Když jsem před čtvrtstoletím prožíval své osudové okouzlení filmem, bolívaly mne z toho nohy. Cestu z kina jsem si totiž oklikami prodlužoval, abych zůstal ještě chvíli sám se svým zážitkem, abych se opětovnou soukromou projekcí propracoval k formulaci množství nevysloveného a vyložil si filozofii příběhu. Vzpomínám na ty doby s výraznou nostalgií a často si kladu otázku, proč už mne většina dnešních filmů nedonutí k zamyšlení. Když už k tomu, přeci jen dojde, tak snad jen proto, abych popřemýšlel, proč existuje tolik filmů, které mi neposkytují prostor k úvahám. Uvědomuji si to výrazně na tak zvaných "filmech pro mladého diváka", s nimiž se v poslední době jako by "roztrhl pytel". Udivuje mne, s jakou důsledností se většina tvůrců nimrá v problémech postpubertální generace a přitom v nich nenachází nic obecného, s čím by bylo možné souhlasit nebo o tom diskutovat. Jejich příběhy postrádají filozofii. Snad je to tím, že se omezují na titěrné problémy mladých, které většinou řeší sám život, na citové bolístky a štěstíčka, které jsou ve skutečnosti pouhou rozmarnou předehrou k citelnějším a závažnějším situacím, jež jim život nastolí.
     Když mi dramaturg Václav Šašek nabídl ke zpracování knížku Zdeňka Rosenbauma Krajina s nábytkem, postavil mne před problém, jak naložit s kultivovaným lyrickým vzpomínáním s růžovým koncem, aby neskončilo pouhým konstatováním, že i toto je možné. Nic proti happy endu, ale nesmí být zadarmo. Bohatost a rozmanitost emocionálně silných obrázků předlohy nabízely množství přístupů. Rozhodl jsem se soustředit na motivy, které jsou pro příští vývoj hlavní postavy, Zdeňka, mezní, v nichž vlastní volbou, jež pramení z jeho potřeby zachovat se čestně a zodpovědně a která je zároveň paradoxně lehkomyslná, Zdeněk zvrátí směr svého původního usilování. Nemohu se více o příběhu šířit, abych nezradil princip vyprávění, který počítá s určitým zpožďováním informací, tedy s jistým tajemstvím, na něž by měl definitivně odpovědět příběh sám. Pokud zbude něco pro diváka, považoval bych to za úspěch. Svůj i režiséra Karla Smyczka, který se vyprávění ujal.