta křesťanů - muzikantů nehrající vždy ve stejném složení, kteří se netajíme tím, že nás hudba baví, ale zároveň v nás, věřím ve všech, je touha dávat sebe i své dary zpět Tomu nejkreativnějšímu.
Nehrajeme tak jenom muziku a nezpíváme jen písně - tedy nenásledujeme tak pouze předem napsaný seznam písní, ale učíme se naslouchat Božímu srdci. Chceme být prorockým nástrojem v Boží ruce, osobně velmi toužím vykupovat zpět Slávu, která byla ukradena z Božího chrámu.
V poslední době spolupracujeme s prorockým týmem z KS Žďár nad Sázavou vedeným Davidem Loulou. Společně prožíváme, že v této době možná více než kdy dříve dochází k hlubšímu propojování služby chval, uctívání a modlitby. Někdy je to chození po vodě, ale je lepší podstoupit riziko vykoupání a mít zkušenost, než zůstat v loďce a bez zkušenosti !?
Jelikož nejsme tedy kapelou v běžném slova smyslu, to, co nás spojuje, je přátelství mezi námi, ale hlavně to, že Ježíš nás už více nenazývá svými služebníky ale přáteli. Proto vystupujeme pod názvem "Groom´s friends".
