VZESTUP A PÁD JOHANA HUTA
Albert Kyška
* * * Snad bych měl alespoň v hrubých obrysech popsat svou osobu, i když na údajích, které v takovém popisu mohu uvést, je asi málo zajímavého. Jmenuji se Johan Hut; narodil jsem se v době, kdy lidé už vystřízlivěli z opojení, že mají za sebou Velikou válku a kdy už zase začali vést války malé. Můj otec pracoval dlouhá léta v jednom výzkumném ústavu jako laborant, a když si dálkově dodělal vysokou školu, měl šanci stát se v tom ústavu dokonce snad i ředitelem; ale z toho sešlo, a tak skončil jako vedoucí oddělení, rozhodujícího o tom, kdo bude do ústavu přijat, a kdo nikoli. Moje matka byla ošetřovatelka v útulku pro nevidomé. Zvláštní, a to si uvědomuji až teď, jak mají povolání mých rodičů k sobě daleko. Žil jsme s matkou a s otcem do svých patnácti let, další léta jsem pak trávil na internátě elektrotechnické střední školy a posléze na vysokoškolské koleji. * * * To, co jsem prožil a co mě dovedlo až sem, mi v hlavně samozřejmě stále leží. Vyřídili mě, to ano, dovedli mě na pokraj zhroucení; ale (a to si neustále opakuji a v prázdnotě, která mě obklopuje, to zní jako rajská hudba) nezvítězili nade mnou, protože nakonec jsem jim unikl, a to, že jsem vlastně o všechno přišel, můj únik jenom zpečetilo, protože nezbývá-li už nic, o co bych ještě přijít mohl, jsem definitivně z dosahu jejich moci. Ovšem, je tu ještě můj život, na to se nadá zapomínat, ale může ten mít pro někoho ještě nějakou cenu? Jsem svobodný (...). * * * Jak to všechno vlastně začalo? Kdy se začal odvíjet ten příběh, který končí tady na mém trámu? Každý začátek je něčím umělým, nikdy nelze docela vymazat to, co bylo až do té chvíle. Ale když se přece jenom snažím určit nějaký bod, kde vzal můj život obrat, jeví se mi situace jasná: vybavuje se mi to slunečné zářiové odpoledne, kdy jsem ve špinavém maskáčovém mundúru ležel v písku a kdy jsem měl pocit, že prostě už nevstanu. Nikdy předtím jsem nikoho nenáviděl tak zuřivě jako toho kníratého hejska v uniformě nižšího důstojníka, stojícího tam nade mnou a křičícího na mě. Ten kluk byl mnohem mladší než já, ale byl vojákem z povolání a mohl každý (nebo skoro každý) den opustit kasárna a jít si za svým životem, zatímco já jsem byl v kasárnách zavřen na dva roky, a za sebou jsem v té době měl sebou terprve ani ne šest měsíců. Vůbec mi nepřipadalo, že skutečně mladší než já je: on mohl poroučet, a já musel poslouchat. Nenáviděl jsem je tam všechny: sebrali mi všechnu lidskou důstojnost a nahradili ji povinností pitvořit se podle jejich povelů. * * * Podporučíka jsem toho dne už neviděl; myslím, že mu náčelník štábu vzkázal, aby mě už dal pokoj. Už jsem totiž nebyl úplná nula, jako do té chvíle; byl jsem někdo, o koho se zajímá člověk, který může, jak se zdá, i na samotného náčelníka štábu pohlížet svrchu. Zázračný pan Někdo: cítil jsem, že mám na čele znaménko, které mi tam udělal, znaménko vyvolených. * * * Uběhlo několik dní; sepsal jsem na kus papíru údaje, potřebné k vyplnění dotazníku, a štábní písař je přeťukal do formuláře. Neustále jsem rozechvěle myslel na den, kdy si pro mě ten tajemný chlap přijde; a bylo to dobré, protože jsem se konečně mohl k něčemu upnout a lehčeji se tak přenášet přes všechno, co mě potkávalo. * * * Druhý den si mě zavolal do kanceláře velitel roty. Byl to malý, brýlatý, ušatý chlap; původem byl Slovák, ale jako mnozí jemu podobní už mluvil nerozbornou směsí češtiny se slovenštinou. Když uviděl mou oteklou tvář, trochu se zarazil. * * * Strávil jsem několik dní na ošetřovně. Měl jsem asi otřes mozku ale brzy mě bylo dobře; jenom mě čím dál víc začalo ovládat zoufalství a beznaděj. Pamatuji se na podivné sny, které se mi na ošetřovně zdály; zvláště jeden mi dodnes dokonale utkvěl v paměti. * * * Když mě propustili z ošetřovny, bylo čtrnáct dní od návštěvy M. dávno pryč. A nic se nedělo. Už jsem vůbec nepochyboval o tom, že se náčelníkovi štábu podařilo mé odvelení nějak překazit, anebo že to padlo z nějakých jiných důvodů; chvílemi jsem měl dokonce neodbytný pocit, že jsem si celou tu příhodu vymyslel. * * * "Máš připravenej civil?" * * * Ubytovna, kam mě Šantl zavedl, nebyla daleko. Hned za náměstíčkem začínala vilová čtvrť a do jedné z vil, větší než většina ostatních, jsme zahnuli. Na zahradě bylo několik holých stromů a polozbořená kašna s kamennou žábou. * * * Mám líčit, jak mi bylo? Mám se pokusit vyjádřit slovy, jak je svázanému, když mu přeřežou pouta, jak je divokému zvířeti, když ho vypustí z klece, kde bylo vězněno? Bloumal jsem ulicemi a bláznivě jsem se radoval z vědomí, že mě v té chvíli nikdo nesleduje, že nikdo nedohlíží na to, abych dělal to, co mám, a nedělal to, co nemám, že večer nebudu čistit záchody, že mě nezmlátí Belka, že mě Dujava nebude nutit, abych mu vyčistil boty. Jenom abych sám sobě dokázal, že to mohu udělat, jsem vlezl do samoobsluhy, koupil jsem si lahvové pivo a na lavičce venku jsem ho vypil. Kolem chodili lidi a nevšímali si mě. * * * Prokop, můj nový šéf, mně na první pohled připadal nemožně přísný a nepřístupný; až jsem z toho poprvé od svého příchodu sem měl trochu tísnivý pocit. Na tom dojmu se ale podílela kocovina z toho šíleného předchozího večera ve vinárně; Prokop přísný nebyl. Ne že by byl nějaká veselá kopa, ale vyjít se s ním dalo. * * * Byl jsem doma! To byl další ze série zázraků; ještě před pár dny jsem se neodvažoval doufat ani v to, že bych se domů dostal aspoň na Vánoce. A najednou jsem byl prostě tady! * * * S Danou jsme chodil už od střední školy, už více než sedm let. Měl jsem ji opravdu rád. Byla o dva roky mladší než já a na jaře právě skončila studium na pedagogické fakultě; učila teď v první třídě. Nedovedu posoudit, zda to byl jenom klam, subjektivní dojem, anebo objektivní skutečnost, ale mně vždycky připadala velice krásná. Byla skoro o hlavu menší než já a dlouhé tmavé vlasy si vzadu svazovala do ohonu; postavu měla (podle mého soudu) úžasnou. Nemohu říci, že bychom se nikdy nehádali, ale myslím, že nikoho z nás ani při tom nikdy nenapadlo, že by toho druhého nechal; že patříme k sobě jsme brali jako nezměnitelnou samozřejmost. Možná, že právě to byla chyba. * * * V pondělí byla na mém stole navršena kupa počítačového papíru a šéf Prokop byl už zcela konkrétní. * * * Tak jsem se stal... čím vlastně? Čarodějovým učněm? Tenhle výraz mi pro to, co se se mnou událo, připadá nejvýstižnější, i když čaroděj nikde žádný nebyl. Ale musí být čaroděj vskutku fyzická osoba? Nemůže být (třeba už jen v důsledku svých schopností) něčím nečlověčím, neohraničeným a pro nás smrtelníky a nečaroděje smysly neuchopitelným? Není takové pročarodějování vůbec charakteristické pro svět, ve kterém jsem se narodil? * * * Byl březen, půl roku po mém převelení, a já jsem seděl na židli v pracovně svého šéfa Prokopa. Ten byl za psacím stolem, zlatou sponu jako vždycky na kravatě, a díval se zamyšleně. Na červeném křesílku v rohu místnosti se rozvaloval M. a žvýkal sirku. * * * Byl jsem z toho pohovoru vyjukaný. Pořád mi mazali med kolem huby, a najednou mi začali div ne nadávat; a přitom, já jsem opravdu dělal co jsem mohl. Nikdo očividně nedokázal posoudit, kolik je to, co po mně chtěli, práce; nechtěli slyšet nic než to, že už to chodí, že už to běhá, že už jsem komplet hotov. Ale dokončit to všechno za pár měsíců - to mi připadalo prostě nemožné. * * * Později jsem samozřejmě měl výčitky svědomí; nemohl jsem se smířit s tím, že jsem byl nevěrný Daně. Snažil jsem se to své snoubence při své příští náštěvě domova vynahradit zvýšenou něžností, ale pocitu provinění jsem se nezbavil. Ale provinění bylo kupodivu to jediné, co jsem cítil: kromě toho pak už jen jakési rozčarování, protože Lenka mi najednou připadala jako holka o nic horší než Dana; než tatáž Dana, o které jsem si byl do té doby náchylný myslet, že se jí nikdo na světě nevyrovná. Pracoval jsem jako ďábel. Pochopil jsem, že teoretickými znalostmi, byť by byly sebesvětovější, si teď uznání nevysloužím, že musím vyprodukovat něco skutečně hmatatelného. * * * Tohle představení, které jsem další den zopakoval pro M., mě konečně získalo vytoužené uznání. Pochopil jsem, že to, co doopravdy umím, nic neznamená, že důležitý je dramatický efekt, takový, jaký jsem právě předvedl. Přitom to všechno, co jsem jim ukázal, mohl být ode mě docela dobře úplný podvod; program který by odpovídal tak, jako RACON, bych byl dokázal napsat za několik minut. * * * Krátce potom, co jsem byl povýšen, se mi skutečně splnilo to, co jsem si v duchu přál: potkal jsem se s tím podporučíkem, který pro mě symbolizoval všechny hrůzy mého (nedlouhého) kasárenského života. Bylo už léto a jídelna, kam jsme normálně chodili na obědy, měla z nějakého důvodu zavřeno. Šli jsme tedy na oběd do nedaleké restaurace: Šantl, šéf provozu počítače major Groh, a já. * * * Bylo to, myslím, také někdy v té době, kdy mě Alžběta (neboli ona doktorka-sociloožka se kterou jsem se seznámil U hradeb) poprvé pozvala k sobě domů. Scházela se u ní malá, uzavřená společnost vzdělaných lidí. Byli to socilogové, lékaři, jazykovědci a také jeden historik; já jediný z těch, kteří tam chodili, jsem měl vzdělání technické. Zpočátku jsem si tam připadal nepatřičně: o většině z toho, o čem se tam bavili, ať už to byla sociologie, psychoanalýza, nebo exilová literatura, jsem nevěděl vůbec nic, a všechno mi to připadalo ve srovnání s tím, co jsem věděl a uměl já, neskonale hlubší a obdivuhodnější; brzy jsem však pochopil, že jim všem naopak připadá úžasné to, v čem jsem se vyznal já. Často jsem se stával středem pozornosti a musel jsem vykládat o počítačích a o novinkách v elektrotechnice; v nekonečných diskusích o tom, mohou-li stroje myslet, či jaké jsou perspektivy "technokratické společnosti" jsem býval brán za arbitra, jehož názor byl víceméně přijímán jako konečné rozuzlení. Musím přiznat, že při diskusích s nimi jsem zvolna přestával považovat to jejich vědění za opravdu hluboké a obdivuhodné; brzy jsem pochopil, že pojmy, jako smysl, hodnota či souvislost, se kterými se neustále oháněli, ve skutečnosti nemají žádný pevný význam a dají se přizpůsobovat potřebám mluvčího. * * * Po tom divadelnickém triumfu s RACONEM jsem brzy konečně dosáhl toho, co jsem považoval za triumf skutečný: podařilo se mi zjistit, jak se s tím systémem domluvit. Stalo se to vlastně náhodou: když jsem tak seděl před terminálem s nápisem RACON DOES NOT UNDERSTAND. PLEASE REFORMULATE THE QUESTION vyťukal jsem na klávesnici jenom ze žertu ARE YOU SILLY, RACON?, a na to se mi k mému překvapení objevilo RACON DOES NOT UNDERSTAND "SILLY". PLEASE REFORMULATE THE QUESTION. RACON nerozumí slovu silly! Tomu ostatnímu, co jsem mu napsal tedy rozuměl? Rychle jsem vyťukal ARE YOU READY, RACON? a na obrazovce se objevila odpověď RACON IS READY TO ANSWER YOUR QUESTION. Rozuměl mi tedy! * * * Dostával jsem k dispozici všechnu literaturu, kterou jsem si vyvzpomněl, a tak se mi docela dařilo sledovat světový vývoj v oblasti umělé inteligence. Myslím, že možnost číst všechno to, co jsem měl já, měl v republice sotvakdo. To, co se v naší zemi o programování publikovalo a k čemu jsem ještě před několika lety vzhlížel s úctou, bylo, jak jsem teď pochopil, ve srovnání se světem většinou holé diletantství. * * * Z těch několika let, kdy jsem se takhle posouval na výsluní vědeckého světa, stojí za zmínku snad jenom už ten nevšední zážitek spojený s oslavou mého povýšení na kapitána. * * * Brzy po té oslavě jsem si koupil auto. Nebyl to sice žádný velkolepý bourák, ale v mém životním stylu to způsobilo zásadní změnu. Jinak už to skoro ani nešlo; díky svému postavení ve vědeckých kruzích jsem cestoval opravdu hodně, a ne vždycky jsem měl k dispozici auto služební. Také svůj volný čas jsem čím dál raději trávil na cestách: armáda měla po celé republice spoustu rekreačních chat, a toho jsem začal využívat. Brzy jsem se skoro odnaučil chodit pěšky; autem jsem jezdil i v noci domů z vinárny. * * * Velice brzy po povýšení na kapitána jsem byl povýšen znovu, na majora. Zastával jsem dost významnou funkci; ale funkci nepříliš odpovědnou, protože mí nadřízení uznali, že nejvíce udělám pro armádu tehdy, jestliže mě nechají vědecky bádat. Přesto všechno jsem měl dost povinností (i když z velké části povinností čistě společenských) a práce na mé knize se tím hodně zpomalila. Musel jsem se účastnit všelijakých schůzí a školení, a v souvislosti se svým členstvím v mezinárodní vojenské komisi pro umělou inteligenci jsem musel cestovat a účastnit se zasedání. Většina těch akcí, kterých jsem byl účasten, byla únavná a naprosto zbytečná, ale vyhnout se jim nešlo. * * * Pak to přišlo. Spojuji ten zlom ve svém životě s postavou toho hrbatého podivína, jenž jej byl bezprostřední příčinou; ale zamyslím-li se nade vším důkladněji, vím, že je to jako vinit podzimní vítr z toho, že zbavuje stromy listí. To, co samo k něčemu směřuje, může být sice něčím jiným ke svému cíli přistrčeno, ale to je jenom urychlení, a nikoli příčina. Ten hrozný duševní rozklad, který mě zachvátil a který mě teď už dovedl až na samé dno agónie svobody, ten byl zcela nepochybně mým osudem, nevyhnutelným osudem. * * * Tmu, tmu nemám rád. Mohl bych říkat, že ji nemám rád, tak jako nemáme rádi nějakou barvu nebo nějaké jídlo; ale skutečnost je to jinak jiná: já se bojím tmy. Tma jediným posměšným škrtem maže vše, co se za denního světla dá považovat za skutečné a nezvratné, co jsem přijímal jako svoje útočiště. Je to až neuvěřitelné a divím se, že mě to nenapadlo nikdy dřív, co tma dokáže. Svět plný věcí, který nás za deního světla obklopuje, dokáže prostě proměnit v nic; a daleko důsledněji a dokonaleji než všechny ty atomové a bůhvíjaké bomby, které lidé pro tyto účely vymýšlí. I nejstrašnější ničivá zbraň nakonec něco ze světa ponechá, třeba všechno docela převrátí vzhůru nohama, ale svět tu nakonec v takové či onaké podobě zase bude. S tmou je to jiné: neponechá prostě nic, zhola nic. Ba co víc, mučí člověka neodbytným pocitem, že ten zmizelý svět vlastně ve skutečnosti je, že by tmu stačilo rozhrnout a všechno by bylo zase na svém místě, tak, jak si to člověk zvykl vídat; ale to není o nic méně pošetilé než se domnívat, že po rozpadu zeměkoule stačí pouze obrátit chod času a všechno bude zase tak, jak to má být. * * * Snad jsem svůj příběh ještě nedopověděl, i když mně připadá, že už jsem řekl všechno, co bylo podstatné. Jestliže chcete nazývat tu část mé životní pouti, o které jsem dosud hovořil, vzestupem, pak byste jistě to, co následovalo, nazvali, jak už snad tušíte, sestupem, ne-li pádem. Ano, následoval sestup a pád, tak je to; i když: není vlastně vzestup zřícením se do propasti výšky a pád vzlétnutím k výšinám hlubiny? * * * Přátelil jsem se v té době s mladými inženýry, kteří se na elektrotechnické fakultě zabývali něčím podobným, co já. Práce, zkoumání, to pro mě bylo ještě dost dlouho něčím, co mi působilo skutečné potěšení; když jsem se ponořil do svých knih a zápisků, když jsem hloubal a zobecňoval, když jsem na počítači zkoušel své nové nápady, zapomněl jsem na celý svět a byl jsem stále ještě bezmála šťastný. Snad bylo mnoho z toho, o čem jsem přemýšlel, objevováním Ameriky, ale mně tohle čím dál méně zajímalo; šlo mi čím dál více prostě o to, abych pochopil a čím dál méně o to, abych objevil něco první na světě nebo aspoň první v naší zemi. * * * "Přemejšlel jsi někdy o tom, jakej smysl má všechno to, co tady děláme?" ptal jsem se Šantla. Bylo dost nesmyslné vést takový rozhovor zrovna s ním (že o něčem takovém nepřemýšlel nikdy, jsem vůbec nepochyboval), ale potřeboval jsem to ze sebe dostat ven. * * * A bacil duchovního tyfu, nasazený do mě hrbatým vzdělancem, už mě pomalu začínal stravovat. Svět se přede mnou pomalinku začal rozkládat do nekonečna nesouvisejících momentů. Proč by nemohlo být výsledkem úsilí o bezpečí nebezpečí? A s jakým vlastně výsledkem? Jak spolu může souviset nějaké úsilí a jeho výsledek? Jak spolu může souviset otočení vypínače a tma či světlo? Co znamená to, že se náhodou dosud při každém mém otočení vypínače udělala ze světla tma nebo ze tmy světlo? Jak spolu může vůbec něco s něčím souviset? * * * Potom jsem navštívil M. V té době už ovšem nebyl mým nadřízeným; sám už jsem zastával funkci bezmála tak významnou jako on. Chtěl jsem vědět, k čemu vlastně sloužil nebo slouží systém RACON, kterému jsem tenkrát vdechl život. M. mi ale neřekl nic, než to, co jsem už věděl, nebo tušil: že je to něco, co používá raketové vojsko. Zřejmě sám nic víc nevěděl; a když jsem naléhal, poslal mě za I., šéfem správy rakeťáků. * * * To, že vlastně není mezi žádnými dvěma věcmi skutečná souvislost, vlastně samo o sobě není nic tak příšerného. Koneckonců, znamená to mimo jiné třeba i to, že souvislost mezi mou prací a nějakou třetí světovou válkou může být nanejvýše zdánlivá. Mnohem horší je to, co mi došlo až mnohem později: že totiž nemáme žádnou záruku, že něco, co je dobré nebude v přístím okamžiku špatné. * * * Několik týdnů po mém rozhovoru s I. jsem navštívil svého tehdejšího nadřízeného, tlustého šedivého plukovníka s věčnou cigaretou v ústech, a zeptal jsem se ho, za jakých okolností by se dalo hovořit o mém odchodu z armády. Napadlo mě, že kdybych snad od armády odešel a pokračoval ve své vědecké práci někde na vysoké škole, nebo v nějakém výzkumném ústavu, že by mi třeba bylo lépe. Ale plukovník mě div nezabil: ještě když jsem z jeho kanceláře odcházel, řval na mě, že jsem blázen, že mě armáda postavila na nohy a že na mě tudíž má nárok, a že něco takového za svůj život ještě nezažil. * * * Kdosi mi poradil, že to jediné, co by snad mohlo vést k mému propuštění z armády, by mohla být moje zdravotní neschopnost. Chytil jsem se té rady a několikrát jsem před naším lékařem pokoušel simulovat různé choroby. Úspěch jsem však neměl žádný: lékař mě nebral příliš vážně a o tom, aby doporučil moje propuštění do civilu, nechtěl ani slyšet. Zabýval jsem se dokonce i myšlenkou, nějak si doopravdy zdraví poškodit, ale to jsem zavrhl, protože se mi zdálo, že abych skutečně dosáhl propuštění, musel bych ze sebe udělat skutečného mrzáka. * * * Cítil jsem se osamělý; to bylo něco, co jsem do té chvíle nikdy ve svém životě nepoznal. Jako bych byl na poušti a všichni lidé z mé karavany mě opustili. I když skutečnost byla asi jiná: spíše jsem se já vzdaloval lidem, nežli oni mně. Se svými kamarády jsem se skoro přestal stýkat. Jako bych byl nakažen nějakou chorobou, která by mě nutila vyhýbat se lidem. Ani do Alžbětina intelektuálského salonu jsem už nechodil; nebyl jsem tam od toho osudného setkání s hrbatým paranoikem. * * * Tělo leží, a chce-li duše uprchnouti, rychle mu ukážu ten krví podepsaný list. Obvinění, vznesené proti mě kontrarozvědkou, bylo založené na tom, že jsem kdesi v hospodě vykládal komusi cosi o raketách. Byla to asi pravda, i když sám jsem se na to nepamatoval; často jsem byl tak opilý, že jsem si pak nepamatoval vůbec nic. Nic, co by mohlo být považováno za skutečné vojenské tajemství, jsem ale určitě nevyzradil; a náhodný spolustolovník, který moje žvanění poslouchal, ho jistě pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Faktem však také bylo, že vojenské předpisy byly v tomto ohledu moc přísné a že kontrarozvědka se nezabývala úvahami o skutečném porušení tajemství, ale o dodržování předpisů. * * * Představte si člověka, bezcílně pobíhajícího a co chvíli měnícího svůj směr; člověka, který očividně není vázán žádnou nutností a směřuje hned tam, hned zase jinam. Asi vás napadne: je svobodný. A pak si představte téhož člověka v téže situaci, jen si navíc k tomu představte, že mu přitom oči vyděšeně těkají a že se ty jeho oči při každé změně směru se zábleskem naděje upřou tím směrem, kam se právě obrátil. Vidíte-li ho takhle, asi si budete myslet spíše: je bezradný. A stupňujeme-li to vyděšení v jeho očích a zintenzujeme-li jejich těkání tím způsobem, že souvislost mezi směrem pohybu a pohledem už nebude postřehnutelná, asi ve vás ta nepřítomnost jakékoli determinace začne připadat spíše jako nepřítomnost jakéhokoli účelu, jakéhokoli smyslu, a řeknete: je šílený. Ale já se ptám: copak je tohle možné tohle doopravdy rozlišit; copak je možné pohlížet každému do očí, anebo skrze ty oči až dovnitř do duše (protože co jsme pro jednoduchost popsali jako rozpoznatelné v očích a v pohledu, může ve skutečnosti vězet někde hluboko vevnitř)? Svoboda & bezradnost & šílenství. Společnost s ručením obmezeným.
Jsme svobodný. Opakuji si tuto větu jako magické zaklínadlo: jsem svobodný! Musím, musím si to pořád opakovat a opájet se těmi slovy; když to nedělám, začnu o svobodě pochybovat. Svobodu ovšem opravdu mám: nejsem na nikom závislý, protože ambice už žádné mít nemůžu, a tak k mému životu vlastně není potřeba nic, za co bych něco ze své svobody musel obětovat. Ale: co to vlastně být svobodný znamená? Někdy, když pozoruji lidi v jejich shonu a jejich zběsilosti, mám pocit, že to opravdu není nic jiného, než co to říká: jsem svobodný; jindy však pociťuji neodbytné nutkání zaměňovat jen tak na zkoušku tuto větu větami jinými, řekněme: jsem bezradný. Nebo: jsem šílený. A právě podbízivost takových záměn je tím, co ve mně vzbuzuje pochybnosti a nejistotu. Co tedy vlastně jsem? A dá se vůbec nějak smysluplně říci, která věta by opravdu charakterizovala můj stav? Není to jediné, co se dá smysluplně konstatovat, moje uvěznění v nějakém nepochopitelném trojúhelníku svoboda - bezradnost - šílenství?
V Boha jsem nevěřil nikdy. K tomu přijde člověk nejspíš výchovou; a moji rodiče představě, že je nad námi někdo, kdo teprve našim činům dodává smysl a řád, příliš nepřáli. Snad se toho vymknutí osmyslení života z vlastních rukou báli, anebo přišli na to, že v době, která nastupuje, vede náboženská víra člověka na scestí; anebo prostě nechtěli o Bohu slyšet proto, že o něm nechtěli slyšet již jejich rodiče. V každém případě mě vedli k tomu, abych poslední smysl všech věcí hledal všude jinde než někde nad nebo poza věcmi, než někde v útrobách nějakého Boha, nějakého pravzoru vší dokonalosti. Možná i proto jsem svobodný. Možná i proto jsem bezradný. Možná právě proto jsem šílený.
Byt, ve kterém bydlím teď, když už jsou léta mých studií dávno za mnou, se nepodobá žádné z místností, ve kterých jsme svůj život trávil předtím: ani bytu rodičů, ani pokoji internátu či koleje, ani kasárenské ložnici, a už vůbec ne honosnému apartmá, ve kterém jsme bydlel léta potom. Bydlím vlastně na půdě. Nejsem tu dlouho; pamatuji si přesně na den, kdy mi z Lidového bytového družstva, kam jsem se předtím přihlásil, přišlo oznámení, že je pro mě k dispozici jedna z prostor, vytypováných a úředními místy schválených k přetvoření na takzvaný půdní byt. Musel jsem se pustit do práce, protože jednou s podmínek, se kterou mně byl tenhle prostor přidělen, bylo, že v určitém termínu začnu s adaptací, a v určitém dalším termínu budu moci předvést něco, co komise Lidového bytového družstva schválí jako byt. Naštěstí se komise spokojila s tím, co jsem udělal: že jsem vybudoval cihlovou zeď, oddělující mně přidělený prostor od zbytku půdy, zůstávajícího k dispozici nájemníkům k věšení prádla, že jsme podlahu takto vzniklého bytu pokryl linoleem a že jsem vybílil stěny. Od schvalovacího aktu, od kterého jsem se stal majitelem honosného dektretu opravňujnícího mě užívat můj byt čtvrté kategorie, jsem provedl už jenom drobné úpravy: přinesl jsem si slamník na spaní; nastěhoval jsem sem několik krabic a beden, ve kterých skladuji knihy, oblečení a několik dalších drobností, které tvoří můj majetek; a nakonec jsem si pořídil žebřík, který mám teď opřený o stropní trám, na němž většinu svého času sedávám. Dveře jsem opatřil masivním zámkem, přestože nevypadá pravděpodobně, že by mi někdo mohl chtít něco ukrást.
Příliš mnoho času ve svém bytě netrávím. Ovšem, spím tam, ale brzy ráno (zvláště brzy v létě) odcházím, bloumám ulicemi, snídám někde v bufetu nebo v mléčné jídelně a potom sedávám v Hudební škole, kde jsem si našel zaměstnání; jsem v této instituci jediný stálý zaměstnanec. Ostatní lidé v Hudební škole působící, učitelé, tu práci dělají jako vedlejší pracovní poměr, nebo dokonce i zadarmo, prostě z lásky k hudbě. Já se musím zabývat především věcmi, které umožňují udržet Hudební školu v chodu: uklízím místnosti, ve kterých se vyučuje, starám se o to, aby všechny kurzy probíhaly tak, jak mají (v případě nemoci některého z učitelů za něho sháním náhradu a když nikoho neseženu, vyvěšuji na nástěnku zprávu DNEŠNÍ LEKCE SE Z DŮVODU NEMOCI RUŠÍ), vyřizuji úřední korespondenci a v případě, že je učitelů nedostatek, dokonce i učím, i když moje velmi omezené znalosti hudby dost ohraničují oblast mé působnosti. Žáky kurzů v Hudební škole jsou ale převážně děti z nižších tříd základní školy, děti, které rodiče nutí osvojit si základy hry na tom či onom nástroji, které nicméně hledí na všechno, co jim já nebo kdokoli jiný říká, s nezájmem a s odporem, a tak jejich výuka nijak hluboké znalosti nevyžaduje. Obvykle učím takové věci jako zápis základních not do notové osnovy, nebo stručný přehled dějin hudby (ten mám v tenké brožurce, kterou jsem dostal od učitele, za kterého jsem toto téma poprvé přednášel). Dokážu o tom všem hovořit tak, že sám vůbec nevnímám, co říkám, a tak se netrápím tím, že mě převážná většina žáků neposlouchá.
Moje pracovní doba v Hudební škole je nepravidelná; kurzy se konají až na výjimky v odpoledních hodinách, ale mě to nijak nevadí. Nikdy nikam nespěchám, a tak mě netrápí, že se z práce mnohdy vracím až večer. Ve volném času se toulám po ulicích, anebo, když mě to počasí nedovoluje, sedím ve svém bytě, nahoře na trámu, přemýšlím, čtu obrázkové časopisy nebo knihy z krabice od banánů. Jsou chvíle, kdy mi všechno připadá jednoduché a kdy můžu na všechno, co bylo, i co bude, myslet bez jakéhokoli vzrušení a kdy se mi to vše jeví jako koneckonců přijatelné; jindy mě pronásledují obrazy z mého minulého života a jediným světlým bodem mých vzpomínek pak je to, že jsem svobodný (bezradný? šílený?).
Někdy vnímám všechny věci úplně podivným způsobem: jdu například po ulici a mám pocit, že kolem mě je ticho, ale ne ticho obyčejné, jaké zná každý z výletů do lesů nebo z okamžiků, kdy v noci ustane silniční provoz i křik opilců, je to neprodyšné ticho takové, jaké může být jenom v prázdném kostele, obklopeném pustou bezvětrou planinou; a pak, když zaslechnu nějaký hlas, je to jako by někdo v tom kostele upustil stříbrný peníz, ten zvuk je docela obklopen tím tichem, které stále cítím, a i když pak slyším desítky hlasů, i když je ulice plná hluku, mám pocit, že všechen ten hluk je jenom množstvím ostrůvků, beznadějně se topících v tom tichu.
Jindy začínám pochybovat, že silnice, po které právě jdu, je opravdu silnice: nevidím-li jít nikoho před sebou, mám najednou pocit, že silnici dělá silnicí to, že po ní někdo jde nebo jede, a pojme mě hrůza, že jinak žádná silnice nemůže existovat a že místo silnice teď není nic a že se nutně propadnu někam do hlubin země. Když si pak uvědomím, že když už ne někdo jiný, jsem to alespoň já, kdo po silnici jde a dělá ji tak silnicí, mám stejně mučivou obavu, že se mně nepodaří udržet tu silnicivitost silnice, dávám se do běhu (na útěk před něčím, čemu utéci nelze!) až klesám naprostým vysílením.
A někdy mám dokonce pocit, že všichni lidé jsou příslušníci nějakého živočišného druhu docela jiného, než k jakému patřím já; a vnější podobnost, která mě s nimi spojuje, tu nekonečnou propast mezi mnou a jimi činí nesnesitelnou. Vím, že je to bláznovství, ale zdá se mi, že právě stejnost je tou nejhrůznější rozdílností.
Před několika dny jsem najednou při svém bezcílném bloumání městem spatřil známou tvář; tvář, kterou jsem znal dávno, před tolika lety, že jsem nemohl pochopit, kde se ten člověk vzal tady, ve městě tak vzdáleném od toho, ve kterém jsme oba tenkrát žili. Byl to profesor z průmyslovky, kde jsem studoval. Když jsem tu jeho tvář spatřil, a když se mi podařilo srovnat v hlavě, o koho vlastně jde, obešel mě podivný pocit, pocit který hřál a připomínal... naději, ano naději! Pominulo to však rychleji, než to přišlo, a já jsem nechápal, co to bylo; v jakém smyslu pro mě mohl starý profesor deskriptivní geometrie, který se už na mě beztak jistě dávno nepamatoval, znamenat nějakou naději! Napadlo mě, že bych se snad mohl vrátit zpátky tam, kde jsou ještě někteří mí známí, ale ta myšlenka se pak rozplynula a ponechala mě na pospas mé bezradnosti (svobodě? šílenství?). Jsou věci, o kterých nemohu přemýšlet tak, aby z toho něco smysluplného vzešlo, mohu je jenom v myšlenkách přežvykovat, až z nich vyprchá veškerá chuť a až se stanou beztvarým chuchvalcem.
Profesor mě opravdu nepoznal; jistě jsem se hodně změnil. Ale nedal jsem nijak najevo, že by mě znát měl. Ten hřejivý pocit, který mě z neznámých důvodů obešel, když jsem toho starého muže spatřil, byl úžasný, ale nezbylo po něm nic. Ostatně z čeho něco zbývá?
Potkávám je na ulicích, jejich špicly a donašeče; někdy z nich mám i trochu strach, ale pocit, že už si na mně nemají co vzít, mě uklidňuje. Určitě mě nesledují pro to, že bych byl pro ně ještě nějak důležitý; jsem pro ně asi něco jako cvičištěm, na kterém zkoušejí schopnosti svých nových lidí. Někteří z nováčků provozují své řemeslo docela obratně (někdy si to, že jsem sledován, ani neuvědomím), jiní mi visí na patách tak nápadně, že mi jejich neobratná snaživost připadá až směšná. Nakupuji například v samoobsluze a za mnou postupuje člověk, který ve svém vozíku nemá nic jiného než jeden kelímek hořčice. Připadá mi nepochopitelné, že takový člověk nemůže obětovat několik korun navíc, aby své poslání skutečně zakamufloval: jenom blázen by přece mohl uvěřit, že právě za mnou se v samoobsluze objeví člověk, který kupuje čistě náhodou jenom tu hořčici. Nebo jindy kráčím noční ulicí, docela pustou, a náhle, z ničeho nic, přejede kolem mne auto. Přece jenom mě podceňují, když si myslí, že mi takové věci nebudou podezřelé! Když se vracím domů, do svého bytu, čekám vždycky, že najdu své věci zpřeházené po prohlídce, kterou zde v mé nepřítomnosti vykonali, ale všechno je vždycky na svém místě, tak, jak jsem to zanechal; a právě tohle mě více než nepořádek přesvědčuje o tom, že tam byli, že jenom pečlivě zahladili stopy.
Ležel jsem s hlavou v písku, vyčerpaný a zoufalý, a umiňoval jsem si, že až zazní další pronikavé plížením plazením vpřed!!, prostě se už nehnu a zůstanu ležet; současně jsem však věděl, že to neudělám, protože jedině bezmeznou poslušností si člověk mohl zachovat alespoň jiskřičku naděje, že bude moci za odměnu někdy na pár dní kasárna opustit. V tom okamžiku jsem ze své žabí perspektivy uviděl štábního písaře Švece, jak kluše přes buzerplac; nebylo pochyb, mířil k nám. Také důstojník ho uviděl a mě pustil na okamžik ze zřetele.
"Soudruhu podporučíku...," začal Švec.
"Neumíte se zahlásit, soudruhu svobodníku?" Důstojníkův hlas zněl jako drhnutí skla pískem.
"Soudruhu podporučíku, svobodník Švec." Písařův hlas zněl neochotně; až trochu pohrdlivě. On se takových, jako byl podporučík, bát nemusel.
"Tak co chcete?"
"Tadyhle Hut má jít hned k náčelníkovi štábu," řekl Švec.
Zvedl jsem se a oprašoval jsem si písek z maskáčů. Podporučík si mě změřil nevraživým ppohledem.
"A vám kdo dal vztyk?!" vyštěkl potom.
Podíval jsem se mu do očí, a když jsem tam neuviděl nic, čeho bych se mohl zachytit, ulehl jsem znovu do písku.
"Vztyk, Hut!"
Znovu jsem se zvedl.
"Jděte tady se Švecem. Pak budeme pokračovat."
Měl jsem samozřejmě radost, že jsem byl vytržen z moci toho trapiče (Švecovo zjevení bylo jako zázrak), ale zároveň jsem měl i strach: co mohlo předvolání k náčelníkovi štábu znamenat než nějaký další průšvih? Ve skutečnosti jsem si v tom okamžiku skoro ani nedovedl představit, že by vůbec něco mohlo něco dobrého znamenat.
"Copak mně chtějí?" zeptal jsem se Švece.
"Nevím," pokrčil rameny. "Je tam nějakej chlap, nějakej civil."
Došli jsme až k budově štábu a tam jsem svého průvodce následoval až do prvního patra ke kanceláři náčelníka. Malba na zdech byla nová, ale flekatá a očividně neumělá.
"Počkej tady," řekl Švec a zmizel unvitř.
Vzápětí se opět vynořil. "Máš jít dál," ukázal palcem směrem za sebe, do kanceláře.
Určitě bych nemohl říci, že jsem se strachem neklepal, když jsem vstupoval dovnitř. Náčelník štábu, podplukovník Jugor, hubený prošedivělý muž, seděl ve svém křesle a naproti němu byl ve druhém křesle usazen tlustý, špatně oholený, asi čtyřicetiletý chlap ve žlutých kalhotech a modré silonové bundě. Tehdy jsem ho viděl poprvé: nevěděl jsem ještě, že se jmenuje M. a že se mu říká Mrcha, a nevěděl jsem samozřejmě ani nic o jeho postavení.
"Soudruhu podplukovníku, vojín Hut," zabručel jsem.
Jugor mně nevynadal. "Soudruhu vojíne," řekl, "tady soudruh si s vámi promluví."
Všiml jsem si, jak neznámý pokynul bradou směrem ke dveřím; a Jugor se hned zvedl. "Budu vedle," řekl. To bylo teda silné kafe: ten člověk prostě vyhodil náčelníka štábu z jeho vlastní kanceláře. Kdo to mohl být? Stále jsem byl přesvědčen o tom, že nic z toho, co se děje, nemůže věštit nic dobrého.
"Posaď se," řekl ten chlap a ukázal mi na křeslo, ve kterém před okamžikem seděl Jugor. Zaváhal jsem, ale když jsem viděl, jak netrpělivě třepe rukou, posadil jsem se na okraj křesla.
"Tak jakpak se ti tady líbí?" řekl, vytáhl z kapsy balíček cigaret, jednu z něj vyjmul a zapálil si.
"Líbí? Nevím...," vykoktal jsem. Nechápal jsem, o co může jít.
"Nepotřeboval bys takhle náhodou změnu vzduchu?" Nabídl mi cigaretu; ale já jsem odmítl. Sedět v křesle náčelníka štábu a ještě k tomu kouřit mi připadalo jako rouhání. Na otázku toho chlapa jsem jenom pokrčil rameny.
"Zkrátka a dobře," řekl potom, "měl bych pro tebe takovej džob. Na počítači. Ty se v tom vyznáš a my někoho takovýho potřebujeme. Měl bys to kapku jinej život, než tady v tý prdeli. Jak by ses na to díval?"
Rozpačitě jsem se usmíval. Tak tohle už jsem zažil: a ne jednou, ale desetkrát, stokrát. Zdálo se mi o tom snad každou noc. Že se objeví nějaký Neznámý a vezme mě odsud pryč. Ale kdo to mohl být, tenhle chlap? Třeba nějaký můj vysoce postavený příbuzný, kterého neznám? Můj Anděl Strážný nebo člověk jím najatý? Anebo si někdo někde přečetl mou diplomovou práci a zjistil, že naši armádu nespasí někdo jiný, než Inženýr Hut? Asi bych se tehdy divil, kdybych věděl, že poslední z těchto možností (která mi nepřipadala o nic méně fantaskní než ty předchozí) není vůbec daleko od pravdy.
"Tak co, máš vo to zájem, nebo ne?"
"Zní to úžasně," řekl jsem rychle, aby si nemyslel, že váhám; a měl jsem pořád pocit, že s tím cukrátkem, které mi strčil pod nos najedkou cukne a začne se chechtat. "Tady," dodal jsem, "tady mě nic nedrží."
"Fajn. Počítám, že tak do čtrnácti dnů by to mohlo bejt vyřízený," řekl; dloubal se při tom v nose. "A moh bys začít dělat."
"To by bylo fasntastický," vyhrkl jsem. Začínal jsem věřit, že to není sen ani žert. Pocit, který mě zvolna zaplavoval nebyl nepodobný tomu, který se šíří tělem, když člověk vleze promrzlý do horké vody. Mohl by se tomu někdo divit? Měl jsem snad začít zkoumat záchrané lano, jestli není naříznuté? Dokázal by to někdo v mé situaci?
"Nechám ti tady dotazník," říkal mi mezitím M., "je tam spousta údajů vo tvejch příbuznejch, tak jestli něco nebudeš vědět, tak si to rychle zjisti. Řeknu tomu vašemu podplukovníkovi, aby ti to napsali na stroji a aby tě nechali zavolat domů, kdybys potřeboval. Jo, a taky si musíš do těch štrnácti dnů pořídit civil. U nás si moc tý uniformy neužiješ. Stihneš to?"
"To stihnu. Určitě." A pak jsme si konečně dodal odvahy a zeptal jsem se: "A kam to vlastně na ten počítač půjdu?"
Mávl rukou. "To uvidíš," řekl. "Je to v hlavním městě, špatně se mít nebudeš. Když budeš dělat, můžeš mít všechno. Jseš ženatej?"
"Ne."
"Tím líp."
Už jsem tomu všemu věřil; a euforie mě už celého prostupovala. Ano: jen vejdi v smlouvu, abys v tomto žití všechny mé čáry zkouzlen zřel. V čerty jsem ale pochopitelně nevěřil.
"Takže jsme, doufám, domluvený," zamnul si ruce. "Vyplň ten dotazník a dej si bacha, aby tam všechno přesně vodpovídalo skutečnosti. Z toho totiž bejval průsery. No, a vostatní zařídím já."
"Takže s tím můžu nabeton počítat?" ujistil jsme se.
Usmál se; a vydal při tom zvuk, jako když zakvikne prase. "Vono ti to přišlo docela vhod, co?" řekl.
"Docela jo. Mě to tady, víte, leze kapku na mozek," přiznal jsem se.
"Jak jsem říkal: když nám uděláš, uděláme i my tobě. Malicherný nejsme, na to vem jed. Však uvidíš, za štrnáct dní."
"Udělám!" Jenom mě tady nenechávejte! "Děkuju vám!"
Ani nevím, jak jsem se tenkrát dostal ze štábu ven, jenom vím, že jsem měl už zase čím dál víc pocit, že je to přece jenom všechno sen; a dokonce mě napadlo, že se mi to zdá jak se plazím pod povely blbého podporučíka.
Kluci na rotě ovšem samozřejmě žádné znamínko neviděli; pro ně jsem byl stále jenom opovrženíhodným zobem, přestože jsem byl o několik let starší než kdokoli z nich. Na to se nikdo neohlížel: tady na vojně jsem měl před sebou ještě více než půldruhého roku, zatímco ostatní (s výjimkou několika mně na roveň postavených nešťastníků) měli před sebou už jenom něco málo přes rok, nebo něco málo přes půl roku, nebo dokonce jenom pár dní. Službu dozorčího roty měl Dujava; vedle dozorčího stolku seděl jeho nerozlučný kamarád Fedorčák. Tihle dva kluci mě jednou, krátce po mém nástupu na vojnu, strašně zmlátili; ale nedá se říci, že by proto v mých očích byli výrazně horší než ostatní. Těch, kteří mně nikdy neprovedli nic nepříjemného, tu totiž bylo jenom pár.
"Nu čo, zoban, čo?" zaskřehotal Dujava, když mě uviděl a hodil po mně hadr na vytírání podlahy. Byl očividně v dobrém rozmaru.
Nic jsme neříkal a pokračoval jsem podél stolku směrem k ložnici.
"A zdraviť budě kto?" zařval za mnou Fedorčák.
Udělal jsem nedbalý pohyb rukou směrem k čepici. Ještě čtrnáct dní, říkal jsem si, a všichni tihle volové mně budou moci být ukradení. Ještě čtrnáct dní. Dujava a Fedorčák mě nechali na pokoji.
Nakoukl jsem do ložnici, ale uviděl jsem, že uprostřed místnosti sedí na posteli Vrah Belka (vrah to tedy asi nebyl, ale zavřený pro těžké ublížení na těle před vojnou byl, a tak se mu tady říkalo Vrah), a tak jsem radši zase nepozorovaně vycouval. Zalezl jsem na záchod a seděl jsem tam tak dlouho, dokud mě odtud nevyhnal Dujava a nevrazil mně do ruky kbelík, smeták a hadr. Jako stroj jsem vytřel přidělený kus chodby a v hlavě jsem neustále přemílal svou světlou budoucnost.
V noci, když se opilí mazáci vraceli z vycházky, mě někdo shodil z postele a pak jsem dostal kopanec do hlavy. Tekla mi z nosu krev. Za čtrnáct dní, to byla myšlenka se kterou jsem usínal tak jako dítě usíná s hračkou, se kterou se není ochotno ani v noci rozloučit; za čtrnáct dní budu moci být zase člověkem!
Bylo to jednou navečer, když jsem jako obvykle drhl rýžákem podlahu v umývárně; ucítil jsem, že mě někdo chytil za krk. Pootočil jsem hlavu: byl to Vrah Belka. Zatínal mi prsty do krku a šklebil se. Ramenatý hromotluk (dříve závodně boxoval) s potetovanýma rukama. Měl jsem z něj strach: v lepším případě po mně něco chtěl, a v horším se prostě z nudy rozhodl, že mě uškrtí.
"Tak co, klofáku?" šklebil se na mě.
Nic jsem neříkal, ale pustil jsem rýžák.
"Víš co?" pokračoval. Nevěděl jsem co, a bál jsem se pomyslet. "Sebereš kanystr, jo, a pudeš pro pivo. Jasný? Vomlel pude s tebou, jo? Přinesete pivo, jo?"
"Jo," řekl jsem poslušně. Jít pro pivo bylo riskantní (v případě chycení týden basy), ale Belkovi se odporovat nedalo. Aspoň že mě nechtěl uškrtit.
Standa Vomlel byl zrzavý kluk, který nastoupil na vojnu současně se mnou, takže v existující hierarchii nestál jako jeden z mála nade mnou. Civilním povoláním byl, pokud si vzpomínám, malíř pokojů; nebyl chytrý, ale byl to vpodstatě dobrák. A na rozdíl ode mne už v hospodě pro pivo byl, takže znal cestu.
Vyskočili jsme z baráku oknem a nesli jsme kanystr (každý za jedno ucho) po úzké cestičce podél zadního plotu kasáren k jejich nejzazšímu cípu. Tam byla v plotě díra. Vomlel se protáhl první, já mu podal kanystr, a pak jsem se protáhl sám. Nemluvili jsme. Zatím to šlo dobře.
Do hospody to bylo přímou cestou přes pole asi dva kilometry; museli jsem dávat pozor, aby nás někdo neviděl. Když jelo po silnici kolem pole auto, zalehali jsme do oranice. Za necelou půlhodinku jsme dorazili na kraj vesnice; obezřetně jsme proklouzli dvěma úzkými uličkami až pod okna hospody. Standa nakoukl dovnitř, a když viděl, že tam není nikdo, kdo by nám mohl být nebezpečný, vtáhli jsme dovnitř kanystr.
Hospodského jsme nijak nepřekvapili. "Kolik?" zeptal se věcně.
"Ty, Stando, máš peníze?" napadlo mě náhle.
Podíval se na mě zděšeně. "Ne-e," vysoukal ze sebe.
Polilo mě horko. "Neblázni! Von ti Belka nedal?"
"Ne-e. To von nedá. Je to mrzák."
"Ale já peníze taky nemám! Co budem dělat?"
Vomlel na mě bezradně hleděl. Hospodský viděl, že to s náma nebude jen tak, a tak od nás odstoupil a začal točit pivo do půllitrů.
Přemýšlel jsem. "Nedá se nic dělat," usoudil jsem potom, "někdo z nás se bude muset pro peníze vrátit. Máš aspoň nějaký prachy na rotě?"
"Moc ne, asi dvacku."
"Já taky něco mám, snad to bude stačit. Kdo půjde?"
"Tak já tam doběhnu," mávl Vomlel rukou.
Byl jsem rád, že to vzal na sebe. "Dám ti klíček vod skříňky," lovil jsem v kapse. "Peníze jsou v kožený peněžence v úplně nejspodnějším fochu. Ale pořádně mi to pak zase zavři! A hoď sebou! Já tady zatím pohlídám tuhle krávu," kopl jsem do kanystru.
Vomlel vzal moje klíčky a zmizel.
"Tak co bude?" zeptal se hospodský.
Vysvětlil jsem mu, že jsme zapomněli peníze a že je kámoš přinese. Kývl hlavou a dál si mě nevšímal. Nikdy předtím jsem nechápal, co znamená úsloví stát jako svatý na mostě, ale v tom okamžiku jsem si začínal připadat, že právě tak stojím. V hospodě bylo poloprázdno; několik dědků srkalo pivo. Nad pípou visel barevný plakát Sparta Praha ČKD.
Vrzly dveře; trhl jsem sebou. A na okamžik jsem docela ztuhl, protože jsem zahlédl vojenskou uniformu, a co víc, na rukávě té uniformy červenou pásku s nápisem HLÍDKA. Ani nevím, jak jsem se dokázal prosmyknout kolem výčepního pultu a zapadnout za ním do kuchyně tak, že mě příchozí nezpozorovali.
Hospodský právě v kuchyni krájel salám a udiveně ke mně vzhlédl.
"Co je?" Měl prošedivělý knír a váčky pod očima.
"Vona tam je lítačka!" chrlil jsem ze sebe. "Nechte mě chvilku, prosímvás, tady! Jen co vypadnou!"
Pokrčil rameny a znovu zakrojil do salámu.
Nedalo mi to a opatrně jsem vykoukl ze dveří do lokálu. A strnul jsem. Důstojník a dva vojáci, všichni s červenými páskami pořádkové hlídky, stáli kolem kanystru, který jsem nechal ležet na zemi u pípy. Hospodský prošel dveřmi kolem mě k výčepu.
Stáhl jsem se zpátky do kuchyně; bylo mě špatně.
"Jak se sem dostal ten kanystr?" slyšel jsem hlas z lokálu.
"Vim já?" odpovídal hospodský. "Já mám, pánové, dost starostí s tím, abych si pohlídal, aby někdo nevodnes něco, co sem patří, než abych ještě hlídal, aby někdo nepřines něco, co sem nepatří, žejo."
"Ale ten kanystr je náš, z našeho vojenskýho útvaru!"
"A já vám ho snad beru?"
Znovu jsem obezřetně vykoukl ven. Velitel hlídky, důstojník, byl zřejmě trochu na rozpacích; potom přikázal svým dvěma nohsledům, aby se kanystru chopili. Hospodský nezúčastněně točil pivo. Mě obcházela hrůza; i když mě nechytili, neměl jsem ponětí, jak budu Belkovi vysvětlovat, že jsem nejenom nepřinesl pivo, ale ani kanystr.
V okamžiku, kdy už vojáci hlídky stáli u východu a první z nich sahal po klice, se dveře najednou rozlétly a dovnitř vpadl uřícený Vomlel. Když zjistil, co se děje, chtěl se otočit, ale důstojník ho už držel za rameno.
"Pomalu, soudruhu vojíne!"
Zapadl jsem znovu do kuchyně a čekal jsem, až lítačka (i s chyceným Vomlelem) zmizí. Celý jsem se klepal. Když jsem si byl jist, že už jsou pryč nejen z lokálu, ale že už je nemůžu potkat ani nikde kolem hospody, vyběhl jsem ven a zamířil jsem nejkratší cestou do kasáren. Několikrát jsem po cestě upadl, ale k díře v plotě jsem nakonec dorazil, a dírou jsem se dostal na cestičku k našemu baráku. Měl jsem strach: největší z toho, že nějakým průšvihem zbortím všechno to, co se přede mnou před pár dny rozevřelo jako ta neuvěřitelná cesta k ráji.
Dozorčí u stolku, jindy vcelku dobromyslný svobodník Bošek, mě rozčileně chytil za límec bundy.
"Kde jsi byl, kurnik, kde jsi byl?"
"Venku... Belka mě poslal."
"Do psí prdele!" nadával. "Do psí prdele! Víš vo tom, že Vomlela chytili za plotem?!? Do špinavý psí prdele!"
Už jsem ho ani příliš neposlouchal, protože jsem spatřil, jak se ke stolku po chodbě šine Vrah Belka. Mimoděk jsem stáhl hlavu mezi ramena.
"Kde máš pivo, čuráku?" zařval na mě.
"Byla tam lítačka!" Snažil jsem se ospravedlnit. "Nedalo se nic dělat, fakt!"
Chvíli se na mě díval, a bylo vidět, že zuří. Pak se ale k mému překvapení, jak se zdálo, začal poněkud uklidňovat. Odplivl si.
"Jseš píčus!" řekl. Potom se jeho pravička prudce vymrštila a zasáhla mě do žaludku. Nebyla to tak zlá rána, ale já jsem se přece složil; na okamžik jsem ztratil kontakt se světem. Když jsem si uvědomil, že ležím na zemi, všiml jsem si hned taky, že je Belka pryč. Zřejmě se s naším neúspěchem smířil; zdálo se tedy, že mám štěstí!
Zvolna jsme se zvedl a opřel jsem se o dozorčí stolek.
"Vypal vodsaď!" vrčel na mě Bošek. Dokud tu byl Belka, nedovolil se do toho míchat.
Trochu jsem se oklepal a postavil jsem se na nohy. Vykročil jsem po chodběš směrem k ložnici. Po několika krocích jsem za sebou uslyšel dupot. Otočil jsem se: dobíhal mě desátník Šupka, pihovatý zrzavý kluk, vypadající ještě o několik let mladší, než ve skutečnosti byl, docela jako dítě. Měl funkci výkonného praporčíka, staral se tedy o hospodářské věci roty. Jeho chlapečkovský obličej ostře kontrastoval s tím, jak nadutě s každým jednal. Ale mohl si to dovolit, s výkonným praporčíkem si to byl málokdo ochoten rozházet.
"Co je s tím kanystrem, kde je ten kanystr?!" chrlil na mě.
"Lítačka ho sebrala," řekl jsem podle pravdy.
"Ty vole to mi říkáš jen tak? Píčo! Víš kolik takovej kanystr stojí?! To si zaplatíš! Zaplatíš si to!!"
Pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, co ode mě chce slyšet.
"Jak ale já velitelovi vysvětlím, jak k němu Vomlel přišel? Vy jste přece takový píčy posraný! Já mu řeknu, že jste mi ho ze skladu ukradli!"
"Ale vždyť nám ho dal Belka!" namítl jsem poněkud prostoduše, protože mě nic lepšího nenapadlo.
"Já ti dám do držky, svině!" řval Šupka a strkal do mě. Potom mě praštil pěstí do obličeje.
Ani tohle nebyla tak zlá rána (schytal jsem už celou řadu horších), ale ve mě se náhle něco vzepřelo. Určitou roli v tom určitě sehrálo to, že jsem se už cítil jednou nohou odsud pryč; prostě jsem se rozpřáhl a vší silou své pravičky jsem zasáhl Šupku do brady. Nikdy jsem nebyl žádným rváčem, naopak, ale ani Šupka nebyl zrovna silák a můj odpor ho zřejmě natolik překvapil, že když po mé ráně zavrávoral, objevil se mu ve tváři takový výraz, jako by se chtěl rozplakat. Prudce jsem do něj strčil, až upadl na zem. V té chvíli mě někdo chytil zezadu kolem krku. "Čo robíš, klofák zasratý??" uslyšel jsem za sebou a poznal jsem Fedorčáka. Vrhli se na mě tři, pak pět. V okamžiku jsme byl na zemi; dostal jsem kopanec do břicha. Mlátili do mě a kopali; tekla mě z obličeje krev. Bylo to zlé.
Když mě nechali, myslel jsem, že je po mně. Zvedl jsem se, a protože na mě dozorčí řval, abych vypadl z chodby, odvrávoral jsem na umývárnu a pustil jsem si na hlavu studenou vodu. Tam jsem uviděl Vomlela.
Chtěl jsem se ho zeptat, jak to s ním dopadlo, ale jazyk mě chvilku nechtěl poslouchat. Potom jsem přece jenom vykoktal něco jako otázku.
Vomlel jenom nepřítomně mávl rukou. Zřejmě si ani nevšiml toho, jak jsem zřízený. "Jsem ztracenej," šeptal. "Myslel jsem, že se na Vánoce dostanu domů. Potřeboval bych; kvůli mámě, je nemocná. Myslel jsem, že se dostanu. A všechno je to v hajzlu."
"Třeba to nějak ukecáš," snažil jsme se ho uklidnit.
"Pche," mávl rukou. Měl v očích slzy. "Tobě vo nic nejde, tebe nechytili. Tobě to může bejt jedno."
Bylo mi ho líto; tak líto, že jsem na okamžik skoro zapomněl, jak zle je mně.
V noci mě ještě vzbudili (Belka & spol., když se vrátili z nějaké své tajné výpravy za pivem); musel jsem opakovat já drzý klofák již nikdy nebudu brát na lehkou váhu pokyny služebně starších; utržil jsem ještě několik ran, z nichž jeden kopanec do zad, asi do ledvin, mi působil nesnesitelnou bolest), ale potom mě nechali.
"Čo je s vámi, Hut?" zeptal se a prohlížel si mě.
"Nic, veliteli."
"Ako že nič? Si pobitý, až hanba."
"To nic není. My jsme včera trochu blbli, a přitom jsem se vodřel. To fakt nic není." Pravdu jsem mu samozřejmě říci nemohl; dalo se ovšem také pochybovat o tom, že on ji chce opravdu slyšet.
"Tak, blbli? Počul som, Hut, že mátě byť odvelený. To ale něznamená, že už si tu možetě dělať, čo chcetě. Ako to bolo s tým kanystrom?"
Ztuhl jsem. Jak mohl vědět, že já s tím mám něco společného? "Já...," zakoktal jsem.
"Vomlel chytil od náčelníka štábu sedmičku, Hut." Upřeně se na mě díval. "A vy s tým vraj taky mátě něčo společného. Tak ako?"
"Co bych já s tím měl mít společnýho?" vykrucoval jsem se.
"Nerobtě vola, Hut! Mátě v tom prsty! Vy stě si Vomlela pro to pivo poslali?!"
Absurdita takové představy mě málem rozesmála. Ještě by mě mohl říci, že jsem si pro pivo poslal Belku. Záda mě bolela tak, že už jsem sotva vydržel před velitelem stát; bylo mě taky špatně od žaludku.
"Náčelník štábu chce s vámi tiež hovoriť, Hut! Neviem, neviem, ako to s těbou dopadně!"
Na štáb mě dovedl sám. A mně začala po cestě v hlavě vrtat zpupná myšlenka: co kdybych vzal všechno na sebe? Možná, že bych tím nešťastného Vomlela zachránil před vězením; a mě už by se asi těžko něco stalo, když už jsem vlastně jednou nohou pryč. Když jsem však uviděl rozčileného podplukovníka Jugora, dostal jsem strach.
"Vojáci si tady budou za chvíli dělat, co chtěj!" řval náčelník štábu. "Budou si vysedávat po hospodách a srát nám na hlavu! Ale vod toho tady je kázeňskej řád, abych jim napravil hlavu!"
Bolest v zádech byla téměř nesnesitelná; motala se mi hlava.
"Tak jak to bylo, Hut," vyštěkl na mě, "co víte vo tom kanystru?!"
Zaváhal jsem. Měl jsem chuť provést hrdinský čin a zachránit Vomlela, ale na druhé straně jsem se bál, aby průšvih nakonec třeba ještě nějak nezkomplikoval moje převelení. Nakonec, když jsem si představil, jak mě Vomlel bude v slzách děkovat, jsem se rozhodl.
"Ten kanystr jsem tam donesl já," řekl jsem. "Vomlel za nic nemůže."
"COŽE?" díval se na mě vypoulenýma očima. Chtěl po mě abych se přiznal, to je pravda, ale asi ani ve snu nečekal, že bych to doopravdy udělal.
Díval jsem se na něj, jak brunátní, a měl jsem čím dál větší strach.
"Tak vy si myslíte," řval, "že se tady z vás teď všichni posereme! Tohle vy si myslíte! Ale, to se kamarádíčku, moc pletete! Máte sedum dní vězení, a těch sedum dní si vodsedíte, i kdyby si sem pro vás přišel sám ministr!!"
Trochu jsem se zapotácel; už jsem doopravdy nemohl vydržet stát.
"A víte co, Hut?! Já tady na vás mám sepsat nějakej posudek; tak posudek vám napšíu takovej, že vás, to si pište, kopnou do prdele! A teď si dejte vodchod!"
Tohle, co mě říkal jsem si vlastně vybavoval z paměti až dodatečně, protože v té chvíli jsem ho už nevnímal; v uších mně hučelo, místnost se se mnou motala a v zádech jsem cítil zabodnutý nůž.
Ani už přesně nevím, jak jsem se dostal zpátky na rotu, kde jsem na záchodě dlouho zvracel. Když jsem trochu přišel k sobě, propadl jsem naprostému zoufalství. Nepochyboval jsem o tom, že Jugor svou hrozbu splní a bál jsem se, že je všechno ztraceno. Tak, jak jsem si byl před chvílí jist tím, že se mně už nemůže nic stát, jsem si teď byl jist, že jsem všechno zkazil. Napadlo mě, abych se zabil.
Zdálo se mi tenkrát, že kráčím podél řeky; cestou, která mně byla docela důvěrně známá. Přitom mám divný pocit, že mě čeká něco nemilého, že mě někdo přepadne, nebo že se mi něco jiného stane. Ale o život se nebojím. A najednou proti mě kluk, se kterým se osobně neznám, o kterém však vím, že je přeborníkem v karate. Neznám se s ním, ale vím, že se s ním dost dobře zná několik mých přátel. Jmenuje se Galus. A tenhle člověk, ten Galus, se ke mně přidá; a já mám hroznou radost, protože mám pocit, že s tímhle ostrým hochem se už nemám čeho bát. Pak přijdeme k podivné stavbě, plné klenutých chodeb. Vejdeme dovnitř. Nikde nic; já stále čekám, že se odněkud někdo vyřítí a že mu Galus dá za vyučenou. Náhle se však před námi objeví podivný člověk s ještě podivnějším skrčkem, a ten člověk říká něco v tom smyslu, že odtud se už nikdy nedostaneme. Nerozumím tomu, protože ta budova není žádným bludištěm; každou chvíli z ní vycházíme ven, na louku. Ale když se teď vynoříme znovu z budovy ven, vidíme letadlo, a to letadlo něco táhne. Jako by táhlo na řemenech balík, ale není to hmotný balík, je to spíše jakýsi chuchvalec tepla, žáru, a letadlo vrhá ten chuchvalec proti nám. Skrček se směje a já ztrácím vědomí. Když se proberu (ovšem pořád ještě jenom do svého snu), cítím, že jsem prodělal nějaký otřes; myšlenky se mi v hlavě motají a já je nejprve nejsem schopen soustředit. Pak se mi teprve podaří uvědomit si všechno kolem a spatřím Galuse; je celý opuchlý a vypadá podivně. Když na něj mluvím, poznám, že neví, kde je, ani kdo je on sám. Popadá mě příšerná hrůza; a probouzím se z toho snu ven.
Na rotě jsem měl peklo: upadnout v nemilost u výkonného praporčíka je to nejhorší, co může člověka potkat a Šupka si dával záležet, aby mi provedl všechno to nejhorší, co mohl. Ostatní mazáci mu v tom vydatně pomáhali. Už první den večer, když jsem vyčistil tři ucpané záchody, kvůli čemuž jsem nestihl ani večeři, a když jsem na ložnici zjistil, že má skříňka je vypáčená a prázdná, jsem propadl takové apatii, že jsem si i svou smrt dokázal představit jako docela normální věc. Třetí den (noc předtím mě někdo, ani nevím kdo a proč, pořezal ve spánku na rukách žiletkou) jsem se z útvarového rozkazu dozvěděl, že nazítří ráno nastupuji na svých sedm dní do vězení.
Ráno jsem čekal se sbalenými věcmi na buzerplace. Posádková věznice nebyla přímo v našich kasárnách, a vězni se k výkonu trestu odváželi autem. Za chvíli se objevil malý náklaďák a já jsem vlezl na korbu. A právě v tom okamžiku, když jsem se zcela odevzdaně vyhoupl nahoru, jsem koutkem oka zahlédl u brány postavu v civilním obleku. Nadzvedl jsem plachtu a zadíval jsem se k bráně: nebylo pochyb, byl to on, můj zachránce. Byl to M. Tak jak mi před chvílí bylo už skoro všechno jedno, tak mnou teď nová jiskra naděje zalomcovala tak, že jsem se celý rozklepal. Přichází opravdu pro mě? Bylo nepravděpodobné, že by tady byl z jiného důvodu, ale já jsem nedokázal věřit, že už bych byl opravdu zachráněn. Navíc jsem dostal strach, že než ten chlap dorazí na štáb, bude už auto se mnou pryč. Co když pak odejde beze mě a už se nevrátí? Uvažoval jsem, jestli nemám z auta vyskočit a rozběhnout se k němu, ale on mezitím zahnul od brány ke štábu a zmizel mně z dohledu. Auto ještě chvíli stálo na místě a pak se zvolna rozjelo.
Zase jsem začínal být zoufalý; měl jsem pocit, že jestli mě teď odvezou pryč, bude všechno definitivně ztraceno. Auto sebou škublo, jak jsme na bráně zastavili před závorou. Vyhlédl jsme zpod plachty a viděl jsem, že dozorčí u vchodu pospíchá k řidičovi a něco mu vykládá. Potom se dozorčí objevil za autem a s očima navrch hlavy mě sděloval, že se mám okamžitě hlásit u náčelníka štábu. Seskočil jsem, a co mi síly stačily jsem se rozběhl ke štábu.
To byla otázka, kterou mě M. uvítal v kanceláři náčelníka štábu. Mlčky jsem zavrtěl hlavou.
"Jak to?" vyčítavě se podíval na Jugora.
Náčelník štábu k mému překvapení jenom koktal a nořil se do svého křesla. Najednou to vůbec nebyl ten strašlivý polobůh jako obvykle.
"No prostě," přerušil ho netrpělivě mně tehdy ještě neznámý M. a obrátil se na mě, "sbalíš si věci a připravíš se na cestu. Pojedeš teda v uniformě, no. Pak ji když tak pošleš sem zpátky. Takže řekněme za hodinu, jo? Dýl čekat nemůžu. Zařídíte to, soudruhu podplukovníku, aby to všechno bylo za tu hodinu v cajku?" obrátil se znovu na Jugora.
Náčelník štábu mlčky přikývl. "Běžte na rotu," řekl mi, sežeňte výkoňáka a odevzdejte všechny věci. Nechte si uniformu, co máte na sobě, jinak všechno odevzdejte. Já tady zatím vyřídím formality s evidenčákem."
Ve chvíli, kdy se zmínil o výkoném praporčíkovi, jsem si vybavil Šupku, toho vola, který mi tolikrát znepříjemnil život, a zatoužil jsem mu to aspoň trochu oplatit. "Soudruhu podplukovníku, jak znám našeho výkoňáka, tak za hodinu v životě nemůžu vodevzdat všechny svý věci, protože budu muset všechno čtyřikrát mejt a čistit, než von to vode mě převezme, a..."
Jugor nervózně pomrkával po M. a mával rukou. "Já mu zavolám! Vodevzdáte všechno tak, jak to je, nebudeme z toho dělat kovbojku! Kdyby vám kdokoli dělal jakýkoli problémy, tak ho vodkažte na mě! Hlavně ať jste za hodinu připravenej!"
Když jsem přiběhl na rotu, rychle jsem vytáhl ze skříňky ešus a na záchodě jsem se do něj vymočil: Tak, plný moče, jsem ho donesl Šupkovi. Vypadal, jako by mě chtěl zabít, ale když viděl, že se mu směju do očí, zatvářil se (podobně jako když jsem ho před pár dny udeřil), jako by měl na krajíčku slzy. Naházel jsem před něj na hromadu všechny věci, které jsem měl jako každý jiný voják vyfasované (spacák, maskáčovou uniformu, plynovou masku, malou a velkou polní, a bůhvíco ještě) a na rozloučenou jsem ho jako reprezentanta všech těch jemu podobných nakopl do břicha. Trochu jsem se pak zalekl myšlenky, že budu pryč třeba jenom dočasně a že se sem vrátím zpátky; ale pak jsem to pustil z hlavy.
Za hodinu jsem ve vycházkové uniformě (měl jsem ji od svého nástupu do vojenské služby na sobě teprve podruhé) seděl v autě a po očku jsem se díval, jak M. startuje motor. Svoje věci jsem měl ve své igelitové tašce: mycí a holicí potřeby, dvě knížky, dopisní papír, visací zámek a nějaké prádlo.
"Kurnik ten váš náčelník štábu je taky asi pěkný hovado," ulevil si M., když jsme se rozjeli. "Já mu říkám, abys byl připravenej, že si tě vodvezu, rozkaz vo převelení mám; a von není schopnej zajistit vůbec nic."
"Já jsem byl právě na cestě do basy," řekl jsem.
"Jo?"
"Dostal jsem sedum vostrejch."
"Dobrý," zachechtal se. "Na to se teď můžeš vysrat."
Co se mi to tenkrát vnucovalo za představu? Aha, už vím: D'Hémon. Říkejte mi prostě Daimon. Byl jsem šťastný a ani jsem nevnímal, kudy jedeme. Když jsme asi za půldruhé hodiny zaparkovali na malém náměstíčku, teprve jsem si uvědomil, že jsme v hlavním městě. M. zavřel auto a vybídl mě, abych si vzal svou tašku a šel s ním. Prošli jsme úzkou uličkou mezi starobylými domy a vyšli jsme na jiné malé náměstí. Tam mě vedl po schodech do budovy, na níž nebylo žádné označení. Prošli jsme několika chodbami a vešli jsme do místnosti, zařízené trochu jako pokoj a trochu jako kancelář. Byl tam gauč a psací stůl, skříně, registratura, konferenční stolek a tři křesílka. Na stěně visel obraz Velkého revolucionáře. Nejistě jsem se rozhlížel kolem a M. mi ukázal, abych se posadil do křesla. Nabídl mi cigaretu (vzal jsem si) a posadil se proti mě.
"Tak tady budeš pracovat," řekl mi.
"Tady?"
"Ne teda přímo v týhle cimře, to je moje kancelář, ale v tomhle baráku. Tvůj budoucí šéf tady zrovna dneska není, takže vo tom, co vod tebe vlastně budeme chtít, se toho zatím asi moc nedovíš. Ale měl by sem přijít aspoň Šantl, co bude dělat s tebou, a ten by tě vzal na barák, kde budeš bydlet. Zejtra ráno přijdeš sem ke mně, promluvíš si s tím svým šéfem, s Prokopem, zajdeš si na evidenční, a pak by sis, myslím, asi měl zajet domů. Přivezeš si civil a věci, co budeš potřebovat."
"Domů?" vydechl jsme.
"Zejtra je pátek, takže bys víkend mohl strávit doma, a v pondělí by ses na vostro pustil do práce. Souhlas?"
Horlivě jsem kýval hlavou.
"Tak dobrý." M. oklepal cigaretu a chvíli si mě prohlížel. Košili měl na pupku rozepnutou a lezly mu z ní chlupy.
Popotáhl jsem ze své cigarety a taky jsem ji oklepal do popelníku.
"Ještě mi vysvětli jednu věc," řekl mi potom. "Jak to vůbec přijde, že ty, vysokoškolák, jseš na vojně jako vobyčejný ucho na dva roky?"
"Já jsem byl na vysoký škole dlouho nemocnej," řekl jsem. "Všechno jsem to pak dohnal, ale z vojenský katedry mě prostě vyškrtli a nebavili se se mnou."
Kroutil hlavou. "Takže jsi přišel na vojnu jako vobyčejnej pták a nikdo se s tebou nesral."
"To ne," přisvědčil jsem.
Pak jsme seděli a koukali na sebe, až se ozvalo zaklepání.
Objevil se kluk, o kterému jsem na první pohled hádal tak osmnáct roků; později jsem zjistil, že je jen o něco málo mladší než já. Byl to Šantl; poručík Šantl, jak jsem taky později zjistil, ale, i když sám ani dost dobře nevím, čím to bylo, byl pro mě od první chvíle prostě klukem jako jsem byl já, a ne tím, čím by pro mě byl každý poručík u útvaru, odkud jsem před chvílí přicestoval. Na sobě měl džíny a manžestrovou košili.
"Výborně," řekl M. a típl cigaretu. "Tady máš, Josef, novýho kolegu. Potřeboval bych, aby ses mu teď trochu věnoval, abys mu řek co a jak a zavedl ho na ubytovnu. Prokop si s ním promluví zejtra. Paňátno?"
"Jo," řekl Šantl, "ale chtěl jsem ještě..."
M. ho zastavil gestem ruky. "Já teď nemám čas! Jestli něco nutnýho potřebuješ, tak zejtra! Nebo v pondělí!" Obrátil se na mě; já jsem se mezitím zvedl. "Takže tady Šantl tě pro dnešek převezme. Kruci, jak že ty se vlastně jmenuješ? Tolikrát jsem ty tvý papíry měl v ruce a pamatuju si hovno!"
"Hut," řekl jsme u dveří.
"Ajo. A dál?"
"Johan."
"Kurnik kdes přišel k takovýmu jménu?"
Pokrčil jsem rameny. "Rodiče mi ho vymysleli, asi."
"Pěkně divný jméno."
Vevnitř bylo asi osm nebo deset bytů, a jeden z nich mně Šantl otevřel. Stál jsem div ne s otevřenou hubou a koukal jsem: byl to pokoj se skříní a s postelí plus předsíňka s ledničkou a s vařičem. Zdi nebyly nejčistší, ale proti tomu, kde jsem spal ještě včera, to byl ráj. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat.
"Čistý prádlo vozej vždycky v úterý ráno," řekl mi Šantl. "Tak buď nechej cimru votevřenou, aby ti to vyměnili, nebo to nech dole v hale. Aspoň takhle to tady chodívalo, když jsem tady ještě bydlíval já."
"Tys tady taky bydlel?" zeptal jsem se. "A teď už bydlíš jinde?"
"Jo. Co jsem se voženil, tak bydlím u ženy."
"Aha."
Šantl otevřel okno. Vedlo na ulici, po které jsme přišli. "Klíč máš, jestli sis toho nevšiml, ve dveřích," řekl.
"Klíč? Aha, klíč." Pomalu jsem začínal chápat, že tady budu bydlet jako normální člověk v normálním bytě a že mě nikdo nebude hlídat. Ale uvěřit jsem tomu nemohl.
"Jestli máš zájem udělat něco pro svou aklimatizaci," řekl Šantl, "tak se můžem jít večer trochu vožrat. Co ty na to?"
"To jo," souhlasil jsem.
"Znáš to tady, nebo ne?"
"Skoro vůbec ne."
"Tak já se navečír pro tebe stavím tady. Jo?"
"Dobře. Tak jo."
Když se pro mě večer stavil Šantl, přivedlo ho trochu do rozpaků, že na sebe nemám nic jiného než uniformu; potom mi od kohosi, kdo bydlel o patro pode mnou vypůjčil starší (trochu špinavé) džínsy, kostkovanou košili a tvídové sako. Nesedělo mně to všechno docela přesně; ale cítil jsem se v tom doslova královsky a ve vinárně jsem se pak dostal do takové nálady, že jsem bujaře pokřikoval na servírky, a někdy v noci jsem pak dokonce, jak si vzpomínám, vyskočil na stůl a dupal jsem tam mezi sklenicemi.
Opil jsem se moc; asi víc než kdy před tím. Zapamatoval jsem si pár obličejů: zrzavého ježatého chlapa, kterému Šantl nejprve říkal soudruhu podplukovníku a potom Lojzo; vousatého mladíka, který, jak se ukázalo, byl číšníkem v nějaké jiné vinárně; holku v triku bez podprsenky, která měla s číšníkem nebo s jeho vinárnou taky něco společného; prošedivělého staršího muže s tetováním, kterého jsem později poznal jako šéfa kantiny na svém novém pracovišti; a sympatickou asi čtyřicetiletou ženu, jejímž oborem se ukázala být sociologie.
Právě tahle paní mi z toho večera utkvěla v paměti nejvíce; protože mi tak úžasně rozuměla. Vykládal jsme jí o knížkách, které jsem přečetl i o těch, které jsem chtěl napsat, a o tom, jak by podle mě měl být zařízený svět. Sypalo se to ze mě jako květiny zs Štěstěnina rohu: tak dlouho už jsem si přece s nikým nepopovídal! Mezi mnou a jí byl rozdíl skoro generace, ale to mi nevadilo; a navíc ona svůj vzhled usedlé ženy odhodila brzy po půlnoci, když spolu se mnou dupala na stole do rytmu houslí.
Tedy karneval, karneval nejen v mé hlavě, ale i všude kolem.
Díval se chvíli na mě a chvíli do papírů, které před sebou na stole rukou rozhraboval, a vraštil čelo. Měl na sobě světlý oblek a zlatou(?) sponu do kravaty.
"Vy jste, soudruhu," řekl potom, "vpodstatě jediný člověk v republice, který zná programovací jazyk W-LISP, jestli se nepletu. Aspoň vaše diplomová práce o tom svědčí."
Pootevřel jsem ústa. Takže to bylo venku: W-LISP, moje diplomka; to byl tedy opravdu důvod, proč k tomuhle všemu došlo, proč jsem byl, abych tak řekl, vyzdvižen z prachu. A všechno mi to připadlo naprosto absurdní; to, že by mě někdo považoval za největšího odborníka v republice, ať už na cokoli, mi připadalo jako nejapný žert. Ano, diplomovou práci o W-LISPu jsem skutečně napsal, ale napsal jsem ji tak, jak už se diplomové práce píšou: prostě jsem zpracoval asi tři anglické články do jednoho do jisté míry souvislého pojednání. Ani jsem si na tom nedal moc záležet, protože jsem nepočítal s tím, že by to někdo někdy četl. Něco jsem se tak o tom programovacím jazyce skutečně dozvěděl; ale na katedře bylo spousta lidí, kteří o něm vědli rozhodně nejméně tolik, co já.
Výsledkem těchto úvah, které mi zkratkovitě proběhly hlavou, byl rozpačitý úsměv.
"Takže je to tak, nebo ne?" naléhal Prokop.
"Ale je," řekl jsem. "Diplomku o W-LISPU jsem napsal, to máte pravdu."
"Takže můžeme přejít hned k věci," prohlásil Prokop a trochu při tom ožil. "K tomu, co u nás budete dělat."
Teď jsem byl napjatý.
"Jste schopen dekódovat program, který je ve W-LISPU napsaný?"
"Jak myslíte - dekódovat?"
"No prostě přijít na to, co dělá, a jak to dělá, abyste se v něm prostě vyznal!" Vypadal, že mu trochu vadí moje nechápavost.
Rozpačitě jsem rozhodil ruce. "Já nevím... asi jo. Záleží na tom, jakej by to byl program. Vono i když je program v nějakým jiným, známým, programovacím jazyce, tak někdy může bejt zatraceně těžký se v něm vyznat. Záleží na tom kdo a jak to psal a..."
"Dobře, dobře!" přerušil mě Prokop. "Abychom to zkrátili: vaším úkolem bude prostě rozebrat určitý programy ve W-LISPU jak jen budete schopen, a potom... no, na to je dost času. První věc, kterou byste myslím, měl udělat, je, pokud máte ve vašich znalostech toho jazyka nějaké mezery, tak je zacelit. Takže především, co k tomu budete potřebovat? Knížky, články?"
Zauvažoval jsem. "Určitě teda tu moji diplomku. No a pak... je možný dostat i něco ze zahraničí?"
"Samozřejmě! Počítejte s tím, že co se takovýchhle věcí týče, máte de facto neomezené možnosti. Možnosti, které byste nikde jinde neměl ani z desetiny."
"Opravdu?" Věděl jsem, jaké byly na škole problémy s tím, když někdo potřeboval něco ze západní Evropy nebo z Ameriky. Většinou to prostě nešlo, i když se jednalo o věci za několik dolarů.
"Jistě." Potom vytáhl ze šuplíku dvě knížky a... no ano, moji diplomovou práci! Takže nejenže věděl, že jsem něco takového napsal, ale dokonce nelenil si to opatřit. Zvolna jsem se začínal vžívat do pozice důležité osoby, za jakou mě tady zřejmě považovali. Nebylo to ovšem nepříjemné. Koneckonců, říkal jsem si, i nejsem-li tím, za co mě považují, tak s těmi možnostmi, které se mi tady otvírají, tím během pár měsíců být můžu. A můžu-li být, pak tedy budu; z učení jsem strach neměl.
"Vaši diplomku mám tady; nechal jsem si od ní udělat kopii." Prokop si urovnal kravatu. "Mám tady taky ještě dvě publikace, které se teď nedávno objevily a které by vám snad taky mohly k něčemu být. Obě jsou ze Spojených států."
Vzal jsem do ruky dvě knihy, které mně podával. Jedna z nich byla všeobecnou publikacích o programovacích jazycích, používaných v oblasti umělé inteligence; druhá byla xerokopií něčeho, čemu chyběla první stránka, ale očividně to bylo o W-LISPU.
"To je dobrý," řekl jsem. "Myslím, že ale budu potřebovat ještě pár článků; ty, na který se odvolávám ve svý diplomce."
"Všechno, co budete chtít, sepište na kus papíru, a dejte to mně."
"Dobře."
Zavedl mě do malé kanceláře a ukázal mně psací stůl, který mi teď patřil. Kromě toho mého tam byl ještě jeden, Šantlův.
"Počítač vám ukážu později," řekl Prokop. "Zpočátku ho stejně využívat nebudete. A v pondělí bysme se dali do opravdový práce."
"Ano," řekl jsem.
Sotva se za Prokopem zavřely dveře, strčil dovnitř hlavu M. "Tak co?" zeptal se. "S Prokopem jsi mluvil?"
"Jo, mluvil."
"Řek ti, co budeš dělat?"
"Tak zhruba."
"Jseš schopnej to udělat?"
"Já... snad jo. Udělám, co budu moct."
"Charašó. Říkal ti taky Prokop, že když budeš něco potřebovat, je ruka páně otevřená?"
"Naznačil mi to."
"Skvělý. Na kádrovce jsi už taky byl?"
"To ne."
"Tak tam musíš! To je důležitý. Tak víš co, poď se mnou, já mám do těch končin teďka cestu, tak tě vemu s sebou. Voni ti daj ňákej papír na hlavu, a tak."
"Papír na hlavu?" nechápal jsem.
"Papír, no, bumážku. Přece nemůžeš chodit po světě jenom s tou tvou vojenskou knížkou. A navíc, přece nechceš pořád chodit v tom tvým vopičím mundůru? Dostaneš papír, a takovej papír vod nás, ten když někomu strčíš pod nos, tak ho ten nos zabrní a dá vod tebe ruce pryč. To ti garantuju. Říkám ti, hochu, pokud jseš u nás, tak je na tebe každej krátkej."
Měl pravdu.
První věc, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem se převlékl do civilních šatů; byl bych to ovšem udělal, i kdybych k tomu neměl oprávnění, a tím spíš jsem to udělal, když jsem měl v kapse papír, kde jsem měl nošení civilu výslovně trvale povoleno. Pamatuji se dobře na to, jak jsem překvapil Danu. Byla sama doma a míchala něčím v kuchyni na sporáku; já jsem za pootevřenými dveřmi kuchyně zakvičel a když poněkud vyjeveně vykoukla, objal jsem ji a šťastnou tím nenadálým shledáním jsem ji líbal.
"Všechno se změnilo. Teď bude všechno jiný," řekl jsem ji potom.
"Co se změnilo?" nechápala, ale usmívala se, protože z toho, jak jsem zářil, jí bylo jasné, že zprávy, které nesu, jsou úžasné.
"Už tam nejsem... už nejsem u útvaru," chrlil jsme ze sebe. "Už se tam nevrátím!" Dana mě už na vojně dvakrát navštívila; a byly to návštěvy, na které bylo lépe nevzpomínat. Měli jsme pro sebe jenom pár hodin, a ty jsme museli strávit chozením po ulicích městečka či v polích za ním. Milovali jsme se v křoví na kraji kukuřičného pole; překvapil nás tam při tom nějaký děda s kosou. "Teď už budu jezdit domů pořád!" ujišťoval jsem ji. "Budu teď dělat na počítači, všechno bude jiný!"
"Jakto?" stále nic nechápala.
"Prostě mě převeleli, vyžádali si mě! Budu pro vojáky dělat něco důležitýho na počítači."
"A jakto, že zrovna ty?" Musel jsem se usmívat, když jsem viděl její upřímně zmatený údiv. Měla velké hnědé oči, a jak se snažila všechno to pochopit, vraštila čelo. Ale divit se bylo čemu, vždyť jsem tomu vlastně ani nemohl uvěřit sám!
Ten večer jsme spolu byli tančit; pili jsme víno a spřádali jsme nekonečné plány do budoucna. Mluvili jsme ovšem o tom, že se co nejdříve vezmeme; když budu mít teď takovou volnost, tak možná ještě během vojny, v příštím roce. Danini rodiče byli celý víkend pryč, a tak jsme šli z vinárny k ní domů; nespali jsme samozřejmě až do rána.
Ještě dnes vidím před sebou ten den, nebo spíše noc, kdy jsme se poprvé milovali: bylo to v kupé lůžkového rychlíku, kterým jsme jeli na prázdniny do Tater. Dana tam původně měla jet se svou kamarádkou, ale ta onemocněla, a protože právě v zimě před tím jsme se do sebe zamilovali, jel jsme nakonec já. Rodičům jsme ovšem neřekli, že jedeme spolu; pro mě to bylo jednoduché, protože já jsme s kamarády občas někam vyrážel, Dana však musela svým rodičům prokazovat, že s ní skutečně jede kamarádka, a tak jsme vymysleli několik podvodů, kterými jsme je obalamutili. Nakonec ale stejně pravdu odhalili, jenomže to už jsme byli z Tater zpátky doma. Smířili se s tím.
V tom kupé jsme byli (samozřejmě) sami; leželi jsme na lůžkách nad sebou. Já jsme na chvíli usnul, ale probudil mě vzlykot; vyskočil jsem, že jsem si málem rozbil hlavu o horní pelest. Byla tma, venku se sem tam mihlo nějaké světlo, jak se rychlík řítil nocí kupředu, a Dana vzlykala. Nechápal jsem, co jí je, ale pak jsme pochopil, že se právě probudila z nějakého příšerného snu, ve kterém jsme oba zahynuli tisícerou smrtí. Hladil jsem ji po tváři a snažil jsem se ji uklidnit; pořád se chvěla. Lehnul jsem si k ní, tiskli jsme se k sobě a dlouho jsme si povídali. Souznění našich duší postupně a docela přirozeně přerostlo v souznění těl: nějaké sexuální zkušenosti jsem ovšem už předtím měl, tohle však bylo tak krásné, že to všechno předtím úplně zastínilo. Chápal jsem v tom okamžiku, jak se Kristus mohl dát ukřižovat; protože mě v tom okamžiku taky jako by do těla pronikaly hřeby, ale ne hřeby bolesti, hřeby blaženosti, přibíjející mě na kříž nekonečné slasti.
"Tak tady máte to, co bude teď delší dobu předmětem vaší práce," řekl a ukázal na tu hromadu.
Nahlédl jsem do papírů. Byly to nekonečné texty jakýchsi programů, zřejmě ve W-LISPu.
"Máte za úkol tenhle balík programů prostě analyzovat," pokračoval, "a především oživit. To znamená zajistit, abychom to tady u nás mohli provozovat."
"A co to vlastně je?"
"To není tak jednoduchý. Navíc, to, co o tom my víme, nemáme zaručené, a já bych vás nechtěl nějak ovlivňovat."
"Ale já přece musím aspoň přibližně vědět, o co jde, když to mám uvést do chodu, ne?"
"Můžu vám říct to, že by se mělo jednat o nějaký expertní systém. To znamená systém, který určitým inteligentním způsobem pomáhá řešit problémy. A ty problémy by se měly týkat určitých fyzikálně mechanických procesů. A o moc víc toho sami nevíme."
"A odkud ty programy teda pocházejí?" nechápal jsem stále.
"To vás v této fázi nemusí zajímat. Fakt je ovšem ten, že nebyly získány, abych tak řekl... docela legální cestou. To je ovšem ospravedlněno základními zájmy naší vlasti."
"Tohle jsem si domyslel," řekl jsem. "Že se programy někde na černo... vezmou, to je v týhle branži u nás běžná věc. Ale myslel jsem, jestli by tam, odkud ty programy pocházejí, se k nim nedala sehnat, nějakým podobným způsobem, nějaká dokumentace. Protože to by nám, myslím, ušetřilo dost práce." Skoro všechny programy, které u nás v té době na počítačích běhaly, byly načerno dovezené odněkud ze západní Evropy nebo z USA. Vzhledem k tomu, že jsme za těmito zeměmi byli s vývojem počítačů značně opožděni, šlo však většinou o programy, o které už jejich tvůrci a vlastníci ztratili zájem; a vedle samotných programů bývaly často běžně dosažitelné kopie dokumentace, která vlastně teprv umožňovala programy uvést do chodu.
"Kdyby to šlo," řekl Prokop a usmíval se, "nebyl byste asi tady."
"Jenomže oživit takovýhle kolos bez podrobnějších informací o tom, o co vlastně jde, bude asi dost problematický."
"Myslíte, že kdyby to nic nebylo, že bychom na to sháněli takového specialistu, jako jste vy?" Prokop se spíš ušklíbal než smál. "Jak už jsem vám řekl: podmínky budete mít ideální, ale za to rozhodně očekáváme, že se přičiníte, aby to chodilo. Šantl vám bude k dispozici vpodstatě jako pomocná síla. A můžu vás ujistit, že jestliže budete odvádět dobrou práci, máte tady před sebou perspektivu, jako nikde jinde."
Koneckonců, uvažoval jsem, i kdybych to nedokázal, hlavu mi přece neutrhnou. Všechno, co mně může potkat tady, je nakonec určitě o mnoho lepší, než to, co by mě čekalo tam, odkud jsem sem přišel. A proč bych to nakonec neměl dokázat?
"Budu dělat, co budu moct," řekl jsem. Ale zpočátku, ještě než se do toho vlastně budu moci doopravdy pustit, toho budu muset hodně naštudovat."
"O tom nepochybuju. Nikdo po vás nechce, aby to chodilo zejtra. Ale študovat musíte už s tou perspektivou, že tohle musí běhat."
"Tak to jo."
"Soudruh Šantl vás taky během tohohle týdne vezme na počítač, abyste se s ním paralelně začal trochu seznamovat. Možná, že na vás vymyslíme nějakej drobnej programovací problémek, abyste si ten počítač trochu nenásilně voťukal."
"Jakej počítač tady máte?" To mě zajímalo.
"IBM/370."
"Opravdu?" Příliš mnoho originálních amerických počítačů tehdy v naší zemi nebylo; většinou to byly jejich napodobeniny z tuzemska nebo ze spžátelených zemí.
"No jistě. Už jste s něčím takovým někdy přišel do styku?"
"Ne."
"Nevadí." Prokop si urovnal kravatu. "Takže takhle," řekl potom. "Myslím, že váš úkol je vám jasný."
"To je," připustil jsem to.
Držme se však toho, co je hmatatelné: dostal jsem úkol a za pomoci všech svých schopností jsem se snažil se ho úspěšně zhostit. Zpočátku jsem většinu času ležel v knihách: to, co mí nynější nadřízení považovali za znalost W-LISPU, bylo jenom zárodkem takové znalosti. Mohu však bez výčitek říci, že jsem dělal skutečně poctivě všechno pro to, abych si osvojil veškerou teorii, která mi byla dostupná. Šlo to pomalu, ale šlo to. Myslím, že možná už po několika měsících na svém novém pracovišti jsem se opravdu stal tím člověkem, kterému se ve znalosti W-LISPu nikdo v republice nemohl rovnat. Zúčastnil jsem se konference o programovacích jazycích systémů umělé inteligence na druhém konci republiky, v horách (M. mi nechal zajistit ubytování v přepychovém horském hotelu, takže jsem si připadal jako pan Někdo na rekreaci); a začal jsem navazovat kontakty s lidmi, kteří se zabývali věcmi nějak souvisejícími s W-LISPem nebo s expertními systémy. (S některými z nich jsem se už trochu znal z doby práce na své diplomce.) Takových lidí ovšem nebylo mnoho.
Přes veškerou snahu mně trvalo víc než pět měsíců, než jsem v těch programech, které jsem měl za úkol zvládnout, začal tušit první souvislosti. Byl to sice jenom první krůček, ale já jsem měl úžasnou radost z toho, že se mi podařilo ho udělat. Přede mnou však bylo ještě tolik práce!
Dost dlouho mi taky trvalo, než jsem se probral ze svého opojení. Snad dva měsíce jsem se nemohl nabažit toho, že mohu nikým nekontrolován bloudit ulicemi a dělat si co chci; pak jsem se ale začal tak trochu nudit. Přes den, v práci, jsem dlouhou chvíli neměl, práce mě bavila; dokonce mohu říci, že mě uspokojovala čím dál tím víc. Večery v mé jediné místnosti však byly otravně jednotvárné. Četl jsem knihy a chodil jsem do kina, ale obojí mě brzy přestávalo bavit. Čím dál častěji jsem spolu s Šantlem chodil po vinárnách. Ten kluk, to byl společník, který nikdy nezklamal: byl ochoten pít v kteroukoli denní i noční dobu.
Nejčastěji jsme sedávali Na hradbách; měli jsme tam fakticky vyhražený jeden ze stolů, protože někdo z té volné společnosti, která se tam scházela a která postrádala jakýkoli jednotící prvek (jako třeba nějaký společný zájem), tam byl vpodstatě vždycky. S některými z těch lidí, kteří u toho našeho stolu sedávali, jsem se během krátkého času seznámil blíže, jiné jsem zahlédl jen letmo. Nikdo z těch lidí se nestal mým opravdovým přítelem (snad s výjimkou oné doktorky sociologie, se kterou jsem se tam seznámil hned první den); v celém městě jsem však neznal nikoho jiného, a večery mezi lidmi byly přece jenom nesrovnatelně příjemnější než večery mezi holými stěnami mého pokoje. Je pravda, že se mi chvílemi nedostávalo peněz (můj žold byl, přestože jsem byl krátce po převelení povýšen na poddůstojníka, zanedbatelný); ale rodiče mě vždycky v nejhorším ochotně vypomohli.
Asi nejpravidelnějším návštěvníkem vinárny byl šéf naší vojenské kantiny Rampa; čtyřicetiletý plešatý chlap s jedním okem nepřirozeně vybouleným. Z několika zmínek jsem vyrozuměl, že býval vojákem z povolání, ale že byl z nějakých důvodů z armády předčasně propuštěn. Ke hradbám také často chodívali mladí důstojníci z nedalekého vojenského sportovního klubu; sem tam byl mezi nimi i někdo, koho jsem znal z televize, ze sportovních přenosů. Ale nechodili sem jenom vojáci: často se objevoval Emil, číšník z vinárny Pod mincovnou, oční optik Bobeš a bůhvíkolik jiných, jejichž jména a povolání jsem si pletl. Chodívaly ovšem i osoby ženského pohlaví: operátorky od nás od počítače, Emilova žena (servírka) a bůhvíkdo ještě. Lenka, holka, která s námi seděla ten první večer, byla, jak jsem později pochopil, Emilovou milenkou; ale zřejmě zdaleka ne jenom jeho. Bylo jí sotva dvacet, byla štíhlá a postavu měla moc pěknou; myslím, že jejím oborem byli hlavně cizinci, protože měla peněženku stále plnou valut.
Domů jsem sice nejezdil každý týden, ale každé dva (nejvýše tři) týdny jsem doma byl. Častěji to nešlo, protože jsem měl jednak přes víkend často formální povinnost být připraven pro případ vojenského poplachu (nikdo mě ovšem nikdy nijak nekontroloval; žádná cvičení ani poplachy nikdy nebyly), a jednak také proto, že jsem někdy prostě neměl peníze na cestu. Domů jsem to měl přece jenom daleko a cesta nestála málo. Když jsem tak poprvé nemohl domů kvůli penězům, bylo mi to strašně líto a vyčítal jsem si, že jsem příliš mnoho utratil ve vinárnách; ale byl to začarovaný kruh: tísnivost samoty mi nedovolovala se večerů U hradeb (nebo v jiné vinárně) zříci, ty večery stály peníze (i když jsem se snažil šetřit až jsem si někdy vysloužil posměch spolustolovníků), a tak jsem zase neměl na cestu a musel jsem pak utéci před samotou Ke hradbám. Ve vinárně, kde už mě znali, mi nalili i na dluh. Brzy jsem začal přemýšlet o tom, že považují-li mě moji zaměstnavatelé za tak nepostradateloného experta, mohli by si najít cestu, jak mi to dát najevo i finančně.
S Danou jsme se stále chtěli brát; za rok!
"Já myslím," hovořil ke mně rozvážně Prokop, "že vy skutečně schopný člověk jste, soudruhu inženýre. Nicméně, půl roku je za námi, podmínky jsme vám vytvořili ideální, takže by už přece jenom bylo načase, aby se objevily nějaké hmatatelné výsledky. Já nepochybuji o tom, že vaše teoretické znalosti jsou dalekosáhlé, nepochybuji ani o tom, že se tady neflákáte, ale to přece jenom všechno samo o sobě nestačí."
"Půl roku je sice relativně dlouhá doba," připustil jsem, "ale na to, abych uvedl do provozu takový mamutí komplex programů, o jehož struktuře nikdo nemá nejmenší ponětí a o jehož účelu taky není příliš jasno, je to doba zcela nedostatečná."
Musím podotknout, že v té době už jsem zdaleka nebyl tím vystrašeným vojáčkem, jakým jsem byl před půl rokem, když mě sem M. přivezl; ani sám nevím, kde se ve mě všechno to sebevědomí bralo.
"Já se skutečně snažím dělat, co můžu," pokračoval jsem, "ale, nemůžu si pomoci, jde to pomalu."
Prokop vraštil čelo a tvářil se, jako by žvýkal něco kyselého. "Ale pak nám všechno to, co do vás investujeme, není fakticky k ničemu. Jetli to rozchodíte za deset let, tak to už nám to nebude k ničemu."
Rozhodil jsem rozpačitě rukama.
"Jestli nám nejste schopen ten požadovaný výsledek v nějaké rozumné době přinést," hovořil Prokop, "pak vpodstatě nemá smysl, abyste se tím vůbec zabýval. Tím by ovšem ztrácela smysl vůbec i vaše přítomnost tady."
Představa, že bych se mohl vrátit tam, odkud mě tihle vytáhli, mnou otřásla.
"Ale vždyť já dělám, co můžu," opakoval jsem. "Vždyť kontrolujete můj pracovní deník, vždyť víte, že konkrétní úkoly, které mi dáváte, plním!"
"To je pravda," připustil Prokop, "ale to, bohužel, není to podstatné. Podstatný je W-LISP a podstatný je ten expertní systém. S tím stojí a padá vaše hodnocení v našich očích. A váš výsledek v tomto směru je zatím nulový!"
"Přece to nejde všechno hned!" skoro jsem křičel; pak jsem se zase uklidnil. "Už se v tom začínám trochu orientovat, ale je to složitější, než jsem si představoval. Ale nějaký praktický pokrok jsem v tom přece jenom udělal!"
"Co myslíte tím pokrokem?"
"Tak například už začínám trochu chápat tu hierarchii, která v těch programech je, už mi začíná být jasné, jakou to má vnitřní logiku."
"Že vám něco začíná být jasné, to je sice hezké, ale hmatatelným výsledkem to není!" Prokop se ušklíbal a vrtěl hlavou.
"Tento týden jsem na počítači zkoušel několik těch nejjednodušších programů spustit..."
"No a?" ožil.
"Musel jsem to trochu přizpůsobit našim podmínkám. Ale spustit to už jde."
"No vida! Aspoň něco."
M., který se dosud choval, jako by se ho to netýkalo, se v křesle zavrtěl a vyndal si sirku z úst. Jako by se začínal nudit a chtěl to všechno popohnat ke konci.
"Já tomu nerozumím," řekl, "těm věcem kolem programů. Jestli něco jednoduchýho chodí nebo jestli něco začíná bejt pochopitelný, to mi nic neříká. Až to bude celý šlapat jako hodinky, to mi něco říkat bude. Já to chápu, že to asi nejde ze dne na den, ale ty už si tady, Johane, půl roku válíš prdel, a chtělo by to, aby z toho bylo už něco, co bych viděl i já a mí nadřízený. Protože ty platěj mě a já platím vás."
"U mě se o nějakým placení skoro ani nedá mluvit," uklouzlo mi, ale hned jsem se lekl, jestli jsem to nepřehnal.
Ale M. se neurazil. "To máš recht. Ale to chce trpělivost. Jak mi to schválej, dostaneš hvězdu a s ní i ňáký slušnější prachy. Během jednoho dvou měsíců by to mělo bejt vyřízený. Ale ty musíš máknout. Dovopravdu máknout, i když se ti teď třeba pár tejdnů zapaří prdel vod židle."
"Potřebujem výsledky," opakoval Prokop.
"Ale já přece v týhle fázi nemůžu vopravdu poskytnout nic než výsledky úplně dílčí a prakticky bezvýznamný!"
"Budete muset!" zavrčel Prokop. "Buďto budou výsledky..."
"Počkej, Miloši!" M. ho přerušil. Obrátil se na mě. "Dokdy ty si myslíš, že bys to mohl dodělat? Myslím celý, sakumprásk?"
"To si netroufám odhadnout," rozhodil jsem rukama. "Rozhodně to ale nebude otázka dnů, ani týdnů."
"Jakým způsoobem by se to dalo urychlit? Potřebuješ lidi, který by pro tebe dělali? Jestli se nepletu, dělá pro tebe Šantl."
"Z větší části," připustil Prokop.
Pravda to ovšem nebyla. Šantl mi sice skutečně zčásti k dispozici dán byl, ale vzhledem k jeho lenosti a vzhledem k tomu, že já jsem nikdy nedokázal nikoho do něčeho honit, nedělal vpodstatě vůbec nic.
"Můžem ti poskytnout ještě jednu písařku," řekl M., "kdyby to nějak pomohlo. Případně ještě jednoho až dva pracovníky. Pokud ovšem bude záruka, že to přinese odpovídající výsledky. Faktem je to, že do léta to bude muset chodit, jinak je to v prdeli."
Polil mě studený pot. "Když ne?" zeptal jsem se.
M. se na mě podíval, jako bych byl prase, které má porazit. "Když ne," řekl, "tak mi mí šéfové umejou hlavu, a já pak umeju hlavu vám tady. A u nás, když se někomu meje hlava, tak se k tomu používá vocelovej kartáč. To si zažít nepřej."
Večer jsem seděl U hradeb a měl jsem tak špatnou náladu, že jsem nedokázal skoro ani mluvit. Seděl tam Rampa, číšník Emil, pár dalších kluků a taky Lenka s nějakým snědým hejskem v kostkovaném saku; oba byli zřejmě opilí, on o poznání víc. Šantl tam nebyl. Dal jsem si bílé víno se sodovkou myslel jsem na Prokopa a na M. Rampa vykládal vtipy a kdosi prohlásil, že má svátek a objednával pro všechny vodku. Lenčin šamstr usnul napůl zhroucen pod stůl.
Pak jsem se bůhvíjak ocitnul ještě v nějaké jiné vinárně; a tam už jsem byl jenom s Lenkou. Nebyl jsem ani příliš opilý, ale zmocnila se mě taková ta sladkobolná nálada, ve které má člověk pocit, že celý svět byl stvořen jenom proto, aby přetékal lítostí nad ním. Lenka mě poslouchala, a já jsem ke svému překvapení zjišťoval, že ačkoli jsem ji dosud považoval za holku úplně hloupou, ona mi rozumí a hloupá tedy není.
Skončili jsme v rámci pokračujícího duševního souznění ovšem u mě, v mém neútulném pokoji, poslouchali jsem muziku z mého chraplavého magneťáčku, ze svých řečí jsme stavěli věže a pyramidy, jaké stavějí děti když všechny možné stavebnice použijí jenom k tomu, aby vybudovaly něco sice nesourodého, kostrbatého a vratkého, ale vysokého; a potom jsme začali ty stavby nastavovat smyslností svých těl a já jsem najednou uslyšel sám sebe, jak křičím rozkoší.
Když se na to podívám s odstupem doby, šlo asi o to, že jsem se byl na Danu poprvé schopen podívat jinak než prismatem lásky, a namísto své Bohyně jsem uviděl docela obyčejnou holku. Ale to jsem tehdy nechápal a mé vlastní myšlenky mě tehdy děsily. V záchvatu morální kocoviny jsem byl u M. a ptal jsem se ho, zda bych nemohl dostat pořádný byt, kdybych se oženil. A M. mě opět utvrdil v pocitu, že pro něj není problémem nic: byt mi skutečně slíbil. Řekl jsem to Daně, hovořili jsme znovu o svatbě, ale žádné konkrétní datum jsme nestanovili.
* * *
Dostal jsem k ruce písařku, asi čtyřicetiletou vyhublou blondýnu, která si věčně kousala nehty a která mi byla vcelku k ničemu, a kromě ní ještě jednoho kluka, který sice neměl snad ani dokončenou střední školu, ale do programování byl blázen, takže s nadšením dělal všechno to, co jsem mu řekl. Také Šantla jsem donutil sem tam něco udělat; uvědomil jsem si totiž, že chci-li skutečně něco dokázat, nemohu si dovolit ho nevyužívat.
Většinu dní jsem trávil až do noci v práci; čím víc jsem měl pocit, že se blíží nějaký výsledek, tím méně mě to vadilo. Podle toho, co jsme rozborem těch programů zjistil, jsem si udělal obrázek o tom, jaké změny je v nich ve všech potřeba udělat, aby chodily na našem počítači, a provádění potřebných změn jsem dal za úkol svému novému snaživému pomocníkovi. Byla to mravenčí práce, ale ten hoch byl opravdu svědomitý a udělal to dříve, než jsem čekal. Už několik týdnů po tom nepříjemném rozhovoru s M. a s Prokopam jsem měl to, co jsem pokládal za základní část celého toho programového systému, přizpůsobeno pro naše podmínky.
Přesně si vzpomínám na to odpoledne, kdy se mi konečně podařilo překonat všechny obtíže, které se mi postupně kladly do cesty. (Každý, kdo někdy něco takového dělal, ví, že v době, kdy se cíl zdá být na dosah ruky, se proti člověku zpravidla všechno jakoby spikne, a do cesty mezi něj a vytoužený cíl se kladou nejneuvěřitelnější překážky včetně výpadku elektrického proudu a nejnepochopitelnějších technických závad.) Seděl jsem v malém kamrlíku u nazelenalé obrazovky terminálu a nechtěl jsem věřit svým očím: zdálo se, že se to konečně rozběhlo! Nevěděl jsem přesně, co se vlastně bude dít. Terminál byl na chvíli mrtvý a pak se na něm objevil zelený nápis RACON IS BEING INITIALIZED. Byl jsem nervózní. Objevil se další nápis. RACON IS READY TO ANSWER YOUR QUESTIONS. Na ovládací desce terminálu zhaslo červené světlo signalizující zablokovaný vstup; RACON zřejmě čekal na odpověď. Zaváhal jsem, pak jsem zmáčkl několik kláves a nesmyslnou posloupnost znaků jsem odeslal do počítače. Červené světlo na okamžik opět bliklo, ale hned zase zhaslo a na obrazovce se objevilo RACON DOES NOT UNDERSTAND. PLEASE REFORMULATE THE QUESTION. Zkusil jsem ještě několikrát odpovědět, ale systém na všechno reagoval stejně: nerozuměl. Dál jsem si nevěděl rady; ale tak jako tak to byla senzace: uskutečnil jsem první dialog!
Okamžitě jsem telefonoval M., ale nesehnal jsem ho. Prokopa jsem zastihl; přišel ještě se dvěma dalšími lidmi, které jsem neznal. Všichni sledovali obrazovku s takovým napětím, že jsem si připadal jako veliký mág. Prokop si dokonce kousal nehty, a to bylo u tak distingovaného člověka, jako byl on, něco opravdu neobvyklého.
RACON IS READY TO ANSWER YOUR QUESTION.
Otočil jsem se od terminálu směrem k nim. "Je připravenej odpovídat," řekl jsem s úsměvem. "Máte, pánové, nějaký otázky?"
Fascinovaně hleděli na obrazovku,
"Dobrý," řekl Prokop a zakroutil hlavou. Vytáhl cigarety a všichni jsme si zapálili.
"Jakou formou se mu dotazy zadávají?" zeptal se jeden z neznámých.
"To zatím úplně přesně nevím," řekl jsem. Ve skutečnosti jsem to ovšem nevěděl vůbec. "Především musím vědět, o co vám v těch dotazech půjde. Alespoň principiálně. Nemůžu se pokusit něco formulovat, když nevím co."
"Tak mu něco napište. Cokoli," řekl Prokop.
Ťukl jsem na klávesnici otazník a odeslal to.
RACON DOES NOT UNDERSTAND. PLEASE REFORMULATE THE QUESTION.
"Dobrý," řekl znovu Prokop.
"Takže teď, abych se hnul z místa, potřebuju alespoň přibližně vědět, co se od toho po věcný stránce chce," prohlásil jsem důrazně.
Prokop se podíval na oba neznámé a ti se podívali na sebe. Trochu jsem blafoval, protože celý ten systém zdaleka ještě provozuschopný nebyl, ale já jsem předpokládal (a jak se ukázalo správně), že než se jim podaří formulovat, co vlastně chtějí, uplyne nějaký čas a já zatím všechno dokončím.
Moje představení postupně shlédlo několik dalších lidí; byl mezi nimi i tlustý brýlatý chlap, který musel být zřejmě někým neobyčejně významným, protože před ním měl i M. očividný strach. Ten člověk mi poklepal na rameno; "Chlapík!" řekl s cizím měkkým přízvukem. Cítil jsem se na vrcholu blaha: konečně pochopili, že ve mně opravdu něco je.
Krátce potom za mnou přišel M. s formulářem na žádost o přijetí do armády. Trochu jsem se zarazil: nebylo tomu tak dávno, kdy jsem se zaříkal, že s ničím vojenským nechci mít nic společného ani o vteřinu déle, než to bude bezpodmínečně nutné.
"Co blbneš?" M. byl zřejmě mým zaváháním dotčen. "Tak chceš pro nás dělat, nebo ne?"
"Teď dělám. Ale co potom, o to jsem ještě tak nepřemýšlel."
"Poslouchej, já ti přestávám rozumět. Chceš peníze, chceš byt, a dělat pro nás nechceš."
"Ale jo... jenom... je to přece jenom vážný rozhodnutí!"
"Chybí ti tady něco?"
"To ne."
"Tak co blbneš? Vždyť tady snad děláš, cos vystudoval, a podmínky máš lepší než kde jinde. Tak vo co ti jde?"
Podepsal jsem.
Brzy mi byla udělena hodnost poručíka. Vyfasoval jsem důstojnickou výstroj (příliš si jí stejně neužiji, říkal jsem si; chodil jsem stále v civilu) a nemohu zapřít, že když jsem si ji ten večer ve svém bytě oblékl a když jsem se shlížel v zrcadle, cítil jsem i něco jako obdiv k sobě samému. Přál jsem si, aby ten tupý podporučík, který z mého života v kasárnách mohl dělat peklo jen proto, že měl na rameně hvězdu, viděl, že já mám teď hvězdy dvě.
Když jsem se dozvěděl, kolik teď budu brát peněz, zatajil se mi dech. Bylo to mnohem více, než jsem očekával, a snad i více, než bych v civilu dosáhl do konce života. Najednou jsem měl tolik peněz, že jsem skoro ani nevěděl, co s nimi. Do té doby jsem musel vyjít s několika stovkami na měsíc, a najednou jsem měl desetkrát tolik. Vzpomínám si, že ačkoli jsme v té době s Danou už o svatbě tolik nemluvili, byl jednou z prvních věcí, které jsem koupil, zlatý prstýnek pro ni.
A právě v té restauraci jsem ho uviděl: seděl u stolu s nějakými dvěma vojáčky. Z kasáren, kde jsem sloužíval, se do hlavního města často jezdilo do opravy s některými speciálními vozidly; a opravárenský závod byl, jak jsem si v té chvíli uvědomil, pár ulic odtud. Podporučík pil pivo, rozkládal rukama (vypadalo to, že je opilý), a vojáčci ho uctivě pozorovali.
Sedli jsme si ke stolu kousek od nich, jedli jsme a klábosili; ale já jsem stále po očku pozoroval svého někdejšího mučitele, a byl bych býval docela rád, kdyby si mě všiml. Jak jsem se díval na tu jeho tupou tvář, vybavoval jsem si znovu všechny okolnosti, za jakých jsem ho vídával dřív, a probouzel se ve mě duch Edmonda Dantese. Za chvíli jsem se musel přemáhat, abych nevstal, neudeřil ho a nevylil mu na hlavu pivo.
Pak jsem se přece jenom přemohl a přestal jsem si ho všímat; a v okamžiku, kdy jsem na okamžik na jeho existenci úplně zapomněl, stál najednou nade mnou.
"Co ty tady děláš?" slyšel jsem nad sebou jeho hlas.
Ačkoli jsem asi měl zůstat Dantesovsky nad věcí, vzhlédl jsem k němu poněkud vyjeveně. Nebylo mi jasné, co chce: buďto si vůbec neuvědomil, jaké peklo mi z života dělal a teď se ke mně hlásí jako ke starému příteli, anebo prostě vůbec nezaregistroval, že už nejsem u jejich útvaru, a myslí si, že mě tady přistihl načerno. Chvíli mně trvalo, než jsem znovu nabyl duševní rovnováhy; pak jsem se však od něj prostě otočil, jako by byl vzduch, sebral jsem se stolu krabičku cigaret a pomalu jsem si zapálil. Šantl a Groh vypadali trochu vyjeveně; nevěděli, o co jde.
Podporučík mě popadl za rameno. "Co je?" vyhrkl podrážděně.
Zvolna jsem se k němu otočil, vyfoukl jsem směrem k němu, nahoru, cigaretový kouř a pak jsem zvolna řekl: "Neslyšel jsem vás zdravit, soudruhu podporučíku."
Jeho oči hrozily opustit důlky. "Co...," vypravil ze sebe jenom a udělal půl kroku zpátky.
Já jsem se otočil zpátky ke svým spolustolovníkům. Šantl se usmíval.
Podporučík mě chytil za bundu. "Co... co si myslíš?" vyrážel ze sebe. "Myslíš si, že když máš tohle," škubal mou civilní bundou, "že si můžeš dovolovat? Myslíš si, že jsem nějakej vůl??"
Od okolních stolů se už lidé dívali směrem k nám; a já, s pocitem jaký jsem předtím cítil snad jenom jako kluk v kině když stateční Apačové nakonec přece jenom dopadli zlého vůdce banditů a napíchali do něj šípy že vypadal jako ježek, jsem se na něj znovu podíval a pomalu jsem řekl: "Jo, jak říkáš. Myslím si, že seš vůl."
Šantl vyprskl smíchy. Také oba vojáci, kteří se sem dívali od stolu, kde předtím seděl podporučík, se zašklebili. Jednoho z nich jsem si ještě trochu pamatoval, byl z autodílny.
Podporučík zbledl a škubl se mnou, že mi málem roztrhl budnu. Obrátil jsem se k němu a koutkem oka jsem zahlédl, jak Groh vstává od stolu.
"Ty mně budeš říkat vůl? Ty mně?" řval podporučík a táhl mě za bundu, takže mě donutil vstát ze židle. Díval jsem se mu teď do očí. "Ty seš vůl! A tohle ti přijde draho! Myslíš si, že si můžeš dovolit všechno? Myslíš si, že já nemám dlouhý prsty? Dej mi svou vojenskou knížku!!"
Všechno ve mně vřelo, ale na povrchu jsem zachoval ledový klid. Otočil jsem se k Šantlovi. "Tenhle šílenec po mě chce vojenskou knížku," řekl jsem. "A bláznům se nemá odporovat."
Šantl se tlemil. Nechápal ovšem nic, ale bavil se očividně dobře. "No tak mu ji dej!" pobídl mě.
Vytáhl jsem svůj služební průkaz a podal jsem ho podporučíkovi. Ten se zarazil, potom průkaz vzal, prolistoval ho, a na okamžik znovu zmrtvěl. Ani nedokážu vyjádřit, jak jsem se pásl na jeho překvapení. Pak však hodil průkaz na stůl a znovu se mnou začal třást.
"No tak ti dali poručíka! To je toho!" křičel. Celá hospoda se už dívala směrem k nám. "To je toho! Myslíš, že když máš vejšku a že když z tebe včera udělali důstojníka, že jseš bůhvíco?" Znovu se mnou škubl; ozval se zvuk trhající se látky.
To už moje sebeovládání nevydrželo a já jsem do něj vší silou strčil. Zapotácel se, ale hned šel pěstí po mojí hlavě. Šantl vstal a snažil se dostat mezi nás a podporučíkova další rána zasáhla jeho. Vtom se rozlétly dveře a v nich se objevil Groh a s ním nějaký důstojník se žlutými šňůrami dozorčího. Podporučík to uviděl a jeho ruka, napřahující se k další ráně, zůstala trčet ve vzduchu.
Dozorčí došel k němu, přísně si ho změřil a požádal ho o průkaz. Sedl jsem si, ale díval jsem se stále na podporučíka: najednou vypadal jako zpráskaný pes. Groh vesele vykládal, že mu bylo hned jasné, jak to dopadne, a tak vyrazil pro posilu; podporučík se díval do země a já jsem v té chvíli byl skutečným Edmontem Dantesem.
Seznámil jsem se s Alžbětinou dcerou (jmenovala se taky Alžběta), a musím říci, že se mi na první pohled zalíbila. Nebyla to dívka nějak zvlášť atraktivní; ale byla veselá a duchaplná a svým okouzlujícím úsměvem si mě docela podmanila. Studovala původně, tak jako její matka, sociologii, ale školu nedokončila a byla zaměstnána kdesi v muzeu.
I Alžběta mladší se občas účastnila oněch nekonečných filosofických debat, a i ona začala vzhlížet s úctou k mému technickému rozumu. O její přízeň, o kterou jsem, přiznám se, stál, jsem tedy nemusel bojovat nijak složitě. To všechno vyústilo v to, že jsme se spolu vyspali hned při našem druhém nebo třetím setkání.
Uvědomil jsem si, že z výpisů programů, které jsem měl k dispozici, bylo zřejmé, že velkou část celého systému tvoří abecední seznamy anglických slov s nějakými kódovanými údaji; a už mi bylo jasné, že se systémem lze prostě hovořit pomocí normálních anglických vět, i když asi s mnohými omezeními. Když jsem to dál zkoušel, moje hypotéza se potvrzovala.
Už dříve jsem slyšel o tom, že se ve světě pracuje na systémech, se kterými je možné se domlouvat bez pomoci jakýchkoli zvláštních povelů či kódů; ale teď, když jsem měl takový systém před sebou, jsem tím byl ohromen, protože jsem se chvílemi nebyl schopen zbavit pocitu, že se domlouvám se skutečným člověkem, a ne se strojem. Neuměl jsem bohužel dostatečně anglicky, takže těch několik "rozhovorů", které mezi mnou a jím proběhly, vypadalo spíše tak, jako když mně vysvětluje anglickou gramatiku, než jako když mi odpovídá na věcné otázky, ale poslali mi nějakého chlapíka, který anglicky uměl dobře a který měl navíc zřejmě představu, co se od toho systému vlastně chce. Když jsem ho naučil se systémem zacházat, díval jsem se mu pak přes rameno, a i když jsem nepochopil, o co přesně jde, viděl jsem, že RACON provádí nějaké výpočty, týkající se konstrukce nějakých složitých zařízení. Jakmile se ten chlap seznámil se systémem natolik, že se dokázal obejít beze mě, zmizel a zřejmě pokračoval bez mé asistence. Mně Prokop oznámil, že má práce na tom se už omezí jenom na případné odstraňování technických problémů. Ptal jsem se, čím se budu zabývat dál, ale jak se ukázalo, měl jsem teď na práci už jenom různé příležitostné drobnosti, a tak jsem dál rozšiřoval své teoretické znalosti a občas jsem z vlastní iniciativy vymýšlel na počítači různé zlepšováky.
Zprovozuschopnění RACONu mi pak s několikaměsíčním zpožděním vyneslo poměrně vysokou mimořádnou finanční odměnu; kromě toho jsem byl zhruba v téže době povýšen na nadporučíka, a to znamenalo další zvýšení platu. Peněz jsem měl tedy opravdu dost, ale stačil jsem je vpodstatě vždy utratit, tak jak jsem předtím stačil utratit svůj nesrovnatelně menší plat. Lépe jsem se oblékal a jedl jsem a pil všechno, na co jsem dostal chuť; občas jsem ve vinárně zaplatil i za své kamarády. Jedna z věcí, na které jsem i dnes tak trochu hrdý, je to, že mě peníze přes to všechno nikdy nedostaly do své moci: nikdy jsem je nezačal hromadit pro pouhé potěšení z bohatství, nikdy se pro mě nestaly zásadní životní hodnotou. Nechci říkat, že když jsem se stal z chudáka skoro boháčem, nebyl to slastný pocit, ale nikdy mě takový pocit neovládl docela; vždycky mi bylo jasné, že peníze jsou jenom peníze.
Napsal jsem článek, ve kterém jsem se pokusil shrnout perspektivy současného světového vývoje v oblasti vyšších forem využívání počítačů; zveřejnil jsem ho (se souhlasem svých nadřízených, ovšem) v časopisu Akademie věd. Ten článek vyvolal dost velký rozruch. Ozvaly se ovšem i kritické hlasy, ale ty byly převážně od lidí, kteří se zalekli toho, že usurpuji jejich teplá místečka předních odborníků v tomto oboru; ostatní ohlasy byly nadšené. S kritiky jsem polemizoval prostřednictvím několika dalších článků na stranách několika jiných časopisů. Nechci říkat, že jsem měl vždycky ve všem pravdu, ale v teoretických znalostech se mi v naší zemi mohl někdo rovnat jenom stěží, a já jsem se tak pozvolna stával v oboru uznávanou kapacitou. Bylo to asi tak trochu království jednookého mezi slepými; ale pokusit se prosadit v lepší konkurenci nešlo, v zahraničí mně mí nadřízení nikdy nic publikovat nedovolili.
Byl jsem vyslán na mezinárodní kongres o expertních systémech do velké země našich sousedů a spojenců; a měl jsem pocit, že tam funguji trochu jako zprostředkovatel nových poznatků z toho světa, ke kterému tam měli přístup ještě horší než já. Nicméně i tam jsem si celkem získal uznání. A určitě jsem nejenom papouškoval vědomosti, které jsem nabyl četbou; myslím, že jsem ty poznatky dokázal uvést do zajímavých souvislostí a v některých směrech i rozpracovat. Na tomhle kongresu se také projednávalo ustanovení spojenecké vojenské komise pro otázky spojené s umělou inteligencí; já jsem byl pokládán za jejího samozřejmého člena.
Nakladatelství Akademie věd mi učinilo nabídku, abych pro ně napsal knihu o moderních programovacích jazycích. Nejprve jsem zaváhal, protože jsem si ještě nebyl jist, zda jsem k něčemu takovému já skutečně už ten nejpovolanější; ale pak jsem nabídku přijal. Začal jsem zvolna sepisovat rukopis, ale spousta věcí, o kterých jsem se domníval, že jsou mi dokonale jasné, se mi najednou, když jsem se je snažil zřetelně a souvisle formulovat, jakoby vzpírala, a já jsem se musel znovu a znovu vracet ke studiu a svoje znalosti rozšiřovat a prohlubovat.
Večer to byl opravdu pěkný: objednal jsem U hradeb salónek a pozval jsem skutečně kde koho, od kolegů z práce přes lidi, které jsem znal z vědeckých konferencí až po ty, které jsem poznal jenom nad sklenicí vína a které jsem skoro ani neznal příjmením. Mnoho pozvaných se sice nedostavilo, ale i tak se nás ve vinárně sešlo tolik, že salónek sotva stačil. Zaplatil jsem padesát lahví vína.
Já jsem se neubránil tomu, aby oslava nezačala už v práci, takže jsem Ke hradbám přišel už opilý; ale pít jsem byl zvyklý, takže jsem všechno dobře zvládnul. Už po cestě do vinárny mě pronásledovala jediná utkvělá myšlenka: toužil jsem po tom, aby přišla Alžběta, a abych s ní strávil noc. Nevím jestli mohu říci, že jsem ji miloval (ostatně je mi čím dál míň jasné, co to vlastně doopravdy znamená někoho milovat), ale byl jsem s ní rád a nešlo rozhodně jenom o sex. Když jsem ji pak ve vinárně opravdu našel, byl jsem šťasten. Jeden z mých pozvaných přátel, novinář, s sebou přinesl fotoaparát s bleskem a fotografii, na které jednou rukou objímám Alžbětu kolem ramen a druhou zvedám sklenku, mám dodnes.
Někdo z mých spolupracovníků (už ani nevím, kdo to byl), pronesl přípitek, všichni tleskali a mně bylo, jak jsme se tak na chvíli stal absolutním středem pozornosti, trochu trapně. (Dlouho jsem před tím večírkem přemýšlel, jestli si na sebe mám vzít uniformu se zbrusunovými distinkcemi kapitána, a pak jsem to skutečně, napůl jako žert, udělal; a ta uniforma teď tu pozornost, která se ke mě upínala, znásobovala.) Pak se ale začalo pít, rozproudila se zábava a mě už trapně nebylo, i když mě neustále někdo chodil gratulovat. Nejdříve jsem musel rozmlouvat s kolegy vědci o své připravované knize (říkám musel, protože žádné velké potěšení mi to nečinilo; většina kolegů, by, jak jsem byl přesvědčen, raději bývala viděla jako autory té knihy sebe; i když, a myslím, že to ode mě není příliš velká namyšlenost, málokdo z nich měl o té problematice vědomosti srovnatelné s mými). Potom mě už obklopili přátelé a kamarádi méně oficiální; vyprávěly se různé historky a vtipy a pak jsme, myslím, dokonce zpívali.
Alžběta byla celý večer vedle mě. Jestliže jsem se před chvílí zmínil o tom, že v mém vztahu k ní nešlo jenom o sex, pak to nesmí být chápáno tak, že by naše láska byla platonická; a právě ten večer jsem strašně toužil právě po milování docela neplatonickém. Už tomu bylo ostatně dlouho, co jsem se přestal stýkat s Danou; a žít jako mnich, to nedokáže každý. Pošeptal jsem Alžbětě, že po oslavě půjdeme ke mně, a když souhlasila, cítil jsem, jak mi tělem proudí radostná horkost.
Vinárna zavírala normálně v jedenáct, ale protože jsme byli s vedoucím jako stálí hosté dobrými známými, nechal nás skoro do půl jedné. Pak už společnost přece jenom dost prořídla, a ti co zbyli, dobrovolně uznali, že je na čase, abychom perzonálu umožnili zavřít a jít spát. Málokdo z hostů měl ovšem sám chuť jít do postele; padlo mnoho návrhů na pokračování oslavy v soukromí. Ale já už bych byl nejraději býval sám s Alžbětou; a tak jsme rozjařenou společnost na ulici před vinárnou nenápadně opustili. Všichni byli opilí, a tak si našeho odchodu nikdo nevšiml.
Když jsem čekali na metro, které nás mělo zavézt do mého bytu, navrhla náhle Alžběta, abychom jeli raději k ní. Souhlasil jsem; měl jsem její malý podkrovní byt rád. Jeli jsme metrem a potom jsme šli dost velký kus cesty pěšky; noční tramvaj nám odjela před nosem. K domu, kde Alžběta bydlela, jsme dorazili opravdu už hodně pozdě.
Když odemkla a otevřela dveře svého bytu, strnul jsem v překvapení. Ve dveřích do ložnice stál nějaký kníratý kluk v koupacím plášti a díval se na nás; i on byl zřejmě překvapen. Zmocnil se mě pocit trapnosti, protože moje první myšlenka byla, že je to nějaký Alžbětin milenec, který tu na ni čeká. Pak se však za zády toho chlapíka objevila trochu rozcuchaná blonďatá ženská hlava; a já jsem poznal, že je to jedna z Alžbětiných přítelkyní, se kterými jsem se občas setkával na večírku u její matky. Alžběta svůj byt téhle přítelkyni na dnešní noc půjčila, a pak, asi protože tolik pila, na to zapomněla.
Co jsme měli dělat? Abychom šlapali přes celé město do mého bytu, na to nebylo ani pomyšlení. Alžběta vytáhla z ledničky láhev koňaku; chvíli jsme seděli a klábosili. Potom, to už venku začínalo svítat, jsme si šli lehnout; museli jsme se všichni čtyři srovnat na velikou manželskou postel.
Zalezl jsem pod peřinu, ale dráždivá blízkost nahého Alžbětina těla mně nedovolovala ani pomyslet na spánek. Objal jsem ji pod dekou a vzplál jsem jako list papíru hozený do ohně. Ten oheň, to byla Alžběta: propletli jsem se jeden druhým a milovali jsme se bez ohledu na to, že nejsme sami.
Když jsem se potom převalil na záda, dostal jsem se doprostřed postele, kde byla před tím Alžběta. Teď jsem ležel vedle její kamarádky a nohou jsem se jí i dotýkal. Cítil jsem se, jak sebou škube a uvědomil jsem si, že se naši společníci, tak jako před chvílí my, milují. To náhlé vědomí mě najednou znovu rozhořelo. A já, aniž jsem si stačil uvědomit, co to dělám, jsem ji křečovitě uchopil na nohu. Její pravidelný pohyb se na okamžik zadrhl, ale potom jsem ucítil její ruku na svém těle, jak mě táhne k sobě. Přitiskl jsem se k dívce zboku, druhou rukou jsem za sebou nahmatal Alžbětu.
Těžko bych asi líčil všechny podrobnosti, celou posloupnost pohybů, která vyústila v to, že jsme nakonec byli propleteni všichni čtyři a že jsem prožíval to, co mi do té doby přišlo na mysl nanejvýš tak v souvislosti s obscénními snímky z pašovaných zahraničních časopisů. Svůj podíl na tom, že k tomuhle došlo, mělo jistě to, že jsme byli všichni opilí; ale jenom tím to nebylo. Pocítil jsem, že v člověku je něco, co příšerně touží právě po takovém zpřevracení všech zátarasů s reklamami na mravnost. Něco, čeho se zbytek člověka děsí, čeho se však nemůže zbavit.
Byl jsem zvyklý pít a kocovinu jsem nemíval; ráno po téhle noci jsem se však cítil opravdu špatně. Cítil jsem to tak, že světlá část mé bytosti se po právu mstí výčitkami části tmavé za předchozí noc. Teď však, když už jsem nahlédl relativitu veškerého světla a tmy, vím, že každé takové rozpolcování člověka, každé dělení světa na mravnost a nemravnost, na krásu a ošklivost, na dobro a zlo, je pouhou pošetilostí. Není však právě tahle pošetilost tím, co osvědčuje náležitost člověka ke společnosti a co z něj činí člověka normálního, není právě tahle skutečná pošetilost zbraní proti pošetilosti zdánlivé a proti tomu, co se z výšky normálnosti nazývá šílenstvím (a co, jak já vím, můžeme docela dobře nazývat také bezradností nebo svobodou)?
Koupě auta odčerpala všechny mé úspory; plat už jsem však měl natolik vysoký, že jsem měl brzy potom zase peněz dost. Vzpomínám si s trochou hrdosti, že první věc, do které jsem investoval peníze po koupi auta, byl barevný televizor pro mé rodiče. Byli tím darem dojati; nebylo to tak dlouho, co mě sami museli podporovat. Teď jsem byl víc než soběstačný, a byl jsem pořád na cestě nahoru. Ač mě peníze neokouzlovaly svou barvou a zvukem jako Molierova lakomce, okouzlovaly mě jako důkaz toho, co jsem sám svým úsilím dosáhl.
Dostal jsem dvoupokojový byt a hned jsem ho začal zařizovat. Na krátký čas se mi pátrání po pěkném nábytku a zajímavých bytových doplňcích stalo téměř koníčkem: chtěl jsem si byt zařídit skutečně podle svých představ a myslím, že se mě to docela povedlo.
Asi tak v té době jsem se, myslím, taky naposled setkal s Danou. Přijel jsem tenkrát navštívit rodiče; jel jsem rovnou z nějaké slavnosti, takže jsem se ani nestačil převléknout z uniformy. Nebyl jsem na svou uniformu nijak hrdý, také jsem se za ni ale nestyděl. Matka si mě prohlížela s neskrývaným údivem, zatímco otec si mě trochu dobíral, i když, a o tom jsem přesvědčen, i na něho to zapůsobilo. Jak málo už jsem připomínal toho vyděšeného kluka, který odtamtud před několika lety cestoval s igelitovou taškou na dva roky do neznáma!
Danu jsem potkal, když jsem si na ulici bezmyšlenkovitě prohlížel program kina. Stála za mnou a asi nepoznala, že jsem to já, protože když jsem se otočil a když se naše pohledy setkaly, trhla sebou. Také já jsem na takové setkání nebyl připraven a musím říci, že i když jsem neměl důvod se před Danou za něco stydět, raději bych se tomu býval vyhnul.
"Jak se máš?" zeptal jsem se rozpačitě.
"Já se mám dobře," řekla. "A co ty?"
"Já se taky nemám zrovna nejhůř," usmál jsme se. Je možné, to přiznávám, že to znělo až samolibě; ale nemyslel jsem to tak.
Podívala se na mě, a nebylo-li to, co se v jejím pohledu objevilo, přímo opovržení, pak to mělo k opovržení blízko.
"Leccos jsem o tobě slyšela," řekla.
"Co jsi slyšela?"
"Tak. Všelijaký věci," řekla mnohovýznamně.
"No a? Co si teda myslíš?"
"Myslím si, že jsi ztratil charakter."
Zůstal jsem tam stát, snad i s pootevřenými ústy, když odcházela. Čekal jsem, že mě bude vyčítat, že jsem ji nechal, že mi snad bude i spílat, ale tohle, to byla trochu rána pod pás. Nechtěla zřejmě dát najevo, že ji mrzí, že jsme se rozešli a přehrála to na moji bezcharakternost. Ale měla snad pravdu? Spočívá snad charakter v nějaké primitivní věrnosti první ženě, která se člověku zalíbí? Nebo je snad bezcharakterní být cílevědomý a něčeho dosáhnout? Ale otrávilo mě to, to ano; dlouho jsem na její pohled nemohl zapomenout a měl jsem i okamžiky, kdy jsem zapochyboval o smyslu toho všeho, co dělám.
Byt už jsem měl dávno zařízený a auto jsem si koupil nové. Alžběta u mě nějaký čas skoro trvale bydlela, ale pak se začala objevovat čím dál tím řídčeji a nakonec jsme se přestali vídat úplně. Její matka mi řekla, že se odstěhovala někam na druhý konec republiky. Vedle ní a po ní se v mém životě ovšem objevovaly i jiné ženy; krátký čas byla mou milenkou dokonce jedna tehdy velice populární zpěvačka.
Peněz jsem měl tolik, že jsem vpodstatě nevěděl, co s nimi. Ne že bych byl bohatý tak pohádkově, ale kromě auta, zařízení bytu a cestování do hor jsem vlastně nic nechtěl. Neskrblil jsem; dost peněz jsem použil pro své rodiče a ještě víc jsem propil.
Tak tedy ten chlap: byl skutečně hrbatý, nosil šedý tesilový oblek a kolem jeho jména byly nějaké akademické tituly, už jsem zapomněl jaké přesně. Měl husté obočí a snad to byl Žid, nevím; v každém případě býval někdy předtím kdesi na univerzitě a mluvil neuvěřitelně knižně.
Asi bych si ho během těch několika večerů, během kterých jsem se s ním u Alžběty starší setkal, ani pořádně nevšiml, nebýt toho, že se jednou rozproudila všeobecná debata o mezích lidského poznání při které ten chlap obšírně líčil názory několika filosofů dřívějších dob. Poslouchal jsem ho jenom na půl ucha (filosofie mně zajímala jenom tehdy, pokud se nějak přímo vztahovala k problémům, na které jsem sám narazil), ale potom jsem přece zpozorněl. Ten člověk vykládal o Davidu Humovi (věděl jsem, že jsem to jméno už někde ve škole slyšel, ale kam ho zařadit, jsem nevěděl) a přitom řekl větu, která mi navždy utkvěla v paměti: "Vůbec si nemůžeme být jisti, že zítra vyjde slunce; tvrdit, že vyjít musí protože dosud každé ráno vyšlo není o nic opodstatněnější než tvrdit, že nebudu zítra mrtev protože jsem byl dosud každý den živ."
Ne že bych si už v té chvíli domyslel, jaké příšerné důsledky má to, co ten člověk, nebo snad onen Hume, vyslovil; považoval jsem to prostě za bonmot. Snad jsem se tomu i zasmál; a když jsem od Alžběty náhodou odcházel současně s tím hrbatým, zavedl jsem na to před domem znovu řeč jenom proto, že mě jiné téma k rozhovoru nenapadalo.
Ten chlap, když viděl, že projevuji o to, co říkal, zájem, mě hned zasypal spoustou citátů z všemožných filosofických spisů; brzy jsem ho přestal poslouchat. Nicméně když navrhl, že bychom se mohli stavit ještě někde na skleničce, souhlasil jsem; a tak jsme skončili ještě v nějakém nočním podniku, ve kterém stoly obcházel přiblble se usmívající cikán s housličkami.
Nepamatuji se už na náš rozhovor do všech detailů; vím jenom, že můj společník začal pozvolna od zpřítomňování velikých filosofů historie zvolna přecházet v jakýsi nářek nad sebou samým. Nakonec se celý rozechvělý ke mě přes stůl naklonil a uchopil mě za límec saka.
"Aby bylo jasno, s kým máte tu čest," řekl. "Já jsem paranoik. Trpím stihomamem. Jsem prostě blázen, cvok."
Nechápal jsem dost dobře, mám-li to brát opravdu jako přiznání, nebo jako nějaký žert.
"No ano, je to tak, jak říkám," opakoval. "Paranoia. Stihomam. Abyste věděl, s kým máte tu čest."
"Opravdu?" zmohl jsem se na otázku. Jako podivín sice vypadal, ale skutečného šílence bych si býval představoval jinak. Navíc, z toho mála, co jsem kdy o bláznech slyšel, jsem byl přesvědčený, že blázen o svém bláznovství neví.
"Bohužel," přisvědčil.
"Ale nepřeháníte trochu?" díval jsem se na něj nedůvěřivě. "Jako blázen mi teda nepřipadáte."
"No a přesto je to tak," vzdychl. "Nevíte, co je to za hrůzu, ten nesnesitelný pocit ohrožení a bezmoci, který se mi stal osudem," vzdychl. "Ale nechci vám tady plakat na rameni," mávl potom rukou; na tváři mu ale zůstával výraz bezmála zoufalý.
"Takhle já to neberu," uklidňoval jsem ho. "Ale že byste byl opravdu, jak říkáte, blázen, tomu uvěřit nemůžu."
"Musíte! Já jsem paranoik."
Díval jsem se na něho stále nedůvěřivě. Bylo to nepochopitelné: kdyby byl opravdu blázen, pak by si toho snad přece nebyl tak jasně vědom; a jestliže nebyl, tak proč to o sobě říká?
"Vy nevíte,co je strach a úzkost," šeptal, "vy se třeba někdy něčeho bojíte, ale přitom nikdy nedopustíte, aby vás strach ovládl celého beze zbytku, aby pro vás všechno ostatní přestalo existovat kromě toho celého vás pohlcujícího strachu, kterému se nejde bránit..."
"Vy máte pocit, že vás někdo pronásleduje?"
"Ano... teda ne mě osobně, nás všechny!"
"Koho všechny? Mě taky?"
"To taky."
"A kdo nás pronásleduje? A proč?" Začínal jsem pomalu věřit tomu, že to nemá v hlavě v pořádku.
"Nevím přesně. Ale na světě je přece zbraní, které by bohatě vystačily na všechny lidi. To znamená, že i na mě a na vás!"
"To ano," připustil jsem. "Ale to přece ještě neznamená, že je někdo chce na vás použít. Anebo na mě."
"Já vím, já vím... to je právě ta moje nemoc. Já mám prostě strach, že ať chce, nebo nechce, může se to moc jednoduše stát. Že vlastně pořád balancujeme nad propastí."
"Ale to je v jistém smyslu pravda!" zvedl jsem obočí. "Nějaká světová válka, to může vzniknout docela lehko! Krizových situací, který k něčemu takovýmu můžou vézt je po světě pořád spousta. A zejtra už tady klidně nemusíme být."
Koukal na mě s pootevřenými ústy. "Vy si děláte legraci," řekl potom.
"Proč?" Zdálo se mi, že teď ho lehce přesvědčím, že si ten svůj stihomam vlastně vymyslel.
"Tomu opravdu věříte, že zítra tady docela dobře můžeme nebýt?"
"No jistě. To se nedá vyloučit."
"A vy se nebojíte?"
Trochu jsem se zarazil. "No když si to člověk uvědomí, že na nás každou chvíli může třeba spadnout atomová nebo kdovíjaká bomba, tak z toho strach jistě jde. Člověk o tom prostě nesmí moc přemýšlet."
"Ale jak to dokážete - nemyslet na to?" nechápal.
"Nevím," rozhodil jsem rukama. "Prostě myslím na jiný věci.
Mnul si usilovně kořen nosu. "Podívejte se," řekl potom. "Kdybyste věděl, že v téhle místnosti může spadnout každou chvíli strop, dokázla byste tady taky prostě sedět a nemyslet na to?"
"To asi ne," připustil jsem.
"Ale ten strop přeci není horší než atomová bomba!"
"Jenomže ta atomovka nebo něco takovýho, to je strašně nepravděpodobný! Nakonec, i ten strop může s jistou nepatrnou pravděpodobností právě teď spadnout."
"A je válka opravdu tak nepravděpodobná?"
Zarazil jsem se, protože jsem si uvědomil, že nebezpečí vypuknutí války je opravdu nesrovnatelně větší než nebezpečí pádu normálního stropu na naše hlavy. Od té doby, co jsem postoupil do své nynější funkce, jsem se pravidelně setkával s tajnými informacemi o stavu světa a ty hovořily o nebezpečích opravdu akutních.
"No je o něco pravděpodobnější," připustil jsem.
"No vidíte," řekl skoro vítězoslavně. "A vy se stejně nebojíte. Vy prostě nejste blázen."
"Ale blázen přece jenom pro tohle přece nejste," odporoval jsem mu. "Z tohohle hlediska opravdu je se čeho bát!" Představil jsem si prognózy o charakteru možné přístí války, které jsem slýchal na různých školeních, představil jsem si lidi pozabíjené a zmrzačené radiací, lidi umírající na nákazy šířené biologickými zbraněmi a lidi dusící se jedovanými plyny; otřásl jsem se.
"Ale vy se nebojíte," opakoval tvrdošíjně.
Ten hrbatý chlap s tím svým Humem do mě nasadil virus poznání. Ne, že bych už tenkrát domyslel všechny praktické důsledky toho, co se přede mnou otevíralo, ne že bych si hned uvědomil, že tma by daleko překonala všechny dosud známé zbraně hromadného ničení; ale pohlédl jsem do jícnu jsoucna. A tak jako pohled prostým okem do příliš intenzivního zdroje světla poškozuje oko, poškozuje pohled na skutečnou povahu jsoucna neodstranitelně duši. Nespaluje ji, ale pomalu ji zevnitř užírá.
Popchopil jsem, že už zítra nemusí být na světě nic tak, jak to je dnes. Že řeky nemusí plynout, slunce svítit, listí růst na stromech. Že řeky se mohou stát sluncem a slunce řekami, že stromy mohou být písněmi a písně nemocemi nebo kameny. Pochopil jsem, že naše představa, že náš svět se řídí podle nějakých zákonů, že to, co se opakuje se bude opakovat navěky, není a nemůže být nijak opodstatněná.
Celé noci ve svém bytě svítím, ale naneštěstí je elektrický rozvod v domě, ve kterém bydlím, ve špatném stavu, a proud každou chvíli prostě vypadne a nejde až do té doby, než přijde opravář. Ty chvíle jsou pro mě nesnesitelné. Jediné, co mi zbývá, je zapálit svíčku; ale její mihotavý plamínek tmu nepřemůže. Je to jako když bodneme lva kapesním nožem: tma trochu ustoupí, ale tím spíše se podobá šelmě připravené ke skoku. A přitom zastaví čas. Ne ovšem docela (nejsem blázen, abych si myslel, že čas může stát); ale k tomu, aby mi hlavou pomalu proběhl celý můj život v takové chvíli stačí třeba jen několik vteřin.
Jak zoufale jsem vzpomnínal na dobu, kdy pro mě byl svět ještě pevným kameným domem, na jehož setrvačnost jsem se mohl spolehnout! Jak jsem litoval, že jsem každý okamžik té rajské nevinnosti nevychutnával tak, jako vychutnáváme chvíli, kdy se nám poddá krásná žena! Ale to všechno bylo pryč, i když ještě nějakou chvíli trvalo, než jsem si to všechno do důsledků uvědomil.
Když se na to všechno dívám teď, vidím, že vůbec nejhorší bylo, že jsem se ještě snažil to, co už jsem vlastně věděl, si prostě nepřipouštět, že jsem dál pracoval pil, bavil se a snažil si sám sobě namluvit, že hrůza, která se na mě sápe v okamžicích samoty je jenom důsledkem nějaké tělesné slabosti nebo bůhvíčeho. Že to všechno zase přejde. Pravda deroucí se zevnitř, pokud ji člověk odmítá vzít na vědomí, se po nevydařených pokusech zachvátit vědomí přímo obrátí všemi možnými směry, kterými to jde, začne rozežírat organismus razit si k člověku cestu tudy, odkud by ji nikdy nečekal. A já hlupák jsem si myslel, že bolestí hlavy, závratí, slabosti a toho všeho, co na mě přišlo a přicházelo, se zbavím nějakými prášky, které mě předepsali doktoři!
Ti kluci, mladší a stejně nadšení jako já, se na mě dívali trochu skrz prsty. Myslím, že uznávali, kolik toho vím a že byli i rádi, když se ode mě něco přiučili, ale jinak jsem byl pro ně člověk z jiného světa.
Vzpomínám si, jak jsme po jednom semináři seděli v hospodě a cosi oslavovali. Pili jsme pivo. A já jsem měl jako obvykle v alkoholovém hávu poněkud růžové brýle a podléhal jsem iluzi, že jsem jedním z nich. Vyprávěly se vtipy a vedly se bezobsažné řeči. Bylo to právě když jsem dal k lepšímu hádanku kdy bude v naší zemi první dvaatřicetibitový počítač, když se mi do ruky dostal papír, který někdo nechal kolovat kolem stolu, a nad kterým se všichni, kdo ho přede mnou měli v ruce, strašně řehtali. Na mou hádanku nikdo odpovědět nedokázal, a já jsem tak mohl s uspokojením prozradit, že to bude právě tehdy, až k nám dopadne první raketa s plochou dráhou letu, a pak jsem se podíval na papír. NOVÁ HRA PRO PŘÍSLUŠNÍKY ARMÁDY A BEZPEČNOSTI - OBRAŤTE!, četl jsem na něm. Obrátil jsem. NOVÁ HRA PRO PŘÍSLUŠNÍKY ARMÁDY A BEZPEČNOSTI - OBRAŤTE!, stálo na druhé straně.
Smál jsem se spolu s ostatními, ale současně mi bylo jasné, že jedním z nich nejsem. Nejsem a nemohu být.
"O čem myslíš?" nechápal.
"O tom všem, co tady v práci děláme. K čemu to všechno je."
"Jak - k čemu to je? Z něčeho přece člověk bejt živej musí, ne?"
"Já vím. Ale myslím jestli... jestli vlastně neděláme něco, co není vůbec k ničemu."
"Tobě nejsou peníze k ničemu, vole? Trochu víc by jich možná bejt mohlo, ale..."
"Ty mi ale nerozumíš! Mně teď nejde o peníze. Myslím tohle: když třeba někdo šije boty, tak ty boty pak jiný lidi nosej a... a... jsou rádi, že nemusej chodit bosi. Ale co má kdo z toho, co děláme my?"
"Z toho má někdo nějaký programy, ne? Tomu snad rozumíš ty, ne?"
"Ty programy jsou pro všelijaký vojenský papaláše. Ale co z toho všeho má normální člověk?"
"No normální člověk z toho má... armádu! Aby se nemusel bát, že nás schlamstnou nějaký hovada, nějaký fašisti, a tak."
"Armádu? Aby se člověk cejtil bezpečně?"
"No a ne?"
"Abysme se mohli bránit nepřátelům?"
"To je snad jasný, ne?"
"Ale na to je asi každá armáda, ne? I ty nepřátelé maj armádu na to, aby se mohli bránit, ne?"
"Asi to tak říkaj. Ale ve skutečnosti je to možná jinak."
"Jak?"
"No říkaj, že se chtěj bránit, ale ve skutečnosti chtěj třeba útočit."
"Dobře. Ale stejně je to všechno nesmysl."
"Co, prosímtě?"
"Všechno! Lidi maj armády, aby se cítili bezpečnsjší, ale ve skutečnosti se každej kvůli těm všem armádám cítí čím dál ohroženější."
Šantl znechuceně mávl rukou. "Nemedituj! Co bys chtěl? Abysme armádu zrušili? Aby se na nás všichni ti fašisti vrhli a nadělali z nás svý votroky?"
Viděl jsem, že cituje lektory našich politických školení. "A vrhli by se dovopravdy?"
"Pochybuješ vo tom?"
"Já nevím. Možná, že by se vopravdu vrhli. Ale..."
"No tak vidíš. Sežrali by nás i s chlupama. Však my bysme je taky vyřídili, kdyby nám k tomu dali takovou šanci."
"Vždyť jsi říkal, že máme armádu na obranu!"
"Však jo. Nejlepší obrana je útok, to je stará věc."
"Aha! Všichni se chtěj cejtit bezpečně, takže se tak zuřivě bráněj, až stojíme na prahu jaderný katastrofy. Není to úžasný?"
"Kašli na to," mávl Šantl rukou. "Co s tím ty chceš nadělat? A co s tím má společný naše programování? Pojď radši na pivo!"
A zase už jsem měl zlé sny: nejpříšernější bylo, když se mi zjevovaly předměty tak velké, že zakrývaly celou oblohu. Nevím proč, ale to pro mě bylo nesnesitelné. Jednou se mi zdálo, že jsem byl s kamarády na horách a že když jsme šli po cestě horskou vesnicí, ohlédl jsem se a na hřebenu hor jsem spatřil obrovskou sochu, něco jako Sochu svobody nebo Kolos Rhódský, jenomže mnohem větší. Nic takového tam samozřejmě ještě chvíli před tím nestálo. Nejhroznější bylo, že ta socha měla černé rukavice. Děsem jsem se probudil, a musel jsem si nalít sklenku vodky, abych se uklidnil.
I. jsem trochu znal, poprvé jsem ho viděl, když jsem RACON předváděl. Byl malý a hubený; mluvil s cizím měkkým přízvukem. Nevěděl jsem, jestli se mnou vůbec bude chtít mluvit, ale proti mému očekávání mě přijal téměř nadšeně.
"Víš, soudruhu," začal vykládat, když mě posadil do křesla a nalil nám oběma vodku, "myslím, že význam toho, cos ty udělal, zůstává stále nedoceněn. To byl přece kousek, dát to tak všechno dohromady! Já už si vůbec nedovedu představit, jak bysme to bez toho počítače dělali."
"Já pořád ani dohromady nevím, o co šlo," řekl jsem. "Já jsem to prostě jenom uvedl do provozu, jinak nic."
"Ale před tebou už se o to pokoušeli jiný naši experti, a nikdo s tím nehnul."
"Však ono by to i beze mě šlo," mávl jsem rukou. "Ale víte, soudruhu generále," (rozdíl v našem postavení byl takový, že jsem si přece jenom nebyl jist, jestli mu můžu tykat), "mě by zajímalo, co to vlastně je, co jsem do toho provozu uvedl, k čemu to slouží."
Usmál se. "K čemu? Jistě víš, jaký význam mají rakeťáci pro příští globální vojenský konflikt."
"Pro jaký konflikt?" nechápal jsem.
"Ale to já nevím, prostě pro ten příští, který vznikne, ať už to bude kdykoli."
"A myslíte, že k nějakému opravdu dojde?"
"A ty si, hochu, myslíš, že války na zemi najednou zničeho nic přestanou? Že naši nepřátelé sbalej fidlátka a nechaj nás na pokoji? Blbost, hochu."
"Aha."
"Tak jak to s těma raketama bude, to je ti asi jasný. A taky možná víš, i když to už jsou věci, který se držej pod pokličkou, že vývoj raket, to je něco, v čem nám trochu ujel vlak. Nemá cenu si tohle zastírat."
"Aha," řekl jsem znovu.
"Takže o co hůř na tom sami o sobě jsme, o to víc musíme koukat, abysme se něco přiučili jinde," uchechtl se. "A naší rozvědce se podařilo získat tenhleten RACON. To je ti úžasná věc: tam je prostě soustředěno všechno, čeho tam na druhý straně v oboru konstrukce raket dosáhli. Oni to prostě všechno propojili a nacpali to do počítače. A my jsme jim to vyfoukli, CHA!!"
"Takže jsme s nima takříkajíc srovnali krok."
"Tak, srovnali. Ale my taky nespíme, to si nemysli! S pomocí RACONu můžem rozjet projekty, o kterých se nám dřív ani nesnilo! Nemysli si, že jenom dáváme dohromady to, co jsme z toho vytáhli. Vodrazili jsme se a teď jedem, jedem, že nás nikdo nezastaví! Víš, co to znamená?"
"Myslím, že si to dovedu představit."
"Možná, že ani nedovedeš, hochu zlatej! Ty vzájemně na sebe z vobou stran namířený rakety, to jsou jako misky vah. Když se na jednu něco přihodí, můžou se celý váhy setsakramentsky zhoupnout. Já si troufám tvrdit, že za pomoci toho tvýho RACONu budeme spolu s našimi spojenci moci v přímým konfliktu čelit všem našim nepřátelům! Co, čelit, my budeme schopni převzít iniciativu a prostě je zlikvidovat!!"
"To není můj RACON!" protestoval jsem.
"Ale nebuď nemístně skromnej! Tvůj teda třeba není, ale tys mu votevřel ústa, tys mu vlastně vdechnul život, jako stvořitel, jako nějakej pánbůh!"
"Myslíte?"
"To ti říkám, a já tohle říct může zodpovědně. Však myslíš, že bys tady mohl jinak mít takovou pozici, jakou máš? V tvým věku? Ale to ti nevyčítám, pro mě jseš národní hrdina a zasloužíš si to. Skutečně. Pomohl jsi vlasti, pomohl jsi míru, tak si uznání zasloužíš."
"Míru?" nechápal jsem. "Jak jsem pomohl míru?"
"No a ne? Copak si myslíš, že mír může být dřív, než ty kapitalistický bařtipány smeteme z povrchu zemskýho? Zánik buržoazie i vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné. Komunistický manifest, kapitola první. Tak je to."
"Aha." Nedovedu již popsat, co jsem v té chvíli cítil. Kamarád Krakatit není muž slov, nýbrž muž činu... Kamarád Krakatit nám řekl: přijde tvůj okamžik a vybuchneš.
"Myslíte, že to všechno skutečně dojde tak daleko?" zeptal jsem se ještě.
"Buďme optimisty," řekl mnohovýznamě.
Člověk se ve svém životě snaží vyhýbat špatnému a obklopovat se výhradně dobrým. Špatné je zákeřné a potměšilé, ale má-li člověk štěstí, může se mu více či méně dařit se tomu vyhmout. Jenomže, jak jsem teď pochopil: jaká je záruka, že to co je dobré a k čemu se člověk utíká se kdykoli nezmění ve špatné? Kdo zaručí, že slunné letní odpoledne nedolehne na člověka tak, jako smrt někoho blízkého? Kdo zaručí, že žlutý list, padající ze stromu, nebude znamenat smrt, tak jako rána ze samopalu?
V okamžiku, kdy jsem tohle pochopil, mi bylo jasné, že od téhle chvíle nemám nikde žádné útočiště. Přesněji řečeno, že jsem ho nikdy neměl, že ho nikdo nikde nemá. Jsem tedy svobodný, tak svobodný, jak jen člověk může být: nic mě nepoutá, ani hranice mezi dobrem a zlem, mezi štěstím a utrpením, mezi nebem a peklem; protože jsem pochopil, že žádná taková hranice neexistuje a existovat nemůže. Jsem svobodný, bezradný. A šílený.
Zkoumal jsem, zda by se mého uvolnění z armády nedalo dosáhnout nějakou jinou cestou, ale pochopil jsem, že tomu brání to, že díky funkci, kterou jsem zastával, jsem byl považován za osobu, kterou už prostě nelze pustit, aby nedošlo k úniku vojenských tajemství. Bylo to ovšem přehnané: já jsem byl vždycky zahrabán ve své vědecké práci a vojenská tajemství, která jsem snad na nějakých schůzích či poradách vyslechl, jsem pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Tak či tak, můj odchod z armády se zdál být zhola nemožným.
Tak jsem dál chodil do práce, pil jsem a trochu pracoval na rukopisu své knihy, ale nic už mě nebavilo a nic mě netěšilo. Tu knihu jsem ostatně stále nebyl schopen dokončit. Sžíravý pocit ohrožení a bezvýchodnosti, jaký jsem nikdy předtím neznal, mě trápil stále víc a více. Najednou jsem si uvědomil, že vlastně ani nemám žádného přítele, se kterým bych si mohl popovídat.
Myšlenka na odchod z armády se mi stala posedlostí; jako by právě tohle byl klíč ke všemu. Jako za všesměrný rozpad světa, který se před mýma očima odehrával, mohla právě a jenom armáda; jako bych v civilu, na svobodě, mohl nějak nabýt své ztracené světonázorové nevinnosti.
Poslední způsob, jímž jsem se propuštění pokusil dosáhnout, bylo předstírání choroby duševní. Přečetl jsem si samozřejmě pár psychiatrických knížek, abych věděl, jak na to; ale stejně jsem nevěřil, že by mohlo být k něčemu tohle, když jsem neuspěl předtím. A lékaři skutečně nejevili žádnou ochotu se mnou hlouběji zabývat. Asi jsem svou roli ani nehrál moc dobře; v posledním okamžiku jsem se vždycky zhrozil pocitu, že bych mohl být skutečně považován za blázna, a svou roli jsem nedokázal sehrát s dostatečnou přesvědčivostí.
Moje poslední setkání s Alžbětou mladší vlastně ani setkáním nebylo; Alžbětu jsem prostě zahlédl velikým oknem v nějakém bufetu, jak stojí u vysokého stolku a jí obložený chlebíček. Vedle ní stál elegantně oblečený muž středních let; mohl, ale taky nemusel patřit k ní. Pocítil jsem v té chvíli, když jsem ji uviděl, radostné rozechvění; Alžběta byla přece jenom někým, koho jsem mohl považovat za sobě blízkého. Napadlo mě, jak krásné by bylo prolomit bariéru mučivého osamocení, moci si s někým povídat a snad přemoci svou chorobnou schopnost vidět věci tak, jak jsou a žít zase jako člověk. Ale nějak jsem se nemohl odhodlat k tomu, abych do bufetu vstoupil a promluvil na ni; něco mě drželo zpátky. Tak jsem tam stál s nosem téměř přitisknutým na sklo, a nebýt mého luxusního oblečení, byl bych zřejmě kolemjdoucím připadal jako hladový pobuda, alespoň zdálky pozorující to, co si nemůže koupit. Ostatně i když ne hlad, tak něco jsem s takovým zoufalcem společného měl. Pak jsem uviděl, jak si Alžběta bere kabelku a chystá se k odchodu; trhl jsem sebou a prostě jsem utekl jako uličník, který zazvonil na cizí zvonek.
Měl jsem jít za ní a oslovit ji? Myslím si, že by to třeba bylo dobré; ale přitom vím, že by se to stejně tak dobře mohlo v každém okamžiku zvrátit v to nejstrašnější, co mě v životě potkalo.
Kromě toho na mě už asi nadřízení měli spadeno. Ten odpor proti všemu vojenskému, který ve mě rostl, jim nemohl zůstat utajen; navíc už skoro ani nebylo dne, kdy bych se nebyl v práci s někým pohádal, a tak už tam nebyl ani nikdo, kdo by se mě zastal. Nervozita a popudlivost, které ve mě rostly každým dnem, mě znepřátelily s celým okolním světem, a hrůza ze všeho kolem mě způsobila, že jsem se choval tak, že to generálům nemohlo nebýt proti mysli.
To všechno by se však ještě snad bývalo dalo napravit. Nebyl jsem už přece v rámci armády jenom bezvýznamným pěšákem, a tak by asi i mým nadřízeným bylo příjemnější, kdyby dosáhli mé "nápravy", než kdyby mě museli zničit. Ale já jsem se prostě "napravit" nedal; ne že bych nechtěl, ale nemohl jsem. Prostě to nešlo. Před vyšetřovací komisí jsem hovořil tak, že to nebylo možné nepovažovat za nepřijatelnou zpupnost. A pak teprve začalo jít do tuhého.
A tehdy jsem dostal opravdový strach. Uvědomil jsem si, že jsem překročil únosnou mez, a že to, co mi teď hrozí, není nic menšího než mnohaleté vězení. Snažil jsem se sám sebe přesvědčovat, že podle toho, co už o světě vím, se cokoli špatné může v každém okamžiku změnit v dobré, ale to nepomáhalo: protože co mi bylo platné, že jsem věděl, že se něco takového může stát? Neměl jsem důvodu věřit, že se to opravdu stane!
Jediným východiskem mi připadalo stát se pokorným a udělat všechno proto, abych hrozící se katastrofu odvrátil; začal jsem obcházet nadřízené, ujišťoval jsem je o své loyalitě, podlézal jsem jim a škemral o pomoc. Sháněl jsem vlivné známé a prosil jsem je o intervenci. Ale chvíle, kdy jsem byl ochoten takhle pro svou záchranu udělat cokoli, se střídaly s chvílemi, kdy mě přepadal nekontrolovatelný vztek (jednou jsem v takovém záchvatu téměř zdemoloval zařízení své kanceláře), nebo kdy mě zase úplně ovládaly pocity strašlivé úzkosti, které mě úplně ochromovaly a způsobovaly, že jsem na to, co mě obklopovalo nebyl téměř schopen reagovat. Tak se stávalo, že toho, kterého jsem jeden den úpěnlivě prosil o podporu, jsem druhý den v návalu zuřivosti div nezabil, anebo, že jsem prostě, když za mnou přišel, jenom tupě seděl a na jeho otázky jsem nereagoval.
Co se mi stávalo čím dál zřejmější bylo to, že můj únik z armády je naprosto neuskutečnitelný.
Je to absurdní, ale ta absurdita světa dobře odpovídá absurditě osudů lidí, ten svět zaplňujících. Není snad můj osud absurdní? Nebyl jsem snad naivním vychytralcem, pokorným megalomanem, stydlivým exhibicionistou? Nebyl jsem vyzdvižen z pekelných hlubin až někam k nebesům a nebyl jsem pak z andělských výšedk sražen do prachu země? A není korunou absurdity konec toho všeho? Když jsem totiž pocítil ten strašlivý pád, kiterý mě hrozil uvrhnout až někam na samé dno pekla, byl jsem rukou osudu prostě zachycen a zůstal jsem vězet kdesi uprostřed volného prostoru; jako ona zbožná žena v Passoliniho filmu. A ze způsobů, kterými jsem se já hrozící budoucnost snažil odvrátit se nástrojem záchrany stal ten jistě nejabsurdnější: vyšetřovací komise uvěřila, že jsem blázen. Ze všech těch defektů, které jsem se pokoušedl před lékaři simulovat, bylo šílenství tím nejnejapnějším; ve skutečnosti jsem sám v hloubi duše ani na okamžik nemohl uvěřit, že by mi právě tohle někdo spolknul. A přece se tohle doopravdy stalo.
Byl jsem nějaký čas v nemocnici, a pak mě dokonce propustili ven, mezi ostatní lidi, a armáda už si na mě žádné nároky nedělala. Pochopitelně, jako blázen jsem se stal něčím podobným vymačkanému citrónu, něčím tak bezcenným, že si mě mohli dovolit docela dobře pustit; dokonce by jistě bylo pod jejich úroveň projevovat nějaký zjevný zájem o někoho takového, jako jsem byl já. Že by mě však ale docela pustili z očí, tomu jsem uvěřit nemohl. Nepřestávalo mi to vrtat hlavou, a tak jsem se tím začal vduchu zabývat a nakonec jsem odhalil, že mě ve skutečnosti vůbec z očí nepustili, že mě naopak více než bedlivě sledují. Postupně jsem si uvědomil, že jejich lidi není vůbec těžké poznat, jakkoli bývají přestrojeni a maskováni, že mně stačí se na člověka pořádně podívat a vím, na čem jsem. A těch jejich lidí je kolem mě stále velice moc. Už tehdy v nemocnici jsem se zhrozil toho, kolik z jinak docela sympatických doktorů patří k nim a kolik lidí mají dokonce i mezi pacienty. Obklopují mě na každém kroku; když jdu, počítají mé kroky, a když jím, hledí mi přes rameno do talíře. Mám dokonce obavu, že už se jim podařilo vyřešit problém, jak učinit člověka neviditelným a že mě sledují i tímhle způsobem; a kromě toho jsem si téměř jist, že znají nějaký způsob, jak do svých akcí zapojit zvířata (buďto dokážou nějak zvířatům implantovat lidskou inteligenci, anebo, naopak, dokážou dát člověku podobu zvířete), hlavně holuby a psy.
Není to lehké, žít v takovém obklíčení; a já se přiznávám, že jsem chvílemi na pokraji zhroucení. Štvou mě jako psa. Ale přesto je to všechno jenom hra, protože, jak už jsem řekl, skutečnou cenu pro ně nemohu mít žádnou. Jsem pro ně snad takový ten chlap s koženým rukávem, za jakým se na cvičišti honí opravdoví psi. Oni mě honí, ale chytit mě nechtějí! Já jsem jim unikl! Unikl jsem jim! JSEM SVOBODNÝ!!
A to je všechno.