Indočína

Pondělí 8. 1.

Je půl třetí a tedy čas odebrat se na letiště. Slečna Prasangelika trvala na tom, že se musím hlásit u okénka 4 hodiny před odletem. Nevím proč, protože až do půl šesté se nic neděje.
V 8 hodin odlétáme. Vzduch je hladký a viditelnost dobrá. Na cestě do Thajska přelétáme nad Adamanskými ostrovy, které z výšky vypadají jako ztracený ráj. U břehů Barmy míjíme jakousi sopku v moři, ze které se valí oblaka čoudu. Nad Bangkokem se noříme do smogové deky a hladce přistáváme. Beru batoh, utíkám lačným taxikářům a mířím na stanici autobusu. Po dálnici se valí tisíce aut a autobusů, ale žádný není ten můj. Nakonec se objevuje jeden autobus č. 59, ale konduktér nás bělochy nechce nechat nastoupit. Za 20 minut se celá scéna opakuje. Rezignovaně sedím a prohlížím se Thajce. Vypadají trochu jako Číňani, nosí džíny, v rukou mají mobilní telefony a vypadají velmi zaměstnaně. V tom na zastávce zastavuje další exemplář autobusu č. 59. Konduktér nás turisty nahání dovnitř. Vzpomínám si na poznámku v mé cestovatelské knize, která upozorňuje na to, že dva autobusy stejného čísla patřící různým společnostem jedou každý úplně jinam. Řítíme se po dálnici, rozrážíme oblaka smogu, mačkáme se v dopravní zácpě a troubíme na ostatní auta.
Jakýsi Američan na předním sedadle popíjí vodku, zpívá a řve oplzlosti na příslušnice něžného pohlaví. Za půl hodiny toho má dost, dožaduje se, aby mu autobus zastavil, vylézá ven, klátí se mezi parkovacími automaty a močí na chodník. Necháváme ho jeho osudu a noříme se zpět do odpolední špičky. Za hodinu dorážíme do centra. Dál se musí pěšky. Přidávám se k jednomu Skotovi, který tvrdí, že tu zná bezvadný hotel. Brzy přicházíme do turistické oblasti a já valím oči na stánky se vším možným. Skot však pochoduje dál. Jdeme už asi 30 minut. Mám pocit, že už musíme být na předměstí, ale Skot slibuje, že už je to jen kousek. Za dalších 20 minut konečně nacházíme hotel plný bělochů. Dělíme se o dvoják za 120 bahtů (120 Kč). Náš pokoj je vlastně jen bedna z umakartu, dvě postele, větrák a dvě okna na chodbu.
Jdu zpět do centra, snídám a obědvám zároveň a prohlížím si místní pamětihodnosti.
Dělá se mi zle. Přemýšlím, od čeho to může být. Pata, kterou jsem si narazil v moři, mne bolí pořád stejně, břicho se zdá být v pořádku a hlava taky. Jen se mi špatně dýchá a teče mi z nosu. Asi jsem chytil Vietnamskou rýmu od toho Skota.
Cestou zpět do hotelu mi dochází, že problém není ve mně, ale ve vzduchu. Nedá se dýchat! Milióny aut vypouštějí oblaka smogu, který vytváří poloprůhlednou clonu s viditelností jen několik set metrů. Šance, že by zapršelo, je mizivá.
V hotelu se vyptávám ostatních cestovatelů na pěkné místo na jihu a je mi doporučeno jet rovnou do Penangu v Malajsii.

Úterý 9. 1.

Ráno zjišťuji, že Skot se ještě neobjevil, ačkoliv mně říkal, že se určitě vrátí. Mám o něho trochu obavy, a tak oznamuji jeho zmizení majitelce hotelu. Na ni to však neudělalo žádný dojem: „Není první, ani poslední. Město je velké a nabízí spoustu zábavy. Asi se zapomněl v nějakém bordelu.“
V centru snídám a vypravuji se na vlakové nádraží. Ptám se kolemjdoucích na vhodný autobus. Thajci jsou milí a ochotní, ale anglicky moc dobře neumí. Nakonec mně radí č. 39. V autobuse se mne konduktér dlouze vyptává na cíl mé cesty. Ze všech sil se snažím správně vyslovit název nádraží. Po pěti minutách se dílo daří a teď na oplátku se zase on snaží vysvětlit mně, jak se tam dostanu. Moc velký úspěch nemá. Na jedné křižovatce mě tedy vystrkuje ven a ukazuje směr kudy k nádraží. Dál musím pěšky, protože provoz je omezen na jeden směr. Uprostřed ulice se totiž staví složitý dálniční přejezd ve výšce asi 30 m.
Za slabých 20 minut jsem na nádraží. Původně mám v úmyslu jet až zítra, ale rychle se rozhoduji opustit toto zakouřené město ještě dnes. Bez problémů kupuji lístek do Penangu za 900 bahtů. Vlak odjíždí za 4 hodiny.
Bangkok leží v deltě řeky Chao Phraya. Původně jej protínalo množství říček, později kanálů. Okolo nádraží vede jeden z mála těchto kanálů, které ještě nebyly zasypány a nahrazeny dálnicí. V rámci urychlení, beru loď. Tedy jakousi motorovou kanoi, širokou něco málo přes jeden metr a dlouhou dobrých 15 metrů. Po celé délce jsou sedadla; jedno prkno na zemi na sezení a jedno svisle, na opření. Normálně se vedle sebe zmáčknou dva lidé. Pokud je na lavici jen jeden člověk, musí sedět uprostřed, aby se loď nenakláněla. Loď je poháněna neuvěřitelně hlučným motorem z náklaďáku, ze kterého ční dozadu dlouhatánská hřídel s lodním šroubem na konci. Kormidelník drží dlouhou páku, kterou pootáčí celý motor a tak řídí loď po úzkých kanálech. Motor je značně předimenzovaný a šílenec, který ji řídí, si zjevně libuje v závratných rychlostech, takže loď často jen klouže po špičkách vln. Voda stříká na všechny strany a pasažéři musí zvedat plachtu, k tomuto účelu připravenou, pokud chtějí zůstat suší. Nicméně, je to nejrychlejší dopravní prostředek. Za slabých deset minut vyskakuji na suchou zemi, kousek od hotelu.
Balím věci, vyzvedávám ještě mokré prádlo, které jsem si nechal vyprat a zjišťuji, že můj spolubydlící se ještě nevrátil. Po cestě do centra konečně potkávám rozespalého Skota, který mi vypráví, jak minulou noc hýřil.
Ve městě obědvám a kupuji si jídlo na cestu.
Lodí se vracím zpět na nádraží. Do odjezdu vlaku zbývá ještě půl hodiny.
Náš vagón je neobyčejně luxusní. Každý máme pro sebe široké kožené sedadlo, na které by se pohodlně vmáčkli dva Sinhálci či tři Indové. Na šířku vagónu sedí jen dva lidé a mezi nimi je široká ulička. U každého okna jsou vždy dvě sedadla proti sobě. Složitým sklápěním a posouváním se vytvoří široké a pohodlné lůžko, na které ještě přijde měkká matrace, čisté prostěradlo, deka a povlečený polštář. O metr výše je další lůžko, které se sklápí od stropu. Mezi sedadly nenuceně prochází stevardka a decentně nabízí chlazené nápoje a jídelní lístek v angličtině a čínštině.
Vlak se rozjíždí a vychází najevo, že náš vagón je klimatizovaný. Bohužel i zde platí pravidlo - čím větší zima tím lépe, a tak cestující brzy vytahují teplé bundy.
Na nádraží nám umyli okna, ale čerstvý bangkokský prach na nich hned utvořil neprůhlednou krustu. Než se setmělo, stačil jsem si jen všimnout, že krajina v okolí města není příliš zajímavá. Rovina posetá průmyslovými komplexy a skladišti.
Paní, co sedí naproti mně, si objednává večeři. Stevard odkudsi vykouzlil stůl a instaloval nám ho pod nos. Jídlo je poněkud drahé, ale vypadá vábně.
Je sedm hodin a stevard nám odborně rozkládá postele, natahuje prostěradla, která vybaluje ze sterilních igelitových obalů, dává nám sterilní deky a dobrou noc.
Moje postel je nahoře, přímo vedle chrliče studeného vzduchu z klimatizace, a tak je mi i pod dekou poněkud zima. Nicméně, spí se mi pohodlně.

Středa 10. 1.

Vstávám v půl osmé a zjišťuji, že jsem tak prošvihl snídani, kterou jsem si včera objednal. V 10 hodin jsme na hranici s Malajsií. Na thajské straně je mi do pasu uděleno výstupní razítko a úředně odňata karta imigračního úřadu, kterou mi na příjezdu přišili sešívačkou k mému australskému vízu. Přecházím na malajskou stranu. Vyplňuji několik formulářů a bez problémů dostávám povolení k pobytu na 3 měsíce. Dva zdejší celníci se mne přátelsky vyptávají na situaci u nás v Česku, Srbsku a na Slovinsku. Už po stopadesáté vysvětluji rozdíl mezi naší zemí a Jugoslávií. Celníci se mi omlouvají za svoji neznalost a dál se mě vyptávají na Českou Republiku. Po pěti minutách začínám mít strach, že mně ujede vlak. Snažím se převést jejich pozornost na svůj batoh, ale jeden z celníků na něj lepí cedulku zkontrolováno, aniž by mu věnoval jediný pohled.
V Malajsii je za pašováni drog trest smrti, ale nechápu, jak mohou někoho kdy chytit.
Hned za hranicí projíždíme krajem podivuhodných hor. Skály vysoké 300 - 500 metrů, nejpodivuhodnějších tvarů: obušek , zadek (nebo snad prsa?), stůl a podobně. Většinou jsou celé hustě porostlé palmami.
Frčíme dál krajinou. Všímám si, že v Malajsii je více lesů a nevyužitých ploch než v jižním Thajsku, kde je každý čtvereční metr půdy pečlivě obděláván.
V 13.00 dorážíme do cíle - města Butterworth. Přímo před nádražím je terminál přívozů. Za okamžik jsme vpuštěni na loď, která nás převeze na 3 km vzdálený ostrov Penang.
Loď má špičku i šroub na obou koncích, a tak se ani nemusí otáčet. Sedadlům, která jsou na palubě, se jen překlopí opěradlo na druhou stranu, takže pasažéři sedí vždy ve směru jízdy.
Míříme do města Georgetown, hlavního města ostrova Penang na druhé straně úžiny, který nám už z dálky kyne svými mrakodrapy na pozdrav.
Loď hladce přistává a já se vypravuji nazdařbůh ulicemi hledat hotel. Po deseti minutách jeden nalézám a dostávám postel v dormitory za 6 M$ (1M$ = 10 Kč). V pokoji jsme čtyři. Od svých spolubydlících se dozvídám, že jsem měl velké štěstí, neboť hotely v Georgetownu jsou prý neustále nabité.
Ulice města jsou nacpané čínskými restauracemi. U první z nich se zastavuji a dávám si do nosu. Stejně jako většina restaurací tohoto druhu, ani tato nemá přední stěnu, takže stolky jsou až na chodníku, popřípadě i na ulici. Usměvavý Číňan mi nabírá z obrovského hrnce na talíř rýži a naznačuje, že se mám obsloužit sám u pultu. Výběr je asi z deseti misek: kuřecí maso, vepřové maso, ryby, omáčka s krevetami, špenát, několik druhů jakési neidentifikovatelné zeleniny a omáček. Nabírám si podle chuti. Talíř je pak oceněn a na místě platím 2,5 M$ (25 Kč). Vše je neobyčejně lahodné a mám nutkání dát si ještě jednu rundu.
Během jídla si prohlížím ostatní strávníky v restauraci. Většinou jsou to Číňani, kteří jedí s nejvyšším zaujetím. Pro zvýšení efektivity si klidně zvednou talíř a hůlkami si ládují jídlo přímo do pusy. Při tom ještě stačí hlasitě konverzovat se svými společníky.
K pití si dávám vodu. Číšník se mne ptá, jestli chci vodu s ledem. Ujišťuji ho, že mi stačí bez ledu a obratem dostávám sklenici vařící vody! Později zjišťuji, že v jiných restauracích mají běžně horkou vodu na menu. Zřejmě se jedná o proslulý úsporný čaj předsedy Maa, jak se o něm zmiňuje tibetský Dalajláma.

Čtvrtek 11. 1.

Pata, kterou jsem si narazil ve vlně na Sri Lance, mne bolí čím dál víc. Navíc se mi silně zhoršil zanícený komáří kousanec u kotníku na stejné noze. Vytahuji znovu sprej, který jsem si koupil před měsícem v Kandy. Na nohách mám kolem kotníků už čtyři zanícená místa a situace se začíná vymykat kontrole. Kotník mám celý oteklý a při každém došlápnutí mě v něm píchne.
V recepci hotelu jsem si vyprosil samostatný pokoj (16 M$). Není to nic moc, ale aspoň mne nikdo neruší.
Vyrážím do města shánět knížky. Po dlouhém bloudění sem a tam nalézám v prvním patře pochybně vypadajícího obchodního domu spoustu krámků s knížkami z druhé ruky. Všude po zemi leží vysoké štosy knih. Ptám se po knihách o taoismu, ale je mi doporučeno, abych se podíval sám. Prohledávám hory detektivek, hororů, kuchařek, lechtivých románů a světových dramat. O taoismu nic. Vzdávám se a jdu se najíst.
Po obědě zkouším krámy s novými knihami. Tady mám mnohem větší úspěch. Kupuji dva objemné svazky o životě, vesmíru a vůbec z hlediska taoismu.
Jdu se podívat na promenádu a po cestě si prohlížím několik taoistických chrámů. Všude po zdech je plno čínských nápisů - slova mudrců. Na stojánku u oltáře je v angličtině upozornění: pozor na kapsáře! Mezi oltáři se modlí starci s dlouhými vousy. Ze stovek vonných tyčinek se valí mračna omamného kouře a ačkoliv jej čtyři výkonné ventilátory ženou ven, je zde skoro nedýchatelno. Jeden mladý a progresivní Číňan mi vysvětluje, že je to vlastně tao-budhistický chrám. Gotayama Buddha by se jistě nehněval.
Na chodníku si všímám shromáždění mladíků v helmách a policajta, který z moci úřední zastavuje další kolemjedoucí motocyklisty. Vmíchám se do davu. Jedná se o výstavku policejní fotografie na téma: 'Smrt nedisciplinovaného motocyklisty'. Fotografie názorně ukazují co se stane, je-li motocyklista přejet autobusem podél, co se stane, je-li přejet kamiónem napříč, atd. Živí motocyklisté na to zádumčivě hledí a polykají na prázdno. Myslím, že akce byla úspěšná. Tato hrstka diváků bude jistě dnes jezdit opatrně.
Noha mne bolí čím dál víc, takže zanechávám lelkování a belhám zpět do hotelu.

Pátek 12. 1.

Snídám a vyrážím do nemocnice nechat si udělat rozbor stolice, protože jsem v ní včera objevil jakési červy.
Jdu asi dva kilometry až na ulici, která vede přímo ke všeobecné nemocnici. Sedám do prvního autobusu, který přijíždí, popisuji konduktérovi cíl své cesty a kupuji si lístek (0,5 M$).
Po deseti minutách mně konduktér signalizuje, že mám vystoupit. Zároveň se mnou vystupuje i stará Číňanka. Odhaduji, že jistě jde tam, co já, a tak se belháme spolu.
Nemocnice je obrovská a vypadá moderně. Po chodbách běhají doktoři se stetoskopy. Sestry mají jako součást stejnokroje na hlavách černé pletené kulichy s bílou plátěnou stříškou. Sem tam je vidět i otužilou sestřičku bez kulicha.
Nápisy na zdech a směrových tabulích jsou všechny v malajštině, ze které, ačkoliv se píše latinkou, rozumím jen Farmasi a Kantina.
U informačního okénka mne posílají do sekce 001, kterou nalézám na druhé straně komplexu. Tady znovu vysvětluji své požadavky sestřičce v kulichu. Platím 2M$ a dostávám pořadové číslo 85. Momentálně je na řadě číslo 45. Sedám si do přeplněné čekárny a čekám, co se bude dít.
Za 30 minut č. 45 vylézá a teď jde dovnitř číslo 46. Odhaduji, kdy asi tak přijdu na řadu. Rychlost vyšetřování pacientů se dramaticky zvyšuje a za 2 hodiny jsem v ordinaci i já. Popisuji svůj problém sličné čínské doktorce. Dostávám papír na vyšetření do laboratoře. V laboratoři však zrovna mají přestávku na oběd, a tak mám přijít až za dvě hodiny.
Vracím se tedy do centra a v danou hodinu jsem zase zpět. Laboratorní pracovnice si ode mne vzorek ani nechce vzít. Nutí mne, abych jí nabral kapku na sklíčko a zbytek vyhodil do koše. Za deset minut je zpět; výsledek negativní. Vysvětluji jim, že to není možné a nutím je, aby to zkusili ještě jednou. Sestřička se tváří velmi kysele a odchází vylovit vzorek z koše.
Za dalších deset minut mně oznamuje, že je to pořád negativní. Tentokrát definitivně. Vracím se zpět za sličnou doktorkou a ta předepisuje jakési prášky. Ve Farmasi mi je zdarma dávají a doporučují, abych je hned snědl, což dělám.
Cestou zpět do hotelu kupuji sošku Buddhy. Překvapuje mne, že indický a tibetský Buddha vypadají jinak než thajský či barmský nebo dokonce japonský. Nicméně všichni tito buddhové jsou hubení, sedí v lotosové pozici a jsou zahloubaní v meditaci. To čínský buddha je malý, plešatý človíček s hubou od ucha k uchu, kterého není těžké přistihnout, jak se protahuje či dělá rozmáchlá gesta. Přitom jde o jednoho a téhož člověka.

Sobota 13. 1.

Prášky zřejmě zabraly. Celý můj trávicí systém se zastavil a vyčkává. Od rána nic nejím a nemám vůbec hlad. Docela mne to mrzí, protože jídlo je tu velmi dobré a levné. Navíc jsem zvyklý několikrát denně jíst, takže si připadám jako kuřák, kterému vzali cigarety. Večer už to nemohu vydržet. Jdu ven a dávám si v hospodě pivo Heineken (4,5 M$ za 0,33 l) v naději, že dostanu hlad. Pivo je dobré, ale hlad nikde. Nakonec se stejně jdu najíst. Organismus na to nereaguje a dál trucuje.
Je sobota večer a lid vyráží do hospod. Hudba řve, zákazníci řvou a motorky rachtají po ulicích. Normálně je to přejde kolem půlnoci, ale sobotní var pokračuje až do čtyř hodin ráno. Tou dobou se ovšem probouzejí štěnice v mé posteli a koukají, co by zakously. Je jich přesila. S deseti štěnicemi v kelímku si jdu stěžovat nočnímu recepčnímu. Ten na nic nečeká, bleskurychle se chápe obrovského spreje, rozhrabává moji postel a celou ji důkladně kropí jedem na hmyz plazivý.
Za deset minut jsem zase v posteli. Usínám a pod matrací slyším kašlat a naříkat umírající štěnice.

Neděle 14. 1.

Pořád ještě nemám hlad.
Chci si vypůjčit motorku, ale je neděle a skoro všechny krámy jsou zavřené. Přesto nalézám jedno místo, kde prodávají knihy a půjčují motorky. Zvláštní kombinace.
Platím 20 M$ na den, plus 100 M$ zálohu. Za to dostávám motorku Honda, 100 ccm se čtyřmi rychlostmi. Ve srovnání se strojem, co jsem měl vypůjčený na Sri Lance (50 ccm), je tohle dělo. Klidně se z toho dá vymačkat 100 km/h.
Vyrážím na okružní cestu po ostrově. Jedu proti směru hodinových ručiček. Ulice Georgetownu jsou poměrně rušné. Na každém semaforu se nás tvoří početná skupina motorkářů. Naskočí zelená a šílenci se vyřítí. Motory řvou ve vysokých obrátkách a mládenec si to hasí cikcak mezi auty. Zdá se, že má oči všude a hlavně brnění na těle. Bude ho potřebovat, až mu někdo vjede do cesty. Mám takový pocit, že jsem ho viděl na těch policejních fotkách.
Silnice se vine po úbočí mezi horami a mořem. Projíždím kolem hotelů světoznámých jmen. Rád využívám první příležitosti a zahýbám na nejbližší boční cestu, která vede do džungle. Cesta však končí po dvou stech metrech. Přede mnou je parkoviště a jakási atrakce. Platím jednorukému výběrčímu půl dolaru za parkování. Podle řevu nedělních výletníků lehce nalézám skromný vodopád. Jdu po pěšince až nahoru, sundavám boty a pokračuji dál korytem potoka. Voda je teplá, písek jemný, nad potokem se sklání mohutné stromy, které dolů spouštějí šlahouny lián. Na kamenech sedí roztroušené dvojice zamilovaných a idylku ještě umocňují hejna papoušků štěbetajících ve větvích. Trochu mne překvapuje, že místo toho, aby se drželi za ruce a hleděli si do očí, sedí k zády sobě a čtou si noviny. Přece jen je Malajsie islámská země.
Nalézám místo, kde nikdo není a koupu se v tůni.
Při cestě zpátky sleduji cestičku podél potoka. Překračuji několik přítoků, několikrát ztrácím a znovu nalézám cestu, až si nakonec všímám, že jdu zase proti proudu. Naštěstí tu na kameni sedí jedna zamilovaná dvojice. Ptám se jich na cestu zpět do civilizace. Děvče se za svými novinami chichotá a mladík mi bezvadnou angličtinou radí: „pořád po proudu“ a svým denním tiskem mi ukazuje, kudy to je. Vyzbrojen dobrou radou již bez problémů nalézám parkoviště.
O několik kilometrů dále zahýbám na silnici napříč ostrovem. Silnice stoupá serpentinami do hor. V sedle se přede mnou rozprostírá nádherná scenérie. Hory hustě porostlé pralesem. Za nimi záliv s bílou pláží.
Kousek ode mne zastavuje dodávka s bledými tvářemi. Domorodci jim ukazují místní produkty matky přírody. Vmíchávám se mezi ně a i mně jsou ukázány papáje, ananasy, duriany, jackfruity, starfruity, kakao a mnoho dalších. Poprvé tedy vidím durian - syreček mezi ovocem. Prý chutná výborně, ale smrdí jako ďábel. V některých hotelích visí zákaz konzumace durianů na pokoji. Kdo by pak po nich chtěl jejich smrduté pokoje, že?
Silnice teď vede zase klikatě dolů do údolí. V prvním městě chutě obědvám a kupuji meloun (1,5 M$/kg). Nacházím místo na pláži a relaxuji. O deset metrů dál sedí 3 šestnáctileté hinduistické dívky a upřeně mne sledují. Za chvíli se ta nejodvážnější zvedá a jde se mne zeptat, jak se jmenuji. Říkám jí to. Ona zase běží zpět a říká to těm ostatním. Všechny tři se hihňají a dál mne napjatě sledují. Nakonec se zvedají, přisedají si ke mně a nenuceně se mnou konverzují. Dozvídám se, že sedím na soukromé zahradě, která patří k tamtomu domu. To ale prý nevadí. Jestli chci, mohu k nim jít na návštěvu. Odmítám nabídku a raději zůstávám u svého melounu.
Sedám na oře a jedu zpátky do města. Silnice, až do té doby pěkná a široká, se náhle proměňuje v šestiproudou dálnici. Provoz je hustý a motorky jezdí nedisciplinovaně cikcak mezi pruhy. Naštěstí brzy dorážím do města. Chci vrátit motorku, ale v půjčovně mají zavřeno. Ve vedlejším krámě mi radí, abych přijel za hodinu. Jedu si tedy koupit lístek na autobus do Singapuru na zítřek. Startuji a jakýsi mladík se slečnou na mne něco volá a mává. Jsem otrávený z toho, že i tady se pokřikuje na cizince. Nicméně dívám se, co je na mně divného a zjišťuji, že jsem si zapomněl zvednout boční stojánek. V první levotočivé zatáčce bych jím zavadil o zem. V duchu se mladíkovi omlouvám a děkuji mu za jeho pozornost.
Později motorku vracím, večeřím a doufám, že dnes bude v noci klid. Zítra se jde do práce a lid bude odpočívat. Bohužel jsem hrubě podcenil jejich schopnosti, neboť i dnes se chlastá a řve až do ranních hodin.

Pondělí 15. 1.

Pomalu balím. V 11 hodin se odhlašuji v hotelu a batoh nechávám v úschově dole v restauraci. Dělám poslední nákupy, binkám se po městě a v 5 hodin se hlásím v cestovce k odjezdu.
Autobus přijíždí včas, nakládáme věci a jede se.
Děkuji své prozíravosti, že jsem se do autobusu teple nabalil, protože klimatizace běží na plno. Proud ledového vzduchu se do mne opírá, a přestože mám na sobě všechny své šaty, drkotají mi zuby zimou. Za oknem se stmívá a kolem nás ubíhá malajská krajina. Pitoreskní hory. Hustá džungle. Často projíždíme oblastí, kde kromě dálnice, po které jedeme, nejsou vidět žádné stopy civilizace. Po Malajsii se mi bude stýskat. Myslím, že je to země, po které touží srdce každého turisty. Nedotčená příroda, pláže, příjemní lidé (téměř všichni umějí anglicky) a ceny mírné. Samozřejmě, že tu není tak levno jako v Indii, ale ne zase tak draho, aby se tu musel turista, byť český, cítit špatně. Lidé jsou tu relativně bohatí a cizinec pro ně nepředstavuje nešťastníka s příliš mnoha penězi, kterému je třeba od nich pomoci.
V Malajsii mají konstituční monarchii. Volí se dokonce i král! Kandidát se rekrutuje z devíti knížat, kteří vládnou jednotlivým státům.
Náš autobus je vybaven videem. Jakmile jsme vyrazili, pouští nám film plný černé magie: Proroctví. Dva andělé, jeden dobrý, druhý zlý, se honí a snaží se si navzájem vyrvat srdce. Jakmile se to tomu jednomu podaří, ten druhý shoří. Temné síly pak vyšlou dalšího a film pokračuje dál. Nakonec se dobrému andělovi daří husarský kousek - vyrvat srdce hlavnímu zlému andělovi a tím i zachránit celou Zemi a přilehlý vesmír před pádem do černé díry.
O půlnoci zastavujeme v Kuala Lumpur, kde přistupují další pasažéři. Aby si i tito lidé přišli na své, pouští nám tentokrát film Warlock.
Ještě více krve a nesmyslů než v prvním filmu. Ale všichni pasažéři v autobuse spí, takže to ani nikomu nevadí.

Úterý 16. 1.

V 6.30 jsme na singapurské hranici. Hladce procházím všemi celními kontrolami. Zároveň zjišťuji, že náš autobus zde končí a dál musím po vlastní ose. Jakýsi místní mi radí, abych jel autobusem číslo 170. Jízdenka však stojí 1 S$ (20 Kč), který nemám. Je brzy ráno a směnárny jsou ještě zavřeny. Nakonec s ním vyměňuji 1 US$ za 1S$.
Čekám asi půl hodiny. Autobus přijíždí, ale jízdné je 1,1 S$ a řidič mne nekompromisně vykazuje ven. V jednom místním krámu dělám oči na prodavačku, až se nade mnou slitovává a dává mi ten desetník jen tak.
Nastupuji do dalšího autobusu. Hned u dveří jsem zaskočen třemi počítači, které na mne hladově mrkají svými displeji. Chvíli mi trvá než přicházím na to, do kterého vhodit peníze, ze kterého si vzít lístek a kterého si nemám všímat.
Zatím co se klimatizovaný autobus městské hromadné dopravy vznáší po dálnici, prohlížím si mravokárné nápisy na zdech. „Neplivat na zem!“ „Zákaz kouření pod pokutou 1000 S$ nebo nucené práce.“ „Zákaz konzumace potravin a nápojů!“ „Zákaz odhazování odpadků!“ Singapur je jasně země s největším množstvím příkazů, zákazů a výhrůžek na jednoho obyvatele. Ve veřejných prostorách se kouřit vůbec nesmí a nešťastný kuřák si musí venku najít koš, klepat popel do něj a nakonec tam hodit i vajgla. Jinak mu hrozí, že ho odvlečou na galeje. Přecházet ulici se smí samozřejmě jen po přechodech a když se člověk odhodlá, že si přejde mimo, narazí na ceduli: Chodče používej přechodu! Tudy ->
Dovážet žvýkačky či žvýkat v Singapur je přísně zakázáno. Co kdyby nám žvýkající plivl žvýkačku na vyleštěný mramor!
Šlapat po trávníku se samozřejmě také nesmí. Na záchodě té nejlevnější restaurace byl nápis: Nespláchnutí toalety po sobě je přestupek. Pokuta 150 S$. Tak a nikdo nemůže říkat, že nevěděl. Na druhou stranu je tu docela příjemně. Všechno funguje, jak má. Vzduch je čistý. Tráva zelená. Zkrátka město jako z magacínu. Na Asii je tu pravda trochu draho, ale pořád je to jen zlomek toho, co by musel našinec platit například v Německu.
V hotýlku, kde bydlím, stojí postel v dormitory bez klimatizace 8S$ (160 Kč). V malinkém pokojíku jsou tři patrové palandy s prostorem jednoho metru čtverečního uprostřed. Usuzuji, že překližkové stěny byly postaveny přesně na míru postelí, takže jsou dokonale ode zdi ke zdi.
Většina budov v okolí hotelu jsou gigantická obchodní centra. Každé centrum je zasvěcené jednomu druhu zboží. Například jeden, který vypadá jako hotel Hilton v Praze, je našlapán vším od elektroniky. Konkurence je obrovská, ale zákazníků dost, tak co? Zajímalo by mne, co singapurští dělají, když zrovna nenakupují.
V cestovce naproti si kupuji letenku do Prahy za 520 US$ na zítřek.
Teď sedím ve společenské místnosti hotelu a píšu deník. Kolem mne sedí hoteloví hosté a fascinovaně hledí na film, ve kterém nestvůra podobná robotům transformátorům pátrá po nové droze, po jejíž požití vyskakují oběti z oken a efektně se tříští o chodník.
Film končí, hosté si protírají oči a odcházejí. Začíná totiž dokument a psychologický rozbor okamžiku otevření nového hyper-ultra-marketu IKEA. Dlouho před otevřením se utvořil před budovou obrovský dav lidí, který zablokoval dopravu, lidé se tlačili a dokonce i odhazovali papírky na zem! Titulovaný psycholog se snaží vysvětlit příčiny davové psychózy, která přinutila slušné občany města, aby se chovali jako divá zvěř. Během jeho projevu se na obrazovce objevovala mravokárná hesla typu: Za tropické město krásnější!, Vždy ukázněně stojím ve frontě! a podobně.

Středa 17. 1.

Vstávám a zjišťuji, že jsem celý pokousaný od jakéhosi hmyzu. A to jsem si myslel, že v Singapuru už s hmyzem skoncovali.
V našem kamrlíku je nás šest. Batohy se válí všude a není kam šlápnout. Pode mnou bydlí dva češi z Ostravy. Do Singapuru přijeli přes Rusko, Čínu, Vietnam, Laos a teď se chystají do Indonésie. (V Singapuru se to Čechy jen hemží.)
Vyrážíme spolu na procházku mezi mrakodrapy. Finanční centrum vypadá jako San Francisco. Snad jen je čistší a nablýskanější. Výtahem vyjíždíme do 29 patra budovy Ocean Tower. Není tady živáčka a tak obdivujeme výhled na přístav z oken opuštěné zasedačky. Dokonce je tu i balkón se zahradou a vzrostlými stromy, ale rychle se zase krademe zpět. Za pokukování z oken mrakodrapů je tu jistě také vysoká pokuta.
Jsme v nejvyšším patře a dlouho čekáme na výtah. Konečně se objevuje jeden, i když zcela nabitý. Daří se nám vmáčknout se mezi dokonale oblečené úředníky. Výtah zastavuje v každém patře. Hrozen cestováníchtivých úředníků se v každém patře jen smutně dívá na náš přeplněný výtah a my čekáme, až se dveře zase zavřou a my popojedeme o patro níže, kde se bude celá scéna opakovat. Napadá mne, že by měli něco vymyslet, aby se přecpaný výtah nemusel zastavovat v každém patře, kde chce někdo přistupovat. Posledních šestnáct pater jedeme v kuse. Tedy spíše padáme jako kámen. Stejné pocity jako v letadle, které se propadá do vzduchové kapsy.
Zpět do naší čtvrti jedeme metrem MRT (Mass Rapid Transport). Jízdenka stojí 0,60 S$ (12 Kč). Přístroj na lístky si od nás bere kovové i papírové peníze, vydává lístek a vrací drobné.
Metro je tu samozřejmě dokonalé a zářící čistotou. Na okraji perónu je skleněná stěna, takže není možné spadnout do kolejiště. Vlak zastavuje tak, že jeho dveře přesně sedí se dveřmi ve stěně a oboje se otevírají zároveň.
V hotelu balím a zabíjím čas do odletu. Jeden Pákistánec si ke mně přisedává a vypráví mi o sobě. Říká, že je bankéř, tedy člověk, který pracuje v bance. V této zaslíbené zemi tráví svoji krátkou dovolenou a snaží se tu najít práci. Doma se mu prý daří dobře, ale spousta věcí se mu tam nelíbí. Například je proti tomu, aby měli boháči své sluhy či dokonce otroky. V Pákistánu prý běžně chudé rodiny prodávají své přespočetné děti do otroctví. On sám má také čtyři sluhy, ale jen pro to, že musí. Kdyby je neměl, považovali by ho za podivína a neměl by šanci na povýšení. Nešvary v jeho zemi jsou dokonce terčem i jeho literární činnosti.
Beru své batohy a jdu na autobus na letiště. Po cestě se zastavuji na večeři v restauraci se stolky na ulici. U stolu konverzuji se Síkhem z Dillí. Ukazuje mi nabíječku baterií, kterou si koupil. Papírovou krabici pak odhazuje přes rameno na ulici se slovy: „Akorát by mi překážela.“ Krabice si leží na krajnici dokonale čisté ulice a v dohledu není ani jedno smítko, které by se k ní přidalo. Upozorňuji ho jemně na přísné pokuty za odhazování smetí v tomto městě. Milý Síkh vyskakuje, krabici hbitě sbírá a děkuje mi za to, že jsem mu ušetřil tolik peněz.
Pokračuji dál na autobus a frčím na letiště.
Letištní terminál je samozřejmě obrovský a ultramoderní. Fontány, zahrady, desítky obchodů nabízejících luxusní zboží a tisíce fajnových cestujících, táhnoucích za sebou vozíky se svými fajnovými zavazadly.

Letadélko českých aerolinií vylétá v 23.15 a nabírá směr Praha.
Jsme ve vzduchu teprve hodinu a už teď se mi zdá Singapur jako sen. Syntetický ráj, kde všichni mají všechno. Ale za tu cenu, že musí být hodní a poslušní.
KONEC

Mapa cesty do Indie

Fotky

Zpět na
uvodní stránku

Díl: 1 2 3 4 5

Předcházející část