Filmové umění usilovalo několik prvních let od svého vzniku o získání rovnoprávného postavení mezi ostatními uměleckými druhy. V té době byl mnohými film chápán jako svébytný samostatný druh umění, mnozí jej naopak považovali za pouhý prostředek jarmareční či pouťové zábavy. Vývoj v dalších letech dal za pravdu zastáncům názoru, že film je samostatné umění.
     Brzy se ovšem přišlo na to, že kromě umělecké a zábavné funkce může být filmového umění snadno využito jako nástroje propagandy. Využito a ovšem často také zneužito, jak se zmíním později…
     O takové pojetí filmového umění se zasloužilo několik jeho základních charakteristických vlastností. Zcela určitě je důležitým faktorem v tomto ohledu pojetí filmu jako masového umění. Druhou rozhodující vlastností je skutečnost, že způsob prezentace výsledku umělecké tvorby - v případě filmového umění je to promítání filmu před diváky v kině - nejvíce odpovídá reálnému vnímání světa. To i přesto, že prostor filmového plátna je dvojrozměrný, zatímco skutečný prostor je trojrozměrný. Proto v mnoha případech dochází k tomu, že divák chápe obraz nebo příběh, který vidí na plátně, jako skutečný a ne vždy je schopen po celou dobu sledování filmu v kině mít neustále na paměti fakt, že to co vidí, je iluzí a uměleckou konstrukcí, která se pouze tváří jako pravda. A to je právě vlastnost filmu, která byla mnohokrát zneužita ve formě „znásilnění“ filmového umění pro účely propagace myšlenek některé ideologie.
     Ve 20. století poznamenaly život nejen v Evropě, ale i jinde ve světě, výrazně dva totalitní režimy. Jedním z nich byla nacistická diktatura hitlerovského Německa, druhým komunistická diktatura SSSR reprezentovaná nejprve V. I. Leninem a po jeho smrti nástupcem J. V. Stalinem.
     Pokud zůstaneme v kontextu české kinematografie, je s podivem, že zatímco přímé propagaci fašismu se během celé doby trvání okupace naší země v letech 1939 - 1945, podařilo poměrně úspěšně vzdorovat a během 2. světové války nevznikl u nás žádný snímek, který by otevřeně propagoval politiku nacistického Německa, Komunistická strana Československa se po vítězném puči v roce 1948 znárodněné kinematografie zmocnila ihned a poměrně brzy uchopila její otěže. Film se stal snadným nástrojem pro ovládání mas a pro šíření propagandy KSČ.
     Podobně jako celý národ, lze i činovníky kinematografie a lidi pohybující se v oblasti filmu rozdělit do několika skupin. Jednak jsou zde lidé, kteří se s novými praktikami nehodlali smířit a odmítli se na něčem takovém podílet. Důsledkem jejich odporu bylo většinou znemožnění další tvůrčí činnosti provázené neustálými existenčními problémy. Druhou skupinu tvoří ti, kteří nebyli natolik silní a odvážní, aby přímo vzdorovali. Tvořili tak své snímky pod tlakem a ideologickým dohledem KSČ s tím, že doufali a mnohdy to tak skutečně bylo, že jim po splnění politicky povinných zakázek bude umožněna realizace jejich vlastních námětů či uměleckých záměrů. Třetí skupinu tvoří ti nejhorší, kteří v touze po osobní kariéře a úspěchu zcela otevřeně propůjčili své osobnosti k propagaci komunistické diktatury.
     Ty je ale třeba dále rozčlenit. Jednak zde byli lidé naivní, kteří propadli komunistickým myšlenkám a úsilí o vytvoření ráje na zemi, kde není ani pánů, ani otroků a kde jsou si všichni rovni. Vzhledem k tehdy čerstvým poválečným zážitkům mnohých z nich je třeba jim jejich přístup k věci odpustit. K tomu je jistě zapotřebí zapomenout a vypustit znalosti dalšího vývoje v zemi. Přiznejme si, že v okamžiku, kdy je svět v těsně poválečném stavu, se snadno uvěří myšlenkám o tom, že „přiložíme-li každý ruku k dílu, musíme za pár let postavit nový svět.“ I zákony logiky těmto myšlenkám neodporují - čím víc lidí a rukou, tím rychleji. Problém byl v tom, že realita se s těmito myšlenkami rozcházela. Mnozí propagátoři společnosti, ve které jsou si všichni rovni, totiž velice brzo poznali, že všichni jsme si rovni, ale někteří si jsou rovnější. Zejména je třeba odpustit těm, kteří po otřesení kultem osobnosti J. V. Stalina ze strany Nikity Chruščova v roce 1956 a po postupném odhalování zločinů stalinistické éry procitli ze svého snu a stali se odpůrci komunismu a socialistické společnosti. Zároveň byli schopni přiznat svůj podíl viny a byli připraveni odčinit svou minulost zaujetím nových postojů.
     Nejhorší z nejhorších byli ti, kteří myšlence komunismu a socialismu věnovali vše při vědomí a mnohdy i osobním podílu na zrůdných zločinech nastupující ideologie provázené vězněním či dokonce popravami mnoha nevinných lidí. Hyenismus a činy těchto lidí jsou mnohdy důvodem k tomu zbavit takové bytosti označení „člověk“, neboť lidského na nich není téměř nic. Spíše se svým charakterem podobají dobytku a to si ještě nejsem příliš jist, jestli tímto srovnáním neurážím prasata. Je ale na čase vrátit úvahy do oblasti kinematografie…

---