Cesta do Indie 1.

Úvod

V polovině září roku 1995 jsem se s moji ženou Jitkou vydal na "velkou" cestu na východ. Trasu cesty jsme měli určenou jen přibližně. Jasný byl vlastně jen jediný průběžný cíl: Dharamsala na severu Indie, sídlo tibetského Dalajlámy. A pak pořád dál, snad až do Austrálie.
Proč byla právě Indie cílem naší cesty? Říká se, že člověk může Indii zamilovat na celý život nebo nenávidět. Je příliš veliká, osobitá a plná kontrastů, než aby člověk zůstal někde napůl ve svých citech. Při naší první cestě, kterou jsme podnikli rok před tím, na nás zapůsobila opravdu omračujícím dojmem. Ale teprve když jsme se vrátili domů a zvířené dojmy se trochu usadily, pochopil jsem, že patřím k těm prvním. Pak už bylo snadné zvolit směr a cíl. Protože jsme minule cestovali vzduchem, a příliš velký prostorový, klimatický, časový i kulturní skok způsobil, že jsme v prvních týdnech vnímali věci kolem sebe jako ve snách a nedokázali se „naladit“ na zdejší atmosféru, zvolili jsme pro tentokrát cestu po zemi. Doufali jsme, že tak budeme postupně zvykat naše smysly (i žaludek) na měnící se podmínky. Také budeme mít možnost alespoň trochu poznat země, kterými budeme projíždět.

Úterý 19. 9. 1995

V 19.00 naskakujeme na nádraží v Praze Holešovicích do tureckého autobusu Radar Tour a svištíme po dálnici do Brna. V autobusu je nás jen asi 25. Skoro každý má tedy pro sebe dvě místa.
Cestující jsou převážně baťůžkáři a spousta z nich také míří do Indie. Na cestu nám turečtí řidiči pouštějí z kazety orientální balalajky pro navození správné atmosféry.

Středa 20. 9.

Křižujeme přes Rumunsko a divíme se, jaká je to chudá zem. Na hranici s Bulharskem překonáváme Dunaj na trajektu, ačkoliv o 100 metrů dále je most.

Čtvrtek 21. 9. Praha - Istambul 38 hodin, 2250 km

Okolo deváté ráno nás vysazují na hlavním istambulském nádraží, daleko od centra. Nádraží je prostorné a moderní, ale hotová je jen ta část, kam přijdou cestující. Vše, co je v zákulisí, je ve stavu rozestavěnosti. Stovky luxusních autobusů Neoplan a Mercedes parkují na obrovském bahnitém parkovišti plném panelů a betonových rour.
Měníme nějaké drobné dolary na turecké liry a rázem jsou z nás milionáři (47 000 TL/US$). Do centra jedeme metrem (15.000 TL) a tramvají (15.000 TL). Do hotelu Orient dorážíme zároveň s třemi dalšími Čechy z našeho autobusu, kteří však jeli taxíkem a platili několik set tisíc lir za osobu.
Po snídani v restauraci na střeše našeho hotelu, odkud je krásný výhled na moře a na asijskou část města, vyrážíme do ulic vyměnit naše cestovní šeky v nějaké pořádné bance. Klopýtáme od banky k bance, ale nikde naše šeky nechtějí. Ani cestovatelskou knihu Lonely Planet nikde nemají. Jsme celí unavení, a tak měníme peníze ve směnárně na ulic. Ochotně od nás berou i naše zbylé koruny české, i když v nepříliš výhodném kurzu (1300 TL/Kč).
Prohlížíme si Modrou mešitu zaplavenou německými turisty. Procházíme se po nábřeží, kde je spousta rybářů a lodiček, kterým dominuje obrovská výletní loď plná boháčů pojídajících kaviár se šampaňským.
Od dvou Američanů, se kterými sdílíme pokoj, bez problémů kupujeme knihu Lonely Planet - Middle East (cestovatelskou knihu pokrývající Střední Východ, popisující pamětihodnosti, možnosti ubytování a stravování skoro ve všech místech oblasti) za 12 US$.
Tak jako každý večer je i dnes v restauraci na střeše hlučná párty. Dáváme si dvě piva, abychom vůbec mohli v takovém 'kraválu' usnout. V jednu hodinu se částečně probouzím a slyším, že párty zrovna končí; hudba se vypíná a barman posílá všechny spát hromovým: „Vypadněte!“.

Pátek 22. 9.

Vstáváme v 9 hodin a snídáme v tentokrát zcela pusté a tiché restauraci. Všichni vyspávají, zatím co my vyrážíme do ulic. Jdeme se podívat na starý bazar v centru Istambulu, kde se dá koupit skoro všechno. Procházíme se sem tam, okukujeme krámky, ale nic nekupujeme.
Po dlouhé diskusi se rozhodujeme, že naší další zastávkou v cestě na východ bude město Trabzon na břehu Černého moře. Na autobusovém nádraží kupujeme lístky za 900 000 TL za osobu. Cestou zpět do centra zažíváme spoustu malých
dobrodružství. Od prodavače na ulici si dáváme své první ústřice. Okukujeme velkolepou cařihradskou universitu. Navštěvujeme jednu turisty zapomenutou mešitu, kde má Jitka poprvé příležitost zahalit se a pocvičit se tak na Irán. V 'pravé' koberci vyložené turecké restauraci popíjíme 'pravou' tureckou kávu, kterou nám přinesl číšník ve slušivém fezu.
Vracíme se zpět do hotelu a naši pozornost upoutává plakát:

Nenechte si ujít!!!
Dnes 8.00 večer
Tradiční břišní tanečnice a živá hudba
v restauraci na střeše hotelu Orient.

Samozřejmě, že jsme včas na místě spolu s dobrou stovkou ostatních zvědavých cestovatelů. Tanečnice na sebe nechává čekat, a tak si krátíme čas hrou Begemon.
Po odehrání dvou partií se ve dveřích objevuje majitel hotelu a žádá o ticho. Oznamuje nám, že břišní tanečnice je bohužel pracovně zaneprázdněna jinde a místo ní nám k poslechu budou hrát Mustafa s Alím. Dva pánové ve fracích se derou do nabité restaurace a zaujímají svá místa před barem. Mustafa si dává buben mezi nohy. Z náprsní kapsy fraku vytahuje malinkou bambusovou paličku a okamžitě začíná divoce bubnovat. Alí se k němu přidává na klarinet. Oba dohromady vyluzují krásnou orientální a neobyčejně hlasitou hudbu. Zklamaní hosté je sledují se smíšenými pocity a představují si, jaké by to bylo, kdyby se tu navíc svíjela polonahá krasavice. Přesto jsme všichni brzy uneseni svěžím rytmem jejich hudby a nálada začíná zase pomalu stoupat.
V tom se rozlétají dveře a ladným skokem dovnitř vtancovává vysněná polonahá krasavice s kastanětami v rukou. Dav užaslých hostí jí okamžitě dělá místo uprostřed místnosti, nespouštěje oči z jejího pružného těla. Tanečnice má na sobě jen blýskavou podprsenku a poloprůhlednou sukni. Nad hlavou klape kastanětami a celým tělem se neuvěřitelně vlní. Hudebníci vyhrávají. Tanečnice tancuje a diváci bez dechu vše sledují.
Show pokračuje už půl hodiny a začíná to být malinko jednotvárné. V tom tanečnice vybírá z řad diváků mladou Američanku jako svoji první oběť. Na parketu jí ukazuje, jak se má vlnit, a při tom jí sundavá košili. Obě dvě tam teď za řevu ostatních Američanů tancují v podprsenkách.
Potom následuje řada dalších děvčat na parket, kde s lepšími či horšími výsledky reprezentují svoji rodnou zem. I to se stává postupně jednotvárné. Proto si začíná vybírat své oběti z řad chlapů. Těm se samozřejmě většinou moc nechce, ale všichni nakonec podléhají naléhání půvabné tanečnice a dobrovolně se jdou nechat veřejně zesměšnit. Bohužel, vybírá si i mne. Jitka, místo toho, aby se mne zastala, nasazuje výraz: 'No, když chceš, tak si tedy jdi!' Na parketu je i mně odborně sundána košile a chvíli se svíjím v divokém rytmu před zraky všech hostů. Snažím se je nevnímat a soustředit se na tanečnici, která mi ukazuje složité pohyby, při kterých se natřásá celé tělo, ale hlava musí zůstat nehybná. Nakonec i já jsem propuštěn. Tanečnice si bere k sobě dalšího vyvoleného. Za chvíli si vybírá člověka z Indie. Ten ze sebe vášnivě strhává tričko a svíjí se před užaslou tanečnicí jako užovka. Tanečnice není schopna slova. Když se jí snaží sebrat kastaněty, prohlašuje, že je lepší než ona, že tady nemusí být a odchází. Hudebníci balí nástroje a také odcházejí. Hosté se vracejí ke svým nedopitým pivům. My jdeme spát, abychom byli čerství pro zítřejší náročnou cestu.

Sobota 23. 9.

Vyskakujeme z postelí a běžíme do restaurace na střeše pokochat se východem slunce nad padišáhovým palácem v asijské části města. Snídáme a konverzujeme s dvojicí postarších Američanů. Necháváme se od nich inspirovat k výletu lodí po Bosporu.
Celí nedočkaví vyrážíme z hotelu a po nábřeží pochodujeme k přístavišti. Tady zjišťujeme, že nejbližší loď jede až za hodinu a půl. Necháváme se tedy lapit nadháněčem a přemluvit k jízdě výletní lodí. Samozřejmě až po té, co jsme usmlouvali cenu ze dvou miliónů na 500 000 TL (265 Kč) za oba. Plavíme se úžinou proti proudu, směrem k Černému moři. Na nábřeží po obou stranách Bosporu, který v těchto místech vypadá jako širší řeka, jsou paláce a mešity z dob rozkvětu říše i z doby moderní.
Jedeme už asi hodinu. Pod druhým mostem, který spojuje asijskou a evropskou část města, se obracíme a jedeme zase zpět. Před odjezdem nám slibovali, že pojedeme až k Černému moři, ale žene se bouřka, a tak si ani nikdo nestěžuje.
Zvedá se silný vítr, který bičuje vlny i nás. Třeseme se zimou, ale lodníci ještě zastavují u drahé restaurace (s majitelem této restaurace mají nepochybně dohodu o dohazování zákazníků).
Využíváme nucené zastávky a procházíme se po břehu. Sledujeme rybáře, jak vykládají úlovek ústřic z lodi lopatou na břeh, myjí je, vyloupávají je a diví se, čemu se divíme.
Mezitím začíná drobně mrholit. Schováváme se na loď. Námořníci si vaří v podpalubí baštu a kapitán Mutas nás zve ke společnému kotlíku. Cpeme se jejich výborným lečem s chlebem a litujeme nešťastné Němce, ověšené videokamerami v předražené restauraci.
Ve tři hodiny zastavuje naše loď v přístavu. Letíme do hotelu, balíme a v pět hodin jsme na autobusovém nádraží. Máme krásný a klimatizovaný autobus. Bohužel, hned za vraty nádraží se zastavuje a nechce se hnout. Řidič otevírá kapotu a chvíli tam cosi kutí. Pak zase kousek jedeme. Ujeli jsme slabý jeden kilometr a autobus už zase nejede. Řidič volá mobilním telefonem Nazimovi, pak Husnímu, pak ještě dvakrát Ismajlímu, ale autobus se náhle vzpamatoval a bez problémů jede. Přejíždíme po mostě přes Bospor právě v okamžiku, kdy vedle nás dochází k lehké řetězové bouračce. Ale naštěstí létaly jen kusy blinkrů a nikdo nebyl zraněn. Přejezd Istambulu trvá nekonečné dvě hodiny, ale alespoň máme příležitost prohlédnout si místní specialitu: přechod pro chodce na dálnici! Zřejmě je to levnější než kopat podchod, ale nedovedu si představit, jak po něm někdo přechází.
Začíná pršet a pršet nepřestává. Smráká se. Řidič rozsvěcí výkonnou zářivku nad našimi hlavami. Žádáme stevarda, aby jí vypnul zároveň s rádiem špatně naladěným na jakousi kecající tureckou stanici. Všichni se našemu požadavku diví, smějí se, a stevard nám oznamuje, že se bude obojí vypínat až v deset. Ve 22.45 se znovu dožadujeme zhasnutí, ale to už stevard přeřizuje palubní hodiny o hodinu zpět a po očku se dívá, co tomu budeme říkat. Později se ukazuje, že se zrovna posouvá čas na zimní. Máme tedy příležitost si vyslechnout v turečtině další sportovní zpravodajství. „…Kásim přihrává Mohamedovi, Mohamed Hamidovi, Hamid Ibrahímovi, ale obránce Jusůf celou akci zmařil…“

Neděle 24. 9. Istambul - Trabzon 18 hodin, 1100 km

Kodrcáme se autobusem podél pobřeží Černého moře. Záliv za zálivem, město za městem. Pořád vytrvale prší. Silnice se vine mezi mořem a horami zahalenými v mracích. Občas sahají hory až k moři a my projíždíme divokým průsmykem do dalšího zálivu.
Hodinu po poledni dorážíme do Trabzonu.
Pořád drobně prší a my, ověšeni batohy, pochodujeme od centra města, které je od nádraží vzdálené 3 km. Na náměstí se ubytováváme za 400 tis. lir (220 Kč). Za tuto cenu dostáváme maličký pokoj s obrovskou postelí. V šestipatrovém hotelu jsme asi jediní hosté.
Ve městě je velký bazar, kde Rusové, Ázerbájdžánci, Arméni a Gruzínci prodávají všechno možné. Snažíme se sehnat plecháčky na vodu, ale ty zrovna nikde nemají. Místo toho alespoň kupujeme, podle poslední íránské módy, čtverec černé látky pro Jitku na hlavu.
Chvíli couráme po městě a prohlížíme si místní pamětihodnosti. Jelikož stále prší, vracíme se zpět do hotelu. Tady zkoumám svůj batoh ze zaručeně nepromokavé látky, který jsem si koupil před odjezdem v Plzni. Zjišťuji, že propouští vodu jedna radost. Věci vevnitř jsou kvalitně promočené. Nejsme tímto místem příliš nadšeni, proto plánujeme, že zítra budeme pokračovat do vnitrozemí, do města Erzurum na jihovýchod od Trabzonu.

Pondělí 25. 9. Trabzon - Erzurum 6 hodin, 350 km

V noci nás budí řev davu pod naším oknem. Ve skutečnosti se jedná o tři opilé Turky, kteří se strkají u taxíku. Po půl hodině toho mám dost. Vstávám a zavírám okno.
V 5.50 vstáváme a ubíráme se na autobusové nádraží. V sedm vyrážíme do hor směr Erzurum. Autobus se s funěním plazí do kopce mezi strmými horami.
Brzy dosahujeme prvního průsmyku ve výšce 2000 m n. m., odkud by byl jistě nádherný výhled na všechny strany, nebýt nízké oblačnosti a hustého deště. Projíždíme druhým průsmykem (2500 m n. m.) a opouštíme oblast strmých hor a bujné vegetace. Ocitáme se na náhorní plošině ve výšce 1950 m n. m., která připomíná spíše Mongolsko: oblé pahorky porostlé žlutou trávou, žádné stromy či lidské obydlí. Zkrátka - naprostá pustina.
Město Erzurum leží v širokém údolí, které je roubené horami, vystupujícími nad plošinu o dalších tisíc metrů. Průměrná roční teplota je 8°C. Dnes je 9°C a soustavně prší.
Ubytováváme se v pěkném hotelu za 400 000 TL. Bydlíme ve čtvrtém patře a zdá se, že i tady jsme jediní hosté. Léto už skončilo a na lyže to ještě není. Jdeme na autobusové nádraží a sháníme lístek do Teheránu. Všichni se na nás divně dívají. Irán asi není místo, kam by jel průměrný Turek na dovolenou. Nakonec děláme kompromis a kupujeme lístek na pozítří do města Dogubajazit, kousek od hranice s Iránem.
Večer si Jitka šije z té černé látky hábit na hlavu tak, aby si ho mohla v případě nouze, bleskurychle nasadit.

Úterý 26. 9.

Ráno je krásné počasí. Slunce svítí a po obloze se prohánějí beránky, aby se oko nenudilo. Počasí jako stvořené pro výlet.
Bereme si na sebe naše nejteplejší oblečení a vydáváme se směrem k nejvyšší hoře. Po cestě se ještě zastavujeme v Turistickém informačním centru. Snažíme se od nich zjistit, zda je turecká hranice otevřena po celý den. Anglicky nikdo nerozumí, takže se nás snaží alespoň ukonejšit mapkou města. Nedáváme se odradit, proto jsme nakonec zavedeni až k nejvyššímu řediteli tohoto úřadu. Ten konečně anglicky umí. Prohlašuje, že hranice je samozřejmě stále otevřena a zve nás na čaj. Protože máme před sebou ještě dlouhou cestu, odmítáme.
Z města vycházíme přes chudší čtvrti. Domy jsou částečně pod zemí, díky tuhým zimám. U každého domu je alespoň jedna asi čtyřmetrová homole z kravského trusu na topení v zimě. U jednoho domu vidíme několik žen, jak zrovna takovou homoli budují a uhlazují. Dívají se na nás trochu rozpačitě. Asi mají pocit, že si myslíme, že si jen tak krátí dlouhou chvíli stavěním velké bábovičky z kravských hoven.
O kus dál se k nám přidává parta dětí a řvou na nás: „Turísty.“ Jeden z nich po nás přátelsky hází kámen, aby viděl, co budou turísty dělat. Fakt je, že jsme asi jediní cizinci ve městě.
Za městem začíná nekonečná pláň. V dohledu nejsou žádné stromy ani pole. Jen mírně zvlněná, trávou a bodláky porostlá pláň, která je občas přerušena vyschlým korytem potoka.
Pomalu se blížíme k horám. I ty jsou neskutečně holé a hladké. Stoupáme výš a výš. Jedinou známkou civilizace jsou kozí bobky všude kolem.
Dosahujeme vrcholu jedné z nejvyšších hor v okolí. Před námi se otevírá nádherná vyhlídka na Erzurum a na pásmo hor v dáli za městem.
Cestou zpět míjíme několik vojenských kempů. Vojáčci stojí v útvaru na cvičáku. Na povel vyrážejí bajonetem vpřed a párají imaginární břicha. Pak vyskakují do pozoru a na další povel zase párají, dokud to nemají dokonale vžité.
Je ovšem celkem pochopitelné, proč je ve městě tolik vojáků. Má totiž velmi strategickou polohu. Tudy totiž procházela hedvábná stezka. V historii ovládaly město desítky šáhů, králů, císařů a nájezdníků všeho druhu. Dnes leží město na hranici Kurdistánu. Kousek na sever je hranice Gruzie a Arménie, na východ je pak Irán a na jihu Sýrie a Irák. Erzurum je tedy jedno z mála míst v této oblasti, které je plně pod kontrolou vlády.
Vracíme se do našeho hotelu a zkoumáme nadpřirozenou schopnost našeho záchodu. Dokáže se totiž sám spláchnout! Činí tak v kterémkoli okamžiku, podle vlastního uvážení, ale jeho nejoblíbenější doba je pozdě v noci nebo v časných ranních hodinách. Dlouho nad tímto fenoménem bádáme, ale nakonec jsme nuceni jej klasifikovat jako nevysvětlitelný.
Kromě toho naší koupelnou procházejí dvě odpadní roury. Když nad námi někdo spláchne, ozve se silné burácení, které pomalu utichá, až přejde v kapání. Jedna z těchto rour měla původně zaslepenou odbočku. Záslepka se ale časem ztratila a tak burácení z této roury je ještě obohaceno o vzorky ze záchodu z některého z vyšších pater.

Středa 27. 9. Erzurum - Íránská hranice 5 hodin, 260 km

Ráno se balíme a s batohy pochodujeme na autobusové nádraží. Po cestě zjišťujeme, že všechny restaurace jsou ještě zavřené, takže chutě snídáme dvojitý čísburgr u Wimpiho.
Chceme si koupit ještě pohlednici, ale toto se ukazuje jako nepřekonatelný problém. Obcházíme spoustu krámků na hlavní třídě, vysvětlujeme prodavačům, co chceme, ale ti jen vrtí hlavou a tvrdí, že v Erzurum nic takového neexistuje. Nevzdáváme to a nakonec nalézáme jedno papírnictví, kde mluví anglicky a kde mají pohlednice. Jsou ochotni nám je prodat, ale musíme s nimi jít dozadu. V tuto chvíli jsme pro získání pohlednice ochotni udělat cokoliv. Se širokými batohy na zádech se obtížně proplétáme úzkými uličkami v zákulisí krámu a napjatě očekáváme, co bude následovat. Hle! Regál plný pohlednic všeho druhu! Rychle si jednu vybíráme, strkáme ji do batohu a platíme. Na rozloučenou na nás ještě prodavač spiklenecky mrká.
Na poště píšeme vzkaz babičce k narozeninám. S obavami jej předáváme pánovi za pultem. Ten však pohlednici uděluje jedno velké razítko a hází ji na hromadu dopisů k odeslání.
Na nádraží sedáme do našeho autobusu. Za námi sedí rodinka, která vypadá, jako by se vracela z výletu. Otec v tričku a v džínách. Vedle něj dcera, oblečená v proužkovaných džínách a tričku s obrázkem John Bon Jovi. Její matka je podobně oblečena a navíc ještě výrazně namalovaná. Poslední člen rodiny je babička, která jediná má šátek přes hlavu. Otec se s námi dává do hovoru. Povídá nám, že jsou z Teheránu a že můžeme cestovat dohromady.
Uháníme po náhorní plošině směrem na východ. Každou hodinu zastavujeme u vojenské kontroly, kde ukazujeme pasy. Vojáček si je vždy s přísným výrazem pečlivě prohlíží a pak se většinou ještě zeptá, jak se jmenujeme a odkud jsme. Nevím, jestli nám rafinovaně pokládá kontrolní otázku nebo prostě jen neumí číst.
Po čtyřech hodinách cesty se nám zjevuje zasněžená hora Ararat, vysoká 5165 m. Vypadá skutečně důstojně. Je třeba uznat, že si Noe vybral dobře.
V 17.00, kdy dorážíme do města Dogubajazit na úpatí hory, je už skoro tma. Náš známý Íránec otec Rasfisar nás všechny cpe do jednoho taxíku, tj. my chlapi na přední sedadlo; Jitka a tři Íránky na zadní sedadlo. Zavazadel je hora a do kufru se nechtějí vejít. Řidič si s tím však neláme hlavu a zavazadla prostě nakládá vrchem a ani se neobtěžuje je převázat. Celou cestu (35 km) na hranici trnu, co asi dělá náš baťůžek, ve kterém máme všechny důležité věci a který teď leží až úplně na vrchu hromady.
Za chvíli dorážíme na hranici. Zdá se být zavřeno. Strážný nás posílá k zadnímu vchodu. Tady, v naprosté tmě nakládáme naše zavazadla (nic se neztratilo) na vozíček, který pak táhne přes dvůr k celnici jednonohý chlap s berlí tak rychle, že mu ani nestačíme.
Na turecké straně hranice probíhá vše rychle a hladce. Pan Rasfisar je celý šťastný a líčí nám, jaké problémy mu obvykle dělají.
Za chvíli se otevírají ocelová vrata s obrovským zámkem a jsme v Iránu. Vyplňujeme formuláře a předáváme je přísnému pánovi u počítače. Ten nám je hned vrací a něco persky dodává. Naštěstí je tu Hilda, dcera našeho ochránce. Ta přepisuje naše podivná jména do jim tak přirozených vlnovek. Nyní je již počítač IBM ochoten nás zaznamenat.
Mezitím se ženské převlékají. Jitka si natahuje na sebe šaty, které si doma ušila speciálně pro tuto příležitost. Původně byly nad kolena, ale v Turecku si je pak radši prodloužila až nad kotníky. Hilda strká svojí džínovou bundu do batohu, usměvavá tvář umělce na tričku mizí pod dlouhým kabátem, ze kterého jen dole vyčuhují pruhované džíny a avantgardní boty na vysokém podpatku. Kožené šňůrky na krku a na zápěstí jsou jen částečně překryté kabátem a nehty nalakované jasně červeným lakem září na celníky. Ptám se, zda nebude vadit satanistický prsten, ale Hilda tvrdí, že ne. Přitom si strká do kapes karty na poker, do rukávu srolovaný časopis s populárními zpěváky a za pas obrázky fotbalistů. Pak s hrůzou zjišťuje, že rozparky na černém kabátu sahají až k pasu. Jitka hned vytahuje jehlu a nit a rozparky Hildě zašívá na snesitelnou míru. Vlasy s trvalou, která v Iránu také samozřejmě není povolená, jí strká pod šátek. Na oplátku Hilda ukazuje Jitce, jak si správně uvázat šátek.
Celkem hladce procházíme pasovou kontrolou. Tím se dostáváme do další místnosti s několika nekonečnými frontami nebo spíše hromadami krabic, pytlů, tašek a se spoustou otrávených lidí. Tatík Rasfisar obhlíží situaci a oznamuje nám, že někteří lidé tu už čekají třetí den.
Zařazujeme se do expresní fronty pro cestující s méně než pěti taškami. Jdu hledat záchod, a jsem okamžitě lapen sympatickým Íráncem. Ten mne převádí na druhou stranu hranice (!) a cestou se mě přátelsky vyptává, jak se jmenuji, odkud jsem, co dělám, jaké je u nás teď právě počasí a podobně. Když jsem mu na všechny otázky správně odpověděl a prošel tak testem bez trestného bodu, oznamuje mi slavnostním hlasem: „Záchodky jsou zde!“ a propouští mě. Tatík Rasfisar se mě po návratu ptá, o čem jsem hovořil s tím agentem tajné policie. A já trouba jsem ho považoval za kámoše! Zřejmě mě stačil během našeho hovoru ještě dvakrát zrentgenovat a odeslat kopii mého mozku do ústředí.
Čekáme už asi hodinu a pak frontu z moci úřední přeskakujeme, protože taťka Rasfisar tu má známého celníka. Zavazadla nám prohlížejí jen zběžně, ale naši cestovatelskou knihu pečlivě prolistovávají, jestli v ní nejsou nějaké nahotinky.
V místní bance deklarujeme naše dolary. Bohužel podle jejich zákonů nám zapisují částku k vízům do našich pasů. Má to tu výhodu, že nám při výjezdu ze země nebudou orgány dělat problémy. Nevýhoda je ta, že si každý v našich pasech může přečíst, kolik si s sebou vezeme peněz.
Sedáme kolektivně do taxíku a popojíždíme o kilometr. Tady vše zase vyndaváme a poponášíme o pár metrů přes bránu. Pak zase všechny cpeme zpět do téhož auta a svištíme do města Maku - 35 km.
Čas se posouvá o jeden a půl hodiny dopředu.
Ubytováváme se ve státním hotelu Maku Inn, který je prostorný a čistý. Jsme tady vedeni jako hosté pana Rasfisara, takže za pokoj pro nás dva platí jen 10 000 riálů (2,5 US$). Pokud by jsme tu byli sami, stálo by nás to mnohem víc a rovnou v dolarech.

Čtvrtek 28. 9. Turecká hranice - Teherán 18 h, 890 km

Vylézáme z postele. Ženské jdou na snídani a my chlapi jdeme shánět lístek na autobus do Teheránu. Takhle to tedy v Iránu chodí; chlap je ženě nadřízený, a proto se o ní a celou rodinu musí starat. Žena musí svého manžela poslouchat, starat se o domácnost, ale jinak nemá skoro žádnou zodpovědnost.
Celkem snadno sháníme lístky na odpoledne. Máme tedy ještě spoustu času. Vracíme se do hotelu s náručí ovoce a teprve teď máme i my nárok na snídani. Otec Rasfisar ještě odchází vyměnit nějaké peníze. Sedím u stolu se samými ženami a jako jediný ještě jím. Jako desert si dávám hroznové víno a mladá Hilda začíná být nervózní. Matka ji napomíná. Tím mi dochází, že se čeká na mne, protože se nesluší, aby se žena zvedla od stolu jako první. Nechávám tedy jídla a vstávám, jako že končím. Všechny tři ženy okamžitě vyskakují a s úlevou odcházejí do svých pokojů. Zase si sedám a nerušeně pokračuji v jídle.
Tatík se vrací s penězi, které vyměnil na černém trhu. Tak jako v každé zemi, kde vládne nesvoboda, tak i v Iránu kvete černý trh s penězi. V bance dostane člověk za své dolary o čtvrtinu méně než na černém trhu. Paradoxní je i postoj vlády k americkým dolarům. Oficiálně je dolar nazýván Velký Satan a představuje nástroj moci imperialistických zemí v čele s USA. Přesto musí cizinci platit dolary ve všech státních hotelích a restauracích. Jistě je to proto, že se vláda snaží stáhnou co nejvíce Velkých Satanů z oběhu a tím zasadit imperialistů smrtelnou ránu. Později mi jeden Íránec vysvětluje, že název Velký Satan je v rozporu s jejich vírou. Je-li velký satan, musí tedy existovat i malý satan. A satan přeci nemůže být malý.
Tatík Rasfisar mi dává riály za dvacet dolarů, které jsem mu předtím dal (1 US$ = 4000 riálů). Teď konečně máme první riály na útratu, ale naši ochránci nás stejně nenechají za nic platit.
Odpočíváme. Jitku postupně začíná bolet v krku, dostává rýmu a celkově se cítí jako při chřipce. Důsledky aklimatizace.
Ve tři hodiny odpoledne odcházíme na autobusové nádraží. Náš autobus kdysi býval velmi luxusní, ale dnes je už trochu omšelý - zašlá sláva šáha.
Po dvou hodinách jízdy zastavujeme u vojenské kontroly. Všichni jsou bez problémů zkontrolováni. Jen naše pasy jsou podrobeny důkladné prohlídce. Voják si v nich dlouho listuje. Pak se nás ptá na jména a odkud jsme. Samozřejmě, že si všímá i zápisu o deklaraci dolarů, který nám moudře zapsali na hranici k vízu. Nakonec se jde poradit s velitelem.
Vedle našeho autobusu stojí nákladní auto. Vojáci pečlivě kontrolují náklad rýže. Nakukují dírami mezi pytli, jestli tam řidič něco nepašuje. Z okna autobusu sleduji práci vojáků. Při tom se snažím vydolovat párátkem zbytky snídaně ze zubů. Nikdo se mezi pytli neschovával, a tak může auto pokračovat. V tom okamžiku se mi párátko mezi zuby zlomilo. Než se mi podařilo úlomek dostat ven, rozbolely mě všechny zuby. Voják se vrací s našimi pasy a i my jedeme dál.
Brzy se stmívá. Jitku bolí celé tělo, teče jí z nosu a bolí jí hlava. Mne bolí zuby pořád víc. Můj soused přes uličku se cpe slunečnicovými semeny. Každé semeno napřed dvakrát rozkousne, jádro spolkne a šlupky vyplivne na zem. Snažím s nevnímat zvuk jeho zubů drtících semena, ale stejně mne pokaždé píchne v zubech.
Po cestě několikrát zastavujeme na občerstvení. Otec Rasfisar se o nás i celou rodinu vzorně stará. Kupuje nám jídlo, všechno platí a vždycky stojí opodál. Sám ani nemá čas se najíst.

Pátek 29. 9.

V 6 hodin ráno dorážíme do Teheránu. Rodinka nás zve k sobě. Argumentují tím, že je pátek a tudíž všude zavřeno, stejně jako u nás v neděli. Po dlouhé cestě jsme celí zničení, a tak se rádi necháváme přemluvit. Tatík Rasfisar přivolává taxikáře. Ten se hned ochotně chápe našich zavazadel a okamžitě kráčí ven z nádraží ke svému autu. Značný kus za ním jdu já a daleko za mnou všichni ostatní.
U východu z nádraží se na mne vrhá tlupa taxikářů. Jeden přes druhého na mne řvou a nabízejí své služby. Kroutím hlavou, že je nechci. Pak si ale vzpomínám, že na Středním Východě se kýve 'ne' tak, že se trhne hlavou nahoru, jako u nás na pozdrav. Zavrtění hlavou, jak to děláme my, znamená 'nevím'. Vrtím a kývu hlavou na všechny strany a marně při tom vyhlížím ztraceného taxikáře s našimi zavazadly. Konečně přichází i tatík Rasfisar, zahání lačné taxikáře a sedáme do našeho taxíku, který nám právě přijel naproti z druhé strany parkoviště. Ujíždíme ulicemi Teheránu směrem k horám na severu. Všímám si, že auta kolem nás jsou většinou dvacet let stará, ale protože tady skoro vůbec neprší, jsou celkem v dobrém stavu. Také systém dálnic je poměrně dokonalý, i když od dob šáha poněkud zanedbaný.
Taxík zastavuje před velkým domem, posledním v řadě na úpatí hor. Tatík Rasfisar vykládá zavazadla na chodník a naznačuje mi, ať je tam také nechám, že prý se už o ně sluha postará.
Apartmá naší rodiny je ve druhém patře. Klíče jsou někde na dně tašky a tak zkoušíme zvonit. Po deseti minutách konečně matka klíče nalézá a otevírá. Při tom přistihujeme jejich syna, jak zmateně pobíhá po bytě a likviduje stopy týdenního běsnění. Ten však okamžitě nasazuje nevinnou tvář a tvrdí, že neslyšel žádné zvonění. Prohlížíme si s Jitkou starožitné vybavení jejich bytu, které je kombinováno s nejmodernější elektronikou. Mezitím ženy uklízejí, aby je hosté nepomluvili.
Syn Hilbot, česky Hrdina (21 let), je nesmírně šťastný z naší návštěvy a nehne se ode mne na krok. Hned mne táhne do svého pokoje a ukazuje mi fotku svojí 'přítelkyně'. Chce, abych mu řekl, že je krásná. Vysvětluje mi, že si jí chce vzít, protože je to ta pravá, ale rodiče prý nemají pochopení. Jednak je chudá a jednak mu rodiče chtějí vybrat jinou nevěstu, pokud možno z rodiny, aby se majetek nedělil. To bude však, až dostuduje vysokou školu strojní, tedy za dva roky. Zatím se prý má soustředit na studium. Hilbot vysunuje bojovně bradu a povídá: “Uvidíme!“
Snídáme a jdeme spát.
Osvěženi se probouzíme kolem poledne. Obědváme a při tom zjišťujeme, že na nás byla uvalena přísná výkrmná dieta.
Odpoledne jdeme na návštěvu do bývalého šáhova paláce, který je v sousedství. Jedná se o komplex budov v krásném parku na úpatí hor. Budova, která sloužila jako letní sídlo šáha, byla zachována v původní podobě. Jen dnes nese název 'Lidové muzeum'. Obrovské místnosti vybavené tím nejlepším, co se dá za peníze koupit. Čínský porcelán, benátská zrcadla, japonské vázy, křišťálové lustry z Československa a samozřejmě perské koberce ode zdi ke zdi. Skupině tkalců trvá několik let vyrobit jeden hedvábný o ploše 150 m². V každé místnosti je koberec jiného vzoru, ale všechny jsou nesmírně krásné. Škoda, že se tady nesmí fotit! Večer diskutujeme o situaci v zemi. Tatík začíná každou větu: “Jó, to za šáha…“ Dozvídáme se, že má jedenáct sourozenců. Původně jich bylo 17, ale pět jich zemřelo. Pochází z oblasti Ázerbájdžán na severu země a je tedy tureckého původu. Tvrdí, že Turci jsou v Iránu bohatí a proto neoblíbení. O islámu se odmítá bavit. Muslimem se prý necítí a o islámu nic neví. Podle jeho názoru je dnes v zemi asi jen 20% skutečných muslimů. Zbytek lidí se tak jen tváří, aby nepopudili, ale ve skrytu si žijí po svém. To jeho manželka Susan je mnohem pobožnější, ale ta se se mnou, jako s chlapem, moc nebaví.
Pyšně nám pouštějí na videu íránskou svatbu, která se udála v rodině před rokem. Nevěsta je krásná a ženich poněkud nesvůj. Oba jsou z bohatých rodin. Akce se koná v domě otce ženicha. Pozváno je přes 1000 hostů.
Ženich a nevěsta sedí vedle sebe na židlích. Nad jejich hlavami drží družičky vyšívanou látku posetou květinami, jako střechu. Početné obecenstvo bez dechu naslouchá immánovi, který čte arabsky slova prorokova z koránu. Pak se ptá nevěsty, zda si bere dobrovolně zde přítomného Rézu. Nevěsta mlčí. Je zvykem, aby nevěsta dělala okolky. Immán se znovu ptá. Nevěsta není z levného kraje a tak stále mlčí. Ženich polyká na prázdno. Immán se ptá naposledy a nevěsta konečně říká své „ano“. Dav hostů propuká v jásot. Immán ochlazuje jejich nadšení a vysvětluje jim, že je třeba se ještě zeptat ženicha. Ten ale rád souhlasí. Immán předává korán novomanželům a oni postupně čtou vybrané pasáže, zřejmě jako přísahu věrnosti. Celá ceremonie proběhla v arabštině, tudíž většina z přítomných má jen mlhavou představu o tom, co si budoucí manželé vlastně slíbili. I ženich s nevěstou prostě jen přečetli arabské písmo, které mají perština i arabština společné.
Další bod programu je rozdávání darů. Hosté přistupují postupně k novomanželům a osobně předávají dar. Většinou je to zlatý řetěz pro nevěstu, zlaté hodinky pro ženicha nebo pár zlatých mincí. Ženich má brzy na rukách hodinky až k ramenům a nevěsta ke konci vypadá, že bude brečet. Na krku se jí prý navršily 2 kg zlatých řetězů. Do rána pak vyhrává živá kapela, tancuje se a rozhazují se papírové peníze.

V jedenáct večer nás konečně pouštějí do postele. Od zubů mě bolí půlka hlavy a Jitka se taky cítí mizerně.

Mapa cesty do Indie

Fotky

Zpět na
uvodní stránku

Díl: 1 2 3 4 5

Další část