Debutový snímek režiséra Karla Smyczka Housata byl natočen v roce 1979 v produkci tehdejšího Filmového studia Gottwaldov poté, co jeho scénář nebyl přijat na Barrandově.
     Scenáristka filmu Irena Charvátová byla tehdy zaměstnankyní Barrandova a na realizaci čekal v té době již její první scénář Skleněný dům, který pak natočil v roce 1981 režisér Vít Olmer. Název scénáře, podle kterého pak vznikla Housata, zněl původně Internačky. To ovšem přišlo tehdejším orgánům příliš vulgární. Irena Charvátová dala literární scénář filmu přečíst Evaldu Schormovi. Ten ho pochválil, ale vyjádřil se, že “je to o současných mladých lidech a takové věci on točit neumí”. A i kdyby uměl, stejně by v té době z politických důvodů pravděpodobně nemohl...
     Dramaturg Josef Vaculík tehdy přecházel z Filmového studia Barrandov do Filmového studia Gottwaldov a protože látka, z dosud neznámých důvodů nedotknutá, stále čekala na Barrandově na svou realizaci, přenesl scénář snímku do gottwaldovského studia.
     Ve své době patřil mezi nejúspěšnější snímky a mnoho filmových kritiků jej tehdy považovalo za nejzdařilejší filmový debut posledních let. O tom svědčí ocenění snímku na Filmovém festivalu mladých v Trutnově, které přišlo krátce po premiéře. Tvůrci si tehdy z Trutnova odvezli Cenu Mladé fronty a Cenu diváků.
     K situaci začínajících filmových režisérů v době premiéry Housat tehdejší debutant Karel Smyczek podotkl:
     “Někdy se nám mladým, kteří dychtíme po svém prvním filmu, nabízejí látky, jež nikdo z těch renomovanějších nechce. I tato šance je lákavá, protože její odmítnutí často znamená, že čekáme dalších několik let na příležitost.”  ¹
     Housata připomněla mnohým svou poetikou i zasazením děje do prostředí dívčího internátu některé filmy vzniklé v československé kinematografii v období šedesátých let. Pokud jde o vykreslení vztahů mezi hrdinkami filmu, jejich tajných snů a nenaplněných lásek doprovázených často prvním životním citovým zklamáním, nelze si nevzpomenout na film Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky či snímek Věry Chytilové Pytel blech, který se pak objevil v distribuci společně s jejím dalším snímkem Strop, pod společným názvem U stropu je pytel blech.
     Všechny role šestnáctiletých učnic byly vzhledem k věku hrdinek obsazeny filmovými debutantkami, které buď byly v době natáčení studentkami konzervatoře nebo nebyli profesionálními herečkami. Jedinou výjimkou byla Yvetta Kornová v roli Marie. Ta se objevila již předtím v některých dětských filmech. Uvážíme-li, že spousta naturščiků se objevila i mezi rolemi dospělých a přidáme-li k tomuto způsobu práce s hereckým obsazením i určitý společensko-kritický podtón snímku, objevují se další prvky, jež nás opravňují ke srovnání s výše citovanými díly.
     Ivana Plíhalová, která v dnešní době působí v angažmá v Moravském divadle Olomouc, na natáčení vzpomíná:
     “Konkurs se uskutečnil v roce 1978. Já jsem se původně ucházela o roli Moniky, nakonec jsem byla obsazena do role, která byla nazvána “zpívající Vendulka”.
     Točilo se v únoru a v březnu roku 1979. Dva měsíce jsme bydlely v Krnově na hotelu a jenom občas jsme jezdily do školy. Hrály tam holky z pražské, brněnské i ostravské konzervatoře a také neherečky. Bylo nás asi kolem dvaceti. Celý štáb byl velmi mladý.
     Nejstarší byl kameraman Jiří Kolín, kterému bylo tehdy kolem čtyřiceti let. Během těch dvou měsíců, co jsme byli neustále spolu, jsme se velice sblížili. Celé natáčení bylo hrozně zajímavý.
     Spousta z nás pak u divadla zůstala. Veronika Gajerová je herečka, Veronika Jeníková je herečka, Irena Visnarová hrála asi dvacet let v Brně v Divadle na provázku, Jaromíra Mílová dneska hraje v Národním divadle. Věra Šindelková dnes dělá inspicentku u nás v Moravském divadle v Olomouci, Eva Lesáková dnes hraje v Divadle Radost v Brně.
     Nepamatuji si, že by během natáčení vznikly nějaké spory nebo hádky. Pak jsem se asi před třemi roky s Karlem Smyczkem setkala v Praze, když se přišel podívat na naše představení a příjemně jsme si zavzpomínali.”  ²
     O příjemné atmosféře během natáčení svědčí i následující píseň, kterou tehdy děvčata složila Karlu Smyczkovi na památku a pravděpodobně zazněla na některém ze závěrečných večírků:

Okolo Suče voděnka teče, vzkázal nám Kája, že už nás nechce. Nechce, ach, nechce, přeje nám nudu, vždyť už z toho filmování má nervy v čudu. Když on nás nechce, nedbáme něho, možná si najdeme housera jiného. Potom si vzpomenem na Káju Smyczka, pro něhož se nám vždy zarděla líčka. Zarděla, zbledla, po sté i poprvé, když řekl: “Cácorko, to je to pravé ořechové.” Dnes se nás zříká, s námi se loučí, snad si i povzdechne, že už to končí.

Prožili jsme dohromady chvíle smutné i veselé, zvláště když jsme filmovali na titulek ……. V jedné scéně zase Ota Veroniku líbat měl. V očích se mu zajiskřilo, jenom co to uslyšel. Při zkoušce, jež povedla se, Kája viděl tam snad sebe, pak se vrátil do reálu: “Chezký, Laco, pro Tebe?” Z toho tedy vyvodíme, že se ani nedivíme, že má Kája strhané už rysy. Dobře věru nevypadá, hůře nežli kdysi. My se ale polepšíme, hnedle všechno napravíme, o taneček poslední snažně ho teď poprosíme.

     Karel Smyczek se v Housatech spíše než na dějovou linii a příběh soustředil na mozaikovité vykreslení prostředí a charakterů jednotlivých postav. Díky mnoha drobným událostem, které se mezi děvčaty odehrají, máme možnost pozorovat život za zdmi dívčího internátu. Na této skutečnosti má jistě nemalou zásluhu autorka námětu a společně s režisérem také spoluscenáristka snímku Irena Charvátová. Irena Charvátová vylíčila své vlastní zážitky, pracovala s látkou, která jí byla známá z osobního života a popisovala jí důvěrně známé prostředí, neboť sama vyrůstala několik let na internátě.
     Přestože hrdinou filmu je celý kolektiv obyvatelek dívčího internátu, do popředí vystupují tři z nich: Marie, Šárka a Monika. Marie se Šárkou mají leccos společného a docela si rozumí, s Monikou obě spojuje pouze to, že obývají ve třech společný pokoj.
     Co se mezi těmito děvčaty ve filmu událo?
     Monika se zamilovala do vojáka Oty, ale dopisy mu za ní píše její spolubydlící Marie. Marie jednoho dne Otovi napíše pravdu a přizná se, že je autorkou jemu zaslaných dopisů ona a ne Monika, jak se Ota do té chvíle domníval. Ota později přijede za Marií, ale Monika rozzlobená na Marii za to, že Otovi napsala pravdu, překazí společnou schůzku Oty s Marií. Citově zraněná Marie neunese své zklamání a při obědě v jídelně způsobí skandál. Ostatní dívky odhlasují udělení výstražné důtky Marii a jediný, kdo se jí zastane, je Šárka. Ta má totiž na incidentu výrazný podíl, neboť svými naivními radami do života udělovanými Marii způsobila, že její kamarádka situaci psychicky neunesla.
     Jednou z příčin, proč si dívky vzájemně nerozumí, je odlišný žebříček životních hodnot jaké vyznávají.
     Marie vzhledem k tomu, že pochází z problémové a rozvrácené rodiny, je ráda, že “vypadla z baráku” a nemá příliš potřebu se zbytečně často vracet domů.
     Jejím protipólem je v tomto ohledu Šárka přicházející na internát z dětského domova, toužící přesně po tom, co se Marii stalo protivným. Šárka, která touží po vlastním životním zázemí, sní o tom, jak si jednou, “až vypadne z intru”, zařídí svůj byt a konečně se poprvé v životě postaví na vlastní nohy. Velikou radost jí udělá mistrová Marková, která ji pozve na víkend k sobě domů. Šárka v pondělí po návratu na internát s nadšením vypráví svým kamarádkám zážitky z právě prožitého víkendu, ale ostatní ji příliš neposlouchají. To, o čem Šárka vypráví, je pro ně docela běžnou záležitostí a nechápou, proč z toho Šárka dělá takovou událost. Radši obdivují nové šaty, s kterými se jim chlubí Monika.
     O rodinném zázemí Moniky se divák příliš nedozví. Každopádně působí jako rozmazlený miláček svých rodičů. Neustále se snaží být středem pozornosti a před ostatními dívkami se vytahuje se svými milostnými zkušenostmi. Chtěla by, aby se svět točil jenom kolem ní a je závistivá. Závidí ostatním úspěch a Marii, která má dobré pracovní výsledky, zpřetrhá ve stroji nitě. Přitom, přestože je poměrně pohledná a snad právě proto má u kluků úspěch, nebyla příliš obdarována rozumem a není ani schopna napsat jedné z mnoha svých lásek, vojákovi Otovi, dopis. Její milostná korespondence je v rukou Marie, která Otovi píše a podepisuje se jako Monika. Tato skutečnost dává prostor pro nahlížení dalších rozdílů v povahách obou dívek. Marie píše Otovi o básničkách, protože má ráda poezii. Vztah mezi klukem a holkou je pro Marii především otázkou lásky a citového vzplanutí. Ovšem Monika k poezii nemá žádný vztah a podle ní jsou tady kluci od toho, aby se měly holky s kým líbat a aby mohli zažívat své první sexuální zkušenosti.
     To, co se mezi těmito dvěmi dívkami odehrává, bylo v dějinách literatury a filmu popsáno již mnohokrát. Je to opět ten věčný konflikt rozumu a citu, ducha a hmoty...
     Kromě tří dívek, které jsou v popředí příběhu, je zaplněn dívčí internát mnoha dalšími postavami. Je zde Blanka, která se zamiluje do staršího muže a po jednom nevydařeném nočním útěku z internátu musí v doprovodu vychovatelky navštívit gynekologa. Je tady Renata v podání Veroniky Jeníkové, které připadá vše, co se kolem ní děje, zvláštní a kromě věty: “To je nějaký trhlý, ne?”, žádnou jinou repliku po celou dobu trvání filmu neřekne. Je tady dívka, která neustále plete svetr a jsou zde také dvě děvčata, která neustále něco čtou. Jedna ze čtenářek má neustále v ruce Mladý svět, druhá si i zuby čistí s knihou opřenou o zrcadlo v koupelně. Tyto dvě postavy se tváří, že to, co se kolem nich děje, se jich netýká a zůstávají oddělené od okolního světa a uzavřené samy sebou ve světě literatury.
     Celou atmosféru života za zdmi internátu doprovází nekonečná a únavná nuda. Dívky svazované tímto neustálým nicneděláním nic nebaví. Východiskem a možností zábavy není ani některý ze zájmových kroužků. A když se pak podaří sestavit recitační pásmo, se kterým dívky vystupují na internátě svých mužských protějšků, je stejně veškeré úsilí zmařeno tím, že se dívky stanou v očích chlapců spíše terčem posměchu, než aby je překvapily svými uměleckými výkony.
     Nad tím vším děním se vznáší přísný dozor internátních soudružek vychovatelek. Jenže jejich rady do života dívky stejně moc nezajímají a neberou si je příliš k srdci. Proto se každé setkání obyvatelek internátu s jeho pedagogickým vedením stane spíše než diskusí nad problémy monologem vycházejícím z úst některé z vychovatelek.
     Chyba je přitom na obou stranách sporu. Vychovatelky, které se snaží udílet dívkám rady do života a mnohdy se tváří jako vševědoucí, se někdy snadno dostanou do bezvýchodné situace doprovázené jejich bezradností. To se stane třeba v momentě, kdy se jedna z dívek při přípravě nástěnky u příležitosti nějakého významného výročí zeptá soudružky vychovatelky: “A, soudružko, kdy vlastně bude ten komunismus?” Vychovatelka zaskočena touto otázkou po krátkém rozpačitém zaváhání odpoví, že to záleží vlastně na všech okolo, tedy trochu i na děvčatech. Příliš přesvědčivě ale v tu chvíli nevypadá a zdá se, že tomu, co řekla, sama příliš nevěří.
     Vychovatelky se tváří, že se snaží dívkám poradit s jejich životními peripetiemi a určitým způsobem takto chtějí zastupovat rodiče svých svěřenkyň, ale když jsou dívky vyzvány k tomu, aby na kus papíru napsali své stížnosti a sdělili, co se jim v internátu nelíbí, dojde k absurdní situaci. Soudružka vychovatelka, která tuto “hru na pravdu” připravila, zároveň jedním dechem upozorňuje na to, že nechce v žádném případě slyšet, že by se děvčata chtěla stěhovat během školního roku z pokoje na pokoj.
     Na jednu stranu je zde vyvíjena snaha o zlepšení situace a o navození příjemnější atmosféry, na druhé straně tak zásadní věc, jakou je možnost dívek samostatně si zvolit, s kým chtějí trávit většinu volného času mezi čtyřmi zdmi, je nepřípustná. A přitom právě to může být jednou z hlavních příčin panujícího napětí. Těžko člověk vyloudí na své tváři úsměv, když je psychicky zdeptán nuceným soužitím s jemu nepříjemným člověkem, který mu byl přidělen vyššími mocnostmi. Protože dívky vychovatelkám příliš nedůvěřují, vrátí se místo stížností pouze počmárané papírky.
     Na podobném útržkovitém mozaikovitém principu, jakým je vystavěn příběh, je založena také práce kamery Jiřího Kolína. Nejsou použity žádné příliš dlouhé záběry a objektiv kamery působí jako znervózněle roztěkané oko, které se snaží pozorovat veškeré dění kolem sebe a bylo by nerado, kdyby mu cokoliv uniklo. Tento postup je patrně nejvíce pozorovatelný ve scénách odehrávajících se na chodbě internátu. Jakmile se z některého z pokojů ozve o něco hlasitější výkřik doprovázející zoufalost své majitelky, která nemůže zase něco najít v nepořádku mezi věcmi, které se na pokoji nachází, přenáší se akce na místo konfliktu.
     Kameraman si umí také příjemně pohrát s detaily. V tomto okruhu jeho práce je reprezentativní scéna, kdy Marie s Monikou ve škole během výuky nedávají pozor a baví se společně o Otovi. Slyšíme jejich hlasy, ale nevidíme jejich obličeje. Místo toho nám kamera umožňuje sledovat pohyb jejich nohou pod školní lavicí. Čím víc rozhovor směřuje ke konfliktu, tím intenzivněji nohy obou hrdinek začínají znervózněle podupávat po podlaze. Záběry nohou jsou kombinovány se záběry školní tabule a ukazovátka vyučujícího, který vysvětluje princip chodu jakéhosi výrobního stroje, což ovšem v této chvíli děvčata ani trochu nezajímá. Mnohem důležitější je totiž to, kdy zase přijede Ota.
     V některých dobových kritikách se objevila výtka, že závěr snímku je příliš pesimistický, že “to byla otázka několika posledních metrů filmu, aby problém svazující nudy exponovaný v začátku byl v závěru obrácen a dokázán nikoli jako zevšeobecnění, ale jedině a pouze jako problém jednotlivce, jehož život nudu přímo podněcuje. Protože každý jednotlivec rozhoduje o své cestě životem i o tom jakými hodnotami jej zaplní. Jedině jeho aktivní přístup - a ne znuděné čekání, co mu život přinese - znamená cestu vpřed.”  ³
     Tato slova byla napsána necelé tři roky po tom, co byl v tehdejší socialistické společnosti v souvislosti s opozičním politickým manifestem Charta 77 a její organizovanou masivní protikampaní Anticharta utužen normalizační proces započatý počátkem sedmdesátých let. Navíc byl citovaný článek otištěn na stránkách Rudého práva, ústředního listu Komunistické strany Československa.
     Nemá smysl přeceňovat politický podtext Smyczkova filmu, protože kromě zmíněné scény, která se odehrává při příležitosti dekorování výroční nástěnky, se žádné výraznější přímé narážky na tehdejší politickou situaci neobjeví. Slova, která autor dobové recenze Miroslav Courton napsal, působí zdánlivě pravdivě a proti jejich obsahu by se za normálních okolností nedalo snad ani nic namítnout. Přihlédneme-li ovšem k tomu, že v té době byl jakýkoli individualismus zcela nežádoucí a důraz byl kladen především na masovou podporu straně a vládě, samozřejmě i ze stran tehdejších mládežnických organizací (Socialistický svaz mládeže), působí slova o jednotlivci, který sám “rozhoduje o své cestě životem” jako z jiného světa.
     Snad je také zajímavé, že nad citovanou scénou, ve které se děvčata snaží nalézt u své vychovatelky odpověď na otázku, kdy nastane na světě komunismus, se údajně tehdejší schvalovací komise kupodivu příliš nepozastavovala. Vadilo ovšem, že hned v samém úvodu filmu je hudební doprovod v podobě moderní anglické písně. Paradoxní ovšem je, že jazyk, kterým se zpívá text písničky ve skutečnosti žádná angličtina není. Jedná se totiž o tzv. “svahilštinu”. To je jazyk, který je angličtině velmi podobný, pokud se týče výslovnosti, ale recitovaná slova nemají vůbec žádný význam a o poselství takového textu se tedy vůbec nedá mluvit.