Hledám dům holubí je film o snášenlivosti a hudba v něm tuto myšlenku vyslovuje velice prostě a jasně. Je svěží, melodická, nikde se nepodbízí. Líbí se mi na ní, jak jde s příběhem. Nebo přesněji: jak cítí vnitřní svět hlavního hrdiny bubeníka Dana - patnáctiletého kluka plného zmatků a touhy po vlastním sebevyjádření. A se stejnou intenzitou pronikla dvojice Michalů - Kocáb a Pavlíček - do holubího světa Danova mladšího brášky Toma. Z knížek Michala Černíka jsem pro ně vybrala krátké songy, ústřední písničku Černík napsal přes noc.
     Texty Novotného k "bigbítům" vznikaly v různých verzích, odhazovali jsme nepodstatné, až se Pepík strefil. S odstupem teď vidím, že jsme si vlastně tak zlehka zkoušeli muzikál. V Holubím domě je padesát minut muziky, většinou zpívané. Část jsme nahráli předem. Při natáčení filmu v exteriérech v Podkrkonoší byla skvělá nálada, protože kluci ty písničky hráli a zpívali s velkým nadšením, přímo jimi žili. Všichni jsme si prozpěvovali: "... a někdy mívám za lubem, že se stanu holubem a polétám si elce pelce do pekelce nad dubem..." Michalové to neměli lehké: museli napsat muziku, aby byla výborná a nevšední, ale abychom současně věřili, že si ji ta vesnická "mjúzik trojka" sama složila i otextovala.
     Na ozvučování Holubího domu je zajímavé i to, že jsme při postsynchronech volili opačný postup. Zpěvák a kytarista Vilém Čok, který všechny Danovy songy nazpíval, přišel potom taky celou Danovu roli namluvit. Má tolik vnitřního temperamentu, že jsme ozvučení zvládli podstatně rychleji, než jak nás limitovala výroba.