---

     Patří k prvním posluchačům pražské FAMU, kterou absolvoval v roce 1951.
     Nejprve natáčel ve spolupráci s Vojtěchem Jasným dokumentární snímky (absolventský film Není stále zamračeno, Neobyčejná léta, Lidé jednoho srdce) v Československém armádním filmu. Společně s Vojtěchem Jasným debutoval i v oblasti hraného filmu v roce 1955 filmem Dnes večer všechno skončí. Poté spolupráci s Vojtěchem Jasným ukončil a oba se osamostatnili, nicméně Kachyňovi zůstala nadále vojenská a válečná oblast a natočil ještě několik filmů z tohoto prostředí (Ztracená stopa, Tenkrát o vánocích, Král Šumavy a Práče).
     Film Práče, zobrazující příběh malého chlapce, který se ocitl mezi vojáky, tvoří určitým způsobem pojítko mezi další epochou Kachyňovy režijní tvorby, kdy se věnoval příběhům, jejichž hlavními hrdiny byly právě děti. Scenáristicky se na těchto snímcích podílel ve většině případů Jan Procházka. Z jejich vzájemné spolupráce vznikla tzv. "pubertální trilogie" o osudech dospívajících dětí (Trápení, Závrať, Vysoká zeď).
     Ve svých dalších filmech Karel Kachyňa i Jan Procházka rázně otřásli mýtizovaným národním charakterem, když se pokusili o nevšední pohled na poslední dny druhé světové války nejprve očima malého chlapce Olina ve filmu Ať žije republika a o rok později pohledem mladé vdovy Kristy ve filmu Kočár do Vídně. Ta je donucena německým vojákem, aby ho spolu se svým zraněným druhem odvezla ke státním hranicím. Závěr snímku, kdy partyzáni německého vojáka zabijí a Kristu znásilní, vyvolal řadu nesouhlasných projevů z nejvyšších vládních kruhů a soudruh prezident Novotný prohlásil, že "takový film národ nepřijme".
     Spolupráce Karla Kachyni s Janem Procházkou pokračovala i nadále snímky Noc nevěsty, Vánoce s Alžbětou, Směšný pán) a vyvrcholila snímkem Ucho, který již nebyl v době počínající normalizace vůbec vpuštěn do distribuce. Jan Procházka v něm totiž napadl praktiky tehdejších mocných, kteří k odhalení třídního nepřítele používali často odposlouchávací zařízení, tzv. "štěnici". Jednu takovou nalezne hrdina filmu po návratu z vládní recepce ve svém bytě.
     Jan Procházka v roce 1971 zemřel a Karel Kachyňa byl nucen, aby se veřejně zřekl své dřívější spolupráce s ním a jejich společné filmy skončily v trezoru.
     V roce 1970 natočil Kachyňa adaptaci románu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže. Přestože autorem scénáře byl ještě Jan Procházka, v titulcích byl již uveden Ota Hofman.
     Navzdory svým politickým proviněním z let šedesátých nemusel Kachyňa opustit Filmové studio Barrandov a během sedmdesátých let natáčel převážně filmy pro děti a mládež (Už zase skáču přes kaluže, Láska, Vlak do stanice Nebe, Robinsonka, Pavlínka, Škaredá dědina, Smrt mouchy, Malá mořská víla, Setkání v červenci). Jedním z vrcholných snímků této série je film Lásky mezi kapkami deště, obraz pražského Žižkova třicátých let.
     Podle literární předlohy Adolfa Branalda Vizita natočil dva snímky. Příběh bacilonosiče Prepsla Pozor, vizita! a Sestřičky.
     Již v roce 1979 zpracoval pro televizi povídky Oty Pavla ve snímku Zlatí úhoři a ke stejné látce se vrátil ještě jednou v roce 1986, kdy na základě předlohy tohoto autora vznikl film Smrt krásných srnců.
     Ve Smrti krásných srnců hrál hlavní roli, tatínka Poppera, Karel Heřmánek. Ten byl obsazen do titulních rolí i v dalších Kachyňových filmech Dobré světlo a Kam, pánové, kam jdete?
     Po listopadové revoluci 1989 natočil Kachyňa nejprve koprodukční příběh z koncentračního tábora Poslední motýl. Nakonec se objevily v kinech i původně pro televizi připravované snímky Kráva a Městem chodí Mikuláš. S úspěchem se setkaly i snímky Fany a Hanele podle předlohy Ivana Olbrachta.
     V roce 2002 se na televizní obrazovce objevil zdařilý snímek z prostředí vesnického fotbalového mužstva a jeho fanoušků Kožené slunce.

---