Překvapující pokora
Albert Schweitzer (1875-1965)
Křesťan a půst
Mikuláš Biskupec z Pelhřimova
(asi 1385 v Pelhřimově - asi 1460 v Poděbradech)
Cyril Alexandrijský 380 - 27.6.444
Sestoupit do ,,sklepení`` duše
F.M. Dostojevskij (9.2.)
Každý člověk potřebuje polibek a objetí svého Stvořitele
Hildegarda z Bingenu (17.9.1179)
Rytíř ve zbroji Ducha
Ignác z Loyoly (1491 - 31.7. 1556)
Vzdělaní učitelé víry a srozumitelní liturgové
Cyril a Metoděj, 5.7.
Německý bratr
Johannes Mathesius (1504-7.10.1565)
Spustit loď na vodu
Angello Roncalli - Jan XXIII. (1881- 3.6.1963)
Mít naději i tam, kde už naděje není
Terezie z Lisieux 1873 - 30.9.1897
Velký Slovan slova a skutků
Andrzej Javién (18.5.1920 - 2.4.2005)
Vojtěch Slavníkovec, cca 955 - 23. 4. 997
Svatý Willibrord, evropský apoštol jednoty
Willibrord z Utrechtu (658 - 7.11.739)
Žena v pozadí reformace
Katharina von Bora (1499 - 20.12.1552)
Minulou neděli jsme slavili křest Páně. Ve chvíli, kdy jsem se snažil v kázání předestřít tu podivuhodnou scénu u Jordánu, kdy se potkají dva chlapi a přistupují k sobě navzájem s úctou a pokorou u mužů nevídanou, jsem se málem ztratil, i když jsem měl text kázání před očima.
Napadlo mě (byl to takový sen uprostřed bdělosti), že k nám na bohoslužby najednou přišel Albert Schweitzer. Přišel neohlášeně a inkognito. Všichni si ho všimli, protože naše společenství je malé, a tak v něm každý příchozí vyčnívá, a já jsem četl v tvářích lidí tu otázku, kde se tu ten střapatý muž bere. Ale já jsem ho poznal (podle fotografií), sundal jsem talár a řekl, pojďte kázat Vy, ale on řekl, ne, ne, já také potřebuju slyšet evangelium, nechte mě, tak to má být. Ale pak jsem se probral do reality. A říkal jsem si v duchu: To by bylo něco, kdyby se to fakt stalo, i když by to byl samozřejmě slabý odvar toho, co se stalo u Jordánu.
Ježíš tam prokazuje nesmírnou pokoru, protože je naplněný láskou a vedený touhou naplnit, co si Bůh, jeho Otec, přeje. A v tu chvíli dostal tak ohromnou sílu, že mohl opustit své jistoty a takříkajíc vyjít do světa. Ovšem v tom světě byl všude doma, protože ho provázelo vědomí Boží přítomnosti. Vstoupil do veřejného života, mezi lidi, a vstoupil i do našeho života.
Už v dětství mě fascinoval životní příběh Alberta Schweitzera, docenta theologie, který ve třiceti letech po theologii a filosofii vystudoval ještě medicínu, sebral se a odešel do Afriky, aby se stal lékařem lidí, kteří tam bez lékařské pomoci umírali. Vždycky jsem si říkal, že musel mít nejen velkou odvahu, ale i jasnou vnitřní jistotu Boží lásky. Protože ta člověku umožňuje kleknout na kolena. Člověk se tím jakoby dělá malý, aby uznal, že druhý je veliký. Ovšem křesťan si je vědom své důstojnosti Božího dítěte a opravdu se pokořuje jenom před Bohem. Některým církevním autoritám se zdálo, že vůči nim není Schweitzer dost pokorný. Možná proto, že nesestoupili na tak pokornou rovinu víry, jako on, když řekl: 'Nikdo z nás neví, co Bůh činí a co nám lidem dává. Je to pro nás skryté a má to tak zůstat. Občas z toho smíme maličko zahlédnout, abychom neztratili odvahu.'
Svými theologickými názory lidi znepokojoval, a tak, když žádal Francouzskou misijní společnost, která se angažovala v Gabunu, o povolení k činnosti, vzkázali mu, ať klidně léčí, koho chce, ale o svých theologických názorech bude mlčet jako ryba.
Myslím, že Schweitzer se uměl pokořit i před lidmi, a sice proto, že v nich, svých bližních, uměl zahlédnout Boha. Taková pokora prý pozdvihuje vzhůru. O historické kritice Písma možná mlčel, ale jinak Afričanům kázal, a jeho vnitřní postoje a myšlenky získaly ještě větší hloubku a přirozenou autoritu, a on mohl napsat o Bohu: 'Těm, kteří ho poslouchají, moudrým i nemoudrým, se zjeví, v tom, co budou moci v jeho společenství zažít, v pokoji, v díle, v boji i utrpení, a jako nevyslovitelné tajemství zakusí, kdo vlastně je.'
Možná Schweitzer poznal, že Ježíš už v Jordánu sestoupil na dno lidského života, a došlo mu, že to lidské dno se týká i Boha. A když asi toto člověk pozná, tak ví, že se ho týká každá lidská bolest.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 1/2005.
Podobně jako nás čas Adventu upomíná na význam čekání v životě, protože bez očekávání se nemůže nic nového zrodit, tak také doba postní má své napětí a vyjadřuje určitou zkušenost jedincovy duše, která je ale zároveň také zkušeností společnosti jako celku. Proto se stal půst liturgickou událostí, předmětem slavení a kontemplace.
Postní zdrženlivost od určitých pokrmů či jiného požívání však také může překročit hranice svého smyslu. To bylo tématem pro Mikuláše Biskupce z Pelhřimova (asi 1385 v Pelhřimově - asi 1460 v Poděbradech), jejž ekumenické kalendárium připomíná 13. března. Pronikavý a biblicky zásadový teolog ve své Obraně Táborů odpovídá mj. na obvinění, že táborské odmítnutí postů vede k obžerství. Přebujelou a zvrácenou postní praxí byl teolog ve své době znechucen: ,,máme se na pozoru, aby pro přílišné množství nejrozmanitějších postů u křesťanů zavedených a dosud zachovávaných nebyl lid zatěžován, nebo nebyla na něj vkládána břemena bez ohledu na svobodu zákona, nebo aby nepropadl modlářství``. Bylo to pro poddané značná nutriční zátěž (vždyť posty mohly zabrat přes třetinu dní v roce) a sociálně problematická byla i praxe povolených pokrmů: ,,jídla zvláštní, vzácnější, nákladnější a vybranější, pro něž jsou chudí ještě více odíráni, zatímco boháči se přecpávají``. Argumentace se opírá o patristické autority, s nimž vyslovuje jasný požadavek půstu rozumného a spirituálně oprávněného. I toto dávné svědectví je výzvou k novému hledání toho, co znamená křesťanská askeze.
S postní dobou je neodlučně spojen obraz pouště, působiště pokušitelů-démonů. Prožitek pouště je základem pro půst duchovního dosahu. Postními skutečnostmi jsou pocity hladu, žízně, zmatku, citová vyprahlost, duchovní či profesní vyčerpanost a prázdnota, tělesné nepohodlí či jakýkoli jiný stav, který bychom označili jako ,,pohřben zaživa``. Poušť je ale právě také místem setkání se Stvořitelem. Vždyť je to Boží Duch, který vyvádí na poušť, aby mluvil k lidskému srdci obnaženému hmotným diskomfortem k naslouchaní hlasu svého Stvořitele. Bůh k nám mluví o tom, kdo jsme, o našem určení, o smyslu našeho života, který koresponduje s našimi schopnostmi, s naším charakterem ale také s našimi slabostmi a omezeními. Učí nás sebepoznání a dobrému soužití v úzkém i širším společenství.
Ďábel tu pak stojí symbolem pro všechny ty touhy našeho já, které se nezakládají na tom, kdo vpravdě jsme, ale čím bychom rádi byli, jen abychom zakryli svou ubohost, neúplnost, pocit méněcennosti a nevíru, že již ve své holé existenci jsem stvoření pomilování hodné. Ďábel má vždy podmínky: když budeš vlastnit toto nebo umět toto, pracovat tady či vypadat takto, ..., to si pak budeš žít! Bůh mluví jinak: ,,Ještě než jsi byl, počítal jsem s tebou, v matčině lůně jsem tě počal, zdarma jsem ti nabídl plnost života.``
Postní modlářství, jak je zmiňuje i Biskupec, vychází z přesvědčení, že asketický výkon sám je ctností či obětí milou Bohu. Nebo je půst představován jako výkon správné životosprávy a péče o tělo. Je třeba postit se také od takového půstu! A přece patří k vyjití na poušť ,,ctnostná střídmost bez jakékoli pověry``. Mikuláš z Pelhřimova shrnuje: ,,jak usilují o poznání a moudrost, ne-li tím, že ukládají střídmost břichu a hrdlu? Jak se kdo kleští kvůli nebeskému království (Mt 19,12), ne-li tak, že utíná hojný přísun jídel a že si slouží zdrženlivostí? Takový je tedy důvod křesťanského postu.``
Asketická disciplína může být míněna velmi upřímně ba mysticky, a přece nemusí dosíci křesťanské pravdivosti. Doba postní je dobou tázání po pravdě. Je to doba umírání lžím, iluzím a vzdušným zámkům, ale také doba vytrvalosti ve směřování víry či mučednictví pro hodnoty evangelia našeho Pána Ježíše Krista. Nemluvíme jen o svědectvích Písma či o pravdách určité křesťanské věrouky, ale zvláště o poznáních, která jsme přijali v osobním vztahu s Tím, který nás stvořil.
Křesťanští ,,otcové pouště`` hledali v pustině hlas svého nejhlubšího nitra, který je hlasem Boha a zároveň svědectvím o Něm. Ztišili se, aby zaslechli hlas své nejhlubší lidské touhy. Jaká je ta má touha? Prahnu po tom, abych byl nedostižným, soběstačným, abych sám byl Bohem? Nebo je to touha po společenství - po církvi, ve které se zjevuje Bůh a má neúplnost je doplněna bližními? Co praví hlas mého nitra? Toto a toto musíš skrýt, tím a tím být, toto udělat, ..., abys byl přijat? Nebo je to hlas, který volá ostatní do pravdivého společenství se mnou, protože přiznáním své neúplnosti vytváříme vzájemně prostor ke spočinutí? Ten vnitřní hlas už není neurotickým nutkáním k zakrývání osobní neúplnosti, prázdnoty a strachu z bytí se sebou samým. Je pravdivým sebevyjádřením ke společnému prospěchu církve.
Na poušti se vracíme k sobě samým, čímž se zároveň vracíme k Bohu, který snímá pouta nehodná člověka: pouta pochybností a nutkání k neustálému sebepotvrzování, pouta sebezajišťování a sebeobrany. Na poušti se vracíme k sobě samým, abychom ve svém nitru objevili prapůvodní pouta lásky a přátelství, v nichž paradoxně jsme svobodní a bezpeční.
Zkusme křesťanskou askezi pojmout tentokrát jinak: nezdržujme se jídla a pití, ale zdržme se toho, co nejsme!
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho číslech 3/2005.
Před šedesáti lety (9.4.1945) byl po Velikonocích ve Flossenburgu zastřelen evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer. Byl popraven po dvouletém veznění za účast na spiknutí na Hitlera. Výročí jeho smrti se zapíše do řady událostí spojených s koncem druhé světové války, které si v tomto jubilejním roce připomínáme. Osvobození Osvětimi, totální rozbombardování Drážďan, pád Berlína a smrt mnoha jednotlivců během posledních předlouhých měsíců, které zbývaly do konce nejstrašnější války v lidských dějinách. Všechna tato výročí znovu a znovu otevírají otázky po smyslu lidského utrpení a odporování zlu.
Bonhoeffer byl členem tzv. Vyznávající církve, menšinového proudu v Německé evangelické církvi. Po stránce teologické se jednalo o hnutí konzervativní, které se bránilo revizi reformačních a obecně křesťanských vyznání. Vyznávající církev z počátku odmítala ,,obětovat`` Hitlerovi a jeho režimu, ale později byl Bonhoeffer stále více zklamán kolísavostí jejího vedení. Utvrzuje se v přesvědčení, že je třeba vystoupit proti Hitlerovi a odstranit ho v zájmu německého národa a státu. Nebyl v této věci dlouho rozhodnut a žil ve velké nejistotě. Rozpoznat zlo a vystoupit proti němu je pro každého člověka těžký úkol, zejména je-li spojeno s rizikem veznění a smrti, které se v případě Bonhoeffera naplnilo jeho uvězněním 5.4.1943 po selhání atentátu na Hitlera.
V cele vězení píše dopisy a promýšlí otázky, které výrazně ovlivnily poválečnou teologii. ,,Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím je dnes (v nenáboženské době) pro nás křesťanství, kdo je pro nás Kristus``. Přestože až do začátku války je pro něj Bůh, ten, který ovlivňuje vše, z vězení nepíše o všemohoucím a náboženském Bohu, ale o Bohu trpícím, bezmocném a bezbranném. Život s Kristem znamená bytí pro druhé. V utrpení nedělá rozdíly mezi věřím a nevěřícím: Lidé jdou k Bohu vždycky, když bída je drtí, o pomoc volají, o záchranu z nemoci, viny a smrti. Křesťané, pohané, všichni v tom jsou stejní.
Bonhoefferova nenáboženská interpretace vyvolala i mnohé polemiky. Pro některé je výrazný zlom, který představují jeho myšlenky z vězení, jen epizodou v životě luterského konzervativního teologa, nikoliv modernisty, jiní toto období považují za jeho myšlenkový vrchol a snahy o utlumení jeho závěrečných tezí považují za nepoctivé.
Hrůzy války dokáží rozbít každou jistotu a zejména neuchopitelné náboženské hodnoty. Bonhoeffer ale víru neztrácí. Naopak - je mu posilou. Slouží bohoslužby pro spoluvězně, píše modlitby. Znamení kříže je mu útěchou. V dopise příteli vzpomíná na svůj velikonoční pobyt v Římě, na liturgické obřady, které na něj udělaly velký dojem. Není to tedy člověk, který by bořil náboženský kult. Nebrání se ale ,,dospělostí světa, který ztratil pracovní hypotézu Boha``. Nechce zahnat člověka do kouta, do mezních lidských situací, kdy se složí pod ranami osudu a nezbývá mu nic jiného než náboženská útěcha. Zneužití lidské slabosti je pro něj nepoctivé. Evangelium je poselství radosti a má ovlivnit člověka v jeho síle nikoliv při smrti a hříchu.
Bonhoeffer ovlivnil i české evangelické prostředí. Pro jeho nenáboženskou interpretaci se ujal termín ,,civilní`` int. a ovlivnil i hnutí tzv. Nové orientace. Předseda CB a ERC Pavel Černý píše v Et-Kj 5/05: ,,Jestli v dějinách evangelizace něco totálně selhalo, tak to byla demytologizace biblické zvěsti a tzv. civilní interpretace``. Novou orientaci označuje za starou. Má pravdu? Myslím, že ne. Křesťané mají stále sklon hlásat evangelium člověku v jeho slabosti. To, co Bonhoeffer odmítal. Hledat způsob jak civilně a nenábožensky oslovit člověka smysl má a Bonhoefferův život dokládá, že to nemusí znamenat totální změnu náboženských hodnot.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 4/2005.
Někdy se nám zdá, že jsme osamocení, a Bůh že je daleko jako vesmír. Do vesmíru však vystrkujeme své růžky poznání, a někdy si myslíme, že jsme i Bohu porozuměli.
Pierre Teilhard de Chardin byl přesvědčen, že vesmír a člověk (lidstvo) tvoří jeden organický celek, jedno úžasné drama, daleko hlubší, větší a tajemnější, než si dovedou představit tradiční theologové, když mluví o Božím stvoření, a zároveň daleko jednotnější, celistvější a naléhavější, než připouští věda.
Pokusil se vytvořit či promyslet teorii, takový společný myšlenkový rámec, ve kterém jsou věci méně od sebe oddělené, než jak to známe, a mají v něm místo i docela rozporuplné zkušenosti - od vědeckého poznání přírody, člověka a lidské společnosti až po náboženskou zkušenost lásky, smyslu, poslání a niterného spojení s Bohem. Rozdílné lidské zkušenosti se mají setkat a doplnit, aby umožnily člověku smysluplně jednat.
Teilhard promyslel například dvě známá, ale dosud nezpracovaná místa v Písmu: Vyznání z Ž 8 ,,Jen maličko jsi ho (člověka) omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš.`` - a slovo z epištoly Římanům: ,,Veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.`` (8,22)
Člověk je podle Teilharda jako špička, bod na pyramidě vesmíru, a nakolik to táhne k Bohu, natolik je člověk v tom dobrém Božím řádu, podle kterého se i celý vesmír proměnit. Přišel s odvážnou tezí: Člověk nemůže nechat svět (a kosmos, vesmír) okolo sebe napospas svému osudu (samovolnému vývoji), má se jej ujmout - nejen tím, že bude chránit životní prostředí, ale i v tom smyslu, že svět a vesmír, který se vyvíjí, má smysl a cíl, k němuž může dospět jen vědomým úsilím myslících a jednajících lidí. Všechno je pod nohama člověka, tedy i všechno je na něm. Je tu myslící člověk, který ví (nebo aspoň může vědět), co se s ním a kolem něho děje - a je to tedy právě on, kdo by měl hledat cestu dál. To, že by lidstvo mělo dát své ,,mozky`` dohromady, se nemá dít proto, že se to musí, ale z lásky a s láskou, která je velikou energií.
Je to tedy varování, abychom na světě nenechávali místo tomu zlému, abychom se neodvolávali na to, že to či ono je vůle boží, třeba když si nevíme rady s tím, že se na nás valí různé katastrofy, abychom v církvi nepošlapávali a nezatemňovali Boží obraz. Boží všemohoucnost je všemohoucnost lásky.
Když říkal Teilhard svým nevěřícím kolegům, že celý vesmír má smysl a cíl, že vrchol vesmíru je v bodu omega, ke kterému to směřuje, souhlasili s ním. Když však řekl, že to je Kristus, byli v šoku. Kristus proniká i veškerou hmotu. A člověk nachází štěstí, když se vědomě ponoří do skutečnosti (do světa, do života) a účastní se na díle nového stvoření. Naše štěstí prý spočívá v opravdovém přijetí tohoto světa.
Pierre Teilhard de Chardin měl zajímavý život - od mládí byl jezuitském řádu, který mu umožnil pilná studia. Sloužil jako profesor na gymnáziu v Káhiře, pak absolvoval pak další studium a byl vysvěcen na kněze. Velmi jej ovlivnila krutá zkušenost z válečné fronty. Ve dvacátých letech se mu několikrát nabízely profesury na pařížských vysokých školách. Jeho řádoví představení si však kladli podmínku: musel by přednášet jen o své vědě, o svých theologických názorech na vztah vědy a náboženství, na vývoj vesmíru a lidstva by však musel mlčet. (Podobně jako to řeklo vedení reformované církve jen o něco později A. Schweitzerovi, když dostával pověření ke službě v Africe.) To bylo však pro Pierra Teilharda nepřijatelné: nechtěl žít dvojím životem - vědce a křesťana. Raději se nechal poslat do Číny. Do Francie se na dlouho nevrátil. Ke konci života pobýval v USA a zemřel v ústraní v New Yorku. Na jeho pohřbu se prý sešlo pět lidí.
Myslím, že kdyby Teilharda byla církev přijala, mohl nám lépe vysvětlit, co vyčetl z Bible. První souborné vydání jeho díla však paradoxně vyšlo v SSSR, a to jen pro vybrané vědce - soudruzi se totiž báli, že by jim svou teorií vzalo vítr z plachet.
Teilhardovu pojetí se dá jistě leccos vytknout - z hlediska theologie a dnes i z pohledu přírodní vědy. Ale např. jeho důraz na to kolektivní a společné (které nám komunisté zošklivili), se dnes ozývá výrazně nejen v biologii a ekologii, ale ve světle globalizace i ve společnosti.
Teilharda jímá radost, že může kázat o tajemství Kristova těla: ,,Čím hlouběji se s Tebou setkáváme, Mistře, tím více se Tvůj vliv ukazuje jako univerzální.`` - ,,Všechna má radost i můj zdar, celý smysl mého bytí a mé radosti ze života spočívá, můj Bože, v tom pro mě základním, že jsem nahlédl Tvé spojení s celým vesmírem.`` - ,,Ty, Ježíši, jsi zjevením svého srdce chtěl dát především prostředek naší lásce, aby se vyhnula tomu, co na našem obrazu, který jsme si o Tobě vytvořili, bylo úzké, ostře oddělené a příliš ohraničené. Ve středu Tvé hrudi nevidím nic jiného než rozžhavenou pec, a čím více na ni hledím, tím více se mi zdá, že všude okolo nás roztávají obrysy Tvého těla, že se rozpínají tak, že jsou větší nade všechnu míru, a tak ve Tvém obrazu nepoznávám žádné jiné tahy než ty ve tvaru zapáleného světa.``
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 5/2005.
Postavy církevních dějin jsou mnohdy pro nás dnešní křesťany těžko pochopitelné, stejně jako období, ve kterých působily. Jejich způsob myšlení se nám může zdát těžko stravitelný. Stejně tak jejich jednání a činy v nás mohou vyvolat rozpaky. A přesto tyto postavy patří do zástupu svědků víry, neboť i tyto postavy s námi tvoří jednu církev napříč prostoru a času. Je dobré si tyto dávné postavy církevních dějin připomenout, už proto, že prostě nejsou mrtvou minulostí. Konec konců, vždyť pořád jde o bratry a sestry ve víře v jednoho Pána, ospravedlněné hříšníky.
Jednou z rozporuplných postav je osoba Cyrila Alexandrijského, alexandrijského patriarchu. S touto postavou na nás skutečně dýchá exotika křesťanských dějin. S ním se nejen ocitáme v dávném pátém století po Kristu, ale také v egyptské Alexandrii, která s tou dnešní má společný snad jen ten název. S ním se dostáváme na pole theologického zápasu, který se může jevit příliš akademickým a odtažitým od skutečnosti.
Cyril byl bojovníkem za pravověří, i když jemu samotnému chyběla hlubší theologická vzdělanost a přesnost pojmového myšlení. Ve svých spisech byl mnohdy protikladný a svými formulacemi se někdy blížil až na hranici hereze, proti které vášnivě vystupoval. Ve svém zápase neváhal využívat všemožných prostředků, nejen theologické argumentace, ale i politického vlivu, kterým jako alexandrijský patriarcha disponoval. Jeho způsob boje tedy nebyl vždy nejčistší, na jeho obranu ovšem nutno dodat, že politické a církevní intriky byly v té době prostě už standardním (nebo alespoň trpěným) prostředkem. Jeho takříkajíc celoživotním nepřítelem bylo učení o Kristu (christologie) ovlivněné konstantinopolským patriarchou Nestóriem, které ve svých důsledcích vedlo k rozdělení dvou Kristových přirozeností, božské a lidské a upřednostnění jedné proti druhé. Sám Cyril karikoval Nestóriovo učení o Kristu, že prý mluví ``o dvou božích Synech''. Je však sporné, nakolik sám Nestórios mohl být označen za heretika. Jako přívrženec tzv. antiochijské theologické školy, svým přísným a racionálním myšlením měl tendence k nebezpečnému upřednostňování jedné z Kristových přirozeností. Je ovšem trochu ironií dějin, že Nestórios zůstává v povědomí křesťanstva jako nebezpečný heretik. Ve sporu mezi Cyrilem a Nestóriem hrála velkou roli dávná rivalita mezi alexandrijskou a antiochijskou theologickou školou.
Cyril nakonec ve sporu zvítězil. Ačkoli jeho argumentace nebyla sice vyvážená (sám inklinoval k druhému extrému), přesto zapříčinila myšlenkový zápas, který nakonec vedl k dogmatu (koncil v Chalcedonu r. 451), kde se mluví o dvou Kristových přirozenostech (božské a lidské) v jedné osobě a jedné podstatě. Dogma, které i dnes spojuje křesťany všech vyznání.
Ač Cyril nebyl pronikavým myslitelem a mnohdy nebyl schopen pochopit pravý obsah myšlenek, proti kterým bojoval, přesto ztělesňuje významnou postavu v řecké theologii a zároveň v křesťanském myšlení vůbec. S ním ovšem také končí období tvůrčí řecké theologie; epocha, v níž se zrodilo mimo jiné nicejsko-konstantinopolské vyznání, ke kterému se hlásí i evangelíci.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 9/2005.
Devátého února si připomínáme - podle termínu smrti jako dne ,,narozenin`` pro věčnost - památku velkého ruského spisovatele a pravoslavného křesťana F.M. Dostojevského. Podobně jako jeho o něco mladší současník S. Freud byl autorem obdivovaným i zatracovaným pro údajnou fascinaci temnými stránkami člověka. Freudovi dodnes vděčíme - přes všechny výhrady k některým jeho závěrům - za zdůraznění hlubinného rozměru naší osobnosti. Dostojevskému za to, že v tomto ,,temném světě`` v člověku nepřestal nacházet duchovní rozměr.
V postavách Dostojevského románů spatřujeme především vtělení autorových hnutí. Nejsou to bytosti z masa a krve, ale ,,věšáky na ideje``. Jímá nás závrať nad rozervaností hrdinů, nad víry, do nichž jsou strháváni, tají se nám dech z intenzity jejich vnitřních zápasů a existenciální důslednosti, s jakou kladou otázky sobě, svým bližním a Bohu. Vyslovují mnohé z toho, co v sobě jako ,,slušní lidé`` držíme na uzdě a pečlivě skrýváme před druhými. Nacházím zde pozvání na cestu k osvobození, které znamená víc než jen katarzi z uměleckého zážitku.
V životě člověka existují skryté oblasti, temná sklepení duše: naše viny, zranění, temné vášně, zklamání... Nejen psychoanalytici, ale také velcí mistři duchovního života ví, že se nevyplatí tuto část naší zkušenosti vytěsňovat. Můžeme se k ní otočit zády jako k brzdě našeho štěstí, ale ve skutečnosti si tak nejen pěstujeme neurózy, ale podvazujeme své duchovní síly a bráníme se možnosti duchovně dozrát. Vzpomeňme jen na Komenského ,,Ráj srdce``, v němž poutníkovo hledání dochází cíle, když se konfrontuje s nepořádkem svého nitra.
Naše hříchy a jizvy, věříme, mají být vykoupeny a proměněny. To ovšem vyžaduje, aby byly nejprve vyneseny z temných zákoutí na světlo (dodejme: Boží lásky). Tento uzdravující proces bolí. Dostojevskij mluví o ,,hrozném utrpení``, které ho stojí žízeň věřit tváří v tvář tolika opačným hnutím, která v sobě nachází. Freudův ,,nepovedený`` žák C.G. Jung zas hovoří o našem stínu, který máme ,,integrovat``, a připomíná starou moudrost, že změnit můžeme jen to, co nejprve přijmeme.
Na začátku postní doby sledujeme Ježíše, který odchází na poušť, místo zápasu s démony a vlastním pokušením. Po vítězství v tomto prvním zápase se Kristus nestává nezranitelným a nad vše lidské povzneseným rekem, ale vyhledává ty, kdo jsou sevřeni vinou, nemocí, osaměním a chudobou. Dokonce i po svém vzkříšení si cestu do nebe ,,prodlouží`` zastávkou v pekle. Právě proto můžeme slyšet evangelium jako radostnou zprávou o osvobození člověka z moci zla a temnot. Nevyzývá nás k soběstřednému ponoru do nitra, ale otvírá výhled pohledu na Boží lásku, ztělesněnou Ježíšovou službou provinilým a trpícím.
Následovat Krista, poslaného ,,obvázat zkroušené srdcem``, také znamená: najít cestu k tomu slabému v nás, k tomu, co je v nás zraněné a pokroucené vinou vlastní nebo cizí. Odpuštěná vina se stává ,,šťastnou vinou`` a naše bolesti místem setkání s útěchou. Zkušenost vlastní slabosti a bezmoci vede k pokoře a otvírá zmocnění milostí. Dozrát k svobodnému lidství pro druhé, citlivosti pro bolesti bližních nelze bez vnímavosti pro vlastní rány.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 2/2005.
Nejvlivnější žena své doby
Hildegarda zemřela ve svém klášteře u Bingenu v roce 1179. Její jméno nebylo zapomenuto - i ona patří k tomu slavnému ,,oblaku svědků``, který nás obklopuje (Žd 12,1).
Hildegarda se narodila v roce 1098 v Hesensku jako desáté dítě ve šlechtické rodině. Rodina ji v osmi letech odložila do benediktinského kláštera. Snad aby se jí zbavila, neboť si s ní nevěděli rady. Od nejútlejšího věku totiž mívala zvláštní, změněné stavy vědomí, kterým dnes populárně říkáme mystická vidění.
Od dětství se těším daru (...) nazírání ve své duši až do nynějška, kdy je mi víc než sedmdesát let, a má duše stoupá - jak se Bohu zlíbí - v tomto nazírání vzhůru do nebeské výše. Vidím však tyto věci nikoliv vnějšíma očima a slyším nikoliv vnějšíma ušima ani je nevnímám myšlenkami svého srdce či zprostředkováním mých pěti smyslů. Vidím je spíše ve své duši, neotevřenýma tělesnýma očima, takže nikdy přitom neupadám do bezvědomé extáze, nýbrž tak nazírám v bdělém stavu dnem i nocí.
Tehdy z toho nikdo radost neměl, ani ona ne. Klášter ovšem umožnil to, co jinde nebylo možné - vzdělání. Hildegarda se učila teologii, historii, fyzice a botanice. Jako abatyše byla osobností, která korespondovala se čtyřmi papeži a dvěma císaři.
Pilná spisovatelka
12. století si zpravidla představujeme jako primitivní, šerou dobu. Do vynálezu knihtisku to potrvá ještě skoro tři sta let! To však Hildegardě nebrání vytvořit rozsáhlé literární dílo: Scivias (popis stvoření světa, vtělení Slova a spasení), Kniha záslužného života (o zápase neřesti a ctnosti), Výklad Benediktovy Řehole, Božská díla (pojednání o lidském těle), Causae et curae (léčitelský spis o příčinách a léčbě chorob), životopisy svatých a mnoho dalších spisů, mezi nimi i komentáře k evangeliím.
Článek o Ignáci z Loyoly na stránkách Českého bratra... No, to už je příliš. Ignáce a jezuity máme přece zařazeny do škatulky ,,tmářství`` (Koniáš pálící knihy). Čeští evangelíci spojují navíc jezuity s pobělohorskou rekatolizací (mimochodem: letos si připomínáme 550 let od příchodu Tovaryšstva Ježíšova do Čech). Jádro osobnosti a díla mladšího současníka Lutherova můžeme ale hledat i v jiné rovině. Podobně jako reformátorům i jemu šlo o duchovní obnovu zesvětštělé církve, přestože na rozdíl od Luthera nebo Kalvína nikdy nepozbyl základní důvěry v církev jako instituci (typicky jezuitský závazek poslušnosti papeži). I on měl pro své překvapivé a z mezí konvenční zbožnosti současníků vybočující pohledy potíže s inkvizicí.
To, v čem může být Ignác pro nás dnes inspirující a aktuální, jsou jeho Duchovní cvičení (Exertitia spiritualis). Ty se ostatně už druhým rokem konají i pod hlavičkou Synodní rady ČCE. Útlá knížečka vlastně není teologickou příručkou, ba ani duchovní četbou, nýbrž vodítkem pro toho, kdo exercicie ,,dává``. Duchovní cvičení jsou esencí celoživotního Ignácova hledání, bojů a rozjímání nad texty Písma (,,tajemstvími života Krista, našeho Pána``). A na ty život důstojníka španělské armády nebyl skoupý. Původně přesvědčený ctitel rytířského ideálu a válečník je v důsledku vážného zranění z bitvy u Pamplony upoután na lůžko. Z nudy sahá také po ,,Životě Kristově`` a životopisech svatých. Na rozdíl od rytířských románů nachází v četbě těchto spisů naplnění a obohacení. Později prožívá vnitřní obrácení, studuje filosofii a teologii a stává se knězem. Shromažďuje kolem sebe skupinu podobně smýšlejících přátel, kteří se stanou základem nového řádu: Tovaryšstva Ježíšova.
Duchovními cvičeními rozumí Ignác ,,každý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, ústní a vnitřní modlitby a jiných duchovních úkonů``, které mají člověku pomoci, aby se ,,zbavil všech neuspořádaných náklonností a aby po jejich odstranění hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše``. Celek exercicií se skládá ze čtyř týdnů, ale dnes se běžně setkáváme i s nabídkou zkrácené podoby cvičení (např. víkendovou nebo týdenní). Exercicie se zpravidla konají ve skupině pod vedením zkušeného exercitátora, nicméně každý účastník má procházet předkládanou látkou k rozjímání vlastním tempem. Podle Ignáce totiž ,,nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně``. Pro dnešního člověka bývá významným prožitkem už samo vybočení z všednodenního shonu a zkušenost ticha, jehož zachovávání je nedílnou součástí duchovních cvičení.
Mnohé prvky, kterými jsou nadšeni dnešní ,,duchovní hledači`` v knihách inspirovaných východní spiritualitou, můžeme překvapivě a najít i u Ignáce přirozeně integrované do prožívání křesťanské víry: modlitbu spojenou s uvědomováním si vlastního dechu, imaginativní způsoby rozjímání, zapojení smyslového vnímání. Rozjímání nad událostmi z evangelií, která tvoří páteř exercicií, pomáhají člověku najít sebe sama v dynamice příběhů, ,,osahat si`` svůj vnitřní terén: svá hluchá místa a prázdná údolí i ,,moruše``, na nichž se jako Zacheus setkává s Boží milostí. Zorientovat se ve svých ,,útěchách`` a ,,neútěchách`` pomáhá rozhodovat se jako svobodný člověk, který se nenechá zmítat momentálními pocity a popudy. Přijmout se celý(-á) s tajemstvím své osobní historie. Prožívat dobrodružství nacházení střípků odpovědí na otázku, kým právě mne Pán Bůh zamýšlel mít, když mi vdechl život...
Ignaciánská spiritualita přitahuje i po staletích, protože zahrnuje celého člověka s jeho životním příběhem, emocemi i tělesností. V tom se shoduje i s poznatky dnešní psychologie. Je silná a zanícená, ,,ohnivá`` (jméno Ignác pochází z latinského "ignis" = oheň). Není sentimentální, nesráží člověka k infantilním postojům, neživí se slabostmi, ale ponechává s důvěrou prostor lidskému zrání. Stejně jako Ignác po svém obrácení zůstal rytířem, byť pod korouhví kříže, tak i my jsme jeho příkladem zváni k následování Krista, které netkví v sebepopření, ale proměně.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 11/2005.
Více informací o exerciciích a jezuitech najdete na www.jesuit.cz.
Svátek Cyrila a Metoděje připadá u nás na 5. červenec těsně před svátek M. Jana Husa. Většina naší populace již dnes nechápe, proč tomu tak je a proč jde dokonce o svátek státní. Proč právě 5. červenec? Vždyť u ostatních Slovanů se slaví sv. Cyril 14. února (zemřel toho dne r. 869), sv. Metoděj 24.května (den jeho úmrtí 885). Pátý červenec je datum uměle stanovené, dnes je můžeme chápat tak, že tyto dva vedle sebe umístěné svátky ukazují na základy křesťanské víry u nás.
Každý školák ovšem ví, že Cyril a Metoděj byli povoláni r. 863 na Moravu, aby tam šířili křesťanství v ,,našem jazyce``. Méně známo už je, proč moravský kníže Rastislav žádal právě u byzantského císaře o učitele víry, zvláště když v jeho době již působili na jeho území misionáři z německých zemí vedle misií ze severní Itálie. Rastislavovi však šlo o to, aby moravská církev byla samostatná, nezávislá, aby nebyla podřízena cizím biskupům. Proto žádal o učitele víry nejdříve v Římě, když nebyl vyslyšen, obrátil se do Byzance.
Byla to zvláštní shoda okolností, která byzantskému císaři i patriarchovi dovolila Rastislavově žádosti okamžitě vyhovět. V Konstantinopoli (Cařihradě) tehdy působil učený muž jménem Konstantin, příjmením Filosof (mnišské jméno Kyrillos, tj. Cyril přijal až těsně před svou smrtí v Římě), který zřejmě již v této době vytvořil zvláštní písmo pro Slovany a pracoval na překladu základních bohoslužebných textů. Toto dílo mělo být využito patrně u Slovanů na Balkáně, ale z nějakého důvodu se misie neuskutečnila. Spolu s Konstantinem byl povolán i jeho bratr Metoděj, v té době představený kláštera, kam se uchýlil po několikaletém působení jako prefekt v jedné ze slovanských provincií. Oba bratři pocházeli ze Soluně, tehdy osídlené převážně Slovany, takže slovanský jazyk ovládali stejně dobře jako rodnou řečtinu.
Když přišli na Moravu, věnovali se horlivě misijní a překladatelské činnosti. Přibližně po čtyřech letech se odebrali do Říma, aby předložili papeži (byl to Hadrián II.) své dílo ke schválení. Tam Konstantin-Cyril zemřel. Metoděj byl poslán zpět na Moravu, aby se tam věnoval řízení moravské církve. Neobešlo se to bez komplikací, neboť Východofrancká říše se nehodlala zbavit svých nároků na vládu nad moravskou církví. Metoděj byl tři roky vězněn, až posléze po zásahu papežově se mohl ujmout definitivně svého úřadu. Učinil tak s bezpříkladnou horlivostí: podle historické zprávy přeložil za pomoci dvou ,,rychlopisců`` celou bibli s výjimkou knih Makabejských, tj. doplnil to, co bylo přeloženo již dříve (evangelium, apoštolní texty, žaltář), církevní zákoník, příručku občanského práva a výbor z kazatelských spisů církevních otců. Za svého života ještě podle některých zpráv pokřtil českého knížete Bořivoje, který za pomoci kněze Kajcha šířil slovanskou bohoslužbu v přemyslovských Čechách.
Metoděj zemřel r 885, po jeho smrti kníže Svatopluk, zřejmě pod franckým nátlakem, jeho žáky vypověděl. Ti se odebrali především do Bulharska (možná i do Chorvatska a do Čech), kde byla příznivá situace pro velký rozkvět slovanského písemnictví. Tam bylo původní Cyrilovo písmo, hlaholice (od glagol ,,slovo``) nahrazeno řeckým písmem, upraveným pro slovanský jazyk, které bylo později nazváno cyrilicí, a které vytvořilo základ dnešního písma zemí slovanského pravoslaví. Nově pokřtěná Rus (988) přijala slovanskou bohoslužbu a písemnictví převážně z Bulharska, ale částečně též z Čech, kde žila až do konce 11. stol.
O počtu a lokalizaci středisek slovanské bohoslužby v Čechách panují pouze dohady, bezpečně je dosvědčen klášter v Sázavě, založený opatem Prokopem. Slovanská bohoslužba tu byla zakázána r. 1096 v rámci tehdejších snah papežské kurie o sjednocení bohoslužebných forem a jazyka. O to, že vztah k cyrilometodějské tradici z povědomí českého národa nevymizel, svědčí žádost Karla IV. tehdejšímu papeži o povolení slovanské bohoslužby v Čechách. Tohoto povolení se mu však dostalo pouze pro jediný klášter v pražských Emauzích, nazývaný též Na Slovanech, kam byli povoláni mniši z Dalmácie, aby naučili domácí řeholníky liturgickému slovanskému jazyku a hlaholskému písmu. Není bez zajímavosti, že z tohoto kláštera vzešel v polovině 15. století zakladatel Jednoty bratrské bratr Řehoř.
Slovanský bohoslužebný jazyk, později nazvaný staroslověnštinou, žil téměř u všech Slovanů, ba v pravoslavných zemích žije jakožto jazyk liturgie až dodnes. Staroslověnština byla vždy dostatečně pružná, aby mohla do sebe pojmout jazykové prvky prostředí, v němž působila (původní jednota slovanského jazyka se postupně rozpadala od 9. do 12. století). Podle řeckého vzoru byla vypěstována ve zjemnělý nástroj vysoké literatury.
Slovanský překlad svatých Písem je jedním z nejstarších překladů do národního jazyka v Evropě. Zároveň byla cyrilometodějská misie ve své době významným mostem mezi křesťanským Východem a Západem.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 10/2005.
Ti, kdo vyučují, budou zářit jako záře
oblohy,
a ti, kdo vedou mnohé ke spravedlnosti,
jako hvězdy,
navěky a navždy.
Daniel 12,3
24. června 2004 se přes značné úsilí ÚV Kostnické jednoty a její místních organizací v Čechách mlčením pomíjelo pětisté výročí reformátora Johannese Mathesia. Pokusme se ho tedy v 501. roce (a mimochodem v roce 1 po přijetí ČCE do Světové luterské federace) trochu rehabilitovat německého reformátora v českých zemích.
Johannes Mathesius (1504-1565) byl představitelem druhé generace druhé reformace. Rodák ze saského Rochlitzu patřil od svého mládi k nadšeným žákům Martina Luthera, kterého poznal v Norimberku a Augspurku nejprve přes jeho teologické spisy. Přestože ve Wittenberku mohl studovat jen dva roky, a to teprve mnohem později, měl k německému reformátorovi velmi blízký vztah. Zachoval pro další generace 487 Lutherových "Tischreden" (výroků u stolu) a stal se prvním Lutherovým životopiscem.
Od roku 1532 do své smrti v roce 1565 působil v mladém hornickém městě Jáchymov - nejprve jako učitel, potom jako farář. Pod panstvím hrabat Schlicků se na jižní straně Krušných hor už velmi brzy prosadila lutherská reformace. Právě v Jáchymově bylo zřízeno vůbec první místo evangelického faráře a také vystaven první evangelický kostel, ve kterém současně s Mathesiem jako kantor působil autor mnoha evangelických chorálů (EZ 252, 352, 511, 646) Nikolaus Hermann.
Jako dlouholetý ředitel latinské školy organizoval Mathesius v Jáchymově školství a nemocnici a postavil také první evangelickou dívčí školu. Po prvním ozbrojeném střetnutí mezi evangelíky a katolíky ve Schmalkaldských válkách - Mathesius byl sám trestně stíhán a vyslýchán králem - poznal: Pokud reformace má přežít a vyvíjet se dále, potřebuje lidi. I v evangelických panstvích vyžaduje prosazování reformace soustředěné úsilí ve školství a vzdělání.
Mathesiovým hlavním posláním však bylo kázat: Tiskem vyšlo 1.500 jeho kázání. Také jeho biografie Martina Luthera má podobu 17 kázání. Neobvyklé úznání zažila v sedmdesátých letech minulého století některá z jeho kázání, když byla znovu publikována Národním technickým muzeem v Praze. Jedná se o sbírku "Sarepta nebo Hornická postila" - 16 masopustních kázání z let 1552-1562, ve kterých Mathesius svým jáchymovským farníkům živě vysvětluje vztah biblických příběhů k světu horníků. Proslulá kniha vyšla do roku 1679 celkem čtrnáctkrát a představuje dodnes prvotřídní pramen pro technologii a historii hornictví a hutnictví v českých zemích.
V lutherských církvích si připomínáme den Mathesiova úmrtí 8. října.
"Protože věčný Syn Boží včetně velkých proroků, apoštolů, biskupů a opatů byl učitelem a Bůh se svými andělíčky chodí také do školy, aby hleděl na mládež a na to jak děti jsou vyučovány, ať se žádný biskup nebo farář nepovažuje za tak vysokého, že by nechtěl mít školy pod svou ochranou."
(kázání 12. 3. 1552, cit. podle Johannes Mathesius, Ausgewählte Werke 4, Prag 1904, str. 44)
Je to jakýsi stereotyp, při němž se o svatodušních svátcích opakovaně přistihuji. Na bohoslužbách čteme o seslání Ducha a vzniku církve - a já se v představách propadnu na Jeruzalémské náměstí a tlačím se mezi zpocenými těly cizinců, abych je spatřil. A pak je opravdu spatřím, s rozpálenými tvářemi hovoří, každý ke svému hloučku, po rusky, po česky, prostě po svém, Jakub, Petr a další, na velkém tržišti světa, jazyků a kultur. Tlumočníci Páně.
A stereotyp? Nuže, narozdíl od svědectví Písem, jsou apoštolé mých představ vždy - nadšení mladíci. Všechno před sebou. Inspirovaní, nekonformní (spíš hippies, než yuppies, než usedlí a spokojení). A přitom byl Petr dávno ženatý. A Matouš zralý muž na vrcholu celnické kariéry. Jupíci! Mé fantazie mi rozpačitě kloužou jako vítr mezi prsty.
"Je to jediný člověk v Paříži, v jehož společnosti zakoušíte fyzický pocit míru" (fr. premiér Schuman, 1945, Paříž)
Prozatím koncil
Vane, kam chce. Řekl Ježíš Nikodémovi, když se ptal na to, co mi také vrtá v hlavě. Jak se to může stát? Změna, nezávislá na věku a pozici, otevření navzdory zabedněnosti církve nebo zabedněnosti dveří. Když v roce 1959 rozhodovali za jedněmi takovými dveřmi kardinálové, kdo bude po Piovi XII. příštím papežem, padla volba na Angella Roncalliho. Mnoho od něj zřejmě neočekávali. Ve Vatikánu se rozneslo, že je ,,papa di passagio``, papež pro přechodné období. Nelze se divit. Roncallimu (přijal jméno Jan XXIII.) bylo v době uvedení do papežského úřadu 76 let.
Zvolením tohoto ,,prozatímního muže`` začala podivuhodná cesta, na jejímž konci stojí největší proměna církve za posledních 400 let, 2. vatikánský koncil. Jan XXIII. sám popisoval myšlenku koncilu jako náhlé vnuknutí - ,,jako když se květ rozevře v nečekaném jaru``, kterého se mu dostalo při jednom z rozhovorů o izolovanosti církve. Je vidět, jaké úmysly vedly papeže k vyhlášení koncilu: je třeba odpovědět na výzvy moderního světa, je třeba vést s ním dialog.
Na prudké otáčení kormidlem nebyla vatikánská kurie zvyklá. První oznámení koncilu v užším kruhu kardinálů vyvolalo jen zaražené mlčení. Mnozí z nich potom dělali vše možné proto, aby k závěrečnému koncilnímu finále nedošlo. Podklady pro jednání, tzv. schémata, která byla kurií připravena, se nesla v konzervativním tónu. Je malým zázrakem, že se přese všechno podařilo Janovi myšlenku koncilu dovést k uskutečnění.
Papež to nespraví
A přitom právě tady narazíme na velký paradox jeho osobnosti. Jan XXIII. nebyl žádným reformátorem. Po svém nástupu prý objevil při probírání osobních záznamů ve své vlastní složce noticku ,,podezřelý z modernismu``. Ve skutečnosti byl však spíše než modernistou knězem srostlým se stávajícím učením církve (yuppie, dalo by se říct). Ještě před koncilem vydal encykliku o kráse a jedinečnosti latiny. A do schémat si předem zapisoval souhlasné poznámky. Domníval se, že koncil tyto podklady schválí již během prvního období.
Hlavní myšlenkové linie koncilu otevřeli jiní, Monti, Suenens. Jan byl jejich myšlenkami nadšen, a s velkou rychlostí si je osvojoval. Jisté ovšem je, že kdyby bylo jen po jeho, dopadl by koncil zcela odlišně. Takový způsob byl však Roncallimu cizí. Po zkušenostech z církevní periférie v Turecku a Bulharsku měl odpor k římskému autoritářství. Věřil, že pravda se nutně projeví evidencí Ducha svatého, načež bude koncilem radostně přijata. A pokud ne, papež to nespraví. Proto se také úmyslně neúčastnil jednání.
,,Naše duše je plná důvěry``
Když došlo během prvního období ke zpochybnění schémat, nastává nejtěžší Janovo rozhodnutí. Od lekáře se dozvěděl, že bude žít již jen několik měsíců. Snad by mohl tlačit na rychlé přepracování schémat. Místo toho pověří Montiho a Suenense přednesením návrhů na úplně novou koncepci. Ví, že se konce nedožije. ,,Měl jsem za úkol spustit velkou, těžkou loď na vodu. Bude úkolem někoho jiného dovést ji do přístavu``.
Jasnozřivě popsal své budoucí rozhodnutí Jan XXIII. v jedné z prvních řečí, kterou koncil ohlašoval. Ani nadosobní tón papežského úřadu neskryje existenciální rozměr výpovědi člověka, který - nevida za horizont svého života - svěřuje svou iniciativu a plody, jež přinese, Duchu svatému.
,,Milovaní! Co záleží na tom, zda uzříme či neuzříme vývoj a konečný výsledek na Své vlastní oči? Naše duše je klidná a plná důvěry. Stačí, že odpověděla na tuto šťastnou inspiraci prostě a přímo a učinila Nás odhodlanými udělat vše a odvážit se všeho pro to, aby uspěl.``
Čas, který si člověk nevolí, zastihl Roncalliho po úvodním (v podstatě bezvýsledném) kole koncilních jednání, 3.června 1962. Zemřel 50 dnů po velikonocích, na svátek vylití Ducha svatého. Vše, co začal, bylo - nyní již zcela - předáno do jiných rukou.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 8/2005.
Terezie z Lisieux - známá také jako Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře - zemřela ve věku pouhých 24 let. Přesto její myšlenky, básně a obrazy inspirují dodnes. Vydávají se její vzpomínky, hrají se o ní úspěšné divadelní hry. Například "Terezka" Divadla Komedie se stala - snad až symbolicky - v rámci cen Alfreda Radoka hrou roku 1997, ačkoli se kvůli tématu divadlo obávalo fiaska. Divadlo Miriam nyní uvádí "Dny noci", hru o posledních měsících sv. Terezie. Jakou sílu osobnosti, jakou pravdivost musela Terezka mít!
Narodila se jako Marie Františka Terezie Martinová v Alenconu v severozapadní Francii. Ve třech a půl letech ztratila matku a otec se poté přestěhoval do Lisieux. Tam v patnácti vstoupila do řádu bosých karmelitek, kde v roce 1890 složila řádové sliby. Dva roky před svou smrtí začala na příkaz představené psát své vzpomínky "Dějiny duše". Napsala také řadu básní a věnovala se i malování.
Kmotrou všech jejích myšlenek a jejím životním tématem se stala pokora. Terezka pochopila ve své době a prostředí tak paradoxní pravdu, že člověk se k Bohu nemůže přiblížit morálním sebezdokonalováním. Odhalila ošidnost dodnes populárního hesla: ,,Člověče, pomoz si a Pán Bůh ti pomůže.`` V duchovním životě nejde o výkony, ale o sebepřijetí, důvěru a sebeodevzdání Boží milosti. Tak se staví po bok Lutherovi, který se také kdysi vzbouřil proti zásluhám a spravedlnosti ze skutků. V zápase o vlastní identitu, integritu a individualitu často nejsme schopni sami sebe akceptovat nebo naopak spoléháme na vlastní síly. Pak nás může srazit na kolena jediné nečekané selhání. Pravé sebe-vědomí roste a zraje skrze sebepřijetí, a to nejen těch kladných, ale i temných stránek. Ty Terezka přes svůj nízký věk bolestně zakusila a popsala jako temnou noc víry, v níž jí ,,napadaly myšlenky nejhorších ateistů``.
Terezka si zvolila ,,malou cestu lásky``, která však byla cestou radikálního sebeodevzdání. Úžas nad Božím ponížením v ní probouzel lásku, která zahání každý strach. ,,Nemohu se bát Boha, který se stal pro mne tak maličkým...miluji ho!`` Toto zvolání patřilo mezi její poslední pozemská slova. Tereziny myšlenky byly reflexí prožitku, nikoli výplodem intelektuálního snažení. Možná právě v tom tkví síla a přitažlivost její výpovědi. ,,Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdce, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče``, píše ta, kterou papež Jan Pavel II. v roce 1997 prohlásil za učitelku církve.
I myšlenky svaté Terezie o naději jsou velmi aktuální. Všem rezignujícím platí její výzva: ,,Nenechávejme věcem volný průběh, abychom uchránili svůj klid, bojujme stále, i když není naděje, že bitvu vyhrajeme.`` Bitvu s tuberkulózou Terezka prohrála brzy. Přesto nepromarnila ani jediný z dnů, který jí byl dán.
Den je živá bytost
Tvor jenž rád by
něco sněd
z tvých skutků
ze tvých modliteb
Obchází kolem
srdce
Někdy
jak žebrák
Jindy jak řvoucí
lev
A chce
být
milován
Pro maličkost jež
věčně
trvá
Stačí jen aby byla
smysluplná
(modlitba sv. Terezie z Lisieux)
Slyšeli jste již někdy jméno Andrzej Javién? Že ne!? Garantuji Vám však, že člověka, který toto jméno používal, znáte! Nebo jste jej alespoň znali. V době, kdy byl tento díl seriálu ,,Cestou z Emauz`` plánován, nebyl rodák z oblasti Beskyd, která se za Rakouska-Uherska nazývala Haličem, ještě úplně na konci běhu svého pozemského života. Lidské plány však často nekorespondují s klikatostí Božích cest a tak bez ohledu na naše redaktorské záměry ukončil mezitím Hospodin jeho životaběh a předal svého svědka z jedné své ruky do druhé. Nic to však nemění na skutečnosti, že svědci vědomé víry v Boží Slovo, kteří žili mezi námi a světci, kterými se všichni máme stát, tvoří jeden Boží lid, poslaný ke všem národům svěd(t)čit o Boží Pravdě, Lásce a Kráse.
Tento Slovan byl od října 1978 znám jak celé křesťanské církvi tak celému světu. V dnešní době, která potřebuje silné osobnosti a vzory hodné následování, se z jeho života zmiňuje právě doba posledních 27 let. Doba jeho opravdu grandiózní práce. Trochu se přitom zapomíná na to, z čeho jeho velikost vyrostla a co pro nás obyčejné a prosté lidi může být výzvou k tomu, že svědkem víry se přes svůj prostý původ, složité okolnosti a prožité neštěstí můžeme stát i my.
Když se 18. května 1920 ve Vadovicích narodil, byla jeho země nezávislá teprve 18 měsíců. Vyrůstal v chudých poměrech rodiny vojenského kapitána ve výslužbě, matku ztratil v deseti letech, ve třinácti mu zemřel starší bratr Edmund a tak většinu jeho dětství prožil pouze s otcem. Když ve Vadovicích chodil na gymnázium, četl každý den na vstupní bráně slova ,,Co je čisté, podobá se nebešťanům; přicházejte čistě oblečeni a čistýma rukama čerpejte pramenitou vodu`` a přemýšlel o úkolu, který člověk dostává od Boha jako dar, a který má žít. V čase dozrávání jej velmi ovlivnil duchovní život jeho otce. Naučil se od něj, že je potřeba klást sám na sebe požadavky a snažit se o plnění svých závazků. Před válkou začal tento mladý sportovec a ochotník studovat polskou filologii a řečnictví. Ve dvaceti letech přestalo Polsko opět existovat, krátce nato zemřel i jeho otec a univerzita byla zavřena. Dál studoval tajně, tajně se věnoval divadlu a pracoval v kamenolomu. V roce 1942 odešel z univerzity a vstoupil do podzemního teologického semináře. Uposlechl tak šepotu tajemného hlasu, kterému se říká povolání.
Pokračoval tak dál přechod od víry zděděné a převzaté, k víře uvědomělé a vyzrálé. Sám pak po letech říká: ,,Šlo o přechod pomalý a postupný, který jsem mohl ovládat jen částečně, zřejmě byl řízen ,,zvnějšku`` souhrou událostí, ale byl také v rovině mého vnitřního života hlubší a plnější než mé vlastní reflexe, volby, odpovědi nebo chápání. Jsem si vědom toho, že v tom dlouhotrvajícím a stále ještě trvajícím procesu nejsem sám.``
Jednou z prvních překážek při studiu teologie byla kniha úvodu do metafyziky. Pro jeho obraz světa však znamenala mnoho. Když po dvou měsících knihu dočetl, nejen že úspěšně složil zkoušku, ale získal nové chápání světa rovné kopernikovskému obratu. Zaujali jej také karmelitánští mystikové. Otázka víry v díle sv. Jana od Kříže se později stala tématem jeho doktorské práce, kterou obhájil v Římě.
Po válce své zkušenosti z kamenolomu, zkušenosti s divadlem orientovaným na síle živého mluveného slova i vlastní básně a divadelní hry publikoval právě pod pseudonymem Andrzej Jawién. Jeho básně zrcadlí něco z jeho spirituality:
Pokud chceš nalézt pramen, musíš jít vzhůru, proti proudu. Prodírej se, hledej, nevzdávej se, víš, že někde tu být musí- Kde jsi, prameni?... Kde jsi, prameni?!
Právě hledání pramene jej vedlo vzhůru a proti proudu. Jeho duchovní pouť jde k ,,počátku``. Protože ten, kdo poznal počátek, vidí také kam a proč směřuje pohyb jsoucna. Tím hlavním objevovaným je On. Kdo však je On? Nevýslovný. Svébytné Bytí. Jediný. Stvořitel všeho. Zároveň Společenství Osob. V tom Společenství vzájemné obdarování plností pravdy, dobra a krásy. Nadevše pak- nevýslovný. A přesto řekl nám o Sobě.
Ordinován na římsko-katolického duchovního byl 1.listopadu 1946. Jako kazatel umně kombinoval svou vzdělanost, umění vystupovat na veřejnosti a blízkost lidem. Pracoval na druhém doktorátu, v Krakově vedl seminář společenské etiky, sloužil jako studentský kaplan. Později přednášel na Katolické univerzitě v Lublinu. Přes toto velké množství práce si zůstával vědom základního významu a potřebnosti modlitby, zvláště modlitby rozjímavé. Chtěl, aby všechna jeho práce vyrůstala z duchovní půdy, kterou je modlitba. Řídil se starou zásadou ,,contemplata aliis tradere``, že předávat ostatním lze pouze to, co bylo získáno rozjímáním.
4. července 1958 byl papežem Piem XII. jmenován pomocným biskupem krakovským. Ve svých 38 letech se tak Andrzej Jawién, vlastním jménem Karol Jozef Wojtyla, stal nejmladším biskupem Polska vůbec. To již však začíná ta známější část jeho života, zpečetěná 16. října 1978 volbou za 264. náměstka Ježíše Krista, nástupce apoštola Petra, hlavu katolické církve, římského biskupa, který přijal jméno Jan Pavel II.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 7/2005.
První český Evropan
Tvrzení, že druhý pražský biskup Vojtěch patří mezi nevýznamnější české svědky víry, asi nikoho příliš nepřekvapí. Tento muž však narozdíl od knížete Václava, Jana Nepomuckého, Jana Husa, či Jana Ámose Komenského není objektem vášnivých polemik mezi katolíky a evangelíky a je osobou sice všeobecně respektovanou, ale lehce opomíjenou; ostatně i pod koněm sv. Václava stojí tiše v pozadí.
Narodil se v knížecím rodě Slavníkovců, kteří byli jak příbuznými, tak konkurenty Přemyslovců. Dle ne zcela jasné zprávy kronikářovy byl tento rod spřízněn rovněž se saskou dynastií římských králů. Po osmiletém studiu v Magdeburku se Vojtěch stává pražským biskupem. Na biskupský stolec však dvakrát rezignuje, neboť Čechové nedbají křesťanských přikázání, žijí v mnohoženství, obchodují s otroky a nectí ani právo církevního azylu, a to když dav i přes Vojtěchův odpor vyvlekl cizoložnou ženu z kláštera sv. Jiří, kde jí poskytl azyl, a ubil ji. Poté co odešel z Čech, žil jako benediktýnský mnich v italských klášterech, později se spřátelil s císařem Otou III. (snad svým vzdáleným příbuzným), byl jeho rádcem a podílel se na programu obnovy římského císařství (renovatio imperii). Poté, co Boleslav II. nechal vyvraždit jeho bratry na Libici, se již do Čech nevrátil a v roce 997 nachází při misii mezi Prusy mučednickou smrt, bezprostředně po ní začíná být uctíván jako světec.
Vojtěch je inspirativní osobou z celé řady hledisek. Byl prvním známým českým vzdělancem, dochovala se část jeho literárního díla (legenda o sv. Gorgoniovi, homilie o sv. Alexiovi), byl objednatelem zřejmě nejcennější české literární památky ranného středověku, Kristiánovy legendy. Jako první Čech zcestoval téměř celou tehdejší Evropu - Německo, Itálii, Francii, Uhersko a Polsko. Již za svého prvního pobytu v Itálii, při svém biskupském svěcení, se setkává v clunyjským opatem Majolem a stává se stoupencem reformy, pocházející z tohoto kláštera, jež usilovala o duchovní obnovu klášterů a která ovlivnila i celé tehdejší západní křesťanstvo. Nebo spíš skoro celé - mezi českými novokřesťany se Vojtěchovi ani přes jeho usilovnou snahu, jež se např. projevuje založením prvního mužského kláštera v Břevnově, nedaří upevnit křesťanskou víru a odvrátit Čechy od pohanských tradic. Vojtěch zřejmě nebyl mužem kompromisu a bezbožnost jeho krajanů pro něj byla natolik nepřijatelná, že neviděl jinou možnost, než na svůj biskupský úřad rezignovat. Někdo v tom může spatřovat útěk před odpovědností, jiný může ve Vojtěchovi a jeho boji za pravdu vidět předchůdce mistra Jana Husa.
Vojtěch sice neuspěl v Čechách, ale on a jeho druhové šířili víru v ostatních zemích střední Evropy. Sám Vojtěch dle tradice biřmoval prvního Uherského krále Štěpána I., před svojí smrtí krátce působil v Polsku, jeho bratr Radim a bývalý břevnovský opat Anastasius se stali prvními arcibiskupy v Polsku a Uhrách. Vojtěchovo tělo bylo polským knížetem Boleslavem I. vykoupeno zlatem a pohřbeno v Hnězdenské katedrále do roku 1039, kdy se ho při svém vpádu do Polska zmocnil český kníže Břetislav I. Vojtěch je českými, polskými i maďarskými katolíky uctíván coby světec a spojuje tak národy střední Evropy. Dle Jana Pavla II. se křesťanství v Polsku zrodilo z krve sv. Vojtěcha; je mu rovněž spoluzasvěcen hlavní maďarský chrám - Ostřihomská katedrála.
Jedná se zároveň o osobnost, díky které se Čechy a možná i Polsko a Uhry definitivně přiklonily k západní, latinské verzi křesťanství, do kterého byl Vojtěch ponořen již v letech svého dospívání v Magdeburku. Zatímco předchozí čeští světci, Ludmila a Václav, jsou uctíváni i pravoslavnými křesťany, Vojtěch je již světcem jen západní poloviny církve a radikální pravoslavné kruhy dokonce úctu k němu označují za jednu z překážek sjednocení. Evangelíkům může být Vojtěch naopak blízký svojí vzdělaností, snahou po obrodě křesťanství a odporem ke kompromisu ve věcech víry.
Z Vojtěchova životního příběhu cítíme nepokoj, jeho biskupské působní ztroskotalo a jeho ovce vyvraždily pastýřův rod, bylo mu znemožněno žít mnišským životem, nezůstal při císařově boku coby jeho rádce a odešel k Baltu, aby tam pravděpodobně úmyslně našel mučednickou smrt. Vojtěchova duše byla neklidná a jeho život a smrt se může jevit jako neúspěch, stejně tak jako život a smrt jeho Pána. Díky Kristovu vzkříšení však věříme, že smrtí se Vojtěchův život neuzavřel a jeho odkaz nám o tom vydává svědectví.
Vychází ve spolupráci s časopisem Český bratr a současně v jeho čísle 6/2005.
Osobnost misionáře sv. Willibrorda je dodnes inspirujícím symbolem christianizace západu Evropy, snahy o misii Evangeliem a nikoli mečem, místním i zemským patronem na rozsáhlém území téměř poloviny evropského kontinentu.
Arcibiskup Willibrord na obraze z kláštera v Echternachu
Willibrord se narodil 6. listopadu 658 v Severní Umbrii (pomezí Anglie a Skotska). Jeho otec Willigis. anglosaský šlechtic, jenž se po smrti manželky stal mnichem - poustevníkem, nechal chlapce vzdělávat v benediktýnském klášteře Ripon. Jeho učitelem tu byl Wilfrid z Yorku. V 15 letech složil mnišské sliby (professio) a oblékl řeholní hábit. Roku 678 se dostal do sporu o iroskotské obyčeje jako zastánce římské tradice a musel kvůli tomu dokonce opustit diecézi v Yorku. Aby se vzdálil církevně-politickým tahanicím, vydal se do kláštera Rathmelsigi (dnes Mellifont nebo Clonmelsh) v Irsku, kde se setkal s anglosaskými krajany Egbertem a Wigbertem. Zde počal zrát plán na misii Frísů. Roku 688 byl vysvěcen na kněze a když o rok později Pipin II. porazil pohanského fríského krále Radboda a Francká říše získala jižní Frísko, využil Willibrord vhodné situace a s jedenácti spoluplavci, mezi nimiž byli vedle misionářů také písaři a řemeslníci, se roku 690 vylodil při ústí Rýna v Holandsku (jiní tvrdí, že v Gravenlines), aby převzal do té doby neúspěšnou misii.
Zatímco iroskotští mniši zde vzhledem k obtížné politické situaci nezaznamenali žádné trvalejší úspěchy, Willibrord dal přednost metodě pragmatického postupu. Když neuspěl u krále Radbuda na Wiltaburgu (Utrecht), zajistil si přízeň Pipina II., odcestoval do Říma (691) a získal podporu ze strany papežské autority - misijní poslání od papeže Sergia.
Svou práci začal v Antverpách. Kníže Rohing mu daroval kostel sv. Petra a Pavla jako misijní stanici uprostřed stále pohanského regionu. Willibrord řídil organizovaný systém spolupracovníků. Na přání Pipinovo se podruhé vydal do Říma, aby tu byl v kostele sv. Petra 21. listopadu 695 vysvěcen papežem Sergiem na arcibiskupa Utrechtu. Papež mu udělil nové jméno "Clemens" (dobrotivý), ale Willibrord dával v každodenním životě přednost jménu původnímu. Vybaven palliem jako znamením svěřené plné moci a obdarován relikviemi, liturgickými knihami a oděvy se vydal vytvářet církevní struktury a zakládat kostely nově zřízené církevní provincie. Na Pipinovo doporučení byl k tomu obdařen mnoha donacemi ze strany šlechty.
V letech 697-98 pobýval Willibrord v Trevíru, kde mu abatyše kláštera Oeren, Irmina, pravděpodobně matka Pipinovy manželky Plektrudy, darovala polovinu Villa Epternacum, Echternachu (20 km západně od Trevíru, dnes v Lucembursku). Zde se už nacházel kostel s malým klášterem. Donace byla roku 704 doplněna druhou polovinou od Pipina a jeho manželky. Willibrord založil další klášter s větším kostelem a xenodochiem (zařízením pro dobročinnou péči). Ten se mu stal útočištěm, kde odpočíval po četných útocích, čerpal nové síly a vzdělával žáky.
Willibrord podnikl také pokusy o misii zcela pohanských severských území. Z poč. 8. stol. je známa jeho ,,dánská cesta`` k fríským ostrovům a do dnešního Šlesvicka, dostal se až k vládci Ongendovi a podařilo se mu vykoupit z otroctví 30 chlapců, které odvezl do své misijní školy. Na zpáteční cestě byla jeho loď zahnána bouří na severský ostrov, patrně Helgoland. Tu o vlas unikl smrti, když nechal porazit posvátné krávy a křtil v posvátném prameni.
Willibrord působil mj. v Toxandrii (Brabantsku), severních Frankách, Durynsku i Mohučsku, zúčastil se svěcení kostela ve Würzburgu. Když se po Pipinově smrti roku 714 Frísové vzepřeli francké nadvládě, byla zde misijní práce přerušena a částečně dokonce zničena. Willibrord se stáhl do Echternachu. V letech 719-721 se k němu přidal Wynfrid (Bonifatius) a po porážce Radboda Karlem Martellem s ním spolupracoval na obnově fríské církve. Své působení rozšířili do dolního Porýní a Bonifác se pak vydal zvěstovat Evangelium do Germanie.
V roce 726 daroval Willibrord klášteru Echternach osobní majetek a hodlal zde strávit podvečer života. Roku 728, ve věku 70 let, zapsal do svého kalendáře poznámku, v níž shrnul hlavní data svého působení a uzavřel slovy: "In Dei nomine feliciter" (šťasten v Božím jménu). Téhož roku vykonal ještě cestu do Murbachu (Alsasko), aby se zúčastnil založení kláštera Pirminem. V noci ze 6. na 7. ledna 739 ve věku 81 let zemřel. Brzy po smrti začal být uctíván, do Echternachu proudili poutníci a někdy 7. listopadu v pol. 8. stol. byly jeho ostatky vyzdviženy (elevace) a přeneseny (translace) do hrobu spojeného s hlavním oltářem, což byl akt svatořečení. Skromný meroveovský kostelík musel být okolo roku 800 rozšířen na trojlodní baziliku. Z té doby pochází první životopis od Alcuina z Yorku, o 300 let mladší sepsal opat Thiofrid. Obě "vitae" zpravují o četných legendách a nesčíslných zázracích; úcta světce se šířila v mnoha kostelích a klášteřích severně od Alp.
Willibrord byl mužem činu, za půlstoletí procestoval velké části Evropy. Byl mužem asketické prostoty, plný energie a nadšení pro věc boží, kázal až do vysokého stařeckého věku.. Tradované skutky a zázraky svědčí o jeho dobročinnosti. ,,Willibrordovy prameny`` jsou stopami jeho misijních cest a dokládají bohatou křestní činnost.
"Apoštol Frísů" je dodnes uctíván na mnoha místech. Svědčí o tom mnohé Willibrordovy kostely, ale i prameny a studny po celém Německu, Belgii, Lucembursku, Frísku, Holandsku, v dolním Porýní, Sársku a Lotrinsku. Byly vyhledávány pro léčivé účinky, neboť byl vzýván jako přímluvce při nervových onemocněních, padoucnici a dětských nemocech. Při "skákavém procesí", jež se dodnes koná v Echternachu o svatodušním úterý (poprvé doloženo k roku 1497), byl světec žádán o pomoc proti epilepsii. Svátek sv. Willibrorda se slaví 7. listopadu, v den translace.
Sv. Willibrord je patronem a symbolem jednoty starokatolických církví, které vznikly z nesouhlasu s dogmatickými deklaracemi 1. vatikánského koncilu a jsou sdruženy v "Utrechtské unii". Jejím čestným předsedou je nástupce na Willibrordově stolci, utrechtský arcibiskup. Ostrovan, jenž se stal apoštolem severozápadu Evropy, je také patronem plného svátostného společenství anglikánských a starokatolických církví deklarovaného tzv. "Bonnskou dohodou o interkomuniu" z roku 1931. V tomto duchu působí zemské Společnosti sv. Willibrorda jako anglikánsko-starokatolická sdružení jednoty pro podporu plného společenství pomocí veřejných aktivit, vzájemné pomoci obcím nebo jednotlivcům, iniciování partnerství a společných projektů diecézí, obcí a institucí těchto církví.
Jezdecká socha sv. Willibrorda před starokatolickou katedrálou v Utrechtu
Modlitba ke sv. Willibrordovi z Echternachu jako ukázka intencí, které světec reprezentuje:
Svatý Willibrorde,
Tebe církev ctí jako neúnavného
hlasatele Evangelia.
Pomoz nám vyznávat a žít
víru.
Vyprošuj církvi svatost, pokřtěným
jednotu, všem lidem pokoj.
Buď naším
přímluvcem v modlitbě.
S důvěrou prosím za
sebe a své blízké.
Svatý Willibrorde, pomocníku
trpícího lidstva,
pomocníku
utlačovaných,
přimluv se, ať nás mine kalich
utrpení a zlo nás opustí. Amen.
Románská bazilika sv. Willibrorda v Echternachu
Starokatolická kolekta k liturgické památce sv. Wilibrorda z Utrechtu, biskupa a misionáře (7. 11.):
Dobrý Bože,
tys poslal svatého biskupa Wilibrorda,
aby
těm, kdo dosud Krista neznali,
zvěstoval nevýslovné
bohatství jeho lásky.
Dej nám, kteří jsme pravdu
evangelia už poznali,
ať dokážeme světu
věrohodně svědčit o tvé lásce.
Prosíme o
to skrze Ježíše Krista...
V zahradě bývalého augustiniánského kláštera ve Wittenbergu stojí zvláštní socha. Ze dveří vychází energickým krokem žena v dlouhé sukni. Katharina von Bora.
Narodila se 29. ledna 1499 v Lippendorfu v rodině zchudlého šlechtice. Zpočátku určovaly její život vnější okolnosti. V početné rodině panovala chudoba a zřejmě proto byla v šesti letech poslána do klášterní školy. O čtyři roky později se stává schovankou kláštera v Nimbschen.
Na podzim roku 1515 složila řeholní sliby. Zda dobrovolně, to zůstává otázkou. Nedlouho poté dochází v Německu k selským nepokojům. Klášteru hrozilo vyplenění a to byl pravděpodobně důvod, proč se rozhodlo dvanáct jeptišek uprchnout. A ještě jeden důvod se objevil: do kláštera se dostaly Lutherovy myšlenky. Katharina von Bora měla konečně možnost rozhodnout, jak se svým životem naloží. Byla mezi dvanácti ženami, které odjely z kláštera uprostřed noci v zásobovacím voze. Stalo se to o velikonocích roku 1523. Tři z uprchlých žen našly útočiště u svých rodin, zbylé hledaly azyl v Lutherově Wittenbergu.
Luther našel pro 8 žen brzy manžely a živitele. Pouze Katharina vystřídala několik bytných, mj. i byt malíře Lukase Cranacha. Její první zasnoubení bylo zrušeno, když mladý muž uposlechl svou rodinu, která mu zakázala sňatek s uprchlou jeptiškou. Katharina také měla svou hlavu - když se o ní ucházel další zájemce, odmítla ho pro pochybnost o jeho charakteru.
Jednou k ní byl poslán jako dohazovač Nikolaus von Amsdorf: ,,To neodpovídá vůli Páně, aby slečna jako vy zůstala svobodná, protože nedostala zrovna toho, kterého chtěla.`` Katharina pohotově opáčila: ,,A kdo říká, že chci zůstat svobodná? Vás třeba, nebo takového pana Luthera bych si vzala za muže ráda!`` Nevíme, jak moc myslela svá slova vážně. Avšak projevila se tu jedna z jejích obdivuhodných vlastností, totiž schopnost pohotově a s humorem reagovat i na složité životní situace. Luther přijal tento výrok s úsměvem, ale zanechal v něm tak hluboký dojem, že si jej dokonce zaznamenal písemně.
13. 7. 1525 se konala svatba. Sňatek šestadvacetileté Kathariny a dvaačtyřicetiletého Martina Luthera vykazoval mnoho těžkostí. Svatba vzbudila nesouhlas; ozval se i Lutherův důvěrník Melanchton. Na katolické straně to zavdalo příčinu k tisku hanobících letáků o sňatku mnicha s jeptiškou. Sám Luther byl složité povahy a hospodářská situace nové rodiny nebyla zrovna růžová. Jejich vzájemné pouto však tvořilo a prohlubovalo duchovní spříznění, jakési šlechtictví ducha.
Po sňatku přenechal muž Katharině péči o dům a hospodářství. Ve své úloze si počínala samostatně. Rozšířila stáje a zahrady, které poskytovaly obživu pro obyvatele ,,Černého kláštera``. Koupila rybník a protože měl klášter várečné právo, začala vařit pivo. Založila vinice a chmelnici. Luther se jejímu správcovskému nadání obdivoval a žertem jí říkal ,,Herr Käthe`` - ,,Pan Katka``. Kromě vlastních šesti dětí, synovců a neteří, se starala o služebnictvo, žáky, učitele a hosty. Prý přísná a energická navenek uměla být ke svým dětem laskavá. V Lutherových dopisech se zachoval obraz pečující matky, pamatující na vzdělání a odpovědné vedení dětí k víře.
Katharina jakoby vprostřed svého života zazářila. Manžel Martin jí poskytl vedle sebe sdostatek prostoru, aby využila svobodně všechna svá obdarování. V její povaze byla obdivuhodná životnost až živelnost. Mnohokrát musela prokázat statečnost a vytrvalost. Následováníhodný je její zájem v otázkách reformace a víry. Přesto, že mohla zůstat schopnou ženou v domácnosti, sledovala Lutherovu práci i jeho rozhovory s kolegy a přáteli.
Ve Wittenbergu ukazují okno, u něhož předla. Z výklenku poočku hlídala práci na dvoře a v hospodářství. Hned vedle stával Lutherův pověstný stůl, u kterého se vedly teologické debaty, do kterých Katharina prý neváhala také přispět svým názorem.
Lutherovi byla velikou oporou v jeho nemoci a stárnutí. Když velký reformátor roku 1542 umírá, její postavení se zhoršuje. Konec jejího života znovu pohltil běh okolností. Tehdejší doba samostatnou ženu jako poručnici vlastních dětí neznala. Zbytek života prožila ve starostech o upadající hospodářství, několikrát uprchla z města před morem a válkou. Nejhorší byla postupná ztráta přátel a společenská izolace.
Ekumenické kalendárium slaví její svátek 20. prosince. Ten den roku 1552 zemřela u města Torgau v Sasku, na útěku před morem, když podlehla zranění na cestě.
Chcete ochutnat, jaké bylo pivo, které Katharina vařila a Luther ho tak miloval? Vnučka ze 14. generace Lutherových dětí je podle původních receptur vaří. Můžete se přesvědčit! http://www.katharinenbier.com/