Některé názvy povídek neodpovídají jejich obsahu. Některé z výše uvedených povídek zde vůbec nejsou.

Na bazéně

(absurdní pohled na zajímavý problém)

Velké množství současné společnosti rádo navštěvuje zařízení, kterému se již dlouho říká bazén. Tak i mě jednou přemluvili, abych to zkusil. Má to prí zpoustu výhod. Člověk se zase jednou umyje až je bílý, a tak se může opalovat znovu. A to dobrodružství co tam zažije taky není k zahození. Třeba jednou, když byla otevřená věž, jsem byl na bazéně také. Mnoho odvážných potápěčů, horolezců a parašutystů lezlo hned na horu. Já jsem vše s napětím pozoroval z nejnižšího bodu nad hladinou, kde se dalo ještě dýchat. Mnoho lidí se vracelo dolů. Ti co se nevraceli, tak zvraceli. Ale nakonec pro ty, co si chtěli skutečně skočit ten bazén napustili vodou. Ti nejodvážnější skočili sami, těm ostatním někdo pomohl. Jeden z kosmonautů vylezl až úplně nahoru. Když se podíval dolů, dostal se do nervové nestability a opustil základnu. Po souboji stavu peztíže s gravitací země se začalo tělo řítit k zemskému povrchu. Naštěstí nebyl na bazéně velký pruvan, a tak tělo spadlo krásných dvacet centimetrů od břehu. My všichni jsme sledovali, co se bude dít dál. Ale když po dvou minutach nic nevyplavalo, zdálo se to být podezřelé. Někteří odcházeli smutně do sprch a domů. Jiní co si mysleli, že je to meteorit, se hádali, kdo ho sem hodil. Ti bystřejší naskákali do bazénu, aby ho vylovili. Ale místo očekávaného mateoritu se objevila sekera na dně. Byl to mírně deformovaný kosmonaut. Ale jeho tvar spíše připomínal mimozemšťana. Všem nám bylo jasné, že se jedná o utopence. Kdosi z členů odtučňovací skupinky plavců na něj dostal chuť, ale měl smůlu, protože nebyl chleba. Po několika minutách dostal jeden z kolemjdoucích dobrý nápad. Prohlásil, že by se mu mohla i eventuelně poskytnout pomoc. Kdosi také dodal, že není špatná ta první. To už ale jeden z postávajících balil tělo do britské vlajky. Byl to bývalý poddůstojník anglického námořnictva a neustále se snažil námořnickým rituálem tělo hodit zpět do bazénu. Plavčík, který několikrát oběhnul bazén, aby zjistil kde je, se zastavil u tonoucího. Když zjistil co se děje, běžel hned pro příručku první pomoci. Přiběhl otevřel brožuru a začal provádět podivné tahy s utonulým. Po několika úderech do břicha se ukázalo, že místo první pomoci si donesl příručku sebeobrany. Zaplavat si přišli i dva doktoři. Jeden byl zubař, a tak prohlédl zuby a prohlásil, že je vše v naprostém pořádku. Ten druhý byl psychiatr. Po několika otázkách typu :"Proč jste skákal, kolik vás bylo? Kolik je hodin?", doporučíl koupel v bazéně. Jeden z tamních potapěčů si chtěl kosmonauta udobřit a tak mu důstojně řekl:"Seš fakt dobrej, dvě minuty to le dost dobrý." A na důkaz přátelství mu nabídl členství v potápěčském klubu. Když kdosi prolistoval celý telefoní seznam, s úžesem zakřičel 155. Zavoláme sanitku. Oni už ho postaví na nohy a běžel k oknu, aby ji zavolal. Starý pán mu pomáhal a pro jistotu poslal telegram. Chtěl zavolat ještě požárníky, kdyby náhodou hořelo. Ale to mu děti ze zvláštní školy rozmluvily. Plavčík pro jistotu ještě hodil do vody záchrané kolo. Na otázku staré, nervózní paní, kde je sanitka kdosi odpověděl:"Sanitka jede v neděli na ČT1 v jedenáct hodin." Plavčík s tím nebyl spokojen. V jedenáct může být pozdě. Jde se prý v deset učit plavat, a to by časově určitě nezvládl.

Ke konci lyžařské sezóny přijela očekávaná sanitka. Naložili kosmonauta na střehu a slavnostně odjeli. Hodná babička mu naložila na cestu ještě buchty. Cestou několikrát utopený kosmonaut spadl a rozbil si hodinky s vodotryskem. Ostatní naskákali zpěd do bazénu a skoro všichni se utopili. Plavčík stavi v lese loď, aby zachránil kosmonauta z výtahu, kde bydlel. Kosmonauta dali zvěrolékaři dohromady podle kapesního atlasu rostlin.

Já když jsem si konečně správně nasadil plavky, tak jsem zas nic neviděl. Ale takovou koupací čepici tam teda nikdo neměl. Jestli to nebylo tím, že už tam nikdo nebyl to nevím, ale stejně sem vydržel podvodou nejdýl já.

Stále se téměř tradicí v našem městě, že každým rokem se běhá asi 6 km dlouhý dětřichovský memoriál. A tak i letos se sešlo mnoho dobrých sportovců různých věkových kategorií. Star byl v nedaleké vesničce Dětřichov, kam byli běžci odvezeni autobusem. Zde všichni dostali čísla, které si skoro všichni upevnili na záda. Kromě jednoho, ten v tom zmatku zapomněl, jak se jmenuje. Nervozita stoupala. Kdosi nevydržel a běžel napřed. Jiný si ještě trochu tréninkově vyrazil do okolí a nestihnul se do startu vrátit. Závodník číslo 10 si při obouvání boty vykloubil nohu a musel odjed zpět autobusem. Start se blížil. Pan Zabloudil známý to orientační běžec si vzal globus, mapu ČR a vesmíru, ačkoliv byla všem celá trasa sdělena. Jednomu závodníkovi se 30 vteřin před startem zastavilo srdce a proto byl diskvalifikován. Závodník 22 si všimnul, že mu chybí pravá bota. Po startu skákal asi 200 metrů po jedné noze, a pak ho srazila kolem běžící černá kočka. On se tak vylekal, že ztratil i levou botu. Několik borců vepředu se ujalo vedení pelotonu. Byl mezi nimi i pan Zabloudil, kterému se nezdála jedna z křižovatek a vydal se opačným směrem. Teď se řídí globusem a poslední zprávu poslal ze Stockholmu. Jednoho borce pronásledovala celou cestu vosa a on se před ní schoval do vody, kde se utopil, ale pak říkal, že ho vosa neštípla. Závodník číslo 29 byl vyléčený alkoholik, a běžet šel pro zmenšení pivního mozolu. Tomu se však postavila hospoda do cesty už na konci Dědřichova. A náhodou měl žízeň, a tak zde udělal první větší zastávku. Kdosi ze závodníků se rozčiloval, že se během závodů předbíhá, to prý není fair play. Běžec číslo 34 se cestou zamotal do cesty ukazujících fáborků. Teď on vyšel v křížovce "Kdo je kdo". Kilometry rostly, cíl se blížil. Minulí vítěz se těšil, že i letos bude prvním v cíli. Náhle ho předběhl alkoholik, který neměl peníze. To ho tak dožralo, že se chtěl vrátit na start a běžet znovu. První pak doběhl alkoholik, za ním hned výčepní s hostinským. Pomalu se začali objevovat i ostatní. Kdosi z hlavní skupiny si zapomněl na startu hodinky a běžel si radši pro ně. Jeden závodník přiběhl o dvě minuty později do cíle a ujel mu autobus. Musel proto běžet i domů. Pak se čekalo už jen na pár posledních. Předposlední běžel tak rychle, že si nevšimnul cílové pásky a běžel dál. Zastavila ho až čínská zeď. Poslední doběhl nejstarší člen závodu pan Blujáček, 95 letý invalidní důchodce z Mírova. Tomu se šest metrů před cílem udělalo špatně a usnul. Jednoho borce přivezla policie, neboť uviděli borce s číslem a mysleli si že utekl z vězení. Borec se rozčiloval, kvůli lízátku, které na ně nezbylo.

Při rozdělování cen se to pravda trochu popralo. Ceny dostali rodiny mrtvých a nedej bože raněných. Diplomy s prvním místem dostali všichni. Není přece důležité vyhrát, ale zúčastnit se a prohrát.

Když jsem byl malí chlapec, ptali se nás ve škole, čím bychom chtěli být. Neváhal jsem a přihlásil jsem se, abych zdělil paní učitelce, že chci být kosmonautem. Už v této době mi byla věnována větší pozornost. Pořád se mě ptali jestli se cítím dobře, jestli mě nebolí hlava a tak podobně. Největší radost měli, když jsem promluvil. Hladili mě po hlavě a říkali, že to bude dobré. A já jsem začal tleskat rukama a nohama. Čas běžel a já jsem se měl rozhodnout na kterou školu bych chtěl jít. Psát jsem sice uměl, ale nikdo to po mě nepřečetl. Akorát sluníčko, to paní doktorka poznala. Při výběru studia mi pomáhala speciální komise pro uplatnění dětí ve společnosti. Nic méně já jsem pořád chtěl být kosmonautem. Nastal rozhodující den, kdy jsem po osmi letech opustil jednu budovu s vysokým plotem. Když jsem projižděl sanitkou po městě koukal jsem se z okna. Nalepil jsem obličej na sklo a ustavičně slintal. Vybrali pro mě velmi zajímavý učební obor, ale za celou dobu jsem nepochopil co se vůbec učím. Údajně jsem byl ve tříletem učebním oboru pro kosmonauty. Ale moc se mi to nezdálo, neboť spoluležící neustále křičel "hoří". Několikrát jsem ho musel zapálit, aby to byla pravda. Vedle na pokoji byli námořníci. S nimi jsem sedával u oběda a oni mi ukazovali, jak dlouho vydrží s ponořenou hlavou v polívce. Obědy byly vůbec zajimavý. Nemusel jsem ani používat příbory, stačilo otevřít pusu a ostatní mi tam už naprskali. Po obědě jsme se šli projít. Společně jsme došli na záchod a zpátky. Cestou jsme měli dělat kroky. Když jsme si na záchodě odpočinuli, začalo vyučování. Posadili nás na židličky, dali nám pastelky a už jsme je začali kousat. Čistota zubů prozradila mé oblímené barvy. Já jako kosmonaut jsem kreslil vesmírnou loď. To nebyla obyčejná loď, ale vzducholoď. Byla tak dlouhá, že mě museli sundávat ze zdi, když jsem ji dokresloval. Po usilovném studiu byla večeře. Tu si už ale nepamatuji, neboť jsem byvával v komatu. Položili mě do postele a připoutali, abych nespadnul. V noci jsem sledoval oblohu a počítal hvězdy. Bylo jich čím dál tím víc a víc, do tolika jsem už počítat neuměl. Ráno jsem zjistil, že jsem se nedíval na oblohu, ale na strop. Taky žádný hvězdy, ale zářivky. Po několika letech si mě pozvala speciální komise na pohovor. Už jsem si myslel, že nastal čas letět do vesmíru. Ale měl jsem strach, že si nestihnu zbalit kufr. Po několika otázkách typu jak jse menuji, kolik je mi let jsem s nimi souhlasil a tleskal. Bylo to dobré. Dostal jsem povolení pro samostatné procházky po městě. Odpoledne jsem mohl klidně odejít a zachvíli se vrátit. Nejčastěji jsem volný čas trávil na jezdících schodech a nebo jsem pomáhal na křižovatce řídit dopravu. Jednou jsem si koupil cukrovou vatu a tak jsem si upatlal ruce, že jsem se přilepil k telefoní budce. Kolem chodící lidé mě hladili, protože si mysleli, že jsem pes. Kdybych nepokousal to dítě, asi bych tam byl ještě dnes. Jednou si to takhle šlapu v bahně přes park a slyším "hoří". No jasně. To je můj spoluležící a běžím se tam podívat. Koukám, kolem baráku spousta lidí, barák v plamenech, na zemi nějaký těla, nikdo se nesmál. Slošně jsem pozdravil, řekl jsem básníčku a zvědavě jsem vyzvýdal brečící paní. Ten ohořelí spacák je váš? a decentně jsem kopal do ležícího těla. Paní se rozbrečela ještě víc, ale požár neuhasila. Pak jeden z požárníků se neustále vyptával, jestli je uvntř ještě někdo. Prostě mi to nedalo a šel jsem se dovnitř podívat, jestli tam jěště někdo není. Bylo tam teda hrozný horko, ale hořící umělé hmoty dělaly pěkné kouřové efekty. Jen tak jsem to prolezl, ale nikdo nebyl doma. Tak jsem vylezl do posledního patra, abych pozdravil ty lidi dole. Koukám, koukám na ty lidi jak za mě šílej. Najednou přistavili žebřík po kterým lezli jakýsi chlapi. Asi nějaký cvičení. No radši jsem se šel schovat. Požárník vlezl dovnitř a řval něco jako kde su nebo co. A já ne něj zvolal "hledej". On začel tak pomalu prohledávat patro. A já na něj "samá voda, samá voda". On začal řvát. Jaká voda, ty debile, vždyť hoří. Pomalu se začal přibližovat a já si myslel, že mě už asi najde. Ale dokázal jsem hrát fair-play. A začal, ale tiše říkat. Přihořívá, přihořívá. Najednou mě kdosi chytl za límec. A já. Hoří, hoří. A měl jsem pravdu. Sotva jsem to dořekl, začalo hořet i poslední patro. Je fakt, že mě to už teda moc nebavilo a chtěl jsem jít domů. Požárník jse mě zeptal jestli se nebojím výšek. A já jsem mu řekl, nou problems, že jsem kosmonaut. Šli jsem k oknu, kde byl žebřík. Nacvičen z jezdících shodů obchodních domů jsem se postavil na schody a křičel "můžem". Ale asi jim to nějak nefungovalo nebo co. Schody né a né se rozjet. Ze zdola na mě řvali ať lezu dólů. Můj požárník začal hořet a ještě na něj spadnul strop. Zlatý rozbitý jezdící schody, jsem si říkal. No co, řekl jsem si, dnes už je asi nespraví, budu muset jít posvých. Udělal jsem tři delší kroky a už jsem byl dóle. Cestou jsem si roztrhl tričko, ale hned na mě hodili deku a dali mi napít čaje. Pak jse mě jeden z požárníků zeptal, jestli jsem neviděl skupinu deseti požárníků, co mi šlo na pomoc. Než jsem ale řekl, že jo, propadlo se páté podlaží. A kde si je viděl, na mě. No v pátém podlaží, vlastně teď už ve čtvrtém. Jak sjem tak koukal, počet obětí vzrostl. Byla to asi dost zorganizovaná akce, neboť zde byli i z televize. Měl jsem štestí. Točili i mě. Škoda toho roztrlého trička, řekl jsem do kamery.

Na konec si pro mě přijela sanitka, naložili mě a jeli jsme přes město domů. Já nalepil obličej na sklo a slintal. Hrozně jsem se těšíl na večer, až se uvidím v televizi. Pěkně připoután na lůžko jsem s nadšením sledoval televizní zprávy. Se mnou se i díval můj přítel spoluležící a když dávali záběry hořícího domu a on křičel "hoří", musel jsem mu dát zapravdu.

Již po několika dnech po narození se doktorům zdálo, že nic nechápu. Netrvalo dlouho a začal jsem chodit, hlavně na pivo. Problém byl v tom, že jsem občas narazil do rozjetého auta nebo spadl do kanálu. Již ve školce se začala projevovat má špatná viditelnost. Třeba když jsme házeli ostrým granátem, tak jsem se otočil a načadil jsem paní vychovatelku přímo do obličeje. Akorát si pamatuji, že jsem se hrozně smál. Ve škole to semnou nebyla taky žádná sranda. Když jsem měl něco přečíst z tabule, musel jsem jít půl metru přední. To bylo v hodině dosti nepraktické, neboť když jsem šel k tabuli, tak jsem zas nemohl najít cestu do lavice. Často se stávalo, že jsem celý den bloudil po škole a vyrušoval hlasitým křikem, když jsem narazil do něčeho ostrýho. Ve výtvarné výchově jsem byl značně handicapován, neboť jsem se málokdy strefil na papír. Většinou jsem maloval po zdech. Po několika letech okolí konečně pochopilo, že bych měl navštívit očního. Neváhal jsem a šel jsem k zubaři. Tam se rychle dvakrát nadechl a utekl do lesa. Ale nakonec jsem stejně skončil u pana doktora. Pan doktor byl plně zasvěcen do problému, neboť jeho dva popelníky před obličejem, prozradili jeho osobní zkušenosti. Musel mýt ale na krku speciální vázání Marker 40, které mu drželo krk a hlavu v standardním složení. Jednou se stalo, že mu brýle spadly na zem a vymlátily kachličky z podlahy. Doktor vůbec nevěděl kde je. Chvíli chodil po špitále a četl si plakáty a potom spadl z komína. Jinak to byl celkem slušný člověk až na nějaký to znásilnění. Když jsem seděl v čekárně u doktora, četl jsem si dvě velká písmena. W a C. Dosud to byl problém, neboť pacienti močili všude možně. Dnes pětimetrová písmena zaručují úspěch. Když jsem si nápis přečetl desetkrát, vychcal jsem se do koše. Pak pan doktor otevřel dveře a srazil jednu paní na zem. Podíval se na mě, i když jsem stál jinde, a pozval si mě dál. Posadil mě do křesla a sám zakopl a spadnul na zem. Když se mu podařilo vstát a vrátit mozek do hlavy, začal mi klást otázky. Vytáhl si jakýsi papír, asi formulář, a začal ho vyplňovat. Když jsem mu diktoval jméno netrefil kolonku a podepsal mě na umyvadlo. Pak řekl sestře ať vypne televizi a sestra zatáhla žaluzie. Na otázku co vidím, jsem začal vykládat co jsem všechno viděl. Doktor jenom žasnul a občas byl i vzrušen. Na konec řekl, na to jak jsem mladý jsem to viděl dost. Bylo ovšem nutno udělat nějaké testy, aby se specifikoval stupeň viditelnosti. Pan doktor mi strčil dráty do oka a zavolal do elektrárny ať mě zabijou. Tyto testy byli poněkud zastaralé, bylo nutno pokusit se o něco modernějšího. Ačkoli testy nebyli ještě lékařsky schváleny, byl jsem otestován. Doktor se strašně smál, místama i upadal do efuobálního komatu. Narval mi mikroskop do nosu a sledoval jestli se ještě hýbu. Když zjistil že mi v nose nejezdí autobusy, zbalil si věci a jel vlakem. Z celkového vyšetření se ukázalo že se musím podrobit složité operaci mozku. Po rentgenu se operace specifikovala na doplnění mozku do hlavy. Ovšem náročnost a cena operace byla pro mou pojišťovnu poněkud drahá. Tato složitá operace se provádí pouze v Etiopii a stojí devět piv. Nyní nastal problém kde sehnat peníze. Bylo nutné přesvědčit sponzory, aby okradli zákazníky a věnovali mi nějakou tu korunu. Jako první se mi podařilo přemluvit pivovar Svitavy, který do každého pátého lahváče nachcal, a za ušetřené peníze zaplatil teroristy, kteří povraždily antilopy, které se dostali do Guinnesovy knihy rekordů a tak jim komunisti založily konto v bance, na které mi grinpeesáci posílají svačiny. Za tyto svačiny dostáváme peníze v místní restauraci , které tam týž den můj otec ještě propije. Po několika přesunech kontinentů se mi podařilo sesbírat peníze, nutné na moji implantaci mozku. Tak jak to v životě chodí skočil mi do cesty další klokan, respektive problém. Bylo nutné najít vhodného dárce. Velikost mé hlavy mi ovšem nedovolila velkého výběru. Mravenčí mozek by štěrchal, ale mozek z krtka by již vyčníval. Jako optimální zvíře pro transplantaci mozku se jevil netopír. Když mimozemšťani našli správného dárce z řad netopírů, byl jsem již převlečen za supermana. Důvod byl jednoduchý. Abych nemusel platit za seriózní cestovní kancelář a skončit v ohořelém autobuse v Chorvatsku, vylezl jsem na vysoký strom a chtěl odletět do Etiopie. Když jsem ale vymrštil tělo do volného prostoru a našteloval směr africký kontinent, selhal mi motor a já se začal značně rychle řítit k zemskému povrchu. Naštěstí dole čouhali jen ocelové dráty a já je trefil. Hlavou jsem decentně škrábnul o diamantový hranol, takže jsem měl jiš první část operace, otevření lebeční kosti, zdárně za sebou. Z otevřené zlomeniny hlavy se vykutálel meloun, který tvořil hlavní část mého mozku. Téměř okamžitě, asi za 15 hodin, připzučel záchranný vrtulník a všechny postřílel. Naložili mě do sanitky, která měla představovat vrtulník a odvezli mě. Jenže dodnes se nepodařilo zjistit, kam mě vlastně odvezli. Kdybych se osobně nezúčastnil únosu, tak dodnes nevím kde jsu. Když jsem konečně ležel na operačním stole připraven k operaci, byl jsem již mrtví. Byl to velmi nepříjemný pocit, neboť jsem se nemohl hýbat ani pípat, ale pak jsem si to rozmyslel a probudil jsem se. Probudil se i pan doktor, který již téměř střízlivý udusil svou ženu, protože měla dlouhý krk a žádnou hlavu. Po několika nervových krizí se doktor zdál být již v pořádku. Ujistil mě o svých vynikajících schopnostech a předvedl mi několik čísel z cirkusu. Pak mi dal smrtelnou dávku uspávacího prášku a začal operovat. Musel pracovat velmi opatrně, neboť mozek je zařízení velmi jemné a každý úder kladivem zvyšoval riziko požáru. Při demontáži původního mozku se podařilo doktoru zlomit mi vaz. Vlastní operace trvala asi 5 vteřin, zbytek času bylo znehodnocení obličeje. Když jsem se probudil a zjistil jsem rozmístění orgánů na hlavě, byl jsem tak vyděšen, že se mi podařilo kousnout se do ucha. Dýchat nosem jsem nemohl, protože jsem tam měl přivařené vršky od Coca-coly. Ústa se podařilo přesunout na zadní část těla, ale oči jsem měl absolutně dokonalé. Akorát mohly být možná stejně velký, ale to je detail. Operaci jsem uznal za zdárnou, i když jsem se nemohl již hýbat. Vždy když je mi smutno a úzko vylezu si na střechu a skočím po hlavě na zem. Většinu času ale trávím s velkým množstvím prášků v žaludku, teda trávím sledováním vesmíru. Mé dokonalé oči dokáží určovat polohy mimozemských civilizací, vesmírných lodí, ufo stanic a podobně. Možná budu brát víc psychotropních látek, poslední dobou se mi zdá ve ve vesmíru, že hovno vidím.

Pan Sklenička sedí v čekárně a čte si plakáty s protialkoholickou tématikou a přemýšlí o tom, jak vrátí prázdné lahve od piva, a co si za ně dobrého koupí. Po chvíli se otevřou dveře od ordinace a na pana Skleničku se usměje střízlivý doktor v bílém plášti. "Tak pojďte dál pane Sklenička, doufám, že dnes ty dveře neminete, jak posledně, říká doktor a naviguje. Pan Sklenička se po několika pokusech zvedne ze židle, o kterou, ještě zakopne a vstoupí do ordinace. V ruce pevně drží plátěnou tašku, ve které cinkají lahve. Pan doktor se zvídavě ptá na obsah tašky. Pan Sklenička vážně odpovídá, že jsou to oplatky Opávia, ale pak mu asi došlo, že oplatky necinkají a tak dodal. " Ještě by to mohly být limonády." Dále pak vypráví a snaží se inteligentním způsobem odvést pozornost. "Nejradši mám jablečno-rybízovou jedenácku" a že si ji dává k večeři, aby prožil pěkný den. Pak ještě chvíli zmateně vypráví příběhy z cukrárny, než ho doktor přeruší v rozhovoru se stolní lampou, se kterou se celou dobu bavil. Dále následovala klasická otázka pana doktora. "Tak co, pijete ještě?". Pan Sklenička pohotově odpovídá: "Já, vůbec, absolutně vůbec nepiju pane motore ...". Ale když pan Sklenička viděl nedůvěru pana doktora, zamyslel se, a pak dodal, že pije, že pije hodně, a že kdyby mohl, tak toho vypije mnohem víc. Pan doktor vytáhl příslušné papíry a napsal "Ještě horší jak posledně, furt má žízeň, ale žije". Ke konci se provádí terapie, kdy se ordinace změní v restauraci, pan doktor v číšníka, který má nalévat alkohol hostům, kteří mají odmítat. To se panu Skleničkovi moc líbí a upomíná pana doktora, aby vytáhl radši ty větší skleničky, že se mu z nich lépe pije. Doktor nabízí panáka rumu hostovi, to jako panu Skleničkovi. Ten nadšen touhle hrou pobízí pana doktora, aby rozlil ještě tři panáky. Prý jestli to vydrží. Pak dvakrát potichu řekl: "Né já si nedám." Než se doktor dostal ze spárů pocitů úspěšnosti svoji léčby, byl panák prázdný. Než se ale stačil rozčílit nad špatnou reakcí pana Skleničky, bylo půl flašky rumu v prdeli. Po sléze se strhla rvačka o flašku rumu. Pan Sklenička křičel, že tohle v žádné hospodě ještě nezažil a že si bude stěžovat. Náhle ale flaška upadla na zem. Pan Sklenička se rozbrečel, ale neztratil hlavu a pohotově vytáhl brčko z kapsy, kterou neměl a vyčistil rumovou skvrnu, i jiné skvrny, na které běžné čistící prostředky nestačí. Pak se rozčílil na velkou ručičku u hodinek, že nepočkala o půl šestý na malou, a jestli se to bude opakovat, tak je hodí do vody a přejede lodí.

Nezbývalo nic jiného, než odejít domů a úspěšně pokračovat v započaté terapii až do zdárného konce. V cestě mu bránilo jen několik zdí, kde viděl dveře. Chvíli bušil hlavou do zdí a hledal dveře. Dále stačilo protáhnout své tělo širokou chodbou a opustit budovu z co nejnižšího patra. Pak stál chvíli na jezdících schodech, než zjistil, že jezdící nejsou. A když se konečně rozjeli, tak z nich spadl a rozbil hlavou naší sousedce radiátor.

Doktor po několika návštěvách pana Skleničky také podlehl alkoholu. Teď spolu chodí do hospody a připravují se na triatlon, což je pivo, rum a levné víno. A já jim přeji příjemný trénink a ať vždy zvítězí ten lepší. Není důležité vyhrát a poblit se, ale dobře se pobavit a napít. Asi v době mých posledních slov tohoto vyprávění došlo k zajímavé události pod Komínem. Při hře mariáš se jeden pacient, přezdívaný Boris pokusil zahlásit flek. Byl tak zažraný (resp. nažraný) do hry, že se mu podařilo vyslovit "flek!" a ještě provést malý blijancový efekt. Přirozeně že v kartách flek neměl, zato ho měl na košili.

Čas od času se stává, že člověka v podnapilém stavu přepadnou bacily. Člověk se tak stává bezbranným tvorem a úspora vitamínů je slabá. Do toho se začne točit hlava tak rychle, že se zahřeje na vysoké teploty. Tento veselý příběh se stal i mě. Když jsem přežil několik dní ve vysokých horečkách a dostal se tak do Guinesovi knihy rekordů, doporučil mi soused návštěvu u lékaře. Slezl jsem proto jednou v noci po hromosvodě, cestou jsem sousedovi rozbil okno, tak aby mě nikdo neviděl a kráčel jsem k doktorovi. Když jsem prošel půl města, zamyslel jsem se, kde se takový doktor skrývá. Když jsem prolízal komínem atomové elektrárny, poradila mi bílá paní, abych se zeptal v nemocnici. Chvíli jsem pak ještě jezdil v tramvaji po městě, než se vybourala. Najednou přijelo několik blikajících aut. Měl jsem štěstí, neboť jeli do nemocnice. Když do jednoho auta nakládali řidiče bez noh, říkal jsem si, že zde bude i trochu místa pro mě. Cestou do nemocnice sanitka houkala, tak jsem houkal také. Projeli jsme několik křižovatek a přejeli zebru. Já jsem se moc nevyspal, neboť spolu ležící neustále kopal nohama. Když jsme byli v nemocnici, přiběhlo několik zvědavých lidí v bílých pláštích. Naložili nás na kolečka a jezdili s náma závody po nemocnici. Vystoupit se podařilo akorát řidiči tramvaje a to ve výtahu, kde mu výtah vytáhl ruce do čtvrtého patra, ale zbytek zůstal v přízemí. Ale co, on už toho stejně moc neměl. Já než jsem zjistil kolik je hodin, ležel jsem na operačním stole. Po několika hodinách řezání a vrtání si jeden z řezníků všimnul, že mám svoje nohy. Pak se chvíli hlasovalo, zda ze mě udělají pavouka nebo ne. Vyhrála zdravotní pojišťovna s programem i jedna noha stačí. A tak mě nakonec jen ostříhali vlasy a poslali do čekárny. Zde jsem čekal asi pět dní než přišla uklizečka. A protože jsem jí nic neřekl, šel jsem domů jako první. Cestou domů jsem podkal řidiče tramvaje a viděl ho dvakrát. Potřásl jsem si s každým rukou a dal je zase dohromady. Dokonce mi slíbili, že budou jezdit i stejnou tramvají. Paní doktorka mi předepsala nějaké prášky na praní. Ty jsem vyhrál v mototechně za nejlepší pozdrav roku.

Nyní se cítím již zcela zdráv a v klidu čekám až mi Arnošt donese pivo. Nevím, jestli se mi podaří přepsat tento papír do počítače, neboť se mi zdá, že si přilepil na ubrus. Ubrus je opět pivem přilepen na stůl. O dva týdny později.

Máme doma nový stůl se starým ubrusem.

Spoustu kamarádů mého věku rádo obdivuje auta, motorky a ostatní dopravní prostředky, které ještě nedovedu pojmenovat. Tedy i já jsem se naučil asi ve dvaceti letech jezdit na kole. Auto rozpoznám už z deseti metrů a semafor také pomalu chápu. Zdá se tedy, že nejsem až tak opožděný ve vývoji, jak to říká můj zaměstnavatel, pan doktor v bílém plášti. A tak mě jednou pustili na výlet. Jednoho krásného dne, i když to bylo v noci a pršelo, mi kamarádi nabídli místo v autě, abych se s nimi trochu projel. Já jsem neváhal a odešel jsem trochu dříve z kurzu vaření a míchání a čekal na auto. Měl jsem takovou radost, že jsem si vůbec neuvědomil, že auto, před které jsem si stoupl není naše a že se celkem rychle přibližovalo. Ale brzy mě příslušník VB vyvedl z křižovatky, kde jsem řídil dopravu.

Konečně přijeli moji kamarádi a já jsem jednoho z nich poznal. Chvíli jsem pak hledal dveře od auta. Ze začátku jsem měl trochu strach, že budu muset celou cestu stát, ale rychle jsem někomu zasedl místo. Jeli jsme celkem rychle, až jsem se zapotil. Říkal jsem si, že si také otevřu okýnko, abych se mohl dívat ven. Chvíli jsem šmátral po kličce od okna, jak jsem byl zvyklý z domu. Pak jsem asi nějak šikovně strčil do nějaké páčky, a ono se to otevřelo. Najednou průvan jak sviňa. Otevřel jsem, to jo, ale dveře. Shodou okolností projížděla kolem stará paní na kole. Stará paní, která zrovna předjížděla stojícího chodce náhle směnila rychlost a směr své jízdy. Vše se zdálo být krásné, než se paní katapultovala přes řidítka do příkopu a rozbila si zvonek na kole. Stará paní se už moc nehýbala, ale kola se ještě točila. Ty se taky za chvíli zastavila. Zastavila se i kolem projíždějící pohřební služba. Smutná dvanácettrojka štěstím celá zčernala. Pohotově vyskočili dva muži s archeologickými nástroji a začali kopat jámu klasických rozměrů dané situace. Hrobník dostal strach z kolem jedoucí sanitky a starou paní přetáhnou lopatou. To ale nemusel, neboť jeho pomocník, žák slabozraké školy, začal kopat krumpáčem přesně na místě, kde stará paní ležela.

Když se mi konečně podařilo zavřít dveře a otevřít oči, zjistil jsem, že jsem v autě skoro sám. Řidič se držel volantu, ale už ho to asi taky moc nebavilo. Pak točil z volantem tak dlouho, než jsme se vybourali. Bylo to v pohodě, dostali jsme se jen do proti směru a naštěstí nic nejelo, jenom bagr nám zmodernizoval předek auta. Chvíli se nic nehejbalo a dost toho hořelo. Mě už to taky moc nebavilo. Říkal jsem si, že ještě chvíli posedím a pak půjdu. Celkem mě naštvalo to, že mě začala hořet bunda. Otevřít dveře od auta jsem sice už uměl, ale už jsme žádné dveře neměli. A přesto jsem si o ně roztrhl bundu. Byl jsem tak atraktivní, že se všichni projíždějící auta na mě dívala. Jedno z pěkně blikajících aut se nabídlo, že mě odveze na ubytovnu. Dostalo se mi velkého uznání, strava zde není špatná, je nás tady dost a nikdo nám neuteče. Papíry tady máme všichni, ale ne na auto.

Stávají se i horší věci, než že člověka přemohou myšlenky kulturního vzůstu osobnosti. Tak i mě jednou zaujal pohled na historické památky vykopané ze země, když u nás kopali kanalizaci a vodovod. Jednou v noci jsem se tam vydal a celý sem to zde překopal. Teoreticky jsem byl připraven, neboť v televizi dávali Poklad na stříbrném jezeře. Vybavil jsem se hornickým nářadím z pořadu Expedice za hranice roku 2000 a vyrazil do ulic. Neúspěch pracovníků vodovodů a kanalizací mě neodradil a prokopal jsem to místo kolem kanálu znovu a důkladně. Dobře jsem věděl, že práci, kterou provádím, musím provádět opatrně, tak abych neporušil mumii, která zde měla podle Starých pověstí českých ležet. Z Vinetua jsem věděl, že si musím dávat pozor na útok indiánů, neboť nedaleko byla cukrárna. Když jsem kopal již dost dlouho, narazil jsem na nějaký ležící sloup. Dále jsem prováděl odbornou analýzu vnitřní struktury inkriminovaného objektu. Po několika úderech krumpáče do kruhového objektu vytryskla nafta. Nafta to ale nebyla. Nebyla to ani petrolej, jak tomu bylo ve Vinetuovi. Byla to voda, a podle názorů odborníků pitná. Přestože zde bylo za chvíli jezero, nebylo stříbrné a místo indiánů přiběhli požárníci. Ještě dlouho se pak vyprávělo jak jsem objevil vodu.

Celkem mě mrzelo, že jsem nenašel žádný historický předmět. Rozhodl jsem se proto navštívit muzeum. Na přání mých přátel, abych tam radši nechodil, jsem se tam vydal. Imponovalo mi mnoho starých věcí, které tam kolem všude ležely. Něco ani moc dobře nevonělo a místy jsem se bořil až po kolena. Bylo tam spousta znalců, kteří si dokázali vybrat to nejlepší. Neustále dováželi další a další zboží. Moc dobře to roztříděný neměli, ale časově to odpovídalo. Čím byla památka starší, tím ležela v nižších vrstvách. Ale nakonec mě to došlo. Vždyť já byl celou dobu na smetišti. Rychle jsem vytáhl věci z kapes, které jsem tam nabral a v klidu jsme utíkal pryč. Když jsem byl ve městě, uviděl jsem několik lidí, jak obdivovalo obsahy kontejnerů. Velice dobře jsem věděl o co jde. A profesionálně jsem je poslal do velkého muzea za městem. Po několika dnech života ve městě jsem se dostal až k samotným dveřím musea. Hned u dveří mi nějaký blázen nabízel lístek. Ačkoliv lístky nesbírám, tak jsem si jich asi třicet koupil. Ve skupině s nama chodila nějaká ženská a furt nám říkala kde co je. V rohu byl medvěd. Borka říkala, že je vycpaný, ale já ho viděl jak se hejbe. Pak jsem prošel několika skleněnými výplněmi. Měl jsem strach, kdyby náhodou hořelo, tak jsem radši překontroloval činnost hasících přístrojů. Ve skleníku s tropickými rostlinami jsem dělal naší výpravě novou cestu mečem. Meč jsem si půjčil od rytíře v brnění a ten se z toho chudák celý rozsypal na náhradní díly pro kosmonautiku. Nejvíce se mi líbilo klouzání se v papučích po zámku. Na příště jsme se domluvili, že jsi vezmeme hokejky. Ale to nevím jestli mi ji soused půjčí, on ji totiž nemá.

Po mé návštěvě hned celý areál uzavřeli. Ale až ho zpraví, půjdu se tam určitě podívat. Doufám, že už budu mýt svoji hokejku.

Nakonec se omlouvám všem bufeťákům, že jsem se dotkl jejich osobnosti, či jinak narušil jejich morální náhled na dnešní složitou dobu.

Už po několika dnech návštěvy první třídy základní školy se ukázalo, že to semnou nebude tak jednoduché. Byl jsem proto přednostně zařazen do zvláštní školy se zaměřením pro slabozraké a blbé žáky. Mě se tam dařilo celkem dobře, neboť mě paní učitelka nebyla tak často jako některé jiné žáky. Předměty zde byly stejné jako v normální škole, ale problematika učiva nebyla tak složitá. Například nedávno jsme v matematice řešili problém měla babka čtyři jabka a dědoušek jenom dvě. Ale pro velký počet jablek se příklad nepodařilo demonstrovat. V hudební výchově zpíváme, bzučíme, vrčíme a kdo chce tak si může skočit z okna. To se paní učitelce strašně líbí a vždycky s histerickou radostí umlátí a ubodá kružítkem někoho v první lavici. Mě osobně nejvíce zaujala hudební výchova. Napustím si kalíšek s vodou, trochu hnědý barvy a dělám, že piju kafe. Spolu sedící si pomaluje svetr temperkama a pak se mě ptá jestli se už barvy smějí. Pak uklizečka provede známí test s uzlem a strčí ho do pračky. On pak vykládá, že byl na kolotoči a zmoknul. Ti co dělají s lepidlem se většinou už po několika minutách k něčemu přilepí. Pepík Hamáčků když dodělával Aifelovu věž z papíru se přilepil na strop. Dlouho ho pak musel školník sundávat krumpáčem, něž skočil. Nároky na naše výtvory nebyly velké. Na dvojku stačil otisk zubů do modelářské hlíny.

Při probírání domácích zvířat nám paní učitelka dovolila si nějaké to zvířátko donést. Já jsem chtěl přinést něco neobvyklého a domluvil jsem se proto s netopírem. Ale ten měl po noční a ráno mi usnul. Ovšem ostatní své zvířátka přivedli, přivlekli a podobně dle typu. Vládík přivedl jezevčíka, Anička kocoura, Pavlík přinesl pavouka co ho měli doma ve špajsce. Honzíka přinesl čáp, Frantík dovedl medvěda, ale nikdo mu to nevěřil. Martin přijel na bílém koni, Jakub měl myš a nakonec Mařenka přivedla Jeníčka a Rusalka vodníka. Lajoš opět zapomněl, ale zachránily ho vši. Po zazvonění vstoupila do třídy opice a skočila na lustr. Ukázalo se, že to není opice, ale paní učitelka, která se vylakala myši, která utekla Jakubovy z igelitového pytlíku, kde ji chtěl udusit. Toho si ale všimnul kocour a běžel myši naproti. Na to přesně čekal pes jezevčík a běžel čekat k vodnímu kolu. Jenže jezevčík si nevšimnul schované velryby za vodním kolem. Kdyby nezakročil medvěd a všechny nepozabíjel, tak by se snad všichni požrali navzájem.

Někteří slabozrací žáci mají při cestě do školy značné problémy. A to jich polovina ani nedojde. Musí je třeba sundávat z komínů, nebo vytahovat z kanálů. Jednou třeba když jsme byli plavat, tak Jeník Klapáček, co má čočky v brejlých jak popelníky, skočil do vody. Do brejlí mu natekla voda a on se pak musel celou dobu dívat, jak se topí.

Nyní jsem už dvanáctý rok v druhé třídě a umím nakreslit domeček jednou čarou a třema čarama ho škrtnout. Psát umím, ale nikdo to nepřečte. Každý si myslí, že je to hebrejsky. Jestli se mi letos podaří říct kolik je mi let a jak se jmenuji bez přílišného prskání, vypustí mě do volné přírody. A když ještě udělám závěrečné zkoušky z předmětu deset nejpoužívanějších písmen, tak mě čeká skvělá budoucnost.

Nakonec se omlouvám některým písmenkám v textu, že jsou tady dvakrát.