Bylo to v pondělí v Praze; Aleš pracoval v antikvariátě. Otevíralo se v osm hodin.
      Jeden zákazník už čekal přede dveřmi: byl to důchodce, který docházel pravidelně. Za ním vstoupili ještě dva lidé: muž v kožené bundě a jiný muž. Prohlíželi si hřbety knih narovnané v regálech; stařík se jako obvykle ptal po Faurových Dějinách umění.
      Aleš stál u jedné z polic a díval se na zákazníky. Nebyl sám: na druhém konci prodejny stál ještě jiný prodavač, Vasil Chramostaj. Vasil pocházel odkudsi z Podkarpatské Rusi, kulhal na levou nohu, hlavu měl stále nahnutou k jedné straně a jeho pravé oko bylo vypoulené a nehybné; navíc když mluvil, podivně šišlal, takže mu nebylo skoro rozumět. Aleš byl ve srovnání s ním normální kluk: i když nevypadal zrovna jako Robert Redford, do Vasilovy zrůdnosti měl taky daleko. Vasil stál u regálu celé dny prakticky zbytečně - díky jeho vzhledu se na něj nikdy nikdo ze zákazníků neobrátil. A přitom právě on byl jako jediný ze zaměstnanců vyučeným knihkupcem.
      Alešovi někdo zaklepal na rameno. Otočil se. Maxa. Ten byl v antikvariátě co do důležitosti hned po šéfovi. Studoval kdysi vysokou ekonomickou, ale nedostudoval a skončil tady.
      "Má přijít nějakej pan Richtr," řekl Maxa.
      "Jakej Richtr?" nechápal Aleš.
      "Nevim. Nějakej Richtr. Někdo důležitej. Šéf vo něm vykládal."
      "Nějakej zákazník? Něco shání?"
      "Možná někdo z podniku. Čert ví."
      "Tak co mám dělat?"
      "Nic. Já tě jenom upozorňuju."
      Maxa odešel zpátky dozadu, do kanceláře. Aleš byl podrážděný: nějakej Richtr, někdo důležitej, ale kdo vlastně, to se neví.
      Přišla Běla Einhornová a usadila se na své místo za pokladnou.
      Aleš se rozhlížel kolem, po nesčíslných hřbetech knih, srovnaných podle vědních oborů nebo podle abecedy. Hory knih. Hory knih mohly být různé: hory knih z novinových článků oslavujících úspěchy socialistické kultury a hory knih ze seznamů výtvorů do socialismu nevhodných. Ty tady na regálech byly většinou z těch prvních; ty druhé byly poschovávány ve skříňkách prodavačů pro jejich přátele a pro lidi, kteří měli dost peněz. Spisy Franze Kafky, Tarzan nebo Kája Mařík se daly prodat za cenu řádově odpovídající měsíčnímu platu normálního člověka.
      Přijde pan Richtr, přemýšlel Aleš,ale kdo je pan Richtr a co chce, to nikdo neví. Skvělé. Rovnal abecedně řazenou beletrii a občas se po očku ohlédnul po zákaznících (zvýšená ostražitost! - minulý týden jim někdo ukradl francouzskou monografii Hieronyma Bosche). Běla seděla u pokladny a Vasil pajdal sem tam mezi regály s odbornou literaturou.

      * * *

      Téhož dne později dopoledne: Aleš seděl v kanceláři a pil čaj. Maxa se rozvaloval u svého stolu zády k němu, rýpal se sirkou v zubech a něco četl. Kdosi přišel nabízet knihy, ale Maxa ho vyhodil, protože nákupní hodiny byly až odpoledne. Maxovi bylo ke čtyřicítce; pracoval už v antikvariátě více než deset let. Byl velký, ne zrovna hubený, začínal trochu plešatět a nosil leninskou bradku. Třetí obyvatel kanceláře, Fero Lucik, byl někde pryč.
      Aleš vypil vždycky během pracovní doby několik šálků čaje; kávu moc nepil, ani nekouřil. V hlavě měl podivně pustý prostor, jaký tam míval po ránu často; jako by se všechny jeho myšlenky urputně krčily někde v nejzazších koutech, ze kterých jenom občas některá z nich zoufale vylítla a přeběhla prázdným prostorem hlavy jako odsouzenec uličkou smrti. Polkl naprázdno a pak se napil. Před ním na stole leželo svatební oznámení Běly Einhornové.

      BĚLA............................EINHORNOVÁ
      ING.MILOŠ..........................NOVOTNÝ
      DOVOLUJÍ SI OZNÁMIT, ŽE DNE 18.KVĚTNA 1984
      NA STAROMĚSTSKÉ RADNICI SLAVNOSTNĚ VSTOUPÍ
      V STAV MANŽESLKÝ

      Byla u toho namalovaná holubička.
      Maxa, ač otočen zády, jako by Alešův pohled viděl, řekl: "Tak Běluška nám do toho práskne. Vida vida."
      "Koho si to bere?" zeptal se Aleš.
      "Ty ho neznáš? Občas sem přece chodí. Dva metry vysokej a má hrozně bílý zuby."
      "Měli bysme jí něco koupit, ne?"
      "Leda tak větší prsa."
      Aleš znovu přejel pohledem po svém stole: šálek s čajem; svatební oznámení; zápisník; Vražedná šachovnice na Marsu (Maxa měl tu knížku schovanou pro svého přítele a Aleš si ji od něj ráno půjčil); pár jiných knih; krabička zápalek; telefon; kalendář; propisovačka. Vzal do ruky zápisník v zelených deskách a našel stránku se třemi telefonními čísly pod sebou: Irena I, Irena II, Jolana.
      "Něco nového?" Ve dveřích kanceláře stál šéf PhDr. Jan Jahn; vstoupil jako každodenně se svou zaklínací formulí.
      "Nic," řekl otráveně Maxa.
      "Nic," potvrdil Aleš.
      "V novinách nic? Jakpak jste strávlili víkend?" Šéf procházel mezi stoly a šklebil se; vůbec nevypadal na to, že je mu hodně přes čtyřicet a že antikvariát vede.
      "V novinách je," řekl Maxa, "že Rusové požadujou prověření připravenosti letních olympijských her v Los Angels."
      "To je tam furt," mávl šéf rukou. "Nevim, proč to požadujou, když tam stejně nepojedou. Co to pijete, kolego?" obrátil se na Aleše.
      "Piju čaj."
      "Nějaký zvláštní druh?"
      "Normální. Indickej za devět šedesát."
      "Myslel jsem, jestli to nemáte nějakou zajímavou specialitu."
      "Hansi," ozval se Maxa. On jediný si se šéfem tykal. "Jakpak to vypadá s prémiema?"
      "Špatně," pokrčil šéf nosem. "Jako se vším. Přijď, Maxo, na skleničku. Takže: myslel jsem, že víte něco zajímavého, ale vy nevíte vo nic víc než já. Prima." Zasmál se a odešel.
      "Z toho ubohýho člověka je čím dál větší debil," řekl Maxa.
      "Vystupuje trochu stereotypně, to je fakt," připustil Aleš.
      "Něco nového?" pitvořil se Maxa po šéfovi. "Prostě magor. V roce šedesát šest: nadějný literární kritik, v roce osmdesát čtyři: magor. Kariéra jako prase."
      "Skutečně byl nadějnej?"
      "Všichni, co jsme v tomhle ústavu padlejch andělů, jsme jednou byli nadějný, ať už vo tom víme nebo ne," řekl Maxa trochu zasněně. "Teď tady rejeme rypákama ve starým papíře za dva hadry měsíčně. Ze všech z nás dřív nebo pozdějc budou magoři. Budem chodit a zvídavě se vyptávat, jako Hans, nebo se budem tvářit jako úspěšný byznysmani a neříkat nic, jako tamhleten slíva," hodil hlavou směrem ke stolu, kde normálně seděl Fero.
      "Já myslím, že dřív by člověk zblbnul všude jinde než tady," protestoval Aleš. "Tady je aspoň klid."
      "Jó, až tady budu mít štyry hadry čistá ruka, tak budu úplně klidnej, ale to bych musel bejt vedenej jako tři zaměstnanci najednou."
      Aleš chvíli hleděl do hladiny poloprázdného šálku; potom čaj dopil. Znovu se vrátil ke svému zápisníku a k telefonním číslům. Irena I se nehlásila. Zato se ozvala Irena II.
      "Do kina?"
      "Jasně. Na tu italskou komedii." Původně chtěl jít na něco jiného, ale Irenu II by asi jinak ven nedostal.
      "A máš lístky?"
      "Nemám. Ale koupím."
      Nakonec se dala přesvědčit; dohodl si s ní rande před kinem. Potom ještě zkoušel volat Jolanu, ale beznadějně.

      * * *

      VAVRO: Jerguš, choď sa pozrieť, čo mi píše. Píše, že by to so mnou chcela skusiť.
      JERGUŠ (nedůvěřivě bere do ruky dopis)
      VAVRO: No čítaj, čítaj, chytro... Rok som s ňou chodil, ci Boha, a som ju nevyjebal. Kade čítáš?
      JERGUŠ (čte)
      VAVRO: Pozri, tu... tu to píše...
      JERGUŠ: Ozaj, píše.
      VAVRO: Keby ti tak holka napísala, že by to s tebou chcela skusiť, čo?
      JERGUŠ: Ozaj. Keby si mi to neukázal, ani by som neveril.
      VAVRO: Prečo?
      JERGUŠ: No... ty a ženská...
      VAVRO (po chvilkové odmlce): Keby tobe tak napísala, čo? To by si ju vyjebal, čo?
      JERGUŠ: Však som už... pred vojnou...
      VAVRO: Čo?
      JERGUŠ: Však som už... jebal...
      VAVRO: Ozaj? A čo ona? Čo teraz robí?
      JERGUŠ: Tak, vzpomína...

      * * *

      Kdyby každý jedl jenom chleba, spousta věcí by se zjednodušila, přemítal Aleš, když bloudil mezi regály samoobsluhy. Nakupoval nerad; nikdy ho nenapadalo, co by si měl koupit. A u pokladny navíc zjistil, že nemá peněženku. Zmaten poprosil nervozní pokladní, aby mu nákup nechala u sebe, a vydal se zpátky do antikvariátu.
      Venku svítilo slunce. Lidé cholili z práce a většina z nich se tvářila otráveně. Aleš neměl horko rád; nesnášel pot. Kráčel podél silnice, když jedno z míjejících aut zabočilo k chodníku a se skřípotem zastavilo kousek od něj.
      "Nazdar!" volal kdosi z okénka. Aleš se podíval a uviděl bývalého spolužáka Josefa Pyskatého. Vzadu seděly sestry Jakubcovy a ještě jedna dívka, tu ale Aleš neznal. Muž za volantem se jmenoval Mlýnek.
      "Tak jak se daří?!" hulákal Pyskatý jako na lesy. Měl květovanou košili rozepnutou až na břicho. "Jak pracuješ?"
      Aleš pokrčil rameny. "Ále, tak nějak. Co vy?"
      "Zkoušky za mnou, mha přede mnou!" jásal Josef. Aleš marně přemýšlel, jakou vysokou školu jeho bývalý spolužák vlastně studuje. Snad zemědělskou. Pyskatý byl očividně opilý.
      "Já tady nemůžu stát," poznamenal nervózně Mlýnek.
      "Ale nekecej, nevidíš, že rozprávím s kámošem?" usadil ho Josef. Holky vzadu na sedadle se na Aleše usmívaly.
      Nastalo trapné ticho.
      "Nechceš jet s náma?" zeptal se po chvíli Josef.
      Aleš mávl rukou ve smyslu: však to zvládnete beze mě.
      "Nojo, vlastně by ses sem ani nevešel."
      Mlýnkovi očividně povolily nervy a prudce vyjel. "Tak ahój!" hulákal Pyskatý z okna se vzdalujícího se vozu. Holky vzadu mávaly. Aleš se díval za nimi.
      Dveře antikvariátu nebyly zamčené: šéfovi se zřejmě, jako obvykle, nechtělo domů.
      Aleš prošel mezi regály s knihami a otevřel dveře kanceláře. Peněženku našel v zásuvce. Od šéfa bylo slyšet nějaké hlasy.
      Když vyšel z kanceláře, vyhlédl šéf ze svých vedlejších dveří.
      "Á to jste vy? Něco nového?"
      "Zapomněl jsem si tady peněženku."
      "To se stává. Jestli nepospícháte, tak my tady máme takový drobný dýchánek."
      "Aha." Rozpačitě zamířil k šéfovým dveřím. Vevnitř seděla Běla Einhornová. Malá, hubená holka, černé vlasy ostříhané hodně nakrátko. Na stole stála skoro prázdná lahev bílého vína.
      Aleš rozpačitě kývl na pozdrav; s Bělou se dosud nedomluvili na tykání, a vykat jí mu připadalo hloupé. Šéf vytáhl ze skříně sklenici a nalil do ní Alešovi víno. Zbytek dolil do sklenice Běle a prázdnou lahev zasunul pod skříň.
      "Nepřehánějte to, pane doktore."
      "Však je to dobrý víno! Když dovolíte, tak já bych se teď vzdálil ještě pro nějakou lahvinku."
      "Ale já hned zas pudu," řekl Aleš a snažil se šéfa zadržet. Myslel na svůj nákup deponovaný v samoobsluze.
      "Uklidněte se kolego, a zatím si povídejte tady s novomanželkou!" napomenul ho šéf. "Hned jsem tady zpátky. Nuže: maličko a uzříte mne - a maličko a neuzříte mne!" Zmizel za dvřemi.
      "Šéf je docela správnej, co?" řekla Běla.
      Aleš si vzpomněl, co mu dopoledne říkal Maxa: magor. "Trochu šáhlej," řekl.
      "To jo. Ale to patří k věci. Mně se líbí."
      "Ale jo. Já proti němu taky nic nemám."
      "Vylíčila jsem mu tady trochu některý svý erotický zkušenosti, hohohó!" Běla se smála, jako by toho o životě věděla víc než kdo jiný.
      "Von je rozvedenej?"
      "Kdepak. Starej panic. Hohó!"
      "Na svůj věk vypadá zachovale, ne?"
      "Kouká jako péro z gauče, hohó!" Běla dopila obsah své skleničky. "A my si budeme tykat, ne?" řekla potom. "Jsme přece jenom lidi."
      "Fajn," souhlasil.
      Přiťukli si, jenomže Běla už měla skleničku prázdnou.
      "Kde je, hergot, s tou flaškou?" řekla nedočkavě.
      Šéf se jako na povel objevil ve dveřích s plátěnou taškou v ruce. "Tak jsem tady!" volal a vyndal na stůl dvě litrové lahve vína.

      * * *

      Plukovník Cummings zvolna přecházel místností od okna ke dveřím. Čtyři páry očí ho sledovaly.
      "Nuže pánové, stručně, o co jde. Myslím, že už to asi tušíte, protože věc, která je tak důležitá, že mě přinutila sem sezvat právě vás, je jenom jedna. Ano: Příšera Gonzales. Víte, v kraji, jako je tenhle, nikdy o bandity nouze nebyla - to vám ostatně asi nemusím povídat - ale něco takového, jako je tenhle Gonzales, to tady prostě ještě opravdu nebylo. Ten člověk má v kraji větší moc než vojsko; vraždí, krade, terorizuje obyvatelstvo a není moci, která by mu v tom dokázala bránit. Víte, kolikrát mu byli vojáci v patách? Třináckrát, přesně třináckrát! Z toho dvakrát jsem jim velel osobně já, a co jsme dokázali? Vůbec nic! Ten chlap je jako divoká kočka, a s tou svou bandou se v horách vyznají líp než všichni naši zvědové dohromady. Je smutné, že to musím přiznat, ale jsme proti nim bezmocní, naprosto bezmocní!"
      Plukovník se na okamžik zastavil a hleděl střídavě na své čtyři hosty. Ruce se mu sotva znatelně chvěly.
      "Proč jsem pozval právě vás, pánové, je vám doufám, jasné. Jestliže se nedokáže dostat Gonzalesovi na kobylku někdo z vás, pak to nedokáže ani sám ďábel. Jsem rád, že čtyři z pěti pozvaných jste se dostavili, i když, snad se vás tím nedotknu, právě do toho, kdo chybí, vkládal guvernér největší naděje. Mimochodem, neví někdo z vás, co s Bobem Texem je?"
      "Mám dojem," řekl rozvážně obrovitý zrzavý chlapík, "že Bob Tex je touhle dobou někde vodsaď hodně na sever. Tady už se v každým případě pár měsíců neukázal."
      "Dobrá," pokýval plukovník hlavou. "Spokojme se tedy s tím, že Mr.Tex je pro nás alespoň zatím nedosažitelný. O to víc ovšem, pánové, spoléhám na vás." Chvíli beze slova přecházel od okna ke dveřím a zase zpátky. Potom si pravou rukou prohrábl šedivějící vlasy. "Nuže, pánové, já jsem vám svoje řekl. Nyní bych rád slyšel, co si o tom všem myslíte vy. Rád bych však ještě zdůraznil jednu věc: guvernér je ochoten udělat pro to, aby se Gonzalese zbavil, cokoli. Mám jeho zplnomocnění vám poskytnout všestrannou podporu. Všestrannou, pánové. Žádá-li někdo z vás k dispozici oddíl vojska, má ho mít; chcete-li peníze, dostanete je. To aby bylo jasno, pánové... Ale nyní už bych skutečně rád slyšel vaše vyjádření. Kdo začne? Mr.Matson?"
      Ryšavý hromotluk v rozepnuté kostkované košili, který už promluvil předtím, zvedl oči a pohlédl na plukovníka.
      "Jestli tedy můžu začít... myslím si, že to, co nám tady, plukovníku vykládáte, je nám všem jasný. Nikomu z nás nemusíte vysvětlovat, kdo je to Gonzales, a co dokáže. A pokud jde o mě, můžu vám slíbit, že udělám všechno pro to, aby se ten darebák houpal na tom nejvyšším cedru, co tady v tomhle kraji vyrostl. To bych ostatně udělal i bez vaší přímluvy. Co se týče nadějí na úspěch, věřím, že s pomocí Boží to někdo z nás dokáže."
      "Dobrá," pokýval plukovník hlavou. "Kdo dál řekne svůj názor?"
      "Pomoc Boží je to poslední, na co bych se spolehl," ozval se poněkud posměšně muž, sedící proti Matsonovi. Nebyl starý, ale téměř holohlavý. Pod pravým okem se mu táhla rudá jizva, která jeho obličeji dodávala hrozivého vzezření. "Bůh, jak se zdá, přeje víc lidem, jako je Gonzales, než poctivým zálesákům."
      "Poněkud silná slova, Mr.Quineira, nezdá se vám?" V plukovníkově hlase zazněl nesouhlas.
      "Co čekáte?" ušklíbl se Quineira. "Že se pomodlím, a zejtra vám přivedu Gonzalese na lasu jako mustanga? Ne, pane, i kdybych už teď věděl, že mám toho lotra chyceného za nohu v medvědí pasti, nic bych vám nesliboval, protože u něj by nebylo jisté, že si tu nohu neukouše, neuteče a nebude dál loupit s jednou nohou dřevěnou."
      "Jste skeptik, Mr.Quineira."
      "Kdepak, plukovníku. Vidím věci takové, jaké jsou."
      "Gonzales je přece taky jenom člověk!" rozhodil rukama Matson.
      Plukovník se obrátil ke dvěma mužům, kteří dosud mlčeli. "A jaký je váš názor, Mr.Howard?"
      Malý, neoholený muž v odřené kazajce sebou neklidně zavrtěl. "Gonzales jistě není neporazitelný," odpověděl. "Ale jít proti němu nebude hračka."
      "Domnívám se," opakoval plukovník, "že jestli to nedokáže někdo z vás, nedokáže to nikdo."
      "Uděláme, co budeme moci," pokýval Howard hlavou.
      "A Mr.Williams?"
      Mladý, černovlasý muž oblečený do košile z jemně vydělávané kůže, zdobené po indiánském způsobu, zvolna obrátil svůj pronikavý pohled k plukovníkovi.
      "Abych pravdu řekl," promluvil rozpačitě, "nevím, proč jste si vedle zálesáků tak zvučných jmen jako je Medvěd Matson," ukázal na ryšavého obra, "nebo Savana Bill," ukázal na Howarda, "vybral právě mě. Vždyť já nejsem nic než obyčejný farmář!"
      "Přílišná skromnost, nemyslíte, Mr.Williams? Už to, že jste vyrůstal mezi indiány, vám dalo tolik, že se vám může rovnat jenom málokdo."
      "Kterýkoli obyčejný indiánský bojovník není o nic horší, nežli já," usmál se Williams.
      "Nebudeme však ztrácet čas diskuzemi o vašich schopnostech," mávl rukou plukovník. "Jde mi o váš názor na celou věc, tak jak ho řekli ostatní."
      "Souhlasím s vámi v tom, že takového banditu, jako je Gonzales, ještě tento kraj nezažil. Souhlasím také, že zbavit se Gonzalese je pro zdejší obyvatele otázkou bytí a nebytí."
      "A váš názor na šance, jaké proti Gonzalesovi máme?"
      "Nedovedu je posoudit."

      * * *

      Americká knihovnická asociace uspořádala před časem ve státě Maryland svéráznou výstavu literatury. Byly tu knížky, které stihla nevůle různých amerických výborů "bdících" nad fondy školních knihoven a určujících tedy literární obzor mladých Američanů. Výbory mají možnost likvidovat z fondů ta díla, která podle jejich názoru "narušují" výchovu americké mládeže. A protože v těchto dohlížitelských sborech má značný vliv nejzarytější reakce, jsou její otevřené cenzurní zásahy namířeny proti všemu pokrokovému. "Tyto knihy považují někteří za nebezpečné," komentoval zmíněnou výstavu plakát, který tu byl vyvěšen. O jaké knihy šlo? Mezi oněmi "nebezpečnými" se mj. ocitl Mark Twain se svými Dobrodružstvím Toma Sawyera a Dobrodružstvím Huckleberryho Finna, neboť se tu prý "propaguje rovnost černých a bílých", a to je pro rasistické strážce mravů americké mládeže, jak je vidět, těžký přečin. Na jejich černou listinu se dostal i Lewis Caroll se svou Alenkou v říši divů, neboť se tím, že dovolil zvířátkům v knize promlouvat lidskými hlasy, dostal do rozporu s církevními dogmaty. Neprošla rovněž Sallingerova kniha Kdo chytá v žitě stejně jako spisy Hemingwayovy. Americká mládež v řadě škol nesmí číst ani Steinbeckovy Hrozny hněvu, Dantovu Božskou komedii, Homérovu Illias (!) ani Shakespearovo drama Král Lear... Přitom právě za vlády Reaganovské administrativy podobné cenzurní akce nabyly na síle. Jsou tak jedním ze smutných, leč výmluvných obrazů pravé podoby "americké demokracie", s níž se propagandistická mašinérie USA navenek tak ráda chvalně ohání.

      * * *

      Bob Tex nebyl vůbec tak daleko, jak se domníval Medvěd Matson. Naopak, byl docela blízko. Procházel mezi ohořelými trámy a zčernalými zdmi v místech, kde ještě několik týdnů předtím stála nevelká vesnice a kde mezi věčně udřenými zemědělci žil i jeho bratr se svou rodinou. Překračoval rozbité nádobí a zalykal se pachem tlejících mrtvol.
      V době, kdy plukovník Cummings spolu se čtyřmi zálesáky vážil způsoby, jak se banditů zbavit, procházel Bob Tex zvolna vypálenou vesnicí, nabíral do prstů hlínu nasáklou krví a v hlavě se mu zvolna rodilo pevné vědomí: buď on, nebo Gonzales. Pro ně oba nebylo na tomto světě místo.
      Karty byly rozdány: Gonzales měl v rukou všechny trumfy, a to, co měl Bob Tex, by mohlo snad být pikovou sedmou: malý stříbrný křížek, který dříve nosil jeho bratr a který před chvílí sebral z prachu. I sedma však může být v rukou muže, který je dobrým hráčem, kartou vítěznou.

      * * *

      Běla zmáčkla vypínač a objevila se místnost. Aleš vrávoral na prahu a díval se dovnitř. U každé z delších zdí viděl jednu postel (na jedné z nich se válely rozházené peřiny) a v protější kratší stěně okno otevřené ven, do tmy. Na zdech visely obrazy: nepovedená reprodukce Modiglianiho a nějaké perokresby. Na stolku, stojícím pod oknem, stála váza s květinou a otevřená kniha.
      "Tak poď dál," pobídla ho Běla.
      Aleš poslechl a posadil se na postel; na tu, na které peřiny nebyly.
      "Dobrý, ne?" ukázala Běla rukou kolem sebe.
      "Tady bydlíš?" zeptal se Aleš.
      "Teď už moc ne. Teď už jsem většinou u Miloše."
      "Aha." Došlo mu, že se Běla za týden vdává.
      "Jinak tady bydlí ještě Jana, ale ta má dneska službu."
      "Službu?"
      "Vona dělá ve špitále. Doktorku."
      "Aha." Myšlenky se mu v hlavě převalovaly jako teplem zmožený medvěd. Antikvariát - samoobsluha - šéf - Běla.
      "Tak co budem pít?" zeptal se.
      "Vždyť už jseš vožralej dost, ne?" ušklíbla se.
      "Nějakou lahev jsem přece nesl s sebou... nebo ne?"
      "Já nevím." Usadila se na protější posteli.
      "Budeme si príííma rozumět," pronesl větu, která mu utkvěla v hlavě z nějakého filmu.
      "Kolik je vlastně hodin?" zeptala se.
      "Nevim."
      "Hm. A roků je tobě - kolik?"
      "Vosumnáct už mě bylo před pár lety."
      Vstala a otebřela okno. Potom přešla místnost a zastavila se ve dveřích. "Jdu se vyčůrat," řekla. "A uvařím kafe."
      "To je rozumnej nápad."
      "Vlastně já tady kafe nemám. Tak čaj. Vlastně čaj tady asi taky nemám." Zmizela.
      Aleš si zul boty a lehl si na postel. Potom si všiml, že pod polštářem je složená deka; vytáhl ji a přikryl se jí. Zvenku bylo slyšet vzdálené hlasy.
      Běla se objevila za chvíli. Nesla v ruce lahev.
      "Čaj teda nemám," řekla. "Ale vobjevila jsem tam hořčák." Postavila na stůl dvě skleničky a nalila do nich světlou tekutinu z lahve. Potom vzala do každé ruky jednu ze sklenic a přistoupila k posteli, kde Aleš ležel.
      "Tady máš bumbu," strčila do něj nohou.
      "Tak mi to podej..." zaprosil.
      Dala mu skleničku; naráz ji vypil a poslepu ji postavil za sebe, na noční stolek. Běla stála, chvíli se dívala do prázdna, potom taky vypila celou svou skleničku, nadzvedla deku, kterou se Aleš přikrýval a vlezla si k němu. Oknem vlétla do místnosti veliká můra a vrčivě kroužila kolem lampy.
      "Neměli bysme zavřít okno?" zeptal se. Trochu se mu zvedal žaludek.
      "Mě se nechce vstávat," mávla Běla rukou.
      Bezmyšlenkovitě ji pod peřinou položil ruku na stehno. Vše mu připadalo mírně nesmyslné; uvědomil si, že měl původně schůzku s Irenou a že s ní chtěl jít do kina. Jenomže to by býval musel říct ne šéfovi, když byl zván na skleničku, ne Běle, když s ní kráčel na penzion, případně ne sobě... těch ne prostě bylo moc. I jediné ne vyžadovalo jistou dávku rozhodnosti. Byly chvíle, kdy svůj život vnímal, jako by to byla historka, vyprávěná mu někým, kdo strašně koktá. Čas od času ho při tom vyprávění napadaly určité otázky a určité námitky, ale bylo těžké je pronést nahlas, protože tu bylo nebezpečí, že by koktavému vypravěči ještě více ztěžkl jazyk a nikdy by nedospěl ke konečnému rozuzlení.
      "Kdyby mě tak viděl Miloš," vzdychla Běla.
      "Proč?"
      "No jen tak. Kdyby mě tak viděl!"
      "Co by říkal?"
      "Asi by mě zabil, hoho. Před svatbou, a už se takhle spouštím. Ale já jsem vožralá."
      "Nepodala bys sem ještě trošku toho patoku?"
      "Mně začíná bejt blbě."
      Vjel jí rukou pod košili, hladil ji po břiše a potom ji vsunul ruku pod zip kalhot.
      "Kdyby mě tak viděl Miloš," řekla znovu.
      "Kašli na Miloše." Rozepnul ji knoflík a zip kalhot.
      "Počkej... mně je fakt blbě." Celá se zatřásla, potom odkopla deku a vyskočila z postele. Dvěma rychlými kroky byla u dveří do chodby a zmizela za nimi.
      Cítil, jak mu těžknou víčka. Zavřel oči a z nekonečných prostor, které se před ním tím zavřením rozevřely, se na něj začaly valit beztvaré předměty. V polospánku slyšel vzdálené zvuky; Běla zřejmě zvracela. Měl pocit, že by se měl jít podívat, co s ní je, ale nepřinutil se, aby vylezl zpod deky. Potom uslyšel dveře a pootevřel oči.
      Běla se vracela. Byla trochu bledá a na sobě měla už jenom klahotky a košili.
      "Trochu jsem blila," řekla.
      "Je ti špatně?" zeptal se.
      "Už je to dobrý."
      Znovu vlezla do postele a přitiskla se k němu. Začal ji znovu hladit. Na prahu mezi bdděním a spánkem ho zasáhla krátká vystupňovaná rozkoš; hned potom usnul tvrdě.

      * * *

      [...Není šílenců až příliš? Chovanců různých ústavů (Náčelník Bromden, Oskar Matzerath), paranoiků (reportér Krištof, Fernando Vidal), lidí úchylných (Humbert Humbert), bláznivých vizionářů (Herzog a jiní) a beznadějných vykořeněnců (Horacio Olivieira, Mersault)? Jak takovou mnohost obhájit? Lze ji obhájit prostě ochočeností slov?]

      * * *

      S Ferem Lucikem vedl Aleš už mnohokrát zajímavé dlouhé rozhovory. Fero nebyl obyčejný člověk: pohyboval se pomalu a rozvážně, hovořil zvolna a tvářil se téměř neustále vážně.
      Tentokrát ho Aleš našel v kanceláři, jak si listuje v malé knížce.
      "Co čteš?" zeptal se a usedl na Ferův stůl.
      "Nic zvláštního." Fero se na něj podíval a odložil knížku.
      Aleš ji zvedl. Jmenovala se Vítězný život. Zalistoval.
      tato knížka je pokusem o vikreslení obrazu světa tak, jak je ve skutečnosti, ve všech částech a jejich souvislostech. je mapou světa. neboť čím lépe svět známe, tím lépe se v něm žije. víme, jak se v něm máme pohibovat, jak ho můžeme měnit a zdokonalovat. pro většinu je tento svět labirintem, v němž neustále bloudí bezhlavě z jednoho konce na druhí, a nechá se vést lecjakím vůdcem a prorokem.
      "No ne," řekl Aleš a otočil stránku.
      00 hmoty vesmíru (tzv. nahé atomi, jádra a volně vesmírem se potulující elektrony, chaotycké pralátki, z nichž se skládá vesmír
      01 hmoty sluneční soustavi
      02 hmoty naší zeměkoule
      03 hmotných částic země, skládajících se organizovaných atomů a elektronů (fizika)
      04 prvky v jednoduchých sloučeninách
      05 živá hmota, protoplazma s jádrem, jež je základem celého života
      "Copak to vlastně je?" zeptal se Aleš. "Nějaká blbost, ne?"
      Fero se usmál; výstižnější by ale bylo říci, že provedl cvik odhrnutí pysků ze zubů. Každý jeho pohyb byl ztělesněnou rozvážností. "Blbost - to není v tomhle případě to pravé slovo."
      "Takže blbost to není?"
      "Ne. Budeš se asi divit, ale já si troufám tvrdit, že je v tom obsaženo víc než v drtivý většině jiných knihm, který se ti můžou dostat do ruky."
      "V týhle knížce?"
      "Jo. Teda je poněkud naivní, místy budí v člověku úsměv, to ano, ale nedá se jí upřít myšlenka. A systém. Což právě neplatí o té valné většině knih ostatních."
      "O co v tý knize teda vlastně jde?"
      "Je to takový pokus o heslovitou systematizaci veškerého světa," řekl Fero. Mluvil pomalu. "O to ale nejde. Co je podstatné, je to, že se to snaží člověku připomenout, že má rozum, a ten že je třeba systematicky využívat."
      "To není vcelku nic převratnýho, ne?"
      Fero se opět sotva znatelně usmál. "Jak se to vezme. Já jsem přesvědčen, že ačkoli každý samozřejmě ví, že ten rozum má, jenom výjimečně ho někdo používá zcela cílevědomě a systematicky. Když se nad tím zamyslíš, je to až překvapující."
      "Co si vlastně představuješ pod tím systematicky?" Aleše to zajímalo.
      "Podívej," řekl Fero. "Svět není růžová zahrada. Může tě přejet auto, můžeš dostat rakovinu a umřít. Můžeš se dostat na mizinu s penězma, namočit se kvůli tomu do něčeho a jít za mříže. Atakdále. Když se člověk pořádně zamyslí, není těžký přijít na to, že v celým životě nejde o nic jiného, než se vyhýbat různým ohrožením své existence. Ty příklady ohrožení, které jsem uváděl, to jsou ovšem extrémy, v menších rozměrech to ale prožíváme každý den. Každý lidský problém lze převést na nějaký faktor ohrožení existence."
      "Aha."
      "No a právě rozum by měl člověku sloužit k tomu, aby se s takovými ohrožujícími faktory pustil do boje. Jenomže, jak se zdá, k dobrýmu vedení takovýho boje je potřeba tvrdý výcvik."
      "Já pořád dost dobře nechápu, jak to myslíš." Aleš měl stále v rukou otevřenou brožuru.
      "Podívej se, jak jsem řekl, každej ví, že ho příkladně může jednou někdo přepadnout. Ale vyvozuje z toho taky, že by se měl na takovou situaci připravit tak, aby se s ní pak eventuelně uspokojivě vypořádal? Určitě ne. Každej si říká: mně se to zrovna nestane. A přitom by stačilo užít rozumu, aby si člověk uvědomil, že jestliže zbytečně vynaloží úsilí na absolvování nějakýho kurzu sebeobrany, je to pořád lepší, než aby díky své nepřipravenosti přišel k úrazu."
      "Aha."
      "Nebo jiná věc. Znal jsem jednoho kluka, ten byl vážně nemocnej, takže většinu času ležel. Neustále četl; lidi, který tomu rozuměj, žasli, jaký má znalosti o literatuře. A teď: nebylo by pro něj bývalo lepší, kdyby si místo stohů románů prostudoval nějakou odbornou literaturu o té své chorobě, případně se pokusil sám proti ní něco podnikat?"
      "Copak ho neléčili doktoři?"
      "To ano, léčili, ale to právě neznamená, že by měl zcela předat odpovědnost za svůj život do jejich rukou. To je právě ono. O moji tělesnou schránku je předurčen se starat můj rozum; a to je taky celej jeho smysl. Bez doktorů to samozřejmě mnohdy nejde, ale člověk to nemůže nechat prostě na nich."
      "Takže člověk by měl podle tebe víc přemejšlet?"
      "Tak se to přesně nedá říct. Jde vo to, aby přemýšlel efektivně. Aby pochopil, že ten rozum má od toho, aby cílevědomě minimalizoval ohrožení svý tělesný schránky."
      Aleš si mnul bradu. "Na tom, co říkáš, určitě něco je," připustil.
      "Není to všechno z mý hlavy. Můžu ti prozradit, že o takových věcech přemýšleli už kdysi dávno v Japonsku. V každým případě, kdyby tě to zajímalo, dávám s pár lidma dohromady takovej spis..."
      "Vážně?"
      "Je to samozřejmě na jiný úrovni než tohle," kývl Fero bradou ke knížce v Alešových rukách.
      "Jo?" Aleš také pohlédl na otevřenou brožuru a jeho pohled zachytil řádek
      302 svali a kloubi jsou různými chapadli,l zvedacími, otíčecími a hnacími přístroji
      "To bude asi zajímavý," řekl.
      "Pokud bys pochopil," prohlásil Fero, "že ti to dá podstatně víc než tohle," mávl rukou směrem k hromadě knih které ležely na Alešově stole, "půjčil bych ti to přečíst."
      "Vážně?"
      "Nech si to projít hlavou, a ještě si o tom promluvíme."

      * * *

      Krčma, do níž Matson a černovlasý Williams vstoupili, byla plná kovbojů. Našli dvě volné židle u jednoho ze stolů uprostřed lokálu, usadili se a rozhlíželi se kolem.
      Jejich pozornost upoutala trojice chlapů, sedících u barového pultu. Od ostatních kovbojů se odlišovali výstrojí: opasky měli z jemně vydělávané kůže, přesky stříbrné a z pouzder jim trčela držadlka koltů vykládaná perletí. Také svým chováním na sebe upozorňovali: jeden z nich právě podrazil nohu hrbatému chlapíkovi, který kolem něj procházel, a všichni tři se tomu chechtali. Hrbáč se sebral ze země a beze slova se klidil od pultu.
      "Co tomu říkáte, příteli?" obrátil se Matson tiše ke svému druhovi a pohledem ukázal na tu trojici .
      Williams pokrčil rameny. "Zdejší lidé to nejsou," řekl.
      "Právě," souhlasil Marson. "Jak se tak dívám na jejich vychování, nic bych za to nedal, že nám je neposílá samo nebe, aby nám ukázali cestu ke Gonzálesovi."
      "Chcete se pustit po jejich stopě?"
      "Dříve bych rád věděl, jestli nás doopravdy zavede tam, kam potřebujeme."
      Williams usrkával brandy a hleděl k pultu. Matson se zvedel a pomalým krokem k neomalené trojici zamířil. Ti chlapi byli očividně opilí; pořád se chechtali a jeden z nich bodal přes protesty barmana do pultu nožem. Matson se klidně opřel vedle nich, nechal si nalít drink a naoko si jich nevšímal. Nemusel čekat dlouho: jeden z těch chlapů se na něj opilým zrakem zahleděl, a potom srazil prudkým máchnutím rukou z pultu Matsonovu skleničku, až se na zemi roztříštila.
      "Uhni a nepřekážej, paznehte!" vyjel na Matsona.
      Williams mimoděk uvolnil řemínek, kterým měl svůj kolt zajištěn v pouzdře.
      Matson se zvolna otočil k chlapovi, který ho tak napadl, a výraz jeho tváře neprozrazoval zhola nic. "Můžu se zeptat, s kým mám tu čest?" pronesl pomalu a chladně.
      Hluk v krčmě začal zvolna utichat; všichni obraceli své pohledy k barovému pultu. I barman ztuhl a čekal.
      "Nemůžeš se zeptat, bejku!"
      I druzí dva chlapi už se na Matsona otočili.
      "Bejt moc zvědavej se nevyplácí," řekl jeden z nich.
      Matson zvolna nabýval přesvědčení, že ví, co vědět chtěl; tohle nemohli nebýt desperáti. A každý desperát v tomhle kraji teď táhl s Gonzálesem. Bude stačit pověsit se jim na paty. Jejich urážky mu zpěnily krev; ale do šarvátky se s nimi teď pustit nechtěl. Mohlo by to nabourat jeho plány.
      Troje krví podlité oči se na něj dívaly posměšně. Přemohl se, sklopil zrak a zvolna odcházel. Nedošel však daleko.
      "Hej, paznehte!" slyšel za sebou. Nálada těch chlapů byla zřejmě bojovná. "Zapomněl ses vomluvit, žes nás tady vobtěžoval!"
      Matson ustrnul v chůzi a zvolna se otočil. Zrudnul. Oči celé hospody byly upřeny na něj a na bandity.
      "Promiňte pánové," řekl a v očích mu jiskřilo, "že jsem si dovolil ochomejtnout se kolem vašich svinskejch rypáků."
      "Co... cože?" První z desperátů sevřel pěsti a potácivě vykročil směrem k Matsonovi. Jeho kumpáni ho následovali. Williams si všiml, že jeden z nich už sahá po pistoli, a v mžiku se mu v ruce objevil jeho šestiranný Smith&Wesson.
      To, co se odehrálo potom, bylo dílem několika vteřin. Matsonova pěst zasáhla nejbližšího banditu s takovou prudkostí, že porazil i druhého rváče a s tupou ranou narazil do nálevního pultu. Třetí z těch chlapů již skoro mačkal spoušť míře na Matsonovu hruď, ale Williams mu přesně mířenou ranou prostřelil rameno, takže bandita se zaúpěním pustil svou pistoli na zem. Ti další dva se zvedli ze země, ale Matson nečekal, až se na něho vrhnou: prvního z nich zasáhl strašlivým kopancem tak, že přemetem odletěl až někam ke dveřím krčmy, a druhého, který se rozpřahoval k ráně nožem, udeřil loktem do brady, až se bezvládně sesunul na zem. V té chvíli už stál Williams s pistolí v ruce vedle něj. Ten s prostřeleným ramenem se zatím prosmykl ke dveřím a odtud po nich levačkou vypálil, ale chybil; spolu se svým kumpánem, který se u dveří sebral se země, prchli ven, vyskočili na své koně, kteří byli před krčmou uvázáni, a pobídli je do trysku. Williams přiskočil ke dveřím a několikrát vypálil směrem, kterým zmizeli; bylo to ale spíše jenom pro výstrahu.
      Matson mezitím zvedl třetího, omráčeného banditu, položil ho na nejbližší stůl a požádal barmana, aby přinesl vědro s vodou. Brzy přivedli rváče k vědomí; tvářil se najednou vyděšeně.
      Matson se na něj ušklíbl. "Potřebujeme od tebe, hochu, vědět, kde najdeme Gonzálese," osopil se na něj. "Doufám, že nám to řekneš rovnou a nebudeš mě nutit k tomu, abych tě pálil doutníkem nebo dělal jiný podobný věci, který jsou mi z hloubi duše protivný!"
      "Řeknu - všechno vám řeknu! Gonzales má bejt v úterý u Velkýho bizonního jezera!"
      "Tak? Kolik tam má bejt lidí?"
      "Nevím přesně... snad asi padesát... nebo sto..."
      "A co jestli lžeš?" Matson sevřel banditovo hrdlo.
      "Nelžu!" Strach v zajatcových očích hovořil za všechno. "U jezera se má setkat s náčelníkem Černonožců. Gonzales ho chce vlákat do léčky..."
      "No dobrá! A pro příště si pamatuj, že s Medvědem Matsonem nejsou žerty!!"

      * * *

      Šéf jim pokynul, aby se posadili. Přítomni byli všichni, kromě Vasila; ráno nepřišel do práce a nikdo nevěděl, co s ním je. Posadili se a šéf začal mluvit.
      "Máme tady pár maličkostí, ktreý s váma potřebuju prohovořit. Nebudu vás zdržovat dlouho."
      Maxa se tvářil ospale a trpitelsky, Fero Lucik měl tvář sfingy. Běla si prohlížela své nalakované nehty. Aleš se cítil poněkud nesvůj; schůze neměl rád, a navíc ho bolel žaludek.
      "První věc, o kterou jde," pokračoval šéf, "je to, že přijde jakýsi soudruh Richtr. Maxovi už jsem to říkal. Je teda třeba si na to dát bacha, aby nebyly nějaký zbytečný problémy."
      "Poslouchej," Maxa se probral z letargie, "nechtěl bys trochu vobjasnit, kdo to ten Richtr vlastně má bejt, nebo vo co de? Nějaká kontrola z podniku?"
      "Obávám se," šéf se tvářil tajuplně, "že to, vodkuď ten dotyčnej přijde, bude vejš než z podniku. Já sám vlastně nevím. Dostal jsem vcelku nejsaný avízo. Tak si prostě dejte bacha. Aby nebyly ty zbytečný problémy."
      Aleš viděl, jak se Běla dívá na hodinky. Bylo poledne, měli zavřeno, a kvůli šéfovu proslovu nemohli jít na oběd. Nikdo z nich z toho neměl radost.
      "Teď tady máme něco příjemnějšího." Šéf se usmíval a vypadal, jako by polykal oloupané vejce. "Jak jistě všichni víte, nebo měli byste vědět, tady naše kolegyně Běla Einhornová... Běla Einhornová se příští pátek vdává... Já myslím, že vám můžu, Běluško, jménem tady nás všech přítomných pracovníků antikavriátu co nejsrdečněji blahopřát všechno nejlepší štěstí..."
      Běla se zvolna zvedla; vypadala dojatě. "Tak já vám děkuju, a chtěla bych říct... já bych vás všechny chtěla na naši svatbu pozvat!"
      "To chce klid, děvče," zívl Maxa a strčil si tužku do nosní dírky.
      "Já to myslím vážně!" Běla celá zářila; a bylo vidět, že ruce se jí trochu chvějí. "Opravdu: my bysme rádi, kdyby se tam aspoň navečer přišli podívat všichni naši přátelé. Bude to u Novotných ve vile... Tak opravdu všichni přijďte!"
      "No to jsme, myslím, ani nečekali!" Šéf se pořád usmíval. "Takže bych řekl, že aspoň na chviličku bysme opravdu přijít měli! Ještě jednou děkujeme, Běluško."
      Aleš neposlouchal: měl opět, jako v poslední době často, neodbytný pocit, že prožívá něco, co je třeba přes absolutní prázdnotu toho stavu vydržet, aby se dočkal něčeho lepšího; tak jako člověk čeká se zmrzlými prsty u nohou ve frontě lyžařského vleku, aby byl potom, když se konečně dočká, vytažen nahoru. Kam by ale měl být vytažen on? Drbal se pod tričkem na břiše a mlčel.
      "Teď tu máme ovšem opět jeden problém." Šéf zvážněl. "A sice: Socialistický svaz mládeže. Bohužel tady není kolega Chramostaj, kterého se to týká především. Mimochodem, skutečně nikoho z vás nenapadá, co by s Chramostajem mohlo být? No, nevadí. Tedy: jak víte, členy SSM tady jste všichni kromě Maxy a samozřejmě mě. Kolegu Chramostaje jste si zvolili jako předsedu. Nicméně kolega Chramostaj dosud nepodal na podnikový výbor SSM ani jedinou zprávu o vaší činnosti a... prostě není to vlastně moje věc, ale z PV SSM požadují, abyste k nim přišli na koberec, a vypadá to na nějakej průšvih. Není to vlastně opravdu moje věc, ale volali mi z podniku... prostě pozítří deset nula nula vás očekávají. Hlavně Chramostaje, ale měl by tam s ním asi jít ještě někdo."
      Všichni mlčeli; nad stolem se honily dvě mouchy.
      "No a pak tady máme už snad definitivně poslední věc: naše organizace ROH obdržela lístky na maškarní ples, který se koná šestnáctého června v Lucerně. Pokud byste někdo chtěl dobrovolně, tak máte možnost, jinak každý zaplatíme dva, akorát to vyjde."
      "Do zoologický zahrady jsme lístky nedostali?" zeptal se Maxa.
      "To víš, Maxo, doba je těžká," vzdychl mnohovýznamně šéf. "Ale co naděláš? Nakonec, co to komu udělá, vzít si nějakou masku, třeba slona, a do tý Lucerny se vopravdu zajít podívat? Nicméně myslím, že to je tak všechno, co jsem s váma dneska chtěl projednat."
      Aleš poslouchal na půl ucha a pozoroval mouchy, jak se honí na okenním skle.

      * * *

      NĚMEC: Mluví se o vás kolego. Můžete mi tedy zevrubně objasnit, v čem je podstata toho vašeho učení, které je, jak mi bylo řečeno, v tak ostrém protikladu k mým názorům?
      ITAL: Rád. Totiž je tu, jak se mi zdá, skutečně jeden zásadní myšlenkový rozdíl: jsem totiž přesvědčen o tom, že člověk je v jádru zlý.
      NĚMEC: Homo homini lupus? Nejste ovšem první, kdo zastává takový antropologický pesimismus, je tedy důležité, jak jste schopen tento svůj názor podepřít.
      ITAL: Je snad v dějinách zřetelný nějaký výraznější princip než bezohledná touha jednotlivce po moci? Není snad tohle docela zřejmě hnací silou všeho lidského konání? Vím, budete namítat...
      NĚMEC: Možná méně, než si myslíte. Ano, boj o moc je průvodním jevem všech antagonistických společností, domnívám se však, že to nám nesmí bránit vidět za tímto fenoménem skutečnou podstatu věci, a ta má společného jmenovatele: výrobní prostředky. Abstraktní moc je iluze, skutečnou mocí je vlastnictví výrobních prostředků. A to se může stát cílem pouze ve společnosti, kde se takové prostředky mohou stát majetkem jednotlivce.
      ITAL: Domníváte se, že vytrhnete-li prostředky výroby z vlastnictví jednotlivce, zničíte moc a touhu po ní a vykořeníte lidskou špatnost?
      NĚMEC: Já nevěřím v Boha, který by ze dne na den učinil na zemi ráj, věřím však svým způsobem ve víc, věřím, že zespolečenštění výrobních prostředků by navždy odstranilo to, co z člověka v antagonistické společnosti dělá bezohledného fanatika moci. "Bída z lidí lotry činí", napsal Villon. Záleží pak na člověku samotném, jak se svou nově získanou situací naloží, a já jsem přesvědčen, že ani nemůže jinak, než k všeobecnému prospěchu, neboť člověk je v jádru dobrý.
      ITAL: Myslíte, že za nové situace se lidé nepokusí výrobní prostředky znovu usurpovat? Že situace nevyužijí ještě bezohledněji než dříve lidé dychtící po moci?
      NĚMEC: Člověk by tak byl sám proti sobě! Je přece cele tvor společenský a musí si uvědomit, že skrze nepředstírané spojení se společností dosáhne mnohonásobně víc, než když se společnosti uzavře nebo když ji bude chtít podvést.
      ITAL: A právě tady je ten zásadní rozdíl mezi našimi názory: já se totiž domnívám, že vztah člověka ke společnosti připomíná spíše situaci lupiče, který se kvůli nějaké loupeži spojil s bandou sobě podobných, který však od začátku uvažuje o tom, jak by své parťáky podvedl, až dojde k dělení kořisti.

      * * *

      Aleš pohlédl na knihu, kterou měl Fero Lucik na stole. Jmenovala se Optimální řízení procesů, a Aleš si pod tím názvem představil dlouhé a nepochopitelné matematické vzorce.
      "Co to máš za matematiku?" zeptal se.
      "To je kybernetika," odpověděl Fero.
      "Jo? Tebe to zajímá?"
      "To je, abych tak řekl, kniha památeční. Vlastně jsem ji ani nikdy pořádně neprostudoval."
      "Proč památeční?"
      "Tu jsem si kdysi koupil, protože jsem měl pořád plnou hlavu různých neujasněných myšlenek a protože jsem měl pocit, že právě v kybenetice bych mohl najít nějaký klíč. Jenomže v týhle podobě," poklepal na knihu, "je to zase spíš jenom další nesmyslný plod bezcílného lidského snažení."
      "Takže i tohle podle tebe souvisí s tím... s tou tvou filosofií?"
      "Ano, souvisí. Kybernetika, říkával jsem si, to by mělo být ono. Optimalizace. Představ si to takhle: v každým okamžiku se rozhoduješ, jak se chovat, jak projektovat svý další akce, svůj další život. A většinou dokonce docela dobře víš, jaký můžou být důsledky tý cesty, kterou zvolíš. Takže pokud víš, co chceš, může být pro tebe ve volbě nejlepší cesty k tomu cíli jedinou komplikací přílišná složitost celé situace, a právě tohle, jak jsem si představoval, by se mělo dát řešit aplikací nějakejch kybernetickejch metod. Naštěstí než jsem se do toho úplně zamotal, zjistil jsem, že nejsem sám, kdo na tohle přišel." Fero otevřel zásuvku a vytáhl na stůl tlustopis v deskách z tvrdého papíru, spojených černými stuhami. Rohy průklepového papíru, srovnaného v deskách, byly zohýbané zřejmě častým používáním. Aleš nedočkavě natáhl ruku.
      "To je to, cos mi slíbil?" zeptal se.
      "Jo."
      Na deskách bylo rukou tiskacím písmem napsáno ZÁKLADNÍ TEZE MENTÁLNÍ PŘÍPRAVY.
      "Kdo to napsal?" zeptal se Aleš.
      "To není podstatný," mávl Fero rukou. "Ty lidi stejně neznáš. Když to přečteš, můžu ti půjčit ještě něco. Hlavně na to ale buď opatrnej. Víš... nerad bych, aby se to dostalo do ruky někomu jinýmu než tobě."
      Aleš stál s tlustými deskami v rukou a hlavou se mu honily myšlenky. Bylo pozdě odpoledne a špinavé okno jejich kanceláře vpouštělo dovnitř zbytky slunečního světla. Někdo šel po ulici a na jejich okno plivl.
      "Poslouchej Fero," řekl a levou rukou si mnul čelo. "jak to vysvětluješ... je to takový nějaký ... jednoduchý. Až moc jednoduchý. Prostě nemůžu uvěřit, že by svět byl opravdu tak průhlednej."
      Fero zvedl unaveně obočí. "Přečti si tohle, co ti dávám. Jestli s tím nebudeš souhlasit, prosím. Ale prostě jen tak neopdstatněně tvrdit, že svět je nezvládnutelně složitej, to nemá smysl. Ne, právě že složitej není, to je to. Víš, co je to ta optimalizace?"
      "Moc ne," připustil Aleš rozpačitě. Snažil si to všechno srovnat v hlavě, ale moc se mu to nedařilo. Proč by vlastně neměl Ferovu učení důvěřovat?
      "Optimalizace je, obecně řečeno, výběr nejlepší varianty," poučil ho Fero. "Na jedné straně máš zdroje, to jest to, s čím můžeš disponovat, a ty zdroje máš různým způsobem omezený. No a pak víš, jakej efekt pro tebe bude mít ten kterej zdroj a různý jejich kombinace. Optimalizace spočívá v tom, abys určil, jak kterej ten zdroj využít, abys dosáhl co největšího efektu. Vlastně na tom nic není. A v životě vlastně o nic jinýho nejde."

      * * *

      Aleš s rukama v kapsách přešel po můstku přes nějakou stoku (plácl dlaní do rezavého trubkového zábradlí) a nejistě se rozhlédl úzkou uličkou. Zpomalil a potom se zastavil. Bylo teplo a ve spárách mezi dlaždicemi, které tvořily chodník, rostla zelená tráva. Ulicí proti němu pajdal flekatý pes.
      Je tohle ta správná ulice? Trojákova? Od té doby, co ztratil sešitek se všemi svými adresami, si přestal být jist i věcmi, které, dokud sešitek měl, znal spolehlivě nazpaměť. Chyba byla v tom, že pokud si vzpomínal, Irena bydlela se svou rozvedenou a znovu provdanou matkou. Pokud nebyla dostatečně emancipovaná na to, aby si pořídila svou vlastní vizitku, nebude možné ji najít podle zvonků. Zvolna vykročil a rozhlížel se po domech po obou straných ulice. Byly staré, šedé a opadávala z nich fasáda. Prašivý pes ho minul a za jeho zády vklouzl pod můstek.
      Už tu jednou kdysi byl... nebo ho jeho vzpomínky mýlí? Najendou se v jeho paměti cosi pohnulo a Aleš měl pocit, že Irena bydlí na druhém konci ulice, v šedém domě, ze kterého trčí do ulice blakónek se secesním mřížovým. Uslyšel auto a z postranní uličky zahnula rovnou proti němu tmavomodrá dodávka. Chlap v montérkách za volentem kouřil. Aleš uskočil na chodník a rychlým krokem se vydal k domu, kde by podle jeho vzpomínek měla Irena bydlet.
      Otevřel těžké hlavní dveře a vešel do temného domu. Průjezd byl zdoben mozaikou z červených a zelených kachlíků. Zastavil se před dopisními schránkami a četl jména. Irenino jméno tam nebylo: která vizitka může patřit jejímu nevlastnímu otci? Měl pocit, že by to mělo být někde nahoře...
      V posledním patře byly dvoje dvěře: na jedněch z nich bylo různě velkými barevnými písmeny, vystřiženými asi z titulků časopisů, vylepené jméno MENDELSOHN. To nevypadalo na byt, který hledal. Druhé dveře byly přijatelnější: měly vizitku se jménem Mareš. Měl dojem, že právě tady kdysi byl, dokonce měl pocit, že si vzpomíná, jak si právě před tímhle prahem otíral boty od pozimního bláta (že tedy tehdy venku pršelo), ale nedovedl odhadnout, do jaké míry jsou jeho n náznakovité vzpomínky spolehlivé a dojaké míry jsou jenom výtvarným dílem fantazie. Chvíli váhal a potom zazvonil. Ticho. Nikdo neotvíral.
      Sedl si naproti dveřím do otevřeného okna. Venku byl dvorek s velikou hruškou, potom zeď a střecha tovární haly. Z bytu s pestrobarevnou jmenovkou zřetelně slyšel brnkání na kytaru. Byl si čím dál jistější, že v tom domě už byl. Jeho otec se znal s Ireniným (ted už mrtvým) otcem a tenkrát tady přece byl s ním... muselo to být dlouho před tím, než se na gymplu blíže seznámil s Irenou.
      V duchu viděl otce, nakrátko ostříhaného, trochu šedivého, s knírkem. Elegantního, hladce oholeného. Vzpomněl si, jak se rodiče, když mu bylo asi deset let, dost hádali a jak se bál, že se budou chtít rozvést: měl z toho hrozný strach, protože je měl oba rád. Ted už jeho rodiče nežili v Praze (získal tím sám pro sebe byt 1+1); odstěhovali se po babiččině smrti do domku k polobláznivému strýcovi a zdálo se, že jsou na venkově štastni.
      Kytara se ozvala někde těsně za dveřmi do chodby. Někdo zpíval.
      Marná smrt hrdinů jako smrt zbabělců
      Lidé se rozejdou už prší do věnců
      Z dálky nám zazáří posměšným úsměvem
      Zkurvená kometa nad českým Betlémem.
      Dveře se otevřely a objevil se v nich asi třicetiletý člověk (mohlo mu také ovšem být o něco méně nebo podstatně více) s kytarou pověšenou na krku. Nejdřív si Aleše nevšiml a obouval si boty.
      "Dobrý den," řekl Aleš.
      "Dobrej...," řekl překvapeně neznámý a vzhlédl k němu. Měl vysoké boty, plátěné kalhoty a rozepnutý vytahaný svetr. Kytara mu kolem krku visela na široké červeno-černo-žluté šerpě.
      "Nevíte, prosím Vás, jestli tady bydlí Irana Bílá?" zeptal se Aleš.
      "Ne," řekl chlap a zavrtěl hlavou. Byl už obutý, levou rukou svíral krk kytary a pravou téměř neslyšně brnkal. "To asi ne," opakoval. "Nikoho takovýho neznám."
      "Opravdu ne?" Aleš sklouzl z okna. "Že bych si to teda úplně spletl? Já myslel..."
      Muž pokrčil rameny. "Tady v těchhle dveřích," řekl, "bydlí Mareš se ženou, ale pokud vím, žádná Irana."
      "Aha. Tak vám děkuju."

      * * *

      I shall overcome
      I shall overcome
      I shall overcome one day
      Oh deep in my hearth
      I do believe
      That I shall overcome one day...
      Nedlouhá kolona přistěhovalců se klikatila svahem jako jehla, zašívající krajině tržnou ránu. Pastor O'Brien držel ruku na hlavě Edgara McKenzieho, patnáctiletého sirotka, a svým hlubokým melodickým hlasem zpíval starou anglickou písen. Vůz nadskakoval, jak se řítili po nerovné prérii, protože průvodce skupiny, zálesák Burton, pobízel vozy k neustálému spěchu. Všichni se báli Indiánů.
      Nebylo dlouho po poledni (slunce stálo nad jejich hlavami jako rozpálený železný hřeb uprostřed čela modrého nebe), když Burton ke svému znepokojení zkušeným zrakem spatřil na obzoru nalevo od nich několik jezdců; po chvilce pozorávní si byl jist, že se blíží k nim. Burton byl dobrý lovec, ale s voděním přistěhovaleckých kolon zkušenosti neměl; tu práci vzal proto, že ho ve městě přistěhovalci přemluvili, neboť spěchali a nemohli jiného vůdce sehnat, a protože mu nabízeli spoustu peněz. Teď však začínal ztrácet hlavu. Co jestli jsou jezdci na obzoru Indiáni? Mají se jim postavit na odpor? Vzdát se? Vyjednávat? Pokusit se o útěk?
      Po chvilce si jezdců všimli i někteří muži na vozech. Již bylo možné rozeznat, že je jich asi patnáct až dvacet a že se kvapem blíží. Zavládlo znepokojení. "Mr.Burton! Mr.Burton!" ozývalo se ze všech stran poděšeně. Zálesák nakonec karavanu zastavil a jal se chvatně, "pro všechny případy", jak říkal, řadit vozy do čtverce, tak, aby se mohli dobře bránit.
      Neznámí jezdci se však dost daleko před nimi zastavili. Burtonovi půjčil jeden z přistšhovalců velký dalekohled a zálesák v něm už mohl docela dobře rozeznat jendotlivé muže na koních. První, kterého v zorném poli dalekohledu spatřil, byl nepochybně Indián; to vzbudilo v Burtonovi téměř paniku. Když se však díval dál, viděl, že ne všichni z jezdců jsou Indiáni, bylo tam i několik vousatých chlapů v košilích a sombrérech a to zálesáka zmátlo. (Kdyby se byl vyznal v indiánských zvycích, bylo by mu bývalo ještě divnější, že žádný z Indiánů na sobě nemá sebemenší známku něčeho, podle čeho by se dalo soudit, ke kterému kmeni náleží.) Téměř o hlavu převyšoval všechny ostatní jezdce divný muž v rudé košili; podle dlouhých černých vlasů se zdálo, že i on je Indián.
      "Mr.Burton, kdo to může být? Jsou to Indiáni?" doráželi na zálesáka ze všech stran.
      Burton nejistě pokrčil rameny. "Opravdu nevím, pánové... snad lovci," řekl; ale sám tomu, co říkal, příliš nevěřil.
      Podivní jezdci je však zřejmě nehodlali ponechat příliš dlouho v nejistotě. Burton náhle uviděl, že již jsou opět v plném trysku. I když si stále nebyl jist, jaké jsou jejich úmysly, vyškubl z pouzdra, které měl připevněné vzadu u sedla, pušku a strhl koně k nejbližšímu z vozů. Vtom se ozvaly výstřely. Jedna z prvních kulek, kterými dali jezdci přistěhovalcům najevo, že jejich úmysly jsou vše jenom ne přátelské, zasáhla do hlavy pastora O'Briena; starý šedivý muž se chytil oběma rukama za zkrvavený obličej a bezvládně se zvrátil dozadu. Edgar, sedící po jeho boku s nevýslovnou hrůzou třeštil zrak na smrt svého ochránce; potom se duchapřítomně chopil pušky, jediného dědictví po otci, který cestou na západ zemřel na choleru, a zalehl k okraji vozu. Bohužel, kromě něj nebylo mezi přistěhovalci více než jeden-dva lidé, kteří by uměli střílet natolik, aby se mohli postavit banditům na účinný odpor.

      * * *

      V průměru si každý náš občan, od kojence po nejstarší obyvatele, koupí ročně pět knih. Řadíme se tak k těm zemím, kde má většina rodin vlastní knihovničku. Stejně tak lze vypočítat další fakta. V přepočtu na obyvatele máme jednu z nejhustších divadelních sítí apod. To svědčí o prohlubující se demokratizaci široké oblasti duchovní kultury. Svátky na závěr roku jsou vlastně i svátky umění. Pod stromečkem najdeme knihy, gramofonové desky, magnetofonové pásky, také obrazy a třeba i lístky do divadla. Rozhlas i televize připravily pestrou nabídku pořadů. A vlastně i mnohé předměty denní potřeby mají výtvarné hodnoty tím, že jejich řešení odpovídá podmínkám života, myšlení a cítění lidí 20.století. Socialistické umění pomáhá také rozšiřovat obzory poznání. Dnes si nedovedeme představit život bez televizních inscenací, rozhlasových her, možnosti jít se podívat do kina, divadla, na výstavu nebo nebo na koncert. Už téměř čtyřicet let žijeme v klidu a přijímáme stálé bohatší koš duchovních hodnot. Vždyt i umění napomáhá vytvářet pocit jistoty a dobré pohody. Zároveň však podněcuje k další činorodé nespokojenosti, touze zlepšit život i vztahy mezi lidmi. Udělejme si tedy na sklonku letošního roku chvilku k rozjímání. Položme si otázku, zda děláme dost pro to, abychom my, ale také knihy, obrazy, noty nehořely ve výbuších bomb, a divadla, koncertní a výstavní síně a naše obydlí se neproměnily v rozvaliny...

      * * *

      Aleš rozsvítil lampičku a oblečený si lehl na neustlanou postel. Nad postelí visela na zdi polička s knihami a vedle ní tmavě modrý abstraktní koberec, který v Alešovi v dobách, kdy mu ještě nezevšedněl natolik, aby ho prostě přestal vnímat, vzbuzoval pocit velkého, neohraničeného prostoru. Někde za otevřeným oknem bylo slyšet cinkání tramvaje.
      Cítil unavený a připadalo mu to podivné; už delší dobu nevynaložil ani sebemenší fyzickou námahu. Před pár lety, na gymplu hrál závodně košíkovou a lyžoval, teď však už dlouho nesportovaal a jeho pohyb se omezoval na cesty z práce a do práce a na odpolední toulky Prahou. Měl chut zavřít oči a spát.
      Doma ve schránce měl vzkaz od Jolany. Stručně mu oznamovala, že se domnívá, že je v jiném stavu (s ním), že si to zítra jde ověřit na gynekologii a že by neškodilo, kdyby si spolu promluvili. Za prvé nevěděl, má-li věřit, že přišla do jiného stavu skutečně s ním (to by znamenalo, že už je téměř ve třetím měsíci) a za druhé mu vůbec nebylo jasné, co by měl dělat. Chvílemi měl pocit, že je-li Jolana opravdu v jiném stavu, musí si ji okamžitě vzít, a chvílemi se mu zase zdálo, že vzít si Jolanu a vůbec se s tím dítětem, které je snad jeho, nějak vzrušovat, je nemožný nesmysl. Vstal a šel si uvařit čaj.
      S kouřícím hrnkem usedl znovu na postel. Poodsunul z nočního stolku stoh knih a sešitů a hrnek tam postavil. Potom vzal do ruky knihu, která ležela navrchu hromady. Byl to Egypťan Sinuhet. Hodil knihu na zem a vzal do ruky další. Kesey: Vyhodte ho z kola ven. Jeho nejoblíbenější kniha. Zalistoval v ní. McMurphy vždycky pro Aleše ztělesňoval to, co, jak měl pocit, dělá člověka člověkem; i když Alešovi zdaleka nebylo jasné, co to vlastně je. Kdo z vás se tady vydává za největšího cvoka? Kdo z vás je největší magor? Když se McMurphy objevil v blázinci, nemohl se smířit s pocitem, že by byl někde až druhý. Kdo je tady magor číslo jedna? Ale ani tahle kniha už Aleše nebavila tak, jako dřív.
      Pod ní byl rukpis, který mu svěřil Fero. Základní teze mentální přípravy. V té velké bezradnosti, která Aleše obklopovala, to byl pevný bod. Přinesl si papír a tužku a začal podle návodu z druhé kapitoly malovat SCHÉMA MENTÁLNÍHO KONFLIKTU. MATERIÁLNÍ ZISK, napsal k hornímu okraji papíru a dolů napsal MATERIÁLNÍ ZTRÁTA. Napravo DUŠEVNÍ ZISK a nalevo DUŠEVNÍ ZTRÁTA. Tím bychom měli vymezení hodnotového prostoru, uvažoval. Nyní se pokusme umístit první potenciální jev. Zalistoval v rukopise, jestli postupuje dobře. Tedy, první potenciální jev: svatba s Jolanou. Přemýšlel. Materiálně asi neutrální. Nebo mírně negativní? Duševně: ztráta. Žít s Jolanou by asi nebylo nejlepší. Napsal SVATBA S JOLANOU k levému okraji papíru. Další možnost: Jolanu si nevzít, ale snažit se jí maximálně pomáhat s dítětem. Materiálně negativní. Duchovně, asi pozitivní. Napsal PÉČE O DÍTĚ do pravého dolního rohu. Jaké možnosti zbývají? NA VŠECHNO SE VYKAŠLAT. Napsal to rovnou doprostřed.
      Odložil popsaný papír na noční stolek a lehl si. Jakákoli materiální či duševní ztráta zvyšuje riziko. Pozoroval skvrnu na stropě; na Silvestra, když otevírali šampanské, vystříklo jim až tam. Kdo je tady magor číslo jedna? Chvíli nemyslel na nic; myšlenky se mu valily hlavou jako koule ruského kulečníku, a jenom občas některá z nich dosáhla kýženého otvoru, kterým propadla do nějakého jiného patra jeho vědomí, kde chvíli bláznivě rachotila, než zase vyplula ven, připravena vydat se mezi ostatní na bludnou pouť.
      Za chvíli vstal, rozsvítil a pustil televizi. Dva muži s kravatami říkali věty jako "zefektivnění procesu racionalizace je naším prvořadým úkolem" a "pranýřování negativních jevů v naší společnosti, jak se o tom hovořilo na zasedání ÚV KSČ, nesmí zůstat pouhou prázdnou frází". Ztlumil zvuk, sedl si do křesla a vzal si na klín rukopis Základních tezí mentální přípravy. V kuchyni vrčela lednička.
      Vzpomněl si na otce a na matku, jak jednou, nebylo to tak dávno, z dobré nálady bláznivě tancovali u puštěného rádia. Potom si vzpomněl na Jolanu, jak s ní chodil a jak ani vlastně sám nevěděl, proč to dělá, protože ji nikdy vlastně rád neměl. Připadalo mu to jako záležitost spíše fyziologická. S kým by dokázal být štastný? S Irenou? Nebo je lepší nespojit svůj život vůbec s nikým tak pevně? Fero Lucik ženatý je. Skrze všechny jeho úvahy se proklubal pocit, že by byl rád, kdyby tu Irena byla s ním.
      Otevřel v kuchyni ledničku, nalil si studené mléko a přepnul televizi na druhý program. Byl tam přímý přenos z boxerského turnaje.

      * * *

      Howard seskočil s koně a odvedl ho do stáje. Ruce se mu chvěly. Nic naplat, už nebyl Savana Billem, mužem železných nervů a ocelových pěstí, tak jako kdysi, kdy na mexických hranicích honil podvodníky a zloděje koní a když pouhý pohled jeho očí děsil bandity k smrti. Člověk stárne. A navíc: dokud se stará jen sám o sebe, je odvaha docela snadná; teď však měl ženu a děti a věděl, kolik má nepřátel, kteří se nezastaví před ničím. Poznal něco, co mu dříve bylo cizí: strach. Cítil ho vždycky, když se vracel domů.
      Na prérii se snášel večer a Billův ranč se rýsoval proti krvavějící obloze jako zříceniny hradů, jaké vídával doma ve Skotsku, než jeho rodika opustila vlast kvůli videně štěstí v novém světě. Pověsil sedlo na hřebík a s puškou přes rameno unaveně vyšel ze stáje. Ronnieho, černého pacholka, neviděl nikde.
      Zvolna otevřel dveře do místnosti, kde se svítilo. Chtěl říci něco ženě, ale zůstal stát s otevřenými ústy. Žena stála bledá jako stěna u dubové kredence a on hleděl do ústí dvou pušek, kterými na něj mířili Mexikáni, sedící za stolem. Přesně tohle ho strašilo ve zlých snech: byl bezmocný. I kdyby stihnul zabouchnout dveře dříve, než ho provrtají olovem, vyhoupnout se na koně a zmizet v husté tmě, i kdyby se vrhl po hlavě někam stranou a střílel přesně tak jako kdysi, přece nemohl riskovat život své rodiny.
      Z šera v rohu místnosti vyšel třetí muž v mexickém ponču a sombréru. Přes čelo se mu táhla rudá jizva a Bill měl pocit, že už ho někde viděl.
      "Buenos dias, seňore," začal ten chlap posměšně, "přišli jsme vás požádat o drobnou přátelskou službičku."
      Bill nehybně hleděl do banditovy tváře.
      "Můžete se samozřejmě zcela dobrovolně rozhodnout, vyjdete-li nám vstříc, či nikoli. Pokud vám nezáleží na životě vaší rodiny, můžete klidně odmítnout".
      Bill cítil, že je na něm znát, že se celý chvěje, ale nebyl schopen se ovládnout. Muž, který dlouhé roky nevěděl, co je strach, podlehl náhle strachu o to většímu: jako vody, prolomivší hráz, která ji zadržovala, mu hrůza zaplavila celou jeho mysl.
      "Abych nezapomněl, seňore," pokračoval chlap v sombréru a posměšně si Billa měřil pohledem od hlavy k patě, "posílá mě Gonzales."

      * * *

      Aleš viděl, že je mříž na antikvariátě otevřena; někdo byl uvnitř. Strčil do dveří a vešel. Z jejich kanceláře se ozývaly hlasy. Prošel dnes tichou místností mezi regály knih.
      U svého stolu seděl Maxa a před ním stála na stole lahev Staré myslivecké; naproti němu seděl někdo, koho Aleš poznal, až když přišel blíž; byl to Maxův kamarád doktor Vondráček.
      "Ťebuch mladej," řekl Maxa, "Poď si loknout."
      "Ahoj," řekl Vondráček.
      "Ahoj," pozdravil Aleš. Všiml si, že v litrové láhvi myslivecké už nezbývá o mnoho víc než polovina. Vzal si židli, přísedl si k Maxovu stolu a nechal si nalít do hořčičné sklenky. V krámě byl klid; žádné kroky zákazníků, probírající knihy v regálech, žádné hlasy ani cinkot pokladny. Sobotní odpoledne naplňovalo všechno klidem a prázdnotou.
      "Pokračuj, Emile," řekl Maxa. Alešův příchod je zřejmě vyrušil z nějaké debaty.
      "Tedy," řekl Vondráček a odklepal cigaretu do popelníku, "Tarzan existuje ve dvou zásadně rozdílných českých vydáních. Původní má šest dílů, zatímco to další deset a není to prostě tak, že by tomu prvnímu ty štyry chyběly. Takže: ty jsi mi sice sehnal Tarzana kompletního, ale to první vydání, takže ještě porád mi něco chybí."
      "Jo tak," kývl Maxa hlavou. "Tak už jsem doma. Takže ty teď sháníš to vydání rozšířený?"
      "Jo. A ani nemluvím vo tom, že bych se vůbec nezlobil, kdybych měl vydání ještě jedno, a to v rámci sebraných spisů E.R.Buroughse. Abych je měl kompletní.
      "Vondráček, jak už Aleš věděl, byl vášnivým sběratelem literatury, která se obvykle označovala jako brak; ovšem s vývojem společnosti ztratilo toto slovo mnoho na své pejorativnosti. Vondráček, například, nebyl rozhodně ničím jiným než bibliofilem.
      "Ty se z těch tvejch Tarzanů jednou posereš," prorokoval Maxa.
      "Jen nech na hlavě. Já vím, že bych získal větší společenskou prestiž, kdybych sháněl Sartra a Hemingwaye; ale jsem lékař, a tudíž na společenském žebříčku už tak dost vysoko, a tak si nějaký to podivínství můžu dovolit."
      Aleš se napil. Vondráčkovi blýskaly oči.
      "No to je fakt," řekl Maxa. "Když nevíš co s penězma..."
      "Nevím nevím. To víš doktoři. Lidi to do nich cpou vrchem spodem... Tuhle vod nás vodcházel jeden a říká mi: Pane dochtor, zlatý ručičky, jak já se vám jenom odvděčím... Tak jsem mu řekl, že od doby, kdy Féničané vynalezli peníze, jsou takovýhle otázky nemístný."
      "Ty bejku." Maxa potřásal hlavou. "Děláš si z toho srandu a nevíš co to je, když je někdo sociálně slabej."
      "Budu muset jít," řekl Vondráček. "A vo tom Tarzanovi kdybys někde slyšel, tak víš, že platím dobře."
      Maxa se usmál a podíval se směrem k Alešovi. "Jak se máš?" zeptal se jakoby mimochodem.
      "Dobře," řekl Aleš.
      "Počkej Emile," otočil se Maxa znovu k Vondráčkovi. "Já bych málem zapomněl, nechceš tohle?" Vstal a vytáhl někde shora z regálu polorozpadlou knihu.
      Vondráček vzal knihu do ruky a prohlížel si ji. Bob Tex se vrací," četl na obálce. "Co to má bjet?"
      "Kovbojka," řekl Maxa. "Hrozná bejkárna."
      "Jo tak to beru," zazářil Vondráček.
      "Tak si přines dvanáct korun někdy až bude votevřená kasa," řekl Maxa a knížku mu zase sebral.
      "Tak vyrazíme? Na tu svatbu?" zeptal se Aleš, když Vondráček odešel.
      "Času dost," mávl Maxa rukou a oběma dolil. Ruka se mu chvěla; zřejmě už byl dost opilý. "Běla nás stejně pozvala jenom v návalu sentimentality a to, že tam vopravdu přijdem, bude, řek bych, dobrej trapas. Kromě toho sem má přijít ještě Hans."
      "Šéf?"
      "Jo. Co je s Vasilem nevíš?"
      Aleš pokrčil rameny. "Asi těžko přijde. A Fero Lucik taky nepřijde."
      "No to je jasný. Von stejně nepije a jí střídmě, tak co by tam hledal za štěstí?"
      Aleš se zase trochu napil. V místnosti, kde se jindy nekouřilo, bylo cítit cigaretový kouř.
      "Ten Vondráček je kapku blázen, žejo?" řekl.
      "Proč myslíš?"
      "No třeba shánět Tarzana ve třech vydáních, to přece není docela normální, ne?"
      "To není," připustil Maxa. "Je to blbost. Ovšem na druhý straně nemám de facto pocit, že by to byla větší blbost než všechno to, čím se zabývaj jiný lidi."
      "Nojo," usmál se Aleš. "Hodně lidí všelijak blbne".
      "Všichni lidi blbnou. Akorát některý se snažej vydávat to svoje blbnutí za děsně důležitou a smysluplnou věc."
      "Co tím myslíš? Umělecký díla? Vědecký objevy?"
      "Úplně přesně tak." Maxa se šklebil a houpal se na židli. "Docela tak! Kdo je to vědec? Ten, kdo přiměje pár hlavounů aby kejvali jeho výplodům!"
      "Myslíš, že věda je to, čemu někdo kejvá? Přece taková teorie relativity zůstane teorií relativity i když jí nikdo kejvat nebude..."
      Maxa se přestal houpat a naklonil se k němu. "Něco ti řeknu. Teda spíš ti budu něco vyprávět z doby svejch studií na vysoký škole ekonomický, když jsem měl ještě takový názory jako ty."
      Aleš poslouchal. Maxa rozmáchle gestikuloval.
      "V tý době, když jsem byl na vejšce, k nám začaly pronikat některý západní ekonomický teorie; do tý doby bejvaly označovány za buržoasní pavědu, a tak. Formální popis ekonomickejch systémů, Keyness a další. Mě to tenkrát chytlo (to víš, přiblblý mladický nadšení), a přesně podle podle toho způsobu jsem propracoval některý partie socialistický ekonomiky. A vono to, člověče, vycházelo moc zajímavě, až jsem se toho sám lekal, jak to všechno do sebe zapadá. Už jsem v sobě málem viděl nositele Nobelovy ceny za ekonomii. Jednou, když nám přednášel profesor Sukr, starej marxista, jsem se přihlásil, šel jsem k tabuli a začal jsem rozvíjet svou teorii. Myslel jsem si, já blbec, že ho umrtvím. Von na mě chvilku koukal, potom mi poklepal na rameno a se schovívavým úsměvem mně řekl, že je to všechno o něco složitější, než si představuju a poslal mě od tabule. Všichni ze mě měli srandu a já jsem měl vztek. Měl jsem tehdy kamaráda, kterej studoval na filosofii nějakou logiku nebo co a dálkově ještě matiku (chytrej kluk, už během studií vopublikovaal něco v Západním Německu a málem ho za to vyhodili ze školy), a s tím jsem se tenkrát dal dohromady. Všechny ty moje výmysly jsme zdokonalili do přesný matematický formy, takže to skoro nemělo mezeru. A já jsem jenom pořád přemejšlel a zjednodušoval ty předpoklady, na kterejch to všechno stálo, protože jsem věděl, že jakmile někdo uzná opodstatněnost těch předpokladů, tak všechno ostatní už z nich plyne s matematickou nezvratností. Konečně se mi pak podařilo dostat šanci svou teorii prezentovat; posluchárna, kde jsem měl vystoupit, byla plná, byl tam Sukr i všechny vostatní vopory ekonomický vědy, se kterými jsem měl tehdy co do činění. Mně se kapku klepaly hnáty, ale začal jsem rafinovaně, jak jsem si to předem promyslel. Nejdřív jsem jim předhodil ty předpokladym, na kterejch to všechno mělo stát, a snažil jsem se všechno udělat tak, aby nebylo jasný, kam mířím, a aby mi to schválili. A taky jo, všechno jim připadalo přijatelný. A to už jsem byl doma, teda myslel jsem si, že jsem doma, a začal jsem odovzovat, rozvíjet a dokazovat. Byl jsem přesvědčenej, že to skutečně mezery nemá. Když jsem byl asi v půlce, zvedl se nějakej plešatej chlap a začal se se mnou hádat, že v tom mým postupu jsou chyby. Ale nebyly, bůhví, že nebyly. Trpělivě jsem mu to vysvštloval, ale on pořád mlel svou, pak se začali přidávat další, některý už trochu posměšně a Sukr zase volal, že je to všechno složitější, než si představuju. Ten můj kámoš, logik, ten tam samozřejmě taky byl a snažil se diskutovat; von to měl v hlavě vopravdu dokonale srovnaný, ale všichni jenom mávali rukama a nebrali nás vážně. Pak mně teprv došlo, že ty lidi tam do tý posluchárny přišli jenom proto, že na pozadí takovejch naivních blbečků, jakýho viděli ve mně, jenom náležitěji vynikne jejich genialita."
      "Počkej, Maxo," Aleš ho chytil za ruku. "Počkej, přece nechceš říct, že ty, nějakej dvacetiletej študent, jsi měl tak jednoznažnou pravdu proti celýmu sboru vědců! To přece nemohlo bejt tak jednoduchý!"
      Maxa chvíli zíral z okna a vypadal jako sova. Potom rozhodil rukama a podíval se na Aleše úplně posmutněle, jak ho Aleš neznal. "Věř mi, kámo, nebo ne. Měl jsem pravdu. Ten kluk, co na tom dělal se mnou, utekl do Kanady a je z něho vědec mezinárodního formátu. A nejhorší na tom všem je, že ti chlapi, co nad námi tenkrát pohrdlivě mávali rukama, to vůbec nebyly samí blbci, jako třeba Sukr; třeba ten plešatej, co se do mě pustil, byl docent z matfyzu a prej to nebyl žádnej politickej exponent."
      "A pak nepij!" řekl Aleš. Moc Maxovi nevěřil.
      Bouchly dveře, krámem prošly kroky a ve dveřích stanul šéf. Měl šedý, poněkud zmačkaný oblek a světlemodrou kravatu.
      "Tak, hoši," usmál se od ucha k uchu, "jdeme na to?"
      Maxa nereagoval; hleděl z okna. Aleš se rozpačitě díval z šéfa na Maxu a nevěděl, jestli se má zvednout. Bylo čtvrt na tři.
      "Pijete, pijete?" Šéf pokročil k jejich stolu. "Něco nového?"
      "Nic novýho," probral se Maxa z letargie. "Naopak. Startá myslivecká." Těžkopádně se zvedl. "Pudem."

      * * *

      Svadba Běly Einhornové se slavila v bubenečské vile jejího ženicha; přesněji řečeno ve vile jeho rodičů, kde měli od toho dne novomanželé bydlet. Už zdálky spatřili Aleš, Maxa a šéf člověka v rozepnutém saku, který se procházel po chodníku před vilou a mával sklenicí piva. Měl černé vlasy a knír.
      "Račte dále," řekl, když došli k němu, ale jako by to ani nepatřilo jim; díval se do prázdna a vůbec ne na ně.
      "Pustou noční tmóu, šly tři hyenýý," zanotoval Maxa, když prošli vrátky a stoupali po schodech ke vchodu. Dveře byly otevřené.
      "Snažme se zachovat dekorum!" šeptal nervozně šéf.
      Ve dveřích se nerozhodně zastavili; vzápětí však uslyšeli, že za nimi vyběhl do schodů i kníratý muž se sklenkou v ruce. "Račte dále!" opakoval zvýšeným hlasem a strkal je dovnitř. V předsíňce, kde stála skříňka z vykládaného dřeva a nad ní veliké zrcadlo, jim začal podávat ruku. "Já jsem Boris," představoval se.
      "My jsme ehm...," koktal šéf, "kolegové z práce slečny Einhornové... nevěsty...".
      "Maxa," řekl Maxa, když ho Boris chytil za ruku. Potom usedl na dřevěnou skříňku, vytáhl cigaretu a sirky a zapálil si. Ruce se mu klepaly. "Aleš Teofin," představil se Aleš.
      Dveře z nitra domu se otevřely a předsíňkou prošli ven dva muži; vůbec nevěnovali nově příchozím pozornost. Jeden z nich měl vojenskou uniformu s distinkcemi plukovníka. Boris se uvelebil na skříňce vedle Maxy a usmíval se. Alešovi se trochu motala hlava a začínal mít pocit, že se mu okolní svět jenom zdá.
      "Měli bysme snad..." breptal rozpačitě šéf a kýval hlavou dovnitř, směrem do domu.
      "Je tam spousta ž-žrádla," řekl Boris.
      Maxa koulel očima a nevypadal, že by se chtěl zvednout se skříňky. Vtom se někdo objevil v domovních dveřích. Aleše napadlo, že se asi vracejí ti dva, kteří šli před chvílí ven, ale nebylo tomu tak; na prahu přešlapoval Vasil Chramostaj. Měl na sobě černé tesilové kalhoty, zelené manžestrové sako a koženou kravatu na gumičku; v ruce držel kytici červených růží. Boris, když spatřil tu podivnou postavu, se očividně lekl. Maxa se usmál.
      "Nic naplat," rozhodl šéf. "Když už jsme tady, musíme jít té nevěstě poblahopřát! Pojďme. Kolega Chramostaj má kytku, kolega Chramostaj nás povede!" strkal Vasila před sebou.
      Aleš měl pocit, že by bylo nejrozumější zmizet, ale namísto toho následoval Vasila a šéfa, tiskl ruku Běle (celé v bílém a vypadající jako vosková figurína) a potom rezavému klukovi s odstálýma ušima, a nakonec seděl vedle Vasila a jedl dort. Jakékoli látky, ovlivňující činnost organismu, jako alkohol, zvyšují riziko, vzpomněl si na knížku Fera Lucika. Jedl šunku a pil červené víno. Šéf, jak si Aleš všiml, byl zřejmě jako obvykle v cizím prostředí nesvůj, a tak si ani nesedl a jenom chodil se sklenkou v ruce kolem stolu; tváře se mu nicméně červenaly a vypadal rozjařeně.
      "Ohohó!" smála se starší tlustá žena vedle Aleše.
      "Copak dělá Láďa, paní inženýrko?" ptal se jí vysoký, prošedivělý muž, připomínající Alešovi jeho otce.
      "Láďa!" Paní se usmívala. "Poslal mi k vánocům zlatou tenisovou raketu jako přívěšek na krk! Rozvažte si pane doktore! Z ryzího zlata, a poslal ji po některém svém kolegovi, který, chudák, ani nevěděl, co veze!"
      "A odkud to, prosím? Odkud ji poslal?"
      "None, vy nevíte? Přece v Íráku je, služebně. Je to takový cestovatel. A já teď s raketou na stará kolena budu dělat sportovkyni, ohohó!"
      "Taky jsem byl kdysi v Íráku," bručel muž.
      "Rozvažte si, pane doktore, je to ale přece jen kus světa mezi náma a takovým Írákem."
      "Můj syn nyní pracuje v mikropočítačích," řekl muž.
      "Opravdu?"
      "To je, myslím, obor budoucnosti, abych tak řekl."
      Vedle Aleše si na židli přisedla Běla. Strašně se mu motala hlava, takže ji vnímal jenom zčásti.
      "...vopravdu ráda, že jste přišli... spousta lidí... na tebe myslím... jsem dneska úplně naměkko... jen si berte, všeho je dost..."
      "Bělo, prosím tě," přerušil ji uprostřed věty, "nemohl bych dostat kafe?"
      "Ale jasně. Můžeš dostat, co chceš."
      Potom, ani mu nebylo jasné, jak k tomu došlo, seděl v kuchyni plné špinavého nádobí a táců s dorty, u malého stolku, a pil kafe. U velkého stolu seděl se sklenicí vína v ruce Boris; u sporáku pobíhala asi třiceti až čtyřicetiletá žena v bílém plášti. Uvědomil si, že Běla předtím řekla "pani, udělejte, prosím vás, Alešovi kafe". Šálek, ze kterého pil byl z čínského porcelánu a byla v něm průsvitná rýžová zrna.
      "Bylo to moc dobrý kafe," řekl, když dopil a postavil šálek s kávovou sedlinou na stůl mezi ostatní použité nádobí.
      "Náš zákazník, náš pán," řekla žena, aniž se otočila od sporáku. Boris se usmíval.
      "Poslyš," řekl Boris, "ta příšera, co seděla u stolu vedle tebe, ta patří k vám?"
      "Jaká příšera... jo Vasil?" dovtípil se Aleš. "Patří. My jsme Bělini spolupracovníci."
      "Jo?" Žena se otočila od sporáku a podívala se na něj. Alešovi připadala jako myš; byly jí vidět dva přední horní zuby. "A kde ona vlastně dělá?"
      "V antikvariátě."
      "Neříkejte!" Žena pootevřela ústa. "Ona skutečně pracuje v antikvariátě?"
      "Pracuje, ale mám dojem, že jenom dočasně. Mám dojem, že je u nás na rok. Co je na tom tak divnýho?"
      "Vždyť je to snacha inženýra Novotnýho!" Žena se opírala zády o sporák a v ruce držela utěrku.
      "No a co má bejt?" nechápal Aleš.
      "Je mi prostě divný, že by jí nesehnal lepšího fleka."
      "Proč? Von je nějaký velký zvíře?"
      "No bodejť! Na ministerstvu zahraničí."
      "Aha," řekl Aleš. Žena se opět otočila zády a dávala něco na talíře. Dovnitř vběhl číšník ve fáčku, postavil na tácek několik napoleonek, nalil do nich koňak a zase zmizel.
      "Paní," řekl Aleš. "Paní kuchařko!" Hlava se mu pořád motala. Žena se na něj ohlédla a usmívala se. "Přijďte se k nám do antikvariátu někdy podívat."
      "Tak jo," řekla žena, "Já někdy přijdu. Vyberete mi tam něco ke čtení."
      "Čtete knihy?"
      "Jakpak by ne?"
      "Vy taky čtete knihy?" brátil se na Borise. "Já mám rád když... lidi čtou knihy."
      "Pan Boris je malíř, žejo?" řekla kuchařka.
      "Malíř, jo?" podivil se Aleš.
      Boris kývl hlavou. "Posláním malíř, ale zaměstnáním šofér, aby ses nedivil, hochu."
      "Fajn," souhlasil Aleš.
      Chvilku seděli, pak zase přiběhl číšník a začal odnášet obložené mísy, které kuchařka právě připravila. Boris vytáhl z ledničky láhev koňaku a všem třem nalil. Kuchařka si jenom cucla a myla nádobí. Aleš ji chvilku pozoroval.
      "Já vám s tím pomůžu," řekl potom, vzal utěrku a začal nádobí utírat. Všiml si, že má na světlých kalhotách od něčeho flek.
      "Co blbnete?" nechápala kuchařka.
      "Já jsem mámě vždycky doma... utíral nádobí," vykládal.
      "Malování nemá smysl!" začal najednou Boris. "Protože: umění má člověku předvíst skutečnost tak jak doopravdy je, a když maluješ vobraz, tak jenom vytvoříš skutečnost novou, takže vlastně ničeho nedosáhneš. Takže se můžu na malování klidně vykašlat."
      "Tak vy už nemalujete, pane Boris?" divila se kuchařka.
      "Maluju, ale nemaluju," řekl tajemně malíř-šofér.
      Aleš utíral nádobí.
      Znovu přiběhl číšník; Aleše s utěrkou si s údivem změřil pohledem, ale pak asi usoudil, že se jedná o nějakého obzvláště výstředního pracovníka ministerstva zahraničí.
      "Maruško, budem vařit kafe ve velkým!" oznámil kuchařce. Opřel se rukou o stůl a druhou ruku si opřel o bok. "Dějou se tam teď věci. Je tam nějakej pidlovokej šišlavej chlap a je úplně vožralej, asi ho budou muset vyhodit. Novotnej je z toho celej naprdnutej."
      "To bude asi ten vod vás," řekl Boris Alešovi.
      "Vasil?" Aleš ztrnul. Zmačkal utěrku a hodil ji na stůl; pak dopil koňak, který zbýval v jeho sklednici, a vrhl se zpátky do hodovní místnosti.
      Vasila nikde neviděl. Muži v oblecích chodili sem a tam po místnosti; na schodech do prvního patra stáli tři hudebníci a hráli. Zahlédl šéfa jak kolem sebe mává sklenkou a něco nadšeně vykládá okolostojícím. Snažil se proplést mezi lidmi směrem k východu, ale ztrácel rovnováhu a těsně u dveří sálu do někoho vrazil a vyrazil mu z ruky talíř. Zamumlal omluvu a za chvíli stál před vilou; dva chlapi se tam zrovna snažili koktajícího, prskajícího Vasila v zašpiněném obleku postavit na nohy.
      "Počkejte..." Vzal od nich nesrozumitelně breptajícího Vasila, přehodil si jednu jeho ruku kolem krku a táhnul ho k brance. Kde ale Vasil bydlí?, uvažoval. Oba muži stáli před domovními dveřmi a dívali se za nimi.
      Když byli asi dvacet metrů od domu (Aleš zahnul nazdařbůh na jednu stranu a samotnému mu nebylo jasné, kam vlastně Vasila vede), vynořil se z branky Boris a zavolal na něj. Ohlédl se a viděl, že Boris na něj mává klíčky od auta. Otočil se i s Vasilem a táhnul ho zpátky.
      "Já vás svezu," řekl Boris a pomohl Alešovi odtáhnout Vasila do černé volhy. Vasil už byl zticha, seděl na zadním sedadle a tupě zíral. Boris zapnul motor a nastartoval.
      "Kde bydlí?" zeptal se.
      Aleš rozpačitě pokrčil rameny. Potom se otočil, natáhl se dozadu a začal Vasilovi hrabat v náprsní kapse. Vasil třeštil oči a hlava se mu klátila ze strany na stranu. Aleš nahmátl občanku a vytáhl ji. Přečetl nahlas adresu.
      "Jo, to znám," řekl Boris a sáhl po rychlostní páce.
      "Ale ..." Aleš natáhl ruku, jako by ho chtěl zadržet, "ty jsi pil, ne?"
      "Vo to se neboj," mávl rukou Boris, "já můžu řídit třeba v hašišovým opojení."
      "Ale co kdyby tě chytli esembáci?"
      "Hoho, blbe!" rozesmál se Boris. "Takovej esembák se eště nenarodil, co by vobtěžoval volhu plukovníka estébé! Hoho!" Šlápl na plyn; vyhoupli se z boční uličky na širokou hlavní třídu.
      "A to ty seš...vy jste...," koktal Aleš, "plukovník..."
      "Ale já ne, prosímtě!" chechtal se Boris. "Zatím jsem jenom šofér! Až já budu plukovníkem, tak to tady bude jinak vypadat! To tady bude celá republika jediným velikým výtvarným dílem!" Tachometr ukazoval osmdesát.
      "Malovat je nesmysl!" volal Boris. "Ale nemalovat je ještě větší nesmysl. Sedět jako Chris Burgen dva dny na podstavci a pak spadnout na držku! Prej umění, blbec!"
      Vasil na zadním sedadle zívnul, a když se na něj Aleš podíval, vypadal, že už o sobě docela ví. Na předním skle auta se objevilo několik kapek; začínalo pršet.
      "Tak co: malovat, nebo nemalovat?" zeptal se Aleš.
      "Musíš malovat, ale nesmí to bejt malování," pomalu a ztěžka vykládal Boris. "Říkáme tomu transparentní malba!"
      "Takže maluješ transparenty do průvodu na Prvního máje," řekl Aleš.
      Boris uhodil čelem do volantu. Auto zakličkovalo od jednoho kraje silnice k druhému a málem srazilo člověka na kole; Boris potom srovnal směr.
      "Transparentní malba! Obrazy jenom kopírujou skutečnost, kterou mají ukazovat; nemá to žádný smysl! Já dělám skutečnost! Není obraz domu, je jenom dům! Není vobraz estébé, je jenom estébé!" Auto kličkovalo po silnici. "Dům se stává obrazem obrazu domu a je tedy zbytečný! Člověk se stává obrazem obrazu člověka, je zbytečný, nežádoucí! Je třeba ho vymazat ze skutečnosti! Zbavit se kopií!"

      * * *

      E.F.: Etika není konvence, není relativní, je objektivní a zcela přesně odvoditelná z bytostné podstaty člověka.
      A.K.: Proč se nám tedy jeví jako něco tolik problematického, proč je nutno etické normy hlásat, prosazovat, proč jsou neustále uváděny v pochybnost?
      E.F.: Je-li něco objektivní, pak to ještě nemusí být předmětem obecného uvědomění! Právě proto je humanistická etika vědou, protože racionální základ etických norem není vůbec zřejmý, je třeba ho pracně odkrývat zpod nánosu pochybených soudů a pověr.
      A.K.: Ale copak něco takového nehlásalo mnoho filosofů před vámi; a pohnulo jejich učení lidstvem? Kdyby tomu bylo skutečně tak, že etika má kořeny v lidské přirozenosti, nemělo by každé takové odhalení trvalou a těžko zničitelnou hodnotu, tak jako vynález, šetřící lidem práci, upadne jenom těžko v zapomnění? Člověk by byl přece sám proti sobě, kdyby i nadále nejednal v souladu s takovou etikou.
      E.F.: Ti filosofové, o kterých zřejmě mluvíte, zastávají názory, které je řadí na jedinou správnou a v důsledku vzato jedinou možnou cestu; ale oni všichni stojí teprve na pokraji té cesty, kterou je třeba projít, aby se skutečná lidská přirozenost objevila v jasných obrysech. Ani psychoanalýza, která nám dala prostředky k vykročení po takové cestě, neučinila více než několik zmatených krůčků.
      A.K.: A co nám dává záruku, že tuto cestu lze projít, ba dokonce že taková cesta vůbec existuje?
      E.F.: Copak by bylo lze vybudovat etiku na jiném základě? Copak dějiny dostatečně neprokázaly, že všechny etické normy, budované na heterogenním základě, postupně dělají z člověka neurotika spíše než člověka jako takového?
      A.K.: Ale je vůbec možné nějakou etiku vybudovat?
      E.F.: Nevycházím přece z představy nějakých předem daných rysů, které by měla etika, jež je naším cílem, splňovat, postuluji pouze etiku jako aplikaci antropologie, jako vědu o tom, jak by měl člověk žít, aby to neodporovalo nejvlastnějším zájmům jeho já.
      A.K.: Ale co když taková věda dojde k závěru, že zájmy jednotlivých bytostí jsou protichůdné, tak, jak se to ve světě stále jeví, co když jenom jenom ověří nutnost těch vzájemně nezávislých a téměř libovolně stavěných axiologických systémů, které si každý budejeme?

      * * *

      Williams stiskl Matsonovo rameno na znamení, že už nechce mluvit; byli již příliš blízko tábora. Matson se přirčil za keř a Williams se plížil korytem vyschlé říčky dál k jezeru. Asi po padesáti se vnořil do křovin; plížil se tak obratně, že se nepohnula jediná větvička.
      Dole, pod nevysokým srázem, na kterém se po chvíli ocitl, byl asi deset metrů široký břeh a za ním se rozprostírala hladina blankytně modrého jezera. Byla to velká vodní plocha; teprve v dálce bylo vidět druhý břeh a na něm stromy. Pod srázem bylo živo: sem tam přecházeli chlapi v kožených kazajkách nebo kostkovaných košilích, někteří byli do půl těla nazí. Právě ve chvíli, kdy Williams vyhlédl ze svého úkrytu, spatřil, že mezi nimi zavládl nějaký rozruch; všichni se dívali směrem kamsi doprava, kam Williams pro křoviny, ve kterých byl skrytý, neviděl.
      Teprve po chvíli spatřil, jak se chlapi zvolna rozestupují a do jeho zorného pole pomalým krokem vstoupil indián s velikou čelenkou z orlích per. Kráčel zvolna a důstojně, za ním šli dva další indiáni. Williams muže s čelenkou znal: byl to jeden z náčelníků Černonožců, Tošeha-Vita, Divoký kůň. Vstříc mu teď vykročil prošedivělý vousatý muž v kazajce, vyšívané mexickým vzorem. Divoký kůň se zastavil několik kroků před ním a oba na sebe chvíli hleděli.
      "Zdravím vás, přátelé," řekl potom vousatý muž.
      Indián udělal nějaké gesto levou rukou, a pak se posadil do travou prorostlého písku. Vousatý chlap se také posadil.
      "Zdravím tě , náčelníku," řekl znovu.
      "Oko Tošeha-vity nevidí vašeho náčelníka," pravil ledově Indián. "Kde je Kamenná tvář?"
      "Gonzales? Není tu. Čekáme ho každou hodinu. Ale ani ty nejsi vrchním náčelníkem Černonožců, jestli se nemýlím?"
      "Tošeha-vita je jedním z náčelníků svého kmene, a to ti musí stačit!"
      "No, a já jsem taky, dalo by se říct, jedn z náčleníků svýho... kmene," usmál se vousatý chlap, "Takže můžeme mluvit jako rovný s rovným, ne?"
      Indián mlčel a upíral na něj pronikavý pohled.
      "Takže k věci. Gonzales s vaším vrchním náčelníkem už mluvil, tak už i ty snad víš, o co jde: jde o ropu na vašem území."
      Tošeha-vita prudce trhl hlavou, jako by ho byl ušktnul had.
      "Bledé tváře znají jenom jedno slovo: ropa!. Bledé tváře jsou posedlé touhou po té černé vodě, ale území Černonožců..."
      "Upokoj se náčelníku, upokoj se! Nechceme vás o vaše území připravit! Naopak, nabízíme vám spojenectví!"
      "Ještě jsem neslyšel o bledý tvářích, které by černá voda nezajímala! Mám ti věřit? Co když se domáháte našeho spojenectví jenom proto, abyste se jí lstí zmocnili a zničili naše pastviny a naše vesnice?"
      Běloch pokynul rukou někomu za sebou. "Něco ti ukážu! Pamatuješ se na muže, který před časem navštívíl vašeho náčelníka, a který se o tu vaši černou vodu tak zajímal?"
      "Uf! Myslíš bílého psa, kterého jsme přátelsky přijali, a který v noci zabil naši stráž u Jeskyně předků, jenom aby si mohl naplnit lahev černou vodou a potom uprchl? Jenom zlý duch ho uchránil před našimi šípy..."
      Náčelník umlkl a překvapeně zíral na člověka, kterého k nim dva muži dovedli. Nebyl oblečen jako zálesák, připomínal spíš bankovního úředníka, a na rukou byl spoután.
      "Poznáváš ho, náčelníku?"
      "Uf!"
      "Padl nám do rukou a Gonzales ho vydá vašemu náčelníkovi. Teď snad věříš, že vaši nepřátelé jsou i našimi nepřáteli."
      "Co od nás tedy bledé tváře žádají, jestli nás nepřicházejí oloupit o naše území?"
      "Chceme vám pomoci, náčelníku, jako že se Johansson jmenuju. Ale to ostatně asi všechno necháme na našich náčelnících, na našem Gonzalesovi, a na tom vašem Černém Orlovi..."
      Williams měl pocit, že víc už se toho nedoví a začal s velikou obezřetností centimetr po centimetru couvat zpátky do nitra houštin. Když však uviděl, že se Divoký kůň zvedá, strnul uprostřed pohybu a zůstal ležet; po náčelníkově odchodu by se snad ještě něco dozvědět mohl.
      "Z tebe by mohl z fleku bejt sňatkovej podvodník, Johanssone!" zašklebil se jeden za banditů, když byli Indiáni z doslechu. "Koulel jsi to s tou rudou držkou báječně!"
      Johansson se otočil k zajatci. "Sundejte mu to!" poručil jeho strážcům. Muž byl v okamžiku volný.
      "Tedy Mr.Johansson," spustil hned, "nemůžu říct, že by mně bylo dobře, když si mě ten indiánskéj hrdlořez měřil pohledem... skoro se mi to přestává líbit..."
      "Mlčte, Mr.Silber!" přerušil ho zostra Johansson, "Jde vám o ropu? Jde. Řekl jste, že jste ochoten udělat cokoli, abyste se k tomu nalezišti dostal? Řekl. Ostatně, pokud jste změnil názor, nikdo vás tady nedrží, jsou i jiné společnosti než ta vaše General Petrochemical a za ropu zaplatí všechny dobře..."
      "Tak tedy pardon, pardon, Mr.Johansson!" zvedl Silver obě ruce na omluvu. "Trochu jsem se unáhlil... Samozřejmě, že udělám všechno..."
      "Výborně, Mr.Silber! Takže mně důvěřujte a ničeho se nebojte!"
      Williams začal znovu couvat; pohyboval se tak dovedně, že Matson, který ho očekával, vůbec nezpozoroval, že se jeho druh blíží, a byl překvapen, když William vystrčil hlavu z křovin přímo před ním.

      * * *

      Edgar cítil, že mlhy, které ho obestírají, se začínají rozestupovat. Rameno ho nesnesitelně bolelo. Ležel na zemi pod jedním z vozů a slyšel čísi hlasy. S námahou pootočil hlavu a vyhlédl zpod vozu: kousek dál na planině uviděl skupinu jezdců. Nepochybně to byli bandité, kteří je přepadli. O něčem se dohadovali.
      "Tak ticho!" uslyšel pronikavý hlas vysokého muže v rudé košili. Ten člověk vypadal podivně: v jeho tváři se nepohnul ani nejmenší sval, jenom panenky mu těkaly ze strany na stranu; jako by byla jeho tvář živoucí zkamenělinou. Edgar, skrytý za kolem vozu, hleděl na tu tvář s takovým úděsem, s jakým se asi dívá myš na blížícího se hada.
      "Vozy, a to, co je v nich, patří Supovi a jeho lidem! Slíbil jsem ti, že když půjdeš se mnou, zkrátka nepřijdeš, a vidíš, nelhal jsem! Pušky, zásoby, ohnivá voda! Vemte si co chcete, čekáme na vás u Velkého bizoního jezera!"
      Skupinka se rozdělila. Muž s příšernou tváří a dva další běloši otočili koně a cválali pryč; čtyři Indiáni slezli s koní a šli je uvázat k jednomu z vozů. Edgar viděl, jak se pak na vůz vyškrábali a začali z něj vyhazovat různé věci. Naskočila mu husí kůže.
      Indiáni prolézali jeden vůz za druhým a na hromadu snášeli věci, které se jim hodily: bedničky se střelnám prachem, maso, zbraně. V jednom z vozů objevili bednu s whisky a za radostného řevu urazili hrdlo jedné z lahví a lili ohnivou vodu do sebe. Edgar věděl, že objeví-li indiáni, že není mrtev, nemůže od nich očekávat žádné milosrdenství; horečně uvažoval o tom, jestli by byl schopen doběhnout k jejich koním a na některém z nich ujet, ale tu myšlenku zavrhl. I kdyby se mu s jeho poraněným ramenem podařilo doběhnout ke koním rychleji, než by ho Indiáni zastřelili, na neosedlaném mustangovi by se udržet nedokázal.
      Zbýval už jen jediný vůz a pak se opilí Indiáni vrhnou na ten, pod kterým ležel. Podaří se mu přestírat mrtvého? Strach v něm rostl jako obrovitá houba, vyplňující zevnitř jeho tělo. Položil obličej do trávy a snažil se usilovně myslet na Boha a na pastora O'Briena. I shall overcome... Zdálo se mu, že slyší zdálky dusot koně.
      Když pozvedl obličej, uviděl kousek od vozu, pod kterým ležel, skutečně jezdce na koni; viděl ovšem jen koňovy nohy a břicho a jezdcovy nohy v třmenech. Opilí Indiáni hulákali. Edgar měl pocit, že má vidělní a že když vyhlédne zpod vozu, spatří aranděla Michaela s planoucím mečem, ale když se mu podařilo pohnout se tak, že spatřil jezdce celého, uviděl holohlavého chlapa v černém plášti s jizvou pod okem. Nehybně na tu postavu hleděl, ale anděl to nebyl, spíše...
      "Odkdy se živí bojovníci kmene Čejenů krádežemi?" uslyšel skřiplavý a trochu posměšný hlas plešatého muže.
      Nalevo od sebe uslyšel výkřiky "Uf! Uf!" a duté rány; Indiáni zřejmě skákali z vozů dolů.
      "Á! Sup! Můj starý známý!" Plešatý muž se zašklebil.
      Edgar slyšel poděšené výkřiky Indiánů; nechápal, že by se vyděsili jediného muže. Nejprve nerozuměl, ale pak poznal, že indiáni volají lysý čert! lysý čert! Třeskly výstřely z pušek, ale muž se k Edgarovu údivu ani nehnul. Vypadal jako podivná socha; svou pušku držel oběma rukama položenou na hřbetě koně přímo před sebou.
      "Copak nevíte, že se mně kulky vyhýbají?" volal posměšně. Potom se sesmykl koni na bok, pobodl ho v cval a vystřelil. Výkřik bolesti ze strany, kde byli Indiáni, prozrazoval, že zasáhl.
      Přestřelka trvala krátce. Edgar spatřil jednoho z Indiánů s tomahavkem v ruce, jak se mihnul těsně okolo vozu, pod kterým ležel. Uvědomil si, že vedle něj je na zemi puška a horečně se ji snažil uchopit a namířit. Plešatý muž se objevil v jeho zorném poli těsně potom; už neseděl na koni a v ruce svíral nůž. Jizva na jeho obličeji byla temně rudá. Právě když se na něj rudoch s napřaženým tomahavkem vrhal, Edgar vystřelil; rudoch rozhodil ruce jako hadrový panák a běloch překvapeně strnul uprostřed pohybu. Zavládlo ticho.

      * * *

      [...Ale možná, že jednou slunce ohnivýma rukama rozhrne vrstvy nakupených mraků, slizu a bahna, tak jako principál rozhrnuje oponu loutkového divadla, že se svinstvo rozestoupí na všechny strany k našemu hroznému údivu, protože už jsme zapomněli a nechce se nám věřit, za ním doopravdy mohlo něco být; že slunce nejprve ozáří otlemené držky bláznů (chovanců různých ústavů, paranoiků, lidí úchylných, bláznivých vizionářů + beznadějných vykořeněnců), protože jim jejich šílenství nedovolí se před ním schovat, a potom začne neodbytně pronikat do houštin, jeskyní a kobek, kde budete zalezlí vy ostatní a svým horoucím a jasným dotykem vám dá na srozuměnou, že to, co jsme ze svých myslí už zapudili, je? Snad i ochočená slova, zapřažená do toho, co je pro nás světem, se pod tím dotykem splaší, šílenou jankovitostí přetrhnou otěže, rozlámou chomouty, roztrhají a rozhryžou udidla, a ve zběsilém zmatku zanechají své náklady rozházené a rozbité a prchnou do volné přírody...]

      * * *

      Aleš prošel skleněnými dveřmi; lidé stáli u pultíků, jedli s talířů, nebo pili z půllitrů pivo. U výčepu se klátila neobyčejně hubená cikánka a bílém plášti. Rozhlédl se a uviděl Jolanu, jak stranou u stěny smáčí rty v limonádě. Šel k ní.
      "Ahoj!"
      "Ahoj."
      Měla zelenou sukni a modrý svetr; z jednoho ucha ji visel dlouhý řetízek. Pod očima se jí táhly šmouhy rozmazaných očních stínů.
      "Pojď, půjdem někam pryč," řekla.
      "Kam?"
      "Někam ven. To je jedno kam."
      Vyšli z bufetu. Venku svítilo slunce. Na zastávce zacinakala tramvaj a bylo slyšet, jak se dává do pohybu.
      "Bylas ve špitále?" zeptal se.
      "Jo."
      "No a co?"
      "Co? No, jsem v tom, no. Cos čekal?" dívala se na něj a v očích se jí objevily slzy.
      "Hm."
      Šli mlčky podél tovární zdi; zeď byla oprýskaná a zbylé kusy omítky na ni vytvářely obrazce, připomínající zvětšené, trochu hranaté měňavky.
      "Co chceš dělat?" zeptal se.
      "Já?" ušklíbla se. "Spíš by mě zajímalo, co chceš dělat ty."
      "Co bych měl dělat?"
      "Nevíš snad, co se v takovém případě dělá? Je to tvoje dítě."
      "Víš to určitě?" řekl s náznakem ironie v hlase.
      Slzy jí tekly po tvářích. "Já už vo tebe fakt nestojím, když tě slyším mluvit," vrtěla hlavou, "jen jsem si myslela, že by to dítě mohlo mít tátu..."
      "Rozešli jsme se přece, ne?"
      "Rozešli, ale to jsme ještě nevěděli..."
      "A myslíš, že vůbec bude dobrý, když to dítě budeš mít?"
      "Nechci si ho nechat vzít."
      "Jak teda chceš," pokrčil rameny. "Je to tvoje věc."
      "Ale tvoje snad taky, ne?"
      "Já bych byl asi radši, kdyby sis to vzít nechala."
      "A to je všechno, co mi řekneš?"
      Zastavil se a otočil se k ní; hleděl do jejích uslzených očí. "Podívej se, Jolano..." V hlavě jako by měl pustou širokou louku, na které se marně snažil polapit nějakého motýla-myšlenku. "Já jsem tě měl doopravdy rád," (věděl, že přehání), "měl jsem tě rád, ale i když v tom teda jseš, tak to nic nemění na tom, že už jsme si nerozumněli... Kdyby sis to dítě přece jenom přese všechno nechala, tak já ti budu na něj platit..."
      "Já se ti můžu na prachy vykašlat," mávla apaticky rukou. "No jó, budeš platit. Zvodpovědnej otec. Jseš strašně pitomej."
      Měl v krku vyschlo. Ne že by myšlenku za svatbu s ní zavrhl od samého začátku zavrhl; její ironie ho ale naštvala.
      "Vidíš," řekl, "sama dokazuješ, jakým způsobem to mezi náma vypadá a jakým způsobem by to určitě vypadalo i v budoucnu."
      Kroutila hlavou a slzy jí pořád tekly a tekly. "Jseš fakt pitomej," opakovala.
      Pokrčil rameny.
      "Že jsem tě kdy nechala, abys na mě vůbec sáhl!" zvyšovala hlas. "Pitomče blbej, myslíš jenom na sebe!"
      Jestliže ještě před chvílí alespoň v koutku duše uvažoval o tom, že by si přece jenom Jolanu vzít mohl, teď už z toho byl nadobro vyléčený. Kysele se usmíval.
      "Nech toho, Jolano," řekl.
      "Jo, myslíš jenom na sebe," řekla trochu tišeji a otřela si kapesníkem tvář.
      "Já bych neřekl, že myslím jenom na sebe," namítl. "Já se prostě snažím uvažovat realisticky."
      Mávla rukou a vykročila rychlým krokem podél zdi pryč. Aleš stál a díval se za ní. Co by měl dělat? Jak by jí mohl pomoci? Copak by k něčemu bylo, kdyby si ji vzal? Tuhle nervózní a naivní holku?
      Někde vysoko nad městem s hukotem letělo letadlo. Jolana zmizela za rohem a z vrat továrny vykoukl čumák modrého náklaďáku. "Dělej, krávo!" volal řidič z okna auta do nitra fabriky. Aleš nahmátl v kapse něco ostrého a bolestivě si to vrazil za nehet. Bylo mu líto sama sebe.

      * * *

      Lidská práva, tvůrčí svoboda jsou pojmy s nimiž žonglují buržoazní teoretikové a snaží se marně dokazovat, že v socialistických zemích je podupávána důstojnost člověka a umělci prý jsou nuceni psát jen podle určených předpisů. Jaká je pravda? O tom mluvily už desítky a stovky našich tvůrců. Svědčí o tom především tvorba. Dnes více než kdy jindy vychází nebývalý počet novinek, ať jde o prózu, nebo poezii. Ročně jsou uváděny desítky nových, původních dramatických děl pro divadlo, film, rozhlas i televizi. Hlásné trouby Západu mají pravdu v tom, že u nás jsou skutečně určitá omezení, diktovaná etikou slušných lidí. Opravdu není možné, aby se třeba z odkazu známých osobností kultury stal kšeft, jak to činí třeba v britském Liverpoolu. Pro zvýšení turistického ruchu udělali z popularity Beatles zlaté telě. Vedle různých suvenýrů, například sklenic na pivo, z nichž prý pili známí muzikanti, se také prodávají například brýle a la John, ponožky ve stylu Beatles a podobné atrakce. Co více? Obchoduje se i s cihlami malé restaurace, kde populární skupina poprvé vystoupila. Takto si opravdu nepředstavujeme využívání odkazu kulturních hodnot a úctu k lidské důstojnosti.

      * * *

      "Něco nového?" Šéf stál ve dveřích jejich kanceláře se svým obvyklým úsměvem na rtech.
      "Nic," zabručel Maxa.
      "Nic? No to je málo!" Šéf měl zřejmě dobrou náladu.
      Maxa se rozvaloval na své polstrované židli; Fero se přehraboval v papírech a Aleš hrabal v šuplíku. Hledal kapesník. Jenom si sem odskočil z krámu, kde měl službu. Místo Vasila, protže Vasil ráno zase nepřišel do práce.
      Šéf na Aleše zakýval prstem. "Pane kolego, prosím vás..."
      Aleš zavřel zásuvku (kapesník nenašel a tak dál popotahoval nosem) a šel za šéfem.
      "Pane kolego," říkal mu šéf tiše za dveřmi v úzké šedé chodbičce, která byla mezi jejich kanceláří a krámem, "volali před chvílí z obvodního sekretariátu Svazu mládeže, kolega Chramostaj se tam má dnes odpoledne dostavit, ale já nevím, co s ním je..."
      Aleš se na šéfa tázavě díval, nevěděl, co vlastně chce. Šéf byl očividně mírně rozrušen.
      "Víte, pane kolego, kde kolega Chramostj bydlí?"
      "Nevím. Vlastně vím," vzpomněl si. "Vedl jsem ho domů z té svatby."
      "Výborně! Víte co?"
      Aleš nevěděl.
      "Dojdete se tam teď podívat, abyste zjistil, co s Chramostajem je. Máte něco proti tomu?"
      "Nemám."
      "Výborně. No a kdyby se vám ho nepodařilo sehnat, tak bůhví co s tím Svazem mláděže uděláme... No, když ne Chramostaj, tak tam bude muset zajít Lucik, nebo vy, anebo nejlépe oba..."
      Aleš si vzal bundu; venku mírně poprchávalo, ale mraky na obloze byly potrhané a svítilo skrz ně modré nebe, takže to nevypadalo, že bude pršet dlouho. Od pokladny se za ním dívala Běla; den předtím se vrátila ze svatební cesty z Řecka.
      Počkal na tramvaj; z přízemního okna protějšího domu se na něj bezzubými ústy usmívala šišatá hlava nějakého strace. Blížilo se poledne. Tramvaj byla poloprázdná. Aleš se usadil, díval se z okna a přemýšlel o Jolaně. Vzpomněl si na doktora Vondráčka a napadlo ho, že by u něj mohl zařídit Jolaně interrupci.
      Vasil bydlel na sídlišti; Aleš v síti stejných paneláků málem zabloudil, ale nakonec přece jen našel správný dům. Pamatoval si ho podle velkého bílého fleku na zdi nad vchodem, jako by tam někdo vychrstl kbelík vápna. Dole bylo otevřeno.
      Ve druhém patře zazvonil na zvonek se zelenou cedulkou CHRAMOSTAJ. Současně si všiml, že na Vasilových dveřích (neobyčejně špinavých a omlácených) je na rozdíl od všech ostatních bytů v patře klika. Když nikdo nepřicházel otevřít, Aleš kliku stiskl, a jak kupodivu očekával, bylo otevřeno. Vstoupil do tmavé předsíňky a nejistě se rozhlížel.
      V předsíňce stál elektrický sporák, několik rozházených párů bot, prázdný věšák a malá lednička. Otevřenými dveřmi bylo vidět do pokoje, který byl, jak se zdálo, prázdný; viděl tam otevřené okno a skrz něj sousední dům a za ním jeřáb. Dvoje další prosklené dveře vedly zřejmě z předsíňky do koupelny a na záchod; za obojími byla tma.
      Aleš nahlédl do pokoje: postel, skříň a psací stůl. Nesměle překročil práh a rozhlédl se: na stěnách visely připíchnuté pomalované papíry. Přistoupil k jednomu z nich a když si ho prohlédl, pocítil mrazení v zádech. Obraz byl namalován vodovými barvami a velice dovedně; v krajině připomínající obludné vize Hieronyma Bosche si tři podivné obludy (první z nich byla vlastně jenom veliká žárovka s rukama a nohama, druhá připomínala obživlý vodovodní kohoutek a třetí, nejpodivnější, byla částečně plamenem a částečně změní nějakých elektrických součástek) opékaly na ohni nahého člověka. Člověk, napíchnutý na rožni, měl rozhozené ruce a spokojeně se usmíval.
      Aleš udělal podvědomě několik kroků popátku, jako by prchal před tím podivným výjevem, a narazil do psacího stolu. Otočil se. Na stole spatřil vodové barvy, papíry, noviny, špinavou zobcovou flétnu a několik knih. Jednu z nich vzal do ruky; byla německá a jmenovala se Imago homini, což (jak Aleš cítil, přestože německy neuměl) německy nebylo. Pod knihou se objevil jiný obrázek docela podobný tomu, který viděl na zdi, nebyl však zdaleka tak dobře namalovaný. Malba byla rozmazaná a nebylo dost dobře k poznání, co vlastně představuje. Alešovi se zdálo, že je to nějaká postava dosti podivných proporcí (nezvykle krátké ruce a nohy) a že jí cosi kouká nahoře z hlavy.
      Položil knihu zpátky tam, kde ji vzal, a odstoupil od stolu. Jeho pohled na okamžik utkvěl na okně; bylo špinavé. Vasil zřejmě v bytě nebyl. Přemýšlel, jestli na něj má zkusit chvíli počkat, ale příliš se mu nechtělo (cítil nejasné provinění, že do bytu vlezl a že se Vasilovi hrabal ve věcech). Ještě jednou vrhl letmý pohled na obludnou malbu na zdi (na ostatní obrazy se už ani nepodíval) a vycouval z pokoje. V paměti se mu vybavilo jméno pan Richtr (má přijít do antikvariátu) a napadla ho absurdní otázka, zda kdyby právě teď byl okamžik Richtrova příchodu, zda by za Alešem přišel sem, do Vasilova bytu.

      * * *

      Večer seděl Edgar McKenzie na břehu říčky u ohně s tím podivným plešatým člověkem, který ho zachránil před Indiány. Na nebi svítily hvězdy a něokolik se jich odráželo ve vodní hladině. Zblízka nevypadal ten muž tak děsivě, jako když ho Edgar spatřil zpod vozu; vypadal teď podobně jako každý jiný zálesák a jedině jizva pod pravým okem mu dodávala poněkud zlověstného vzezření. Nebyl to nikdo jiný než Quineira.
      "... když nás přepadli," vyprávěl Edgar, "střílel jsem, snad jsem i někoho zasáhl... Potom jsem ucítil prudkou bolest v rameně; pak jsem ještě dostal čímsi do hlavy... a probral jsem se, až když už bylo po všem, ležel jsem pod vozem. Myslíte, že jsem skutečně jediným, kdo to přežil?"
      "Nepochybně. Těžko by nechali někoho upláchnout. Stále je ale pro mě dost velkou záhadou, co to ty Čejeny chytlo, že začínají přepadávat karavany? Sup, to byl sice vždycky všivák, ale jinak se s Čejeny dalo mluvit, a válečnou sekyru, pokud vím, nevykopali." Quineira přihodil na oheň suchou větev a zamyšleně hleděl do plamenů.
      "Nebyli to jenom Indiáni," řekl Edgar, "byli tam také bílí bandité, jenomže ti odjeli dřív, než jste se objevil."
      "Tak? To je potom ovšem něco jiného! Kdo to mohl být? Viděl jsi je?"
      "Viděl. Ten co byl zřejmě jejich vůdce, se mi vryl do paměti; měl tvář jako masku, jako by ji měl vytesanou z kamene."
      Quinera prohrabával klackem ohniště, ale při Edgarových slovech strnul uprostřed pohybu. "Gonzales!" řekl tiše. "Takže to byl on! Teď mi to začíná být jasné! Těch pár Čejenů zlákal určitě bez vědomí jejich kmene sliby kořisti."
      "Gonzales?" nechápal Edgar. "Kdo to je?"
      "Největší a nejbezohlednější bandita, jakého kdy tahle země spatřila! Jeho nehybná tvář je pozůstatkem obrny, kterou prý kdysi prodělal."
      Chvíli se oba mlčky dívali do ohně. Bylo slyšet kuňkání žab. Quineira vytáhl z popela maso, které tam předtím dal, prohlédl, je-li dost upečené, a pak podal kus Edgarovi a sám se zakousl do druhého.
      Edgar jedl a mlčky pozoroval svého společníka. "Pane, vy...," osmělil se potom, "vy máte nějaké... nadpřirozené schopnosti?"
      Quineira se usmál. "Myslíš hochu, že někdo může mít nadpřirozené schopnosti?"
      "Já... já nevím...," koktal Edgar, "Indiání z vás měli strach a vy jste volal, že se vám kulky vyhýbají."
      "Víš, hochu, věci jsou většinou mnohem prostší, než se nám zdá. Indiáni skvěle střílejí z luku, ale když mají v ruce pušku a jsou navíc opilí, není se většinou čeho se bát. A hrozně na ně působí, když člověk sehraje nějaký to divadálko; oni teda určitě opravdu věřili, že se mi kulky vyhýbají."
      "Co to na vás volali? Že jste čert?"
      "Lysý čert! Tak mi Indiání říkají. Mají mě prostě za nějakýho indiánskýho démona."
      "Proč? Protože se vám vyhývají kulky?"
      "To taky. A taky proto, že kašlu na všechny bohy, na ty jejich indiánský a i na toho našeho.
      Edgarovi vytanula v mysli tvář pastora O'Briena. Quineira ho svými řečmi trochu děsil, ale ne příliš; Edgar z něj cítil něco hlubšího, než byly ty řeči, něco, co ho v jeho očích dělalo spíše světcem nežli čertem. Copak nemůže být někdo nástrojem Božím bez svého vědomí?

      * * *

      Williams sestoupil s koně; proti němu stál náčelník Divoký kůň a měřil si ho od hlavy k patě. Williams ho pozdravil.
      "Co chce bílý muž, který vyrůstal mezi Čejeny?" zeptal se náčelník poněkud chladně.
      "Přišel jsem Tošeha-vitu varovat."
      "Myslí se snad bílý muž, že Černonožci jsou stádo polních hrabošů, které musí na nebezpečí někdo upozorňovat?" Indiánův tón nebyl prost posměšného nádechu.
      "Náčelníku!" Williams zvyšoval hlas, ale jeho tvář zůstávala klidná. "Není čas na takovéto řeči! Já jsem přítelem Černonožců, stejně jako přítelem všech jiných poctivých rudých i bílých mužů! Vyslechni mě!"
      Na Divokého koně jeho slova zřejmě zapůsobila, ale pohrdlivý úsměšek z jeho tváře zcela nezmizel. Pokynul Williamsovi a oba se posadili. Další Indiáni usedli kousek za náčelníkem.
      "Znáš, náčelníku, jistě bílého muže, kterému Indiáni říkají Kamenná tvář."
      "Znám toho muže. Je to náš... přítel."
      "Jseš si tím jist, náčelníku?" Williams upíral svůj pohled na Divokého koně, jako by ho hypnotizoval.
      "Nabízí nám zbraně a pomoc proti bledým tvářím, které chtějí Černonožce vyhnat z jejich území kvůli černé vodě, ale... co je bílému Čejenovi do toho?"
      "Ten člověk vám lže! Právě jemu jde jen a jen o černou vodu a o zničení vašeho kmene."
      "Kamenná tvář nám už dal pušky! Proč bych měl jemu nevěřit a místo toho uvěřit tobě?" Oči Divokého koňě zářily.
      "Chceš-li přivést kmen do záhuby, důvěřuj jemu." Oba muži si chvíli hleděli do očí, jako by jeden chtěl přinutit druhého, aby zrak sklopil. Williams mlčel; Divokému koňovi zřejmě jeho slova přece jenom ležela v hlavě.
      "Máš důkaz pro to, že Kamenná tvář lže?" zeptal se po chvilce náčelník.
      "Chceš-li, důkazy přinesu."
      Kdyby byl Williams po cestě z tábora Černonožců méně přemýšlel o tom, jakým způsobem náčelníka přesvědčit, možná, že by z neklidu svého koně nebo z jiných varovných známek poznal, že něco není v pořádku. Gonzales a jeho kumpáni ho drželi na mušce z kraje blízkého lesíka; když se přiblížil tak, že bylo možné mířit najisto, stříleli. Jedna z prvních kulek mu prolétla levým okem; Williams rozhodil ruce a ve chvíli, kdy jeho tělo obloukem dopadlo na zem, nebylo už v něm známek života.

      * * *

      Na chodbě sekretariátu Svaz socialistické mládeže chytil Fero Aleše za rameno. "Počkej chvilku, než tam vlezem..." Odvedl ho k oknu a tam se oba postavili a hleděli na dlážděný dvůr a na modrý náklaďák, který tam stál.
      "Poslouchej, Aleši, ta knížka, tedy ten rukopis, co jsem ti dal...čteš to?"
      "Jo. Čtu," řekl Aleš. Nechápal, kam Fero míří a proč s ním o tom mluví právě teď a tady.
      "Podívej, v tom rukopise se prakticky pojednává o tom, jak volit optimální chování na základě situací, do kterých se dostáváš. To už ti je doufám z toho jasný."
      "Jo, je. Ale..."
      "Počkej, nech mě domluvit, abysme tady nestáli půl hodiny. To, co čteš, pojednává o takovým základním stupni organizace přístupu člověka ke světu. Existujou další stupně a ty se, zhruba řečeno, zakládaj na tom, že od přijímání a zvládání objektivních situací se přechází k cílevědomému vytváření situací takových, jaké jsou pro tebe výhodné. Něco jako když doktor přechází od léčby k prevenci. Jasný?"
      "Nojo."
      "Důležitý prvek takovýho vytváření situací je jednání s lidma, se kterejma přijdeš do styku. Je to pro člověka důležitý. Takže, jestli nemáš nic proti tomu, tak mě necháš mluvit a nebudeš se do toho pokud možno moc plíst. Co tomu říkáš?"
      "Jasně. Nechám to klidně na tobě." Aleš byl docela rád, že Fero takovou věc navrhl; sám si nedovedl dost dobře představit, co by měl nějakému funkcionáři SSM, který je zřejmě bude kárat, říkat. Už z téhle chodby, plné rudých nástěnek s Leniny a srpy a kladivy byl trochu nesvůj.
      Fero rozhodně zaklepal na dveře s číslem 109; tam se měli podle instrukcí šéfa hlásit. Uvnitř někdo zavolal "Dál!", Fero dveře otevřel a Aleš vykročil za ním. Za psacím stolem tam seděla holka, učitě mladší než Aleš; na rohu jejího stolu byl usazen tlustý brýlatý kluk v saku a kravatě, tomu mohlo být tak něco přes třicet. Aleš si všiml obrazu na zdi: byla Obrana Petrohradu od moderního ruského malíře, na jehož jméno si v té chvíli nemohl vzpomenout. Pod obrazem byl rohem zastrčený kus papíru z počítačové tiskárny a na něm byl písmenek mozaikovitě složen Mickey Mouse.
      "Hledáme soudruha Vaňka," řekl Fero.
      "Vy jste z Knihy?" zeptal se tlustý kluk a když přisvědčili, otevřel jim dveře do vedlejší kanceláře. Vešli, ten kluk vešel za nimi a zavřel. Kancelář byla malá, byl tam psací stůl, skříň a menší kovová skříňka; na zdi viselo zarámované nějaké čestné uznání.
      "Posaďte se." Ukázal jim na židle, které stály u zdi a sám se posadil za stůl. Vypadal, jak se Alešovi zdálo, dobromyslně.
      "Kdopak z vás je předseda vašeho výboru?"
      "To nejsme nikdo," usmál se Fero. "V podstatě jsme vlastně přišli jenom předsedu omluvit. Je nemocný."
      "Aha." Kluk pokýval hlavou. "Podívejte, nebudem z toho dělat kovbojku. Já jsem Pavel Vaněk, abych se vám představil, a mám s váma projednat stav té vaší základní organizace. Z jednání s vaším podnikovým výborem máme informace o několika vašich svazáckých buňkách, které jsou absolutně pasivní. Vy jste jednou z nich."
      "Moje jméno je tedy Ferdinand Lucik," řekl Fero věcně. "Mám pocit, že to tvrzení o naší pasivitě je poněkud přehnané. Kromě toho se vcelku necítím povolán mluvit jménem našeho předsedy soudruha Chramostaje."
      "No, dobrý kluci," Funkcionář mávl rukou a npřítomně se podíval ven z okna. "Já z toho nechci dělat kovbojku, fakt. Já teda tady napíšu, že jsme to projednávali a že jako členové se za stávající stav necítíte zodpovědný. Jo?"
      "S tím souhlasím," řekl Fero.
      "A vy se trochu zapojte do činnosti té vaší podnikové organizace, nebo to rozpusťte a každej se přihlaste do organizace v místě svýho bydliště, nebo kam vás prostě srdce táhne... nebudem z toho prostě dělat kovbojku. Ten váš předseda ale ještě asi nějaký problémy mít bude; z toho vašeho podnikovýho výboru jsou na vás dost nabroušený a na něj zvlášť. Že prej zásadně nechodí na žádný schůze, kam ho předvolávaj, a tak. Asi na to dost kašle."
      "On je to takovej trochu zvláštní člověk," řekl Aleš.
      "Oukej, já vás nechci buzerovat za něj, fakt ne," řekl kluk skoro omluvně, "to by bylo nepolitický. Když tak si zvolte někoho jinýho a na něho se vykašlete."
      "Von, já myslím není špatnej," řekl znovu Aleš, "je vopravdu jenom kapku... zvláštní. Strašně často zapomíná a má ve všem zmatek."
      "Neříkám, že je zlej," pokrčil rameny kluk, "ale funkcionář nemůže bejt bordelář. Jakej pán, takovej krám; ta organizace pak nemůže k ničemu vypadat."
      "Já myslím, že tohle už je zbytečná diskuse," řekl rázně Fero. "My za Chramostaje mluvit nemůžeme. Jestli si neplní svoje povinnosti, není dost dobře možné z toho vinit nás."
      "Takže to všechno, říkáte, vězí v něm?" Kluk se na Fera zpytavě koukal.
      "Ale on přece sám za nic nemůže," řekl znovu Aleš. Organizace SSM v jejich antikvariátě existovala jenom na papíře; a připadalo mu absurdní vinit z něčeho člověka, který se prostě jenom nedokázal vzepřít tomu, aby ho někam zapsali do kolonky předseda.
      "Říkám, že jestli si neplní svoje povinnosti, není dost dobře možné z toho vinit nás," opakoval Fero ledově.
      "Oukej," pčikývl nakonec kluk.
      Chvíli mlčky seděli a hleděli jeden na druhého. Aleš chtěl ještě něco říci, ale Fero mu posunkem naznačil, aby mlčel. Kluk-funkcionář pak vytáhl z kapsy krabičku cigaret.
      "Vemte si," nabídl jim.
      Fero odmítl a Aleš si zapálil.
      "Pospícháte, kluci?" zeptal se Vaněk, "Že bysme poslali holku pro trochu rumu?" Usmíval se poněkud rozpačitě.
      "My se budeme muset vrátit do práce," řekl Fero.
      "Tak se někdy stavte, popijem a rozebereme to tak nějak neformálně."
      Aleš táhl z cigarety, aby ji měl co nejdřív vykouřenou. Dovnitř nakoukla holka odvedle a volala kluka-funkcionáře k telefonu.
      "No," řekl, zatáhl z cigarety a oklepal popel do popelníku, "Já myslím že to podstatný jsme si řekli, a kovbojku z toho dělat nebudem. Maximálně dojde ještě k nějakýmu dovětku s tím vaším předsedou."
      Ocitli se znovu na chodbě a potom před budovou.
      "Ještě se musíš hodně učit," řekl Fero trochu nakvašeně.
      "Učit?"
      "Jo, učit. Neprodukovat situace, jejichž zvládnutí by pak tobě samotnýmu mohlo činit potíže".
      Chvíli šli mlčky.
      "Já myslím, že z toho SSM vystoupím, "uvažoval Aleš. "Proč tam vlastně vůbec jsem?" Do SSM vstoupil na střední škole, když si ještě myslel, že půjde studovat na vysokou a k tomu že bude potřebovat nenarušený kádrový profil.
      "Nevystoupíš," řekl Fero, "to totiž nejde. Můžou tě vyloučit, ale ty sám, podle stanov, vystoupit nemůžeš. A taky by to, myslím, nebylo tak docela rozumný."
      Aleš otráveně mávl rukou.

      * * *

      VOJÍN KOYŠ: Podívej, já ti to řeknu takhle: voni se mi třeba smějou, že čtu ruský válečný romány, ale já ti řeknu, na tom je tak šedesát procent pravdy... Podívej, jestli jsi někdy poslouchal Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, tak tam lžou, já vím... Ale já jsem četl časopis, a tam psal jeden... už nevím jak se jmenoval... bojoval ve Španělsku, pak byl zavřenej, a teď je někde ve Francii...
      A.K.: Atrur London?
      VOJÍN KOYŠ: Bojoval ve Španělsku, zatkli ho za Gottwalda, a normálně třeba měl měsíc svázaný ruce za zádama. Nebo když vypovídal, mluvil do mikrofonu, a oni do toho pouštěli zatím už něco předem namluvenýho... to bylo za Gottwalda, tohle se dělo...
      ČETAŘ ŘEHÁK: Ale Gottwald dal republiku dohromady!
      VOJÍN KOYŠ: Nebo za Novotnýho, nikdy nebylo takovejch poprav, jako za Novotnýho...
      A.K.: To snad ne, byl vůbec za něj trest smrti?
      VOJÍN KOYŠ: Víš kolik bylo popravenejch lidí? To se snad ani nedá spočítat...
      ČETAŘ ŘEHÁK: Však kdyby všechny ty kryply nechali naživu, nebyly bysme dneska tam, kde jsme!
      VOJÍN KOYŠ: Ty to znáš, co ti budu povídat, ty máš vzdělání...

      * * *

      Černonožci obklopili Quineiru a Edgara; bylo vidět, že Lysého Čerta, jak mu také říkali, znají a že ho považují za svého přítele. Jak bylo vidět, chystali se opustit tábořiště; ze stanů už stály jenom dřevěné kostry a bojovníci nakládali na koně veliké balíky. Vrchní náčelník Černonožců, Černý orel, nevysoký, ale ramenatý muž moudrého pohledu, se vynořil z jednoho ze stanů, které ještě stály, a s Quineirou se pozdravil. Černý orel strávil kdysi dva roky mezi bělochy a k jeho přirozené inteligenci se přidružilo i bělošské vzdělání; byl také znám tím, že si příliš nepotrpí na indiánskou obřadnost.
      "Čemu vděčíme za vaši návštěvu, bílý lovče?" zeptal se Quineiry.
      "Veliký náčelníku...," začal Quineira uctivě, ale Černý orel mávnutím ruky jeho úvod přerušil a pobídl ho, aby mluvil k věci.
      "Hledáme jednoho muže, náčelníku, zločince. Mezi Indiány má přezdívku Kamenná tvář."
      "Kamenná tvář? Gonzales? Je spojencem Černonožců," řekl pomalu Černý orel.
      Quineira byl očividně v rozpacích. "Náčelníku! Ten muž je vrah a určitě to s vámi nemyslí upřímně! Tady tenhle chlapec," ukázal na Edgara, "byl svědkem toho, jak Gonzales chladnokrevně pobil karavanu mírumilovných lidí..."
      Černý orel se lehce usmíval. "Nejsi první, kdo takhle hovoří, bílý lovče, a mohu tě ujistit, že já sám už Kamenné tváři nevěřím. Před tebou tu byl bílý lovec Tex..."
      "Cože?" Quineira hleděl na náčelníka s úžasem ve tváři. "Tex? Bob Tex je zde?"
      "Ano, byl tady a také nás před Kamennou tváří varoval. Víš, že Boba Texe si my Indiáni vážíme. A kromě toho ke mně dorazil posel od Divokého koně, který s částí mých bojovníků s Kamennou tváří vyjednává; je varoval bílý bojovník kmene Čejenů..."
      "Williams?"
      "Ano, ten, a slíbil dokonce přinést důkazy o proradnosti Kamenné tváře; bohužel, je mrtev."
      "Williams? Mrtev?"
      "Ano. Bojovníci ho našli blízko tábora Divokého koně s kulkou v hlavě. Snad ho zabil Kamenná tvář, aby se zbavil nepohodlného svědka."
      Quineira hleděl mlčky na Černého orla. Zpráva o Williamsově smrti jím otřásla; byl to však tvrdý chlap a věděl, že tady, na Západě, je lidský život jako plamének svíčky, který může být kdykoliv sfounut zvednuvším se větrem.
      "Co hodláš nyní dělat, náčelníku?" zeptal se.
      "Spěcháme co nejrychleji za Divokým koněm. Nevím, zda nebude potřebovat naši pomoc. Kamenná tvář, jak se zdá, je lstivý jako liška a Divoký kúň mu možná ještě částečně důvěřuje. Jestli chceš, můžete se připojit k nám."
      "Budeme moc rádi," řekl Quineira, "když budeme s vámi moci jet. Na obtíž vám jistě nebudeme: víš sám, náčelníku, že dovedu bojovat jako lev, a tenhle chlapec taky není zbabělcem."

      * * *

      Aleš seděl v tramvaji. Venku svítilo slunce. Vozem procházel revizor a kontroloval jízdenky; Aleš nepřítomně zašmátral v náprsní kapse džínsové bunkdy a podal revizorovi, staršímu holohlavému muži s poskakujícím ohryzkem, svou tramvajenku.
      Pozoroval holuby, poletující kolem nevysokých domů podél ulice a dělníky opravující chodník; nemyslel vpodstatě na nic. Vzpomněl-li si na právě skončený rozhovor na sekretariátě SSM, šířilo se jeho myšlením jako kaňka po pijáku neodbytné a všeobjímající znechucení, a když si vzpomněl na Jolanu, bylo to ještě horší. Holubí křídla se třepala jako listy rozevřené knihy v prudkém větru. Holubi, napadlo ho, roznášejí nějakou těžkou nemoc. Jeho myšlenky jako by se podle nějakého podivného zákona snažily v obraně před znechucením scvrknout do tvaru s minmálním povrchem; měl z nich v hlavě malou, hutnou kouli.
      Viděl před očima úděsné akvarely z Vasilova bytu; potom slyšel hlas Ferův a hlas funkcionáře. Minimalizace rizika. Měl snad na sekretariátě povídat ještě něco na Vasilovu obranu? Proč? Vasil je zoufalec a nikdo za nic nemůže. Vlastně o nic nejde. Ale já bych chtěl být jiný než jsem, to je to, sice nemám ponětí jaký (člověk s utříděnými myšlenkami podle Fera? McMurphy?)...
      Vytáhl z kapsy tubu ALNAGONu a jeden prášek spolknul. V noci špatně spal a nepochyboval, že stav, do kterého se teď dostal, je způsoben především nevyspáním. Svět sám není žádný, dokud na něj náš organismus, náš mozek, nenarazí masku hnusu nebo velebnosti; tohle vědomí mu ale od tíživých myšlenek nepomáhalo. Do tramvaje vstoupili tři opilí chlapi v montérkách; doráželi na dvě asi osmnáctileté holky, které seděly za Alešem; holky dělaly, jako by dělníky neviděly. Musím se probrat, musím se dát dohromady. Fero má pravdu: je třeba jasně formovat, co chci a jaké mám k dispozici prostředky k tomu, abych toho dosáhl.
      Jolana je hysterická; právě tohle ujišťovalo Aleše stále víc v tom, že vzít si ji nepřichází v úvahu jako rozumné řešení. Podaří-li se mu zařídit pro ni u Vondráčka interrupci, snad si dá říci, a to by rozumným řešením být mohlo. Měl pocit, že pozoruje sám sebe a že se roztéká jako vosková figurina v prudkém žáru. Někdo mu strkal něco pod nos. Jeden z opilých dělníků. Napil se z lahve, kterou mu ten chlap podával (bylo to pivo), ale ani si pořádně neuvědomoval, co dělá. Uvědomil si potom, že tramvaj zastavuje před nemocnicí. Vystoupil.
      Bylo mu horko. Ale má opravdu Fero pravdu? Co když je to všechno nesmysl? Co když existuje jenom zdravý prostý lidský rozum a všechno ostatní je bláznovství? Kdo je tady největší magor?
      Dlouho mu trvalo, než Vondráčka v nemocnici našel; v bílém plášti vypadal jinak než obvykle, nějak důstojněji. Zavedl Aleše do prázdné ordinace s podivnou postelí, na které se, jak se Aleš dovtípil, prováděla gynekologická vyšetření.
      "Víš, příšel jsem se tě na něco zeptat...," začal nejistě. Najednou mu připadalo nemístné, že Vondráčkovi tyká. "Anebo asi spíš o něco poprosit."
      "Jen se neupejpej," zašklebil se Vondráček. "Nejhorší, co tě může potkat, je, že tě pošlu do prdele."
      "Víš... jde vo jednu holku... chtěl bych se tě zeptat na interrupci..."
      "Jo tak! Jak dlouho v tom je?"
      "Přesně nevím. Asi tak dva měsíce."
      Vondráček se rýpal sirkou v zubech. "Nojo. Tak ji sem pošli, vyšetříme ji a když tak jí to teda vyškrábneme. Pokud jde jenom vo to, tak to pro tebe udělat můžu."
      Aleš zašmátral rukou v tašce a nahmátl hrdlo lahve. "To seš moc hodnej." Postavil lahev na stůl a posunul ji směrem k doktorovi. "Já doufám, že se neurazíš..."
      Vondráček se na něj podíval a Alešovi se zdálo, že jeho pohled je smutný, nebo spíše unavený. "Nojo," řekl, "já vím, že jsem taková kurva prodejná. Ale ani ta kurva si neveme prachy dřív, než roztáhne nohy." Posunul lahev zpátky k Alešovi. "Schovej si to a radši si na mě vzpomeň, až se ti do ruky dostane Tarzan nebo tak něco."
      Aleš rozpačitě schoval flašku zpět do tašky. Ještě z nemocnice volal Jolaně; nebyla doma. Venku skládali chlapi z náklaďáku cihly.

      * * *

      EPIGON: Byl-li takovýhle charakter společnosti, jaký vidíme kolem sebe, někdy oprávněný, a já věřím, že tomu tak bylo, pak teď se rozhodně dostáváme do stádia, kdy tomu tak být přestává. Jaký má dál smysl potlačovat lidskou pudovou přirozenost, když materiálmí prostředky, které by umožnily její osvobození, jsou už k dispozici? Není tedy reálná možnost, aby byl člověk šťasten v nejhlubším smyslu toho slova, nejskutečnější právě dnes?
      MISTR: Šťasten? A dovedete si vůbec představit, co by znamenalo přestat potlačovat pudovou přirozenost? Dovede si to vůbec někdo představit? Já ne. Právě tohle potlačování je přece zásadním konstitutivním principem jakékoli lidské společnosti, kterou si dovedeme představit. Zrušení tohoto principu by tedy asi vedlo k něčemu, co by bylo nutně vně našeho současného konceptuálního rámce; nevím, zda by pak tedy mělo ještě smysl mluvit o štěstí, o svobodě, a tak dále.
      EPIGON: Domníváte se tedy, že sen o lidském štěstí je odsouzen navždy snem zůstat? Že člověk může jenom konstatovat svou bezmocnost? Ale to je přece rozpor: z filosofie se přece nemůže stát nějaká pozitivistická věda, která jenom nezúčastněně konstatuje existující skutečnosti, protože tyhle skutečnosti jsou spolukonstituovány jí samou, takže by to připomínalo člověka, který nejí proto, že má hlad, ale považuje tedy tak za samozřejmé, že nemít hlad nelze.
      MISTR: Vy tedy spatřujete cestu ke štěstí v tom, že člověk bude věřit v takovou cestu? Nejste ovšem první: '...kdo věří ve mě, nebude nikdy žízniti'.
      EPIGON: Já samozřejmě nevěřím v Boha, ale v možnost lidského štěstí je nutné věřit, pokud nelze tuto možnost se stoprocentní jistotou vyloučit, a to asi nelze nikdy.
      MISTR: Ale není na místě spíše, než se upínat k vizi neuvěřitelného ráje na zemi, uvažovat o štěstí jako o něčem značně skromnějším a omezenějším? Smířit se s tím, že štěstí je navždy neoddělitelně svázáno s utrpením, neboť toto spojení je zakotveno v základu struktury lidské psýchy a není důsledkem nějakých vnějších podmínek?
      EPIGON: A domníváte se, že něco takového by skutečně mohlo být tím, co člověk pod pojmem štěstí v nejvlastnějším smyslu rozumí?
      MISTR: Domnívám se, že tohle by měl rozumět, pokud se nechce dostat do notorického rozporu nemenšího než je ten, který vyplývá z konfliktu principu slasti a principu reality.

      * * *

      Adorno+Habermas+Freidenburg: Dialektika a sociologie; Akční program KSČ z dubna 1968; Andres: Velký příběh bible, Antologie z dějin čs.filosofie, Aragon: Usmrcení; ...Beneš Eduard: vše (i o něm); Beneš Jan: vše, Blatný Ivan: vše;... Čep: vše; Černý Václav: vše (i práce redigované); Červenka: vše;... Dawenportová: Údolí rozhodnutí; Dějiny mezinárodního dělnického hnutí (z r.1966); Diviš: vše;...Eis: vše; Ekonomika průmyslu ČSR (1964); Ekonomika socialistického průmyslu (1963); Fischer Ernst: vše; Fleischcmann: vše; Foglar: vše;...Gide André: vše; Goldst�cker: vše; Graus: vše;... Hostovský: vše; Hrabal: Morytáty a legendy, Poupata, Toto město je ve společné péči obyvatel;... Jedlička: vše; Jelínek: 6 centimetrů do civilu, Zběh; Jestřáb+Hradil: Soudní rahabilitace;... Kafka: Dopisy Mileně; Kahn: Přemýšlení o nemyslitelném; Kalandra: vše; Kalendář politických, kulturních a vědeckých výročí 1972;... Lenin: Sborník redigovaný Z.Eisem; Leppin: vše; Liehm: Rozhovor; Linhartová: vše;... Martinec: Bastard, Potkal Kohn Rabinoviče; Marx a dnešek, sborník; Masaryk T.G.: vše (i o něm);... Neff: Trampoty pana Humbla; Němeček: vše; Novák Jaroslav: Junácká družina;... Otčenášek: Mladík z povolání; Otradovicová: Básnický profil Jana Durycha;... Pichlík: Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend; Pohribný: vše; Pokorný Dušan: vše;... Rádl: Útěcha z filosifie; Radok: vše; Rychlík: Oblázek;... Sus: vše; Sviták: vše; Svoboda Alois: vše;... Škutina: vše; Škvorecký: vše; Šnejdárek: vše; Šnepp: vše;... Tondl: Člověk a věda; Trefulka: vše; Tučková: vše;... Uhde: vše; Urban: Zrod a konec velké diskuse;... Valenta: Člověk hledá komunismus; Věda a naše současnost; Vega Lope de: Vzbouření v blázinci (vydání Dillia 1966);... Wagenbach: Franz Kafka; Weiner Bedřich: vše; Whitehead: Matematika a dobro jiné eseje;... Zahradníček: vše; Zamjatin: My, Zapadákov;... Žák Jiří: vše
      [LIBRI PROHOBITI]

      * * *

      Něco nového?" šéf stál ve dveřích kanceláře; nebyl oholený a vypadal přepadle. Fero Lucik zvedl hlavu a hleděl na něj, aniž hnul brvou; Maxa pil kávu a díval se potměšile. Aleš měl před sebou hromady knih, jejichž čísla si zapisoval.
      "Tak nového nic, pánové?" opakoval šéf. "Žádné interesantní zážitky z uplynulého víkendu?"
      "Já jsem se interesantně vožral," řekl Maxa. Vpodstatě odpovídal šéfovi vždycky jen on. "Pak jsem se interesantně vyblil a teď jsem neinteresantně v práci, abych se za tejden mohl zase interesantně vožrat."
      "Haha, dobrý," zachechtal se šéf; potom zakýval prstem na Aleše. "Pane kolego, můžete na chviličku?"
      Aleš sebou trhl. Naposled taková šéfova věta vyústila v nepříjemnou návštěvu na sekretariátě SSM; doufal, že se nejdená o nic podobného. Vstal a následoval šéfa. V krámě stál Vasil (po týdenní nezvěstnosti se nečekaně objevil, co s ním bylo, neřekl, a ten týden si nechal napsat jako dovolenou) a Běla byla u kasy.
      "Poslyšte, kolego," oslovil ho šéf, když byli v jeho kanceláři, "Maxa tady čtrnáct dní nebude, a já jsem se rozhodl, že budete za něj dělat nákup."
      "Ano." Aleš už několikrát za Maxu při nákupu zaskakoval a nechápal, proč z toho šéf najednou dělá tak závažnou věc.
      "Ovšem..." Šéf si přejel rukou přes čelo. "Jsou problémy... můžou se třeba vyskyutnout nějaké kontroly."
      "Kontroly?" nechápal Aleš. "A to je proti nějakým předpisům, abych já nakupoval?"
      To ne, ale víte jak to chodí... kontrolujou třeba, jestli nenakupujem, co nemáme, a tak. Maxa má seznam tabuizovanejch tisků, měl byste si to proštudovat, aby nebyl nějakej malér."
      "Seznam knih, který se nesměj nakupovat?"
      "No, víte, takovej seznam teda přímo není, ale sehnal jsem seznam knih, který se z ideologickejch důvodů vyřazovaly z knihoven, má ho Maxa, tak si ho pučte a podívejte se do toho."
      "Dobře."
      "Teď ještě aby se tak vobjevil ten Richtr..."
      "Ale prosímvás," řekl Aleš, "kdo by to vlastně měl bejt? Nějakej revizor z podniku?"
      Šéf pokkrčil rameny a obrátil oči v sloup. "Třeba i někdo vod es-té-bé," řekl tiše. "Ideologický boj se přiostřuje".
      "Myslíte, že by se tajný starali o to, jestli nekoupíme nějakou nevhodnou knihu?"
      "To může bejt takhle: přijde chlap a nabízí vám knihu, třeba Mňačka, Škvoreckýho, nebo nějaký podobný teufelschrift. Vy mu řeknete, že to nevykupujeme. Ten chlap řekne, že se s tím nepotáhne zpátky, že to tady nechá, že ať to dáte do sběru. Vy to vemete a strčíte to někam pod stůl a myslíte si, že tím je to vyřízený, ale to je vomyl, protože jste v průseru, protože v takovém případě jste povinen dotyčnou knihu před očima zákazníka ZNEHODNOTIT! Chachá!" Šéf křivil obličej a očividně se rozohňoval. "A už vás mají! To jsou, panečku, rybáři lidí! Velký bratr tě sleduje! No," šéfova euforie náhle povadla a už byl zase bledý a neklidný, "pučte si od Maxy seznam a podívejte se do něho."
      Aleš odcházel od šéfa poněkud zmaten. Richtr? Tajná policie? Požádal Maxu o seznam, o kterém mu šéf říkal, a Maxa mu po chvilce hledání podal několik pomačkaných listů hustě popsaných strojem.
      "To je toho tolik?" divil se Aleš.
      "Né," ušklíbl se Maxa, "tak dva-tři tisíce knížek, víc ne. Akorát tak nějaká ta desítka milionů výtisků, v maloobchodní ceně to nebude ani za půl miliardy."
      "Proč toho je tolik? Copak všechny ty knížky můžou bejt opravdu protistátní?"
      "Kdo není s námi, je proti nám, víš. Povšimni si ale, že se postupuje klasickou vědeckou cestou, od účinku k příčině, hledají se, abych tak řekl, kořeny. Ne že by se vyřazovaly jen konkrétní knihy, většinou se likviduje všechno, co pochází z pera toho kterého zlého autora, bez ohledu na to, co vlastně napsal. Prostě spálit všechno, co nese proklaté jméno. Zatím se ovšem, nepokrořilo tak daleko, že by se místo jmen uváděly třeba jenom roky, za které má být celá knižní produkce zlikvidována; právě tohle by ale, myslím, znamenalo značné zjednodušení, konkrétně podstatná část tohoto seznamu by se zecvrkla na asi dvě cifry."
      "Já zírám," řekl Aleš.
      "No a co," Maxa mávl rukou, "budeme se snat proto učit nazpaměť mizející knihy, abychom jejich obsah uchovali? Hovno budeme. Když na to přijde, nemusí číst člověk vůbec nic, jak říká Hans. Marnost nad marnost, akorát jíst se musí, a pít, aby se člověk povznesl. Ale když už to ale začíná vypadat tak, že ani na tohle už nebude mít člověk dost peněz, tak už jsme zralí akorát na svěrací kazajku nebo na všeobecný návrat k přírodě formou ochlupacení a zvlčení."
      "Tak daleko to snad zatím ještě není, ne?" řekl Aleš. "Jíst bude co ještě dlouho."
      Maxa se šklebil. "Běda, běda, běda obyvatelům země pro ostatní zvuky trub andělů, kteří ještě mají troubit!"

      * * *

      "Čtyřicet vojáků? To je málo plukovníku!" Matson byl špinavý, páchnul potem a v obličeji byl brunátný.
      Cummings se tvářil rozpačitě. "Já vím, já vím... ale opravdu vám teď nemohu dát víc, Mr.Matson. Indiáni na severu jsou na válečné stezce. Musel jsem poslat část vojáků na vyšší rozkazy do okolních pevností. Je to smůla, Mr.Matson, a mrzí mě to, ale těch čtyřicet mužů je všechno, co můžu v současné době postrádat."
      "Plukovníku!" Matson byl rozčilen. "Vy jste vyprovokoval tohle všechno a teď, když jde do tuhého, nás necháte na holičkách! Víte, kolik lidí má Gonzales? Určitě třikrát tolik, než mi dáváte vy!"
      "Máte pravdu, Mr.Matson, já vím... ale vžijte se do mé situace..."
      Matson zhnuseně mávl rukou. "Ať se vojáci připraví! Během hodiny musíme být na cestě!"
      Na dvoře pevnosti chytil Matsona za rameno hubený strhaný chlap se svítícíma očima. "Pane, pane," koktal, "je to pravda, že jdete vyřídít Gonzalese?"
      Matson si ho změřil od hlavy k patě. Ten chlap byl oblečený v nějakých hadrech a vypadal skoro jako žebrák. "Proč se na to ptáte? Spíš to vypadá tak, že se jedem my nechat vyřídit od Gonzalese."
      "Pane, pane...," chlap ho držel za rukáv kostkované košile a nepouštěl. "Pojedeme s vámi! Je nás tady spousta, kteří jsme se ze strachu před bandity schovali do pevnosti, jsou tu lidé, které Gonzales připravil o střechu nad hlavou nebo dokonce o rodinu..."
      Matson se zastavil; přemýšlel. "Máte zbraně?" zeptal se.
      "Mačety, nože, někdo má pistoli, pušku má málokdo. To víte, kvůli tomu, abysme nechcípli hlady, musela většina z nás obětovat všechno, co mělo nějakou cenu..."
      Matson vypadal stále zamyšleně; strhaný chlap ho dychtivě pozoroval, jako by měl z lovcových úst padnout rozsudek nad jeho životem.
      "Dobrá," řekl po chvíli Medvěd, "víte, kde je Bizoní jezero?"
      "Jakpak ne, pane, tam v horách jsem byl už dvakrát."
      "Výborně! Já s vojáky vyrážím za chvíli a našim koním byste těžko stačili. Pokud seženete lidi, kteří budou ochotni nám pomoci, nějaké zbraně, a hlavně koně, vydejte se za námi, rovnou k jezeru. Ale dávejte pozor! Kdyby nás Gonzales přemohl, nemá cenu, abyste mu padli do rukou i vy. Budu se snažit nechat pro vás spojku, která by měla zprávu, jak nám můžete pomoci."
      "Víte, pane, já, a nejsem zdaleka sám, už radši budu hrát o všechno, než takhle živořit! Buď ať Gonzalesovi zakroutíme krkem, nebo ať už podřeže hrdla on nám; ale hladovět v nejistotě na dvoře pevnosti, to už prostě dál nejde!"
      Matson se hořce pousmál. "Jsem moc rád, že nám chcete pomoci," řekl. "Bůh přece nemůže dopustit, aby se ten lotr stal pánem našeho kraje!" Poklepal hubenému muži na rameno a vydal se napříč dvorem; když však ušel několik kroků, zastavil se a znovu na toho člověka zavolal; chtěl znát jeho jméno.
      "Jmenuju se Gregory, pane, Dick Gregory, ale všichni mi říkaj Vychrtlej pes."

      * * *

      Aleš otevřel ledničku: ležel v ní mastný balíček salámu, máslo, sáček dávno sraženého mléka a kus chleba. Vyndal máslo a chleba a přemýšlel, jak to, že dal chleba do ledničky. Přestože ještě nebyl večer, bylo venku šero (trochu pršelo), a v kuchyni svítilo světlo. Na chlebu se třpytily malé krystalky ledu. Vyndal z tašky dva rohlíky, namazal je máslem a jedl.
      Zhasnul v kuchyni a rozsvítil v pokoji. Obloha byla šedá, ale nad obzorem se táhl světle modrý pruh. Sebral ze stolku Ferův rukopis a zhnuseně ho hodil na postel. Blbost, nesmysl! Vždycky když uviděl ten rukopis, nemohl nemyslet na Vasila; bylo mu toho kluka líto, že je takový, jaký je. Bylo mu vlastně líto především sebe sama; tak líto, že by z toho byl brečel, ani nevěděl proč. Ten pocit chvílemi nebyl ani tak docela nepříjemný. Vytáhl ze sekretáře láhev vodky a napil se. Pak přistoupil k oknu: drobně pršelo.
      Bylo půl páté. Cítil se náhle zoufale osamělý; ale to zoufalství zaset nebylo prosto ne zcela nepříjemné nostalgie. Napil se. Měl by zavolat Jolaně a přesvědčit ji, aby šla k Vondráčkovi na potrat. Znovu si vzpomněl na Vasila. Byla sobota. Uvědomil si, že má v náprsní kapse saka lístek na maškarní ples do Lucerny; byl to ten, který mu, stejně jako všem ostatním zaměstnancům antikvariátu, vnutil šéf. Maxa říkal, že tam půjde, a Běla o tom taky mluvila; možná, že by bylo docela zábavné se tam podívat. Přemýšlel, že by si měl pořídit nějakou masku, ale pak usoudil, že objeví-li se tam bez masky, nebude to na závadu; aspoň bude spíše moci zaujmout postoj nezúčastněného pozorovatele.
      Pustil si televizi; na prvním programu byl hokej a na druhém hovořili o "racionální intenzifikaci zemědělské produkce". Nechal puštěný hokej a oblékl si džínsy. Převrh sklenici se zbytkem vodky na koberec. Snažil se kloberec trochu utřít mokrým hasdrem; potom do sklenice nalil zbytek vodky z lahve a dopil to. Rozhodl se, že skutečně půjde do Lucerny; vypnul televizi. Oholil se a vzal si bundu.
      Venku stále pršelo, ale ne moc; kapky byly drobné. Za rohem vlezl do telefonní budky a zavolal Jolanu.
      "Mám pro tebe návrh," slyšel svůj hlas.
      "Jakej návrh?" Jolanina otázka zněla skoro dychtivě.
      "Mám jednoho známýho doktora, víš, gynekologa. Vyjednal jsem ti, že bys tam mohla přijít na interrupci."
      Chvíli bylo ticho. Po skleněné stěně telefonní budky stékaly tenké praménky vody. Venku se zablesklo.
      "Já vod tebe nic nechci," řekla tiše.
      "Neblbni. Je to schopnej člověk, postará se o tebe prvotřídně. A komise ti to určitě schválí."
      "Co mě vůbec voláš? Co mi už teda nedáš pokoj? Starej se o sebe!" Už zase byla rozčílená.
      "Je to přece, aspoň jak říkáš, taky moje dítě!"
      "Tvoje dítě? Tvoje kus něčeho, co ze mně chceš nechat vyškrabat, akorát! Já na žádnou interrupci nepudu."
      "Proč?" Představa, že by si Jolana dítě nechala, se mu najednou nelíbila; rád by nad touhle bezvýchodnou záležitostí udělal kříž a zapomenul.
      "Co se staráš? Tys vod toho dal ruce pryč, Alešku milej, tak mě nech laskavě na pokoji! Prostě mě nech bejt!"
      "Jolano...," Uslyšel, že zavěsila.
      Ještě chvíli bezmyšlenkovitě stál a sposlouchal sotva slyšitelné bubnování deště na střechu budky; pak si natáhl kapuci a vyšel. Zničit Jolaně život? Ale copak by něco spravil, kdyby si ji vzal? Hystericku holku, která k němu, stejně jako on k ní, už zjevně nic necítí?

      * * *

      KOYŠ: Já myslím, že člověk by neměl bejt podrazák, že by měl bejt rovnej...
      VAVRO: Prečo?
      KOYŠ: Víš, já nesnáším, když někdo bomzuje, takovýho člověka by měl samotnýho někdo nabomzovat.
      VAVRO: Prečo?
      KOYŠ: Je to svinstvo, bomzování a podrazy.
      VAVRO: To hej.
      KOYŠ: Takovej člověk, kterej dělá podrazy, ten by sám potřeboval, aby mu někdo pořádnej podraz udělal, ale pořádnej, ne jenom tak nějakou blbost. Tak by to bylo spravedlivý.
      VAVRO: Počúvaj, Koyš, ty stále čosi premýšlaš a hovno z toho.
      KOYŠ: No a co ty si myslíš? Že je to správný, udělat někomu podraz? To si myslíš? Že by na světě neměla bejt spravedlnost? Já myslím, že každej by zasloužil to, co dělá druhejm.
      VAVRO: Prečo?
      KOYŠ: Prečo, prečo. Protože by to tak bylo spravedlivý, ne?
      VAVRO. Ty si taký filosof.

      * * *

      Na Václavském náměstí svítily neóny; Alešovi se slévaly v podivnou síť světelných čar, jakou už jednou viděl na fotografii, která byla pořízena dlouhodobou expozicí noční ulice a na které byly podobné čáry vytvořeny reflektory pohybujících se aut. Proud lidí se sunul náměstím nahoru a dolů jako řada výrobků na běžícím páse; Alešovi hned napadla hlubší podobnost: kina, vinárny, manželské a nemanželské postele, křesla před televizí - to jsou místa, kde jsou výrobky oprcovávány. Než odbočil z ulice do pasáže Lucerny, slyšel houkat sanitku.
      Odevzdal vstupenku a vydal se do zlaté záře po schodech dolů. Potkával lidi v maskách: medvěda, námořníka, ženu ve škrabošce. Dole, v sále, byl nával. Zastavil se, přítiskl se zády ke zdi a pozoroval ten mumraj, změť těl, podivných tváří, barev a paží. Málem do něho vrazil někdo s obrovskou papírovou hlavou vlka nebo hyeny; zpod papírové masky se ozývalo pochechtávání. Za hyenou se objevil upír ženského pohlaví v bílém rouchu potřísněném krví.
      U baru byl nával a chvilku to trvalo, než se dostal k pultu; podařilo se mu odstrčit polospícího muže v kožené bundě s třásněmi. Koupil si velkou vodku a zaplatil zmačkanou dvacetikorunou; jakmile měl skleničku v ruce, byl od pultu vytlačen dalšími zájemci. Trochu vodky vypil a zbytek rozlil, jak do něj vráželi lidé. Dostal se k bíle prostřenému stolu a usedl na volnou židli. Na stole stály prázdné lahve od vína a prázdné i plné skleničky. Na protější židli seděl chlap a spal s hlavou položenou na stole. Vedle jeho hlavy stála na ubruse hlava papírová sloní; modrý chobot se táhl přes celý stůl jako zabitý had. Když si Aleš spícího chlapa blíže prohlédl, zjistil, že je to spolužák Pyskatý; pokusil se ho vzbudit, ale nebylo to možné.
      Hudba přestala hrát a Aleš si všiml muže v mexickém sombréru a s kytarou, který najednou seděl vedle něj. Jeho tvář, jak si byl jist, už také někdy viděl. Díval se, jak si prsty toho člověka pohrávají se strunami. Potom začal ten chlap zpívat; ale slova podivné písničky musel Aleš spíše hádat podle pohybů jeho rtů; pro hluk v sále nebylo hlas téměř slyšet. Tóny kytary byly pronikavější a melodii mohl tak vnímat docela zřetelně.
      Jedním okem jsem pozoroval nebe
      Dvěma očima jsem pozoroval lidi
      Tisícem očí jsem pozoroval sebe
      A teď už všechno vím: že ptáci už jsou dávno mrtví
      Zbyly jen laciné atrapy
      Z hadrů, bakelitu a umělého peří
      Nepřestal jsem a dál pozoruji sebe, lidi i oblohu
      A věřím
      Že otevřou se oblaka jak vysušená ruka žebráka
      A z nebe dolů půjdou průvodem nekonečným
      Otrhaní, nemytí a mnoho let neholení
      Všichni mí bratři, všichni mí vyvolení
      Že půjdou chudí duchem
      neštastní
      žíznící po spravedlnosti
      milosrdní
      lidé čistého srdce
      tiší
      trpící pro pravdu
      potupení a pronásledovaní...
      A všichni vedle sebe
      A světlo bude s nimi
      A za nimi se proderou oblaky strženými
      Zas hejna živých ptáků
      Jak oheň z ohnostrojů
      A ticho jejich křídel
      Vrátí čas do orlojů
      Pak už se nikdy nestane, že jeden z ptáků mého snění
      Nad mojí hlavou křídly zalomí a jeho let se křečovitě změní
      Už nikdy nedopadne stokrát puklé tělo
      Na můj stůl s otevřenou knihou
      S románem Jeana Gionna
      Který jsem kdysi založil zlomenou harmonikou
      Už nikdy se mnou ke snídani nezasedne mrtvý host
      Už nikdy neuvidím v mrtvých očích celou přítomnost
      Neuvidím tam, že Praha shořela a nikdo to neviděl
      Že bezradnost dostala křídla, jaká jí orel záviděl
      Že šimpanz v rouše poezie
      Huláká a chlupatýma rukama se v prsa bije
      Že nějaký Čech, jménem Kristus, bez kříže
      Zapomněl cestu do Jeruzaléma
      A v špinavém bufetu usnul ve stavu duševní beztíže...
      Tak pozorujte oblohu
      Ať víte
      Že ptáci už jsou dávno mrtví
      Pak z vrávoravých letů snadno pochopíte
      Že to, co zbylo, jsou jen laciné atrapy
      Z hadrů, bakelitu a z umělého peří
      Aleš cítil, že mu někdo podtrhnul židli a náhle se ocitnul na zemi; kdosi mu šlápl na ruku. Dav se na něj tlačil. Podařilo se mu vstát. Hudba začala znovu hrát: una paloma blanca. Ocitl se na schodišti a stoupal po něm nazdařbůh nahoru.
      Na galerii se dostal k zábradlí a hleděl pod sebe dolů, do sálu. Vzadu, na podiu, hrála kapela v zelených sakách; pod pódiem tančili masky a lidé. Zatočila se mu hlava. Měl dojem, že vedle něj stojí dábel a šeptá mu do ucha: Tohle všechno může být tvoje: ožralí tanečníci, vepřové hlavy, hippies, prostitutky... Vtom se mu zdálo, jako by dole v sále zahlédl známou tvář: Irena! Ožil. Musí s ní mluvit! Prudce se otočil a klestil si cestu ke schodišti.
      Když už byl na schodech, ucítil na rameně čísi ruku. Otočil se: Za ním stál šofér a malíř-nemalíř Boris, se kterým se seznámil na Bělině svatbě. "Ruce vzhůru, prodavači starejch knih!" šklebil se Boris. "Transparentní malba! Už jsme namalovaní, chápeš to? Chápej přece..." Aleš jenom mávl rukou a vytrhl se mu; před očima stále viděl Ireninu tvář. Zahlédl ještě Borisův udivený výraz a už spěchal, jak jen mu to dav dovolil, po schodech dolů.

      * * *

      Kozácký kůn se napil z Vltavy - a řeka, která v tónech Smetanovy Mé vlasti prostoupila vroucím vlastencetvím vědomí našeho lidu, ta zpěvná řeka ví, že náš český a slovenský sen, naše společné vytvořené hodnoty, naše těžce vydobyté jistoty jsou nezvratné. A my i naše děti víme: je štěstí žít v této zemi!

      * * *

      "Aleši!"
      Aleš hleděl do zrudlé tváře s připevněným papírovým nosem. Byl to Maxa.
      "Počkej, Maxo, nemám teď čas," omlouval se a pokoušel se zmizet směrem, kde, jak se mu před chvílí zdálo, zahlédl Irenu. Maxa ho však držel za rukáv.
      "Jakýpak nemám čas? Co? Poď, trochu se napijem!"
      Dovlekl Aleše k jednomu z barpultů, kde nebyl ani příliš velký nával. "Dvakrát gruziňák!" zavolal na barmana a upustil na pult zmačkanou stovku. Aleš se už nebránil. Nad pultem visely různobarevné girlandy.
      "Dobrej mumraj, co?" šklebil se Maxa.
      Aleš přikývl a napil se koňaku. "Já ti mám trochu pocit," řekl, "že mám nějak nafoukou hlavu."
      "Nafouklou hlavu? Paráda. No a pak nepij."
      Alešovi se zdálo, že se na něj okolní svět ze všech stran přímo přisává a cítil potřebu ho rukama odstrkovat. Chvíli se mu dělaly mžitky před očima.
      "Maxo," řekl po chvíli, "já jsem dost přemejšlel o tom, cos mi říkal, vo těch vědeckejch objevech a o tom, jak lidi blbnou."
      "Nojo," Maxa mávl rukou.
      "Ty si teda myslíš, že pravda je zbytečnej pojem?"
      "Úplně zbytečnej. Uplně na-hov-no. Dejte nám, pane vrchní ještě dva koňaky, ať nemaj děti stromeček."
      "Vopravdu? Vopravdu si myslíš, že na hovno? Ty dva koňaky zaplatím já."
      "Proč bych si to nemyslel? Nejde v žádnám případě vo to, aby bylo něco pravdivý, ale aby to bylo efektní. Hovno zaplatíš."
      "Ale..." Aleš chvilku hleděl s otevřenou pusou, "No nejhorší na tom je, že to co říkáš, zní vopravdu docela jako pravda, i když..."
      "No a jsme u toho!" ušklíbl se spokojeně Maxa. "Proč já to říkám! Protože je to pravda? Hovno! Veliký hovno! Protože je to efektní, protože ty tady teď na mě čumíš jako vejr, což ukájí můj exhibicionizmus. Fakt je ovšem ten, že efektní je to možná proto, že je to skutečná pravda. Takže, aby se ti přece jenom líp spalo, pravda není tak docela bez šance v tom dějinným chaosu, ale ta její šance spočívá v tom, že právě ona bejvá často proklatě efektní, vůbec ne v tom, že je to pravda. Oho! Ale tohle mě samotnýho dosud ještě nikdy takhle jasně nenapadlo! Pravda je teda jako skvělá sekretářka, která ale odbornou karieru udělá ne proto, že má ty vodborný schopnosti, ale protože má stehna jako vorvaň, atakdále. No ne? Není to tak?"
      "Já nevím," řekl Aleš. Nestačil už lavinu Maxových myšlenek sledovat. "Doopravdy nevím."
      "Co nevíš, mamute? Co koukáš jako péro z gauče?" Maxa valil oči.
      "Nic nevím," řekl Aleš a vzpomněl si na Irenu.
      "Mamuťáku! Děláš ze sebe blbýho!?" Maxa uchopil levou rukou svůj papírový nos, připevněný gumičkou kolem hlavy, natáhl ho asi o dvacet centimetrů dopředu a pak ho pustil: plesk, paírový nos se mu připlácl zpátky na jeho nos skutečný.
      "Já už teď musím jít," řekl Aleš neklidně. "Viděl jsem tady jednu... holku a rád bych ji našel."
      "Vole! Mamutí hlavo! Nemyslíš na nic jinýho než na ten kojotus... totiž kojtus, neboli souložení...," Maxa do sebe nalil zbytek koňaku. "Nedáme si ještě jeden?"
      "Ne...já už vopravdu musím vyrazit za tou holkou..."
      "Marnost nad marnost," řekl Maxa, "vše je marnost a trápení ducha."

      * * *

      ... Sovětský svaz za cenu nejvyšších obětí zachránil před zkázou a postupným vyhlazením nejen nás. Především jemu může celá naše planeta vděčit za to, že z ní září naděje, lidská důstojnost a majestát, prostě že má modrou a nikoli černou barvu. Nic na tom nezmění západní falzifikátoři dějin, nic na tom nezmění revanšisté, a dokonce ani muž, který se nedávno teatrálně sklonil před hroby esesáckých smrtihlavů.
      Také umění, opravdové umění stálo vždy na straně člověka, vždy bojovalo za lepší a krásnější svět. Je proto hluboce zákonitá jednota osvobozeneckého zápasu proti silám fašizmu, války a zmaru, jednota tvůrčího úsilí našeho lidu v uplynulém čtyřicetiletí s úsilím naší kultury, našeho umění...

      * * *

      Aleš se proplétal davem. Bylo mu horko. Vrazil do něj někdo v chlupatém kožichu a Aleš uviděl, že je to čert s velikými kravskými rohy připevněnými na hlavě. Za ním šel další, menší čert, spocený ve tváři a tomu se rohy v pravidelných intervalech prosvěcovaly záblesky nějakých uvnitř ukrytých žárovek. Pak šel další čert v masce s dlouhým vyplazeným jazykem a tlustá čertice s velikými prsy. Doslova kočovné peklo. Na pódiu kdosi mluvil do mikrofonu, ale Aleš slovům nerozuměl.
      Kdesi někdo vyl a skučel. Barvy se pletly Alešovi před očima. "Něco nového?" uslyšel za sebou hromový hlas. Otočil se, a jak už předem věděl, uviděl tvář šéfa, doktora Jahna. Šéf měl oči podlité krví jako by dva dny nespal, ale usmíval se. Na hlavě měl kovbojský klobouk.
      "Nic nového," řekl Aleš zpola automaticky.
      "Poslouchej...," šéf se k němu spiklenecky naklonil. "Neviděl jsi tady někde... toho Richtra?"
      "Neviděl," pokrčil Aleš rameny. "Vždyt já ani nevím, kdo by to měl bejt a jak vypadá."
      "Já myslím, že kdybys ho viděl, určitě bys ho poznal."
      "Myslíte?" Uvědomil si, že mu šéf tyká.
      "Rozhodně. Já, abych pravdu řekl, tak taky ani nějak nevím vo koho jde, ale mám ti takovej strach, že někdo prostě musí přijít. Fuj!" šéf se otřásl. "No, ale poď si na chvilku sednout k mýmu stolu, mám tam někde víno."
      Aleš ho bezmyšlenkovitě následoval klikatou stezkou mezi davem a usedl s ním ke stolu s poloshrnutým ubrusem posypaným popelem. Šéf se díval po stole a potom i pod stůl.
      "Sakra, vona tady ta flaška není!"
      "To nevadí," řekl Aleš.
      "Já mám rád, když je čisto," řekl šéf a shrnul špianvý ubrus pod stůl. "Já se meju třeba dvacetkrát za den. Víš, já se umeju, a hned zas mám dojem, že jsem špinavej, a je mi to hrozně protivný."
      "Vy jste, říkal Maxa, dělal dřív literární kritiku," nadhodil Aleš, protože se mu zdálo, že je šéf neobyčejně dobře naladěn a že by o sobě mohl něco prozradit.
      "Jo, sem tam jsem něco napsal vo nějaký knížce. To už je dávno... Teď už ani knížky nečtu. Jakou to má cenu zasírat si mozek výplodama nějakejch neurotiků."
      Aleš se usmál.
      "Protože je to všechno stejně na nic," řekl šéf bez zřejmé souvislosti.
      Před jejich stolem se objevila obludná chlupatá maska s vypoulenýma bílýma očima. Aleš na ni chvíli fascinovaně hleděl, a pak, když maska zmizela v davu, si všiml, že šéf už vedle něj nesedí. Kam zmizel? Uvědomil si, že chtěl hledat Irenu a vstal od stolu. Stůl se vzápětí převrhl; zpod něj se hrabal šéf.
      "Já ti myslel, že ta příšerná držka, že to je ten Richtr," chechtal se. "Ale teď bych se nejradši umyl."

      * * *

      ...Hvězda komunismu, bez níž není pokroku, září svitem stále jasnějším, inspirujícím národy i celé kontinenty, na něž už neplatí karabáč kolonialistů. Starý podlý svět nyní sází už téměř všechno na zbrojení, vyhrožuje termojadernou válkou a válkou v kosmu - to jsou jeho argumenty, celá jeho "moudrost", spočívající v obludném popření jakékoli etiky. Jsme dost silní, abychom imperialistickému vydírání čelili. I umění má své ostří a není pochyby o tom, na čí předsunuté pozici stojí. Stojí na výspě obrany šťastného, mírového lidského života. ...

      * * *

      Uprostřed sálu Aleš na okamžik zaváhal. Kde by měl vlastně Irenu hledat? Bezradně se rozhlížel. Bylo tu tolik lidí... ovšem, napadlo ho a mozek mu horečně pracoval, jsou to skutečně lidé? Lidé v maskách zvířat, příšer, běsů... nebo příšery, zvířata a obludy v maskách lidí? Nebo lidí v maskách příšer a oblud v maskách lidí? Nebo příšery...
      Proudy postav, rozehrávající celou škálu bizarnosti od zrůdné nelidskosti až po mrazivou lidskost se zdály nekonečné. Alešovi se dokonce zdálo, že nad hlavami těch tančících masek poletují nějací ptáci. Pteranodon, pteranodon..., zněl mu v hlavě název nějakého prehistorického okřídlence z učebnice přírodopisu. Na schodech na galerii seděla zelenovlasá rusalka a plakala.
      Do Aleš opět někdo vrazil, on narazil do stolu, zachytil se židle a potom usedl. Neseděl u stolu sám: hned vedle něj seděl člověk s hlavou položenou na stole; vedle hlavy se mu povalovala papírová maska medvěda nebo opice. Aleš ho nejistou rukou chytil za rameno a zatřásl jím; nejprve ho napadlo, že je to opět Pyskatý (ten však byl přece slonem!), ale vzápětí viděl, že to není nikdo jiný než Vasil Chramostaj. Vasil k němu vzhlédl nevinně vyjeveným obličejem.
      "Vasile, co tu děláš?" zeptal se Aleš přihlouple.
      "Já jsem ta-ta-tady," řekl Vasil.
      "Aha. Nojo. Je ti něco?"
      "N-nic."
      "Vasile, co s námi bude?" zeptal se najednou Aleš, protože byl přepaden vizí, že koktavý a zdánlivě přihlouplý Rusín ví víc, než normální smrtelník.
      "Bu-bu-bude? E-e-e...co si e-e-e zaslou-ží-ží-me! E-e-e n-nic e-e-e pěk-ěknýho... pěk-pěknýho ne-e-e..."
      Vasil vyplázl jazyk a najednou vypadal směšně. Vždyť je to primitiv!, uvědomil si Aleš, ubohý pomatenec!
      Vasil na něj hleděl modrým okem.
      "To je tvoje maska?" zeptal se Aleš a ukázal na tu zvířecí tvář, ležící na stole.
      "M-moje, č-člověk a e-e-e z-zvířata jsou e-e-e si blí-blí-e-ezcí..."
      "Ale zvířata nemají rozum."
      "Ne-e-e-e. Ka-každý má, c-co e-e-e m-má."
      Možná to není primitiv, uvažoval Aleš. Možná vidí jasně to, čeho obrysy my jako bychom sotva znatelně nahmatávali špičkami prstů. Ať tak či tak, šlo z Vasila teplo, takové teplo, jaké u jiných lidí postrádal. Malý purpurový balon rostl až praskl. Malé modré body byly zadušeny velkou zelenou plochou; marná snaha jim pomoci. Zakřivené barvy. Rovné barvy? Zborcenost. Fialová, modrá, červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá. Bila. ...-ná.
      Bod v prostoru.
      Kostka. Záblesk.
      Koule rozžvýkaného novinového paíru.
      * * *

      ...Do kosmu vzlétl jediný náš občan, ale jeho čin souzněl se životním pocitem milionů, s hrdostí stavitelů a hospodářů naší země spojené nejtěsnějšími bratrskými svazky s ostatními zeměmi socialistického společenství a především se zemí Sovětů. To ona nám podala pomocnou ruku ve všech těžkých chvílích i v celém našem socialistickém tvůrčím úsilí.
      A jí patří naše poděkování a láska!
      Naše geograficky nevelká vlast, o níž se mnichovští burziáni a lordi dohadovali, kde vlastně leží, ujistila celý svět, že patří do velké rodiny socialistických zemí, kde nejvyšší hodnotou je člověk svobodně rozvíjející své bytostné síly, kde nejvyšším cílem je důstojný a šťastný mírový život pracujícího člověka, kde vysoko zvednutým praporem je skutečný humanismus, jehož jméno je socialismus...

      * * *

      Aleš si zakrýval hlavu rukama. Za zavřenými víčky se mu rojily přejasné jiskry. Hluk se mu v očích sléval v jednolitý chaotický lomoz. Zdálo se mu, že se pohybuje v podivném prádzném prostoru, který se před ním otevírá jako čelisti pasti; zdálo se mu, že vidí blížící se jezdce.
      Chvíli nevěděl, co se s ním děje, a pak zvedl hlavu. Vasil stále seděl vedle něj, už opět s hlavou na stole. Ale byl tu ještě někdo; stál na druhé straně stolu a díval se na něj. Byl to Fero Lucik.
      "Fero?" řekl slabým a nejistým hlasem.
      "Spíte tady jako dvě slepice," řekl Fero.
      "Já nespím... já přemejšlím."
      "Tak? A o čem?" Fero se posadil na druhé straně stolu na židli.
      "O všem možným."
      "Hm. Už jsi přečetl ten spisek, co ode mě máš?"
      "Skoro jo."
      "A co?"
      "Já... já nevím."
      Vasil zvedl hlavu. "Ko-ko-ko-e..." koktal a pak zase položil hlavu na stůl.
      Aleš najednou cítil cosi, co nejprve nebyl schopen ani pojmenovat, jak mu to bylo cizí, ale pak si uvědomil, že se mu po letech, o která už byl vzdálen od svého dětství, derou do očí slzy. Připadal si, jako by ho někdo strčil a on teď s přibývající rychlostí padal kamsi dolů do propasti. Co s náma bude?
      Fero se k němu přes stůl naklonil a uchopil ho za límec. Jejich dvě hlavy se přiblížily; Alešovi se zdálo, že je Fero nezvykle rozčílený.
      "Věř mi!," supěl Alešovi do tváře. "Musíš mi věřit! Jinak nepřežiješ!"
      Aleš na něj fascinovaně hleděl. Nikdy ho neviděl takhle plného náruživosti.
      "Buď jako já! Neboj se, tak jako já, otevřít oči! Vidět všechno tak, jak to skutečně je, a vykašlat se na všechny růžový brejle, který si lidi berou, abyste si nepopálili duhovku!"
      Aleš podvědomě uhýbal jeho pohledu. Kdo je tady magor číslo jedna?
      "Můžeš si o mně myslet, že jsem blázen," pokračoval Fero a mluvil čím dál tím rychleji, "že jsem třeba i svině, to si klidně mysli, ale jedno, to mi upřít nemůžeš! Totiž to, že jsem takovej, jaká je skutečnost, že jsem prostě realista do morků kostí. To mi neupřeš! Nemůžeš! Copak je to tak těžký, odhodit si klapky z očí? Vidíš to, co já? Vidíš to?" Upíral na Aleše oči, jako by ho hypnotizoval.
      Alešovi se na okamžik zdálo, jako se by jiskry, které před chvílí spatřoval pod zavřenými víčky, začínaly spojovat v jakési světlo, v něco jako bod záře, který asi zahlédně člověk, blížící se dlouhou jeskyní k jejímu ústí, ale byl to skutečně jen okamžik, a pak to pominulo. Ani po zárodcích slz, které ho tak překvapily před chvílí, už nebylo ani památky.
      "Potřeboval bych se něčeho napít. Vodky," řekl.
      "Tak to budeš muset sám. Víš, že já nepiju."
      "Však jo." Vstal, zavrávoral a porazil židli.
      "Jseš vožralej," řekl Fero s despektem. "Nepřežiješ."
      Vasil znovu zvedl hlavu. Aleš viděl, že něco říká, ale nerozuměl mu; Fero se už opět usmíval svým vyrovnaným úsměvem.

      * * *

      Matson dal pokyn vojákům, aby zastavili. Už zdálky poznal, že jezdci, kteří se k nim blíží, nemají nepřátelské úmysly, a nyní již mezi nimi rozeznával známé tváře. Byl tam Quineira, Savana Bill a náčelník Černý orel. Hnali své koně tryskem a za několik okamžiků byli u Matsona. Prohodili jenom několik slov, z nichž vyšlo najevo, že Černý orel má vážné obavy, že části jeho Černonožských bojovníků, kterým velí Divoký kůň, hrozí nebezpečí, a že chce být co nejrychleji u nich. Naštěstí potkali Savana Billa a ten se nabídl, že je k táboru Divokého koně zavede; Gonzales a jeho lidé nejsou podle jeho informací nablízku. Matson neotálel a připojil se s oddílem vojáků k Indiánům; celkem jich bylo asi dvěstě.
      Před kaňonem, za kterým se již měl otevřít pohled na jezero, velel Černý orel zastavit a spolu se Savana Billem, Matsonem a několika bojovníky vyrazili napřed. Projeli kaňonem (nikde nespatřili známky ničeho podezřelého), a potom se před nimi rozprostřela veliká klidná hladina. U břehu jezera obrátili koně doprava, protože tam někde, za křovinami, měl tábořit Divoký kůň. Na naléhání Savana Billa poslal Černý orel jednoho z Indiánů zpátky pro ostatní bojovníky; břeh jezera se zdál bezpečný.
      Pohled, který se jim však naskytl za několk minut, je naplnil hrůzou: ohořelé stanové tyče, mrtvá těla koňů a Indiánů, krev. To nevypadalo jako pozůstatky bitvy, to byl výsledek masakru, způsobeného zřejmě tím, že Divoký kůň ještě Gonzalesovi důvěřoval a že se od něj nechal zcela překvapit. Za jejich zády se objevili ostatní bojovníci i vojáci a všichni němě hleděli na děsné divadlo, které doplňovalo několik poletujících supů, vyrušených jejich příchodem z hostiny.
      Matsonova mysl horečně pracovala; jeho zachmuřený pohled se zastavil na Savana Billovi. Bill hleděl do země a zdálo se, že se celý třese; dříve však, než mu mohl Medvěd položit nějakou otázku, rozlehly se výstřely. Chvíli trvalo, než zjistili, co se děje, a již za tu chvíli měli několik mrtvých. Za zády měli jezero a z pásu pahorků, který se táhl asi padesát metrů od břehu, na ně střílel nepřítel. Zdálo se, že jsou v pasti a že zahynou stejně beznadějně jako ti, jejichž mrtvoly se zde válely, když sem dorazili. Konečně vyšlo najevo, o co Gonzalesovi jde: chce prostě povraždit všechny Černonožce, na jejichž území je ropa, a také všechny ostatní, kdo se mu postaví do cesty. Bandité je obklíčili v půlkruhu o poloměru asi padesáti metrů.
      "Do vody!" vykřikl Černý orel. Zdálo se, že to je jediná možná cesta, jak se pokusit o únik, i když skokem do vody se člověk vzdával možnosti střílet a riskoval, že se stane ještě snadnější obětí útročníků. Matson na okamžik zahlédl Savana Billa, člověka, který je nepochybně vědomě do této pasti vlákal, jak nehybně sedí na svém koni a jak se pak s nelidským skřekem kácí zasažen zřejmě jednou z Gonzálesových kulek, a pak se vrhl spolu s ostatními k jezeru. Protože břeh byl asi metr vyvýšen nad vodu, dostali se někteří do úkrytu před nepřátelskými kulkami; bandité opouštěli své skrýše a běželi ke břehu, protože se zdálo, že Indiány a vojáky teď snadno dobijí. Na koni černém jako havran se objevil na jednom z pahorků Gonzales.
      Quineira byl zasažen jednou z prvních kulek do levého ramene. Spadl s koně a na okamžik ztratil vědomí; když ostatní skákali do vody, zůstal ležet mezi mrtvolami. Byl smířen s tím, že zemře, ale nebyl smířen s tím, že Gonzales bude žít. Zvedl se a začal bezhlavě střílet do blížících se banditů. Snad právě jeho šílené gesto útočníky poněkud překvapilo; několik jich zasáhl a ostatní se na okamžik zastavili. Za jeho zády začalo několik mužů střílet zpod břehu.
      Quineira dostal vzápětí kulku do hlavy a padl mrtev k zemi, ale těch několik okamžiků, po které zadržel bleskový útok banditů, umožnilo mnoha vojákům a Indiánům zaujmout střeleckou pozici pod břehem a postavit se alespoň na chabý odpor; útočící bandité byli donuceni se krýt a několik jich padlo. Přesto, jak se zdálo, bylo úplné zničení obránců jen otázkou času.
      Gonzales však nebyl zvyklý čekat. Jakmile s pahorku, na kterém na svém koni stál, spatřil, že útočící řada jeho lidí byla zbržděna a donucena zalehnout, pobídl koně. Matson a spolu s ním spousta dalších ho viděla jak vyrazil směrem ke kryjícím se banditům. Vtom se však stalo něco neočekávaného: asi dvacet metrů napravo od Gonzalese se moutným skokem přes pahorek přehoupl jiný jezdec a mířil směrem k vůdci banditů, jako by mu chtěl překřížit cestu. Jeho kůň byl bílý jako sníh. Jenom málokterý z mužů nepoznal už z toho úžasného skoku, že tím jezdcem nemůže být nikdo jiný než Bob Tex.
      Gonzales vytušil nebezpečí a prudce strhl koně do protisměru. Na setinu vteřiny stanuli tváří v tvář: legendární krvežíznivý bandita a muž, jehož boj za právo a spravedlnost byl více než legendou. Gonzales tasil pistole, ale Bob Tex hodil nožem a zasáhl ho do boku; bandita se bolestně zkroutil a zůstal viset koni na boku. Bob Tex dorazil k němu a kopancem do zubů ho srazil na zem. Strhl koně zpátky, prudce vytáhl laso a chytil svíjejícího se Gonzalese do smyčky.
      Bandité byli natolik šokováni, že ještě chvíli, než zazněl silný hlas Černého orla a než se na ně Indiáni vrhli, se nezmohli na pořádný odpor. Vzchopili se teprve když už jejich řady prořídly; jejich převaha už však byla ta tam a jenom se bránili.
      Poslední ránu banditům zasadili otrhaní vyhnanci, vedení Vychrtlým psem, kteří právě dorazili z pevnosti a střemhlav se vrhli do boje, přestože byli špatně vyzbrojeni. Zbylí bandité byli obklíčeni a vzdávali se; Indiány, rozlícené vraždou jejich bratrů však už nebylo možné zastavit, dokud nebyli zlosyni do jednoho skalpováni. Ani umírající Gonzales neušel tomuto osudu; jeho krvavý skalp se ocitl na opasku jednoho z černonožských náčelníků. Krátce potom vydechl vůdce banditů naposled.
      Boba Texe našel Matson opřeného o strom, jak zády k bojišti hledí kamsi do neurčita.
      "Bobe, zachránil jsi nás."
      Zálesák na něj pohlédl unaveným pohledem. "Kdybych byl toho vraha vyřídil o nějaký čas dřív, mělo by to nějaký smysl. Takhle..."
      "Jak to myslíš?" Matson nechápal.
      "Můj bratr, jediný blízký člověk, který mi ještě zbyl po smrti mé ženy, je mrtev. A já jsem tomu nedokázal zabránit. Divoký kůň, můj pokrevní bratr, je mrtev. Williams, skoro můj syn..."
      Matson ho uchopil za rameno. "Tím spíš si Gonzales zasloužil, co dostal. Vím, že je ti těžko..."
      "Ano, ale byla to jenom prázdná pomsta. Kladu si otázku, jestli měla vůbec nějaký smysl."
      Matson se ohlédl za sebe a potom Texe uchopil za rameno. "Podívej!" řekl krátce.
      Bob Tex se otočil. Asi deset metrů za ním stál Vychrtlý pes v roztrhané zkrvavené košili a upřeně se na něj díval; jeho oči byly jako oči člověka, kterého vytáhli z příšerné propasti. Za ním stálo několik dalších chlapů podivného vzezření. Také několik Indiánů stálo nepohnutě kolem; náčelník Černý orel měl na prsou krvácející řeznou ránu.
      Bob Tex se na ty lidi chvíli díval a potom Matson viděl, že se jeho obličej začíná poněkud rozjasňovat.
      "Děkuju ti, Medvěde," zašeptal a rukou si přejel po čele. "Mělo to smysl. Má to smysl."

      * * *

      Aleš se potácel sálem. Koho že to vlastně hledal? Irenu? Záhadného pana Richtra? Nebyl si jist, prostě šel. Vrazil do vousatého mušketýra a potom do ženy v černé škrabošce. Jakou masku jsem si vlastně vzal já?
      Hudba znovu hrála melodii Una paloma blanca. Chvíli lezl po čtyřech a potom zase šel. Chtěl jsem se napít vodky, uvědomil si a kamsi zahnul, ani sám nevěděl kam. Prodíral se davem. Člověk v masce slona ho asi nechtěně udeřil loktem do žaludku.
      Uviděl kus před sebou bar, kde už předtím seděl s Maxou, a začal se tam vehementně prodírat. Přímo u baru bylo už celkem prázdno. Aleš si objednal vodku, napil se a ucítil, že ho někdo chytil za ucho.
      "Alešku, ty muj milej kluku!" uslyšel známý hlas.
      Otočil se a uviděl očními stíny podmalovanou Bělu Einhornovou, držící se za ruku s jinou holkou; ta byla hubená, vysoká a měla odbarvené, na krátko ostříhané vlasy. Obě byly stejně oblečené: rudé minisukně s bílými puntíky, růžová trička (zcela očividně bez podprsenek) a v hlavách červené mašle.
      "My jsme Červený Karkulky," řekla Běla a začala se hihňat.
      "Nojo, jsme Karkule," řekla druhá holka.
      "Aha," řekl Aleš.
      Měl dojem, že je meteorem, odkudsi utrženým a řítícím se odnikud nikam. Měl dojem, že je pijákem vypadlým ze sešitu. Měl doje, že je strašně opilý.
      Běla mu vzala sklenku s vodkou, dopila ji, potom se podívala na svoji kamarádku a obě spustily nepřirozeně vysokými hlasy, jako by napodobovaly sbor kleštěnců:
      ANDĚLÉ
      V KOSTELE
      PRDELE
      VYSTRKUJOU
      Aleš nevěděl, jestli jde nebo stojí, ale okolní svět ho jaksi podivným způsobem míjel. Chvíli měl pocit, že se před ním lidé rozestupují jako před malomocným a pak zase naopak narazil na sevřenou hradbu těl, kterou se nebylo lze protlačit. Oslnilo ho světlo. Kamsi se potácel. Una paloma blanca. Kdo je tady magor číslo jedna?
      Ke domov můj, začal nahlas zpívat.
      Potom se opět před ním otevřel volný prostor. Objevili se dva muži, objímající jeden druhého kolem ramen. Asi byli opilí. Strašáci žijou a kořalku pijou, zpívali. Bylo to hrozné, jako by Aleše zubařskými kleštěmi tahali za ušní boltce. Pětadvacet let jsem byl rybářem, uslyšel hlas, než jsem se takhle zasvinil. Kdosi k němu vztahoval doběla vymydlené ruce. Vždyť jsi byl vlastně nevinné dítě, slyšel jiný hlas, nebo ještě lépe řečeno, byl jsi ďáblův člověk! A proto věz, odsuzuji tě k smrti utopením! Ozvalo se žblunknutí. Kdo mě následuje, nechodí ve tmě, nýbrž bude mít světlo života. Potom hlasy utichly a ozval se jednotvárný zvuk; jakési bubnování. Lidé se rozestoupili a bubnování sílilo. Objevil se člověk neobyčejně malého vzrůstu, snad dítě, s červenobílým plechovým bubínkem a jeho ruce s nevídanou bravurou paličkami zpracovával plechovou membránu. Nebylo slyšet nic než rychlé monotónní bubnování; mužík přešel a zvuk začal zase slábnout.
      Něco vzbuzovalo v Alešovi nepříjemý pocit... ano, nikdo přece už nemá masku! Je tedy trapně jediným člověkem, který zaspal odmaskování a všichni ho asi pozorují s posměchem! Pokusil se jediným pohybem strhnout si masku z obličeje - ale běda, nepodařilo se mu to. Propadl panice. Zoufale se snažil odahlit svůj obličej pod maskou, ale bez úspěchu. "Sundejte mi tu masku!" šeptal a celý se klepal, protože tušil, že pozornost celého sálu je upřena k němu a že svou důstojnost si zachová jedině tak, že odhalí svou skutečnou tvář. Upadl. "Sundejte mi tu masku!" řval jako smyslů zbavený.

      * * *

      Edgar byl bledý jako stěna a upřeně hleděl na Matsona.
      "Je mrtev. Zabili ho," šeptal.
      "Quineira? Jo, už to má, chudák, za sebou."
      "Je mrtev," opakoval Edgar a v jeho očích se objevil vzdor.
      "Takovej už je osud zálesáků, že nikdy ráno nevíš jistě, jestli se dožiješ večera."
      "Viděl jsem toho slavného Boba Texe," vybuchl Edgar; skoro křičel, "nakonec se úplně rozzářil. Kvůli pár lidem, kterým Gonzalesova smrt zachránila možnost pěstovat někde na kusu pole kukuřici. Ale co ti ostatní, co tam zůstali mrtví, nebylo jich strašně moc? A copak se neobjeví noví bandité, nějaký nový Gonzales, který těm ubožákům, kteří přežili, zase dá nůž na krk?
      "Objeví," pokyval hlavou Matson. "Ti, co nám utekli, už teď jistě někde ve městě sháněj po barech parťáky do nový loupeživý bandy. Jsou jako mravenci, nezbavíš se jich."
      "Tak mi řekněte: jak se takový Bob Tex může tvářit skoro spokojeně? Copak on tohle neví?"
      "Protože hochu," Matson ho uchopil za košili a přitáhl ho blíž k sobě, "dokud jsou ještě lidé, kteří věřej v dobro a spravedlnost a který jsou na ně vodkázaný, dokud je na světě aspoň jeden, jedinej takovej člověk, potud má na světě ještě poctivej zálesák co pohledávat, potud všechno má ještě nějakej smysl. Víš, dobro je prapodivná věc: je na světě potud, pokud je někdo, pro koho na tom světě je. Až už nikdo takovej nebude, pak budu zoufat se tebou. A pak bude zoufat určitě i Bob Tex."

      * * *

      Naše umění podávalo a podává tisícerý důakz, že právě těmto cílům chce oddaně sloužit, že právě sepětí s lidem a se socialismem je největším zdrojem inspirace a tvůrčích sil, umožňuje mu rozlet a šťastné naplnění. V tom navazujeme na nejlepší tradice umění našich národů a chceme je dále rozvíjet. Chceme i nadále být hlasem svého lidu, vyzpívat všechnu krásu našeho života, náročnost naší cesty i velikost toho, co jsme vybudovali, obohacovat duchovní život svých současníků a utvrzovat v nich mravní rysy odpovídající našim cílům, odhalovat a usvědčovat každé společenské zlo, všechno, co škodí člověku a jeho budoucnosti, co škodí míru.

      * * *

      Aleš slyšel cinkání sklenic - zvedl hlavu. Sál byl téměř prázdný a číšníci po nepravidelně rozházených stolech sbírali sklenice a lahve. Světlo svítilo jen napolo. Na jevišti stála opuštěná aparatura.
      Teď si Aleš všiml, že proti němu u stolu sedí ještě někdo: chlap v mexickém sombreru s kytarou. Oči měl podlité krví a vypadal strhaně. Aleš od něj nemohl odtrhnout pohled, díval se na něj a ten člověk se díval na Aleše. Po chvíli přejel prsty po strunách kytary a začal tichounce brnkat; Alešovi připadala melodie známá.
      Marná smrt hrdinů
      Jako smrt zbabělců
      Lidé se rozejdou
      Už prší do věnců
      Z dálky nám zazáří
      Posměšným úsměvem
      Zkurvená kometa
      Nad českým Betlémem
      Bylo ráno. Aleš klopýtal skoro pustými pražskými ulicemi. Nad obzorem bylo rudo, jak se slunce chystalo vyjít.
      Kdo je tady magor číslo jedna?
      A proto věz, odsuzuji tě k smrti utopením!
      Chvíli se díval z mostu dolů a potom zase vykročil.