CHOVNÁ STANICE aneb jak to všechno začalo
Před 23 lety si naše čtyřčlenná rodina pořídila prvního retrívra. Štěňátko
se jmenovalo Brit a byl to černý labrador, jeden z první generace retrívrů
v naší republice. Za čtyři roky jsme mu sehnali kamarádku a nevěstu, světlou
labradoru Colette. Podle těchto našich zakladatelů se nazývá i naše chovná
stanice- BRI-COL. Brit s Colettkou nám svými vlastnostmi učarovali
natolik, že se od té doby celý náš život točí jen okolo retrívrů.
Protože jsme chtěli chovat štěňátka a v bytovce
bychom se všichni nevešli, postavili jsme rodinný domek a přestěhovali
se na okraj vesnice Osek u Rokycan. A přestože náš první „páreček“ spolu
nakonec psí mimina nikdy neměl, psí rodina se postupně rozrůstala a v naší
chovné stanici už jsme odchovali stovky štěňátek…
VODÍCÍ PSI
Během let těsného soužití s retrívry nás neustále fascinovala jejich
nekonfliktní, přátelská povaha, obrovská láska k člověku, touha být mu
nablízku, neutuchající chuť být mu nějak nápomocen, schopnost rozeznat,
komu je potřeba pomáhat i opatrnost vůči nejmenším nebo nemocným dětem
a bezproblémová přizpůsobivost novým lidem i prostředí. Pochopili jsme,
že toto je ideální povaha na výcvik pro lidi zdravotně handicapované.
Výcvik asistenčních psů ale v naší republice tehdy ještě
neexistoval a jako vodící psi pro nevidomé byli cvičeni převážně němečtí
ovčáci. Chtěli jsme využít našich kynologických zkušeností (loveckých a
služebních) a naučit se cvičit slepecké psy, ale tehdejší Unie nevidomých
a slabozrakých neměla o mimopražské cvičitele zájem.
Zřejmě to byl osud, že jsme se v té době – r.1989 na Světové
výstavě psů v Brně seznámili s cvičiteli slepeckých psů ze Státní výcvikové
školy v Erfurtu, bývalém NDR. V Německu právě začínali retrívři pro svoji
stabilnější povahu nahrazovat ve slepeckém výcviku německé ovčáky. Na Světové
výstavě tehdy hledali vhodnou fenu jako zakladatelku jejich chovu pro tyto
účely. Naše chovná fenka Brita splňovala jejich představu a tak začalo
naše dlouholeté přátelství a spolupráce, která trvá dodnes. Byli to právě
naši němečtí kolegové, kteří nás naučili základy slepeckého výcviku. Sehnali
jsme si podle tehdejších požadavků Unie první německou ovčačku Finu
a asi rok se pokoušeli z ní udělat vodícího psa. Pak jsme se na Uniii přihlásili
ke zkoušce. Prvně nás vyhodili, ale nevzdali jsme to. Fina napodruhé zkoušku
udělala a pak řadu let dobře sloužila panu Mazourovi v Jičíně. Potom už
to šlo stále lépe a v Praze nás museli vzít na vědomí…
V roce 1995 jsme nakonec založili soukromou výcvikovou
školu vodících psů pro nevidomé a dodnes jsme předali více než 70 těchto
pomocníků.
ASISTENČNÍ PSI
Během přibývajících let nám bylo stále více jasné, že možnosti retrívrů
nejsou výcvikem vodících psů ještě zdaleka vyčerpány. Společně se
spřátelenou „retrívráckou“ rodinou Pirnerových ze Starého Plzence a paní
Molovou-Freeman nás napadla myšlenka výcviku asistenčních a canisterapeutických
psů pro zdravotně postižené. A protože náš průzkum ukázal, že je o tyto
pomocníky zájem a na našem zlatém retrívrovi Lojzíkovi jsme si ověřili
naše schopnosti takové psí asistenty „vypiplat“, založili jsme společně
v únoru 2002 obecně prospěšnou společnost Pomocné tlapky, která se zabývá
chovem, předvýchovou a výcvikem asistenčních a canisterapeutických psů
pro zdravotně postižené.
Více viz www.pomocnetlapky.cz
|
