S V Ě T P A V O U K A A l b e r t K y š k a
1.
Jel tehdy možná tímtéž autobusem, taky v neděli a zhruba ve stejnou dobu, jenže samozřejmě opačným směrem. Vystoupil na téhle zastávce; přesně si pamatoval na partu dělníků v oranžových kazajkách, rozšiřovali tady tehdy silnici. Mraky na obloze se zdály být tak nízko, jako by mu svými olezlými prsty chtěly dosáhnout na hlavu. V příkopech stála voda.
Vystoupil po schůdkách do autobusu.
První týdny jeho pobytu ve Sněžnici dost připomínaly to první odpoledne. Chvílemi byl stále úplně zoufalý.
U Národního domu čekal zástup lidí. Jak autobus zastavil a dveře se otevřely, cpali se všichni zuřivě dovnitř. Podle řeči bylo vidět, že to jsou většinou turisté z Německa. Oknem viděl hajného Kordu; pokynul mu na pozdrav. Korda ho spatřil a mával rukou. "Už jsem vás dlouho neviděl," řekl Jirkovi, když postupoval autobusem kolem jeho sedadla dozadu. Jirka se mechanicky usmál; dát se s Kordou do řeči neměl chuť.
Přesně si vzpomínal na svůj první den na gymnáziu: bylo po dešti a svítilo slunce. Stavil se pro něj Materna, spolužák z devítiletky. Chodníky mezi kalužemi už byly oschlé, ale oblohou už zase táhly temné modré bouřkové mraky. Prvního září.
Kluci z devítiletky mu zpočátku na gymnáziu strašně chyběli; nemohl si zvyknout. Skoro celý první ročník si ve škole připadal trochu osamělý; neměl ve třídě takové přátele, na jaké byl zvyklý. Jediný kluk, se kterým se během toho roku sblížil, byl Bořek, jeho soused; ten neměl taky ve třídě žádného kamaráda. Chodívali spolu do jídelny na oběd a ve zbytcích poledních přestávek bloumávali po městě a vykládali si svoje vzpomínky na devítilektu. Bořek ale nebyl kluk, se kterým by se mohl opravdu spřátelit: bral strašně vážně školu a vedl pionýry, což ho vůbec nebavilo; jeho rodiče ho však vytrvale přesvědčovali, že něco takového bude potřebovat, až se bude hlásit na vysokou školu.
Asi čtrnáct dní před prázdninami, na konci prvního ročníku, když už byla většina známek jasná a o ty zbývající se vedly o to urputnější boje mezi otrávenými profesory a nervózními žáky, přišel Milan Šimon s nápadem, že na rozloučenou se školním rokem uspořádají velký večírek. Sám všechno zajistil a připravil. Přes veškeré antipatie k Milanově osobě to nakonec vzbudilo zájem velké části třídy. Ty dny bylo zrovna hrozné horko, země byla vyschlá a polovina města se po práci stěhovala na koupaliště k zatopeným pískovým lomům, kterých bylo kolem Hradce několik.
PŘIJĎTE V PÁTEK VEČER (V 7) DO MALEŠICKÉ BESEDY NA TŘÍDNÍ VEČÍREK. BUDE DISKOTÉKA. KDO PŘIJDE, AŤ SE PODEPÍŠE A DÁ MNĚ 20 KORUN NA VÍNO A NA CHLEBÍČKY.
Ten dopis obíhal po třídě a hlavy se otáčely směrem k oknu, kde ve čtvrté lavici seděl Milan. Tvářil se jakoby nic.
V době, kdy začínal chodit na gymnázium, snil o tom, že se stane hercem. Nevěděl, jestli k tomu má nějaký talent, ale byl přesvědčen, že by ho to bavilo. Hry, které viděl v televizi a v krajském divadle, se mu nelíbily, ale jednou mu kdosi půjčil Havlovu Zahradní slavnost, a z té hry nabyl pocit, že divadlo vůbec nemusí být otrava. Občas si něco zkoušel před zrcadlem.
O prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem gymnázia, po tom večírku, kde se tak strašněw opil, si poprvé všiml Ivy. Své první holky. Když bylo hezky prodávala zeleninu u pultu před obchodem naproti domu, kde Jirka bydlel; nosila vždycky minisukni. Byla malá a vlasy měla dlouhé a světlé. Líbila se mu od začátku, od chvíle, kdy si jí poprvé pořádně všiml.
Čekával na ni odpoledne, když končila v prodejně nebo v učňovské škole, a chodili spolu do kina. Nešlo ovšem o filmy, šlo o takřka mystický pocit bytí spolu. Potom se začal stavovat u Ivy doma; chodili spolu na dlouhé procházky cestami mezi zasněženými poli v okolí Hradce. Poznal jejího otce; byl zedník. Obvykle sedával na pavlači domu, kde Ivina rodina bydlela, s otevřenou lahví piva a dával se s každým do řeči.
Když s Ivou začal chodit, nechodil několik měsíců vůbec nikam s kamarády; pro Bahníka a pro další kluky, kteří od toho památného malešického večírku začali pořádat pravidelně různé mejdany na oslavu všeho možného, se tak stal vděčným námětem na vtipy. Pak ho však mlčenlivé procházky a tahanice o to, kam až Iva vpustí jeho ruku, začaly pozvolna nudit a nevázaný svět svých spolužáků ho zase čím dál tím více přitahoval. Do otevřeného konfliktu se tyhle dva světy dostaly na jaře, bůhvíkolikátého března, když ho na oslavu svých narozenin pozval Klement.
Podíval se na německou holku, která stála v uličce vedle jeho sedadla; díval se, jak se jí v kodrcavém rytmu autobusu pohupuje poprsí a cítil jak ho ten pohyb bolí až někde v nejbezednějších hlubinách jeho mužství. Přemýšlel, jak dlouho už nebyl v posteli se ženou, a vzpomněl si nakonec na přesné datum: 22.června 1978. To byl den, kdy se mu naposled podařilo přimět Martinu k tomu, aby před rozevřela své botticelliovské nohy a dovolila mu, aby co nejrychleji vykonal to, po čem toužil. Tedy už je to víc než rok!!
Bylo to v druháku na gymplu; pamatoval se, že se už blížily prázdniny a stromy že už byly odkvetlé. V té době vlastně ještě chodil s Ivou; ale už to nebral moc vážně. Frída mu tehdy nepřipadala nijak zvlášť hezká; úplně normální holka. Když dlouho potom našel doma její fotku, najednou si uvědomil, že vůbec nebyla normální, že byla opravdu hezká, přesněji řečeno atraktivní; že měla sex-appeal.
Pak ještě jednou, o týden později; to slavil narozeniny Tom Bahník. Od začátku mejdanu seděli vedle sebe, skoro spolu nemluvili, ale pod stolem se dotýkali. Nakonec (ani nevěděl, jak se to stalo) se ocitli v temné kuchyni; vrhl se na ni a opět se beze slova milovali. Bylo to ještě kratší než před týdnem. Pamatoval si, že když pak oba polonazí leželi na dlaždičkách a uklidňovali svůj splašený dech, otevřely se najednou dveře a v nich se objevil Bahník. Frída hystericky vyjekla, ale Tom je klidně překročil, natočil si sklenici vody a zase odešel. Frída tentokrát odešla dříve než Jirka.
Ještě jedna událost, vcelku nepodstatná, mu z té doby utkvěla v paměti. Někdy na jaře (bylo to, jak si vzpomínal někdy v době, kdy už mu Iva začínala jít na nervy), přivedl někdo z profesorů k nim do třídy staršího pána a uvedl ho jako poslance národního shromáždění, který k nim promluví několik slov o současné politické situaci. Jirka si za nic na světě nemohl vzpomenout, jak ten člověk vypadal; pamatoval si jenom, že měl tvídové sako a při řeči astmaticky funěl. V jeho nynějších vzpomínkách se mu jevil podoben brouku.
Skoro celé prázdniny se těšil na ten čundr s Klementem; potom Klema zazvonil, Jirka si natáhl staré otcovy kanady, popadl batoh a seběhl po schodech dolů. Jak letěl v nezapnutých kanadách, s batohem, s pouzdrem od plynové masky přes rameno, s šátkem kolem krku, měl strašnou radost, že už jedou, ale zároveň ho zamrzelo, že za pár dní je vlastně už konec prázdnin. V přízemí vytáhl ze schránky dopis (úřední obálka pro tátu) a zase ho hodil zpátky. Klement ho trochu překvapil: měl na sobě své univerzální plátěné kalhoty a nějaké staré šedé sako, bylo mu trochu velké. Vcelku vypadal jako důchodce na odpolední procházce. Přes rameno se mu houpalo napěchované opelichané tele. Spokojeně se usmíval.
Sklonil hlavu a mimovolně zaťal ruce v pěsti. Ta bezmocná nenávist, kterou tenkrát ráno pocítil, v něm zůstala navždy. Neubylo jí, ani když vztek pominul a ani když už spousta lidí, kteří toho jednadvacátého srpna vzpínali ruce k nebi, vstupovalo do Svazu československo-sovětského přátelství a na Prvního máje vyvolávalo z plných hrdel slávu. Pro jeho urputné odsuzování všeho sovětského a komunistického i přes to, že jeho otec komunisout byl, a komunistou dost vysoce postaveným, mu na lékařské fakultě začali přezdívat Pavouk Heretik. 2.
Podzimní obloha neobratně skrývala slunce. Stál před autobusem a kouřil; tři Němky stály kousek od něj.
V Dobrošově, u dědy a babičky, trávil většinu času do svých šesti let, než začal chodit v Hradci do školy, a i potom tam býval téměř každou neděli. Jako skoro každý člověk vzpomínal na své dětství rád, i když už nebyl schopen určit, do jaké míry jsou jeho vzpomínky nezkreslené. V každém případě v něm cokoli, co si z té doby uchoval v paměti, vzbuzovalo melancholické nálady.
Rád vzpomínal na výlety, které podnikali s dědou pěšky nebo na kole. Chodívali po okolních lesích, v létě sbírali houby, v zimě s sebou děda brával sáňky a Jirka na nich sjížděl s kopečků. Na kolech dojeli jednou až do Sněžnice. Děda s sebou vždycky brával starou ošoupanou aktovku: měl v ní chleby se salámem (ty jim připravovala babička), termosku s teplým čajem, malý dalekohled a svou krabičku viržinek.
Babička zemřela, když bylo Jirkovi čtrnáct. Matně si vzpomínal na pohřeb v pardubickém krematoriu: spousta lidí v černém, plačící matka a dědova unavená nažloutlá tvář. Když obřad končil a rakev se zvolna a nenávratně začala sunout dolů, pod podlahu, dělalo i Jirkovi potíže zadržet slzy.
Típl zbytek cigarety o okraj koše na odpadky a hodil ho dovnitř. Vsunul ruce do kapes a zamyšleně přikročil k otevřenému autobusu. Dobrošovské náměstí bylo prádzdné jako kapsa obrácená naruby.
Seznámil se s ní na podzim, na začátku pátého ročníku medicíny. Bylo to v sobotu odpoledne; ulice Hradec byly prázdné a Jirka seděl z nedostatku lepší zábavy spolu se svým nejlepším kamarádem Michalem ve vinárně. Byli už trochu opilí, když si k vedlejšímu stolu přisedly tři holky asi tak v jejich věku. Když se po nich Jirka bezmyšlenkovitě ohlédl, zarazil se: uviděl holku, jakou ještě nikdy v životě neviděl; alespoň tak mu to v té chvíli připadalo. Holku s dlouhými vlasy a s uzoučkým pasem, s krásnou postavou a s krásnýma očima; přesně takovou, jakou si vduchu představoval, když myslel na to, jak by měla holka vypadat. To byla Martina.
Pamatoval si, jak se Martina poprvé setkala s matkou; stalo se to vpodstatě nedopatřením. Domluvili se, že Martina přijde v neděli k němu; otec měl být někde na recepci a matka výjimečně s ním. Jenomže v sobotu večer se Jirkovi rodiče jako obvykle pohádali a matka odmítla v neděli kamkoli jít. Jirkovi se nijak zvlášť Martinu matce představovat nechtělo, ale když Martině dopoledne telefonoval, nebyla už doma; a když zaazvonila a Jirka otevřel, vykukovala už matka za jeho zády.
Tím se Martina proti jeho vůli poněkud zařadila do rodinného inventáře. Matka se ho občas na ni vyptávala a přesvědčovala ho, aby ji zase přivedl na oběd, a Martina proti tomu k jeho překvapení taky nic neměla, takže se toto divadlo začalo opakovat vcelku pravidelně. Otec při tom většinou nebýval (doma byl málokdy), a pokud se s Martinou přece jenom setkal, tvářil se rozpačitě; tak, jak ho Jirka téměř neznal.
Svatba se konala v té krátké době mezi vysokou školou a vojnou; promoci už měl za sebou (MUDr.Pavouk - znělo to nezvykle) a za čtrnáct dní měl nastoupit do nemocnice na neurologickou kliniku. 4. července promoce, 16. července svatba, 1.srpna neurologie, 1. září vojna. Sehnat v Hradci místo nebylo jednoduché, ale jméno Jirkova otce udělalo svoje.
Jirkovi a Martinini rodiče na sebe už navždy od svatby hleděli s nevraživostí. Ne že by si to dávali nějak zvlášť najevo, jednali spolu přátelsky, ale byla v tom vždy spousta strojenosti a neupřímnosti. Jirka nechápal především jednu věc: nejvíce zaujatá se zdála být matka, přestože alespoň politické názory Martinina otce jí musely být blízké.
Tím hůř pro tebe, tím hůř pro tebe, slyšel v duchu protivný hlas Pavouka Ortodoxe. Ty seš skutečně sám pro sebe víc než ti lidé, kteří s tebou chodili do školy, než ti kteří ti přišli na svatbu, a vůbec než všichni ti, se kterými se v životě setkáváš! Chováš se jako ARISTOKRAT, a přitom jseš jenom přerostlý malý dítě.
Uvědomil si, že zoufale potřásá hlavou, jako by chtěl ze sebe setřást tu svou hádku se sebou samým, tak jako kráva vyhání z ucha střečka. Žena vedle něj ho trochu udiveně pozorovala: přejel si rukou přes obličej, dlouze vydechl a pohlédl z okna. Po pravé straně silnice se táhla šedá zeď hřbitova a z příkopu trčela barevná cedule VÍTÁ VÁS OPOČNICE - NAVŠTIVTE STYLOVOU VINÁRNU.
Už si přesně nevzpomínal, kdy poprvé spala u nich doma, mohlo to být asi tak půl roku před svatbou, možná, že ještě o něco dřív. Od té doby u nich bývala přes noc dost často, a na půldruhého měsíce mezi svatbou a vojnou se k nim přestěhovala úplně.
Stáli v Opočnici na náměstí; několik lidí vystoupilo a jiní nastoupili. Vnímal to přes své myšlenky asi tak, jako když se promítnou dva filmy přes sebe: Opočnice (náměstí se sousoším bratrů dělníka a rolníka) byla jedním, a druhý tvořily obrazy jeho minulosti. 3.
Jana Rohanová mu padla do oka hned na počátku prvního ročníku medicíny. Na poslední, třetí ročník gymnázia nevzpomínal tak rád, jako na ty předchozí; nějak se mu celý ten rok nic nedařilo. Ani maturitu neudělal zdaleka tak, jak by býval chtěl. Ale na medicinu se dostal; a tam se s vervou vrhl do nového života. Do nového života s novou kočkou.
Jak se měli v tom Bulharsku? Hůře než kde jinde, i když (nebo snad právě proto, že?) tam Jirka konečně dosáhl toho, o co usiloval. Jana na zádech s nohama roztaženýma ztratila hodně ze své hrdé čistoty; náhle se nelišila od těch ostatních. Teplý vzduch, vstupující dovnitř oknem, přinášel útržky rybího pachu.
Hleděl na svoje ruce sepjaté v klíně. Klikatá silnice mířila na Třebověstice. SLUNCE-VODA VZDUCH, SLUNCE-VODA VZDUCH,... zdálo se mu, že jednotvárně vykoktává motor autobusu. Kolem cesty opět rostly holé tmavé stromy a oranice po obou stranách byly kropenaté sněhem. Měl čím dál větší žízeň.
Vánoce ve Sněžnici přišly téměř nečekaně: Jirka se snažil co nejméně myslet na to, že vůbec budou, a docela se mu to podařilo. Náhle bylo prostě čtyřiadvacátého prosince.
Na Nový rok ráno pak začaly mrazy. Napadl sníh a les se spojil se zemí v ledové panoptikum. V kamnech najednou nebylo možné udržet oheň; jako by i ona chtěla mermomocí přispět k údržbě všeobjímajícího ledového společenství. Jirka zatápěl znovu každé dvě hodiny; přesto byla v chalupě neustále zima, a tak trávil většinu času v posteli, zabalený do deky. Úplně se přestal mýt. Cítil se neustále unavený a přemáhala ho apatie; lidé, kteří k němu chodili do ordinace, mu byli čím dál protivnější.
Od té doby, i když už byl zdráv a přestěhoval se zpátky na Michalovu chalupu, začal ke Kordovi pravidelně chodit. Sedávali spolu v jeho velikém pokoji, anebo, když potom začalo být tepleji, na zápraží před hájovnou, pili grog a Korda mu vyprávěl své životní osudy plné nepochopitelných zvratů.
Nikdy dřív si dám sebe nedovedl představit jako praktického lékaře. Nikdy nechápal, že by mohl, jako teď ve Sněžnici, chodit denně do ordinace, prohlížet pacienty, léčit je, a neustále jim vysvětlovat, co jim je, a proč se nemohou uzdravit ze dne na den. Když šel studovat medicínu, vůbec nepřemýšlel o tom, co bude, až vysokou školu skončí. Lékařská fakulta, to byla jenom jedna z možných alternativ, a důvody, proč se rozhodl právě pro ni, byly celkem malicherné. Už zpočátku studií si však začínal uvědomovat, že ho většina věcí, které se musí učit, ani v nejmenším nebaví a že v sobě nedokáže vzbudit o medicinu nějaký hlubší zájem. Chodil do školy a nemohl se zbavit myšlenek na to, že měl studovat něco jiného, případně nestudovat vůbec nic.
Tenkrát na tom historickém prvním vandru, jak si vzpomínal, se objevil na nádraží ve starém fraku, rozežraném od molů; měl ho doma ještě po dědečkovi. Pod frakem měl staré džínsy a na hlavě hnědý baret. Když vyšel na ulici, cítil se nejdříve trochu trapně (lidé se za ním s úsměvy otáčeli), ale pak uviděl početnou skupinku svých kamarádů v podobně bizardním oblečení, zamířil k nim, a už mu vůbec trapně nebylo.
V náznacích večerního chladu bylo cítit blízkost podzimu. Přešel mizerně osvětlený most a zahnul napravo, do parku: už z mostu byly vidět řetězy žárovek, svítících se stromů na prostranství před restaurací. Tma zatím dolehla na město jenom jako nedomykavá chlopeň, protože na západě bylo nebe ještě stále světlé.
Snad nikdy předtím v životě ho nic nestrhlo tak jako ty diskotéky s Honzou Bockem. Na pódiu byl člověk Bohem: lidé zezdola k němu vzhlíželi s úctou i očekáváním, vzpínali k němu ruce, jásali a oslavovali ho.
Autobus zpomaloval. Třebověstivce. SOVĚTSKÝ SVAZ - ZÁRUKA MÍRU, hlásal poutač opřený o dům naproti zastávce. Na kraji chodníku čekali tři lidé a jinak bylo celé náměstí docela pusté, jenom kolem kostelní věže kroužilo několik havranů. 4.
Na okamžik měl pocti, že usnul a že všechno, co se děje kolem něj, se mu jenom zdá. Autobus se zvolna rozjížděl. Hlava ho bolela: kdyby se tak mohl napít piva!
Seznámil se s ní během jednoho mejdanu. Mejdany u nich, na neurologii, bývaly skoro stejně tak často, jako mejdany na gymplu nebo na fakultě; byly to ale jiné mejdany. Ne že by se tam méně pilo (pily se snad jenom ušlechtilejší nápoje); ale na rozdíl od studentských veselic, kde nikdy nešlo o nic víc než o ty pověstné ženy, víno a zpěv, se na mejdanech v nemocnici probíraly vážné věci: kde sehnat cement na stavbu chaty, jak zajistit synovi (dceři) přijetí na vysokou (střední) školu, jak pomoci tomu, aby dosáhl toho, a jak v tom zabránit onomu.
Potom se s ní nečekaně potkal na výstavě. Martina byla tenkrát na dva dny pryč, na nějakém školení, a on proto, aby nemusel být sám "doma" (u tchána s tchyní), bloumal městem, až na náměstí objevil výstavu amatérských malířů. Dlouho, snad hodinu, se loudal mezi obrazy; malby těch amatérů na něj dělaly mnohem větší dojem než obrazy malířů profesionálních, které si občas prohlížel za výkladní skříni prodejny Díla, kolem které chodil do práce. Když couval, aby si mohl s patřičným odstupem prohlédnout veliký červený portrét cirkusového klauna, vrazil do Evy.
Několik prvních týdnů po návratu z vojny byl naplněn takovým optimismem, jaký nezažil od svého dětství. Po deprimujícím roku v kasárnách mu všechno připadalo úžasné: Martina, práce, svět. Pak to začalo pozvolna přecházet: začínal se s Martinou stále častěji hádat (zdálo se mu, že jeho žena začíná z nějakého nepochopitelného rozmaru dělat všechno opačně, než by býval chtěl on) a řeči jeho kolegů, beroucích svou práci jako přihlouplý ale nutný způsob obživy ho začínaly štvát. Chtěl brát svou práci vážně a něco rozumného dokázat!
Kdosi kdysi dávno předtím Jirkovi vykládal, že vrátí-li se člověk z vojny, vrátí se do světa, který je ve srovnání s tím, který opustil, jiný; vybledlý a neskutečný. Tenkrát se tomu smál, ale půl roku po vojně si už začínal být jist, že to tak doopravdy je. Martina jako by ani nebyla ta samá holka jako ta, se kterou mu bylo dříve tak dobře. Kamarádi nebyli. Klement Oplt dělal kulisáka v divadle, den co den seděl s herci ve vinárně a nebyla s ním vůbec řeč. Honza Bocek se oženil a odstěhoval se. Hanťa emigroval do NSR. Kamil Nedvídek družstevně stavěl a neměl vůbec na nic čas. Jenom s Michalem se Jirka občas stýkal; ten pracoval také v nemocnici.
Obývací pokoj bytu Martininých rodičů mu také začínal jít na nervy. Nevelký, tmavý pokoj s tmavěhnědým nábytkem, s černobílou televizí, s gaučem a s jídelním stolem. Na zdech obrazy Špály a Zrzavého; na všem háčkované dečky. Martinin otec u stolu nad knihou nebo novinami, matka na křesle s pletením. K tomu rádio, televize, nebo obojí současně.
Vzpomněl si na jakousi třídení konferenci, na které byl s Pavlem Weiss v Praze; na malou vinárničku, do které večer zabloudili. Byla s nimi i Eva: Jirka ani nevěděl, že Eva na tu konferenci jede také, ale když s Pavlem večer odcházeli z hotelu, potkali ji u recepce a vzali ji s sebou. Měla tenkrát džínsy a proužkovanou košili a vypadala v tom lépe než jindy.
Jak moc se změnil za ty tři roky, co pracoval v Hradci na neurologii? Když si představil sebe těsně po vojně a sebe před rokem, když z Hradce odcházel, usoudil, že dost. Ty tři roky byly jiné než léta před tím: na rozdíl od kramářské rozmanitosti a nesourodosti let, která ztrávil po školách, dny v práci vypadaly jeden jako druhý; nemohl se ubránit pocitu, že stále na něco čeká.
"Martino..." Toužil po tom, aby mu porozuměla.
Šmídová, Ilona Šmídová. Jestliže Martina připomínala Botticeliho Venuši, pak Ilona byla z rodu kyprých krásek Petra Paula Rubense. Jirka ji na šéfův pokyn zařizoval speciální vyšetření (dcera ředitele Velkoobchodu!); Ilona mu pár dní potom přinesla do nemocnice lahev vodky, on si ji odmítal vzít a Ilona ho tedy pozvala, aby ji přišel vypít k ní domů.
Nějaký čas potom, kdy byl poprvé a naposled u Ilony doma (nechal se pak před ní v práci zapírat), dostal úřední obálku, v níž našel předvolání k rozvodovému řízení. Na návrh jeho ženy. Hrozně se s Martinou v poslední době hádali a od poslední hádky spal Jirka už několik nocí v nemocnici; tohle však přece jenom nečekal. V prvním okamžiku se ho zmocnilo zděšení, ale potom pocítil i trochu úlevu.
Uvědomil si, že podvědomě počítá stromy podél cesty. Čtyřicet osm, čtyřicet devět... Pole po pravé straně byla vystřídána hrbolatými loukami, plnými černých fleků po vypálené podzimní trávě. Třebověstice zůstaly daleko za nimi.
Šance pro nikoho, volal vzteklý Pavouk Heretik. Když není demokracie, nemá nikdo žádnou šanci, každý je odsouzen živořit v mezích, které mu nesmyslná mašinérie vykáže.
Zhluboka se nadechl a opřel čelo o sklo okna. Cítil, že se chvěje; žízeň i bolest hlavy byly nesnesitelné. Snažil se zaplašit přicházející úzkost. Vzpomněl si na jaro; na jaro ve Sněžnici. Na jaře vypadalo všechno o něco přijatelněji než na podzim a v zimě, i když se vlastně nic nezměnilo.
Hory byly dost dlouho přikryty sněhem, a když začalo tát, vypadalo to, jako by se horské stráně nakazily divnou flekatou nemocí, připomínající prašivinu. Potom se během několika dní oteplilo: sníh zmizel skoro úplně, jeho zbytky zůstávaly jenom na hřebenech v korytech lesních cest. Vzduch voněl hlínou a jehličím; ta druhá vůně připomínala Jirkovi vždycky gin.
Teprve v Praze si uvědomil, že nedal bráchovi nijak vědět, že opravdu přijede, a že tedy třeba Romana vůbec nezastihne. Bloudil bezcílně pražskými ulicemi a snažil se dovolat bratrovi na kolej, tam však stále nikdo telefon nebral. Od tří hodin byl v kině Jalta na novém americkém westernu s Jane Fondovou, v hospodě si dal biftek a sklenici vína a přemýšlel, že možná bude muset jít spát do hotelu. Peníze pro něj nebylky problémem; měl v kapse tři tisíce korun.
Znovu si uvědomil, že sedí v autobusu. Pronásledován myšlenkami se jako zoufalý běženec střemhlav vrhl z útesu vědomí zpět do moře vzpomínek. 5.
Na vojnu nastoupil 1.září. Vystoupil z vlaku, hlavu téměř do hola ostříhanou (ze vzteku); v ruce držel aktovku s věcmi, o kterých se domníval, že by je mohl na vojně potřebovat. Zjistil, že není sám: vystoupili i jiní kluci a všichni se nejistě rozhlíželi. Pod cedulí s nápisem Živěnice stál chlap v zelené uniformě se stříbrnými hvězdičkami na ramenou a díval se na ně, jako ovčák, obhlížející ovce, které má ostříhat.
Pak, za několik dní si ho zavolal náčelník štábu, major Vach. Byl to chlap menší postavy, ale ve tváři vypadal jako boxer; měl přeražený nos. (Někdo pak Jirkovi říkal, že před lety skutečně boxoval.)
Zpočátku své vojenské služby, jak si vzpomínal, špatně spal. Budil ho jakýkoliv zvuk a sny, které se mu zdály, byly tíživé. Pocity, které měl ráno, když se probudil, svou povahou připomínaly sítě. Nedovedl si představit, že by musel ještě v šest hodin vyběhnout na rozcvičku jako ostatní kluci.
Zvonil telefon. Jirka se odtrhl od okna, u kterého stál a pozoroval kluky v civilu, kterým právě končily dva roky vojny. Nastupovali do autobusu; byl jeden z posledních zářiových dnů.
Tentkrát, když mu všechno tak vycházelo, uvažoval o tom, jestli jeho nadřízení ví, kdo je jeho otcem. Ale asi to nevěděli, otec neměl zase takové postavení, aby jeho jméno bilo do očí každého obyčejného důstojníka.
Osmdesát sedm, osmdesát osm...Stromy, pokřivené švestky, živené výfukovými plyny, lemovaly silnici jako pitvorné zábradlí. Měl pocit, že se chtěl něčemu začít smát, ale nemohl si vzpomenout čemu, a tak dál tupě hleděl oknem ven na stromy; mírně pokleslé koutky úst dodávaly výrazu jeho vousatého obličeje cosi opičího.
Přivedli mu na ošetřovnu dohola ostříhaného vojáka.
Další vzpomínky byly čím dál tím nepříjemnější.
To, že se vztah velitelů k němu začíná od té události s majorem Rathouským měnit začal chápat už několik dní po tom, když se u něj na ošetřovně objevil major Vondráček.
Pak následoval rozhovor s Vachem číslo tři; a ten rozhovor byl diametrálním obratem všeho k horšímu.
Další tři měsíce byly hrozné; bylo to snad vůbec nejnepříjemnější období jeho života. Spal na krajní posteli ve veliké místnosti, až na úzké uličky zaplněné zeleně povlečenými lůžky. Byly ve dvou vrstvách: dole spali mazáci a nahoře ti, kteří měli ještě více než tok vojny před sebou, zobáci. Parkety byly natřeny rudofialovým voskem a zobáci ji dvakrát denně leštili speciálními těžkými kombajny s připevněnými kartáči. Po obou stranách chodeb se táhly řady úzkých, plechových, šedě natřených skříněk. Jirkovi jednu z nich přidělili, ale své věci si nechával na ošetřovně.
Stromy podél silnice náhle skončily, a ta změna ho z nekonečného proudu vzpomínek vytrhla; i když si hned v tom okamžiku neuvědomil, co se to stalo. Po levé straně cesty se táhla vesnice: staré šedé baráčky i čerstvě nahozené poschoďové domky. Obrazy za oknem autobusu se střídaly jako krátké záběry surrealistického filmu: muž na žebříku u podkrovního okénka, tlustá žena o berlích, ztřeštěně poskakující pes. Po pravé straně dál pokračovala oranice, plná tlustých vran. Vše se topilo v blátě.
"Zavolal jsem vás, doktor Pavouk," šéf se tvářil neobyčejně vážně, "protože tady soudruh si chce s vámi promluvit."
Už byli skoro v Hradci; a na Věru, ležící teď v hradecké nemocnici, a na ten lyžařský výcvik, se kterým byla v jeho vzpomínkách nerozlučně spojena, už prostě nedokázal nemyslet. Přestože na to vzpomínal tak strašně nerad. Bylo to jenom tím, že tenkrát uviděl holku, na které mu záleželo, v objetí jiného? Nebyla bílá Věra v ruko chlupatého Žaby vlastně symbolem osudu všech neurčitých plánů, které ve svém životě měl?
Na ten výcvik jela jejich třída společně jinou třídou třetího ročníku, a do té třídy patřil Žaba. Žaba byl obtloustlý, rozcuchaný a uhrovitý kluk; Jirka ani nevěděl, jak se doopravdy jmenuje. Ale už ve vlaku do Krkonoš, kam jeli na výcvik, seděl vedle Věry. Pořád ji poplácával po ramenou a hulákal na celý vagón přiblblé vtipy; a Věra se jim smála. Jirka z toho byl otrávený; doufal předtím, že usadit se vedle Věry se podaří jemu.
Už byl zase ve stavu, kdy nemohl téměř na nic pomyslet bez odporu. Celý svět mu připadal nesmyslný a nepřátelský. Zašmátral rukou v náprsní kapse a vytáhl tubu s uklidňujícími prášky. Spolkl dva, přestože věděl, že to nemá žádný smysl. Cítil, jak se mu chvějí ruce.
Vzpomínky se se v jeho hlavě zvolna rozestupovaly a mezi nimi se rozevíral velký, docela prázdný prostor. A v tom prostoru se ozvaly hlasy.
Když se rozhlédl kolem, viděl okny autobusu Hradec. Kolem byly domy, ulice, křižovatky, most přes řeku a měděnkovitě zelené zábradlí na něm. Kterýkoli pohled na to město se v jeho paměti choval s dotěrnou důvěrností; jako by posté hleděl na týž film. Když přejížděli most, zdálo se mu, že se k němu řeka naklání jako hladina piva v půllitru, který mu vnucuje vtíravý opilý kamarád.
Šel dolů po blátivé cestě, která vedla šikmo svahem. Cihlově červená hlína se mu lepila na boty. Podél cesty stály s kořeny obrostlými nažloutlou podzimní travou pokřivené jabloně, nesoucí na svých bezlistých větvích malá svrasklá jablíčka, posetá černými tečkami. Chalupy, které stály na svahu, byly přizdobeny televizními anténami.
Už z dálky uviděl autobusovou zastávku s hloučkem lidí a postupně rozeznával jednotlivé postavy. Lesní inženýr v zelené uniformě, asi dvacetiletý kluk s holkou ve strakatém svetru. Babky v šátcích; neidentifikoval je přesně, protože jim neviděl do tváří. Možná, že také ani nebyly odsud. Podíval se na hodinky. Za pět minut by tu měl být autobus.
Přidal do kroku, ale v místech, kde polní cesta ústila do silnice, jen několik metrů před zastávkou, najednou uklouzl a s plesknutím se usadil do bláta. Když vzhlédl, setkaly se jeho oči s pronikavým supím pohledem babky Křížové, a v něm jako by se zrcadlil jeho kádrový profil: Jiří Pavouk, 30 let, lékař, obtloustlý, rozvedený. Uhnul očima a neohrabaně vstával. Celkem marně se pokoušel očistit si kapesníkem bláto z manžestráků. V duchu klel.
Stále tatáž zastávka. Jako když se tady vloni na podzim objevil...
Vytáhl z kapsy plánek, který mu den předtím Michal nakreslil. Kdysi tu už byl: s holkou, se kterou chodil na začátku vysoké školy. Ale tehdy bylo kolem spousta sněhu a mrzlo. Teď vypadalo všechno úplně jinak; listí na stromech bylo hnědé.
"Hledáš něco?" zavolal na něj jeden z cestářů, šlachovitý dědek, když uviděl, jak tam Jirka stojí s papírem v ruce.
"Chalupu... ale já tam trefím," odpověděl.
"Jakou chalupu?" zeptal se děda. Jeho spolupracovník, ramenatý cikán, už také nechal práce a díval se na Jirku.
"Mýho kamaráda, Bendla," odpověděl.
"Takovýho neznám."
"Nevadí," zabručel Jirka, protože ho jiná odpověď nenapadla. Uchopil oba kufry, přešel silnici a vykročil po cestě nahoru.
"Jo není to ten doktor?" volal za ním děda.
Jirka otočil hlavu. Cikán se zubil. "Je to ten doktor," křikl na dědu. Děda spokojeně kýval hlavou.
Kufry byly neuvěřitelně těžké a Jirku bolely ruce. Nahoře nad lesem je položil do trávy a zapálil si cigaretu. Nikdy dřív příliš mnoho nekouřil; až nedávno se cigaretám apaticky oddal, když si uvědomil nesmyslnost úsilí omezovat a potlačovat potřeby těla. Tělo přece vždycky nakonec nad rozumem vyhraje!
Rozhlížel se po kraji. Údolím vedla silnice a kolem ní stály chalupy a domky. Napravo dole viděl dvoupatrovou budovu (hotel?) a od ní se strání jako kostra mrtvého zvířete táhl nehybný lyžařský vlek. Na protějším kopci, ve směru odkud přijel, stál kostelík. Znovu se chopil kufrů a vydal se lesem stále ještě mírně vzhůru. Potkal dva lidi s batohy.
Chalupu našel bez problémů: teď, když ji viděl, připadala mu téměř důvěrně známá. Vsunul klíč do dveří a otevřel.
V chodbičce bylo pološero. Rozeznal pár lyží opřených o zeď a potom stůl s připevněným svěrákem a s rozházeným narezlým nářadím. Hmatal po vypínači; když tu tenkrát s Janou byli, ještě tady nebyla elektřina a museli si svítit petrolejem.
Bakelitové cvaknutí proměnilo temnotu v místnost, která byla napůl předsíní a napůl dílnou. Pod stropem visely pavučiny. Vpravo ze zdi trčel věšák, obtížený starými gumáky a hubertusy a za ním musel Jirka odemknout další dveře.
Veliká místnost se od té doby, kdy tady byl poprvé, příliš nezměnila. Masivní kachlová kamna, kredenc, dubový stůl se židlemi a dvě pohovky s hromadou zašlých dek. Okno s mříží bylo napůl zataženo kostkovaným závěsem, takže se asi polovina místnosti skrývala v pološeru. Roztáhl závěs a pohlédl z okna: za chalupou byl les.
Ve vedlejší místnosti, zhruba stejně veliké, stála další tři lůžka a tři skříně natřené bílým emailem. Položil oba kufry na jednu z postelí a otevřel nejbližší skříň. Byla úplně prázdná, jen regály byly pokryté vrstvou prachu.
S vybalováním svých věcí byl brzy hotov, neměl jich s sebou mnoho. Vzhledem k tomu, že neměl v úmyslu Sněžnici v nejbližší době opustit a že téměř celý jeden z kufrů zabíraly knihy, toho měl s sebou dokonce velice málo. Když všechno vyndal, nezdála se skříň o mnoho plnější než předtím. V kapse kufru objevil několik fotografií, které tam zůstaly snad ještě od doby, kdy byl na vojně. Martina spolu s ním v nepřirozeném objetí. Svatební fotografie: Martina v bílých šatech s vlečkou, on s neurčitým úsměvem, svědkové, rodiče. Martinina fotka z dětství: holčička v teplákách s ustrašeným pohledem. Nakonec ještě jedna fotografie; podivil se, kde k ní vůbec přišel. Byla na ní Věra: bledá, trochu rozpačitě se usmívající. Věra, se kterou nikdy nic neměl a která mu (možná právě proto) ležela v hlavě více než všechny ty ostatní.
Byly tři hodiny; Jirka nevěděl, co má do večera dělat. Znovu se obul, zamknul chalupu a vydal se lesní stezkou někam nahoru, kde tušil horní stanici lyžařského vleku. Po chvilce rychlé chůze, během které nemyslel na nic a soustředil se jenom na svůj pravidelný dech, najednou les skončil a před ním se otevřela pláň vysoké trávy. Asi pět set metrů před sebou uviděl polorozbořený kostelík a za ním se zvedala stráň, na jejímž vrcholku rozeznal bílý domek horní stanice vleku. Vykročil neprošlapanou travou směrem ke kostelu.
Kostelík vypadal hodně staře. V jeho zešedlých zdech se černala malinká okna; zadní část budovy byla v rozvalinách. Těsně u jeho zdí, pod několika rozsochatými stromy, už nerostla vysoká tráva, byla tam jenom kamenitá půda porostlá mechem. Vzadu, kam dříve neviděl, se ke kostelíku přimykalo nevelké prostranství ohražené úzkou, rozpadávající se zídkou; několik masivních kamenných křížů prozrazovalo, že to byl zřejmě hřbitov.
Prošel otvorem, ve kterém už místo vrat zbýval jenom shnilý dřevěný rám, a další dveře mu otevřely cestu do hlavního sálu, který byl jasně osvětlen denním světlem, vnikajícím sem zborcenou zadní částí stavby. Rozhlédl se a cítil, jak ho pozvolna ovládá nepříjemná úzkost. Čekal, že uvidí vnitřek opuštěného kostela, shnilé lavice, prach, snad i nějaký obraz, ale to, co spatřil, připomínalo spíše mohutné smetiště. Podlaha pokrytá vrstvou kamení a kusů dřeva, rezavé plechovky od konzerv, špína. Všude pronikavě páchly výkaly. Oprýskané stěny byly popsány zčásti nečitelnými nápisy, kterým vévodila věta VĚŘTE V BOHA VOLOVÉ, táhnoucí se půlmetrovými písmeny přes celou jednu stěnu. Naplněn tísní přelezl několik hromad kamenů, otvorem v zadní stěně vyskočil na zpustlý hřbitov a začal šplhat po příkré travnaté stráni směrem vzhůru.
Na kopci, u bílého domku, se zastavil, opřel se o jeho stěnu a uklidňoval svůj dech. Pod ním se táhly do dálky kopce, louky a lesy. Michalovu chalupu odsud vidět nebylo.
Kdo z lidí, kteří chodívali tam do toho kostelíka, napadlo ho, tušil, jak to tam jednou bude vypadat? Byli to Němci, Sudeťáci? Představil si zářící oltář a kněze, předříkávajícího biblické texty tvrdou němčinou, šlachovité horaly, odkládající batohy v předsíňce kostela, a babky v šátcích, drmolící motlitby. Ten obraz rozkladu, který nyní ta stavba skýtala, mu s touhle barvotiskovou představou nešel dohromady. Dopadne to takhle jednou se vším, co se nám zdá věčné a neotřesitelné? Je někde nějaký pevný bod?
Z hlubin paměti mu přes myšlenku na minulost zříceniny jako láva vyvřely další vzpomínky. Rozvod. Vzpomněl si na Martinu a na to, jak v soudní síni bez ostychu tvrdila, že ji nutil k pohlavnímu styku v době, když byla nemocná; a ta vzpomínka byla ještě nepříjemnější než atmosféra rozpadlého kostelíka. Martinin advokát, vytáhlý kudrnatý mladík v elegantním světlém obleku, vzbuzoval tak dokonalý dojem, že by Martina bývala musela odejít jako vítěz, i kdyby se jí byl Jirka snažil postavit na odpor.
Vydal se zvolna vysokou travou zpátky. Když odemykal chalupu, bylo čtvrt na šest. Chmurné myšlenky ho už neopustily a on nebyl schopen dělat nic jiného než usednout za stůl a podepřít si čelo dlaněmi. Bylo to tady. Úzkost, hrozná mučivá tíseň, která se dostavovala často bez zřejmého důvodu a které se nikdy nedokázal nijak bránit. Přemýšlel o své situaci: nebyla dobrá, ale nebyla vlastně ani zlá. Nebyla nijaká. Když se rozhodl přijmout to místo tady ve Sněžnici, bylo to ze vzdoru a z bezradnosti; o ničem jiném při tom nepřemýšlel. Teď však, v tomto okamžiku, když cítil, jak je tady, jak je sám, a když pocítil tu hroznou, nepochopitelnou úzkost, bezmála propadl panice. Samota přece pro něj vždycky byla tím nejhorším trestem!
Vstal od stolu a chvíli se přehraboval v knihách, které s sebou přivezl. Doufal, že by ho četba mohla aspoň trochu rozptýlit. Steinbeck, Boris Vian, Moravia, i Sartrovy filosofické úvahy; ale vůbec neměl chuť nic z toho otevřít. Nakonec vyhrabal detektivku Raymonda Chandlera, kterou do kufru přibalil vlastně jenom náhodou. Ale ani číst nedokázal dlouho; knihu nechal otevřenou na stole, oblékl se a znovu vyšel ven.
Když ho přivítaly elektrické lampy, lemující hlavní sněžnickou silnici, cítil se o mnoho lépe. Věděl, že pokud se dá proti tomu bezpředmětnému strachu, který mu zevnitř vyhlodával hlavu, vůbec nějak bojovat, pak je to alkoholem, světlem a lidskými hlasy. Hostinec Národní dům byl přímo proti velkému kostelu; okna svítila. Vešel dovnitř a když se jeho sluch naplnil charakteristickým hospodským hlukem, cinkáním sklenic a nestejnorodou směsí hlasů, úzkost bezmála zmizela. Vybral si prázdný rohový stůl, objednal si pivo a zvolna se rozhlížel kolem. Vedle něj, u několika stolů sražených k sobě, seděla skupina asi patnácti kluků a holek, mohlo jim být asi tak kolem dvaceti. Podle jejich chování se dalo soudit, že už jsou opilí. Kromě nich bylo v místnosti asi deset mužů různého věku, popíjejících pivo, a na druhém konci lokálu, pod oknem, klimbal starý cikán nad šálkem černé kávy a sklenkou rumu.
Vypil první pivo na ex a začal pít druhé. Bavil se pozorováním party u vedlejšího stolu: kluci se předháněli ve vymýšlení vtipů, holky se uchichtávaly a tím je provokovali k ještě usilovnějším produkcím. Všechno mu to připomínalo navlas stejné večery, které on ještě na gymnáziu nebo na vysoké škole trávil s navlas stejnými partami v navlas stejných hospodách; mezi těmi tady si dokonce vyhlédl jednoho obtloustlého bohéma a představoval si, že je to on sám, když mu bylo dvacet. Jeho dvojník se neustále snažil vzbudit obdiv ostatních tím, že si na vyvalené břicho stavěl plný půllitr.
Venku se úplně setmělo. Vypil velkou rychlostí čtyři piva a najednou mu bylo docela dobře: tíseň byla ta tam. Nechápal proč mu jeho situace před chvílí připadala tak bezvýchodná: samota, přemýšlel, koneckonců znamená taky svobodu, znamená nebýt nikým omezován. Pod vlivem alkoholu pociťoval vtíravou potřebu s někým hovořit; ale s kým by se tady mohl dát do řeči, nevěděl, a tak dál seděl a poslouchal výkřiky od vedlejšího stolu.
"Dneska se zase jednou vochlastáme! Vožerem si držky!"
"Nojo, ale pak budem vopilí, a necháme se třeba tady vod holek svíst!" (Chichot dívek.)
"Že by to zrovna tobě tolik vadilo!"
"Se divíš? Vždyť jsem ještě panic!" (Chichot dívek.)
"No tobě to tak budeme věřit!" pištěla jedna z holek.
"Já jsem nepolíbenej panic!" (Chichot.)
Navlas stejné to bylo; uvědomoval si. Tenkrát jsme měli jenom jiná jména a sedávali jsme v jiné hospodě, jinak se všechno jenom opakuje. Člověk se stále domnívá, že žije svůj vlastní život, a zatím jenom opakuje to, co už tady nesčíslněkrát bylo. ...a což se nyní děje, je to, co se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. A člověk přitom tak zoufale chce být jenom sám sebou!
Když k němu přišel číšník inkasovat, točily se jeho myšlenky v jakémsi bludném kruhu, odrážely se od všemožných vzpomínek jako kulečníkové koule a marně hledaly poklidné spočinutí. Zaplatil devět piv a dál seděl u stolu, přestože v lokále svítila už jenom jediná lampa. Parta kluků a holek od vedlejšího stolu s velikým řevem odtáhla a kromě něj zbyl v lokále už jenom klímající cikán. V té chvíli si náhle jasnozřivě uvědomil co ho čeká venku: úzkost kterou pivem odehnal, na něj znovu číhá v noční tmě.
"Tak už ale opravdu zavíráme!" Číšník stál ve dveřích a chrastil klíči.
Vstal a nejistým krokem zamířil ke dveřím. Na záchodě se vymočil, aby ještě alespoň trochu oddálil tu chvíli, kdy se vydá pustou tmou zpátky. Lampy kolem silnice svítily. Byl opilý, potácel se a za chvíli začal nahlas mluvit sám se sebou; zvuk jeho vlastního hlasu ho bůhvíproč trochu uklidňoval. Sápal se po polní cestě s nepravidelnými fleky bahna, několikrát upadl a sprostě nadával.
Na chalupě se svalil na záda do postele, otevřenýma očima hladěl do stropu a propadl úplnému zoufalství.
"Hradec," řekl.
Řidič cvaknul strojkem na jízdenky, podal mu zelený lístek a mlčky od něj přijal peníze. Měl tenký černý knírek a brýle s namodralými skly. Vypadal znuděně.
Autobus byl obsazen asi z jedné třetiny. Prošel až dozadu a sedl si na jedno z prázdných dvousedadel; k oknu. Zamyšleně opřel čelo o sklo.
V pondělí začal ordinovat. Sestru, paní Křivánkovou, znal už ze své předchozí návštěvy, kterou tady vykonal spolu s člověkem z národního výboru, když si vyjednával to místo. Byla to asi padesátiletá tlustá žena s křivými zuby. Jak mu pak kdosi řekl, bývala v mládí hezká; teď už tomu ale nic nenasvědčovalo. Znala však dobře zdejší lidi a pomohla mu se zorientovat.
Nějakou dobu mu trvalo, než pochopil, co od něj většina lidí především očekává: aby trpělivě vyslechl jejich nářky nad trpkostí života. Bylo to absurdní: on sám měl pocit, že jeho život je politováníhodný, a teď měl poslouchat jiné a snad je i utěšovat. Byl na pacienty protivný.
Večer co večer se cítil nesnesitelně; nevydržel doma, pil. Jenomže když zavírali a když se vracel zpátky do své chalupy, cítil se ještě hůře, než když odpoledne odcházel; jediná šance byla opít se tak, že přestal vnímat, co se s ním děje. Jednou se ráno probudil v lese na kraji cesty; jindy usnul v předsíňce chaty na truhlářském ponku.
Spousty knih, které s sebou přivezl, si vůbec nevšiml. Několikrát zkoušel číst, ale nikdy nevydržel víc než několik stránek; četl jenom sportovní stránky novin a občas nějakou úplně přihlouplou brožovanou detektivku, kterou koupil v novinovém stánku.
Prvním pacientem, kterého ve Sněžnici vyšetřoval, byl ten starý cestář, se kterým se setkal v neděli poté, co vystoupil z autobusu. Jmenoval se Kasper; zblízka vypadal ještě vyschleji a šlachovitěji než tam na silnici.
"Já jsem nevěděl, že ste tady novej doktor," řekl omluvně, když seděl do půl těla svlečen na otáčivé stoličce.
"Teď už to víte," zabručel Jirka.
"A věříte, doktore, že vůbec jako doktor nevypadáte?"
"Ale jo. Věřím."
"Spíš bych řek, když se neurazíte, že vypadáte jako nějakej pavouk."
"Já jsem Pavouk," řekl Jirka a snad poprvé se ve Sněžnici usmál.
Za Kordou se k jeho sedadlu natlačily tři holky; bavily se německy. Ta nejblíž k němu měla džínsy a vytahaný černý svetr, ve kterém jí volně visela velká ňadra; druhá, snědá černovláska, měla bundu s nápisem DRESDEN; třetí měla brýle, silonovou větrovku a kolem hlavy svatozář kudrnatých vlasů. Za nimi popotahoval nosem vyholený chlapík v placaté čepici.
Seděl a bezmyšlenkovitě ty holky pozoroval: mohlo jim být tak sedmnáct-osmnáct; vypadaly bezstarostně jako všechny normální holky v tom věku. Tak jako vypadal v tom věku i on.
Materna měřil sto devadesát centimetrů; hrával basketbal, a dobře, ale protože ho to nebavilo, nechal toho. Maternu totiž nebavilo vůbec nic. Jirka už věděl, že budou každý v jiné třídě; rozpis visel už několik dní na vchodu do gymnázia.
"Tak co, těšíš se do školy?" ptal se ho Jirka po cestě potměšile.
"Já na to prdím." Materna vypadal jako obvykle otráveně.
"Já jsem docela zvědavej," řekl Jirka. "Vlastně si ani tu střední školu nedovedu moc představit."
"Co čekáš, ty bejkohade? To bude blbárna jako devítka."
"No, já myslím, že to bude přece jenom něco jinýho." Jak se mu později zdálo, měli pravdu svým způsobem oba.
Třída, kam Jirka patřil, byla už z větší části plná. Většinu tvořily holky. Jirka prohodil pár slov s těmi, které znal z devítiletky, a šel si sednout dozadu, kde byla ještě volná místa. Kluk, vedle kterého se posadil, měl očividně všechno oblečení z TUZEXu: džínsy, košili, i vestičku. Byl učesán na pěšinku a nad čelem mu trčela mohutná patka.
Kromě dvou holek tady v céčku nikdo z jejich bývalé třídy nebyl; z jiné třídy téže školy byla ještě jedna holka a kluk jménem Ludvík. Jirkův soused se jmenoval, jak se ukázalo později, Menhart, Bořek Menhart.
Ve čtvrt na devět přišel plešatý profesor Macoun, zvolna zkontroloval jména přítomných podle seznamu a potom jim rozšafně přečetl školní řád. Pak opět půl hodiny čekali a potom šli fasovat učebnice. Nakonec, to už bylo pro ten den úplně po všem, stáli v hloučku před školou a bavili se: Materna, Ludvík, Kamil Nedvídek a Jirka.
"První den byl dobrej," řekl Ludvík. Měl na sobě sako a kravatu. "Nic se nedělo."
"Zatím se to ještě nerozjelo," podotkl Jirka.
"V každým případě se na to docela těším," přiznal Ludvík.
"Na co se těšíš, bejkohade s bejkohadem?" podivil se Materna. "Normální voblbovačka. Prostě škola."
"Však uvidíme," řekl Jirka. Nemohl zapřít, že ho gymnázium trochu vzrušuje, jako každý začátek.
Nedvídek mlčel.
"Mohli bysme zajít na kofolu," navrhl Ludvík. Na kofolu chodili tak, jako starší kluci chodili na pivo. Zvolna vypít půllitr a poklábosit.
Pejzatý výčepní bufetu U nádraží jim podal plné půllitry. U vysolých stolů stáli lidé, z nichž většina nedělala dojem vážených občanů. Dvě cikánky, dělníci z blízkého zahradnictví, důchodci; někteří s talíři nevábně vypadajícího jídla, jiní s půllitry piva. V rohu přešlapoval debilní cestář, známý všude pod přezdívkou Prskavej Láďa, a něco si tiše mumlal; vypravovalo se o něm, že vystudoval dvě vysoké školy, a neunesl tíhu svých vědomostí. Na zdi visel program kin.
"Co jste dělali o prázdninách?" zeptal se Jirka kamarádů.
"Byl jsem na soustředění," zívl Materna, "a pak jsem byl s našima v Bulharsku. Byla to šeredná votrava. Jinak jsem se válel doma a akorát jsem chodil do kina. Viděl jsem teď, člověče, takovejch dvacet filmů."
"Taky jsem byl v Bulharsku," řekl Kamil.
"S vašima?"
"Jo. S našima a s bráchou."
"Já jsem se z našich mohl podělat."
"Já ani ne, naši jsou dobrý. Táta je dobrej."
Jirka vzal půllitr; musel ho téměř odlepit od upatlaného stolku. Napil se studené kofoly a díval se oknem ven na lidi.
"Já jsem tam v Bulharsku sbalil holku," vyhrkl Kamil.
"Člověče, to jseš dobrej," poznamenal obdivně Ludvík. "Až v Bulharsku..."
"Vona to teda nebyla Bulharka! Byla to normální Češka, byla tam s naším zájezdem. Ale užili jsme si."
"No nekydej!" Materna zrozpačitěl zvědavostí.
"Fakt, kluci, bylo to bezva."
"Ty ses s ní... vyspal?" zeptal se dychtivě Jirka.
"To ne! Vona si na to nedala šáhnout."
"Nekydej! A zkoušels to?" živě se zajímal Materna.
Ludvík byl celý rudý a stydlivě se uculoval.
"Co si budem povídat," usmál se Kamil samolibě a potom dodal: "Ste moc nadržený!"
"Seš bejkohad!" prohlásil mnohovýznamě Materna a napil se kofoly.
Kamil se taky napil. Ludvík byl stále červený, ale už se usmíval skoro spiklenecky.
"Pojďte dneska večer do kina," navrhl Jirka.
"Co dávaj?"
"Mrknem se tamhle na plagát."
"Ve Světozoru dávaj Četníka v New Yorku," řekl Ludvík.
"To už jsem viděl dvakrát," mávl Materna otráveně rukou.
"Tak můžene jít do jinýho kina."
"Ale vono to je jedno," připustil Materna. "Tak to uvidím potřetí. Mě je to vcelku fuk."
"Tak pudem?" díval se Jirka z jednoho na druhého.
Nedvídek kývl hlavou; Ludvík se tvářil rozpačitě. "Jestli mě doma pustěj," řekl.
"Co by tě nepustili, bejku?" Materna ho chytil kolem ramen a zatřásl s ním. "Přijdeš domů, praštíš pěstí do stolu: fotr naval prachy, du do kina, sakra!"
Stará rozcuchaná žena, projíždějící mezi stolky s vozíkem, plným špinavého nádobí, jim sebrala prázdné půllitry. Měla na sobě umouněný bílý plášť. Jirka ji sledoval pohledem k vedlejšímu stolu a uviděl, že ji tam nějaký vrásčitý stařík s trčícím hitlerovským knírkem objal rukou kolem pasu a políbil ji na čelo. Žena se kdákavě rozesmála.
"Tak sakra Jirko, co ty?" uslyšel Kamilův hlas.
"Co?"
"Sraz v půl osmý u Lenina, souhlasíš?"
"Ale klidně."
Potom Jirku začal zajímat jiný kluk, Tom Bahník; hlavně proto, že viděl, jak k Tomovi zbožně vzhlíží většina holek ve třídě. To Jirkovi imponovalo. A pak tady byla ještě jedna zajímavá věc: Bahník si nekupoval lístky na oběd, a přesto každý den v jídelně obědval. "Musíš v tom prostě umět chodit," řekl Jirkovi, když se ho na to ptal. "Uvědom si: celá škola má lístky na oběd a vsadím se, že každej den aspoň pětina lidí na ten oběd nejde (no, vono se není čemu divit, některý lidi maj slabší žaludky). Kromě toho ti lidi, co na ten oběd jdou, ještě nemusej, když jsou šikovný, dávat lístek. A úplně v nejhorším, když máš hlad a lístek nemůžeš nijak sehnat, tak ti kuchařky voběd za tři koruny vždycky daj. Nebo, když máš čas, tak tam můžeš přijít ve dvě, když zavíraj, a vono vždycky něco zbyde." Tak se zrodil ŘÁD ŽEBRAVÝCH MNICHŮ; vydržel jim více než rok. Byla to trochu sranda a trochu výdělečná činnost. Jirka (spolu s Tomem Bahníkem a s Bořkem, a později i s Klementem Opltem) o přestávkách obcházeli třídy a šatny a zjišťovali, kdo má lístek na oběd a nechce na něj jít. Zpočátku to docela vycházelo, byla totiž spousta holek, které si lístky kupovaly jenom proto, že jim to rodiče řekli, a na oběd většinou nechodily; ale potom se k nim čtyřem začali přidávat další a další. Rostla konkurence, a ŘÁD ŽEBRAVÝCH MNICHŮ začínal zvolna odumírat. Bylo to nepříjemné; Jirka si nedovedl představit, že by se měl zříci příjmu, který mu vznikal tím, že si stravenky nekupoval: dělalo to měsíčně asi osmdesát korun, a to bylo dvakrát tolik, než kolik dostával doma na útratu. Kupoval si pak pravidelně k obědu dvě housky a setrval u toho až do konce gymnázia, i když mu pak už matka dávala kapesné o něco větší. Bahník to všechno bral úplně jinak: pro něj byl ŘÁD spíše sport. Peníze nepotřeboval, měl jich vždycky dost. Kromě toho to všechno pro něj bylo dobrou záminkou pro navazování známostí s holkami z celé školy. Když ho pak celá ta věc přestala zajímat, začal chodit na obědy do restaurací.
První rozhovory s Bahníkem na Jirku zapůsobily podivným dojmem: už tenkrát, v šestnácti letech, uznával Bahník jenom jedinou věc jako hodnou lidského zájmu: holky, sex. V té oblasti pro něj nic nebylo nepřekonatelnou překážkou. Jirka vůbec nechápal, co na něm holky vidí, podle něj v žádném směru nijak zvlášť nevynikal. Nechodil ani tak luxusně oblečen jako Bořek, nebyl nijak mimořádně inteligentní, a ani jeho vzhled se Jirkovi nezdál nijak mimořádný: měl černé vlnité vlasy a orlí, indiánský nos. Při řeči poškubával pravým koutkem: jako by toho, s kým mluvil nebral vážně.
Bořek byl v jistém smyslu Bahníkovým opakem. Hodně četl, i když knihy, o kterých se Jirka domníval, že už je nečte nikdo (dokonce Aloise Jiráska!), a hrozně rád obsahy knih, které přečetl, někomu vyprávěl. Jirku ta jeho rozvláčná líčení otravovala. Bořek byl jedináčkem a jeho rodiče, oba lékaři, si patřičně vážili toho, že ho mají. Jirka časem přišel na to, že to, jak Bořek chodí oblečen, je zcela jejich dílem; Bořka samotného vůbec nezajímalo, co na sobě má. Holky ho taky moc nezajímaly a jak se zdálo, díval se na ně trochu svrchu. Jeho nejpříjemnější vlastností byla nezištnost: vždycky byl do školy dokonale připraven a každému ochotně pomáhal a napovídal. Jirkovi sehnal pomocí svých rodičů omluvenku na den, kdy byl s kamarády za školou; spolužákům sháněl tuzexové bony. Jirka si na něj během toho prvního ročníku dost zvykl, a i potom, když se jeho nejlepším přitelem stal Klement, ho počítal ke svým dobrým kamarádům. Seděli spolu celé tři roky.
Šimon byl všeobecně uznáván za blázna. Nosil kožený klobouček a závodně šermoval; na obojí byl pyšný. Jirka si teď vzpomínal na ten papír který tenkrát po třídě koloval:
MILAN Š.
Jirka zpočátku nevěřil, že z toho něco bude; nakonec se to však vyvinulo téměř velkolepě. Z pětatřiceti lidí přišlo dvacet dva. Malešice byly napůl vesnicí a napůl předměstím Hradce; sál byl veliký, s pódiem a s malou galerií na opačné straně. Občas se tam konala taneční zábava nebo nějaké školení a jinak tam trénoval hradecký oddíl sportovního tance; Šimon ten sál zajistil bůhví jak. Židle byly naházené na jedné velké hromadě v rohu; pod pódiem tak vznikl prázdný prostor a mohlo se tam tančit. Na pódiu za aparaturou seděl Šimonův starší bratranec, tvářil se předůležitě a chystal gramofon.
Jirka dorazil v sedm hodin rovnou z písáku; v tašce měl ještě mokré plavky. Přes všechnu tu počáteční nedůvěru, kterou v něm tahle akce vzbuzovala, čekal teď něco velkého: ten pocit zesílil při pohledu na baterii lahví bílého vína, narovnanou na zemi pod pódiem. Něco, co ještě nezažil. Kromě několika piv ještě nikdy alkohol nezkoušel, a byl pln odhodlání to toho dne napravit. Tahle atmosféra, to bylo něco neobvyklého, nového; hlasy dívek, seskupených kolem jednoho ze stolů, ho vzrušovaly.
Kromě několika holek tady už byl samozřejmě Šimon, pak Pavel Petrovský a několik dalších kluků; úplně vzadu, daleko od ostatních seděl na jedné ze židlí, tvořících poslední řadu, Klement Oplt a četl nějakou knížku. Jirka k němu zamířil.
Vzadu už nebylo příliš světla a Klement byl nakloněn nad knihou, takže se nosem téměř dotýkal papíru.
"Co to čteš?" zeptal se Jirka.
Klement sebou trhl, pak se usmál a ukázal mu hřbet knížky. Jirka to sotva přečetl: Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství.
"Sakra co to je?" podivil se. "To je nějakej nesmysl, ne?"
"Asi jo. Já nevím."
"Tak proč to čteš?"
"Myslel jsem, že to třeba bude dobrý. Něco vo bláznech."
"A je?"
"Nevím. Není. Ty takovejmhle věcem rozumíš?"
"Jakejm?"
"No, já vlastně nevím."
Pak se oba rozchechtali.
"Já se vobčas dost blbě vyjadřuju," řekl Klement.
Přišla další skupinka lidí; byl mezi nimi Bahník.
"Kde je Menhart?" zeptal se Jirky Klement.
"Bořek? Jel někam pryč s rodičema."
"To je taky plašan, ten kluk! Mohl zůstat doma a přijít se sem mrkonout," řekl. "Byla by větší sranda."
Jirka pokrčil rameny.
Klement sklapl knížku a strčil ji do zadní kapsy svých širokých plátěných kalhot. V pološeru svítily jeho žluté vlasy.
Šimon rozdával skleničky vína. Na archu balícího papíru byly narovnány obložené chlebíčky. Někdo rozsvítil všechna světla, takže šero zmizelo i ze zadní části sálu. Šimon se vyšplhal na pódium.
"Já bych vás chtěl přivítat na tom dnešním večírku," řečnil a pusu měl od ucha k uchu jako strašák z dýně. "Tady Tomš vám připravil nějakou tu disku a jinak prostě doufám, že se vám to tady bude líbit a že na to budete vzpomínat!" Hned za jeho posledním slovem zařvaly reproduktory na plný výkon. Bratranec Tomš se tvářil zasněně.
Rozsadili se kolem stolů a popíjeli víno. Hudba řvala. Bahník mu nabídl cigaretu a Jirka bez váhání přijal; nekouřil sice také ještě nikdy, ale v té chvíli mu to připadlo docela normální. Energicky do sebe vtáhl kouř a rozkašlal se. Klement si taky zapálil. Několik lidí šlo tancovat; mezi nimi Bahník. Jirka se usmíval a stále si doléval víno: cítil se báječně.
"Pojďte tancovat kolečko!" volaly holky a Jirka, aniž věděl o co jde, rozkurážen vínem, vyskočil. Na parketu se tvořil kruh, uprostřed tancovala Iveta. Už tenkrát vypadala starší než byla a Jirka se na ni nemohl vynadívat. Potom dotancovala k Bahníkovi, lehce ho políbila na rty a tím ho vyslala na své místo doprostřed kruhu; sama se zařadila místo něj mezi ostatní. Bahník tančil s přivřenýma očima a vybíral si oběť.
Jirka se zvolna kroutil v ramenou a bylo mu příjemně z představy, že jistě dojde i na něj. Nemusel čekat dlouho: byla to Stáňa, malá, kudrnatá holka. Dotyk jejích rtů byl úžasný: měl krásnou sladkou chuť. Sladkou jako kondenzované mléko. Unesen tím pocitem, tou sladkostí, se zmámeně potácel uprostřed kruhu. Potom si vybral nějakou jinou holku, už ani nevěděl kterou, a lehkým dotykem políbil ji. I její rty byly sladké. Dál se kýval ze strany na stranu a bylo mu dobře.
Potom se začalo kolečko trhat a vytvářely se dvojice. Pavel Petrovský tancoval s Ivetou a tisknul ji k sobě; Iveta se tvářila otráveně a šilhala po Bahníkovi. Reproduktory neumdlévaly. Jirka pil. Opět se objevil Klement.
"Poď se mnou," kýval na něj prstem a potměšile se usmíval; vypadal jako přerostlý skřet.
Jirka šel za ním; vyšli ze sálu. Na chodbě byly narovnány nějaké trámy, žebříky a zednické náčiní. Klement otevřel vedlejší dveře: za nimi vedlo dřevěné schodiště kamsi nahoru. Jirka netušil, kam jdou, ale následoval Klementa; byl zvědav. Objevili se na galerii nad sálem. Pod nimi byly židle a před pódiem se zmítaly tančící páry. Hudba duněla. Svítící lampy, visící ze stropu, byly stejně vysoko, jako oni.
"To je rozhled, co?" řekl Klement a postavil na zábradlí poloprázdnou lahev, kterou přinesl s sebou.
"Dobrý," řekl Jirka.
"Podívej na Petrovskýho, jak ji drží!"
"Kde je Bahník?"
"Někde se zašil, asi s nějakou holkou. Kdo chybí?"
"Hana?"
"Nevím. Nikde ji nevidím. Je to možný!"
Jirka se napil z lahve. Klement mu najednou připadal jako nejlepší člověk, kterého v životě potkal.
"Bahník je stejně velkej borec," řekl Klement nadšeně. "Taky bych si dal říct, vobírat teď někde na dvoře holku."
"Já taky," přisvědčil Jirka.
"Vomakal bych ji vodshora dolů," snil Klement.
Jirka se usmíval. Důvěra v Klementa se mu drala hrdlem vzhůru. "Já jsem, člověče, ještě panic," vyhrkl.
"Však já taky! Ale věčně nebudem, ne?"
"To mně poídej!"
Někdo zhasnul všechna světla až na ta nad pódiem a tančící páry se ocitly v pološeru. Venku už byla dávno tma. Stáli na galerii, opřeni o zábradlí a popíjeli víno. Dohodli se, že spolu o prázdninách něco podniknou.
Potom se vrátili do sálu. Jirka na schodech z galerie upadl a narazil si hlavu o zem, téměř nic však necítil, přestože si odřel čelo. S nepřítomným úsměvem vrávoral sálem; bylo mu skvěle.
Přisedl si ke stolu, kde seděla Stáňa s Věrou; šťastně se na ně přes stůl usmíval.
"Co to máš na hlavě?" divila se Stáňa jeho odřenině.
"To je okýnko, ze kterýho každou půl hodinu vylítává kukačka na péru a kuká přesnej čas," improvizoval. Připadal si jako polykač ohňů.
"Jirko, Jirko, měl bys s tím pitím přibrzdit," chichtaly se holky. "Nebo skončíš špatně!"
"To je stará věc, že skončím špatně," blábolil nadšeně. "Já se uchlastám! Uchlastám si hlavu!"
Holky se chechtaly.
"Ale nedám svou kůži lacino!" volal. "Utkám se se životem! Jako Svatej Jiří!" Vyskočil a začal zuřivě kopat do židle. Byl omámen pozorností, kterou mu holky věnovaly; byl šťasten, že je šokuje. "Já mu natrhnu držku... tomu životovi... jako tomu drakovi... votlemenýmu!" křičel a neustále kopal do židle. Svět kolem něj se plasticky prohýbal a vlnil. Pocítil šílenou touhu přilákat na sebe pozornost všech lidí na světě. Vylezl na stůl. "Pijte, sakra, chlastejte!" řval. Připadalo mu, že mu ještě nikdy v životě nebylo tak dobře. Zachytil Stánin jízlivý pohled ale bylo mu to jedno; jenom někde v podvědomí mu probleskla myšlenka, že pozornost, kterou mu holky věnují, má jenom málo společného s obdivem.
Pak se pamatoval na cestu domů: šel s Klementem. Několikrát upadl, dělalo mu obtíže držet směr, ale bylo mu stále dobře. Klement ho vedl uličkami Malešic směrem k zastávce autobusu. "Člověče, my jsme vožralí!" volal přitom nadšeně, sbíral kamínky a mrskal je před sebe na chodník.
Jak dojel domů, to už si nepamatoval; věděl jen, že když stál přede dveřmi bytu, měl rozepnutou košili a rozvázané obě boty. Nemohl odemknout; když se mu to konečně podařilo, vrazil v předsíni do stolku s telefonem a vzbudil matku. To už mu začínalo být špatně.
Matka se objevila v předsíni v noční košili. Rozčilovala se, že přišel pozdě. Vůbec ji nevnímal, odešel do svého pokoje a ulehl v botách do peřin. Bratr nahlas chrápal. Okamžitě pocítil svíravou nevolnost, vyskočil, ale ještě než doběhl na záchod, se tomu musel poddat; začal zvracet, vrazil do zdi a upadl. Matku stále nevnímal. V té chvíli mu bylo tak špatně, že měl pocit, že tak nějak musí vypadat smrt.
Klement, ten byl hercem svou přirozeností; divadlo k tomu nepotřeboval. Nasedli třeba spolu s Jirkou do autobusu, Klement nasadil zblbělý výraz, začal poškubávat okem, rýpal se nehtem v zubech a začal Jirkovi na celý autobus vykládat: "Hele, Gejzo, ty vole, no vole, když jsem vylez z toho pasťáku, tak jsem se šel učit, ty vole, pyrotechnikem. Ale mistr mě, ty vole, sral, tak jsem mu, ty vole, roztrh tlamu hákem vod jeřábu, a než sem se, ty vole, stačil rozkoukat, tak jsem, ty vole, seděl zase. Pak se má, ty vole, člověk něco, sakra, naučit." Jirka mu slabě přizvukoval a Klement před užaslým autobusem rozvíjel své imaginární životní osudy: jak v kriminále harpunoval myši kulečníkovým tágem, jak mu spoluvězeň nablil do bot a jak on ho za to přibil hřebíkem za ucho ke zdi, jak dal bachařovi facku, až mu rozbil skleněné oko. Jeho živlem byla improvizace, okamžité nápady; nikdy si nic dopředu neplánoval.
Jirka si ho brzy oblíbil; od ostatních jeho kamarádů se Klement dost lišil. Celkem dobře se učil; jeho rodiče měli spoustu knih a Klement hodně četl. Někdy ve škole překvapil i profesory svými vědomostmi (dokázal se třeba přít s fyzikářem o teorii relativity); jindy však projevil takové mezery v základních znalostech, že nakonec nikdy neměl vysvědčení příliš dobré. Ale nevzrušoval se tím, jako by neměl vůbec žádnou ctižádost.
Ani na pohled nevypadal příliš obvykle: hubený albín s pihovatým nosem. Později začal nosit brýle, ale měl je vždycky nějak nakřivo, jako by k němu nepatřily. Nosil s oblibou plátěné kalhoty a khaki košile; na nohou míval v zimě pohory a v létě ošoupané sandály. Dobrácky úsměv mu dodával vzezření prosťáčka.
Když ho matka poslala něco do zeleniny koupit, chodil schválně k jejímu pultu a snažil se s ní navázat rozhovor. Ale Iva se strašně styděla, červenala se a neodpovídala mu; a on se styděl taky.
Myslel na ni v té době skoro pořád: že se jmenuje Iva, to už věděl, a věděl taky, že prodávání má jako praxi z učňovského střediska. Večer, když si v posteli natáhl přes hlavu peřinu, vybavoval si vduchu její podobu a prožíval s ní nejrůznější příhody, ve kterých byl supermanem. Postupně se to snění začalo vymykat jeho vůli, a její obličej nebo její postava v minisukni se mu začaly vnucovat okamžitě, kdykoli svým myšlenkám popustil uzdu.
Pak, v listopadu, se konečně odhodlal k rozhodnému kroku. Iva se otráveně choulila v pracovním plášti za hromadou celeru a kousala si nehty. Jirka ji uviděl hned ode dveří a šel rovnou k ní; ani si nevzal košík.
"Prosímtě," řekl, "já bych se tě chtěl na něco zeptat. Nešla bys do kina?"
Byl připraven, že ji vyvede z míry, ale její rozpaky daleko předčily to, co čekal. Zčervenala víc než kdy před tím a dívala se pod pult. V prstech horečně mnula cíp svého pláště.
"Já...," řekla tiše, "já... asi nemůžu."
"Proč?" naléhal. "A zejtra můžeš?"
"Já... asi ne..."
"Tak dneska, jo?"
"Já nevím... já asi... já nemůžu..."
"Tak já na tebe počkám v pět, až budeš končit, jo?"
Nečekal na odpověď, otočil se a odešel. Cítil, že i on je červený.
Do pěti hodin nemohl vydržet, jak byl nervózní. Prohlížel si doma staré časopisy, ale nemohl se na nic soustředit; bezmyšlenkovitě obracel stránky a před očima viděl Ivu. Před sebou na stole měl hodinky a neustále kontroloval jejich stav; v půl páté se šel konečně oblékat.
Iva vyšla ze skleněných dveří; byla už zase červená a dívala se na chodník. Přistoupil k ní a v ruce žmoulal dvě vstupenky.
"Tak pudem do toho kina, ne?"
Vůbec neodpověděla a po tvářích jí vzlínala barevná hudba několika odstínů růžové. Dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena. Šli pomalu vedle sebe a nemluvili.
"Kolik jsi dneska prodala mrkve?" pokusil se o vtip, aby přetrhl to mlčení.
"Asi osm kilo," odpověděla naprosto vážně.
Vyměnili si ještě několik podobně nesmyslných vět.
V kině seděli vedle sebe a dívali se na kovbojku. Jirkovi by se asi jindy byla líbila, ale teď ji nevnímal; zajímala ho jenom nehybná Iva vedle něj, její profil ve tmě a její bílá minisukně. Byla to v té chvíli už jasně jeho holka; jeho první holka.
Když ji doprovázel domů, zeptal se, jestli se zase někdy může stavit, jestli s ním zase půjde; odpověděla mu, že ráda. Po jejích předchozích projevech mu to znělo až neuvěřitelně. Tak začalo jejich spoluchození. Trvalo ne více než půl roku.
Poprvé ji políbil asi týden po tom, co to všechno mezi nimi začalo; že to chutná sladce, to už věděl. Snažil se říkat něco o lásce; ona se jako obvykle červenala. Jejich líbání se postupně stalo rozvláčným obřadem; hladil je po celém těle, ale když se jeho ruce pokusily vniknout jí pod všechno oblečení, téměř zuřivě se bránila.
Že by s ním na oslavu šla Iva, to nepřipadalo vůbec v úvahu, určitě by nechtěla, a i kdyby ano, rodiče by ji nepustili. Její otec byl sice dobromyslný člověk, ale o počestnost své dcery projevoval obavy až přehnané. Jirka s ní i do kina musel chodit výhradně od půl šesté. Kromě toho měl i sám Jirka pocit, že do toho jiného světa se Iva nehodí; s ní byl obyčejný stydlivý kluk a tam si hrál na tvrdého chlapa.
Ten den byla zima a padal sníh s deštěm. Pár dní před tím se zdálo, že začíná jaro, přízemní větřík už vyháněl z trávy zbytky zimní vlhkosti, ale ten den byla obloha od rána temně šedá a do chodníků vytrvale bubnovaly malinké kapky vody spolu se sněhovými vločkami. Blátivé kaluže se leskly jakoby jaru na posměch. Stáli spolu na pavlači domu, kde Iva bydlela (domu který Jirkovi připomínal dobu před válkou, kterou ovšem znal jenom z filmů), a čekali, jestli nepřestane pršet. Dvorek pod nimi byl zarovnán trámy a starými cihlami.
"Dneska večer má jeden kamarád narozeniny," začal Jirka.
"Večer?"
"Teda narozeniny má celej den, ale oslavuje to večer."
"Jakej kamarád?"
"Klement, ten, jak jsem ti ho ukazoval."
Dívala se dolů. "Pudem od půl šestý do kina. I když bude pršet, viď?"
"Co dávaj?"
"V Oku dávaj Smrt na Nilu. Je to nepřístupák."
"Víš," řekl Jirka nejistě, "nepustili by tě vaši na chvilku večer? K tomu Klementovi?"
"To teda určitě ne. Vždyť znáš taťku."
"To je škoda, tam by to mohlo bejt dobrý."
"Nedá se nic dělat. Hlavně aby přestalo pršet."
Nemyslel vážně, že by s ním ke Klementovi šla; chtěl jí jenom naznačit, že by tam chtěl jít on. Doufal, že to pochopí a nebude trvat na tom, aby šli do kina; nechtěl se s ní pohádat a odejít proti její vůli. I v kině pak nemohl nepřemýšlet o tom, jak to asi u Klementa vypadá. Už ani nevnímal, že drží Ivu za ruku; film ho nebavil.
Dovedl ji po kině k jejich domu a tam se zastavili.
"Teď jsem mohl bejt na mejdanu," řekl s úsměvem, ale ten úsměv měl jenom zakrýt to, že v hloubi duše to myslí vážně.
"Mrzí tě to?" zeptala se.
"Ale ne...," mávl rukou; znělo to ovšem nepřesvědčivě.
"Jestli tam chceš jít, tak tam klidně běž, já tě nezdržuju," řekla, ale ani ona zřejmě nemyslela to, co říkala.
"Vždyť říkám, že tam nechci. To jsem povídal jenom tak," lhal.
"Opravdu tam nechceš?"
"No..." volil opatrně slova. "Teda kdybych neměl nic jinýho na práci, tak bych se tam třeba podívat šel."
"Tak běž, vždyť nic na práci nemáš!"
"Já tam třeba pak ještě zajdu, ale teď jsme tady spolu."
"Ty tam opravdu pak ještě půjdeš?" řekla udiveně.
"Ale já nevím..."
"Choděj tam taky holky?" zeptala se.
"Holky ne," zalhal, ale opět to asi neznělo dost věrohodně. Ze všeho nejvíc si přál, aby Iva ten rozhovor skončila, aby odešla domů a on aby mohl jít za Klementem. Jenomže ona se zřejmě z opačného důvodu k odchodu neměla.
"Jirko, povídej mně ještě něco," žadonila.
"Co?"
"Něco."
Pokrčil rameny. Uvědomil si, že kdyby jí po těch pár měsících měl stanovit diagnózu, byla by dost nelichotivá: Iva vlastně neměla žádné své názory, knihy nečetla, o ničem moc nepřemýšlela a nechápala nikoho kromě své matky, které se zase obdivovala naprosto ve všem. Ani jeho nechápala: očekávala od něj jenom to, že ji bude neustále vyznávat lásku; tak nějak jako rytíř de Grieux.
Několikrát ji políbil, ale nepodařilo se mu zakrýt nervozní pohled na hodinky.
"Běž si teda klidně na ten... na ten mejdan," chystala se rozplakat se. "Vždyť už jsem ti to říkala!"
"Ale ne, Ivuško," pohladil ji po vlasech. Jakmile však vyslovil tu zdrobnělinu jejího jména, kterou občas používal, když mluvil o své lásce k ní, bylo mu, jako by vyplivl chobotnici. Co mě tady vlastně ještě drží?, napadlo ho. Láska? Touha? Soucit? Zvyk?
"Já bych ti chtěla říct, Jířo, že i kdybych mohla, tak bych na žádnej takovej mejdan nikdy nešla!" prohlásila hrdě.
"Ale vždyť já tam taky nepůjdu," zalhal znovu.
Rozloučili se ve tři čtvrtě na devět (divil se, že si pro ni dosud nepřišel před dům otec). Tušil, že je to jedna z jejich posledních schůzek; nemělo to cenu. Rozběhl se a za pět minut zvonil u Klementa.
Znovu se podíval na tu holku a naprázdno polknul. Najednou mu připadlo strašně směšné, že má ta holka na sobě šaty, že na sobě vůbec někdo má šaty. Že všichni dělají jakoby nic, že si na sebe berou obleky všemožných střihů a barev, že s vážnými tvářemi tráví čas v kinech, na schůzích, v obchodních domech, ve školách, v putykách, v autobusech; že to všechno jsou jenom rituální tance kolem toho, co je skutečně podstatné, kolem toho extatického okamžiku orgasmu, který dokáže na několik vteřin proměnit tuhle nejapnou zemi ve skutečný RÁJ. Pamatoval si, že ho to napadlo už hrozně dávno, snad už když to zažil vůbec poprvé: TAK TOHLE JE TEDY ONO, blesklo mu tenkrát hlavou, TAHLE kratičká chvíle je to, proč lidé zoufají, proč fantazírují nad novými vědeckými objevy či nad starými náboženskými legendami, proč se vraždí, proč bojují, proč píší knihy, proč obracejí svět lícem na rub. Tenhle prchavý okamžik; nic víc. TAK TOHLE JE TEDY ONO; říkal si pak s jakýmsi vzteklým sebeuspokojením znovu ve Sněžnici, když po tmě na svahu pod lanovkou s dělostřeleckým dalekohledem, který si půjčil od Kordy, pozoroval převlékající se ženy v oknech hotelu Praha a přitom masturboval. To byla jednoduchá filosofie Toma Bahníka, a to byla, jak se mu zdálo, pravda. Bahník měl pravdu: Člověk je svěrací kazajkou zvířete.
Věděl, že je ze své vynucené pohlavní abstinence (ale asi nejenom z ní) napůl šílený; a říkal si, že člověku připadá jako nejúžasnější vždycky to, co je pro něj nedosažitelné; a že kdyby se mu podařilo najít si nějakou holku, že by se na všechno díval zase jinak. Ale jedno mu zůstávalo záhadou: kdyby nebylo tohle smyslem světa, tak co potom? Věděl, že představy nějakého, byť jakkoli vyšinutého, řádu jsoucna se člověk nemůže zbavit, dokud nevidí nějaký řád jiný; protože jinak by se mu otevřel pohled na svět bez jakéhokoli řádu. A na takový svět se člověk podívat nemůže odvážit. Tedy orgasmus.
Kdy to tedy bylo poprvé?
S Tomem a s Klementem se před tím mejdanem stavili v hospodě; každý z nich vypil dvě piva a přitom rozebrali přednosti a nedostatky všech holek, které měly přijít. "Já se stejně radši vožeru!" uzavřel jejich debatu Klement, když po něm chtěl Bahník vědět, koho by si přál dostat do rukou, "ženský jsou krávy!"
Iveta, Tomova favoritka, je přivítala v zářivých domácích šatech; na hlavě měla trvalou. Jirka vduchu přemýšlel, co na ni Bahník vidí. V pokoji byla mísa s chlebíčky a se sušenkami. Klement se se usadil na stůl, spolkl několik chlebíčků a nalil si víno. Na gauči seděl potrhlý Šimon s Frídou a Anička Malá zírala z půlmetrové vzdálenosti na televizi puštěnou beze zvuku. Magnetofon hrál Simona a Garfunkela. Pak přišla Hana se svojí starší sestrou. Nakonec Pavel. Hodně se pilo. Lampa, zakrytá trojitým krepovým papírem, vrhala tlumené červené světlo vytvářející intimní prostředí.
Jako obvykle se nejprve mluvilo o škole. Na stole stálo po dvou lahvích červeného a bílého vína; Jirka pil. V televizi byl zřejmě nějaký film z války: muži v tmavých uniformách. Od otevřeného okna táhl chlad.
Potom začal hovor trochu váznout; všichni čekali, že se bude něco dít. Možnosti byly omezené, i když jim tenkrát připadaly úžasné: začali hrát na pravdu.
"Hano, kolik jsi měla kluků?"
"Jak to myslíš?"
"No, jen tak... s kolika jsi chodila?"
"Se třema. Aničko, chtěla bys bejt vdaná?"
"Já... ani ne. Na co se mám zeptat?"
"To je jedno, hlavně se ptej."
"Já nevim na co."
"Musíš! Ptej se!"
"Frído..."
"No?"
"Máš ráda Haryho?"
Jirka nevěděl, kdo to je Hary.
"Ne. Pavle, která holka se ti tady nejvíc líbí?"
"Já nevím... to se nedá říct. Mě se líběj všecky!"
"Nevytáčej se! Musíš říct pravdu!"
"Já nevím. To se fakt nedá."
"Tohle nemá cenu! Musíš odpovědět!"
"No tak... tak teda Hana, no."
Frída seděla na gauči, nohy stočené pod sebou; stále si dolévala bílé víno, usmívala se a Jirka si jednou všiml, že si něco sama pro sebe šeptá. Byla o něco starší než on, na gympl přišla o rok dřív, ale kvůli nějaké nemoci opakovala první ročník, a tak se dostala do jejich třídy. Měla tmavé vlasy, ustřižené těsně nad rameny, černobílou sukni a tmavomodrou halenku. Rty měla nepřirozeně rudé rtěnkou; dlouhé řasy, jak Jirka později zjistil, měla umělé.
Hra na pravdu skomírala řadou hloupých otázek; pak se Klement zeptal Ivety, co má ráda z prasete, a tvrdošíjně odmítal svou otázku změnit. Všichni se shodli na tom, že to nemá cenu (holky neměly Klementa rády), a zábava se rozpadla do dvojic či trojic.
Iveta s Hanou a s její sestrou seděly u velkého kulatého stolu a o něčem se hádaly; Pavel na ně přes stůl hleděl unylýma očima a zřejmě sotva vnímal, co se kolem něj děje. Na pohovce se bavila Frída s Tomem Bahníkem a se Šimonem; neustále oddělávala Bahníkovu ruku, která se ji vytrvale snažila obejmout kolem pasu. Anička odešla.
Jirka seděl s Klementem na zemi. Objevili lahev slivovice a zajídali ji burskými oříšky.
"Co děláš o prázdninách?" zeptal se Jirka.
"Jedem s bráchou do Maďar. Jinak nevím. Dám nudu."
"Jel bys na čundr?"
"Vožrat se?"
"To taky."
"No samo. Dej vědět, já si sbalím věci. Tom by moh jet taky, ne?"
"Třeba."
Šimon vrazil vrávoravým krokem do magnetofonu, převrhl ho a přetrhl pásek. Iveta vyskočila od stolu; rozčilovala se. Jirka si vzal cigaretu z krabičky, která ležela na stole, a zapálil si. Cítil lehkost těla.
Vůbec nepřemýšlel o Ivě. To byl jiný svět, oddělený od tohohle tady, s ním nesmísitelný. Chodili spolu do kina, líbali se, mluvili o lásce. Teď byl ale tady a chtěl si užít. Napil se ostré slivovice; bylo to jako pohlazení horkou rukou. Hodnotil vduchu přítomné holky: bral by vlastně kteroukoli z nich, ale snažil se uvažovat konstruktivně. Iveta: nijak zvlášť se mu nelíbila, a navíc ji stejně bude mít Tom nebo Pavel. Hana: trochu moc sebevědomá, takové holky mu neseděly. Hanina sestra: viděl ji dnes poprvé a vypadala nepřístupně. Očividně zbývala Frída. Z téhle perspektivy mu náhle začalo být protivné to, že vedle ní sedí Bahník, a že už má svou ruku definitivně kolem jejího pasu. Copak se vykašlal na Ivetu?
Vstal, znovu se napil, přešel místnost a usadil se vedle Pavla. Holky se stále bavily. Pavel ztupěle hleděl kamsi pod stůl.
"...chce mě malovat nahou," říkala právě na druhé straně stolu Hanina sestra a rozpustile se šklebila.
"Malovat?" usmívala se ironicky Iveta.
"Von je správnej. Nemá doma vůbec postel, jenom na zemi vobrovskou kožešinu."
Všude byl nepořádek, sklenky s vínem, rozsypané oříšky, cigarety.
Jirka strčil do Pavla. "Probuď se, lemrouchu! Spát můžeš doma!"
"Co votravuješ, vole? Přemejšlím."
"Vo čem?"
"Dá mě reparát z fyziky."
"Kdo? Prófák?"
"Kdo jinej? Pánbíček? Je na mě zasedlej, vole, jako děvka."
"Teď se na to vykašli a napij se."
Pavel nic neřekl, vzal od něj sklenici a vypil ji.
"Koukej po ženskejch," radil mu Jirka.
"Nemám na to, vole, náladu."
Jirka pozoroval Frídu; líbala se s Bahníkem. Cítil, že se jeho plány rozplývají. Ani si neuvědomoval, jak moc pije; teprve když vstával, pocítil to známé rakovinné bujení nezvladatelných myšlenek, hrozící roztrhnout mu hlavu. Dělalo mu potíže rozpenout si na záchodě poklopec a vymočit se.
Pak následovaly chvíle, které si už nikdy potom nebyl schopen v hlavě srovnat v chronologickou řadu. Pamatoval si, jak bezmyšlenkovitě otevřel dveře do vedlejšího pokoje a spatřil bledého Šimona, sedícího ve tmě za klavírem. Právě když tam Jirka nahlédl, otevřel Šimon víko a začal zvracet na klávesy. Pamatoval si, jak se Bahník stále líbal s Frídou, a v něm že to vzbuzovalo pocit prudkého odporu. Vzpomněl si, že se loučil s Klementem. Jeho vzpomínky získaly pevnou půdu teprve ve chvíli, kdy seděli okolo kulatého stolu a zpívali. Pavel, Bahník, Iveta, Frída a Jirka. Iveta měla před sebou šálek černé kávy; kouřilo se z ní. Jirka už nepil a hlava se mu trochu vyjasňovala. Bylo půl dvanácté, věděl, že by měl jít domů, že bude mít průšvih, ale stále se nemohl odhodlat zvednout se z křesla a rozloučit se. Dychtivě pošilhával po Frídě, ale bylo mu trapné pokoušet se o ni, když se před chvílí líbala s Tomem. Ale chtělo se mu, moc se mu chtělo, líbat se s ní a přes šaty cítit její tělo; o ničem jiném nepřemýšlel. Bahník teď seděl vedle Ivety a zřejmě začal podléhat jejím mentolovým pohledům: zřetelně o něj měla zájem.
Krátce před půlnocí odešel Pavel; za celý večer neodložil otrávený výraz. Jirka mu přes stůl podal ruku, a když ji stáhnul zpátky, a sedl si, položil ji Frídě na odhalené koleno. Její reakce ho překvapila: smála se. Stále pila víno. Bahník seděl s Ivetou na druhém konci stolu, hlavu těsně vedle ní a usmíval se. Jirka bez váhání sunul ruku hloub a hloub pod Frídinu sukni. Lákalo ho to; Iva si pod sukni sáhnout nedala, jenom sterilně, přes látku.
Náhle byli v pokoji sami. Prázdné a poloprázdné lahve, plný popelník, zbytky jídla. Povalil Frídu na gauč (nebránila se) a jeho ruka se sunula dál a dál bludištěm lásky. Líbali se a proplétali svá těla, a potom, i když ho trochu jímala závrať z toho, kam až to všechno, jak se zdá, dojde, ji začal svlékat.
Pocítil, jak to, co v něm vždycky jenom dřímalo, nabývá obrovských rozměrů, tak, že ho to každou chvíli zevnitř celého roztrhne. Ještě teď si pamatoval, jak se Frídě rozšířily zornice. Ústa měla pootevřená. Když o tomhle někdy předtím přemýšlel, bál se, jestli nebude neohrabaný, ale teď poznal, že takové obavy byly naprosto zbytečné; vědomosti vyčtené z brožurek byly nanic. Byla to přirozenost sama.
Potom začal znovu vnímat své okolí, jako když člověku přestane znít v uších. Celé jeho tělo se uvolnilo a jako by splasklo. Tak už to je, opakoval si vduchu a sám tomu nemohl uvěřit. Pomalu se oblékl.
Frída si natáhla kalhotky; její pohyby mu náhle připadly trochu obscénní. Byla rozcuchaná, rtěnku měla rozmazanou po tváři a pohled jí nervózně těkal. Cítil, že by mohl skoro upřímně říci, že ji má rád, ale neřekl nic. Před domem se rozešli každý na jinou stranu; řekli si jenom ahoj.
Potom byly prázdniny (nezapomenutelný čundr s Klementem) a pak přišel podzim. To už s Ivou nechodil; vídával ji, jak se vodí za ruku s kníratým klukem, který byl o hodně starší než on. Byl to třetí, poslední podzim jeho studia na gymnáziu.
V říjnu se nečekaně zrodilo několik přízračně slunečných dnů. Jirka si vzpomínal, jak tenkrát napumpoval kolo, naskočil a vyjel. Měl na sobě modrou kostkovanou košili a plátěnou bundu. Pod nosem se mu začínal objevovat knírek, který si nikdy potom neholil.
Ujížděl k Pavlovi na chatu; bylo to kousek za Hradcem. Oslava Pavlových narozenin byla zároveň něčím jako začátkem mejdanové sezóny. Jel zahrádkovou kolonií, po rozježděné cestě mezi poli, projížděl topolové větrolamy. Slunce visící nízko nad obzorem zaplítalo do listí na stromech a do strnišť na polích tu barvu, která se nedala nazvat ani zlatou, ani oranžovou, přestože měla s oběma z nich něco společného. Šlapal do pedálů a hulákal si pro sebe do větru, který mu svištěl kolem uší. Stovky mil jdou koleje prérií, jak stříbrný šíp míří v dál... Měl pocit, že kdyby teď rozepnul ruce a měl na nich kusy plachty, docela jasně by se vznesl a svištěl by nad krajinou, až by se jako ševcovský knejp zabodl do slunce a propíchl ho.
U Pavla už bylo spousta lidí, začalo se zřejmě ve velkém stylu. Jirka si nechal nalít víno a sedl si se skleničkou nahoru na poschoďovou postel. Vnitřek chaty byl vyzdoben srnčími parůžky a jinými loveckými trofejemi; nade dveřmi visel talíř s vymalovaným jelenem v říji. Pavel topil v litinových kamínkách a neustále přikládal, přestože vůbec nebyla zima.
Jirka se snažil navázat kontakt s Frídou, ale nedařilo se mu to; seděla v hloučku holek a jeho pohledům se vyhýbala. Měla na sobě džínsy a tmavěmodrou bundičku do pasu; slušelo jí to. Když ji tak pozoroval, byl si čím dál tím jistější, že nemůže nechat proběhnout tenhle mejdan bez toho, aby byla zase jeho.
Hodiny utíkaly, Jirka pil a hypnotizoval Frídu. Nevěnovala mu pozornost. Vedle něj seděl na posteli Bořek Menhart, jeho soused ze školní lavice, a měl v sobě už půllitr VÝČEPNÍ LIHOVINY. Normálně nepil a obvykle ho rodiče ani nikam nepustili, takže když se výjimečně alkoholem napojil, vypadal, jako by byl ve skutečném deliriu tremens: blaženě se usmíval a líčil páté přes deváté.
Jirka ho chvíli ho poslouchal a pak slezl z postele. Dole si připil s Pavlem. Stále pošilhával po Frídě: bavila se s Martou. Chtěl k ní jít, ale nevěděl, co by jí před Martou říkal. Nějaká holka, kterou Jirka neznal, si svlékla rolák a byla jenom v podprsence. Iveta seděla Bahníkovi na klíně.
Vyšel ven před chatu. Na veliké verandě stál oprýskaný červený stůl a tři židle, jaké bývají v zahradních restauracích. Na stole ležela kytara; měla ale jenom tři struny. Pod verandou byl trávník, a kousek před chatou začínal borový les, plný papírů a plechovek od konzerv.
Otráveně usedl na jednu ze židlí, vzal kytaru a pokusil se na třech strunách vybrnkat nějakou melodii. Slunce už bylo pod obzorem a nebem se táhly ostře načervenalé pruhy. Představil si svou siluletu na pozadí těch červánků a připadlo mu to jako kýčovitý obal k desce s trampskými písničkami.
Neseděl tam dlouho, když se dveře chaty otevřely.
"Co doma? Doma to znáš!" Slyšel Pavlův chraplavý hlas.
"Doopravdy musím," odpovídala Frída. Stála ve dveřích tašku přes rameno. Otevřenými dveřmi pronikalo ven světlo, kouř a hudba z magnetofonu. Jirka poznal Beatles. Frída zavřela; v šeru si ho nevšimla. Narovnala si na rameni tašku a vykročila ke schodům z verandy.
"Frído!" zavolal tiše.
Trhla sebou.
"Nespěchej..."
"Já musím!"
"Sedni si na chvíli," vybídl ji.
Na okamžik zaváhala, potom položila tašku na stůl a usedla na židli proti němu. Chvíli na sebe mlčky hleděli.
"Je tady zima," řekla pak a otřásla se.
"Kam spěcháš?" zeptal se.
"Táta zuří. Že prej se mám učit."
"Do školy?"
"No. Přišel z rodičáku a byl hrozně naštvanej."
"To ho snad přejde, ne?"
"Nejhorší je, že k tomu mám takovej strašněj odpor. Ke všemu tomu učení. Vůbec jsem na ten gympl neměla chodit."
"Co jinýho bys chtěla dělat?"
"Víš, něco, co by k něčemu bylo."
"Jak to myslíš?"
"Chtěla jsem třeba jít na zdravotku."
"Proč, prosímtě, na zdravotku?"
"No tak. Je to aspoň k něčemu. Pomáháš lidem."
"Cože?"
"No aspoň pomáháš nemocnejm."
Byla už úplná tma. Jirka si pohrával se strunami kytary. Na verandu vyšel Bahník, vymočil se skrz zábradlí a zase se vrátil. Jich si vůbec nevšiml.
"Bereš to všechno moc přes všelijaký ideály," řekl. "To je blbost, jedině z toho pak máš těžkou hlavu."
"Ale já jsem o tom přemejšlela: chtěla bych pro lidi něco udělat!"
"A kvůli tomu chceš bejt zdravotní sestrou?"
"Chtěla jsem... a pořád chci bejt něčím, co k něčemu bude. Nedá se přece pořád žít jenom takhle!"
"Proč? Já jsem docela spokojenej," zašklebil se.
"Já jsem asi dooporavy prdlá; nechápe mě nikdo," řekla tiše.
"Když ti na tom žáleží, můžeš jít po gymplu na medicinu."
"Jenže mě nevezmou. Vůbec netušej, že bych byla schopná takovýmu povolání obětovat všechno! Docela všechno!"
Tak se dej k armádě spásy, řekl vduchu. "Tak se aspoň napij," vybídl ji nahlas a podal jí skleničku. Pravou ruku ji položil na koleno.
Hrubě ho odstrčila. "Nechci," řekla.
"Frído..." posunul se k ní a pokusil se ji obejmout. Odtáhla se a když k ní přiblížil obličej, všiml si, že jí po rozmazaných očních stínech stéká slza.
"Jdu domů," prohlásila rezolutně. Vstala. Pokusil se ji zadržet, ale reagovala podrážděně.
"Seš prostě materialista," řekla mu na rozloučenou.
Stál na verandě, opřen o zábradlí, a hleděl za ní do tmy. Je skutečně tak střelená, přemýšlel, anebo ji doopravdy nechápu? Pečovat o trpící?
Vrátil se dovnitř; náladu měl zkaženou. Zuřivě se tancovalo. Ta holka v podprsence doslova visela v Pavlově objetí. Bořek seděl na posteli, něco říkal dolů Bahníkovi a klátil nohama.
"Prej jsem materislista," řekl Jirka Bořkovi, když se znovu vyškrábal k němu nahoru.
"Kdo řikal?"
"Jedna z mých početných milenek."
"Proč ti to říká?" nechápal opilý Bořek. "Vždyť materialisti jsem všichni, ne? Materialisti, vědecký komunisti, a ti... asketisti, ne? Vždyť se to v občanský výchově učíme!"
"Podívejte se, přátelé," hovořil k nim tenkrát brouk-poslanec, "já bych vám chtěl dneska jenom... ehm... vyzdvihnout takových pár bodů, které byste jako studenti měli mít... ehm... na paměti. Neberte to jako nějakou nalejvárnu, z toho, co vám tady povídám, vás nikdo zkoušet nebude, my prostě máme zájem na tom, abysme do naší práce... ehm... zasvětili co nejvíc lidí, aby se nic nedělo, jak dřív bývalo zvykem, pod pokličkou. Tak předně: jak jste si možná všimli nebo slyšeli doma, v naší vnitropolitické situaci se několik podstatných věcí změnilo. Takovým mezníkem byl leden letošního roku, kdy došlo k některým kádrovým změnám ve vedení naší Strany: v čele stanul, jak jistě víte, soudruh... ehm... Dubček. A já bych hned od počátku zdůraznil jeden důležitý moment, na který nesmíme nikdy zapomínat: ta naše společná věc, o kterou teď běží, je demokracie, nebo, jak se teď říká, socialismus s lidskou tváří. Chceme, aby lidi neměli pocit, že jsou ovládáni, chceme, aby se iniciativně podíleli na budování společnosti, aby negativní jevy byly patřičným způsobem kritizovány. To co tady vzniká, nemá, jak možná někdy uslyšíte, nic společného s návratem ke kapitalismu; naopak, naším cílem je a bude cesta ke komunistické, beztřídní společnosti. V centru našeho snažení zůstává člověk..."
Jirkovi se nelíbil způsob, jak ten člověk řečnil, ale o tom, co říkal, dost přemýšlel. Začal číst noviny. Potom byla na gymnáziu beseda s nějakým klukem z Prahy; ten mluvil o vznikající Unii středoškoláků a učňů. Na nástěnce u nich ve třídě se objevil list z krajských novin s anketou KTERÁ Z OSOBNOSTÍ SOUČASNÉ POLITICKÉ SCÉNY VÁS ZAUJALA A ČÍM?; mezi dotázanými byl totiž i jejich spolužák Bořek Menhart. V odpovědi uváděl předsedu Národního shromáždění Josefa Smrkovského a citoval některé jeho výroky.
Jednou měl Jirka v té době o politice diskuzi s otcem: byla, jako většina rozhovorů s ním, nepříjemná. Otec přišel domů z recepce, přiopilý, s tupým pohledem a krví podlitýma očima. Na sobě měl pomačkanou parádní uniformu. Jirka večeřel u stolu v kuchyni, otec seděl naproti němu, pil lahvové pivo a napůl pro sebe bručel. V bílém tílku, ze kterého mu na prsou lezly chomáče chlupů, v trenkách a v pantoflích vůbec nevypadal jako generál.
"Teď jsou všichni strašně chytrý, strašně!" vrčel a koukal z okna.
"Kdo?" zeptal se Jirka.
"Všichni! Ty nahoře. Všichni až do posledního cucáka!"
"Jako Dubček?"
"Dubčeka nekritizuju, to není moje věc. Ale s ním se veze spousta pěknejch šejdířů. Pitomci! Já vím, je to krásný, bejt novinářem, kritizovat, posmívat se, kydat hnůj, ale měli by taky trochu přemejšlet! Trochu sebekriticky!"
"Kritika snad přece nikomu neubližuje!" namítl Jirka.
"Ubližuje, neubližuje, někdy je lepší držet hubu, než pitomě kritizovat. Obzvlášť, když člověk vůbec nechápe, o co jde!"
Jirka dojedl a zvolna odložil příbor. Otec se napil. Do kuchyně přišla matka; rovnala něco do ledničky.
"Nejednou musej všichni kecat a kritizovat!" vybuchl znovu otec. "K čemu to všechno vlastně je?"
"Přece nemůžeš bránit lidem v tom, aby říkali, co si myslej!" namítl opět Jirka. "Máme přece svobodu projevu. Máme demokracii!"
"Co to vlastně je ta demokracie, když jseš tak chytrej? Vláda lidu?"
"No něco takovýho."
"Ale to je jenom fráze, a právě tahle fráze nám teď tady dělá příšernou paseku. Copak může vládnout kdejakej blbec, kterej ničemu nerozumí? Kterej si poslechne Hlas Ameriky a myslí si, že sežral všechnu moudrost světa?"
"Těma blbcema myslíš tu svou dělnickou třídu?" popíchla ho jízlivě matka.
Nevěnoval jí pozornost a hleděl z okna.
"Já jsem poslední," pokračoval pak, "kdo by byl proti rozumný kritice, ale co je moc, to je moc! Všechno má svý hranice, i kritika!"
"Ale když máme svobodu, tak máme svobodu," odporoval vzrušeně Jirka, "tak jakýpak hranice? Myslíš si snad, že svoboda je blbost?"
"Svoboda je poznaná nutnost, ty chytrej. Svoboda není blbý kvákání pár pitomců!"
"Já ale myslím, že ke svobodě patří i to, čemu ty říkáš kvákání!" Jirkovy oči svítily rozhořčením: měl přece pravdu!
Otec otráveně mávnul rukou a dopil pivo. Potom vstal, postavil prázdnou lahev na ledničku, podrbal se na prsou a zvolna se otočil k odchodu. Ve dvečích do předsíně se zastavil, otočil se, upřel na Jirku krví podlité oči a výstražně zvedl ukazovák.
"Seš moc chytrej, ale já vím, kam tohle všechno povede! Tahle situace má jediný východisko, a to nejde nazvat jinak než fašismus! Pak si vzpomeneš na to, co jsem ti říkal."
Jirka si ho prohlížel od hlavy k patě: trochu opilý, stárnoucí generál. Nesnášel tyhle jeho řeči, byl přesvědčený, že na nich není ani zrnko pravdy. Otcův strach ze svobody v něm vzbuzoval skutečnou nenávist k jeho názorům. Vše bylo přece tak jednoduché: demokracie, svoboda, volná cesta pravdě.
Jaro se posouvalo dál. Duben a potom květen. Oloupané slunce vonělo teplem. Vyspal se s Frídou, vykašlal se na Ivu. S otcem se příliš nebavil. O prázdninách byl měsíc na brigádě, pracoval u zedníků, byl dohněda opálen a naprosto otráven ranním vstáváním.
Vyjeli autobusem na výpadovku za Hradcem a za chvilku je vzal nějaký chlap s náklaďákem; svezl je do Dobrošova. Po cestě jim vyprávěl o tom, jak závodně boxoval.
V Dobrošově se stavili v hospodě, koupili si každý dvě lahvová piva, Jirka krabičku startek a Klement balíček tabáku; nedávno si koupil dýmku. V příkopě za Dobrošovem vytáhli chleba a krabičku sardinek; jedli a zapíjeli to pivem. Od severu se do oblohy zakousl klín špinavých přízemních mraků: vypadal výhrůžně.
Klement si zabalil trochu tabáku do hnědého papírku a vzniklý balíček nacpal do dýmky. Vypadal naprosto soustředěně.
"Sakra abysme tak zmokli," řekl s obavou v hlase Jirka.
"To by bylo blbý," řekl Klement; zapálil si dýmku a mocně z ní zatáhl.
"Znáš to aspoň v tý Sněžnici pořádně?"
"Jezdili jsme tam s našima na hory."
"Dá se tam někde schovat, když bude pršet?"
"Sbalíme nějaký holky a vychrápem se u nich," zašklebil se Klement.
"To je jasný, cheche! Ale co když ty holky budou taky na vandru? Nebudem je přeci chvátit někde v dešti!"
"To víš, někde venku asi přechrápat budem muset."
"Jestli bude slejvák, tak to nebude nic moc příjemnýho."
"Já bych teď hlavně zkusil něco stopnout, pak uvidíme."
Vylezli na silnici a pokoušeli se stopovat, ale skoro nic nejezdilo. Děda na mopedu jim vesele mával čepicí. Mraky na obloze se zvolna rozestupovaly do šířky.
Dvě a půl hodiny stáli u silnice a z těch několika aut, která jela kolem, jim žádné nevěnovalo pozornost. Šedé mraky už dávno zcela ovládly oblohu a zvednul se zlověstný přízemní vítr. Jirka upřeně pozoroval silnici od Dobrošova, Klement seděl na svém teleti a kouřil už čtvrtou dýmku. Oba zmáhala ospalost z piva.
"Dnešní noc bude dlouhá, má drahá," zanotoval Klement s očima upřenýma na nebe. Pach jeho dýmky už docela prostoupil Jirkovo vědomí.
"Co to kouříš za svinstvo, že to tak smrdí?" zeptal se nervózně.
"Tarase Bulbu, přece. To je, hochu síla."
"Z toho se akorát pobliješ."
"Když pobliju, pobliju."
Kolem nich projelo prázdné červené embéčko a jeho tlustý řidič jim nevěnoval ani pohled.
"Sežer si to auto, prase vyžraný," zařval za ním Jirka. "Nacpi si ho do krku, udav se s ním! Dej si ho vycpat!"
"Večer musíme zajít někam na pivo," řekl Klement.
"Na pivo!" zavrčel Jirka. "Hlavně abysme večer neseděli tady v tom příkopě a nelilo nám na hlavu!"
"Tak bysme na to pivo zašli zpátky do Dobrošova."
"Ty máš, člověče, eště furt nějak moc humoru."
Náhle a zlověstně se na silnici objevily první kapky. Nepravidelná řídká síť teček. Mraky jim visely nad hlavami.
"Sakra, už na mě káplo," připustil Klement.
"To bude asi tím, že prší."
"To se mi, člověče, nelíbí. Vypadá to, že když se nestáhneme do hospody, že asi fakt zmoknem."
"Napadla mě ještě jedna věc," řekl zamyšleně Jirka. "Kdybychom to vocaď vzali na Rychov a dojeli k nám na chatu, tak bysme se vyspali v suchu."
"Kde máte chatu?"
"Na Pustinách."
"A ty máš vod ní klíče?"
"Nemám. Ale tam se nějak dostanem."
"Mně je to úplně jedno. Máme moknout směrem na Sněžnici, nebo směrem na Rychov."
"Tak sebou hodíme, vono na ten Rychov spíš něco pojede než sem."
Posbírali svoje věci a dali se do běhu. Už pršelo pořádně. Za křižovatkou, ještě než doběhli pod rozložitý strom, pod kterým se chtěli schovat, je uviděl řidič lesáckého gazu a zastavil jim.
"To snad není možný!" volal Jirka.
Na Pustiny dorazili za tmy. Stále drobně pršelo a oba už byli řádně promoklí. Kouřili Jirkovy startky a polohlasně nadávali. Chata Jirkových rodičů značně převyšovala okolní stavby; byla obložená modřínovým dřevem.
"Člověče, vy asi nejste zrovna chudý," usoudil Klement, když si chatu prohlédl.
"To nejsme," připustil Jirka.
V příkopě za Dobrošovem mu připadalo, že vniknout do chaty nebude problém, teď však, když stál tváří v tvář zavřeným dveřím se dvěma zámky, marně přemýšlel, co ho k takové domněnce vedlo. Nakonec se mu podařilo otevřít okénko do sklepa, oba se vsoukali dovnitř a rozložili spacáky na vlhké betonové podlaze.
"Že bysme si pomohli nějak moc, to zase ne," bručel Klement.
Jirka se zvolna převlékl do tepláků a zalezl do spacáku.
"Dej mi cigáro," řekl Klement.
"Člověče, vždyť už se z toho dneska poděláš."
"Nech to na mně a jedno mi podej."
Jirka vytáhl krabičku. "Hochu, víš, že už tam není ani jedno? To už jsme jich, kruci, museli vyhulit celej balíček!"
"Dej pokoj! To abych si teď ubalil Tarase Bulbu do novin."
"HENDE HOCH!!" ozval se náhle chraplavý hlas. Zvenčí je oslnila silná baterka.
"Do prdele nicht šísn!" vyjekl Klement a zakryl si oči.
"Ruce vzhůru! Nebo střelím!" řval hlas.
"Dobrej večír, pane Stýblo," řekl Jirka.
"To jseš ty, Jiří?"
"Nojo, to jsem já."
Ten venku sklopil baterku. "Co tady děláš?"
"Jeli jsme s kámošem na čundr, ale pršelo, tak jsme to votočili sem. Jenomže samozřejmě nemám klíče."
"No to jste tomu teda dali pěkně na prdel, v takovýmhle počasí čundrovat! Polezte ven, spát můžete u mě."
Stýblo byl soused. Původním povoláním byl řezník a taky na to vypadal, vážil určitě hodně přes sto kilo. Teď dělal tady na Pustinách řidiče autobusu a téměř trvale tu už bydlel na své chatě. S Jirkovým tátou byli kamarádi, znali se už od války.
Šli po cestičce za kuželem Stýblovy baterky; pod nimi se ve tmě leskla hladina přehrady. Už nepršelo a ve vzduchu bylo slabě cítit kouř, zřejmě někde nablízku dělali chataři táborák.
Stýblova chata nebyla velká a byl v ní nepořádek. V jednom rohu hrála televize a ve druhém byly opřeny rybářské pruty. Na polici stálo několik plných lahví, pod ní na zdi byly nalepeny fotografie populárních zpěváků a vlaječka ČSAD. Zpěváci, to byl koníček Stýblovy dcery. U zdi stály dvě postele a u nich masivní stůl.
Klement se rozhlížel po místnosti; zdálo se, že je s vývojem situace spokojen. V televizi zpíval Gott.
"Já myslel, že jste nějaký verwolfové," řekl Stýblo a položil na stůl zhasnutou baterku a revolver.
"Kde by se tady teďka nějaký takový vzali?" namítl Jirka.
"Von člověk nikdy neví."
Stýblo přinesl pekáč s masem a položil ho před ně na stůl.
"Dejte si, hoši," pobídl je. "Vepřový vocásky, vosum korun kilo. To se dá jíst na vejdělek. Je to tak?"
"To jo," přisvědčil Jirka a vzal si kus masa.
"To vim!"
Stýblo jim ukrojil chleba.
"Co dělá táta?" zeptal se Jirky.
"Já nevím. Je ňákej naštvanej."
"Kvůli politice?"
"Copak já vím? Asi jo."
"Tak mu řekni, ať přijede na chatu. Tady se vyléčí, je to tak?"
"No."
"To vim! Von to asi nemá lehký. Amerika nás chce vyřídit a von to má všechno na krku." Stýblo byl zarputilý komunista a člen Lidových milicí. "Ale já věřím, že nás Dubček nedá."
Klement se usmál.
"Moc se nesměj hochu," řekl Stýblo vážně. "Já jsme ve Straně vod šestatřicátýho, dýl než Jirky táta, tak se nediv, že mě žere, když slyším, jak z tý Ameriky na nás štvou."
"Jako bych slyšel tátu," řekl Jirka.
"Však vim. Nediv se, že mu to leží v hlavě. Přece jenom cejtí pořádnej kus zodpovědnosti."
"Je za to placenej. A s tou Amerikou to asi taky nebude tak horký. Co by si na nás vzali?"
"Hochu, na to jseš ještě moc mladej, abys tomuhle rozuměl! Američanům se věřit nedá. Co myslíš, jak to bylo v pětačtyřicátým? Rudá armáda mohla osvobodit celou republiku dávno před nima, ale musela kvůli tomu voslovi Ajznhaurovi čekat v Praze až von dorazí do Plzně! Tátovi jde vo nás, vo dělnickou třídu. A ta tvoje máma, nic proti ní, to ne, ale taky ho pořád popichuje, to mu klidu nepřidá."
"Já nevím, pane Stýblo, já se o rodiče nestarám."
Stýblo vstal a zesílil televizi. "Karel Gott, toho já miluju!" Televize řvala na celou přehradu.
"Ta pistole je nabitá?" zeptal se Jirka.
Stýblo ji beze slova uchopil, vystřelil z okna a pyšně se na něj podíval. Klement už skoro vsedě usínal a při té ráně sebou trhl, že skoro spadl ze židle na zem.
"Co bysme si nevystřelili, je to tak?" řekl Stýblo.
Jirka se usmál.
"To vim!"
Ráno je na stole čekaly dva krajíce chleba s máslem a s tlustými kolečky salámu a lístek
ZAMKNĚTE A KLÍČ MNĚ NECHTE PODE DVEŘMA
Venku nepršelo, ale trochu se ochladilo. Pod chatou se v přehradní hladině zrcadlilo nebe; dole na loďce chytal Stýblův soused Novotný ryby. Navlékli si batohy a vykročili.
Měli teď namířeno na hrad Klajnštejn, ale ztratili směr, a tak se nechali vést lesními cestami a úzkými silničkami. V nějaké vsi koupili rohlíky a cigarety; nic jim nechybělo. V lese bylo ještě vlhko, zato polní cesty už vysychaly; objevilo se slunce. Žlutá barva polí ležela roztažena po krajině; v příkopech kvetl jitrocel.
Večer dorazili k vesnici, jejíž jméno pak Jirka zapomněl, a znaveně se rozvalili do trávy v cípu lesa. Slunce si před spaním už oholilo paprsky a dalo tak znamení hejnům komárů a malých mušek, aby se pustili do lidí. Odkudsi znělo klekání.
Klement opět drtil v zubech dýmku. "To je krása," řekl zasněně, "ležet a nic nemuset."
"Dneska musíme zajít do hospody. Teda jestli v týhle vsi nějaká je a jestli je votevřená."
"No jasně, dáme si pivo."
Jirka už nekouřil. Předchozí den ho z cigaret bolela hlava, a tak si dnes dal jenom jednu, a potom raději místo toho žvýkal stébla trávy. Ramena měl rozedřená od popruhů batohu a na nohou měl puchýře; ušli spoustu kilometrů.
"To jsou svině nepařený, ty komáři," prohlásil Klement. "Já budu muset zase celej večer kouřit, aby mě nesežrali."
"Klid, v hospodě nebudou."
"Tak se zvednem?"
"Zvednem."
"Věci necháme tady?"
"Necháme."
Zahrabali batohy do křoví a vydali se po mezi směrem k vesnici. Stmívalo se; všechny barvy si začínaly podávat ruku s černou. V trávě neúnavně řvali cvrčci. Hospodu našli brzy; bylo to stavení na spadnutí, ale uvnitř se svítilo a bylo vidět hlavy mužů, sedících kolem stolů.
Vešli dovnitř; ovanul je pach cigaretového kouře a ještě bůhvíčeho. Hospodský s přeraženým nosem stál u pípy a zvolna točil pivo; kromě něj bylo v lokále ještě asi dvacet lidí.
Posadili se k jednomu ze stolů; vedle usměvavého dědka v černém roláku. Oba si zapálili. Hospodský stál v mžiku u nich a ruce si utíral do zástěry.
"Prosím," zahuhlal a tvářil se přísně.
"Dvě piva," řekl Jirka.
"Občanky."
"Občanky... ty s sebou nemáme."
"Takže dvě limonády, jo?"
"Proč?"
"Podívejte se támhle nad pípu."
Nad pípou visela obvyklá cedule, oznamující, že řidičům, podnapilým a mládeži do osmnácti let se alkoholické nápoje nepodávají.
"Ale nám už přece vosumnáct je," lhal Jirka, "akorát ty vobčanky s sebou nemáme."
"Je mi líto." Hospodský se otočil a odcházel. Dědek, sedící vedle nich, se zubil.
Jirka propadal zoufalství. Klement se drbal na hlavě, jako by přemýšlel. Potom do Jirky strčil loktem a tak, aby to dědek slyšel, mu zachrochtal do ucha: "Poslouchej, Magore, normálně mu ukážem vojenský knížky! Von nás nepráskne!"
Jirkovi chvíli trvalo, než mu došlo o co jde. Pohlédl po očku na dědka; ten očividně zabíral. Napodobil Klementův tón: "Ty si se zbláznil, Richarde!! jestli chceš, aby tě plukas vyřídil, tak se klidně vrať, ale já jsem rozhodnutej jít až do konce!"
Klement se přikrčil, jako by od něj čekal facku. "Já to tak nemyslel, fakt, Magore. Já vím, že plukas je svině." Vypadal dokonale přiblble.
"Jednou jsme v tom a nemůžeme zpátky! Jde vo kejhák!"
Dědek se díval upřeně na Jirku, na jeho khaki košili a na maskáčovou bundu.
"Hlavně, Magore," pokračoval Klement, "potřebujeme sehnat ještě nějakej civil pro tebe, jinak je s náma konec!"
"Sakra drž hubu! Někdo by nás tady moh slyšet!"
Děděk kulil oči.
"Vy jste kluci, vojáci?" vyhrkl najednou.
Klement sebou trhl a předstíral zděšení. "Cože? Jak jste na to přišel? Jaký, kruci, vojáci?"
"Však já vás vašim oficírům udat nepudu!"
"Co pořád máte?" obořil se na něj Jirka. "Jakejm oficírům? My žádný vojáci nejsme!"
"Kluci, vy nevíte, co je to vojna! Já když jsem sloužil - já jsem sloužil v Písku! - to byla vojna! Bojoval jsem už v první světový válce, ucho mi šavlí usekli..."
"Vždyť máte uši vobě," namítl Klement.
"Pak mi ho doktoři přišili, ty chytrej!"
Museli si prohládnout jizvu, kterou měl za uchem.
"A myslíte si, že teď není vojna zlá?" namítl Klement. "Teď vás klidně zahrabou v plynový masce na tejden do země, a pak vás třeba zapomenou vyhrabat! Jako mě, viď, Magore."
"Už na to nemysli, Ríšo."
Výsledkem sympatií a snad i soucitu, které v dědkovi vzbudili, bylo to, že jim objednal pivo. Hospodský jim sice i na jeho přímluvu dát odmítl, ale když dědek zarputile prohlásil, že tedy on chce piva tři, hospodský je přinesl, a potom už jim nosil.
"Kluci, a neděláte vy si ze mě nějakou prču?" zeptal se děda potom.
"Prču ne, my fakt žádný vojáci nejsme," řekl Jirka.
"Nojo, nejste. Ale i jestli jste, tak mně je to jedno. Já jsem anti... jak se to říká?"
"Co?"
"No proti válce!"
"Antimilitarista?"
"Jo! Ani ve straně nejsem a nikdy jsem nebyl; já dřív volíval agrárníky, Švehlu."
"My taky nejsme ve straně," řekl Klement.
Noc venku spustila neprůhledné závěsy; nebe se od obzoru k obzoru zatáhlo neštovicemi hvězd. Najít cestu zpátky z hospody jim dalo práci; bloudili po strništích provázeni vzdáleným štěkotem psů. Teprve asi za hodinu objevili cíp lesa, který bezpečně poznali; v křoví našli schované batohy. Jirka se celou noc otáčel z boku na bok; kamenitá lesní půda ho tlačila a mušky, které mu občas zabloudily k uchu, ho budily pištivým bzučením. Spacák se mu v polospánku jevil jako rakev, svírající ho ze všech stran.
Tři dny chodili po horách, kouřili laciné cigarety, jedli konzervy, váleli se v trávě, bavili se o všem možném, ale nejvíc o holkách, a pili pivo. Večer ulehali ke spánku unaveni a poštípáni komáry, přilákanými jejich potem. Jako téměř všechno se to Jirkovi po létech ve vzpomínkách jevilo idylicky, ale když se důsledně snažil oživit si své tehdejší pocity a nálady, rozpoznal klam: chvílemi mu bylo skutečně dobře, ale chvílemi byl otráven dusnem, nevyspáním, nebo prostě pocitem tísně, doléhajícím na něj v temných bažinatých lesích nebo v kopřivami zarostlých lukách kolem vesnic.
Pátý den odpoledne je na náměstí v Rozdolnici zastavil esenbák a když prohlédl jejich občanky, vybral od nich od každého po dvaceti korunách za to, že měli ve skutečnosti delší vlasy než na fotografiích. Klementa jako by to ani moc nevyvedlo z míry; Jirkou však zmítal bezmocný vztek. Ani ne tak pro ty peníze (i když těch taky nazbyt neměli), ale kvůli tomu, že se nemohli nijak bránit zvůli hejska v esenbácké uniformě.
Rozložili batohy na lavičce u autobusové zastávky a Klement provedl inventuru.
"Tak máme:," řekl pak, "třicet pět korun, dvě konzervy, půlku chleba, dvě gulášový polívky, salám, dvoje sušenky a štyry cigarety."
"Zejtra to sbalíme," řekl Jirka. Prohlížel si dvě holky, které něco hledaly v autobusovém jízdním řádu. Jedna byla hubená, měla dlouhé vlasy, odřenou džínsbundu a na zádech US-tornu; ta druhá byla tlustá, ostříhaná, ve světlé plátěné bundičce a s červeným silonovým batohem. Ve tváři měla plačtivý výraz, jaký dovedou mít jenom tlusté a protivné holky.
"Co koukáš?" všiml si jeho pohledu Klement.
"Ta hubená je dobrá, ne?"
"Je. Ale ta tlustá se mi nějak nechce líbit."
"No to mě taky ne."
Holky odcházely směrem přes náměstí. Jirka se za nimi díval.
Klement se zvedl. "Pojď, kouknem, kam mířej."
Jirka neprotestoval. Červený silonový batoh jim jako světlo majáku udával cestu. Prošel hlavní ulicí Rozdolnice, minul hospodu, a dál putoval po kraji silnice směrem nahoru na Valdberk.
Jirka přidal do kroku; byl už pevně rozhodnut, že se s holkami pokusí dát do řeči. Klement ho následoval. Stromy podél silnice je zvolna míjely jako tiché, mlčenlivé procesí.
"Holky, nechcete pomoct?" To byla jediná věc, která ho napadla.
Zastavily se. "Kam jdete?" zeptala se ta hubená.
"Tamhle někam dopředu, asi jako vy."
"My jdeme na chatu."
"Na Valdberk?"
"Na co?"
"Na Valdberk! Tak se to jmenuje tamhle nahoře."
"Já nevím... jak se to, Vlasto, jmenuje?"
"No, Valdberk," řekla ta tlustá nepřívětivě.
Pomoci nechtěly, ale dál už šli všichni spolu. Vykládali holkám, jak čundrují; něco si k tomu i přimysleli, jen aby je pobavili. Ta tlustá, Vlasta, byla celá zpocená a otírala si kapesníkem tvář, ale za chvilku se do rozhovoru zapojila a do očí ji postupně stoupl namísto plačtivého normální a pak i trochu sebevědomý výraz: chodila na gymnázium a měla samé jedničky. Hubené holce říkala Nelly: ta se učila švadlenou. Jely spolu na několik dní na chatu, která patřila Vlastiným rodičům.
Klement šel trochu zaraženě a hovořil v holých větách; když se bavil s holkami (a nebyl opilý) byl vždycky trochu nejistý, jeho herecký talent ho zrazoval. Rozpačitost ho neopustila ani když seděli před chatou na dřevěných lavicích kolem prázdného ohniště a kouřili; Vlasta se nějak neměla k tomu, aby otevřela chatu. Bylo půl čtvrté.
"Kde budete spát?" zeptala se Vlasta.
"Někde venku," řekl Klement.
Jirka zachytil Nellin pohled. "Budete tady večer?" zeptal se.
"Určitě budem, žejo, Vlasto?"
"Tak my se ještě třeba večer stavíme."
V lese nad chatou měli válečnou poradu; Klement nevěřil, že vracet se večer k holkám bude mít nějaký efekt, ale Jirka ho přesvědčoval o opaku.
Znovu spočítali peníze a vydali se zpátky do Rozdolnice koupit lahev vína. Večer, po tmě, se vraceli toutéž cestou: měli už jenom čtrnáct korun.
Holky seděly mlčky u ohně. Plameny jim přízračně osvětlovaly tváře: Nelly vypadala jako rusalka, zatímco Vlasta připomínala něco ve stylu buddhistických sošek. Přisedli si k nim, otevřeli lahev a během půl hodiny ji vypili; holky si jenom trochu cucly. Klement se rozjařil, sedl si vedle Vlasty a snažil se ji uchopit kolem pasu; tvářila se opět plačtivě.
"Nepudem nahoru, Nellino?" navrhla.
"To bysme mohli," odpověděl rozjařeně Klement.
"Já jdu," vyhrkla Vlasta a vyskočila. Mračila se. "Až, Nellino, pudeš, tak zaťukej. Budu zamčená!"
"A máme to," ušklíbl se Jirka, když za ní zaklaply dveře chaty.
"Proč je ta holka tak nervózní?" nechápal Klement. Vytáhl z kapsy dýmku; zbývala mu poslední trocha tabáku.
"My jsme mysleli, že bysme mohli přespat u vás," řekl Jirka Nelly.
"Postelí je tam spousta," připustila. "Ale vona je prdlá."
"Nedala by se nějak ukecat?"
"Vona je děsně prdlá."
Chvíli všichni hleděli do ohně. Kolem bylo ticho; jenom oblaka jisker stoupala z protahujících se plamenů a nad jejich hlavami uhasínala a stávala se součástí noci.
"Tak já jí pudu zkusit říct," navrhla Nelly.
"Vyřiď jí, že ji líbám na čelíčko," volal za ní Klement.
Víno a únava jim už proudily tělem v podobě olova. Mlčeli, jenom Klement do sebe zuřivě tahal kouř laciného tabáku. Jirka se ohlédl: vše bylo tmou a tma byla vším.
"Vona je děsně prdlá," řekla Nelly, když se vrátila. "Vona říká, že prej kdejaký cizí lidi do chaty nepustí, a tak. Je prdlá, já za to nemůžu."
"Vždyť je to jedno," řekl Jirka.
"Je nějaká nervózní," opakoval Klement, "měla by chodit na ryby."
"Jestli chcete," navrhla Nelly, "tak vám ale votevřu dole, tam je takovej kamrlík s postelema. Ale museli byste ráno brzy vylítnout, aby nezuřila."
Tiše je zavedla do prostorného zděného sklepa pod chatou: byly tam podél zdi v řadě za sebou tři postele s děravými dekami, a kromě nich truhlářský ponk s nářadím. V místnosti bylo cítit čerstvé dřevo; pod stropem, nad jejich hlavami, byla srovnána světlá prkna.
Vytáhli si svoje spacáky; Nelly se za jejich zády ztratila. Dveře nechala pootevřené.
"Takže jsme dopadli prostředně," řekl Jirka a zavřel dveře. "Spíme v posteli, ale sami."
"Lepší než kopanec do rypáku," řekl Klement a zívl.
"To je fakt."
"Nebo ještě pudem k nim nahoru na návštěvu?"
"To už by na ně asi bylo moc."
"Nojo, ta slonice by z toho asi byla přepadlá."
"Jaká slonice?"
"Ta Vlasta."
"Aha."
"Já mám tlustý holky docela rád, věříš?"
"Co by ne. Ale tahle, to je vopravdu nějaká kráva."
"Já jsem stejně z toho vína tuhej jako pes."
"Ráno to sbalíme a jedem domů."
Jirka ležel ve spacáku, oči se mu zavíraly a on myslel na Frídu; znovu si vybavoval každý pocit, každý dotek. V polospánku cítil její ruce; pak si uvědomil, že to není sen, že vedle něj leží Nelly a hladí ho rukou pod tričkem. Slyšel její tichý hlas: nechtěla, aby si o ní myslel něco špatného, prostě to nemohla nahoře vydržet; má kluka, se kterým chodí, ale ten ji podvádí... Tiše se ji zeptal, jestli ji Vlasta nebude schánět; kašlala na Vlastu a chtěla vědět, jestli ji má Jirka rád. Řekl, že ano.
Chvíli se k sobě tiskli; pak ji pod spacákem sevřel a začal z ní stahovat oblečení: košili, podprsenku, džínsy, kalhotky. Kroutila se v jeho objetí jako by ji mučil, ale tiše vzdychala a bolestivě ho kousala do krku. Ale pak se stala naprosto nepochopitelná věc: pocit blížící se slasti byl najednou ten tam a on necítil vůbec nic. Snažil se svému tělu poručit, ale bylo to marné. Nelly chvíli nechápala a potom se rozplakala; říkala, že ji nemá rád. Jirka se na ni styděl podívat a mlčel. Potom odešla a on usnul přemožen únavou a hrozným studem.
Ze spánku ho probral mučivý tlak v močovém měchýři; tak tak se stačil vymotat ze spacáku, vyběhnout a v raním šeru si na kraji lesa rozepnout poklopec. Uvědomil si, co se stalo večer a nejraději by se byl neviděl.
"Stuj!" ozvalo se za ním ve chvíli, když proud moči opadl a ustal. Otočil se v domnění, že si z něj Klement dělá legraci, ale rázem hleděl do ústí samopalu, kterým na něj mířil pihovatý voják.
"Ruky vvěrch!" Se strachem zvedl ruce: ten chlap byl Rus! Vůbec ničemu nerozuměl.
"Što ty takoj? Saldat?" Ten se samopalem se díval na jeho vojenskou košili.
"Nět, nět, ja... turist."
"Eto tvoj dom?" ukázal Rus směrem k chatě.
"Da... nět," zakoktal.
"Nu idi damoj. Arúžja u těbja nět?"
"Nět!"
Otočil se a rychlým krokem se vrátil zpátky do sklepa; měl nepříjemný pocit. Nikdy předtím na něj nikdo nemířil skutečnou zbraní. Rychle vzbudil Klementa.
"Ty vole musíme se dekovat," chrlil ze sebe. Už si nevzpomínal, co si v té chvíli myslel. "Málem mě zastřelil nějakej Rus."
"Co blbneš, jakej Rus?" mžoural na něj Klement.
"Nevím. Nějakej voják. Asi se něco děje."
"Ty vole nekecej! Že by z nás chtěli udělat sovětskou republiku?"
"Člověče to snad ne!"
Rychle sbalili a s tornami na zádech se vydali přes louku směrem k Rozdolnici. Na trávě byla rosa.
Dál si to pamatoval, jako by to bylo dnes: zeď s nápisem SMRT SOVĚTSKÝM OKUPANTŮM, Klementa, nevěřícně potřásajícího hlavou, i nekonečnou šňůru zelených aut, sunoucích se hlemýždím tempem po silnici. Pamatoval si přesně i na pocit nenávisti a vzteku, který se v něm vzedmul jako vařící se mléko; pocit bezmocného vzteku na cizí otlemené vojáky, kteří se sunou po cestách směrem někam na Prahu s takovou samozřejmostí, že snad ani nemají nabité zbraně. Měl chuť kopat do těch cize vypadajících ksichtů, hnát je svinským krokem pryč, odkud přišli, vykopat je za hranice do jejich milované země, která je tak veliká, že její sousedi vypadají na politické mapě světa jako cizopasnící na jejím těle.
"Tak už jsou přece tady," řekl zvolna Klement.
"Čuráci!" vykřikl Jirka. "Blbí čuráci!"
Ve Sněžnici, při svých osamělých procházkách po kopcích a loukách, i při svých stejně osamělých večerech nad půllitrem piva, rozpracovával v duchu (z nedostatku jiné zábavy) nekonečné jednoznačné eseje o nesmyslnosti komunismu. A při tom se to jednou stalo: ozval se v něm jakýsi jako by docela neznámý a nečekaný hlas. Jízlivý a vzdorovitý hlas, připomínající z toho, co dosud v životě slyšel, snad jedině trochu otce. Ten hlas odporoval; odporoval se stejnou urputností a jednoznačností, s jakou hovořil hlas původní, hlas Pavouka Heretika. Zhrozil se: kde se v něm vzal ten... ten... Pavouk Ortodox? Ten šílený demagog, okamžitě znevažující každou pravdu, ke které Pavouk Heretik dospěl po nekonečných hodinách přežvykování vzpomínek a myšlenek?
Uvědomil si, že stále zatíná pěsti, že zatíná i zuby, a uvolnil ruce i čelisti. Téměř udiveně pohlédl na své otevírající se dlaně, a potom dlouze vydechl a podíval se z okna. Venku ubíhaly první domky Dobrošova; tak důvěrně známé. Autobus zabočil na náměstí. Jirka se otočil na dům v rohu a otisk toho domu, uložený v jeho paměti, se s tím domem přesně překryl, jako když se porovnávají otisky prstů...
V ústech měl vyschlo. Čtyři večery za sebou už nebyl v hospodě; to bylo u něj něco neobvyklého. Ale před těmi čtyřmi dny, když se rozhodl, že pojede do Hradce za Věrou, si najednou řekl, že nebude pít. Měl to být asi něco jako náznak začátku nového života; teď už tomu zase ani sám nerozumněl. Podíval se směrem k hospodě U jelena: ale asi měli ještě zavřeno.
Proč tady, na tomhle světě, vůbec jsem?, napadlo ho. Proč vůbec chodím po zeměkouli a trápím se úvahami o svém osudu, proč zakouším radost, strach i zoufalství, proč mě hlava třeští vizemi nahých žen a toho, co bych s nimi dělal? PROČ? Abych naplnil nějaký všeobjímající princip a odevzdal svůj příspěvek k udržení lidské rasy? Jenomže jaký je to princip, když se ve mně neprojeví ani s takovou silou, abych o smysluplnosti toho všeho nepochyboval?
Vzpomněl si, jak poprvé v životě uviděl mrtvého člověka; bylo to právě tady, v Dobrošově. Jejich sousedku, babku Štaudovou, nalezli v jejím bytě s hlavou rozraženou o roh kredence; dveře vyrazil její zeť, šilhavý zednický mistr. Jirka se tenkrát vtlačil mezi lidi, nahlížející dovnitř: jeho děda zkoušel ležící ženě tep, ale pak bezmocně rozhodil ruce a zůstal tak, vkleče na jednom koleně, a smutně kroutil hlavou. Byt byl cítit kapustou nebo něčím podobně nevábným. Štaudová ležela na břiše, nohy toporně rozhozeny do stran, šedou skládanou sukni vyhrnutou nad kolena a pod její hlavou bylo vidět louži temné krve. Jirka ani nedýchal a myslel si, že bude zvracet. Potom ji uviděl ještě jednou: dva chlapi ji nesli chodbou na nosítkách. Jedna ruka jí bezvládně visela dolů a zvolna se kývala. Jirka se pak dlouho nemohl zbavit myšlenek na tu mrtvou: vědomí, že TOHLE čeká každého člověka, pro něj bylo nesnesitelné.
Jeho děd ("Alois Kyml, berní úředník v.v.", jak byl občas titulován na obálkách dopisů, pro které mu Jirka chodil na poštu), byl člověkem klidným a rozvážným; mluvil pomalu a málokdy se rozčiloval. Nosíval tmavé obleky a kouřil viržinka. Jirka ho míval velice rád; a rádi ho asi měli i mnozí cizí lidé. Jirka se ještě teď, ve Sněžnici, tu a tam setkal s někým, kdo dědu Kymla znal, a všichni o něm hovořili s úctou. Děda si velice zakládal na své sečtělosti (jak jednou Jirkovi vyprávěla matka, toužil v mládí studovat medicinu, ale nemohl); nadevše kladl Karla Čapka a Masaryka. Do kostela nechodil a církvi se trochu posmíval, i když Bibli četl a často ji citoval.
Babička byla jiná: do kostela chodila každou neděli a dědovi jeho nechuť k církevním obřadům neustále vytýkala. Jak si Jirka však později dal v hlavě dohromady, záleželo babičce vždycky především na tom, co řeknou lidé. Jirkovi činila čas od času dlouhé přednášky, které ho nepředstavitelně nudily, a z nichž si zapamatoval jen útržkovité věty, jako hleď si uchovat své zlaté srdíčko nebo učit se a být poslušný, aby tě měli lidé rádi; ty přednášky mu tenkrát připadaly podobně bezobsažné jako mnohem později lekce z marxismu-leninismu.
Matka přijížděla do Dobrošova vždycky v sobotu odpoledne; čekával ji obvykle na náměstí, a když vystupovala z autobusu, běžíval k ní a pomáhal jí nést tašku. S dědou byl sice raději než s ní, ale s ním mohl být v té době pořád, zatímco matku měl jenom necelé dva dny v týdnu. Otec přijížděl zřídkakdy, a když se čas od času přece jenom objevil, proseděl vždycky celou dobu v kuchyni, kouřil, pil kávu a s nikým se příliš nebavil. V těch chvílích ho bývalo Jirkovi téměř líto, ale brzy si začínal uvědomovat napětí, které panovalo mezi otcem a dědou s babičkou, a tak ho to skličovalo, že postupně začínal toužit po tom, aby se otec objevoval v Dobrošově co nejméně.
Připomněl si v té souvislosti jeden sobotní večer z doby, kdy už chodil do páté nebo snad do šesté třídy. Ležel ve velkém dobrošovském pokoji, přikryt bílou peřinou s matčiným monogramem a nemohl usnout. Bratr pravidelně oddychoval na vedlejší posteli. Vedle v místnosti, za dveřmi s výplní z matného skla, se matka bavila s babičkou a s dědou a otevřeným oknem vnikal do místnosti vzduch teplé letní noci.
Po chvíli to už nemohl vydržet, vyklouzl zpod peřiny a po špičkách se připlížil ke dveřím do vedlejšího pokoje. Když přiložil ucho ke klíčové dírce, rozuměl docela dobře, o čem se mluví.
"Vyčítat nám nic nemůžeš," říkala babička, "my jsme tě od té svatby zrazovali. My jsme tady s taťkou tušili, jak to dopadne."
"Jenomže já s ním už prostě nedokážu najít společnou řeč," vzdychala matka.
"Ale když jsme ti to říkali..."
"No," přerušil babičku děda, "nemůžu říct, že by byl Karel nějakej zlej člověk, spíš naivní, a trochu ješitnej."
"Kdyby měl aspoň trochu ohledu," rozčiloval se matčin hlas, "pořád chodí po schůzích, studuje ty svý knížky, a já jsem mu dobrá akorát na to, abych mu vařila a prala a žehlila ty jeho uniformy."
"Mně je protivný i s tím jeho komunismem," vzdychla babička.
"Jenomže," poznamenal děda, "nesmíš zapomínat, že on v ten komunismus asi opravdu věří."
Jirka stál, ucho u dveří, a tváře ho pálily. Jenom těžko si to srovnával v hlavě. Proč takhle o tátovi mluví? Otec byl v té době pro něj něčím velkým, nedotknutelným. Když se objevil doma ve dveřích v dlouhém plášti se zlatými knoflíky, v placaté čepici a s černou aktovkou, Jirka skoro nechápal, že je to tentýž člověk jako ten, který s ním občas večer chodí na procházku nebo na odpolední představení do kina. Byl na otce hrdý, i když se ho i trochu bál.
Druhý den po tom vyslechnutém rozhovoru, když seděli večer na zahradě a čistili houby, které nasbírali odpoledne v lese, se Jirka jakoby nic zeptal: "Dědo, co je to vlastně komunismus?"
"Komunismus? Hochu, na to se radši neptej. To bude vydírání člověka člověkem. Jediný štěstí, že já už se toho nedožiju."
Jirka pak mlčel; bylo mu z toho nepříjemně. Vzal dědovu odpověď natolik vážně, že se ho zmocňovala hrůza, kdykoli si představil, že on by se toho komunismu dožít mohl. Kromě toho vůbec nechápal, co může mít s něčím takovým společného otec.
Vzpomínal si, jak šli jednou po prudkém lijáku lesem a viděli všude po cestách spoustu šneků. "Dávej pozor, ať nějakýho nezašlápneš!" nabádal ho děda. Jirka si prohlížel vypuklé šnečí ulity a jakkoli mu myšlenka šneka rozšlápnout, ublížit mu, připadala příšerná, cítil neodolatelné nutkání udělat to. Byl tehdy sám ze sebe zděšen; teď, a právě proto mu asi právě tahle vzpomínka uktvěla tak živě v paměti, mu to připomínalo všelijaké pocity, se kterými se potýkal v dospělosti: puzení k něčemu, co jemu samotnému připadalo nechutné.
Večer v Dobrošově, když bývalo venku teplo, seděli děda s babičkou a s Jirkou (později i s bratrem Romanem) v kuchyni u otevřeného okna. Děda sledoval, kdy se na stropě začnou objevovat malé mušky, přilétající zvenku za světlem, aby okno včas zavřel. Občas on nebo babička vyprávěli příhody z mládí; Jirka byl radši, když vyprávěl děda, protože babička se snažila každé vyprávění směřovat k nějakému mravoučnému závěru, a to mu značně ubíralo na zajímavosti.
Zvláště jedna historka utkvěla Jirkovi zřetelně v paměti: děda tehdy vyprávěl o tom, jak byl ve válce v Srbsku. Jejich jednotka postupovala vysokým kukuřičným polem, takže vojáci ani jeden druhého neviděli, jenom se snažili uchovávat správný směr a šavlemi si klestili cestu přerostlou kukuřicí. Jirkův děda postupoval kupředu a snad v té chvíli ani nemyslel na to, že je nějaká válka, když v tom se proti němu vynořil opálený černovlasý chlap taky s šavlí v ruce. Okamžik na sebe překvapeně hleděli než si děda uvědomil, že je to nepřátelský voják a že jediná šance, jak nepřijít o život, je ho zabít. Rozmáchl se a ťal o zlomek vteřiny dříve než jeho protivník. Nikdy předtím, jak říkal, ani nikdy potom, už člověka nezabil, ale tahle vzpomínka ho nepřestávala pronásledovat.
Děda už se z babiččiny smrti nikdy nevzpamatoval. Ztratil o všechno zájem a s fialovými kruhy pod očima od rána do večera bezcíleně bloudil svým domem v Dobrošově. Příkře odmítal matčiny nabídky, aby se přestěhoval k nim, do Hradce. Za tři roky potom ho ranila mrtvice. Smrt ho zastihla na záchodě, s kalhotami spuštěnými pod kolena jeho stařeckých žilnatých nohou.
Zvolna vystupoval po schůdkách a prošel uličkou ke svému místu. Rozhlédl se, kde je Korda: nikde ho neviděl. Asi vystoupil v Dobrošově, napadlo ho. Podrbal se ve vlasech: hlava ho svědila, dlouho už si ji vůbec nemyl.
Autobus se začínal zaplňovat lidmi, kteří, podobně jako Jirka, dosud postávali venku. Přišel i řidič a po chvilce spustil motor. Jirka přivřel oči a čekal, až se rozjedou. V poslední chvíli, když už se autobus dával do pohybu, spatřil Kordu, běžícího přes náměstí směrem k nim a mávajícího na řidiče. Řidič si ho také všiml, přibrzdil a otevřel dveře. Korda vyskočil na plošinu a rozpačitě se usmál. Tvář měl brunátnou od běhu. Dveře se za ním opět zavřely a autobus se rozjel.
Jirka naposled zahlédl dům svých prarodičů. Vzpomněl si na den, který tam strávili s Martinou, byl to jeden z posledních dní, kdy dům ještě patřil jejich rodině. Vytáhl z náprsní kapsy peněženku a po chvilce přehrabování mezi papírky a bankovkami našel Martininu fotku. Prohlédl si ji a necítil vůbec nic: ani lásku, ani odpor.
Už si nevzpomínal pod jakou záminkou si k nim přisedli. Michal mu jednou prozradil, že k tomu, aby člověk vzbudil sympatie jakékoli dívky, není potřeba víc, než nemluvit o sobě, ale o ní; a tak asi to dělali i ten den. Holky prozradily svá jména, ale Jirka si zapamatoval jenom Martinino; druhé dvě ho nezajímaly. Matně si vzpomínal, že jedna z nich byla vysoká a hubená, druhá měla odbarvené vlasy a když se smála, zvedala obočí.
Když něco vypili, pozval je Michal všechny k sobě na kolej. Holky se nejdřív zdráhaly, ale potom šly. Jeli autobusem přes město a potom vlezli dovnitř oknem, které jim Michal otevřel. Jeho pokoj se vyznačoval tím, že byl plný květin. Natahal si sem květináče se vším možným, od fialek až po zakrslou palmu. Kluci z koleje mu kvůli tomu říkali Bejlovec.
"Co kdybysme si spolu někdy někam vyšli, třeba do kina?" ptal se Jirka Martiny; a byl u toho nervózní. Nechtěl udělat nějaký chybný krok; tahle dívka se příliš podobala ženám z jeho snů.
"Třeba."
"Chodíš často do kina?"
"Někdy."
Měla dlouhé, černé, úplně černé, vlasy, hnědé oči a stříbrné náušnice. Měla modrý svetr, černé kalhoty a černé špičaté lodičky.
Druhý den se objevil doma v posteli a cítil se dost špatně; bolel ho žaludek. Chvíli si v hlavě dával dohromady, co se vlastně předchozí den stalo; jako obvykle se opil víc než ostatní. Chvíli si nebyl jist, jestli si Martinu ke svým zmateným vzpomínkám jenom nepřimyslel, ale pak sám sebe přesvědčil, že ne, že tam opravdu byla a že byla tak hezká, jak si ji teď představoval. Dokonce s ní pak šel domů; ale to už byl tak opilý, že teď už ani pořádně nevěděl, o čem se s ní bavil a kde se rozešli. Proklínal se; určitě se před ní ztrapnil.
Rovnou z postele zamířil k telefonu.
"Haló."
"To jseš ty, Michale?"
"No."
"Tady Jirka."
"Co že ještě nechrápeš?"
"Nějak se mi nechce. Jak jsi vlastně včera dopadl?"
"Samozřejmě asi skvěle. Ovšem bohužel si to moc nepamatuju."
"Já právě taky ne. Ty dvě holky zůstaly u tebe na koleji?"
"No, koukám, že teď ráno tady nejsou, teda jestli se neschovaly do skříně nebo pod postel. Ale věřím, že došlo k nejhoršímu, totiž, co to povídám, myslím k nejlepšímu. A co ty, byl šašek v manéži?" Touhle otázkou přiváděl Michal s oblibou lidi do rozpaků.
"Ale kdepak," usmál se Jirka. "Ovšem ta holka byla perfektní."
"Nebyla špatná."
"Že ne, viď? Mně se fakt líbila."
"Koukal jsem."
"Poslyš Michale, odkud ty holky vlasně byly?"
"Jak - odkud? Asi z Hradce, ne?"
"No ale nic přesnějšího nevíš?"
"To teda nevím."
"A víš aspoň jejich příjmení?"
"Příjmení? Vo takový věci se nestarám, to už bych musel bejt chodící archiv."
"Jenomže jak já s ní teď navážu kontakt?"
"To už toho po mně chceš moc, ne?"
"Když moc, tak moc," ušklíbl se Jirka.
Dalších čtrnáct dní prožil v bezvýsledném pátrání. Martina jako by se do země propadla. Z jejich rozhovoru věděl, že má střední ekonomickou školu a že pracuje někde v kanceláři, ale v jakém podniku, to nevěděl. Ptal se vrchního ve vinárně, kde s holkama seděli, ale ten je neznal. Vzpomněl si, že jedna mluvila o svém šéfovi a nazývala ho pan Slušný, ale nevěděl, jestli to mělo být jméno nebo přezdívka; vyptával se přátel na jména všemožných šéfů z nejrůznějších podniků, ale jméno Slušný nikomu nic neříkalo. Za těch čtrnáct dní byl v koncích a dostal poslední nápad: inzerát.
OZVE SE MARTINA JIRKOVI?
HRADEC, VINÁRNA, KOLEJ.
ZN.: ČEKÁM.
Přemýšlel, jesli to má poslat do krajských novin nebo do Mladého světa, a pak pro jistotu udělal obojí. Dále už mohl skutečně jenom čekat. Za nějaký čas se ukázalo, že to vyšlo: telefonoval mu Michal.
"Člověče, mluvil jsem s tou tvou holkou. Prej si ji hledal inzerátem."
"Nojo. Co je s ní?"
"Ty sis fakt dával kvůli ní inzerát do Mlaďáku? Já jsem myslel, že kecá."
"No tak už víš, že nekecala," řekl trochu podrážděně Jirka, "ale divit se můžeš až o samotě. Teď mi řekni, co s ní je."
"Mám tady pro tebe její adresu a telefon, ničím jiným ti sloužit nemůžu. Piš si: Martina Holmanová, Zápotockého 145, okres Hradec. Telefon 38743.
Hned potom, co domluvil s Michalem, vytočil Jirka to číslo.
"Holman," ozval se otrávený mužský hlas.
"Dobrý den, prosím vás mohl bych mluvit s... Martinou?"
"No a kdo volá?"
"Pavouk."
"Cože?"
"Pavouk," zařval Jirka do telefonu.
Slyšel ve sluchátku vzdálený hovor a zřetelně rozeznal ŇÁKEJ PAVOUK. Potom se ozval její hlas.
"Marie Holmanová."
"Tady je Jirka".
"Jé, to jsi ty. To byl od tebe dobrej fór s tím pavoukem, musela jsem se smát. Jenom tátu to trochu naštvalo."
"Fór to je sice výbornej, ale já se tak opravdu jmenuju."
Zřejmě ji uvedl do rozpaků. "Tak promiň. Vždyť já jsem to vlastně ani nevěděla."
"Vůbec nic se nestalo. Nejsem na to jméno nijak hrdej. A o tohle přece vůbec nejde, hlavně se musíme dohodnout, kde se sejdeme."
"Mohl bys zítra?"
"Kdykoli."
"Přijela bych autobusem k nádraží. Asi v šest."
"Výborně, Budu na tebe čekat. Těším se."
"A přijdeš určitě?"
Překvapilo ho to. "To víš, že přijdu," ujistil ji.
"Já se moc těším," řekla a zavěsila.
Vědomí, že se netěší jen on ho naplnilo nadšením.
Za pár dní o ní věděl všechno: bydlela na předměstí Hradce ve starém šedém baráku. Byla o dva roky mladší než on. Pracovala v projektovém ústavu, stejně jako ty dvě další holky, které s nimi tenkrát byly. Její otec byl zemědělským inženýrem, ale po osmašedesátém byl vyloučen ze strany, takže měl v JZD, kde pracoval, neustále problémy s nadřízenými. Martina si Jirkovi stěžovala, že je otec stále podrážděný a hádá se s matkou.
Večer po tom telefonickém rozhovoru nemohl Jirka za nic na světě usnout. Převaloval se v posteli a přemýšlel: další holka, se kterou bude pravěpodobně chodit i spát. Bude jiná než ty, které poznal předtím? Vydrží s ní měsíc, rok, pět let, nebo celý život?
"No, mami" řekl, "to je Martina."
"Těší mě, těší mě!" Matka měla očividně radost. "Tak pojďte dál."
"Dobrý den," řekla Martina. Tvářila se rozpačitě.
"My půjdeme někam ven," prohlásil Jirka.
"Teď před obědem?"
"Jo."
"Tak se tady snad můžete naobědvat, ne?" řekla matka.
Martina stála stále ve dveřích.
"Oběd mi schovej," řekl.
"Není on trhlej?" obrátila se matka na Martinu. "Přece nebudete v poledne někde špacírovat, když mám oběd! Pojďte, pučte mi ten kabát a pojďte dál."
"Tak vám s tím obědem aspoň trochu pomůžu," řekla odevzdaně Martina, svlékla kabát a podala ho matce. Ta ho pověsila na ramínko do skříně.
Obě odešly do kuchyně; Jirka je rozpačitě následoval. Martina si u dveří vzala zástěru a přistoupila ke sporáku.
"Tak kdybyste byla tak hodná..." obrátila se na ni matka a cpala jí do ruky nějakou vařečku. Jirka stál ve dveřích kuchyně a rýpal se v zubech.
Oběd se podával ve slavnostním rodinném servisu s pozlacenými okraji, pamatoval si, že ty talíře stávaly v Dobrošově u babičky za sklem ve velkém obývacím pokoji. Seděli všichni tři kolem stolu, jedli polévku a mlčeli.
"Tak náš Jirka," řekla matka, "to má tak skvěle zařízený, že mu kuchařka dochází až do bytu."
"On řikal, že mi něco uvaří sám," namítla Martina.
"Jirka? To ho neznáte."
"Já jsem totiž takovej rodinnej vůl," podotkl Jirka.
Matka na něj přísně pohlédla. "Nemusíš se hned urážet!"
"Já se neurážím, já akorát uvádím věci na pravou míru."
"No tak toho nech."
Pokrčil rameny.
"Máte to moc dobré, paní Pavouková," řekla Martina. Zřejmě zachraňovala situaci.
"Opravdu vám to chutná?"
"No opravdu. A nevykejte mi, prosím vás."
Matka na to očividně čekala; zrůžověla. "No dobrá, já už nebudu, ale to víš, někteří mladí si potrpí na to, že už jsou dospělí."
"Já až budu dospělej, tak si na to taky budu trpět," neudržel se opět Jirka. Potom, aby aspoň trochu znesvětil obraz nedělní oběd v rodinném kruhu, vsunul nenápadně ruku pod stůl a sáhl Martině pod sukni. Martina úlekem vyprskla polévku na sváteční ubrus.
Potom dostal ten nápad: chtěli jet s Martinou někam na Silvestra, a on si při tom vzpomněl na jejich starý, opuštěný dům v Dobrošově. Po dědově smrti tam postupně bydleli dva nájemníci, ale oba se odstěhovali, a teď už byl dům skoro rok prázdný. Martina souhlasila, a Jirka byl rád, že budou s Martinou sami; odmítl i pozvání na Michalovu chatu do Sněžnice.
Vzpomínal si, jak odemkli velkým klíčem hlavní dveře domu, vstoupili dovnitř a rozsvítili. Martina se rozhlížela po veliké hale s vysokými, špinavými okny; odevšad sálala zima. Nechali tašky v hale a odemkli dveře velkého obýváku. Růžová kachlová kamna dýchala stejným chladem jako všechno ostatní v domě. Velký zasklený sekretář, který kdysi býval plný skla a porcelánu, zel prázdnotou, stejně jako knihovna. Jirka přistoupil k oknu a vytáhl roletu: naproti svítila hospoda U jelena.
Přinesl ze sklepa dva kbelíky uhlí a pokoušel se zatopit; nedařilo se mu to. Martina se zabalila do deky a usadila se do křesla. Pak našel Jirka ve sklepě lahev petroleje a za jeho pomoci se mu konečně podařilo rozdělat oheň; mihotavé plameny ho naplnily uspokojením. Přinesl z haly tašky a vytáhl malý kazetový magnetofon, který měl půjčený od bratra, lahve s vínem, cukroví, chlebíčky a ještě další jídlo, které mu do tašky napakovala matka. Zastrčil magnetofon do zástrčky a vybral kazetu. Nahrál si specielné pro tento večer několik nových desek: Jimmy Hendrixe, Beach Boys a Uriah Heep. Pak donesl z kuchyně dvě sklenice a otevřel lahev. Bylo osm hodin a deset minut.
"Hrozná zima!" řekla Martina
"Napijem se, a bude to lepší," navrhl.
"Myslíš?"
"Tutově."
Vysunula z deky, ve které byla zabalená, pravou ruku a přijala od něj sklenici. Jirka se jí podíval do očí, usmál se a přiťukl si s ní.
"Tak na co se napijem?" zeptala se.
"Na to, že tě miluju."
"A já tebe taky."
Uvědomil si, že před lety mu říkat tohle působilo obtíže; teď už to říkal docela samozřejmě. Kamna se zvolna začínala rozpalovat, ale v místnosti byla stále zima. Zhasl světlo, takže byl pokoj osvětlen jenom mihotavým přísvitem ohně, jdoucím z pootevřených dvířek kamen. Zvenku bylo slyšet harmoniku, a proto zesílil magnetofon, aby ji přehlušil.
"Tady v tom domě jsem vyrůstal," řekl.
"Ty jsi tady chodil do školy?"
"To ne. Ale než jsem začal chodit do školy, tak jsem tady byl skoro pořád, a pak jsem sem jezdil na soboty a na neděle."
"S rodičema?"
"Jak kdy. Někdy s mámou. Oni se s tátou, jak sis možná všimla, moc nesnášej."
"Ale vždyť ten tvůj táta vypadá docela hodnej."
"Já neříkám, že je zlej. Ale s mámou se nesnášej."
"Naši si taky nerozuměj nejlíp. Není to zajímavý?"
"Co?" nechápal.
"Že je to podobný u nás jako u vás."
"Jenomže náš táta je velkej komunista," podotkl, "a tvýho ze Strany vyhodili. Je vlastně fakt zajímavý, že v některejch ohledech to vyjde nastejno."
"Já vůbec nechápu, co ti chlapi na tomhle viděj," řekla trochu opovržlivě a napila se, "pořád nějaká strana, politika a tak. Co z toho maj?"
Mávl rukou. "Dospělí se musej taky vyblbnout, nejen děti," řekl.
"Podle mě je to všechno blbost. Lidi by měli dělat něco pořádnýho."
"No, někdo politiku dělat musí," pokrčil rameny. "Ale samozřejmě ne takhle blbě," dodal rychle.
"Já myslím, že by ji nemusel dělat vůbec nikdo."
Usmál se a znovu pokrčil rameny.
"Jirko, že ty takovýhle věci dělat nikdy nebudeš? Slib mi to," naléhala. "Aby ses místo o rodinu staral o politiku."
"Nevím. Takovýhle věci snad dělat nebudu. Možná jiný."
"Já ale chci, abys nedělal žádný! Já chci, abys normálně chodil do práce a staral se o rodinu."
"Ono někdy ale člověk musí dělat i něco trochu jinýho."
"Ale proč? Proč by ses měl starat o takový věci? Stejně nic nezměníš!"
"Nechme toho," mávl rukou, "přece se dneska nebudeme bavit o blbostech."
Naléval víno a oba pili. Díval se na ni a měl dojem, že vyhrál život. Že nic jiného než ji si nemohl přát.
"Víš, Martino," řekl a políbil ji do vlasů (voněly jí po jablkách), "věřím, že my dva spolu budeme šťastný. Měl jsem už pár holek, párkrát jsem se zklamal, ale tebe fakt miluju."
"Kolik jsi už měl holek?" zeptala se ho.
"Záleží na tom?"
"Nezáleží, ale mě by to zajímalo."
"A ty, kolik ty jsi měla kluků?"
Trochu zčervenala a neodpověděla. Jirka si uvědomil, že litrovka vína je už skoro prázdná. Dolil zbytek sobě i Martině do sklenic a podal na stůl další. Cítil už příjemnou opilost. Žádné zítra neexistovalo. Stále přikládal do kamen a v pokoji už bylo teplo.
"Řekni mi," usmál se, "kolik jsi měla těch kluků."
"Tak ale nejdřív řekni ty."
"No ale co teda chceš přesně slyšet?"
"Kolik jsi měl holek. A jaký."
"No... to se dá těžko říct. Na gymplu, to bylo jenom takový blbnutí, nic vážnýho. Potom jsem chodil s jednou holkou od nás ze školy a pak ještě s jednou, co tady studovala peďák. Ale s oběma jsem se brzy rozešel."
"Spal jsi s nima?"
Ta otázka ho překvapila. Takhle se ptávala Linda; Martina byla přece docela jiná holka.
"Jo," řekl. Kazeta byla na konci, a tak vstal, přetočil ji znovu na začátek a spustil magnetofon.
"A co ty?" řekl, když usedl znovu vedle ní na gauč.
"Já?"
"No ty. S kým ty jsi chodila přede mnou?"
"Já... já jsem chodila jenom s jedním..." řekla po chvilce přemýšlení. "Byla jsem kráva blbá. Pracoval v Hradci. Půl druhýho roku jsem s ním chodila, než jsem zjistila, že má na Moravě ženu a dítě. Když jsem mu to vyčítala, tak se mi div nevysmál."
"To je blbý. Ale to ti v mým případě nehrozí," zažertoval.
"Jirko," řekla vážně, "já bych chtěla hrozně hodnýho manžela. Takovýho, co by mi nelhal, a co by mě měl doopravdy rád."
"No to kdo by nechtěl," řekl s úsměvem.
"Já ti určitě připadám blbá!" vzhlédla k němu.
"Proč?"
"Protože vedu takový řeči jako malá holka. A protože nemám vysokou školu."
"Co blbneš, Martino? Copak na tomhle záleží?"
"Obě ty holky, se kterýma jsi chodil, měly vysokou."
"No a co? To přece neznamená, že si myslím, že kdo nemá vysokou školu, je blbej!"
"Ale ty si to o mě určitě myslíš!"
"Co tě to napadlo?"
"Nevím."
Usmál se, objal ji, zvrátil jí hlavu nazad a chvíli ji líbal. "Martino...," šeptal, "miluju tě..."
"Jirko." Na chvíli znehybněl a pohlédl na ni. Teplo od kamen se zvolna plazilo po stěnách zdola nahoru. Martina se vymotala z deky a odložila ji na postel.
"Co?"
"Vezmeš si mě?"
"Věřím, že jo."
"Ty jenom věříš?"
"No... vím."
Přisedl si k ní a políbil ji. Zhasli, seděli vedle sebe a dívali se, jak na stěnách tancují odrazy plamenů z kamen. Skoro se na ni bál sahat; jako by se bál sahat na originál Botticelliho Venuše.
"Venuše," zašeptal ji do ucha, když ji rozepnul a přitiskl se na její nahou hruď.
"Cože?" usmála se.
"Ty jseš jako Botticelliho Venuše!"
"Jaká to je Venuše," nechápala.
"Obraz. Bohyně," šeptal.
Znovu se usmála; tentokrát šťastně.
Objal ji a cítil, že koná svatokrádež: znásilňuje Bohyni. Ale nebylo to tak docela, protože už byli jedním dvojjediným tělem; cítil se zároveň nahoře i dole, proniknuvší i proniknutý, útočící i propadající se.
Potom stáli nazí u okna temného pokoje a dívali se ven, na náměstí, kde se potácel nějaký chlap a chraplavým hlasem řval Jen jednou mě políbil na ústa smutná; jen jednou jsem poznala jak láska chutná...
"Zůstaneme pořád spolu," šeptala mu.
"Pořád," přisvědčil.
"Já bych chtěla, abys mi teď něco dal," řekla. "Abych od tebe něco měla, abych věděla, že nás nic nerozdělí."
"Já tady nic nemám," namítl.
"To je škoda."
Dostal bláznivý nápad. "Tak aspoň smísíme krev na znamení bratrství."
"Jak ji smísíme?" nechápala.
Přinesl z kychyně nůž, zavřel oči a bez přemýšlení se řízl do dlaně. Ruka se mu zbarvila krví a on ji napřáhl k Martině.
"Ted ty," řekl a podal ji druhou rukou nůž.
Dívala se na něj vyděšeně a pak zavrtěla hlavou.
"Bojíš se?" zeptal se.
Kývla. Potom vzala jeho ruku do svých dlaní, líbala ji a jazykem mu slízávala krev.
Znovu ji objal, políbil, sevřel a klesl s ní na zem. Krvavá ruka zanechávala po jejím těle rudé otisky. Milovali se až do rána.
Ráno vzbudil Jirku zvonek: trochu se probral, jakoby někdo nadzvihl pokličku hrnce snů, ve kterém se vařil, ale přetáhl si peřinu přes hlavu. Slyšel, jak se na druhé posteli, která byla v protějším rohu pokoje, hrabe Roman, jak vstává a jak klepe pantoflemi z pokoje pryč. Na té posteli, která Romanovi patřívala, než šel studovat do Prahy, teď v poslední době už občas spávala Martina.
V předsíni slyšel matčin hlas, ale slovům nerozuměl. Potom bouchly dveře a bylo zase ticho, jenom občas bylo slyšet otevřený vodovodní kohoutek. Opět vystrčil hlavu zpod peřiny a podíval se na hodinky: bylo půl osmé. Za okny bylo vidět, že svítí slunce. Vylezl z postele; ochromil ho pocit štěstí z toho, že si bere Martinu, ale z toho, co ho celý ten den čeká, byl nesvůj.
Matka s ním před svatbou stále začínala nepochopitelné rozhovory.
"Jiříku, řekni mi, prosím tě, jaké ty máš vlastně s Martinou plány?"
"Plány?"
"Ty myslíš, že ona je žena pro tebe na celý život?"
"Co tě to vůbec chytá?" nechápal.
"Nerada bych, aby ses ukvapil."
"No, to bys snad ale mohla nechat spíš na mě, ne?"
"Nejseš na světě jenom ty."
"To nejsem. Ale nechápu, co to má společnýho s Martinou."
"Vždyť už u nás i spala..."
"Tak o tohle ti jde?"
"Ale ne. Ovšem, i kdyby, jsou přece určitý pravidla..."
"Pokud vím, to, že by tady mohla někdy spát navrhl táta!"
"Co se prosím tě rozčiluješ? Říkám snad něco? Na tebe už člověk nemůže ani promluvit!"
"Ale může promluvit..."
"Promluvit může, ale nesmí chtít, aby ses neurazil a normálně odpověděl."
"To přece není pravda! Mě jenom znervózňuje, jak se staráš o moje osudy. Zkus to opravdu nechat radši na mně."
"Jsem snad tvoje matka, ne?"
"To jo..."
"No tak."
"Jenomže já už jsem přibližně sedm let plnoletej."
"No a co? To když jseš plnoletej, tak už ti nikdo nesmí ani poradit?"
"Smí. Ale jsou věci, ve kterých moc na rady nedám."
"To vidím!"
Nemohl si pomoci, jakmile se matka snažila zasahovat do jeho osudů; měl vztek. Snad to myslela dobře, jenomže Jirka se lidí, kteří to myslí dobře, čím dál více obával. Nebyl zvyklý se s nikým o svých rozhodnutích radit; rodiče žili svůj uzavřený život (nikdy se mu nezmiňovali o svých starostech, nikdy mu nevyprávěli nic ze svého dřívějšího života), a on také. Z toho, co dělal, zajímalo rodiče především to, co nějak ovlivňovalo jeho prospěch ve škole. To ostatní pro ně byly zbytečnosti: sport, sbírka známek, klukovksé hry, čundry, první lásky, knížky, desky, intelektuálské diskuse. Neměl jim to za zlé (říci, že by ho rodiče zanedbávali, nemohl); nicméně žili každý ve svém vlastním světě.
Vstal, navlékl si hodinky a šel se do koupelny opláchnout a učesat. Před zrcadlem zjistil, že má červené oči a že vůbec vypadá divně; doba, kdy se sám na sebe díval do zrcadla rád byla už dávno pryč. Vyčistil si zuby, rozčesal si knírek i dlouhé vlasy a vydal se do kuchyně.
Ve dveřích se setkal s otcovým bratrem Ivanem: ten měl na sobě jedno ze starých tátových pyžam a na jedné tváři měl obtisknuté švy polštáře nebo něčeho, na čem spal. Z úst mu silně páchl alkohol. Strýc byl z Moravy, přivezl jako obvykle víno a večer zřejmě s otcem pili.
"Tož co? Ženichu?" skřehotal.
"Nic," řekl Jirka chladně.
Když se oblékl a do kapsy saka schoval pro každou příležitost placatou lahev vodky, vrátila se matka od holiče. Otec byl stále v posteli.
"Kde je Roman?" zeptal se Jirka.
"Co já vím!" Matka byla nervózní. "Šel někam s tou holkou."
"S jakou holkou?"
"S tou, co za ním přišla."
"Tak ona přece přišla?" podivil se. Roman sám nevěděl, jsetli jeho dívka z Prahy přijede. Nikdo z rodiny ji dosud neviděl, ani Jirka ne, a nikdo dokonce ani nevěděl, jestli s touhle holkou chodí Roman už dávno, nebo jenom pár dní. Jirka byl spíše nakloněn věřit druhé z alternativ.
Na dvoře se ozvalo skřípění brzd několika aut a hromadné práskání dveří. Vyklonil se z okna: matčini příbuzní z hor přijeli téměř současně s Martinou, jejími rodiči a jejich hosty. Na dvoře začalo zmatené představování a podávání rukou; Jirkova matka pohotově vyběhla z domu a snažila se zmatek organizovat. Mezi muži v tmavých oblecích a ženami v šatech pastelových barev pobíhaly děti ve směšně čistých oblečcích. Představa, že všichni tito lidé, z nichž spoustu viděl prvně v životě, sem přišli nebo přijeli kvůli němu a Martině, mu připadala absurdní.
Původně byl rozhodnut, že si do vybírání lidí, které na svatbu pozvou, nenechá od rodičů mluvit; po dlouhých diskuzích, ve kterých se mu snažili vysvětlit, že to vlastně není jeho věcí, však rezignoval. Nejednalo se ovšem jenom o to, kdo bude na svatbu pozván, šlo mu i o jiné věci. Představoval si, že by si svatbu mohl udělat prostě podle sebe, ne tak jak se to má, ale tak, aby to byl opravdu zážitek a ne blbá fraška. Ale když pochopil, že by to nutně znamenalo roztržku s rodiči, tak se (jako obvykle) vzdal.
Z obřadu na národním výboru si pamatoval především dvě věci: tlustého oddávajícího, připomínajícího mu známého slovenského komika, a potom to, že jedno z dětí, které stály u boční stěny sálu, začalo během obřadu zvracet. Ten člověk, který je oddával, měl, jak si vzpomínal, úzký knírek, chlupaté ruce sepnuté na břichu, a na široké trojbarevné stuze, zavěšené na krku, velkou zlatou medaili. Jirka se už v obřadní síni cítil přece jenom o něco lépe než ráno; po kubánském rumu už vypil více než deci vodky a řeč oddávajícího se mu dařilo téměř nevnímat. ("...a mějte hlavně na paměti, co do vás vaši rodiče i celá socialistická společnost vložili, jak vám umožnili vždy to, co bylo pro vás nejlepší, jak ve vás vychovávali morálně pevné občany socialistického státu...blablabla...blablabla...") Na závěr cvakaly fotoaparáty a vzadu hrál plešatý chlap na elektrické varhany. Jirkovým svědkem byl Klement Oplt.
To, že po oficiálním obřadu bude svatba ještě v kostele, prosadila Martina (byl to asi nápad její matky). Ani Jirkova matka proti tomu nic neměla (jak sama tvrdila, v Boha věřila), zato pro otce něco takového znamenalo nepochopitelnou ránu. V paměti utkvělo Jirkovi to, jak táta stál pod rozsochatou lípou před kostelem a klepající se rukou si zapaloval cigaretu. "Tos to dopracoval, Karle, co..." slyšel úlisně soucitný hlas strýce Ivana. Když vcházeli gotickými dveřmi dovnitř, k oltáři, ještě jednou se ohlédl: táta i strýc stáli pod lipou a kouřili. Tenhle obřad na něj zapůsobil úplně jinak ("Budu ti dobrým mužem... Budu s tebou snášet dobré i zlé... Slibuji ti věrnost před Bohem."); díval se na svou teď už ženu a v té chvíli byl úplně dojat.
Další dějství: hostina. Bílé ubrusy, mísy plné jídla, obžerní moravští strýčkové, přidávající si knedlíky, a svátečně oblečené děti, prohánějící z nudy pod okny sálu kočky. Cítil se nesvůj; připadalo mu, že to není on, ale někdo jiný, kdo toporně vstává a připíjí s ostatními aperitivem, kdo jí polévku z jednoho talíře s Martinou, kdo se nuceně usmívá na vtipy příbuzných ze všech stran. Ale i Martina vypadala, jako by nebyla sama sebou: v růžových šatech, přehnaně namalovaná, napudrovaná (s prasátkovsky růžovými tvářemi), s nalakovanými vlasy, mu připomínala spíš Kleoparu z ochotnického divadla.
Po obědě se ozvaly hlasy, že by se měla přečíst došlá blahopřání, a před Martinu přinesli hromadu dopisů, telegramů a pohlednic. Tepve v té chvili si Jirka uvědomil, že je tu také Klement: seděl na druhé straně stolu, s nikým se nabavil, zvolna upíjel pivo a vypadal nesvůj. Venku bylo slunce a horko, a záclony, ochable visící přes otevřená okna, se občas lehce naduly, jako by vítr chtěl dát zoufale najevo, že není nadobro zprovozen ze světa, že je jen dočasně mimo.
"MNOHO ŠŤASTNÝCH CHVIL V NOVÉM ŽIVOTĚ PŘEJE TETA MAŘÍKOVÁ Z OLEŠNICE S RODINOU!" V Martinině hlasu znělo skoro nadšení.
Všiml si Klementa, jak na něj ode dveří kývá. Zbystřil pozornost, ale nepodařilo se mu zjistit, co Klement chce, a tak se zvolna zvedl a nechal Martinu samotnou nade dvěma hromadami blahopřání (jednou už přečtenou a druhou na přečtení čekající). Všiml si, že matka sleduje, kam jde.
"ÚDOLÍM POTŮČEK SE VINE, TAK AŤ VAŠE LÁSKA VE ŠTĚSTÍ A RADOSTI PLYNE".
Venku stáli tři kluci ve svátečních oblecích: Michal, Honza Bocek a Kamil Nedvídek.
"My jsme přišli," řekl rozpačitě Kamil.
"To vidím," odpověděl Jirka a poprvé toho dne se usmál. "Tak pojďte dál, ne?"
"No ne," vložil se do hovoru Honza, "my jenom tak jdeme kolem. My se rozhodně nechceme vnucovat."
"Co blbneš?" potřásl hlavou Jirka. "Povídám, abyste šli dál."
Klement se díval střídavě na něj a na Honzu.
"My jsme mysleli," řekl znovu Honza a stále se nehýbal, "že bysme vám mohli unýst třeba nevěstu, abyste měli taky nějaký vzrůšo".
"Ty vole to ale přece nemůžeš říkat ženichovi!" podotkl Kamil.
"Anebo bysme mohli netradičně unýst ženicha," navrhl Michal.
Ve dveřích se objevila Martinina matka.
"Pročpak tady stojíte, hoši?" usmívala se a v ústech jí zářil zlatý zub. "Pojďte přece dál! Jen pojďte, pojďte!"
Kluci se bez odporu nechali odvést do sálu a usadit na kraji stolu, hned u dveří. Jeden z Martininých příbuzných (Jirka ho neznal) jim okamžitě nalil do skleniček z velké lahve koňak.
"KDO CHCE KAM, tři tečky," četla Martina poslední blahopřání, "podpis: LINDA."
"To jsou ale nevkusné žerty," zaslechl Jirka matčinu poznámku pronesenou šeptem. Vzpomněl si na Lindu: už ji dva roky neviděl. Když se rozhlédl po hostech, funících v rozepnutých sakách nad talíři s dorty, nebo znuděně leč šťastně rozvalených na židlích, připadalo mu, že se svou radostnou tupostí drze vtrhli do jeho života.
Vzpomněl si na kostel. Co kdyby sem teď přišel Kristus? napadlo ho. Co by tomu řekli všichni tihle blázni, potící se v dederonových košilích a v tmavých oblecích? A on by určitě přišel v džínsách, v khaki košili s rozhalenkou a v sandálech. Usoudili by, že i on je mladý nezodpovědný blázen? Anebo by se zastyděli sami za sebe? Jenomže...co kdyby v džínsách vůbec nepřišel? Co kdyby přišel právě v takovém na míru šitém obleku, a posadil se mezi ně? Odkud vlasně beru to přesvědčení, že by byl právě na mé straně? K někomu by se ovšem přidat musel...
Vzadu někdo pustil gramofon (dechovku: Jirka tuhle hudbu nesnášel se stejnou zavilostí jako jeho rodiče bigbít) a hosté volali od stolů, aby šel s Martinou tančit. Ženich a nevěsta! Chtěl se nějak vymluvit (tančit neuměl, a i kdyby ano, v té chvíli se mu do toho vůbec nechtělo), ale Martina už se zvedala, a tak s ní šel dozadu, kde byly volné parkety a pokoušel se o valčík.
"Kdybych si to dokázal dost dobře představit," pošeptal Martině, "snad bych se ani neženil."
"Proč?" nechápala.
"Nevím...připadá mi to jako jedna velká debilita."
"Co ti vlastně je Jirko? Vždyť máme svatbu! Ty nejseš rád?"
"Jsem... ale všichni ty lidi mě štvou."
"Proč?"
"Nevím."
Potom si sednul mezi kluky. Byli všichni trochu zaražení (tak jako Klement před jejich příchodem) a nikdo z nich si ze stolu nic nevzal, jenom pomaloučku ucucávali koňak. Jediný Michal vypadal jakž takž normálně.
"Nudíte se?" řekl Jirkovi, "kupte si medvídka mývala!"
"Proč mývala?" nechápal Jirka.
"To říkal přece strýc Pepin."
"Kdo to je?"
"Ty jsi nečetl vod Hrabala Postřižiny?"
"Aha, už si vzpomínám," uznal to.
"Tak co, jak se teďka cítíš?" zeptal se Kamil. Jediný z kluků už byl ženatý.
"Kdybych ti řekl, že jako nahej v trní, tak bys mi asi ani nevěřil."
"Ale jo," připustil Kamil.
"Víte co," naklonil se k nim Jirka přes stůl, "co kdybyste mě fakt unesli?"
"Jak je ctěná libost," pokrčil rameny Michal. "Kamil tady má auto. Jenom aby tě pak někdo přišel vyplatit."
"To nezaručuju."
"Jenomže to by asi bylo dost blbý," podotkl rozpačitě Honza.
"Oslavencovo přání je nám rozkazem," ušklíbl se Michal.
Blbé to skutečně bylo víc než dost. Jenomže to si Jirka v té chvíli nestačil uvědomit. Prostě se i s klukama ztratil. Poslední věc, které si stačil všimnout, bylo to, že strýc Ivan sedí vedle Martinina otce a snaží se ho neustále obejmout kolem krku; to ho dost překvapilo. Teplo ho tisklo ze všech stran jako obrovský kolíček na prádlo.
Dojeli k jedné z hradeckých hospod, Kamil zamknul auto a proshlásil, že ho tam nechá do zítřka, že se chce přece taky napít. Posadili se kolem dřevěného lakovaného stolu a objednali si pivo. Jirka si je jednoho podruhém prohlédl: Klememnt, Michal, Honza, Kamil.
"Kluci," řekl a cítil, že v něm vodka probouzí potlačovanou sentimentalitu, "kluci, jsem šťastnej, že jsem tady s váma..."
"Teda jestli už o svatbě lituješ, že ses voženil," zašklebil se Kamil, "tak to je dost silná káva."
"Ale nelituju...!" mávl otráveně rukou.
Přinesli jim pivo a všichni se napili. V lokále bylo dusno a číšník měl propocenou bílou košili.
"Lituješ, nelituješ," řekl Michal, "nějak tě to sebralo.
"To máš vcelku pravdu," připustil Jirka, "prostě si tam mezi těma lidma připadám jako vepř na výstavě zemědělskejch produktů."
"Přeháníš." Honza zvedl obočí. Klement se chechtal.
"Nojo, přeháním. Jenomže stejně nechápu, proč nikdy nic v mým životě nemůže vypadat aspoň přibližně tak, jak bych si to představoval."
"Blbneš, Jirko," řekl vážně Honza. "Co bys, prosímtě chtěl? Tobě se ta svatba nelíbí?!
"Abych ti pravdu řekl, nelíbí," prohlásil jednoznačně. Pivo vypil téměř naráz. "Připadá mi, že se tam bavěj všichni kromě mě."
"Teda něco na tom je," řekl Klement. "Vopravdu vypadáš dost zoufale."
"No a tobě se tam líbilo?" obrátil se Jirka na něj.
"Proč ne," pokrčil rameny.
"Kurnik copak si tu Martinu vzít nechceš?" kroutil hlavou Honza.
"Ale jo, chci..."
"Ty se musíš ženit?" zeptal se Kamil.
"Nemusím," pohodil hlavou. "Ženit se nemusím, sám jsem to chtěl."
"Pak teda nechápu, o co ti jde," divil se Honza.
Zoufale rozhodil rukama: zřejmě ho nikdo nebyl schopen pochopit. Když tak o tom přemýšlel, nebyl si náhle jist, jestli vůbec chápe on sám sebe. Martinu si vzít chtěl, o tom nebylo pochyb. Jenomže všechno jako obvykle vyšlo jinak. Prostě jinak, sám nebyl dost dobře schopen vysvětlit, v čem to vězí, ale místo nadšení ho naplňovalo znechucení. Anebo, napadlo ho nakonec a trochu se toho lekl, anebo je to všechno jenom v mé hlavě, všechno kolem je normální a já z toho vařím ty hnusně chutnající patoky v přetlakovém hrnci svého mozku?
Slunce se už opíralo bradou o střechy domů (před oknem se v jeho paprscích leskla cedule RESTAURACE NA RŮŽKU - TEPLÁ JÍDLA PO CELÝ DEN) a do lokálu vtrhli tři lidé v oblecích s myrtou: první z nich byl Jirkův otec.
"Nemohli jsme vás najít," řekl, když došli k jejich stolu. Obličej měl rudý, jak zřejmě spěchal.
"No my jsme tady," řekl Jirka trochu rozpačitě. Teď si teprve začínal uvědomovat, že tenhle vtip s únosem ženicha asi nikomu jako vtip nepřipadal; spíše jako útěk. Matku to určitě naštvalo.
Otec jim vzal ze stolu účet a odešel s ním směrem k výčepu.
"Myslím, že my asi zůstaneme radši tady," řekl Honza.
"Doufám, že kvůli nám nebudeš mít nějaký problémy," dodal skoro omluvně Klement.
"Proč chcete zůstat tady?" zeptal se Jirka už vestoje.
"Stejně bysme museli jít pěšky. A kromě toho jsme asi neudělali nejlepší dojem." Honza se tvářil jako malý kluk, který něco provedl a teď čeká, jestli se na to přijde.
"Neblbněte, kluci, a pojďte," přemlouval je. Byl by býval skutečně raději, kdyby byli šli s ním.
Otec se vrátil a postavil se za něj. Další dva hosté (bratranec Milan a otcův strýc Rubeš) stáli ve dveřích.
"No my teda třeba přijdem...," řekl Michal.
Tak byl odvezen zpátky. V sále už měli všichni muži svlečená saka a gramofon hrál tiše a skomíravě (jako když klepeš svíčkou do těla mrtvého koně, napadlo Jirku přirovnání jako z Kainarovy básně). Martina seděla osamoceně včele stolu s tváří podepřenou dlaní; pohled měla zahloubaný do neurčita.
Záclony v oknech se medúzovitě vlnily.
Matka vyšla Jirkovi vstříc.
"... tě nemohl najít," zaslechl Jirka konec věty, kterou ho vítala; první část nevnímal, jak se rozhlížel po sále.
"Copak se můžeš takhle ztratit? Ženich?" naléhala, ale Jirka byl celkem přijemně překvapen; neznělo to ani tak vyčítavě, jak čekal.
"Však už jsem zas tady," řekl.
"Prosímtě, Jiříku, teď mi ale řekni, já vůbec nechápu, co je s těmi Martiny příbuznými..."
"Co s nima má bejt?"
"No nevidíš, jak se tvářej? Já vůbec nechápu..."
"Všichni už jsou zřejmě trošku unavený."
"Ten její otec jenom tak kouká, jako bysme mu něco provedli, a vůbec všichni... Já nechápu, o co jim jde!"
"Já nevím. To se ti snad jen zdá."
"Prosímtě, jsem snad blbá, nebo co? Jestli jim jako ženich nejseš dost dobrej..."
"To trochu přeháníš, ne?"
"Přeháním, nepřeháním, však se na ně podívej! Copak takhle se tvářej rodiče na svatbě svý dcery?"
"Jak?"
"Takhle. Seděj a tvářej se, jako by kousli do kyselý okurky."
"Já nevím, mami," pokrčil rameny. "Mě prostě připadá, že všechno moc dramatizuješ."
"No pochopitelně. Ty nevidíš nic!"
Prošel podél stolu ve tvaru U (někdo v té chvíli zesílil gramofon) a usedl vedle Martiny. Podívala se na něj, a on se jejího pohledu až trochu lekl: oči jí zlobně těkaly, jak to vídával později v práci u neurotiků. Tenkrát to bylo poprvé, ale zdaleka ne naposled, kdy se na něj takhle dívala.
"Jseš naštvaná?" zeptal se opatrně.
"Co bych byla," odsekla a hlas jí sršel jako svářecí elektroda, "mě to může bejt všechno ukradený."
"Proč? Že jsem se ztratil s klukama? No jo, to byl takovej blbej fór."
"Celá ta svatba je podle tebe blbej fór, ne?"
"To zas přece ne..."
"Ty bys asi chtěl, abysme tady měli deset hektolitrů piva a striptýz, ne?"
"Proč striptýz?"
"No pak by ses snad i trochu usmál. A možná, že bys na mě i promluvil."
"Copak nemluvím?"
"A mluvíš? Víc než tři slova jsi na mě zatím nepromluvil."
"Ale... tak...," zakoktal se, protože si najednou uvědomil, že to, co Martina říká, je pravda. Vlastně ji skutečně celý den skoro nevnímal; všímal si všeho možného kromě ní.
"Sedíš nafoukanej jako puchejř," pokračovala tiše a zlobně, "a myslíš si, že je to něco krásnýho, když ti normální lidi a normální svatba nejsou dost dobrý."
"O to přece nejde," snažil se odporovat, ale podvědomě cítil, že i takhle se vlastně dají jeho pocity nahlížet.
"Tak o co?"
"Nevím, jak bych ti to řekl..." Snažil se usilovně přemýšlet. Potom se jí podíval do očí. "Co tady vlastně chtěj ti všichni kolem? Vo co jim jde? Bereme se přece my dva, ne? Tak co tady, kurnik, dělaj dusno?" Zvyšoval svůj šeptající hlas a mával rukou. "Mě tahle šaškárna jde prostě na nervy! Mohli to vodbejt bez nás a my jsme se zatím mohli někde v klidu vzít!"
Kroutila hlavou, jako by tím pohybem říkala mluvíš nesmysly. Zelené oční stíny měla trochu rozmazané a v očích se jí rozpouštělo poslední sluneční světlo. "A nejvíc ti jdu na nervy já, co?"
"Ale ne..."
"Ale jo!"
"Nejvíc mě jdou na nervy lidi, který pomalu ani neznám, a který se tvářej, jako by nejšťastnější den jejich života byl, když já se žením!"
"Tak maj, prosímtě brečet, nebo co?"
Opět mávl rukou, protože se mu nedostávalo slov. Příliš často se dostávám do situace, kdy nevím, co bych řekl, napadlo ho.
"Tak já ti to teda řeknu," pokračovala rozčileně, "tobě to prostě není dost nóbl. Normální lidi, normální svatba, to pro tebe prostě není, ty musíš mít něco extra. A já jsem pro tebe asi taky moc normální!"
Všiml si, že je přes stůl pozoruje Martinina matka. "Asi jsem taky nějakej unavenej," řekl tišeji. Hlava ho bolela z alkoholu, který od rána vypil. Kdo to byl?, znělo z gramofonu a polovina stálu zpívala, cikán, černý cikán... . Strýc Rubeš tancoval s Jirkovou matkou.
Martina seděla a dívala se posměšně, smutně i vzpurně. Chtěl ještě něco, ale v té chvíli si vedle něho sedl strýc Ivan a začal mu vykládat cosi, co ho nezajímalo. O několik židlí dál se Jirkův otec bavil s Martininým, s jeho tchánem. Jirka se nechal strýcem odvést k baru a nechal si nalít koňak.
"Herčoft, Jirko, doktore," chrlil ze sebe strýc, "ti řeknu jsem se minul povoláním, jsem měl bejt taky doktor, však jsem už jako malej kluk chtěl, pitval jsem chcíplý krtky..." Jirkovi se dařilo ho nevnímat; myslel na Martinu a na její zlobné neurotické oči. Skutečně: nevěnoval jí od rána skoro žádnou pozornost. Pak si proti své vůli vzpomněl na Lindu, jak spolu leželi nazí na břiše, prohlíželi si starého potrhaného Playboye, kterého kdysi kdosi odkudsi přivezl, jedli meloun a pecky plivali do otlučeného smaltovaného umyvadla.
Když se vrátil ke stolu, usedl proti otci a poslouchal jeho vzrušenou debatu s tchánem. Strýc Ivan si přisedl k nim.
"... poslouchej, mě to nezajímá," vykládal otec, rudý v obličeji, "seš ve straně nebo ne, seš vyloučenej nebo ne, já jsem podle toho lidi nikdy nesoudil, i když..."
"I když co?" Hlas Martinina otce zněl hořce a trochu výsměšně.
"Ale ne," mávl rukou otec, "ale ne, já vím, dělaly se chyby, dělaly se přehmaty, dělal je Novotnej, dělal je Dubček a určitě se jim nevyhne ani Husák, i poctivejm lidem bylo ukřivděno. Nemysli si," (Jirka byl překvapen, že otec tchánovi tyká; buď si už tykat začali, nebo byl opilý), "vůbec si nemysli, že nevím, co se dělo. Když se kácí les, tak prostě lítaj třísky."
"Jenomže někdy se taky vykácej lesy, který měly zůstat stát na svým místě."
"Jak to? To si jako myslíš, že jsme měli zůstat u kapitalismu? Že jsme měli sedět s rukama v klíně a modlit se za chleba pro chudý?"
"Nejde o to, co si myslím," hovořil rozvážně tchán. "Jde o to, položit otázku takhle: o co je to teď lepší, než řekněme za té první republiky?"
Jirka si všiml zoufalých pohledů Martininy matky. Strýc Ivan strkal hlavu otcovi pod nos a breptal, že Bohouš je rovnej chlap, že on to ví, že to mu nikdo nevezme; ale otec si ho nevšímal a upřeně hleděl na tchána.
"A je to tak těžký na to odpovědět?" mračil se. "To snad chceš, aby se zase střílelo do dělníků?"
"Policie střílela, když to jinak nešlo. V demokratickým státě nemá nikdo právo porušovat zákony, ani dělníci ne."
"Jenomže to byly buržoazní zákony, copak to nechápeš? Posraný zákony kapitalistický vládnoucí třídy!"
"Ty zákony dělali lidi, který si národ svobodně zvolil, a jestli mezi nima byli kapitalisti, tak proto, že to byli schopný lidi..."
"Tatíček Masaryk, co?" zašklebil se posměšně otec. Mluvili čím dál hlasitěji a několik hostů kolem už je poslouchalo. Martinina matka se tvářila zpola zoufale, jako by se chtěla rozplakat.
Strýc Ivan mezi ně strkal svou ježatou hlavu a střídavě jim prskal do obličeje. "Já vím, politika," breptal, "jenomže když se na to podíváme, jsme vlastně jenom lidi... nemám pravdu Bohouši? Nemám pravdu Karle?"
Odkudsi se vynořila matka a přisedla si vedle Jirky. Nevraživě se dívala přes stůl na otce i na tchána.
"Jenomže ten tvůj tatíček Masaryk byl masovej vrah!" volal otec. Tchán se ušklíbal a mával rukou.
Jirka si přesně vzpomínal, jaký měl tenkrát, v tom okamžiku, pocit: jako by byl namalován na obraze, který viděl viset u Klementa. Ten obraz namaloval Hieronymus Bosch.
On sám by ani s odstupem doby nedokázal dost dobře říci, proč mu vlastně svatba připadala jako taková příšerná fraška. Bylo to skutečně asi něčím, co bylo v něm, a co, jak se zdálo, nebylo v lidech, kteří byli kolem něj.
Jednou v Hradci přišli k nim do nemocnice dva vlasatí kluci. Ukazovali indexy, že jsou z pedagogické fakulty a dělali "sociologický průzkum": Které slovo ve vás vzbuzuje největší odpor? Všichni si z toho samozřejmě dělali srandu; kdosi odpověděl abstinence a někdo jiný panna. Když však přišli za ním, upřímně se zamyslel (ani sám nevěděl proč) a potom odpověděl slovo kolektiv. Ještě teď si vzpomínal, jak se ti kluci rozpačitě usmívali, protože nevěděli, jestli to je taky vtip nebo ne, ale Jirka to tehdy myslel smrtelně vážně; otázka těch studentů mu totiž připomněla to, nad čím už mnohokrát přemýšlel. Kolektiv. Skutečně neznal jiné slovo, které by mu připadalo tak zbytečné a tak nejapné. Nic neříkalo, ale na všechno se dalo napasovat. Začalo to na gymnáziu, nebo možná už předtím, na devítiletce. "Musíte být dobrým kolektivem," říkávali jim učitelé. Tehdy mu to připadalo normální; souhlasil s tím, že by spolu měli ve třídě dobře vycházet. Teprve později pochopil, že ti, kteří mu toto slovo předhazují, jím myslí daleko víc: aby s lidmi, se kterými chodil do školy, trávil i svůj volný čas, kolektivně, aby s nimi chodil na schůze, na brigády nebo na výlety, aby se kolektivně choval, aby byl nadšen kolektivní zábavou. V opačném případě se v různých jeho posudcích objevovaly fráze jako straní se kolektivu nebo chová se individualisticky. Nechápal to, nerozuměl tomu, připadalo mu to nesmyslné. Lidi, se kterými vejdu v nějaký hlubší než formálně přátelský vztah, si přece musím vybrat sám, na základě toho, jací jsou, a ne jenom podle toho, že s nimi sdílím třeba školní třídu. Všechny organizace, i neorganizované skupiny lidí, se kterými měl během svého života co do činění, si na něj dělaly nároky, přetahovaly se o jeho duši (jestli ovšem mělo slovo duše ještě vůbec nějaký význam), a když ji roztrhali, připínali si ukořistěné útržky do klop jako suvenýry. Pojď s náma na pivo, nebudeš přece trhat partu. Neblbni a přijď, nebo nás naštveš, přijdeme všichni. Chovej se solidárně, soudruhu. Nechci, nemůžu!
Ale tak to přece není; nemyslím si, že jsem VÍC. Prostě jenom chci být sám sebou, nechci být prostě jedním z mnoha. Nechci být kolečko v soukolí!
Protože je to pro tebe ponižující.
Ponižující to je. Je to degradace člověka.
Degradace? Degradací je, když se jedinci, kteří se díky náhodné hře genů nějak liší od jiných, se nad ně vyvyšují. ROVNOST, to je k čemu má lidstvo směřovat.
Rovnost přece neznamená, že by člověk nemohl být sám sebou!
To je oběť, která se platí za to, že se mají všichni dobře. Že nejsou chudí, že nejsou ponížení a uražení.
Že nejsou ponížení? U nás? Copak nejsme všichni ponížení, jak to jenom jde? Copak nakonec nejsme všichni i chudí?
Všichni, to je totéž jako nikdo.
Tedy rovnost v chudobě a v nevědomosti? Chelčický v období atomové revoluce?
Říkej tomu jak chceš. Ale aby se mohlo něco takového uskutečnit, je třeba vymazat ze světa lidi, jako jseš ty, lidi, kteří mají pocit, že jsou něčím jiným než ostatní, kteří se vyvyšují nad ty, kteří jsou pod nimi a závidí těm, kteří jsou nad nimi.
To je nesmysl! Člověk by pak už nebyl člověkem!
Právě tehdy by se naopak teprve člověkem stal.
V komunismu?
Na názvech nezáleží; ve společnosti, kde bude dobro jednotlivce dobrem všech a naopak.
Kde bude člověk kolečkem dobře seřízeného soukolí?
Kde člověk objeví cestu ke skutečné svobodě. SVOBODA JE POZNANÁ NUTNOST.
Svoboda není ničím takovým, svoboda je možnost volby! Taková společnost by byla popřením pojmu svobody!
Ať by byla čím by byla, takové je naplnění lidského údělu. Takový je nový člověk.
Ale je ten TVŮJ člověk také člověkem MÝM?
Vzpomínky na Martinu se vracely jako bumerang. Chvílemi je doprovázela lítost, ale to jenom když se týkaly začátku jejich vztahu, to další v něm už vzbuzovalo spíše odpor. Ta lítost však byla nasládlá a všude se v něm rozlévala jako těžké červené víno.
Zřetelně se rozvzpomněl na některé charakteristické znaky těch nocí: na horko (Martina nikdy nechtěla otevírat okno), na nenasytnou touhu po jejím těle, na pruh světla pode dveřmi, za kterými matka koukala každý den dlouho do noci na televizi, na řev opilců procházejících ulicí pod jejich okny.
Martina byla vždycky strašně dlouho v koupelně; čekával zalezlý ve své posteli a oknem pozoroval hvězdy na nebi. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Vedle v pokoji kašlal otec a matka hlasitě zívala: představil si je, jak pozorují Ein Kessel Buntes, matka jí z talíře křupky a otec pije pivo.
Když konečně uslyšel vrznutí dveří, otočil hlavu a uviděl Martinu; připadalo mu, že od chvíle, kdy si vyčistil zuby a nechal ji v koupelně samotnou, uplynula aspoň hodina. To čekání ho trochu znervózňovalo, ale když potom mohl očima, přivyklýma tmě, pozorovat obrysy její svlékající se postavy, na všechno zapomněl, a bylo mu dobře, strašně dobře.
Vklouzl k ní do postele a vzal ji do náručí; bylo to ještě období, kdy se na sebe vzájemně dívali jako na neznámý krásný obraz. Trochu mu vadilo, že se Martina vždycky jenom poddávala, že si nebyl nikdy jist, zda ho opravdu chce, tak jako on ji. Nebyla jako Linda, nevycházela mu vstříc; ale s jejím botticelliovským tělem se Linda rovnat nemohla.
Mravní zákon ve mně... jaký je ve mně mravní zákon, napadalo ho pak, když sladce unaven milováním ležel na své posteli a znovu hleděl oknem na hvězdnaté nebe. Co je mravní zákon? Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš? K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven?
Přemýšlíval za těch nocí o blížící se vojně i o tom, co bude, až se z ní vrátí, a byl z toho obojího trochu nesvůj. Nebyl si jist, co by měl vlastně od budoucnosti očekávat; dosud bral za hotovou věc, že musí vystudovat střední a vysokou školu, ale teď už dál nevěděl... Pracovat a nakonec umřít? Něco dokázat? Měl trochu obavu z toho, že věcí, které jeho život ovlivňují zvenčí je tolik, že ať chce nebo nechce, musí se jim stejně podřídit.
Jana byla hezká holka: vždycky byla dokonale upravená. Nosila bílé roláky, halenky pastelových barev a vždycky sukně, nikdy ne kalhoty. A hloupá taky nebyla: medicinu nakonec prošla s červeným diplomem. Když Jirka tenkrát obhlížel holky z jejich studijní skupiny, jevila se mu Jana jako jasná jednička, a protože byl přesvědčen, že mezi nimi si nějakou holku najít prostě musí, začal během několika týdnů chodit s ní.
Teď se mu vybavil jeden zimní večer, kdy za ní šel; bývala často sama doma. Hradecké ulice byly po setmění pusté, jenom z rozsvícených oken hospod zněly chraplavé chlapské hlasy a ze zamřížovaných sklepních okének vináren bylo možné zaslechnout slabou hudbu. Po chodnících mrtvolně bledých pouličním osvětlením sem tam přešel spěchající chodec.
Vzpomněl si docela přesně, že se zastavil v bufetu, který patřil k hotelu přes ulici naproti panelovému domu, kde Jana bydlela, a že si tam dal pivo; představoval si při tom luxusní byt Janiných rodičů, starožitnosti, z nichž mu nejvíce utkvívala v paměti soška vyzáblého jogína, a hlavně si představoval Janu, jak pro něj připravuje chlebíčky nebo čte knihu, kterou, až on zazvoní, založí svými učitelkovskými brýlemi. Tam v tom bufetu - to si teď taky docela přesně vybavoval - si vzpomněl i na Věru, na tu holku, o kterou se zajímal rok předtím. Věra byla úplně jiná než Jana, nebyla tak hezká, nebyla tak upravená, nebyla ani tak chytrá; byla to obyčejná holka.
Když vyšel nahoru po schodech do třetího patra, otevřela mu Jana v županu, s úsměvem zubní pasty POMORIN; na gauči byla opravdu odložená kniha. Jedli z konzervy šunku a dívali se na televizi: dávali francouzskou komedii s Funesem. Držel ji za ruku a bylo mu dobře.
Jana vypnula televizi, jakmile film skončil. "Doufám," řekla s úsměvem, "že se nikdy nedočkám toho, že budeš celý dny sedět u televize a sledovat všechno od reklam až po fotbal."
"Toho se, myslím, nemusíš bát. Neřekl bych, že bych byl zrovna nějakej televizní maniak."
"Já to prostě nesnáším, když na to někdo čumí jako tele." Na čele se jí udělala přísná vráska.
Musel se usmát. "Ty bys mohla učit občanskou výchovu."
"No ne, opravdu mě to hrozně dráždí, když vidím, co děcek nezná nic jinýho než tu telku."
"Proč tě to tak štve?"
"Prostě mě to štve. Místo aby se člověk bavil aktivně, tak se jen tak rozvalí a čumí."
"Já myslím, že každej ať si dělá co chce."
"Hlavně, že je každej ve Svazu mládeže! A když se má dělat nějaká akce, tak aby člověk chodil každýho osobně přemlouvat."
"To se ale není co divit, že v SSM je každej! Copak by se člověk jinak dostal někam na školu?"
"Ty myslíš, že ne?"
"Samo."
"To nemůžeš říct!"
"Co bych nemohl! To je přece jasný."
"A i kdyby. Když už někdo v tom Svazu je, tak se taky může do něčeho zapojit. Vždyť to každej dělá pro sebe."
Nechtěl se s ní přít; když se jí na čele objevila ta kolmá vráska, nedalo se s ní normálně mluvit. A o SSM a podobných věcech se nemohli dohodnout vůbec. Janin otec byl tajemník národního výboru a Jana byla přesvědčená, že komunismus je to nejlepší, co může lidstvo potkat.
Chytil ji zezadu kolem pasu a políbil ji do vlasů.
"Už mlč, krásko," zašeptal. "Jseš krásná, když mlčíš." Věděl, jak jí všechny odvozeniny slova krása dělají dobře.
"Půjdeš se vykoupat?" zeptala se.
"Samo."
"Tak běž. Já půjdu po tobě."
Znovu ji políbil do vlasů. Vymanila se z objetí jeho paží, udělala několik kroků a zastavila se u tmavého leštěného skeretáře. Odemkla ho malým klíčkem, který byl schován pod sloupkovými hodinami, a vytáhla z něj silný barevný sešit. Potom se otočila na Jirku a zase už se usmívala svými reklamními zuby.
"Naši mi řekli," oznámila slavnostním tónem, "že nám v létě zaplatí zájezd do Bulharska."
"Nám?"
"No mně a tobě."
Přijal od ní sešit. S ČEDOKEM DO SVĚTA. Chvíli na ni nerozhodně hleděl.
"A není to blbý?" zeptal se.
"Co, prosímtě?"
"No že nám vaši budou platit nějakej zájezd."
"A kdo by nám ho měl platit, když ne naši?"
"To nevím. Třeba nikdo."
"Když nám ho zaplatit chtějí, tak ti to snad nemusí být blbý."
"A kdy bysme tam jeli?"
"Až uděláme v létě zkoušky, někdy v červenci. Tobě se nechce?"
"Ale jo, chce."
Koupelna byla celá, od podlahy až po strop, vykachličkovaná v nazelenalé barvě; vana zářila bíle. Postavil se před kulaté zrcadlo a začal si svlékat košili. Podíval se na sebe: měl dlouhé vlasy a knírek. Koupání patřilo k obvyklému rituálu, který Jana stanovila: než si lehnou vedle sebe a budou se mazlit, musí se oba vykoupat.
Do přehnaně horké vody se spustil nejprve na všechny čtyři, jako pes, a nechal se unášet slastným pocitem. Potom se usadil na dno a hlavu opřel o zadní okraj vany. Přesně věděl, co bude následovat: bude čekat v obýváku na Janu, ta se bude koupat po něm. Přijde v krajkovém pyžamu, ještě čistší a bělostnější než předtím, a za ruku ho dovede do ložnice, kde je všechen nábytek potažen světlou kůží. Potom ulehnou a nastane boj: Jana od pasu nahoru je území, které už patří jemu, zato Jana od pasu dolů ne. A Jana své území uhájí, tak jako vždycky. Byla panna, tím si byl jist.
"Jirko, já bych chtěla, abysme spolu prožili krásnej plnej život!"
"Plnej čeho?"
"Plnej činnosti, práce, prostě života! Chci, abysme chodili do divadla, cestovali, účastnili se společenskýho života. Ne abych po večerech já vařila a žehlila a ty seděl u televize s otevřeným pivem a spal."
"Lahvový pivo moc nepiju. A na televizi se nekoukám, stačí, že na ni koukaj každej večer naši."
"Chci prostě, abysme žili kulturně. A myslím si, že člověk má taky trochu vrátit společnosti to, co ona do něj investuje."
"Víš co? Poď radši ke mně!"
Potom leželi vedle sebe (Jirka na zádech a Jana na břiše) a naslouchali cizojazyčnému křiku z ulice. Jirka toho večera vypil mnoho vína a teď ho bolela hlava. V místnosti byl kromě jejich postelí jenom stolek se dvěma židlemi, věšák a oprýskaná skříň; oknem bylo vidět malý kousek měsíce.
Cítil, že prostěradlo pod ním je mokré. Sáhl na něj a lepkavou ruku přiblížil k očím: krev. Jana vedle něj se najednou rozvzlykala.
"Proč brečíš?" otřel si lepkavou ruku o stehno.
Dál tiše vzlykala.
"Proč brečíš, Jano?" Bolela ho hlava.
"Jirko...," znovu se rozplakala.
"Nebreč." Pozoroval křivku jejích zad, otřásající se záchvaty pláče. Křik venku utichl.
"Řekni mi, Jano, proč takhle brečíš."
Najednou utichla, nadzvedla hlavu a její obličej se objevil těsně před jeho očima. Na tvářích měla slzy.
"Já nevím," řekla a hlas jí zněl překvapivě klidně.
"Nebuď jako malá holka."
"Proč mi tohle říkáš?"
"Nemám rád, když takhle brečíš."
"Když... něco je pryč a už se to nikdy nevrátí. Teď je najednou všechno jinak."
"Prosímtě, mluvíš jako hrdinka nějakýho přiblblýho dívčího románu."
"No a? I kdyby, tak co?"
"Vždyť už ti není patnáct a máš rozum."
Položila hlavu na polštář a znovu se rozvzlykala.
"Proboha, Jano, proč brečíš? Tebe mrzí, že... že jsme konečně...," hledal slova, která by použil, aby se jí nedotkl, "že jsme se milovali?" Pohlédl na ni a zdálo se mu, že v přestávce mezi vzlyky zavrtěla hlavou. "Tak nebreč," řekl.
"Nic jinýho mi říct neumíš?" Znovu na něj hleděla, ale její pohled vypadal zle, až ho to překvapilo. Oči se jí ve tmě leskly.
"Co bych ti měl říkat? Nevím, co ti je."
"Tak mě nech. Nech mě bejt."
"Já ti snad něco dělám?"
"Nech mě. Běž pryč."
"Jak chceš. Ale myslím, že by bylo lepší, kdyby ses uklidnila, a kdybysme si normálně promluvili."
"Neslyšels, co jsem ti říkala? Běž pryč!"
Beze slova vstal a začal se oblékat. Cítil se uražen. Když si obouval boty, zapotácel se a uvědomil si, že je opilý. Zašpinil si tričko od zbytků krve, které mu ulpěly na prstech. Síť v okně byla jako náhubek dusné tmy.
Ještě jednou na ni pohlédl: ležela v posteli na břiše, do pasu zakrytá dekou a od pasu nahoru nahá a krásná. Na chvíli zaváhal, ale když zpozoroval, že znovu vzlyká, zvedla se v něm vlna odporu, vzal za kliku a vešel do noci.
Venku bylo dusno a vše bylo ozářeno dorůstajícím měsícem, trčícím na obloze jako osamělá bledá lampa. Od pobřeží zněl mnohohlasý cvrkot cikád. Směrem k moři se táhly střechy celého města a nadevším svítila reklama nočního podniku.
Klesal po kamenité cestě dolů k moři. Občas potkal dvojici rekreantů, zavěšenou do sebe a nadšeně vychutnávající noční dusno, nebo domorodce, spěchající někam do temna úzkých uliček. Minul zábavní podnik: hrála tam hudba a vevnitř bylo vidět tančící páry. Dole na pláži se na chvíli zastavil a hleděl do moře. Hlava ho bolela čím dál víc.
Bloudil ulicemi: bledý rozcuchaný člověk s krvavými otisky prstů na bílém tričku. Mořská noc dusila kraj pod cedníkovitou pokličkou temného nebe. Vzpomínky se mu v hlavě vynořovaly a mizely jako hadrová strašidla podél trati jízdy hrůzy v pouťovém stanu. Jana ho drží za ruku a směje se. Janino nahé tělo se chvěje vzlyky. Jana předsedá schůzi Svazu mládeže. Janina rozčilená tvář se slzami v očích. Jana s hlavou na jeho rameně.
Několik desítek metrů před domem, kde měli pronajatý pokoj, náhle zpomalil a nakonec byl nucen se zastavit. Myslel, že bude zvracet; několika nejistými kroky došel k zídce, která byla na okraji silnice a usedl na ni. Na obzoru pozoroval čáru, temnější než ostatní tma, tam, kde se moře stýkalo s oblohou.
Proč jsem vlastně tady?, napadlo ho. Proč se tady vlastně otravuju za peníze Janiných rodičů? Bylo mu protivné být zavázán soudruhu Rohanovi, připomínajícímu přestárlého Lexe Barkera a živícímu se řečněním o tom, jak nezadržitelně postupujeme ke komunismu. Bylo mu protivné být zavázán vůbec někomu, a ještě k tomu za něco, o co nestál. Proč se nemůžu postavit na vlastní nohy a hrát sám sebe, proč mám stále jenom někomu viset na krku jako šimpanz?
Zvedal se mu žaludek, a spolu s tím cítil ještě něco, co nejprve nebyl schopen určit. Byla to všeobjímající nechuť. Nechuť ke schůzím Svazu mládeže, na kterých kvůli Janě trávil dlouhé hodiny. Nechuť k jejímu sebevědomí. Nechuť k jejím rodičům, kteří jim blahosklonně zaplatili tenhle zájezd. Nechuť k sobě, že se s tím vším nedokáže vypořádat, aniž by Janě ubližoval.
Po chvíli vstal a zvolna vykročil po cestě nahoru. Potřeboval se něčeho napít. Prošel zahradou a vystoupal po schodech do jejich pokoje. Jana ležela tak, jak ji opustil a zdálo se, že spí. Prostředkem nahých zad se jí jako šňůra korálových ostrovů táhly výběžky obratlů. Usedl vedle ní a téměř proti své vůli jí na záda položil svoji zpocenou dlaň. Nepohnula se. Bloudil očima po pokoji: prázdný věšák, stůl s otevřenou knihou a se slunečními brýlemi, lesknoucími se ve světle měsíce, oprýskané zelené zdi.
"Poslouchej mě, Jano," zašeptal.
Otočila hlavu tak, že teď ležela na pravé tváři, ale oči měla stále zavřené.
"Nebudeme se snad hádat."
Vlasy měla rozhozené po bílém polštáři.
"Vždyť se přece máme rádi."
Otevřela oči. "Kde jsi byl?"
"Jenom tak. Procházel jsem se venku."
"Jirko, ty mě vůbec nechápeš, viď?"
"Nevím. Nechápu, proč jsi brečela."
"Ty nedovedeš pochopit, co to pro holku znamená."
"Ale přece to není nic politováníhodnýho? Proč to bereš tragicky?"
"Nevím. Chvílema je mi toho všeho líto."
"Líto? Děláš jako bych byl nějakej pobuda, kterýho jsi sbalila na ulici! Vždyť spolu chodíme už skoro rok!"
"Rok ještě není tak dlouhá doba."
"Ne? A jak bys, prosímtě, chtěla dlouho čekat?"
"Nevím. Jsou věci, ve kterých se člověk nemůže unáhlit."
Cítil, že je znovu rozčilen. SLUNCE-VODA-VZDUCH, napadl ho reklamní slogan z prospektu, který k tomuhle zájezdu dostali.
"Na co bys chtěla, prosímtě, čekat?" téměř křičel. "Na co?"
"Nevím." Z jejího hlasu bylo možné poznat, že už zase nemá daleko k slzám.
"Na co? Až přijde nějakej princ s rudou hvězdou na čele?"
Plakala.
Ještě v druhém ročníku s Janou chodil, v zimě s ní byl dokonce na Michalově chatě ve Sněžnici, ale všechno to už bylo ve znamení mrtvé setrvačnosti; oba to věděli. Jana vstoupila do KSČ a on se jí kvůli tomu posmíval. Epilog téhle etapy jeho života přišel až za několik let: byl v nezalepené obálce a ohlašoval, že MUDr. JANA ROHANOVÁ A MUDr. BOŘIVOJ MENHART OZNAMUJÍ SVŮJ SŇATEK. Jirka měl to oznámení ještě někde schované.
Ucítil na rameně ruku. Překvapeně vzhlédl a uviděl Kordu. Jeho žilnatý obličej byl hladce oholen a pramen narezlých vlasů mu splýval do čela. Jak dýchal, nosní dírky se mu viditelně rozšiřovaly. Usedl na vedlejší dvojsedadlo (uprázdněné zřejmě v Opočnici), ruku stále na jeho rameně, a přes uličku se k němu naklonil.
"Kam vlastně jedete, příteli doktore?"
"Do Hradce," odpověděl trochu neochotně.
"Za rodiči?"
"Ne, do nemocnice."
"Aha, služebně."
"Tak trochu."
"Já jedu taky do Hradce."
"Víte," Jirka najednou, z ničeho nic, zase pocítil k tomu chlapovi nával přátelství, nával podobný tomu, se kterým ho tenkrát v zimě přivítal před chalupou. "Já tam jedu na návštěvu. Za jednou dávnou přítelkyní."
"No to je krása. Ještě se nakonec oženíte."
Jirka se kysele usmál. Vzpomínky ho už zase dávily jako hladoví psi; vzpomínky na to setkání s Kordou i na to, co ho předcházelo.
Přišel z ordinace a nahoře, u lesa, ho čekal soumrak. Šero se rozvalilo na krajinu jako utahané zvíře a dalo vyniknout řetězu elektrických lamp, vyznačujících hlavní sněžnickou silnici. Po sněhu nebylo ani stopy. Šel zvolna blátivou cestou k chalupě; teď už nemohl sám sebe oklamat, byl Štědrý večer.
Navyklým způsobem odemkl chatu a zmáčkl vypínač: světlo se nerozsvítilo. Zkusil to znovu, potom v dalších místnostech, ale nerozsvítilo se nikde. Jako by dům nechtěl být vytržen z temné jednolitosti krajiny. Našel v zásuvce svíčku, zapálil ji a roztaveným voskem ji připevnil nahoru na kachlová kamna.
Všude byl neuvěřitelný nepořádek: přes židle a na lavici visely kusy oděvu, na stole se povalovaly prázdné poloprázdné konzervy, nože, noviny, lahve od piva, kusy chleba a velká papírová krabice. Vůbec tady neuklízel; připadalo mu to nesmyslné. Chvíli mu trvalo, než zatopil v kamnech; potom otevřel okno, protože vzduch v místnosti čímsi páchnul.
Stál u otevřeného okna: ŠTĚDRÝ VEČER. Vlastně byla tma sama o sobě čímsi majestátním. Obloha byla zatažená, nebylo vidět hvězdy. Neprolétne někde nahoře po obloze anděl? Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Tělo ho svědilo jako stokrát použitá síť na ryby. Buď vůle tvá... Sebral se stolu lahev od piva a v jakémsi záchvatu s ní prudce mrsknul do kachlových kamen. Je vůle tvá? I tahleta rozbitá lahev je tvá vůle? I Jiří Pavouk, stojící u okna, trpící bolestmi hlavy a představující si anděly, poletující tmou, je tvá vůle?
Pomalu a cílevědomě přistoupil ke skříni, odsunul zástrčku a otevřel dvířka. Vytáhl lahev rumu a potom druhou. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Dvě lahve rumu stály před ním na stole. Plamen svíčky se ani nehnul.
Věděl, že musí pít. Dostat, se do svého normálního ožralého stavu dřív, než si zřetelně uvědomí, že se s ním děje něco, co je sotva schopen snášet. Že jsou Vánoce, a on že nemá nikoho, s kým by je trávil. Že před sebou nevidí nic, na co by se měl těšit. Pil; brzy nevěděl, jestli je opilý a usíná, nebo jestli spí a to, že je opilý, se mu jen zdá.
Ráno se dostavilo jako bílý pták, vynořující se z bahna. Posadil se na posteli. Na kamnech byl rozteklý vosk a na stole, mezi nepořádkem, stála jedna prázdná a jedna poloprázdná půllitrovka rumu. Chvíli se převaloval v posteli a potom se natáhl a sebral se stolu otevřenou knihu. Byla to mizerná detektivka, kterou koupil ve Sněžnici v novinovém stánku.
Přečetl několik stránek a knihu zase otráveně odložil. Kamna byla beznadějně vyhaslá; zatápět se mu nechtělo. Na elektrickém vařiči si uvařil hrnek černé kávy a snědl k němu několik sušenek. Místnost s kachlovými kamny a se vším tím nepořádkem mu vůbec nepřipadala jako domov.
Venku se zvedal vítr. Dokud šel lesem, necítil to, ale když se dostal na svah, pod kterým byla vidět Sněžnice, měl náhle pocit, že ho někdo obkládá ledem. Nasadil si kapucu své prošívané bundy a aniž o tom přemýšlel, rozběhl se.
V ordinaci stálo všechno tak, jak to den předtím zanechal. Bílý stůl s kalendářem, zasklená skříň s nástroji a ampulkami, váza, lednička, bílé lůžko. Odemkl tři staré dřevěné skříně. Byly plné: krabice, papíry, léky. Postupně vyndával všechno na stůl a na postel, třídil, a přebrané věci kladl zpátky do skříně.
Už se zase cítil docela normálně.
První den v únoru, v pátek, přišel z práce nahoru do chalupy a aniž se pokusil zatopit, ulehl do postele. Cítil se unavenější než obvykle; začínal si být čím dál jistější, že má horečku. Nepořádek v místnosti už překonával všechny meze: po zemi se válely boty, ponožky, různé papíry, knihy i konzervy. Dávno nemyté nádobí páchlo. Jirka snědl dva acylpiriny a usnul.
Ráno se probudil a zjistil, že bolest v krku, která ho trápila už delší dobu, zesílila natolik, že téměř není schopen polknout. Prádlo měl za noc úplně propocené a bylo mu zima. Když vstal, hlava se mu zatočila tak, že málem upadl. Snědl další dva acylpiriny, znovu se pokusil zatopit a potom ulehl zpátky do postele.
Čtyři dny, které následovaly, mu připadaly jako měsíc. V sobotu večer už byl tak malátný, že byl sotva schopen dojít na záchod; oči ho nesnesitelně pálily. Věděl, že by potřeboval antibiotika, ale v chalupě žádná neměl. Zdál se mu sen, že oslepl a že bloudí nekonečnými chodbami bez začátku a bez konce; stěny chodeb byly nekonečně hladké, bez jediného výstupku. V noci se probudil šílenou úzkostí; měl strach že už z postele nevstane. V pondělí, znělo mu hlavou, jestliže v pondělí nepřijde do práce, snad sem sestra za ním někoho pošle. V pondělí ho tady najdou a odvezou ho někam do tepla. SLUNCE-VODA-VZDUCH. V pondělí. Hodinky se mu zastavily.
Když se probral z horečného polospánku, zdálo se mu, že uběhla velice dlouhá doba. Měl najednou pocit, že je vsazen do obrovského mrazícího pultu, taková mu byla zima. Byl den; nevěděl však, zda je ráno nebo odpoledne. Jektaje zuby vylezl z postele, zapotácel se, ale udržel se na nohou a prošel dveřmi do chodby. Z dřevníku vytáhl sekyru a dva špalky dřeva. Cítil, že má stále horečku.
Před chalupou postavil dřevo na zem a rozmáchl se sekyrou; neměl ale dost síly. Vztekle mával sekyrou jako smyslů zbavený, ale špatně mířil a špalek skákal jako gumový. Nakonec se zapotácel a proti své vůli usedl do sněhu. Ke svému překvapení zjistil, že kousek od něj stojí chlap v lesácké uniformě a dívá se na něj. To byl Korda.
"Doktore," slyšel cizí hlas, "prej jestli nejste nemocnej."
Chvilku se na Kordu díval a rovnal si to všechno v hlavě.
"Jo," řekl. "Je mi blbě. Potřeboval bych antibiotika."
"Je vám špatně?"
"Jo. Je mi dost blbě."
Korda k němu přistoupil a prohlížel si ho.
"Pojďte, já vám pomůžu," řekl.
Jirka se zvedl a nechal se odvést do chalupy. Korda se sotva znatelně zarazil nad nepořádkem, ale pak ho posadil na postel, sebral několik kousků dřeva, povalujících se kolem kamen, a jedny noviny a pokoušel se zatopit.
"Pani mi řikala," vykládal, "abych se kouknul, co je s váma, že jste včera nepřišel do práce."
"Co je dneska za den?" zeptal se Jirka nechápavě. Připadalo mu, že na něm jeho tělo visí jako potrhaný oděv.
"Úterý."
Korda po chvíli vstal, ruce měl černé od sazí.
"Člověče, vy to máte nějaký ucpaný, nebo co," řekl.
"Já vím: zatopit... nejde."
"Víte, co bude nejjednodušší, doktore? Já vás vezmu k sobě do hájovny, a tam se dáte trochu dohromady. A pro ty léky vám skočím."
"Ne to ne... rozhodně bych vás nechtěl vobtěžovat."
"Mě? Mě teda vobtěžovat nebudete, to nemusíte mít strach. A bydlím sám."
Jirka se už dál nebránil. Ve skutečnosti už od chvíle, kdy mu začalo být tak špatně, jako malé dítě doufal, že se někdo takhle objeví a postará se o něj.
Hájovna nebyla daleko. Zvenku vyhlížela zpustle (oprýskaný cihlový domek s nezbytnými parohy nade dveřmi), ale uvnitř vypadalo všechno jinak: nový nábytek, pořádek, televize. Uložil Jirku do postele, přisunul k němu elektrický teplomet a za chvíli mu donesl velký hrnek čaje s rumem.
"Tak zatím jako doma," řekl Jirkovi, "a já bych vám skočil pro ty léky. Co to potřebujete?"
"Přineste mi, prosímvás, tetracyklin."
Korda si to poznamenal na kousek papíru a zmizel. Jirka osaměl.
Ležel, přikryt prošívanou dekou, a všechno mu to kupodivu připadalo docela samozřejmé. Někdo přece musel přijít. Potom nejistě vstal, přešel místnost a zastavil se před zrcadlem, které viselo na protější zdi.
Pohled na svou tvář ho téměř vyděsil. Vypadal hrozně: rozcuchané, slepené dlouhé vlasy mu visely na ramena, vousy mu trčely do všech stran a uprostřed obličeje horečně svítily propadlé oči; ve vousech, v obočí a na kořenu nosu se mu objevila nějaká vyrážka. Hleděl na sebe a nemohl pochopit, že tenhle zpustlý a špinavý chlap je opravdu on.
Není to s celým mým životem, napadlo ho, vlastně jako s tou mou nemocí? Nečekám vlastně jenom pořád že někdo přijde a spasí mě? Cítil, jak se mu náhle, z ničeho nic, derou do horečně zářících očí slzy nepochopitelného vzteku a ještě nepochopitelnější lítosti.
Když mu bylo devatenáct, v roce 1951, byli oba jeho rodiče zatčeni. Jeho otec byl zlatník a funkcionář Sokola; byl souzen pro přípravu podvratné činnosti, ale o jakou podvratnou činnost vlastně mělo jít, to se nikdy nedozvěděl. Strávil čtyři roky v Jáchymově a vrátil se s podlomeným zdravím. Matka se žádného soudu ani nedočkala; zemřela ve vězení několik týdnů po svém zatčení.
Korda měl v té době nastoupit jako hajný v Krušných horách, ale nakonec musel pracovat jenom jako lesní dělník. Živil svou mladší sestru; tu však rodinná tragédie zasáhla natolik, že nedokázala normálně žít. Brzy utekla od Kordy do Prahy a Korda od ní neměl téměř žádné zprávy.
Několik let na to vstoupil Korda do Strany a zamiloval se do funckionářky okresního výboru. Vzali se, a protože byla Kordova žena přeložena do aparátu ústředního výboru Strany, odstěhovali se do Prahy. Pro Kordu, přestože neměl žádné vzdělání, našla úřednické místo na ministerstvu zemědělství. Brzy potom se však rozvedli; Kordova bývalá žena si vzala známého sportovce.
Korda se v Praze znovu setkal se svou sestrou; pracovala v jednom malém divadle a seznámila ho s některými později známými herci a spisovateli. Korda pak pracoval několik let jako zahradník v nemocnici; po roce 1968 byl pro své styky se vzpurnými literáty vyloučen ze Strany. Krátce potom přijal místo hajného ve Sněžnici.
Jirka Kordovi v mnohém nerozuměl. Jak mohl po tom všem, co se stalo jeho rodičům, vstoupit do Strany? Jak mohl mít za ženu funkcionářku Strany a současně se přátelit se s lidmi, kteří se z odporu proti Straně stavěli do pozic vyvrhelů? Ale Korda na svém životě očividně nic rozporuplného nespatřoval. Jak Jirka pochopil, měl stejné pochopení pro svou manželku, vysedávající po nocích na stranických schůzích, jako pro svou sestru, opisující za těchže nocí divadelní hry zneuznaných dramatiků.
A potom tu byla ještě jedna věc, která byla Jirkovi naprosto nepochopitelná: Korda věřil na duchy a na strašidla. Zpočátku si Jirka myslel, že hajný žertuje, ale potom mu začalo být jasné, že je Korda skutečně nezvratně přesvědčen, že hory lesy a skály jsou prostoupeny nadpřirozenými a člověku nepochopitelnýni silami. Jednou, když se hajný vracel večer ze Sněžnice z hospody, ho Jirka pozoroval, jak uprostřed opuštěného kamenolomu nedaleko své hájovny s vyvalenýma očima vyvolává ducha. "Duchu skalní, já, Rudolf Korda, vyzývám tě, zjev se!"
Jeho nejlepším kamarádem na vysoké škole byl Michal. Zpočátku se sice snažil stýkat co nejvíc s přáteli, které měl z gymnázia, ale postupem času si přece jenom začínal nalézat přátele nové. Michal měl postavu lehkého atleta: dlouhé nohy, úzké boky a široká ramena; černé vlasy nosil s pěšinkou uprostřed a občas si nasazoval kulaté brejličky, lennonky. Vypadal dobromyslně a důvěryhodně; ve skutečnosti byl však jiný: jízlivý pragmatik, lovec žen, ale i spolehlivý kamarád. Nikdy sobě ani ostatním nic nenalhával; spousta lidí ho proto neměla ráda.
Vzpomínal taky na Honzu Bocka; ten vlastně vymyslel ten spolek, se kterým tehdy užili tolik zábavy, a kterému se pak začalo říkat HATK, Hradecký Akademický Turistický Klub. Původně to nebylo nic, na co by se tak vznešený název hodil: scházeli se v hospodě V sadech, pili a hráli karty. Bývali tam holky a kluci z mediciny, z pedagogické fakulty, a semtam i někdo, kdo neměl s žádnou vysokou školou nic společného; někdo se objevil jednou či dvakrát, jiní chodili pravidelně. Jednou večer se nad pivem všichni dohodli, že zorganizují nějakou recesi, výpravu v historických kostýmech s pitím a se srandou, a i když ty původní plány doznaly dost velkých změn, sranda z toho byla; a od té doby jezdili někam pořád. Na nástěnce Socialistického svazu mládeže tu první akci inzerovali jako veselý vandr na sobotu a neděli. Potom dali svému volnému sdružení ten honosný název; hlavně proto, aby dostali od fakultního výboru Svazu mládeže lékařské fakulty nějakou finanční podporu na svou činnost. Ze všech těch akcí zbyla Jirkovi veliká krabice fotek.
Mezi kamarády, které potkal, byl Michal (měl modré sako od nějaké uniformy, snad hasičské, kravatu a klobouk se širokou střechou), několik dalších spolužáků a pár lidí, které znal nanejvýš od vidění. Linda patřila v té chvíli ještě mezi ty, které moc neznal; byla to menší holka s dlouhými černými vlasy. Krásou nevynikala: velký zadek, malá prsa, uhrovitý obličej. Přes rameno měla kytaru v plátěném pouzdře, na sobě manžestráky, ustřižené pod koleny, a vytahaný černý svetr. Aby se nějak zapojila do všeobecné recese, spletla si vlasy do copů s velkými puntíkovanými mašlemi na koncích.
Ve vlaku obsadili půlku vagónu druhé třídy. Proti Jirkovi seděl Michal a vedle něj Hanťa, hubený kluk s vlasy na lopatky, oblečený do téměř nového žaketu. Za jejich hlavami už brnkaly kytary a něčí chraplavý hlas zpíval. Ve vodě plavou rybičky, vystrkujou hubičky, jsou tam taky sardele, ty vystrkujou prdele... Všechna okna vagónu vysílala klasický film zvolna míjející krajiny.
"Tak jaký je plán?" zajímal se Jirka. Dlouho se na tuhle akci připravovali; teď to bylo tady.
"Vidím to asi takhle," řekl Hanťa a svoje slova doprovodil rozmáchlým gestem ruky. Nebyl oholený. "Kolem poledne bysme měli bejt na Klajnštejně. Tam by měla vypuknout první část: natáčení filmu o nezřízených orgiích lepší společnosti za první republiky."
"Totiž znáš Rejžu?" zeptal se Michal.
"Koho?"
"Rejžu. Tamhletoho kluka." Jirka pohlédl za jeho prstem a uviděl tlustého mladíka v černé buřince; na klíně mu seděla blondýna ve tmavých brýlích.
"Toho neznám."
"Ten dělá v Praze FAMU," řekl Hanťa, "a má s sebou kameru. Takže náš původní plán, soubor pseudodokumentárních fotografií jsme operativně vylepšili na pseudofaktografický film."
"To bude teda síla." Jirka byl nadšen.
"Vopejkat se budou dva berani," podotkl Michal, "a k pití budou dva sudy piva."
"To všechno v zájmu zastupitelnosti," řekl Hanťa.
"Taky když orgie, tak orgie, ne?" zašklebil se Jirka.
Na kytaru teď hrála, jak si Jirka všiml, Linda. Měla pěkný hluboký hlas.
"Do večera tu zříceninu asi srovnáme se zemí," řekla nazrzlá holka, která seděla vedle Hanti. Jirka si její tvář pamatoval z některých přednášek, ale jinak ji neznal.
"No právě," souhlasil Hanťa. "A pak se přesunujeme na naši boudu. Tam mám pro případ žízně připravený nějaký víno."
"Jak je to daleko?" zeptala se holka.
"Moc ne, nějakejch vosum kiláků. Je to na kopci nad Polní Lhotou, jestli to tam znáš."
Holka spokojeně kývla.
"Dotaz." Michal zvedl dva prsty.
"No?" Hanťa se na něj obrátil jako učitel na snaživého žáčka.
"Poslyš, ty orgie budou nezřízené?"
"Krajně nezřízené, vole."
Klajnštejn býval nějaký hrad nebo tvrz; teď už z toho zbylo jenom několik polozbořených zdí a jedna podzemní místnost, páchnoucí výkaly. Na nádvoří, zarostlém travou, je už čekali další kamarádi; byla tam i Běta, Michalova tehdejší holka. Měla starodávnou květovanou sukni až na zem a bílé tričko bez podprsenky.
Vilda Lebeda zvaný Masorád už otáčel beranem, napíchnutým na rožni nad velikým ohništěm. Na sobě měl úzké černé kalhoty s puky a zářivě bílou košili s krajkovým fiži: vypadal jako dirigent filharmonie o přestávce představení. Ve vysoké trávě stály poloskryty dva hliníkové sudy; z jednoho z nich trčela pípa. Za zbořeninami tlustých hradebních zdí, obrostlých kopřivami a travou, se až k obzoru táhly lesy.
Rozesadili se kolem ohně, jak se dalo: na dřevěné špalky, na zem, nebo na svoje batohy.
"Aby bylo jasno," řekl Vidla Masorád, když se vztyčil od rožně, "tenhleten beran, co ho pečem a sežerem, se jmenuje Martínek."
"Ježíš ne!" vypískla nějaká holka. "Neříkej to! Já ho pak nebudu moct jíst!"
"Jmenuje se Martínek," opakoval tvrdě Vilda. Ve svém oblečení vypadal nad ohněm jako Mefisto. "Protože Ivánka už neměli, protože Ivánka už sežral někdo jinej. A ten druhej, co ho sežerem potom, to je Láďa."
"Neblbni, Vildo!" K té první holce se přidávaly už i další hlasy.
"Nojo," řekl Honza Bocek, "ovčáková taky brečela, když jsme si vyžádali Martínka. Že prej ho měli jako vlastního."
"Tak to ale hlavně nesežerte dřív, než to bude pořádně upečený," varoval Vilda, když viděl, jak téměř všichni kolem ohně žádostivě pozorují otáčející se trup, z něhož do plamenů kapal tuk.
Pivo se pilo z pětilitrových sklenic od okurek, protože menší nádoby nebyly. Jenom Michal vytáhl z batohu svůj nezbytný kameninový půllitr, který, když se zvednul, začal hrát písničku Škoda lásky. Masorád mazal pekoucího se berana směsí z nějaké plechovky.
"Tak jak to bude s tím filmem, Rejžo?" zeptal se někdo.
Takzvaný Rejža upoutal hned zpočátku pozornost tím, že naráz vypil skoro třetinu obsahu pětilitrové sklenice piva. Teď se postavil, obřadně smekl buřinku a kývaje se se strany na stranu se rozvážně rozhovořil:
"Tak tedy, vážení a milí, když jsem byl obdařen tou důvěrou, že mi byla svěřena režie tohoto... historicko-naturalistického snímku, no tak se jí zhostím co nejlépe, ne. Teda budu se jí snažit zhostit co nejlépe, ne. Teda, vážení a milí, poslyšte scénář, který jsem vypracoval. Obraz jedna: milionář Frederix týrá své zaměstnance včetně nezaměstnaných. Obraz dvě: orgie bohatejch továrníků a milionářů. To je hlavní těžiště filmu, ne. Obraz tři (stále během orgií): milionář Frederix se snaží svést cudnou dívku... dívku... její jméno zatím není zcela ujasněno, řekněme Marii. Obraz čtyři (ještě pořád během orgií): milionář Frederix se uchlastá k smrti a ta dívka nachází štěstí v objetí dobročinícího milionáře Onýska."
Rejžovu řeč přerušovaly výkřiky nadšení i nesouhlasu.
"Moment ještě!" volal Rejža, "ještě moment. Dokud jsme aspoň poněkud při smyslech, měli bysme se dohodnout na obsazení rolí, ne."
Všichni souhlasili, ale hned nastal naprostý zmatek: každý něco navrhoval a překřikoval ostatní; Rejža se po chvíli s mocným mávnutím ruky posadil. Nakonec se dohodli na tom, že hlavní roli milionáře Frederixe bude hrát Hanťa, protože se dokáže tvářit nejpotměšileji, a roli milionáře spasitele pro svůj uhlazený zevnějšek Michal. Jenom obsazení hlavní ženské role bylo dlouho nejasné. Nakonec v improvizovaném konkursu zvítězila Rejžova blondýnka, protože když si sundala černé brýle, vypadala skutečně nevinně.
Jirka seděl mezi Lindou a Bětou a pozoroval, jak slunce pozvolna ztrácí výšku a pronikavost. Zbořeniny hradeb, kopřivy, oba pivní sudy, vyčnívající z trávy - to všechno mělo díky tomu slunci barvu o odstín světlejší, než by si zasluhovalo. Na ohni už se pekl druhý beran.
"Jeden dotaz, Lindo," řekl, když sobě i jí větví, vytaženou z kraje ohniště, zapálil cigaretu. Slovo dotaz bylo v té chvíli, stejně jako spousta dalších slov předtím i potom, v jejich spolku módou.
"Copak?" Linda se usmívala. Na něj, i tak všeobecně.
"Kde ses naučila tak zpívat?"
"To jsem se neučila," zasmála se. "To mám vod pánaboha. Ale vono to zas není tak slavný."
"Zpíváš krásně. Co to bylo za písničky?"
"Všelijaký. Nejradši mám Hutku."
"Kdo to je?"
"Ty ho neznáš? Božskej člověk. Písničkář."
"Něco jako Kryl?"
"Tak trochu. Ale Jarda Hutka, to je básník. To je božskej básník."
"Zahraješ mi někdy něco, abych si to mohl pořádně poslechnout?"
"Pročpak ne?"
Oběma rukama objímala skrčená kolena a dívala se do plamenů. Vilda Masorád už dlouhým nožem okrajoval berana Láďu a házel lidem horké kusy masa. Jirka jeden z nich zachytil; půlku dal Lindě. Maso bylo dobré.
Všichni se dožadovali začátku natáčení, ale zrůžovělý Rejža se cpal skopovým a k ničemu se neměl. "Je čas," uklidňoval je, "když už bude šero, tak aspoň lépe vynikne zvrácenost těch orgií."
Jirka se podíval na Lindu: neustále hleděla do ohně.
"Co tam v tom ohni vidíš?" zeptal se.
"Nevidím tam nic," usmála se, "ale hrozně ráda se tam dívám. Anebo tam možná něco vidím. Ale nevím co."
"Dívat se do ohně, to baví skoro každýho," řekl zamyšleně. "To bude asi člověku nějak vrozený."
"Nejdeš ty na to moc věděcky?" Usmála se znova a vypadala přitom jako Mickey Mouse.
"No ne... to já jenom tak."
"Já když moc přemejšlím, tak se mi dělá blbá pleť."
Jak na tebe koukám, tak asi přemejšelíš hodně, chtěl říct, ale pak se přece jenom bál, aby se neurazila, a tak neřekl nic. V tom objetí blankytmé modře, zeleně listové i žluti pivní mu bylo čím dál lépe, takže měl najednou neobvyklý pocit, že jeho existence na tomhle světě je sama o sobě něčím mimořádně fantastickým. Všichni mu byli sympatičtí, a Linda nejvíc.
"No, já nemám tu pleť nejlepší ani bez přemejšlení, viď?" usmála se. Sama sebe si zřejmě nijak moc nevážila.
"Můj přemejšlecí motor čtyřtakt jede na pivo," řekl.
"Dobrý."
"Ale hrozně žere, svině."
"Můj přemejšlecí motor," uvažovala, "teda spíš motorek, nebo motůreček, je asi nějakej vadnej. Potřebovala bych asi nějakou vopravu; nebo neudělám děkanát z pedagogiky."
"To chce namazat," mávl rukou a šel pro pivo.
"Když tak já na tom děkanátu řeknu," uvažovala Linda, "ať na mě berou vohled, že jsem se přemazala."
"Samo." Pořádně se napil piva a podal nádobu jí. Když pila, držela sklenici oběma rukama, jako plyšový medvídek, kterého Jirkovi kdysi přivezl otec z Moskvy.
Rejža se konečně nechal přesvědčit, aby vstal, vyhrabal si kameru a začal organizovat natáčení. První obraz byl realizován tak, že se Hanťa-Frederix objevil před kamerou na hřbetě jednoho ze svých podřízených, projel pod improvizovaným nápisem FREDERIX-WERKE, zastavil se u jedné ze zdí, kterou jeho dělníci opracovávali kusy dřeva, nakopal je do zadků, jednomu z nich típl cigaretu o čelo a s ďábelským chechotem opět odcestoval. Následoval obraz druhý.
Protože se přes všeobecné naléhání nepodařilo přesvědčit žádnou z přítomných dívek, aby natáčené orgie doplnila striptýzem, věnoval Rejža až příliš dlouhý záběr pekoucímu se beranu. Jinak zaplnili scénu opilí továrníci se svými milostnicemi; Jirka se při té příležitosti líbal s Lindou. Ctnostná dívka Marie se na scéně objevila s věnečkem pampelišek na hlavě; Rejža pak střídal záběr na rozvášněný obličej Frederixův se záběrem na proud piva, crčícího z pípy; nadšeně přitom křičel, že to je symbolika lepší než má Buňuel. Když se měl na scéně objevit Michal v podobě milionáře-spasitele, došel Rejžovi film a všichni mu nadávali, že ho příliš moc vyplýtval při filmování pečínky.
"Teď ještě dávejte chvíli bacha!" Hanťa stál na prázdném sudu od piva a vynucoval si pozornost. "Aby bylo jasno: v deset hodin... tedy ve dvacet dva, aby bylo jasno, začíná noční přesun na naši boudu. A to nejdůležitější, aby bylo jasno: přítel Masorád Abstinent má dole auto, takže si tam všichni vodneste všechny věci, se kterejma se nechcete táhnout. Von to tam vodveze. To jenom tak, aby bylo jasno. Má někdo nějaký dotaz?"
Kluk vedle Jirky něco vykřikl, ale dívka, sedící vedle něj, mu zacpávala pusu, takže bylo slyšet jenom chrochtot, v němž bylo možné rozpoznat pouze slovo souložit.
Jirka valil k Masorádovu autu prázdný sud a když dorazil k cíli, postavil ho nastojato a posadil se na něj. Vyrazit v deset hodin v noci mu připadalo krásně nesmyslné. Uvědomil si, že se mu blíží zkouška z fyziologie (už druhý pokus), ale ta myšlenka v něm nevyvolala nic než slabý pocit pohrdání. Medicina byla medicina (něco přece člověk dělat musí), a život byl život.
Když se vrátil zpátky k ohni, uviděl, že vedle Lindy sedí kudrnatý blonďák a ruku má na jejím koleně. Na okamžik se zarazil, ale pak prošel kolem ohniště druhou stranou a usedl do trávy vedle sudu, ze kterého se dosud čepovalo. Ten kluk, Ovčí hlava, mu úplně zkazil náladu.
Načepoval si pivo a pil. Zvolna se blížil soumrak a najednou začalo být jasné, že kouř z ohniště není šedý, ale bílý. Slunce unaveně ulehalo mezi stromy obzoru. Za chvíli přišel Michal, usedl vedle něj do trávy, vytáhl z kapsy cigarety a oba si zapálili.
"Člověče, parádní počasí," kývl Michal hlavou směrem k obloze.
"To jo."
"Ale pivo už, myslím, dochází."
"Kde máš Bětu?" zeptal se Jirka.
"Nehlídám ji," pokrčil Michal rameny.
A budete spolu spát?, chtěl se Jirka zeptat, ale pak si uvědomil, že je to dotaz příliš pubertální. "Já jsem nějakej otrávenej," řekl místo toho.
"Otrávenej? Proč?"
"Tak všeobecně."
"Neblbni? Jak tady můžeš bejt otrávenej? Najedl ses, napil, pokecáš si, pěkný holky tady jsou... ty to hraješ na tu černovlasou, co?"
Pokrčil rameny. Věděl, že Michal by Lindu nebral; na ženskou krásu měl přísná kritéria. "Je to dobrá holka," řekl.
"Je z mediny?"
"Ne, z pajdáku."
"A ten kluk, co tam teď je s ní, se ti do toho nějak nevhodně montuje, co?"
"Co já vím," pohodil Jirka podrážděně hlavou.
Michal dokouřil, típnul cigaretu o sud a napil se z Jirkovy sklenice.
"Teď bysme se tady měli všichni svlíknout a dát se do toho," řekl s úšklebkem.
"To by se mi teda nelíbilo," řekl Jirka. "Jak se něco dělá moc kolektivně, tak mi to připomíná Svaz mládeže."
"Víc pohlavních orgánů, víc sexu," řekl mnohovýznamně Michal. Občas ze sebe dělal většího drsňáka, než opravdu byl. "No ale když ne, tak ne. Tak se pojď aspoň vymočit."
Když se Jirka vrcel k ohni, slyšel charakteristický syčivý zvuk, signalizující, že došlo pivo. Jeho první pohled patřil Lindě: Ovčí hlava už vedle ní neseděl.
"Kdes byl?" zeptala se a znělo to, jako když je ráda, že za ní zase přišel.
"U sudu," řekl.
"U sudu?"
"No tam, u piva. Kde je Ovčí hlava?"
Vyprskla smíchy. "Jaká ovčí hlava, prosímtě?"
"No ten... jak tady byl před chvílí u tebe."
"To je kamarád od nás ze skupiny. Správnej řízek."
"A co to s ním máš za důvěrnosti?"
"Proč? Žárlíš?"
Musel se usmát její přímočarosti. "No," přisvědčil.
"To nedělej. To nesnáším."
Kdosi hrál na kytaru Žoltyj parachod a potom další písničky, které už Jirka mnohokrát slyšel, ale jejichž slova si nikdy nezapamatoval. Linda napůl ležela a hlavou se mu opírala o bok. Hladil ji po krku a po rameně a potom ji vzal za ruku. Všechno je to tak jednoduché, uvažoval. Přijde muž (kroužek s šipkou šikmo nahoru), potká ženu (kroužek s křížkem dolů). Dojde na věc (kroužek s tečkou uvnitř). Hotovo, šmytec. Dá se do tohohle obrazu nějak vtěsnat termín láska? Láska je asi to, když v tomhle procesu nikde nic nezadrhává, když si člověk ani neuvědomuje, že se něco děje, a najednou je tu kroužek s tečkou.
Pak už asi muselo být deset hodin, protože Hanťa řval něco o velký cestě a Rejža se k němu přidal. Všichni se pomalu začali zvedat, jenom Linda stále ležela s hlavou v Jirkově klíně. Někdo polil oheň a všude byla rázem tma. Bylo slyšet, jak někdo valí pryč prázdný sud. Nakonec se zvedl i Jirka a pomohl na nohy Lindě; chvíli se líbali a Jirka měl v té chvíli pocit, že se vznáší. Linda, to nebyla Jana (Jany měl v té době stále ještě, i když už s ní dávno nechodil, plné zuby); Linda byla očividně holka přírodní.
Jen těžko by se dalo říci, kdo z nich tenkrát koho dovedl do páchnoucího sklepení, kde v objetí čekali, až všichni odejdou a až zezdola uslyší hukot motoru vzdalujícího se Masorádova auta. Vybavoval si pocit, který ho ovládl, když ho Linda svírala a líbala tak nenasytně a tak beze studu, jako žádná jiná holka předtím. Sama vedla jeho ruce pod své oblečení; ovládla ho a zahrála na něj jako na hudební nástroj fugu jejíž poslední takty mu pronikly až do morku kostí. Nikdy si nepředstavoval, že by to s holkou mohlo být takovéhle, že by to mohlo být jako čtyřruční koncert na klavír.
K ránu, když už se slunce škrabalo přes obzor nahoru, Jirka v trávě na chvilku usnul, ale brzy se probudil zimou. Hlava ho trochu bolela, měl opileckou žízeň a všechny svaly se mu chvěly únavou. Bylo příjemné být takhle vyčerpaný. Nahý se tiskl k nahé Lindě a oběma bylo zima. Potom se oba posadili a začali se oblékat; nahá Linda nebyla nijak zvlášť hezká, ale nebyla ani ošklivá.
Na obloze nebyly mraky a vypadalo to, že bude teplý den. Jirka si uvědomil, že teď teprve bude ve svém fraku vypadat náležitě trapně, ale brzy teplo narostlo natolik, že si ho sundal a nesl si ho pod paží. Kromě něj nenesli nic; batohy dali večer do auta Masorádovi.
"Kudy vlastně pudem?" zeptala se Linda.
"Nevím. K Hanťovi na chatu, ne?"
"No to je jasný. Ale kudy?"
Jirka uvažoval. "Hlavně musíme najít Polní Lhotu, a u ní nějakej kopec. Tam už to snad najdeme."
"Já to ráda nechám na tebe. Ty jseš takovej hloubavej hoch."
"Jestli se ovšem nebojíš, že tě zavedu někam do lesa a tam tě znásilním..."
"Dobrej nápad," zašklebila se na něj mickeymousovským rypáčkem. "Už se na to těším."
"No ale to až třeba někdy pozdějš."
"To je škoda!"
Vyšli z lesa a zahnuli z polní cesty na asfaltku. Šli, drželi se za ruce a bavili se; občas je minulo auto. Silnice zatáčkovitě stoupala někam nahoru a po levé ruce měli stále les. V příkopě rostl mech a kapradí.
"To je mech, jako máš ty," řekl jí. Vyvádělo ho z míry, že se Linda vůbec nestydí, ať jí řekne cokoli a ponoukalo ho to, aby to stále znovu zkoušel.
"Já?"
"Ty. Tam..." Hodil hlavou směrem k jejímu břichu.
"Takovejhle zelenej? To by bylo vzrůšo, co?"
"Fuj, Lindo, ty seš prase!" Musel se rozchechtat.
Potom na rozcestí narazili na turistické značky; do Polní Lhoty ukazovaly sedm kilometrů. Podle šipky se vydali úzkou stezkou, vyšlapanou ve vysokotravé louce, připomínající pěšinku v hlavě trávovlasého obra. Všude v zemi řvalo obrovské množství cvrčků a z lesa bylo slyšet ptáky.
Linda se sehnula pro rostlinu s růžovým válečkovitým květem. Rostly všude kolem, mezi travou.
"Znáš tuhle kytku?" zeptala se.
"Už jsem jich viděl spoustu... tady všude."
"No ale víš, jak se jmenuje?"
Pokrčil rameny. "Nevím."
"To je rdesno hadí kořen."
"Jak to víš?"
"Tak. Já kytky znám. Učíval mě je kdysi táta."
"V tom já se teda nevyznám," zavrtěl hlavou. Najednou mu připadalo divné, že ho nikdy nenapadlo zajímat se o to, co všechno po lukách a lesích roste. Uvědomil si, že kdyby teď najednou zavřel oči, nedovedl by popsat ani jednu z těch kytek, kterých je všude kolem plno. Prostě je nevnímal.
Utrhl malou květinu s puchýřovitou bambulkou za květenstvím.
"Jak se jmenuje tohle?" zeptal se Lindy.
Přemýšlela. "Silenka... anebo knotovka, nevím to určitě."
"Takže ty taky všechno nevíš," zaradoval se. "A jak se jmenuje támhle ta rudá?"
"Tam? To je toten, ten znám."
Uchvácen novou zábavou jí pak ukazoval každou kytku, kterou objevil. Snažil se si jejich jména zapamatovat, ale ne vždy se mu to dařilo.
Dorazili do Polní Lhoty, a když jim nikdo, koho se ptali, nebyl schopen poradit, kde by Hanťovu chatu měli hledat, vydali se nazdařbůh jednou z cest, vedoucí lesem někam ke kopci. Přes cestu se táhly kořeny stromů, jako by země měla křečové žíly. Zpod křovin divokých malin mokvala temně nasáklým mechem podzemní voda. Na kraji lesa našli polorozpadlý starý mlýn a za ním, v místech, kde byla tráva ještě vyšší než jinde, se znovu, trochu bolestivě, ale příjemně milovali. Jirka už měl v hlavě jasno, až nezvykle jasno.
O kus dál narazili na zděnou hájovnu a tam se jim konečně podařilo zjistit, kterým směrem Hanťova chalupa je. Vrátili se zpátky k mlýnu a pokračovali podél zarostlého potoka, táhnoucího se po kraji lesa. Popálili si nohy o kopřivy, ale asi po dvaceti minutách, když se znovu vnořili do lesa a vylezli do prudkého kopce, zaslechli hlasy, které jim napověděly, že jsou u cíle. Hanťova chalupa stála na kraji mýtiny; byl to vlastně zděný domek s řadou zamřížovaných oken v přízemí a s jedním velkým v podkroví.
Na pasece před domem byl veliký podlouhlý stůl a kolem něj seděli kluci a holky; na stole stály lahve od vína, talíře, veliký hrnec a pár dalších věcí. Jirka uviděl Michala: ležel v trávě a na břichu si přidržoval svůj nezbytný půllitr.
Byli přivítáni nadšeným řevem; kdosi je od stolu fotografoval. Z chalupy vylezl Hanťa a donesl jim skleničky od hořčice; pod stromem stál demižon bílého vína. Oba si sedli na zem a Jirka najednou zjistil, že je strašně ospalý: všechno kolem vnímal, jako by byl pod vodou. Linda si lehla do trávy a zavřela oči.
"Lindo," tahal ji za svetr, "chtělo by to jít si na chvíli lehnout, ne?"
"Do postele?" otevřela oči. "Skvělej nápad!"
"Ale já myslím vážně se trochu prospat."
"Hm." Oči se jí zase zavřely.
Všiml si, jak pravidelně oddychuje; zřejmě už napolo spala. Zábava očividně celkově vázla; všichni kolem stolu ospale mžourali.
"Jedli jste něco?" zeptal se Jirky Hanťa.
"Nejedli. Ale hlad nemám. Jenom bych spal."
"Sem ses přišel bavit, vole. Spát můžeš doma."
"Ale já jsem fakt příšerně vospalej. Nespali jsme celou noc."
"To věřím," řekl mnohovýznamně Hanťa. "Ale jestli fakt jinak nedáš, tak vám vykážu nějakej ložírung."
Jirka zaklepal Lindou a vedl ji za Hanťou do chalupy; tam do nich hostitel nacpal několik dávno vystydlých buřtů a potom jim vykázal místo v obrovské manželské posteli s proužkovanými peřinami. Venku svítilo slunce. Jirka se svlékl do trenek a s rukou na Lindině rameni okamžitě usnul.
Když s ním kdosi zatřepal, pociťoval to, jako by byl rumpálem vytahován z hluboké studny bezvědomí. "Jirko!" Chvíli mu trvalo, než se zorientoval: venku už bylo slunce hodně nízko.
"Co je?" poznal nad sebou rozšklebenou tvář Honzy Bocka.
"Já jsem ti přišel říct," funěl mu Honza do obličeje, "že kdyby tě někdo budil, tak mi to řekni, a já mu dám do držky, abys mohl klidně spát..."
"Vole!"
Za Honzou vykukoval šklebící se Hanťa a další obličeje.
"No ne fakt, můžeš klidně spát..."
"Blbci! Nechte mě spát!"
"Spát můžeš doma," opakoval Hanťa.
"Vy jste ale svině nepařený," řekl Jirka a posadil se na posteli. "Ani nedáte člověku trochu pospat." Svět kolem něj teprve teď nabyl jasných obrysů.
Hanťa se posadil vedle něj. "Potřebujem vědět:," řekl, "máš nějaký prachy?"
"Proč?"
"Dochází pití. Musíme se složit."
"Něco mám."
"Tak naval."
Vyhrabal se z postele, našel svoje kalhoty a vytáhl z kapsy peněženku. Podal ji Hanťovi.
"Pánbůh ti to vynahradí na dětech," řekl Hanťa.
Jirka se podíval na Lindu; vypadala, jako když přes všechen ten kravál pořád ještě spí. Nechal ji být, oblékl se a vydal se ven. Ve dveřích chalupy se srazil s potácejícím se Vildou Masorádem; Vilda měl na sobě něčí dámské kalhotky a na hlavě slaměný klobouk. Blaženě se usmíval.
Venku už zase zábava poněkud ožila. Kdosi vyšplhal na vysokou borovici vedle chalupy a Ovčí hlava po něm střílel improvizovanými šípy z dětského luku. Všechny holky, které byly venku, seděly v hloučku na jednom konci stolu, hlavy u sebe, a občas propukaly v salvy ječivého smíchu. Vína v demižonu bylo už jen na dně. Michal brnakl na kytaru.
Jirka si nalil ze zbytku vína a napil se.
Hanťa vylezl na stůl a skopl při tom několik sklenic. "Tak sakra dost!" křičel. "Vidím, že to musím vzít do rukou! Za prvé: vykašlete se tamhle na ty indiánský hry! Za druhý: ženský, rozpusťte tam ten lesbickej dejchánek! A nechrápejte tady, sakra! Za chvilku se přiveze pití, všechno bude!"
Postupně se mu podařilo vzbudit pozornost ostatních. Ten kluk, co hrál už ve vlaku si vzal kytaru a začal hrát. Pohlavního styku, toho není nikdy dost, souložím ze zvyku, a někdy taky pro radost...
"Kdo jel pro to pití?" zeptal se Jirka Hanti.
"Přece Masorád, kdo jinej?"
"Vilda? To nemyslíš vážně! Vždyť sotva stál na nohou!"
"V autě stát nemusí!" mávl Hanťa rukou. Oči mu opile zářily. "Tam může sedět."
"Ty vole víš co by to bylo, kdyby ho chytli esenbáci?"
Hanťa nejprve bezzvučně kroutil hlavou, jako by mu vázl jazyk, a pak se k Jirkovi naklonil. "Hovno, vole," usmíval se neotřesitelným sebevědomím opilců, "však jsem mu poradil, aby nejel po silnici, ale po sjezdovce!"
Jirka se nejprve pousmál, ale pak ho zamrazilo: Vilda se přece v tomhle stavu mohl klidně zabít.
Odkudsi se zjevil Rejža (měl oteklé oči a na košili rudý flek) a přes rameno nesl svoji blondýnu. Donesl ji až ke stolu a postavil ji na něj.
"Neblbníí!" protestovala. "Neblbníí, Davidé!"
"Co je?" rozhazoval Rejža podrážděně rukama, "co ti dělám?"
Snažila se slézt dolů se stolu (měla uzoučkou sukni), ale Rejža ji strkal zpátky. "Volové!" volal. "Dejte jí napít! Vona bude recitovat, vona má talent!"
"No tak neblbni, Davide," snažila se opět slézt.
Hanťa jí podal poslední sklenici vína; nakonec se napila. Levou ruku opřela teatrálně vbok, a pak se kvičivě rozchechtala. Nadechla se, jako když chce něco říkat - všichni na ni hleděli - a pak se znovu rozesmála.
"Dyž já nevím, co mám říkat..."
"Gellnera," napovídal Rejža.
Zaklonila hlavu a pak začala přednášet.
To je teď celá moudrost moje
Milovat hlučnou vřavu boje
Za nocí vnikat do snů žen
A trochu býti zadlužen
Pískat si jak mi zobák narost
Vínem si plašit z čela starost
Svůj život rychle utratit
Nic nezískat nic neztratit...
Všichni tleskali; Michalovi zářily oči.
Uslyšeli řev motoru a pak na pasece se zakvílením zastavilo Masorádovo červené embéčko. Přední blatník mělo odřený a promáčknutý. Vilda vypadl na louku a volal, aby mu uspořádali křtiny, že se právě podruhé narodil. Za ním vylezl Hozna Bocek, podstatně střízlivější, a tahal z auta spoustu plných lahví. Všichni mu ochotně pomáhali.
Zase bylo co pít. Ten kluk s kytarou se dal do hraní a postupně začali všichni zpívat: všelijaké lidovky, pijácké písně i songy o tvrdých mužích západu; potom Dylana, Kryla a nakonec už zpěvák jen kvílel nějaké melodie beze slov. Masorád vylezl na stůl a vyl na nebe.
Jirka byl už zase opilý a ospalý. Uvědomil si, že Linda se večer vůbec neukázala venku. Zvolna se zvedl a vydal se do chalupy; na zápraží se ohlédl: bylo už skoro šero.
Linda ležela na svém místě, ale ve druhé posteli teď hlasitě chrápal Hanťa a v jeho objetí nějaká holka. Jirka se vrátil do kuchyně.
U stolu stál Rejža a otevíral konzervu.
"Nedáš si taky?" zeptal se Jirky.
"Co to je?"
"To se pozná."
Oba si ukrojili chleba a jedli z konzervy maso.
"Poslyš," zeptal se Jirka s plnou pusou, "kde se tady ještě dá spát?"
"Postele jsou nahoře," řekl Rejža, "jenomže tam asi bude dost husto. Jestli teda chceš fakt spát, tak je to pohoda nahoře na seně. Akorát když jseš tam s holkou, tak ji musíš dát pod zadek něco tvrdýho."
"Kudy se tam jde?"
"To musíš kolem chalupy dozadu a tam uvidíš schody."
Jirka našel na hromadě batohů, narovnané v kuchyni, ten svůj a vybalil z něj spacák. Na seně bylo opravdu dobře. V noci zaslechl v polospánku Michalův hlas, šustění sena a ženské vzdechy. Uvědomil si to však jenom na okamžik a potom usnul.
Ráno ho vzbudil nesnesitelný tlak v močovém měchýři. Nedalo se to dlouho vydržet; vylezl ze spacáku a vydal se po schodech dolů. Dole, za chatou, stál Michal a právě si rozepínal poklopec.
"Myslel jsem, že se pochčiju," řekl Jirka.
Honza Bocek vylezl oknem a přidal se k nim. Všichni tři močili.
"To je teďkon celá moudrost moje," řekl Honza.
"Plašit si vínem... z hlavy... to... plašit si smůlu," přidal se Michal.
"Vnikat do snů žen," připomněl Jirka.
Lidi z mediciny seděli u dvou ze stolů, pedagogická fakulta obsadila třetí. Jirka uviděl Lindu; seděla mezi pajdáky. Mávl na ni a sedl si mezi mediky; tam seděl Honza Bocek, Hanťa, Vilda Masorád, pihovatá Jiřina a pár jiných. Holky pily pivo a kluci fernet.
"Co je novýho?" zeptal se Jirka Honzy.
"Nic," pokrčil Honza rameny. "Za pár dní začnou přednášky."
"To vím taky. Už se na to jistě těšíš."
"Mě je to vcelku jedno. Mám celý dopoledne prochrápat, nebo ho mám prosedět na fakultě? Tři roky máme za sebou, tak už ty další tři vydržíme taky."
"Dovedeš si představit," řekl Jirka, "že pak už před náma nebude žádnej další rok? Že budem doktoři?"
"Co by ne. Nesmíš z toho dělat vědu. Budeš doktor, a co? Člověk budeš furt ten samej."
"No to jo... ale pudeš do práce, voženíš se, bude z tebe táta vod rodiny a tak podobně."
"Však z tý práce se taky nepoděláme. Teda bude to asi horší než teď, ale velkej rozdíl to taky nebude. A rodina? To chce prostě si nebrat babu, která by tě dusila, a bude to zase stejný."
Ohlédl se po Lindě. Viděla ho a usmála se na něj. Přemýšlel, jestli si nemá jít sednout k ní, ale nechtěl, aby si myslela, že ji hlídá; věděl, že to Linda nesnáší. Od toho vandru na Klajnštejn se často scházeli, většinou u Lindy na koleji, ale Linda nesnášela výrok, že spolu chodí. "Miluju tě," říkával jí, tak jako to před ní říkával Janě. "To jsou kecy," odbývala ho.
Obsluha venku nebyla, všechno pití si hosté museli nosit sami. Žárovky na šňůrách natažených mezi stromy, se chvílemi pokyvovaly vlivem slabého vánku, táhnoucího od řeky směrem na město. Na cestě k restauraci se pak objevily dvě postavy, a když se dostaly do dosahu světla, poznal Jirka Michala a spolu s ním Bořka Menharta, spolužáka z gymplu.
"Co ten tady chce?" zeptal se vedle Jirky překvapeně Honza.
"Bořek?"
"Já nevím, jak se jmenuje. Ale je ve fakultním výboru SSM, ne?"
"To asi jo. Ale my, jako HATK, vlastně patříme pod ně, ne?"
"Pod koho?"
"No pod Svaz mládeže, přece."
"Jo tak. To jo," připustil Honza.
Michal s Bořkem dorazili k jejich stolu, sehnali si židle a přisedli si k nim. Takhle už jich kolem stolu sedělo jedenáct. Bořek se nakláněl přes stůl a podal každému ruku. Jirka si všiml, že Michal vytáhl z kapsy zápisníček, kde měl poznámky o svých minulých i budoucích milostných dobrodružstvích, a dělal si do něj své nepochopitelné značky.
"Já jsem tady vlastně dneska oficiálně," řekl potom Bořek.
"Ty jseš celej takovej oficiální, vod hlavy až k patě," ušklíbl se Masorád. Neměl Bořka rád; ale Masorád neměl rád vlastně nikoho.
Jirka si se zájmem svého bývalého spolužáka z gymplovské lavice prohlížel; na medicině už s ním nepřišel do styku skoro vůbec. Bořek měl na sobě novou džínsovou bundu a bílou košili; mluvil teď neobvykle pomalu a rozvážně.
"Totiž jde o to," pokračoval Bořek, "že by se měl vypracovat nějakej takovej oficiální plán činnosti tohohle spolku. Bylo by dobře něco takovýho udělat."
"Jakej plán činnosti?" zeptal se Masorád.
"Ty jseš božskej, Bořku!" vypískla Jiřina Kantorová, dcera známého hradeckého herce. Jak se pak Jirka dozvěděl, pila ten večer poprvé v životě pivo.
"No prostě plán činnosti, no," opakoval Bořek. "Sepsat všechny akce, co si plánujete. Případně nějaký závazky, a tak."
"Tak se tam napíše:," uvažoval Michal, "dálkový pochody, oslava dne studentstva, besedy, a tak."
"Pravidelné ožírání rypáků," poznamenal Masorád.
"To je všechno hezký," poznamenal Bořek (Masoráda si nevšímal), "jenomže by to chtělo přidat taky něco kapku angažovanějšího. Však víte, jak to chodí. Mysleli jsme ve výboru třeba zájezd do Lidic a tak. Taky sháníme nějaký lidi na brigády na pionýrský klubovny."
"Na nějakou brigádu bysme jít mohli, ne, kluci?" řekla Jiřina.
Všichni souhlasili, až na Hanťu. Hanťa byl trochu zvláštní. Někdy nepustil nikoho celý večer ke slovu, a jindy zase celý večer mlčel. A někdy se s každým přel.
"Nevím, co bych chodil na nějakou brigádu, za kterou mi nikdo nic nedá," prohlásil rozvážně.
"Tak pudem bez tebe, no," řekla trochu uraženě Jiřina.
"A to si to maj podle tebe stavět ty pionýři sami?" obrátil se na Hanťu Bořek.
"Proč sami? Copak je na mládežnický hnutí vynakládáno málo peněz? Nečteš noviny?"
"Jenomže na všechno asi těch peněz přece jenom dost není!"
"Ale já nebudu zadarmo stavět nějakou klubovnu kvůli tomu, aby si někdo mohl vozit zadek v šestsettřináctce," řekl Hanťa chladně.
"Prostě nechceš pomoct." Bořek byl bledý.
"Jo, nechci. Já si totiž myslím, že každej má dělat to, co mu z hlediska dělby práce ve společnosti přísluší. Já třeba studovat medicínu a pak léčit lidi. Někdo jinej, kdo se vyučil zedníkem, zase stavět klubovny. Nevykládej mi, že když jsou peníze na to, aby svazácký funkcionáři jezdili každýho čtvrt roku do Krkonoš na školení, že jich není dost."
Bořek rozčileně mávl rukou. "Nemá snad význam, abysme se tady takhle hádali. Prostě to sepište a přijďte s tím na výbor."
"Sepíšem to," souhlasil Michal.
"Radši bych vás všechny z toho výboru viděl studený," řekl Masorád, když si Bořek přesedl k vedlejšímu stolu. Všichni ovšem věděli že jenom tak kecá; když byl při prvomájovém průvodu pověřen, aby udělal prezenci, z vlastní iniciativy označoval ty, kteří zmizeli před koncem.
Jirka vypil dva fernety, ale pak si radši dal pivo. Srazili čtyři velké stoly dohromady a k nim se sesedli všichni: členové a přátelé Hradeckého Akademického Turistického Klubu. Jirka při stěhování zamanévroval tak, aby se dostal vedle Lindy: měla na sobě džínsy a bundu ze zeleného plátna.
"Miluju tě," zašeptal ji do ucha.
"Už zase?"
"Kurnik, kdybys ty mně aspoň trochu milovala," žebronil.
"Jestli na tobě něco miluju, tak je to to, čím se chlap liší vod ženský. A to mně úplně stačí."
Nechtěl se rozesmát, ale nemohl si pomoci; dusil smích otevřenou dlaní. Ale malinko ho při tom i mrazilo.
"Vidíš tamhletoho kluka?" ukázal Lindě Bořka; ten teď seděl na druhé straně stolu.
"Toho fešáka?" zeptala se s trochou ironie.
"Jo."
"Vidím."
"S tím jsem na gymplu seděl. Teď chodí s holkou, se kterou jsem dřív chodil já."
"Ale! A proto se na něj tváříš tak kysele?"
"Houby," mávl odmítavě rukou. "Tohle je mi úplně jedno."
"Jaká to byla holka? Je hezká?"
Byl překvapen jejím neskrývaným zájmem. "Nevím jestli ji znáš: jmenuje se Jana Rohanová. Vošklivá teda není," připustil. "Ale za to je ve Straně."
"To přece nevadí."
"Ale vadí."
"Proč?"
Připadalo mu, že ho naschvál dráždí tím, že se ptá na něco, co je zřejmé. "Prostě mně to vadí," řekl. "Jsou určitý věci, který nesnáším."
Napila se piva a chvíli hleděla do prázdna.
"Povídej mě o ní něco," řekla potom. "Povídej mně, jak jste spolu spali."
Překvapeně se na ni podíval. "To se mi ani moc nechce," řekl.
"Je to tvoje sladké tajemství?"
"Sladké? To ani ne. Na Janu už dávno kašlu. Fakt."
Osvobodil ho naštěstí Honza Bocek.
"Poslouchej, Jirko," skláněl se nad ním, "potřeboval bych s tebou prohovořit pár věcí. Měl bych pro tebe takovej kšeft."
"O co jde?"
"Asi by bylo lepší, kdybysme si sedli někde v klidu stranou. Dáma dovolí," obrátil se na Lindu.
Linda se jenom ušklíbla.
Posadili se k vedlejšímu stolu. Jirka ucítil, jak se mu do úst vrací chuť fernetu a bylo mu skoro na zvracení. Zevnitř z hospody vyšel plešatý chlap, odemknul kolo, které tam měl postavené, opřel se o něj a potácivě odcházel.
"Jde o tohle," rozhovořil se Honza; při mluvení koulel očima. "Za chvíli začne podzim a sedávat tady bude problematický. Já mám známýho hospodskýho v Sokolovně, a ten by nám tam nechal sál. A já jsem, když jsem to s ním domlouval, dostal takovej nápad. Co kdybysme dali dohromady nějakou aparaturu, desky, a udělali nějaký trochu show?"
"Jak to myslíš?"
"Prostě normální diskotéky," vykládal nadšeně Honza, "vzít to trochu vod podlahy. Muselo by se to teda navlíknout zase nějak přes SSM, ale určitě bysme tím pro tenhle náš spolek vydělali slušnej peníz."
"Myslíš udělat to pro veřejnost? A ty už jsi něco takovýho dělal?"
"Nedělal. Ale to, myslím, není důležitý. Vyzkoušeli bysme to, a viděli bysme. Ty máš taky doma pár solidních desek, ne?"
"Něco mám, ale moc toho, bohužel, není," uvažoval Jirka. "Kupoval jsem to od Achmeda, od toho Araba z páťáku. Hlavně Hendrixe, a tak."
"Já toho mám hodně," mávl rukou Honza. "Strejc mě pošle z Londýna, vo co si mu napíšu. Mně jde hlavně vo to, že ty jseš člověk, kterej k tomu má vztah a trochu se v tom vyzná."
"Tak moc zase ne...," namítl Jirka, ale Honzova důvěra mu lichotila. "Co aparatura?" zeptal se.
"Vo tom už jsem taky přemejšlel. Gramec bysme mohli vzít můj, ten je solidní. A zesák s bednama, dvakrát sedmdesát pět, už mám vyhlídnutej na OV SSM. Jen ho z nich vyrazit. To by mohlo pro začátek stačit."
"To by teda byla paráda." Jirka už byl stržen Honzovým nadšením.
"Vsjo budět, i kultura budět," vztyčil Honza prst. "Představuju si to asi takhle: první pořad by mohl bejt vo Beatles. To by byl trhák a já je mám kompletní. Pak bysme najeli na tvrdší věci. Vidím to úplně jasně..."
"Vidím to všechno před sebou," zarecitoval Jirka začátek básničky, kterou kdysi složil Klement Oplt, "výčepní celou zděšenou, zavolám fízly a nedělám si legraci, táhněte pryč vy hnusný somráci!"
"Tak nějak," připustil Honza.
Náhle, z ničeho nic, zhasly všechny žárovky: Jirka zamžoural do tmy. Zhasla i světla v budově; zřejmě vypadl elektrický proud. Noc si spokojeně oddechla větrem, převalujícím se v korunách stromů, že se zbavila světelného nádoru, hlodajícího jí břicho. Vedle u stolu někdo škrtl zapalovačem a na okamžik osvětlil nejbližší předměty (stůl, půllitry, tváře) oranžovým svitem.
Na tuhle jinak docela bezvýznamnou chvíli si Jirka teď pamatoval docela přesně: najednou ho ovládla bezpředmětná a nepochopitelná úzkost. Byl to stejný pocit, jaký ho teď, o mnoho let později, pronásledoval ve Sněžnici: hrozná, bezbřehá úzkost, rozebírající celou jeho bytost jako zvídavé dítě svou hračku. Všechno mu na okamžik připadlo jako čirý nesmysl: Linda, škola, kluci, celý jeho život.
Když se rozsvítilo světlo, cítil, že je bledý; Honza se na něj díval trochu překvapeně. Ještě chvíli se bavili, ale Jirka už se na nic nemohl dobře soustředit. Když si všiml, že Linda je pryč a když mu její spolužácí řekli, že odešla právě před okamžikem, zvedl se taky.
Dohonil ji ještě na mostě; dost ho překvapilo, že ji doprovází Bořek Menhart. Zřejmě uslyšela jeho kroky, protože se otočila, a když ho poznala, usmála se a zastavila se. Bořek se tvářil trochu rozpačitě.
"Nějak rychle jsi zanechal piva," řekla, když došel k nim.
"Jdu za tebou, ne?" řekl on trochu příkře. Rozčilovalo ho, že se Linda neustále chová tak, jako by mezi nimi nic nebylo.
Ušklíbla se, ale ne zle nebo zlomyslně. Jako Mickey Mouse. Díval se na ni a všema rukama, kolik jich byl schopen ve svých myšlenkách vyprodukovat, ji objímal a tisknul. Potom se podíval na Bořka.
"A co ty, Bořku," usmál se na něj. "Jak se vlastně máš?"
"Tak... normálně." Tvářil se stále rozpačitě.
"Tak já pudu," řekl tiše Bořek.
"Mohli bysme někdy zajít na pivo!"
"To jo."
Když se Bořek ztratil, uchopil Jirka Lindu kolem ramen. "Co ti vykládal?" zeptal se.
"On? Trochu jsem se ho vyptávala."
"Na co, prosímtě?"
"Na tebe. A na Janu."
"To nemyslíš vážně!" nevěřil.
"Ale jo. Jsem někdy hrozně zvědavá."
"Co máš ale tohle za nápady?"
"Normálka," pokrčila rameny. "Když ty mi nic neřekneš..."
"A co ti řekl Bořek?"
"Vlastně taky nic."
"Tak to sis teda silně pomohla," ušklíbl se.
"Vypadá to, jako by měl z tebe strach, že ti tu Janu přebral."
"Nesmysl. Já už s ní nechodím dávno."
Zamyšleně hleděla před sebe a slabě se usmívala. "Nepřipadá ti to divný, že dřív jsi s ní chodívala do postele ty, a teď s ní chodí on?"
"Cože? Nevím..." Zamyslel se; když si to představil, bylo to opravdu divné. Ale ještě divnější bylo to, jak se ho Linda vyptávala.
"Povídej mě, co jste spolu dělali v posteli," řekla.
"Kdo je zvědavej, bude brzy starej," odbyl ji už trochu podrážděně. Potom ji vší silou sevřel a políbil ji na ústa.
Návštěvy byly, jak Honza předpovídal, velké; Sokolovna, kde diskotéky pořádali, se na krátký čas stala centrem hradecké mládeže. V sále, jak si vzpomínal, visel jejich super plakát: byla na něm koláž z reprodukce malby pekla Hieronyma Bosche a fotografie Honzy a Jirky; většina plakátů, které visely po Hradci, byly jenom normál: ty sami ručně psali temperami na balící papír. Text byl na obou typech plagátů stejný:
OBRAŤTE KROKY SVÉ!
KOUKEJTE OČIMA, SLYŠTE UŠIMA
DISKOTÉKY HONZY & JIRKY
BIG BEAT & ROCK'N'ROLL
KAŽDÝ PÁTEK V 19.00 HODIN V SOKOLOVNĚ
AUTOBUS ČÍSLO 7 - KONEČNÁ STANICE
Všechny peníze, které v té době Jirka měl, investoval do desek. Nebylo lehké je shánět, ale Honzův příbuzný v Anglii se činil. Prošlo jim toho rukama moc a stálo to spoustu peněz; ale většinu desek po uvedení na diskotékách pak ještě s minimální ztrátou prodali známým, takže mohli nakupovat dál.
Konec té slávy, která nakonec vlastně netrvala ani rok, byl stejně rychlý, jako její úvodní exploze. Nejdříve začaly potíže se SSM, od nichž měli zapůjčenou aparaturu a pod jejichž hlavičkou vlastně diskotéky pořádali. Honza sice udělal zoufalý pokus učinit diskotéky ideologicky stravitelnější a uspořádal večer socialistické hudby, kde vedle Czieslawa Niemena a maďarské Omegy pouštěl i nějakou ruskou populární hudbu, ale nepomohlo to; sebrali jim aparaturu. Potom je rozhodnutím národního výboru vypověděli ze Sokolovny. Honza se stále ještě vzpíral: od kohosi sehnal jinou aparaturu (ne sice příliš dobrou, ale provozuschopnou) a zařídil pronájem sálu v hospodě U jelena, ale Jirka už cítil, že dny toho všeho jsou sečteny. To se dalo poznat i z toho, že se na diskotékách začali pravidelně objevovat esenbáci: legitimovali návštěvníky a občas docházelo i k incidentům, které končily tak, že byl někdo odvezen na záchytku. U jelena to netrvalo ani měsíc, a pak jim úředně oznámili, že na estrádní produkce tohoto typu nemají potřebné povolení ani požadovanou kvalifikaci a že další pokračování v podobných akcích bude úředně stíháno. Honza byl potom ještě kvůli diskotékám vyšetřován na SNB; na Jirku zapomněli, anebo, což bylo pravděpodobnější, nad ním přihmouřili svá prasečí esenbácká očka kvůli jeho otci.
Vzpomínal na jednu z posledních diskoték v Sokolovně: dav v sále byl osvětlován měnivými světly barevných reflektorů a záblesky stroboskopu. Vzadu se nad svým pultem skláněl jejich technik Tom Edison Charvát. "Na závěr první poloviny našeho pořadu si poslechněte jednu z novějších písniček staré dobré skupiny ROLLING STONES!!" křičel do mikrofonu ochraptělý Honza. Jirka ze zákulisí viděl, že má na čele kapky potu: odrážela se v nich barevná světla reflektorů, osvětlujících pódium. "Písnička se jmenuje Silver Train!" Dav dole zavyl, pískal, ale to všechno přehlušila a ovládla hudba.
Jirka seděl vedle pódia v bílém triku s nápisem DISKJOCKEY (Honza měl stejné) a snažil se poslouchat Rolling Stones, jenomže tam, kde seděl, to bylo jenom do uší bijící hřmění, seskupující se kolem dunivých tónů baskytary, a tak se snažil rozmyslet si, co bude pouštět o přestávce a co bude říkat. Vedle něj, na druhé židli, seděl Hanťa (rozcuchaný, v modrém svetru) s rukama opřenýma o kolena.
Ucítil na rameně čísi ruku. Otočil hlavu a údivem pootevřel ústa: za sebou spatřil střídavě červenou, modrou a zelenou tvář Klementa Oplta. Jirka ho neviděl už strašně dlouho: Klement byl na vojně. Vstal, a protože v tom rámusu nebylo možné něco říci tak, aby to druhý slyšel, podal aspoň Klemovi ruku a ukázal mu na jednu z volných židlí, kterých bylo v zákulisí ještě několik.
Rolling Stones skončili, publikum řvalo, světla se ustálila na bílé. Honza vstal, zvedl obě ruce nad hlavu, a když vytí a pískání v sále začalo utichat, vstal a několika kroky přešel k nim, do zákulisí. Dosedl na jednu z prázdných židlí a hřbetem ruky si otíral čelo; i triko měl na prsou propocené. Hanťa vytáhl odkudsi lahev červeného vína a všem čtyřem nalil do skleniček od hořčice.
Jirka mohl teprve teď hovořit s Klementem.
"Nevěřím svejm očím," řekl s úsměvěm; naposled viděl Klementa asi před rokem, když byl na dovolené z vojny.
Klement měl zarudlé oči a zřejmě už měl něco vypito.
"Dozvěděl jsem se," řekl, "že tady máte takovýhle představení, tak jsem se přišel podívat.
"Takže už jseš z tý vojny konečně nadobro doma?" řekl Jirka.
"Úplně. Však už mi z tý zelenosti začínalo dobře jebat."
"Co ti začínalo?"
"Prostě už jsem z toho pakovatěl! Vodpusť mi to, ale já se furt nemůžu zbavit těch zkurvenejch vojenskejch výrazů."
"Dva roky jsi tam úpěl, co?"
"Ještě víc," usmál se Klement kysele, "čtrnáct dní jsem nasluhoval."
"A jak se teď cejtíš po těle?"
Klement se podrbal na hlavě a svraštil čelo.
"Víš," řekl zamyšleně, "každej mi dává tyhle debilní otázky. A já se vlastně necejtím nijak."
"To má bejt fór?"
"Ne. Ta vojna, to je něco jako automatická umejvárna aut. Vopláchnou tě zvenku i zevnitř, takže nakonec ani nevíš, čí jseš."
Jirka si svého kamaráda prohlížel a připadalo mu, že je podivně bledý, jenomže v osvětlení, které tu bylo, nevypadala ničí tvář normálně. Klement měl staré tvídové kalhoty a svetr, který vypadal tak, jako by ho před ním nosil někdo o hlavu větší a o dvacet kilo těžší než on.
"Teď, Jirko," strkal do něj Honza, "teď přijde ten Clapton. Tak to pořádně vopal, ať to má gradaci! Ať se poserou!"
"Jasná věc."
"Ženský hoděj rodidla na stůl," mnul si ruce Honza.
Jirka vytáhl z kapsy papír, na kterém měli rozepsán pořad diskotéky. Byla to trochu věda sestavit to tak, aby to mělo gradaci. Odměnou za to byl okamžik, kdy stál člověk uprostřed mozek tepajícího řevu hudby, nad vzpínajícíma se rukama holek a kluků, křičící, ochraptělý, velký.
"Stejně vám dřív nebo pozdějc zatnou tipec," mávl znechuceně rukou Hanťa.
"Kdo?" nechápal Honza.
"Bolšáni. Nějaká jejich organizace, která bdí nad klidem slušnejch lidí."
"Snad to nebude tak horký," pohodil Honza nevěřícně hlavou.
"Bude," trval na svém Hanťa. "Kde žiješ, vole? Myslíš, že se nějaký takovýhle diskotéky slučujou se socialistickou morálkou?"
"S morálkou se jdi schovat," ušklíbl se Honza. "Podívej, co nám sem chodí lidí!"
"A ty myslíš, že tohle někoho zajímá?" Hanťa se pobaveně usmíval. "Představ si, že by sem takový Rolling Stones přijeli! Víš, co by to bylo lidí? Na to by šel každej! A myslíš, že se něčeho takovýho tady dočkáme? Leda hovno."
"Nejsou na to prachy," řekl Honza.
"A na vydávání sebranejch Leninovejch spisů, který nikdo nečte, na to prachy jsou?"
"To třeba nestojí tolik."
"Jenomže v tom to není!" ušklíbl se Hanťa.
"Ideologická diverze," poznamenal Jirka
"Přesně tak: ideologická diverze," souhlasil Hanťa.
"No jo, ale copak by mělo jít vopravdu všechno, co za něco stojí, do háje? To přece není možný! To bysme se z toho za chvíli podělali!"
"Však kdo řiká, že nepoděláme?" ušklíbl se Jirka.
"Já se podělám z vás," vzdychl Klement. "Vám už taky jebe."
"Ale třeba přece jenom nějaká šance je," prohlásil rozvážně Hanťa.
"Jaká šance?" zeptal se Jirka. "Dát se k nim?"
"Ale houby. Ale třeba vezme celej svět nějakej lepší obrat. Třeba se celý to ruský impérium rozpadne."
"Zatím to ale vůbec tak nevypadá," řekl pochybovačně Jirka.
"Nevypadá. Ale možný je všechno."
"A co myslíte, vy volové, že by se stalo, kdyby k tomu vopravdu došlo?" Honza skoro křičel. "Co myslíte, že by bylo pak? Myslíte, že by byl ráj na zemi? Že by Stouni konzertovali v hradecký Sokolovně? Že by pak měli esenbáci andělský křídla?"
"To asi ne, ale lepší by to přece jenom určitě bylo," řekl Jirka.
"Ale houby," Honza mával rukou. "Vždycky je někdo nahoře a ten dusí ty dole. Komunisti, kapitalisti, nebo jánevímkdo... Vobyčejněj člověk se prostě musí vohánět, aby si vytvořil nějakej prostor pro pořádnej život, a srát na ně."
"Bolševici jsou nejhorší," řekl Hanťa.
"Bolševici jsou svině," souhlasil Honza. "Ale copak ty před nima nebyli? Copak tady za první republiky neumírali chudý dělnící hladem?"
"Já nevím," řekl Jirka.
Po diskotéce seděli ve vinárně; byl s nimi ještě Michal. Ten se objevil během druhé poloviny představení a byl úplně opilý. Pili víno a hádali se. Jirka byl ospalý a unavený; ale chtěl být s kluky a bavit se. Lindu už měsíc neviděl; zmizela z koleje a nedala o sobě nic vědět.
Honza měl ruce dlaněmi na stole a vykládal svoje nekonečné plány na další diskotéky. Michal opile vrtěl hlavou; Klement usínal. Hanťa žvýkal párátko a tvářil se jako vždy soustředěně.
"Příští týden budeme pouštět Queen," plánoval Honza, "a pak mám ještě v záloze Jethro Tull: to bude trhák. Ian Anderson, volové, to je Bůh."
"Co se ti líbí? Která písnička se ti líbí?" Michal měl na tváři naprosto přiblblý úsměv a rukou natahoval své levé ucho směrem k Honzovi.
"Nevotravuj!" Honza se ho snažil odstrčit. Nesnášel, když někdo zlehčoval věci, které on bral vážně.
"Co se ti líbí? Co že se ti líbí?" dotíral na něj neodbytně opilý Michal.
"Kde ses tak zkouřil?" chechtal se Hanťa.
"Mně se líbí tahle!" volal Michal a pak začal bručet a prskat; zřejmě to měla být nějaká melodie.
"Blbe!" Honza na něj už skoro křičel.
Klement se trochu probral a naklonil se k Jirkovi.
"Ještě chodíš s tou holkou?"
"Se kterou?"
"S tou kočkou. Od vás ze školy."
"S Janou? Ne, s tou už nechodím."
"Proč už s ní nechodíš?"
"Nestálo to za nic. Nerozuměli jsme si. Mimochodem, víš, kdo s ní chodí teď?"
"To teda nevím."
"Bořek."
"Kterej Bořek?"
"No Menhart přece."
"Jo?" ožil Klement. "Kluk se vytáh, co? Takovou kočku!"
"Vono ale fakt není vo co stát."
Klement si zamyšleně mnul bradu. "Já měl na vojně holku, vole," řekl, "že mi kvůli ní bylo skoro líto jít vodtamtuď pryč. Krásná byla, ty krávo, jako filmová hvězda."
"Tak proč jsi ji nevzal s sebou sem?"
"Blbneš?"
Jirka s úsměvem pokrčil rameny.
"Vopravdu ale vypadala jako Bardotka," zasnil se Klement. Vypadal tak smutně, že ho Jirkovi bylo skoro líto.
Pak se Jirkovi se pověsil na rameno Michal. "A co Linda?" kvílel. "Lindička! Jestlipak ji ještě miluješ?"
Jirka si nemohl pomoci: zčervenal. Sám nechápal proč. "Já ji jo, vona mě ne," řekl potom; sám nevěděl, kde se v něm ta upřímnost vzala.
"Kdo to je ta Linda?" zeptal se Klement.
"To je jedna kamarádka," řekl mnohovýznamě Jirka. "Dělá pajdák."
"Já když tu žen... ženskou vidím," blábolil Michal, "tak si připadám jako zvosobněnej... ztopořenej... pyj."
"Cože?" Honza se chechtal.
"No vona na každýho kouká, jako by měla mezi nohama past na bobry..."
Jirka se dál červenal.
"Tak chodíš s ní ještě, nebo ne?" zeptal se Honza.
"Ale já ani sám nevím," mávl zamračeně rukou. Nechtělo se mu to rozebírat.
"Za trochu sexu šel bych světa kraj!" kvílel Michal. "Šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý!"
"Básník praví: za trochu lásky," opravil ho Honza. Měl smysl pro pořádek.
"Mrkej, vole," vykládal Michal a mával rukama, "já jdu třeba s holkou, ne... se s ní vyspím, ne... jasný kluci, to je láska, ne... To je ta láska: když se postel třese v základech! Cheche..."
"Já vím," připustil Honza. "Ale za co by inkasovali prachy všelijaký pisálkové, kdyby si nevymysleli tu lásku?
Jirka kýval hlavou; jevilo se mu to taky tak, i když možná ne tak docela tak.
Klement koukal naprosto tupě a už očividně nevnímal vůbec nic.
"Žvaníte," řekl Hanťa.
"Jak - žvaníte?" nechápal Honza.
"Pořád máte jenom: sex, sex. Ale člověk přece není zvíře."
"A co teda podle tebe je, ty blumo?" Honza se na Hanťu díval s opovržením.
Michal levým ukazováčkem zmáčkl nos, dvěma prsty pravé ruky si stáhl kůži pod očima, až vypadal jako zpitá příšera a kvičel: "Ach umřít, umřít pro krásu!"
"Já nevím, ale člověk je prostě živočich jinej než ty vostatní," řekl Hanťa.
"Takže myslíš, že by měl sám sebe voblbovat?" zeptal se Jirka.
"To není voblbování," řekl Hanťa. "Prostě u člověka je to všechno jiný než třeba u vopic."
"Co by bylo jiný?" odporoval Honza. "Člověk je prostě vopice bez chlupů!"
"Když vidíš," řekl Jirka, "jak každej furt blábolí vo vznešenejch citech, a při tom se stejně pachtí jenom za tím, aby mu nějaká fuchtle roztáhla nohy, tak jak si můžeš myslet, že jde vo něco jinýho?"
"Je to něco jinýho," trval na svém Hanťa. "My ze sebe tady děláme drsňáky, ale když se nám holka, vo kterou nám jde, vyspí s někým jiným, tak doma brečíme."
"Já doma nebrečím!" vyjekl Michal. "Já a vopice doma nebrečíme! Vopice jsou kamarádi!" Honza ho musel zachytit, protože se očividně chystal vylézt na stůl a předvádět opici.
"Ale..." Jirka nebyl schopen zformulovat, co si o tom všem vlastně myslí. Je něco na tom, co Hanťa říká? Nebo to jsou zase jenom ty samé kecy, jako vždycky, jenom v jiném obalu? Je slovo láska opravdu jenom jedním z dalších prostředků, kterým se lidi navzájem oblbují, anebo má Hanťa pravdu, a ona skutečně něčím je? Že by přece?
Holky, které prošly jeho životem dál defilovaly před jeho vnitřním zrakem: některé nahé a v obscénních pozicích, jiné docela decentně... Eva, doktorka z Hradecké nemocnice, se kterou se spřátelil během svého tamějšího tříletého působení se z hlubin jeho paměti vynořila v bílém plášti, rozcuchaná a smutná. Taková byla skoro vždycky. Nahou ji Jirka nikdy neviděl, a asi si ji tak ani nikdy nepředstavoval; ani teď, v době svého sněžnického šílenství.
Doktor Wolf, čerstvý čtyřicátník, na jehož oslavu se toho večera všichni sešli, už byl opilý; ale u něj to bylo vlastně jedno. Jeho posměšnému pohledu na svět alkohol nic neubíral, ani nic nepřidával. "Lidi jsou prasata," říkával s oblibou, "a nevěděj vo tom, nebo dělaj, že vo tom nevěděj. To já jsem aspoň prase uvědomělý."
Vedle Wolfa seděl stařičký, přihlouple vypadající doktor Baťa; bylo tam i několik mladších doktorek, vrchní sestra, sekretářka. Dokonce i velký šéf, docent Zatroch, se na chvilku stavil, vypil sklenku whisky a poklepal Wolfovi na rameno.
Eva přišla spolu s doktorem Čechem. Čech na mejdanu, to bylo ovšem překvapení: obvykle nikam nechodil, pořád jenom pracoval a pracoval. "Horník Alexej Stachanov," říkával Wolf, "vytěžil za směnu šestnáckrát tolik uhlí, než kolik mu předepisovala norma. Doktor Jiří Čech vytěžil za směnu sedmnáckrát tolik pacientů, než kolik mu předepisovala norma!" Čech si toho nevšímal a pracoval a pracoval, a pracoval i přes to, že byl po roce šedesát osm vyloučen z KSČ a že tedy nemohl počítat s žádnou kariérou.
Oba si sedli vedle Jirky. Jirka si Evu po očku prohlížel: byla malá a hubená, trochu jako strašidýlko.
"Byl tady takovej divnej chlap," vykládal zrovna Wolf, "že prej je nemocnej. Přinesl tuhletu whisky, co si s ní zrovna vyplachujem. Povídal, že nemůže spát, že se furt klepe. Jo, milej pane, povídám mu já, jen běžte klidně zase domů, kdo by se taky neklepal, když vidí tady všechno to kolem?"
Čech se po chvíli naklonil k Jirkovi.
"Za tu dobu, co jste u nás," řekl mu s povzdechem, "jsem s váma ještě ani pořádně nemluvil."
Jirka se usmál, trochu rozpačitě. "Však tady jsem vlastně teprve pár týdnů," řekl.
"Tak především," pokračoval Čech, "řekl bych, že bysme si mohli tykat. Já jsem Jirka."
"Já taky."
"No výborně, to se teda bude dobře pamatovat. A pak, jestli se můžu zeptat, zajímalo by mě, jak se ti tady líbí."
Jirka pokrčil rameny. "Teda ne že bych si stěžoval," řekl. "Připadá mi to tady dobrý."
"Tak aspoň první dojem je pozitivní."
"Myslíš, že změním názor?"
"Tak jsem to zase nemyslel... vono naštěstí v týhle naší branži není člověk tak docela závislej na ostatních, takže je to všude tak trochu takový, jaký si to tam člověk udělá. I když tohle samozřejmě platí v omezený míře."
"Já zatím spíš koukám, kde bych se co přiučil," přiznal Jirka.
"Jseš možná zbytečně moc skromnej."
"Proč?"
"No... je teda fakt, že se tady naučíš nějakou tu ouředničinu a pár neurologickejch fíglů, ale na druhý straně zase zapomeneš spoustu užitečnejch věcí, který si teď pamatuješ ze školy. Ty teď vlastně taky úřaduješ na chíře, viď?"
"Jo. Vyhodnocujeme tam EEG. My bysme chtěli... chtěli bysme to vzít přes počítač."
"To s Pavlem Weissem, ne?"
"Jo."
"Já myslím," kýval Čech hlavou, "že Pavel je skutečně moc chytrej člověk. Ale těm počítačům, tomu já nerozumím. Každopádně budu zvědavej, co spolu dáte dohromady."
"Na to jsem zvědavej taky," řekl Jirka. Lichotilo mu, že se Čech o jeho snažení zajímá (nebo že aspoň zájem předstírá). "Mně teď vo tom dal Weiss nějakou literaturu, a mám ti z toho pocit, že ještě dlouho nebudeme ani těch příslovečnejch sto let za vopicema."
Čech kýval hlavou. "To je asi dost realistickej pocit. Jsme na tom blbě; s přístrojema, s literaturou, se vším. Vždycky jsme se pro to snažil něco dělat, ať už přes šéfa, přes ROH nebo i přes Stranu, dokud jsem v ní ještě byl, ale je to čím dál horší."
Zapálil si cigaretu; kouřil Startky. Z druhé strany se k němu nakláněla Eva a něco mu říkala. Měla na sobě modrý svetr a hnědou skládanou sukni; oči měla podbarvené tmavými kruhy, jako by už dlouho pořádně nespala.
"Moment," Čech se podíval na Jirku, "vy se neznáte, že? Tak abyste se znali: to je naše zánovní akvizice Jirka Pavouk a tohle je Eva Seidlová. Z psychiatrie."
Podali si přes Čecha ruce; Eva se trochu usmála.
"Jak jsem tak zaslechla, o čem jste se bavili, tak už jste plně zapadl do vědecké práce. Vlastně: nepřipadám vám ještě moc stará na to, abysme si tykali?"
"Ne... kdepak." Usmál se. Byla mu sympatická. Jak zjistil později, nebyla o mnoho straší než on.
"Co bych měl říkat já," podotkl Čech.
"Ty jsi chlap," odbyla ho Eva, "tobě to může bejt jedno, kolik ti je."
Jirka šel za chvíli domů; tehdy, krátce po návratu z vojny, se ještě své ženy Martiny nemohl nabažit. A mezi doktory si stále připadal jako kluk mezi dospělými: neměl auto ani chatu, neměl zatím ani žádné společenské ani profesionální ambice. Eva odešla s ním ("Bacha na to, Pavouk je ženatej!" volal na ni mnohovýznamně Wolf). Venku, před nemocnicí, si ještě vyměnili několik zdvořilostních vět, než se rozešli každý na jinou stranu.
"Ty seš taky přes obrazy?" podivila se.
"Ani ne, spíš jsem tady náhodou," řekl. "Ale docela se mi to líbí," dodal.
"Já chodím skoro na všechny výstavy, co tady v tom našem zapadákově jsou."
Posledních několik obrazů prohlédli spolu.
"Já jsem dřív taky trochu malovala," řekla Eva, "ale pořád to nebylo ono, tak jsem toho nechala. Já si myslím, že je lepší nemalovat vůbec, než malovat takhle."
"Takže tobě se tohle nelíbí?"
"Ale jo, není to tak špatný. Ale já si furt myslím, že dělat nějaký umění má smysl jenom když je to skvělý. Jenom když se udělá něco, před čím pak člověk nedejchá."
"Co kdybysme zašli někam na skleničku?" navrhl Jirka. Nechtělo se mu ani k tchánovi a tchyni, ani k rodičům.
"Někdy jindy," řekla, ale pak se zarazila a mávla rukou. "Anebo jdem, no. Nakonec proč ne. Kam mě vemeš?"
"Mně je to jedno. Kam bys chtěla?"
"Já to nechám na tobě. Mně je to taky jedno."
"To ale riskuješ, že tě vezmu někam do nějakýho pajzlu na pivo."
"To mi ani nevadí. Já mám vobčas pivo ráda."
Přímo proti nim byla hospoda Pod věží; to byla dost reprezentativní pivnice druhé cenové skupiny. Přešli náměstí a vlezli dovnitř. Nebylo tam plno; usadili se u stolu u okna vzápětí jim přistály na stole dva půllitry.
"Já jsem se dneska rozvedla," vydechla najednou Eva, když se napila.
"Vopravdu?" Jirka nevěděl, jestli se v takovém případě blahopřeje, kondoluje, nebo co.
"Jo."
"Ty máš děti?" zeptal se.
"Holku mám, je jí sedm roků," řekla. "To je na tom to nejhorší. Ale o tom, prosímtě, nemluvme."
"Tak mi pověz třeba ještě něco o malování."
"Znáš Miróa?"
"Ne."
"To je takovej malíř, maluje obrázky trochu jako děti ve školce, když tam ještě moje malá chodila. Krásný obrázky."
"Já jsem se s jedním malířem kamarádil na vojně," řekl Jirka. "Ale ten vypadal, jako když se za to, že je malíř, stydí."
Seděli v hospodě více než dvě hodiny; vypili několik piv. Popovídali si; Jirka si uvědomil, že se snad vlastně ani nikdy s žádnou ženou nebavil takhle, prostě jako se bavil s kamarády. Od té doby za ní v práci občas zašel; sedával u ní v psychiatrické ordinaci a povídali si.
V té době se seznámil s Pavlem Weissem, elektroinženýrem z chirurgie. Pavel Jirku sám vyhledal a hned mu vyložil své představy o úloze počítačů v medicině. Jirka nevěděl o počítačích vůbec nic, ale Pavlovým nadšením se nechal strhnout. Dohodli se spolu, že se podle zahraničních článků a knih, kterých měl Pavel nashromážděných spoustu, pokusí vytvořit program na automatické vyhodnocování elektroencefalogramu.
Elektroencefalogram, záznam elektrické činnosti mozku, se na chirurgii snímal v průběhu operací i při různých vyšetřeních. Z toho, jak vypadal, byl zkušený lékař schopen poznat mnohé o pacientově stavu. Pavlovu přesvědčení, že může být tento záznam objektivně vyhodnocován počítačem se většina doktorů smála; ale Pavel trval na svém: není-li vyhodnocování záznamu jenom věcí subjektivního názoru (a tedy bez objektivního smyslu), pak musí existovat pro takové vyhodnocování objektivní kritéria (i když si jich třeba ani vyhodnocující lékař není vědom), a existují-li objektivní kritéria, pak lze vyhodnocování automatizovat. Jirka musel uznat, že je to pravda. Ruský počítač, který na chirurgii byl, sice více nefungoval než fungoval, ale Pavel věřil, že když se jim podaří vykázat nějaké výsledky, mohlo by se jim snad povést získat na chirurgii i nějaké vybavení modernější.
Jedním z klíčových momentů bylo asi to, že ho Martina přesvědčila, aby ("aspoň prozatím") bydleli u jejích rodičů. Bylo to nelogické: byt Maruščiných rodičů byl mnohem menší než byt rodičů Jirkových, a navíc byl na předměstí, daleko od středu města. Ale Maruška za nic na světě nechtěla ustoupit a Jirka se vzdal. Jeho rodiče to ovšem považovali za projev nesympatií; těžko jim to mohl vysvětlit a matka se k jeho zuřivosti s otravnou neúnavností nějakého vysvětlení dožadovala.
Matce už bylo přes padesát a Jirka si poprvé s překvapením uvědomil, že už je opravdu stará.
"Řekni mi teď, aspoň jednou, docela upřímně," její bleděmodré oči na něj hleděly trochu cize a trochu s nejasnou nadějí, "mělo to význam, aby ses ženil před tou vojnou? Nemyslíš, že jsem přece jenom nebyla tak blbá, jak sis myslel, když jsem ti říkala, aby sis to rozmyslel?"
"Nikdy jsem si přece nic takovýho nemyslel." Jak ho takovéhle řeči neměly dráždit?
"No řekni: mělo to nějaký smysl?"
"Co?"
"No ta tvoje svatba před tou vojnou."
"Nevím, jak to myslíš." Byl z matky už nervózní: pokaždé stejné otázky. "Prostě jsem se oženil a nijak toho nelituju."
"Normální člověk se žení až když je trochu zajištěnej."
"Jak to myslíš: zajištěnej?"
"Když si je jist, že se dokáže o svou rodinu postarat."
"No a myslíš si, že já se o ni postarat schopen nejsem?"
"Myslím si, že jsi mohl rozhodně počkat."
"Ale proč, proboha?" Oba zvyšovali hlasy.
"No mělo to nějaký smysl?"
"Já prostě nechápu o čem mluvíš!"
"Jistě. Ty vůbec nikdy nechápeš, o čem já mluvím. Já jsem prostě pro tebe moc blbá."
"Proč, proboha, říkáš takovýhle nesmysly?"
"No jistě: já říkám nesmysly."
Jako obvykle: její hlas začínal znít nepřirozeně, jak se v něm probouzela skrytá hysterie. Matčiny ruce, položené na stole, se sotva znatelně chvěly. Také on však pozbýval sebekontroly.
"Nevím, mami, o co ti jde," nutil se do klidného tónu. "Co, proboha, pořád proti tý mý svatbě máš?"
"Já nic, já už vůbec nic!" Její hlas však už zněl natolik nepřirozeně, že slova vyjadřovala pravý opak toho, co normálně znamenala. "Jako by na tom záleželo, jestli proti něčemu něco mám!"
"Mami, prosímtě." Ruce se mu mimovolně svíraly a zase otvíraly. "Vysvětli mi, prosímtě, rozumně, co vlastně chceš. Abych uznal, žes měla pravdu, když jsi říkala, že se mám ženit až po vojně? Jestli jde jen o to..."
"Teď už jseš nadosmrti uvázán. Teď už se nikdy nebudeš moci rozhodovat sám!"
Pokrčil rameny; matka si to zřejmě vyložila jako nesouhlas.
"No málo platný, Jirko, je to tak."
"Říkám snad, že to tak není?"
"Ať to říkáš, nebo ne, je to fakt. Už se ani sám nemůžeš rozhodnout, kde budeš bydlet."
"Tak o to zase jde? Samozřejmě, že teď jsme na rozhodování dva! Na tom snad není nic špatnýho?"
"Já ti jenom vysvětluju, že to všechno nemělo žádnej smysl!"
Vztekle i bezmocně rozhodil rukama; věděl, že to zase nemůže skončit jinak, než že prostě mávne rukou, zvedne se a odejde.
Martina považovala za samozřejmost, že tam večer co večer s rodiči sedali; ostatně v pokoji, ve kterém spali, byly vpodstatě jenom jejich postele a skříně; víc se tam nevešlo. Jirka četl nebo studoval články od Pavla Weisse.
"Zle, matičko, zle, Rusové jsou zde!" Tuhle větu opakoval Martinin otec nad novinami průměrně čtyřikrát za měsíc.
"Soudruzi z Ústředního výboru navštívili ocelárny a prohlédli si vysoké pece!" oponovala televize.
"Co budeme vařit zítra k večeři?" Martinina matka se k politice zásadně nevyjadřovala; byla přesvědčena, že mají někde v bytě odposlouchávající zařízení.
"Lívance," navrhovala Martina.
"To jsem zvědav, co vy mladý s tou republikou uděláte," pokračoval nad novinami otec.
Jirka se vytrvale snažil číst.
"No, co s tím, Jirko, uděláte?" naléhal otec.
"Já nevím." Jirka opravdu nevěděl.
"Uděláme ty lívance, to je dobrej nápad," souhlasila matka.
"Já když vidím ty mladý u nás v družstvu," pokračoval otec, "tak mám vo budoucnost vopravdu strach. Neuměj nic."
Jirka mlčel a díval se do svých papírů.
"Jo, neuměj nic, jsou to lemplové," pokračoval otec, jako by mu někdo odporoval.
"A vy byste si v tom vašem pokoji měli někdy taky uklidit," navázala matka a podívala se na Jirku.
"Snad uklízíme, ne?" namítl.
Otec se usmál. "To je vono, co říkám. Vy mladý jste se vším hned hotový. Nevadí, že tam máte bordel; hlavně, že uklízíte."
Martina mlčela.
Jirka chtěl říci, že tam bordel nemají, ale usoudil, že to nemá smysl. Chtěl ostřeji říci, že tady bydlet nemusí, ale uvědomil si, že musí, protože Martina na nic jiného nechce přistoupit.
"Zle, matičko, zle, Rusové jsou zde!" Řekl otec když se znovu ponořil do novin.
Až v posteli se Jirka cítil líp; pozoroval zpod peřiny Martinu, jak se svléká, a na tchánovy řeči zapomněl. Jejich pokoj se mu nelíbil: byl tmavý s tmavými obrazy na stěnách; žlutá malba byla v rozích místnosti zašlá a špinavá. Po tmě se tam cítil nejlépe; všechny předměty propadly do neurčitosti a místnost tak ztratila hodně ze své cizosti. Zvenku, z předměstského nádražíčka, slyšívali křik a houkání vlaků.
Vůbec se mu ještě nechtělo spát; chodil do postele vždy s Martinou, i když to na něj bylo brzy. Ležel na zádech a díval se na ni, jak si zapíná kvítkované pyžama. Byla doopravdy krásná, krásná jako Botticelliho bohyně; žádná z holek, které měl předtím, takhle krásná nebyla.
Obrátil pohled ke stropu, a když ulehla vedle něj, vzal ji za ruku. Dlaně se mu potily.
Zvolna se k němu otočila. "Jsem dneska hrozně unavená. A ospalá," zašeptala.
Hladil ji. Peřina měla zespodu tvar negativu jejího těla. Maruška zachytila svou rukou tu jeho.
"Zejtra nepůjdeme k vašim," řekla tiše.
Na okamžik se zarazil. "Proč?"
"Byli jsme tam před pár dny."
"Já vím. Ale chtěli, abych jim pomohl přestěhovat ledničku."
"A to musí být zrovna zejtra?"
"To nevím. Ale slíbil jsem jim to."
"Mě se tam hrozně nechce. Mě to hrozně nebaví chodit pořád k vašim."
"Já z toho taky nejsem nijak hrozně nadšenej. Ale vaši mě nebavěj taky, a musím tady bejt furt. A k našim vůbec nechodíme pořád, za minulej měsíc jsme tam byli tak čtyřikrát."
Maruška mlčela a on si uvědomil, že se musí snažit neříkat nic, co by ji podráždilo. Chtěl ji dostat do svého objetí, úžasně chtěl. Přitisknul se k ní.
"Já jsem skutečně hrozně ospalá," vzdychla.
Měl by ji nechat spát, ale nemohl se ovládnout. "Ty chceš spát?" zeptal se vyčítavě.
"Já jsem, Jirko, opravdu unavená."
Včera, předevčírem, pořád je unavená, ospalá, nebo jí není dobře. Chvíli ležel klidně, ale potom ji začal zase pod peřinou hladit. Nemělo to smysl; ale tady šel smysl stranou, tady byl rozum ve vleku těla. Jako nakonec vždy.
Vzala jeho ruku do své a odtáhla ji stranou. Ve tmě jí neviděl do obličeje.
"Copak ty opravdu nechceš?" zašeptal už docela podrážděně. "Ty bys pořád jenom spala..."
Chvíli se nehýbala a pak se k němu otočila.
"Jirko," zašeptala. "Já bych fakt strašně chtěla, ale nemá to cenu. Jsem úplně zničená."
"Aha," připustil rezignovaně. "Ale já tě hrozně miluju," dodal po chvíli.
"Já tebe taky," řekla z zívla.
"Jenomže jseš unavená, viď." Ještě doufal, že najednou řekne, že tak unavená přece není.
"Jsem. A pak taky..."
"Co?"
"Pak... Jirko...," šeptala, "když o tom takhle mluvíš, tak nemůžu, ani když chci."
"O čem když mluvím?" nechápal.
"Když se o tom všem takhle bavíš," opakovala skoro plačtivě.
"Ale o čem??"
"No o tomhle, co se dělá v posteli, bóže" vyhrkla popuzena jeho nechápavostí.
"Já o tom mluvím? Ptal jsem se jenom..."
"No právě. Já si pak připadám jako nějaká... děvka."
Pochopil, že je to marné; otočil se od ní a přetáhl si peřinu přes hlavu. Cítil jak mu bije srdce. Potom se ještě otočil a naslouchal jejímu dechu, jestli se ještě nestane zázrak a v ní se neprobudí dřímající vášeň (kterou přece takové tělo muselo přetékat!), ale bylo to marné; spala.
Cítil se pod peřinou jako hladové zvíře ve svém doupěti. Venku pískala lokomotiva a on měl najednou pocit, že slyší slabou ozvěnu jedné písně Krise Kristoffersona, z desky, kterou mu kdysi věnovala Linda. Me and Bobby McGhee. Odkryl na okamžik peřinu, ale slyšel jenom hučení vodovodního potrubí ve zdi. Maruška slabě chrápala.
Nebyl schopen spát, nebyl schopen se vyrovnat s vědomím, že už nebude nic, až zase jenom další ráno, práce, a potom zase další večer s tchánem a s tchyní; že mu nezbývá než se pustit do nejapného koitu se svými zmatenými myšlenkami.
Pavel moc nepil; pořád jenom nahlas přemýšlel o jejich společné práci. Jirka pil jako obvykle hodně; za chvíli už byl ve své šťastné náladě (po dlouhé době!) a spřádal Pavlovy nápady do futuristicko-humoristických vizí.
"Absolutně komputerizovaná nemocnice!" To byl jeho vrcholný nápad. "Česky: absolutně zpočítačovatělá nemocnice. Místo doktorů stroje. Na operačním sále automaticky řízenej soustruh a šicí stroj. Na konci řez pěkne zaobroubí perličkových stehem!"
"Komu by lidi nosili úplatky?" zeptala se Eva.
"Strojům, přece, ty hloupoučká! Taková litrovka kvalitního oleje na kola a šicí stroje, to by už garantovalo slušný zacházení!"
"Ale vono by to vpodstatě šlo," řekl Pavel skoro vážně, "spoustu věcí, který dělaj lidi, i v tý nemocnici, by mohly dělat stroje!"
"Třeba docenta Zatrocha! Toho by mohl dělat i nějakej nepříliš složitej stroj!"
"Kdyby tě tak slyšel!" Eva se smála.
V hospodě se objevil starý cikán s housličkami; procházel mezi stoly, nakláněl se k lidem a tklivě oblizoval struny smyčcem. Pavel mu dal deset korun.
"Takhle dovedu taky hrát," řekl potom. "Ale nenapadlo mi, že bych se tím mohl taky živit. Možná, že by to nebylo špatný."
"V tý počítačový nemocnici bys pak mohl," rozvíjel Jirka svůj nápad, "chodit mezi těma mašinama a hrát tam na housle, aby tam byl aspoň nějakej lidskej element."
"Humanizátor nemocnice?"
"Jo, humanizátor, to je vono!"
"Tak dobrý. Už se na to těším."
"Nějaký humanizátory bysme ale potřebovali už teď. Stroje zatím lidi nenahradili, ale stejně toho na světě moc lidskýho není."
"Tak to tady trochu zhumanizujeme, ne?" řekla Eva. "Půjdem tancovat."
Jirka se na ni překvapeně podíval; nevěděl, jestli žertuje, nebo jestli to myslí vážně.
"No co?" Eva se ušklíbla. "Co bysme si nemohli zatancovat, když tady hrajou?"
Jirka byl vyveden z míry: takovou ji neznal.
"Tak tady vopravdu uděláme nějaký šou?" zeptal se pro jistotu ještě jednou a když viděl, že to Eva opravdu vážně myslí, vyskočil, dvorně se uklonil, uchopil ji a roztočil ji mezi stoly. Lidi se pobaveně usmívali a cikán s housličkami ožil.
Eva se smála: takovou ji Jirka opravdu ještě nikdy neviděl. Díval se jí do očí a smál se taky, zběsile se řehtal a pokud mu nohy ztěžklé vínem stačily, kroužil s ní po vinárně. Jejich oči se spolu spojily jako oči milenců, hlavy se jim točily a Jirka měl pocit že vzlétne. Nevzlétl ale, naopak upadl; ale Eva mu pomohla na nohy a tančili dál. A Jirka nemohl znovu uvěřit svým očím: Pavel, ten důstojný skoroabstinent, ten, který vypadal, že nedovede hovořit o ničem jiném než o počítačích, přilepil cikánovi na čelo stokorunu, sebral mu housle a pokoušel se na nich vykouzlit něco jako rock'n'roll. Všichni hosté už obrátili své židle směrem k nim jako v divadle. Jirka tancoval odzedmek s rukama nad hlavou; potom si klekl, dal hlavu na podlahu, opřel ruce o zem a zvolna zvedal nohy až do dokonalé stojky. Eva tančila kolem něj.
Ten večer, to byla prostě krása, ale druhý den bylo Jirkovi strašně špatně a padla na něj taková deprese, že nemohl na nic pomyslet, aby ho to nezabolelo jako hřebík zaražený do hlavy. Jejich večerní řádění mu připadlo jako něco nechutného a celý jeho život jako nepochopitelný omyl. Přísahal si, že už nikdy nebude pít, ale večer se opil znovu, tentokrát tiše a sám, protože Pavel už nechtěl nikam jít a Evu si netroufal pozvat.
Když seděl v pracovně docenta Zatrocha, dva a půl roku po vojně, už si vůbec nepřipadal rozpačitě a neohrabaně jako zpočátku; byl rozvalen v křesle a kouřil dýmku. Od vojny trochu ztloustl a nechal si narůst plnovous. Koupil si (za přispění svých i Maruščiných rodičů) auto. Na klinice už si získal jistou prestiž: byl lepší než ostatní mladí lékaři; to už očividně uznávali i Wolf a Čech.
"Mimochodem, kolego," (šéfovým oblíbeným slovem v té době bylo mimochodem), "jak pokračujete s inženýrem Weissem? Slyšel jsem, že tomu věnujete značné úsilí."
"To je pravda," přisvědčil. "Chtěli bychom se pokusit o takové zmodernizování způsobu vyhodnocování EEG..."
"Vím, vím," přerušil ho poněkud netrpělivě šéf. "Weiss se už o něco takového pokoušel před vaším příchodem sem k nám... Otázkou ovšem je, do jaké míry jsou tyto snahy realizovatelné."
"Já doufám, že na tuhle otázku odpovíme."
Zatrochova pracovna byla, podobně jako mnohé jiné šéfovské pracovny, které v nemocnini Jirka viděl, směsí přepychu a nevkusu, protože se v ní střádalo všechno, co se tak či onak dostalo do šéfova vlastnictví, a co nebylo natolik cenné, aby si to vzal domů. Od pamětní plakety Městského výboru Strany a Leninových bust různé velikosti až po nafukovací reklamní lahev firmy Cinzanno. Zeď, ve které byly dveře do kanceláře sekretářky, byla polepena barevnou fototapetou, znázorňující západ slunce na mořském pobřeží.
"Mimochodem, ve vědeckém výzkumu existuje jistá dobrá vlastnost," pokračoval šéf, "a to je schopnost nepřeceňovat své síly ani dosah toho, na čem pracujeme. Řekněte mi, kolego, jste přesvědčen o tom, že pro zpracování EEG je skutečně vhodným nástrojem právě počítač?"
"Jistě, pane docente. Stačí se podívat po světě: dnes už se tohle na počítači dělá téměř všude. To tedy samo o sobě jednoznačným důvodem není, ale... no prostě ty objektivní výhody tohohle přístupu jsou, podle mého názoru, naprosto zřejmé."
Šéf se slabě pousmál. Dva prsty pravé ruky s kouřící cigaretou mezi nimi měl opřeny o bradu a levou rukou si pohrával se stříbrným zapalovačem. Hospodář, napadlo v té chvíli Jirku. Takhle si vždycky představoval sebevědomého továrníka z Pujmanové knihy Lidé na křižovatce.
"Můj názor na tuhle věc je asi tenhle." Zatrochův hlas zněl klidně, kultivovaně. "I ve vědeckém světě existují módní proudy; dnes jsou to třeba počítače, a zítra to může být něco úplně jiného. A vyhodnocování EEG, to je činnost takového charakteru, že při ní počítač člověka nikdy nahradit nemůže. To by totiž vedlo k nežádoucímu drastickému zjednodušení celé té problematiky."
"Samozřejmě, poslední slovo bude mít vždycky zase člověk, to je jasné, ale rutinní vyhodnocování může stejně tak dobře, a zřejmě dokonce lépe, zvládnout stroj. Já jsem tomu na začátku také nijak zvlášť nevěřil, ale Pavel Weiss mě o tom dokonale přesvědčil."
"Inženýr Weiss je, prominete-li, tak trochu fanatik, samozřejmě v dobrém slova smyslu. Můj názor je však ten, že tahle práce nemá zdaleka tak strojový charakter, jak by vyplývalo z toho, co říkáte vy."
"Něco podobného jsem původně namítal i já. Jenomže: buďto se kritéria, podle kterých to EEG vyhodnocujeme, dají nějak objektivně vyjádřit, a pak tedy de facto převést na počítač, anebo ne, a pak to vlastně nejsou žádná kritéria, a naše hodnocení je tedy subjektivní a tudíž nemá příliš velký smysl."
"No, kolego, není to tak jednoduché, jak se domníváte. Počítač a lidský mozek, to jsou dvě rozdílné věci, to doufám nepopíráte."
Zvonil telefon. Zatroch si vzal bílý telefonní přístroj se stolku na klín. Mluvil s kýmsi z ministerstva zdravotnictví. Jirka se díval z okna: viděl panelovité kostry bezstřechých domů a dva vysoké zobáky jeřábů.
"Doktor Pavouk, "řekl Zatroch. když položil telefon (zásadně oslovoval prvním pádem), "pozítří tady bude na vyšetření dcera ředitele Velkoobchodu. Byl bych rád kdybyste se jí ujal."
"Dobře, pane docente."
"A k té vaší práci: uvažoval jste o možnosti dělat aspiranturu?"
"Tak trochu uvažoval," připustil. "Pokud by se to ovšem týkalo téhle věci, tak to je hlavní postavou Weiss, já mu vlastně jenom pomáhám..."
"Inženýr Weiss, pokud vím, nemá, díky svému kádrovému profilu, tedy přesněji řečeno kvůli svému otci, který žije v NSR, šanci aspiranturu dostat. Teď, ani v blízké budoucnosti, pokud se situace radikálně nezmění. Ve vašem případě by tu, myslím, dost reálná šance byla."
Jirka rozpačitě kýval hlavou.
"Doporučoval bych vám, abyste se nad tím vážně zamyslel. V žádném případě by se to nemuselo týkat EEG, vždyť je spousta jiných zajímavých témat. Chtělo by to ovšem pár dalších věcí: především by bylo potřeba, abychom vás přihlásili na Večerní univerzitu marxismu-leninismu."
"To je nutné?"
"Bývá to dobrým zvykem, a já bych skoro řekl, že je to čím dál více condicio sine qua non. Ostatně, myslím si, že vy jste člověk, se kterým lze počítat na nějaké vedoucí místo, a i z toho titulu byste si ten VUML měl udělat."
Jirka byl čím dál tím rozpačitější.
"Uvažoval jste také o možnosti vstupu do Strany?"
"O tom jsem teda... neuvažoval..."
"Myslím, že by to pro vás měla být další meta, po tom VUMLu. Domnívám se, že perspektivy byste nemusel mít nejhorší."
"Já nevím, pane docente, ještě jsem o ničem takovém nepřemýšlel."
"Chyba, kolego, chyba. Člověk musí přistupovat k životu trochu aktivně! A váš růst, vědecký i společenský, je především ve vašich rukách! A co se týče vaší spolupráce s Weissem, samozřejmě vás od toho nezrazuji, jenom mám pocit, že kdybyste to své úsilí napřel nějakým trochu rozumnějším směrem, že by se více zhodnotilo. Pokud vám budu moci být nějak nápomocen, tak se samozřejmě kdykoli obraťte."
Kecy, ušklíbl se Jirka vduchu; teď v něm teprve naplno propukla nechuť k šéfovu kázání. Když někdy potřeboval se Zatrochem deset minut mluvit, stálo ho to obvykle téměř nadlidské úsilí. A to, na čem pracoval s Pavlem Weissem, Zatroch nechápal ani v nejmenším. Hospodář, opakoval si vduchu znovu potměšile, když se zvedal z křesla; a na to mu v mysli navázala věta z Lidí na křižovatce: Hospodáři, Úly nejsou svět. Hradec není svět, říkal si pohrdavě o několik měsíců později, když oznamoval šéfovi svou výpověď.
"Takže, kolego, ve čtvrtek nezapomeňte na tu pacientku. Jmenuje se Šmídová. Velmi mi na ní záleží," zdůrazňoval šéf.
Ovšem, záleží, opakoval si Jirka opovržlivě vduchu, ředitel Velkoobchodu sežene materiál na rodinný domek řediteli pivovaru, ředitel pivovaru zásobí pivem svatbu náměstka ředitele keramičky, a ten zase dodá obkládačky proděkanovi stavební fakulty. No a ten za to zajistí Zatrochovu synu přijetí na architekturu. Nebo tak nějak podobně; jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Stopy těchhle dějů bylo možné vysledovat z nekonečného seriálu telefonátů mezi Zatrochovou sekretářkou a sekretářkami všech těch ředitelů, náměstků a tajemníků.
Místo do lékařského pokoje zamířil Jirka zasklenými lítačkami na psychiatrii. Jediný člověk, se kterým si v nemocnici opravdu rád popovídal, byla Eva; Čech byl věčně zahrabaný v práci, Wolf se všemu jen posmíval, se senilním Baťou nebyla řeč vůbec, a s ostatními lidmi na neurologii to nebylo lepší.
V její ordinaci seděl hubený, téměř dohola ostříhaný stařík, svlečený do půl těla, a jak si Jirka zblízka všiml, měl na předloktí jedné ruky vytetovanou nějakou značku. Když Jirka vstoupil, pacient sebou škubl, oči mu zatěkaly, a pak opět svěsil unavený pohled před sebe na stůl.
"Klid, soudruhu Bednaříku." Eva se konejšivě dotýkala jeho ruky špičkami svých prstů. "Klid, to je v pořádku."
Stařík se chvěl po celém těle.
"Soudruhu Bednaříku." Eva se mu snažila podívat do očí, ale jako by ji neviděl. "Jen klid. Všechno je v pořádku. Půjdete si teď lehnout."
Už se tolik neklepal; stále ale jako by nevnímal svět okolo sebe.
"Půjdete si odpočinout."
Sestra ho odvedla a Jirka v ordinaci osaměl s Evou. Byla jako obvykle rozcuchaná a smutná; pod pláštěm jí vykukovala proužkovaná košile.
"Co s ním?" rozhodila bezmocně rukama. "Co s takovýma lidma? Vždycky si s ním trochu promluvím, ale jak bych je měla léčit, to mě zůstává záhadou."
"Kdo to je?" zeptal se Jirka.
"Soudruh Bednařík? To by ses divil; svýho času dost významná osobnost v komunistický straně, hlavně kolem druhý světový války. Byl v koncentráku a přežil to; ale pak ho zavřeli v padesátejch letech jeho vlastní. Sice jenom na pár měsíců, ale on už se z toho nevzpamatoval. Těžký alkoholismus, Korsakov, no a teď paranoia jako hrom a pořád to jede."
"Není schopnej žít mimo ústav?"
"Těžko. Párkrát to zkoušeli, agresivní není, ale vždycky udělal nějakej průšvih, a tak ho zase zavřeli. K nám sem chodí občas na pozorování, tak ho pozorujeme. Má pocit, že ho na každým kroku sleduje policie. Ale vim já nakonec, že ho doopravdy nesledujou? Co když je vlastně zdravej, a my mu vtloukáme do hlavy, že to, co je, ve skutečnosti není?"
"Co když jsou ty takzvaný blázni normální, a my, takzvaný normální, blázni?" uchechtl se Jirka. "Ale vlastně pak by to bylo vpořádku! Protože jsme od sebe odděleni zdmi blázinců, a pro ně je naše uvnitř venku, a naopak..."
Smála se. Zvykl si, že naslouchá jeho nápadům a že se tváří, jako když jí to baví; byl s ní rád. Nebo měl jí rád? I to ho už napadlo, ale nevěděl si s tou myšlenkou rady.
"Nechceš kafe, Jirko?" zeptala se.
"Docela bych si dal."
Vytáhla ze zásuvky ponorný vařič a plechovou krabičku s umletou kávou. Vzpomínal, že na krabičce býval přilepen novinový výstřižek s básničkou, které se vždycky smál, ale na její verše si teď nemohl vzpomenout.
Dveřmi nakoukla dovnitř sestra v bílém čepečku. "Chcete sem dalšího, paní doktorko?"
"Za deset minut. Udělala jsem si kafe," odpověděla Eva omluvně. "Co doma, Jirko?" zeptala se potom.
"Ále," mávl rukou, "pořád je to horší než blbý. Pořád nějaký problémy."
"A neděláš si je sám?"
Zavrtěl hlavou. Chvílemi byl i v pokušení se vším se Evě svěřit, vykládat jí o Martině i o všem, co ho trápí, ale nakonec se vždycky ovládl.
"Co?" Venku, ve tmě zahoukal vlak.
"Co kdybychom se odstěhovali někam, kde bychom dostali byt?"
"A kam, prosímtě."
"Nevím, ale někde bysme byt určitě dostali."
"Kde? Někde na vesnici?"
"Nevím, ale doktora asi potřebujou leckde."
"A co bych dělala já?"
"No nějakou práci by sis našla taky leckde, ne?"
"A co ty tvoje výzkumy, co o nich pořád mluvíš? To bys toho nechal?"
"No... třeba bych v tom mohl pokračovat nějak na dálku. Hlavně kdybysme mohli bejt spolu sami."
"Vždyť jsme."
"Tady? U vašich? Mě to tak vůbec nepřipadá."
Pod peřinou ji hladil, ale Martina se ani nepohnula. Už ho to naprosto vyvádělo z rovnováhy ta její netečnost, která způsobovala, že si v posteli připadal jako dravec, obírající se z hladu chcíplotinou.
"Já už bych chtěla mít dítě," zašeptala.
"Já taky! Já bych taky chtěl, ale tady, u vašich? Dovedeš si to představit?"
"Proč ne? Mamka by nám aspoň pomohla."
Když teď uléhal do postele, cítil se najednou nejistý; skoro tak nejistý, jako když léta před tím začínal chodit s Ivou. Nevěděl, co má dělat, aby se jejich objetí stalo tím, čím by mělo být; aby Martina nejenom trpně snášela to, co s ní provádí.
Na rohu ulice zřejmě zavírali hospodu, protože bylo slyšet bouchání dveří a chraplavé hlasy. Před několika dny napadl první sníh, a teď bylo venku bláto: kroky pod jejich okny zněly čvachtavě. Někdo se tam zastavil a začal zvracet.
Čím dál zuřivěji hladil její nohy; potom se jí podíval do očí. Ani ho nijak zvlášť nepřekvapilo, že se v nich leskly slzy.
"Proč brečíš?" zeptal se. Dost hrubě, uvědomil si. Ačkoli to bylo absurdní, podobalo se to noci s Janou Rohanovou tenkrát v Bulharsku. Teď to bylo o to horší, že měl důvod se obávat, že už to nebude lepší.
Martina zatřásla odmítavě hlavou, dívala se na něj zlobně a oči jí těkaly.
"Tobě, Jirko, o nic jinýho než o tohle nejde."
"Nepřeháněj."
"O nic jinýho. Nebo chceš říct, že ne? Bóže, když si vzpomenu, co všechno bys v tý posteli nedělal..."
"Jak to myslíš?"
"Všechny ty opičárny vyčtený z knížek..."
Vzpomněl si, jak jednou (jednou!) učinil chabý pokus spojit se s ní v jiné poloze než v té obvyklé; s Lindou to dělávali neustále. Zřejmě narážela na tohle.
"Nechápeš, že nemusíme být jako zvířata?" řekla.
"Já tě mám rád a chci tě!"
"Chci tě! Tohle je pro tebe láska, a jinak nic," chrlila ze sebe zlobně.
"A co je teda láska? Když spolu chodíme po nákupech, nebo když sedíme večer s vašima u televize?"
"Láska je... když jsme spolu a máme se rádi."
Často ji přemlouval, aby večer někam šli, ale skutečně někam vyrazili málokdy. Několikrát byli v kině; jednou, pokud si vzpomínal, byli na koncertě bigbítové kapely, ale to dávala Martina celou dobu najevo, jak ji to hrozně nebaví, takže z toho ani on nakonec nic neměl. Jednou byli (i s Martininými rodiči!) na nějakém koncertu symfonické hudby; ta hudba mu nic neříkala, ale neprotestoval, seděl a poslouchal.
A Jirka šel. O půl desáté dopoledne si vzal volno, osprchoval se a trolejbusem odjel na adresu, kterou mu Ilona dala. Všechno probíhalo přesně tak, jak očekával: ve dvanáct hodin stihl v nemocnici oběd. Ale nechutnal mu. Viděl před očima rubensovské tělo Ilony Šmídové, jak na něm zběsile rajtuje, viděl pantofle jejího muže, které mu předtím půjčila a viděl jeho koupací plášť, který mu půjčila potom, a bylo mu trapně. Měl výčitky svědomí.
Byl večer, Jirka seděl v lékařském pokoji a kouřil. Chvíli se díval z okna do tmy a potom se vydal na psychiatrii; věděl, že má službu Eva.
"Zvou mě k soudu," vyhrkl, jakmile ho vpustila do pokoje, který patřil lékařkám z chirurgie, a zavřela za ním dveře.
"Ale? Copak jsi proved?" Eva vypadala unaveně jako vždy; ten den ale vypadala navíc i otráveně.
"Nebyl jsem dobrým manželem," řekl ironicky.
"Opravdu jsi nebyl?"
"Moje žena to tvrdí. A už nechce mojí ženou bejt."
"A ty z toho máš, koukám, legraci." Její hlas zněl vyčítavě.
"Ale nemám. Vůbec z toho nemám legraci."
"A udělals něco pro to, abys tomu předešel?"
Podíval se na ni trochu podmračeně. "Pustila ses do mě," řekl, "jako bys byla moje vychovatelka."
"Promiň." Nabídla mu cigaretu a sama si taky zapálila.
"Vyprávěla mně o tobě paní Šmídová," řekla potom a podívala se mu do očí.
Zarazil se. "Co ti vyprávěla?"
"Jakej seš príma hoch," řekla trochu jízlivě. "A pak mi ještě vykládej, že si ty problémy neděláš doma sám!" dodala skoro zlobně.
Mlčel.
"Skoro bych se něčeho napil," řekl a kysele se usmál. "Teda nezlob se, že jsem tak vochočenej, ale sklenička by fakt neškodila."
"Mám tu Becherovku. Chceš?"
"Jo. To bych si dal."
Vytáhla ze skříně láhev a nalila mu do koňakové sklenky s písmenem N. Sobě skleničku nevzala.
Jirka do sebe obrátil Becherovku a podíval se jí do očí.
"Kdyby byla moje žena jako ty, tak bych se určitě nerozváděl," řekl.
"Myslíš?"
"O tom jsem přesvědčenej, Evo." Naklonil se přes stůl a uchopil ji za ruku. Za ty zhruba tři roky, co se znali, to byl od něj první projev náklonnosti jiné než kamarádské. Ale Eva svou ruku z jeho rychle vyprostila.
"Nenamáhej se," řekla jízlivě. "Já nejsem paní Šmídová."
Zašmátral v náprsní kapse a vytáhl složené noviny. Byly více než týden staré. Rozevřel je na poslední straně: výsledky hokejové ligy v něm nevzbuzovaly zájem, a ani další sportovní zprávy nedokázaly upoutat jeho pozornost. Složil noviny a na první stránce uviděl nadpis SOCIALISMUS-ŠANCE PRO KAŽDÉHO. A už zase cítil, jak se v něm probouzí dvouhlavý drak Pavouka Ortodoxe a Pavouka Heretika.
Tady mají ale možnost žít všichni, namítal tvrdošíjně Ortodox. Možná to není život podle tvých představ, ale to většinu lidí nezajímá, většina lidí chce mít hlavně zaručené základní materiální podmínky pro život.
Ale je tomu skutečně tak? Skutečně se lidi chtějí jenom najíst a napít? Co když ŽIVOT je něčím víc nejenom pro mě, ale pro každého? Co když chtějí něco jiného než ten tvůj zobludnělý socialismus?
Co by chtěli? Kapitalismus?
Nevím. Prostě něco jiného, než tohle.
Jenomže vybrat si mohou jenom mezi kapitalismem a socialismem. Nějaká zlatá střední cesta, to je nesmyslná iluze. Ráj na zemi neexistuje.
A co když tedy chtějí kapitalismus?
Pak je to jenom proto, že ho většina z nich nepoznala. Společnost, kde měřítkem všeho jsou peníze, nemůže udělat všechny lidi šťastnými.
Chceš snad říci, že zadlužené a zbídačené státy jako je SSSR uspokojí potřeby lidí lépe než ty vzkvétající kapitalistické?
V jistém smyslu ano. Každý má nejzákladnější potraviny, zdravotnickou péči, střechu nad hlavou; bez ohledu na to, kolik má peněz.
Tedy jsme znovu tam, kde jsme byli: stát pokorných poustevníků.
Stát, kde má každý zaručeno všechno bezprotředně nutné k životu.
Pokud ovšem chápeme život jako vegetaci, jako hmotnou existenci. Ale nechtějí lidé přece jenom více?
Možná chtějí. Ale není to jenom proto, že člověk chce vždycky to, co právě nemá?
Nesmysl! Komunismus a to všechno, to je jenom úchylka. Za sto let nebudou mít lidi vůbec ponětí, že něco takovýho existovalo! Anebo se tomu budou smát!
Možná. Snad. Budou tomu třeba říkat úplně jinak; ale neutečou tomu. Nikdo tomu neuteče. A všichni budou ŠŤASTNÍ.
Ten den vyšel bez cíle ven z chalupy; měl na sobě starou modrou bundu, džínsy a sešlapané pohory. Šel po stráni šikmo vzhůru, stejným směrem jako před půl rokem, když trávil ve Sněžnici první večer. Když vyšel z trávy na vozovou cestu, s překvapením zjistil, že nemá vůbec mokré boty; vítr už z trávy vyfoukal poslední zbytky vlhkosti. V hnědočervené půdě cesty byly znát otisky pneumatik, jak je tam ještě v době, kdy byla hlína mokrá a mazlavá, otiskla zřejmě fréza starého ovčáka, který bydlel v domku kousek pod kostelem.
Svítilo slunce a světlemodré nebe ztrácelo svou barvu směrem k obzoru, kde se v dálce shlukovaly nezřetelné bílé mraky. Louky, lesy a obloha byly na svém místě a on měl uklidňující dojem, že může donekonečna chodit hrbolatými cestami a kamenitými lesními pěšinami.
Už zdálky viděl, že pod kostelíkem stojí dva lidé, kluk a holka; když se přiblížil, spatřil, že se navzájem fotografují. Než došel až k nim, k oprýskaným zdem kostela, zabalili fotoaparát a vydali se cestou dolů, ke Sněžnici. Sledoval je pohledem, než zmizeli v zatáčce za křovinami, lemující ohradu z křivých klád. Ze dveří zříceniny páchla moč a hniloba; ani nevešel dovnitř a bezmyšlenkovitě se vydal po cestě dolů, tam, kam před chvílí zmizeli ti dva.
Bylo mu bezmála dobře, a to bylo něco, co dosud ve Sněžnici nezažil. Sám nechápal proč; zmrtvýchvstání trávy, to byla věc sice pěkná, ale pro jeho osud přece jenom bezvýznamná, a on byl teď, po půlroce svého dobrovolného vyhnanství ve Sněžnici, stále stejně bezradný jako před ním. Ve třiceti letech přece musel žít; ale nedovedl si představit, jaký život by měl vlastně ještě začít.
S rukama v kapsách došel až na hlavní sněžnickou silnici; už se dávno začalo šeřit. Ve světle elektrické lampy spatřil u patníku mrtvého ptáka; obrátil ho špičkou boty. Potom zvolna vykročil nahoru, k hospodě, po cestě, po které šel už tolikrát. Nemohl se rozhodnout, jestli se má opít, nebo se za chvíli vrátit do chalupy a pokusit se spát.
Hospodský ho uvítal kývnutím. Stálí hosté seděli kolem velkého stolu naproti výčepu; v lokále byla tma. "Zejtra máme sanitární den, tak jsem to vyházel," řekl mu hospodský. Jirka vzal půllitr piva a posadil se na volnou židli mezi chlapy, z nichž většinu znal z ordinace. Bavili se mezi sebou, kouřili, pili pivo a myslivce. Proti němu seděl tlustý řezník Balcar v koženkové vestě a žmoulal v ústech viržinko, vedle něj pejzatý chlap v zeleném roláku (lesní dělník?); po Jirkově boku byl vrásčitý cestář Kasper.
Jirka vypil pivo a Kasper mu potom přinesl od výčepu myslivce.
"Dej si se mnou, doktore," pobízel ho.
"Děkuju." Neměl chuť, ale nechtěl Kaspera urazit. Byl rád, že sedí mezi lidmi, které apsoň trochu znal a byl i trochu hrdý na to, že ho starousedlíci berou skoro jako svého. Balcar cvrkal krabičkou sirek, a když se mu podařilo postavit ji na užší stranu, radostně se šklebil a všem to ukazoval.
"Nezlobíš se, doktore, že jsem ti tenkrát říkal, že vypadáš jako pavouk?" zeptal se Kasper. Valil oči a táhl z něj alkohol.
"Nezlobím se."
"Já ti taky tykám, doktore, viď," bručel, "to se na mě nezlob, já už jsem halt v životě něco prožil, tak to tak neberu. Narodil jsem se v devatenáctým roce tady a umřu už asi taky tady. Kde ty ses narodil, doktore?"
"V Hradci. Ale kde umřu, to nevím."
"Vo tom ty halt eště přemejšlet nemusíš. Ale seš ňákej smutnej, ne?"
Jirka kývl hlavou. "Trochu. Nějak se mi nic nechce dařit."
"Furt tě tady vidím samotnýho. Ty nejseš ženatej?"
"Jsem rozvedenej."
"Jo tak, rozvedenej. To je teď móda, ne?"
"Móda? Já nevím. Prostě jsem se rozvedl."
"Mně ženu zastřelili. V pětačtyrycátým," řekl Kasper, popotáhl zamyšleně nosem a zapálil si cigaretu.
"Zastřelili? Kdo? Němci?" divil se Jirka.
"Ne, Češi. Němec jsem já."
Jirka si uvědomil, že Kasper má na zdravotní kartě uvedeno křestní jméno Horst.
"Nikdá jsem proti nikomu nic neměl," pokračoval zahořkle cestář, "já jsem měl co dělat, abych si vydělal ňáký prachy a prd jsem se staral vo ňákou politiku. Ňákej Hitler, vo tom jsem sotva věděl kdo to je."
"Vy jste se v tom pětačtyřicátým nechtěl vystěhovat do Německa?"
"Coby? Když jsem se tady narodil?" Kapser otáčel vrásčitýma rukama sklenku myslivce na stole kolem dokola. "A všechny ty Hitlerové a Adenauři mě mohli bejt vždycky ukradený."
"N-nevěř mu ani slovo, f-fašounovi!" Jirka se otočil a uviděl, jak se za ním chechtá třaslavý stařík, který seděl u stolu v klobouku. Noha, Alfred Noha, kloubový rheumatismus, zalistoval Jirka v duchu kartotékou.
"Ty blboune," řekl Kasper, ale smál se taky.
"Nevěř mu," pokračoval Noha a potutelně se usmíval. "Je to fašoun s fašounem a hospodskej už mu za to nenaleje, žejo?"
"Tobě nenaleju, dědku, ty seš a nás nejstarší, tak musíš mít nejvíc rozumu a nejmíň chlastat!" řekl hospodský.
Maličký Noha zatím vstal a chvějícíma se rukama objal Kaspera kolem krku. "T-ty kluku ušatá německá fašounská!"
Jirka se rozhlédel kolem. Hospodský Silbernágl, bezpochyby Žid, se chechtal, usmíval se i mlčenlivý Cikán Rafael, i tlustý řezník Balcar. Lesní dělník v zeleném roláku se smál s otevřenými ústy; bylo mu v nich vidět jenom jediný zub. Ti chlapi ale teď, v tomhle okamžiku nebyli Žid, Čech, Cikán, Němec a bůhvíkdo ještě, byli to prostě člověk, člověk, člověk, člověk a ještě několik člověků. A on sám si najednou mezi nima uvědomil, že je taky člověk.
"Já jsem vlastně přišel vo úplně celou rodinu," vyprávěl mu potom ještě Kasper. "Dcera mi umřela, ještě jí nebyly tři, voba bráchové zůstali někde u Stalingradu, ženu mi zastřelili, a máma ji vo dlouho nepřežila, protože jak se k nám některý lidi po tom pětaštyrycátým chovali, to se dalo těžko snýst. No a tátu, toho jsem vlastně nikdy neznal."
Hospodský přinesl tahací harmoniku; zpívali všichni. A tam jakóó - v kleci ptáčéék - pláče malý Strahováčék... . Ve vzduchu stál cigaretový kouř; dveřmi bylo vidět obrysy prázdných stolů v temném lokále.
Jirka si vzpomněl na dopis od bráchy, který mu přišel před několika dny a ve kterém ho Roman zve na návštěvu k sobě do Prahy. Ten dopis někam odložil, a ani o pozvání nepřemýšlel. Teď ale, když pochopil, že je přece jenom člověk; proč by nemohl jet?
Copak bych nemohl žít tady, napadalo ho při pohledu na davy spěchajících lidí na ulici, tady mezi lidmi, a ne v opuštěné chalupě někde na kraji světa? Copak bych si nemohl najít nějaké pořádné zaměstnání a žít zase jako ostatní? Ale byl bych tady, mezi všemi těmi lidmi, opravdu mémě sám než ve Sněžnici?
V bufetu si koupil pivo a na chvilku se postavil k pultíku. V každé ženě, která přešla po ulici před skleněnou tabulí, za kterou stál, viděl nahou Jane Fondovou. Napadlo ho, že by si mohl sehnat prostitutku, ale nevěděl, kde a jak a tak se jenom dál díval na míjející ženy a pohledem pronikal pod jejich svetry, bundy a kabáty.
Nakonec se bráchovi přece jenom dovolal: Roman mu podrobně popsal cestu, čekal ho před kolejí a zavedl ho do svého pokoje. Bratr vypadal jinak, než když ho Jirka viděl naposled: byl nakrátko ostříhaný, jako Paul Klee.
Vytáhl zpod postele basu s prázdnými a plnými lahvemi piva a jednu podal Jirkovi.
"Díky, brácho," řekl Jirka a cítil se bezmála dojat. Měl bratra rád, i když se mu v máločem podobal, a dojímalo ho především vědomí, že existuje někdo, kdo ho upřímně rád vidí.
Romanova místnost byla proti jiným, které Jirka na kolejích viděl, jakoby prázdná. Dvě postele, stůl, skříně, pár rozházených věcí a na zdi jediný plakát: reprodukce nějakého expresionistického obrazu, znázorňující tančící páry na mořském pobřeží. Jinak nic.
"Byls doma?" zeptal se Roman.
"U našich?"
"No."
"Nebyl. Co bych tam dělal?"
Roman pokrčil rameny.
"Blahopřeju k tvý aspirantuře," řekl potom Jirka.
"Je to smutný, viď, že mi musíš blahopřát k tomu, že mě na ni vůbec vzali. Upřímně řečeno, moc jsem tomu už nevěřil."
"Teď máš na pár let vystaráno."
"Snad jo. A co ty?"
"Já? Vůbec nic. Léčím."
"Hodně chlastáš, ne?" Roman si ho zpytavě prohlížel; zřejmě to na něm bylo vidět. V té chvíli připomněl Jirkovi jednu mnoho let starou epizodu: jemu bylo tenkrát osmnáct a Romanovi čtrnáct. Jirka přišel v noci z mejdanu a doma zvracel; rodiče mu druhý den promlouvali do duše. Roman tehdy ležel na gauči, přemýšlel a nějak mu to všechno nešlo do hlavy. Když Jirku rodiče propustili a on přišel do jejich klukovského pokoje, Roman mu položil tutéž otázku jako dnes. Teď se Jirka trochu pousmál a taky použil svých slov z tehdejší rozmluvy:
"Někdy se napiju."
"Já už jsem skutečně myslel, že ses v těch horách nadobro zašil," řekl Roman, "Ani dopis jsi neposlal!"
"No tak teď jsem poslal sám sebe."
"Nojo, ale to už tam jseš aspoň půl roku."
"Měl jsem jiný starosti. Přes zimu jsem měl chvílema pocit, že tam zcvoknu."
"Tak proč jsi tam, ty blbče, chodil?" Roman se tvářil trochu pohrdlivě a Jirku tím popíchnul.
"Co jsem měl podle tebe dělat?"
"Něco rozumnějšího! Proč si kurnik hraješ na toho Monte Christa? Jako by na světě nebyla jiná ženská, než ta tvoje kráva; doufám, že už ji tak nazvat můžu, když ses rozvedl."
Jirka jezdil prstem po hrdlu lahve. Na Romanovi mu vadilo to, že všechno viděl moc jednoduše. "Vo to nejde," řekl.
"A vo co teda?"
"Potřeboval jsem se dát trochu dohromady."
"Jo dohromady! A dal ses?"
"Snad... v určitým směru."
Roman vytáhl krabičku cigaret a oba si zapálili.
"A co ty?" zeptal se Jirka. Měl nepříjemnmý pocit, že je před svým mladším braterm najednou jako žáček před učitelem.
"Já si nestěžuju."
"Ženit se nebudeš?"
"Myslím, že v naší rodině jeden odstrašující příklad stačí."
"Byls v poslední době doma?"
"Byl. Minulej tejden."
"Jak to tam vypadá?"
Roman pokrčil rameny. "Normál. Řekl bych, že má máma nějakýho šamstra."
"Máma?" Nedovedl si to představit.
"Řekl bych, že jo. Táta už se doma zřejmě ani neukazuje. Tuhle jsem s ním mluvil, když byl v Praze, ale není na něj nejlepší pohled. Vypadá jako tenkrát, když měl žloutenku."
Jirka si na to vzpomínal: nikdy před tím by si nebyl dovedl představit, že by otec byl mohl vypadat tak bezmocně.
"Co je s ním?"
"Nevím. Neřekl mi nic. Buď má nějaký zdravotní problémy, nebo něco jinýho, čert ví."
"Asi to taky nemá lehký."
Jirka si vzpomněl na otce, jak hladce oholený, s tvářemi vonícími kolínskou, v lesknoucí se uniformě chodíval do práce (na okruh, jak říkával, a Jirka nikdy nevěděl, co si má pod tím představit). Jeho dětská úcta k otci měla něco společného s náboženskou vírou. Táta nebyl přísný, nikdy ho neuhodil, ale také se málokdy smál a často býval nervózní a popudlivý. Jak Jirka dospíval, čím dál častěji se s ním dostával do konfliktů (pravdu ovšem neměl zdaleka vždycky) a postupně to dospělo tak daleko, že se neshodli téměř v ničem.
Když otevírali další pivo, vytáhl Roman z kapsy malou fotografii a podal ji Jirkovi. Byla na ní holka s dlouhými vlasy a s kulatým obličejem.
"Líbí se ti?" zeptal se Jirky.
"Mně? Mně se teď líbí každá ženská, i kdyby měla na nose syfilitickej vřed. To je tvoje kočka?"
"Tak trochu."
"Takže ti vlastně opravdu nic nechybí, ne? Máš solidní práci, máš holku, vo nic ti nejde."
"Vono to všechno zase tak růžový není. Ta holka, ta vo tom zatím ještě neví, že je moje. A práce? Na fakultě to není špatný to ne... zvlášť jestli teď budu moct dělat tu aspiranturu. Ale co potom?"
"Pak budeš získávat další tituly, budeš dělat šéfa, většího šéfa, ještě většího šéfa a nakonec největšího šéfa," řekl Jirka s ironií v hlase.
"To ale bez červenýho průkazu nejde."
"No tak se ke komunistům dáš."
"Vole. Na to máme v naší rodině zase jinej vodstrašující případ."
"Tak co teda?" Jirka zvedl obočí.
"Nevim. Chtěl bych dělat tu svou antropologii, ale copak je to možný, když se nemůžu podívat dohromady nikam po světě? Když v každý publikaci, kterou bych sepsal, by muselo bejt něco v tom smyslu, že to všechno je jenom rozvíjení myšlenek jasně formulovaných v Marxově Podílu práce na polidštění vopice? Kam má člověk zaměřit nějaký to svý snažení, když něco může dokázat jenom za cenu toho, že ze sebe udělá blbce?"
"Třeba někam dovnitř, do sebe, ne?" zauvažoval Jirka nahlas.
"Nedal ty ses tam v těch tvejch horách na křesťanství?"
"Nedal. Ale kdyby jo, tak bych se za to nestyděl."
Potom jeli tramvají přes celé město, alespoň Jirkovi se to zdálo. To už se začínalo šeřit. Když vystoupili, neměl ponětí, kde jsou. Domy a nápisy na obchodech byly neutrálně cizí. Před nimi vzlétlo z ulice několik holubů.
Vešli do nějaké restaurace. Roman se pozdravil s vrchním; byl to mladík, připomínající postavou kulturistu. Prošli poloprázdným lokálem a Roman odhrnul závěs z tmavozelené látky. V podlouhlé místnosti se dvěmi řadami stolů, pokrytých voskovaným plátnem, seděl jediný člověk.
"To je Achil," řekl Jirkovi Roman, když usedli proti němu. Ten kluk byl tlustý, měl kudrnaté ryšavé vlasy a chyběl mu jeden z předních zubů.
"Ptáku!" řekl zavile. "Pro tebe jsem doktor Satoranský, ptáku."
"Vodkdy?" podivil se Roman.
"Přesně vod minulý soboty. Přesněji řečeno vod tý doby, cos tady vomámil tu prsatou holku tím, že ses vydával za inženýra."
"Já?"
"Zanech falešný skromnosti, ptáku!" Achil se stále tvářil podmračeně.
"Za to bych se leda styděl, kdybych byl inženýr. Jaks na to přišel?"
"Ty seš, Romku, hovno. Seš promovanej antropolog, a ani to ne."
Objevil se kluk v dlouhém černém kabátě s obličejem posetým černými flíčky. Roman mu podával ruku a Achil-Satornaský se kysele ušklíbal. Vrchní jim přinesl pivo.
"Zahajuji pravidelné zasedání politického byra SVALIOPANAFu," řekl vesele ten nový a vypil své pivo na ex. Měl tričko s nápisem CONSERVE ENERGY - SLEEP IN CLASS.
"Ty seš moc velkej ušák na to, abys něco zahajoval," prohlásil potměšile Achil.
"Čeho zasedání?" zeptal se Jirka Romana.
"SVALIOPANAFU? To je Svaz lidových opilců a národních flegmatiků. To je takovej náš dobročinnej vzdělávací spolek."
"Obstojně vtipné," řekl Jirka trochu ironicky.
Přišel nakrátko ostříhaný dlouhán s kudrnatou holkou v kulatých brejličkách; Jirkovi silně připomínala Máničku z divadla Spejbla a Hurvínka. Vrchní přinesl další půllitry a ta holka si objednala fernet. Potom se naklonila k Romanovi a něco mu šeptala. Roman se šklebil.
Pak se obrátil na Jirku. "Tady Sylva se ptá, co jseš zač," řekl. Holka mírně zčervenala. "To je můj brácha Jirka, vesnický lékař."
"Fakticky?" oči za brjeličkami jí zamrkaly.
"Nějak tak," připustil Jirka.
"Ty děláš doktora na vsi?"
"Jo."
"Kde?"
"Ve Sněžnici."
"Kde to je?"
"V Orlickejch horách."
"A tebe to baví?"
"Nebaví."
"Takže z politickejch důvodů?"
"Tak nějak," připustil neurčitě. Nechtěl o všem tom, proč vlastně do Sněžnice šel, mluvit. A navíc mu to ani samotnému nebylo tak docela jasné.
Přišli další tři kluci a potom dvě holky. Na stole stály půllitry, lahev fernetu a lahev červeného vína. Venku už byla tma.
"Ať žije svobodný Afghanistán," řekl doktor Satoranský a nalil si fernet do piva.
"Tam to ty Rrusové prrroserrou," chrčel jeho soused v haleně z hrubého plátna, "to bude velký komunistický fiasko."
"Kdo to prosere?" volal někdo jiný přes stůl.
"Rudá armáda."
"Hovno proserou, ptáku," řekl Achil. "Zachvátí-li tě, zahyneš."
"Prroserrou! Afghanistán, to je padesát procent banditů, který jsou proti každýmu, a padesát procent slušnejch lidí, který jsou proti komunistům."
"Omyl. Však voni pochopěj, kam směřuje dějinný vývoj. Za pár let tam, nebude nikdo, kdo by neměl doma aspoň vybraný spisy V.I.Lenina. Aspoň ne nikdo živej. Vždyť my jsme to taky pochopili."
Jirka se cítil dobře. Ten den byl pro něj jakoby vytržený z jeho otravného života; nemyslel na nic nepříjemného a bavil se. Roman vášnivě diskutoval se svým sousedem o biologii.
Roman byl vždycky jiný než on. Tak trochu flegmatik, a hlavně se nikdy nenechal nikým omezovat. Když mu bylo osmnáct a doma mu řekli, že by se měl slušně (tedy: podle jejich představ) oblékat a chodit ostříhaný, sebral si pár věcí a čtrnáct dní se doma neukázal. Matka brečela, ale když se Roman jako by nic vrátil, a když se tohle opakovalo několikrát, nechali ho dělat, co chtěl. Potom odešel studovat do Prahy a doma se skoro vůbec neukazoval.
Díval se na druhý konec stolu. Zaujala ho holka ve smetanově bílém svetru; seděla tam a s nikým se nebavila. Vedle ní někdo ladil kytaru. Ta holka vypadala hezky, měla pěkný obličej a vlasy načesané nahoru. Dívala se do prázdna.
Strčil loktem do Romana. "Kdo to je?" zeptal se.
"Nevim jak se jmenuje," pokrčil Roman rameny, ale pak se zamyslel. "Vlastně počkej, vim, Iva. Iva se jmenuje. Docela pěkná holka, viď?"
"Nemůžeš mě s ní nějak diskrétně seznámit?"
"Jasně že můžu. Ivo!!" zvýšil hlas, "tady brácha by s tebou rád prožil nějaký..."
"Nech toho!" zasykl Jirka podrážděně. Neměl rád, když se před ním bratr předváděl. Ta holka jeho volání neslyšela, nebo dělala, že neslyší. Kluk na druhém konci stolu sáhl do strun kytary a začal zpívat, ale nikdo se k němu nepřidával.
"Hele, hele," volala Mánička, "Pavel se mi právě svěřil, že je dočasně impotentní!"
"Počkat, p...očkat," chraptěl její partner. Oči měl skelné a panenky se mu zřejmě proti jeho vůli obracely vzhůru. "Vypisuju loterii o to, kdo mě dneska nahradí v manželským loži. Cena losu: flaška vína. Pučte mi někdo tužku."
Jirka se nakonec rozhodl, vzal svou židli, obešel stůl a posadil se vedle té holky.
"Nevadí ti, když si přisednu?"
"Vůbec."
Prohlédl si ji z blízka: pleť měla jako z reklamy na kosmetické přípravky. Na krku jí visel přívěšek s jakýmsi čínským znakem.
"Moje jméno je Jirka."
"Iva."
"Co děláš?"
"Teď?"
"Vůbec."
"Studuju."
"A co?"
"Češtinu. Na fildě."
"Ve kterým járu?"
"V páťáku. Já jsem čtvrťák opakovala."
S kytaristou už zpívalo několik lidí. Jirkév pohled, jako obvykle, nemohl odolat přitažlivé síle jejích nohou; měla nové modré džínsy. Představa, že by se té holky mohl třeba dotknout dodávala jeho výmluvnosti křídla.
"Já jsem, když mám užít slov svýho bráchy, vesnickej lékař."
"To je nějaká kniha, ne?"
"To taky. Ale já nejsem kniha, já jsem hmatatelnej."
"Ty seš brácha Romana?"
"Jo."
"Roman je dobrej kluk, jenom je trochu takovej... sveřepej."
"Jak to myslíš?"
"Když se do něčeho pustí, tak za tím jde jako buldog."
Vypila sklenici vína, a pak se podívala na hodinky.
"Jenomže já nusím pryč. Smůla." Řekla.
"Neblbni..." vydechl Jirka; všechno to zase byl jenom sen.
"Musím," řekla rozpačitě a přitáhla si kabelku, kterou měla položenou vedle sebe na stole. Vstala.
"To nemyslíš vážně," řekl Jirka rozhodně; až ho to samotného překvapilo. Chytil ji za ruku.
Pokrčila rameny.
Pustil ji.
"Někdy se snad uvidíme," řekla, otočila se a odcházela. Pohled na její postavu byl posledním hřebíkem do rakve jeho sebeovládání. Vstal a rychlým krokem se vydal za ní.
Před hospodou ji chytil zarameno. Ulice byla pustá.
"Ještě se aspoň chvíli musím na tebe koukat," vydechl. "Hrozně dlouho už jsem se nebavil s takovou hezkou holkou."
"Jak dlouho?"
"Dlouho."
"Já mám ale naspěch," řekla znovu rozpačitě. Bývaly doby, kdy by mu takhle do holky hučet připadalo pod jeho úroveň; ale ty doby byly očividně pryč. Položil jí ruku na bok.
"Od tý doby, co jsem tě uviděl, nemůžu se z toho vzpamatovat," řekl.
Zamyšleně hleděla někam přes jeho rameno, ale neodcházela.
"Můžu jít kousek s tebou?" zeptal se.
"V hospodě to máš lepší. Já bych taky neodhcázela, kdybych nemusela."
Pomalinku ji hladil po boku. Nechala ho, a to ho povzbuzovalo. Uvědomoval si, jak všechno v jeho těle tuhne a toporní.
"To ty nemůžeš pochopit, jak se mi líbíš," řekl.
Poprvě se usmála a znovu pokrčila rameny.
"Až ty odejdeš, budu zase sám."
Následovaly další bezvýznamné věty a Iva stále neodcházela. Vítr už byl sotva znatelný a na obloze svítilo několik hvězd. Zřejmě přece jenom tak nespěchala: nechala se v průjezdu jednoho domu, objemout, líbat, tisknout a hníst jeho pološílenýma rukama. Maniak.
Ráno se Jirka probudil a měl pocit, že usnul právě před okamžikem; všechno však bylo nějak holejší a hranatější, než večer. Za nesmírně špinavým oknem byly vršky bezlistých stromů a za nimi obloha. Chvíli se převaloval na posteli; potom odhrnul peřinu a vstal.
Roman ležel na druhé posteli, oči zavřené a ústa pootevřená. Sotva znatelně chrápal. Na stole byl nepořádek: dvě stolní lampy, spousta knih, gramofonová deska a popsané papíry. Sedl si na židli a prohlížel knihy. Kesey: Vyhoďte ho z kola ven. Studies in Studies in Anthropology. Špinar: Úvod do paleozoologie. Potom vzal do ruky desku; bylo to dvojablbum v bílém obalu. Pink Floyd. Rázem si vzpomněl na svoje desky, které nechal někde doma, a na dobu, kdy tímhle žil. Jak dlouho už vlastně žádnou muziku neposlouchal?
To dvojalbum se jmenovalo The Wall, byla to zřejmě nová deska. Uvnitř byly texty.
Hey you
Out there in the cold
Looking lonely looking old
Can you hear me?
Don't help them to burry the light
Don't give in without a fight
Všiml si, že se Roman posadil na posteli a mžoural na něj ospalýma očima. Otočil se na něj s deskou v ruce. "Co je to za elpíčko?"
"Poslední Floydi."
"To je tvoje?"
"Kdepak. To tady kámoš prodává. Co bych já dělal s deskou, když ani nemám gramofon?"
Jirka si prohlížel bílý obal a přemýšlel. "Kolik za to ten kluk chce?"
"Pět set padesát."
"Co kdybych to koupil?"
"Ty? Copak máš ve Sněžnici gramofon?"
"Mohl bych si ho tam vzít z domova."
"No jestli chceš, tak tady nech prachy a je to hotový."
Jirka sáhl do náprsní kapsy, vytáhl balíček bankovek a odpočítal pět set padesát korun.
"Já asi za chvíli vyrazím na autobus," řekl.
"Už?"
"Chtěl bych se ještě stavit u našich v Hradci. Pro ten gramofon, a tak."
Když přistupoval ke dveřím hradeckého bytu a uslyšel naplno puštěné rádio (dechovku), poprvé po dlouhé době si znovu připomněl pocit, se kterým na podzim Hradec opouštěl. Ještě před okamžikem uvažoval o svém sněžnickém exilu jako o něčem, do čeho se dostal jenom nějakým nepříznivým řízením osudu, ale teď si uvědomil, že si tenhle osud zvolil sám, a také uvědomil, proč si ho zvolil.
Otevřela mu matka a Jirka si při tom vzpomněl na to, co mu říkal Roman. Měla snad o něco více vrásek, ale vcelku vypadala, jako by spíše omládla: vlasy měla ustřižené těsně nad rameny a rty namalované. Tohle ho obzvlášť překvapilo v paměti; pokud si vzpomínal, nikdy před tím se matka nemalovala.
"Ale, to seš ty?" řekla a tvářila se, jako by nevěděla, jestli se má usmívat, nebo se mračit.
"Ahoj mami. Byl jsem v Praze, tak jsem se tady stavil pro pár věcí."
Prošel za matkou do pokoje a rozhlédl se kolem sebe. Na každou věc, která dříve v bytě nebývala, reagovalo jeho oko jako na kaz. Ve vzduchu bylo cítit koření.
"Kde je táta?" zeptal se.
"Vím já? Copak on mi říká, kam chodí?"
Jirka pokrčil rameny; matčina odpověď byla podrážděná, jako by on mohl za to, co bylo mezi ní a tátou.
"On má nějaký problémy se zdravím?"
"Bože, copak on mi něco řekne?"
Jirka rozpačitě přešlápl. "A jak se máš ty?" zeptal se.
"Co tě to najednou tak zajímá?"
"Zajímá."
"Jak bych se já mohla mít? Asi jako ženská, na kterou se vykašlal manžel, a i dva synové."
Chtěl něco říci, ale věděl, že je to marné.
Svoje věci našel naházené v komoře tak, jak je tam na podzim nechal. Gramofon byl nahoře na polici (stál tam ničím nepřikrytý a celý zaprášený) a vedle něj byly krabice s deskami. Sundal jednu z nich na zem, otevřel papírové víko a vzal do ruky elpíčko, které bylo navrchu. Byl to Aqualung, báječná deska skupiny Jethro Tull. Na obalu shrbený otrhaný somrák a za ním plagát nabádající ke strávení Vánoc lyžováním. Chvíli ji obracel v rukou, potom ji zastrčil zpátky a začal prohlížet další desky. Dylan, Hendrix, King Crimson, Mišík, Kryl. V hlavě se mu probouzely všechny ty melodie a mísily se s dechovkou, řvoucí z kuchyně.
Gramofon s deskami a s několika knížkami, které si vybral z jiné krabice, odnesl do předsíně.
"Mami!"
"Co?" Matka stála ve dveřích z kuchyně do předsíně s pilníčkem na nehty v ruce. Nervozně pomrkávala.
"V nejbližších dnech se tady někdo staví pro ten gramofon, aby mi ho vzal do Sněžnice. Jen co sem někdo bude mít cestu autem. Kde ho můžu nechat?"
"Nech ho kde chceš," mávla ledabyle rukou.
Nechal všechno stát v předsíni u dveří. Matka stála a dívala se na něj. Měla na sobě hnědou sukni pod kolena a zelený svetr.
"Můžu se tě, Jirko, na něco zeptat?"
"Proč bys, proboha, nemohla?"
"Ještě sis to s tou Sněžnicí nerozmyslel?"
"Jak to myslíš?"
"No jestli tam chceš pořád zůstat. Totiž jestli to děláš jen ze vzteku na mě, tak si zbytečně kazíš život. Já za to rozhodně nestojím."
"Já to v žádným případě nedělám ze vzteku, a s tebou to nemá už vůbec nic společnýho. A jestli tam zůstanu, nevím."
"Nechci ti radit, protože ty bys pak stejně určitě udělal pravej opak, ale myslím, že bys snad ještě mohl v životě něco dokázat."
"Možná." Stál proti ní a přemýšlel, co by řekl na rozloučenou. "Mami," podíval se pak na ni, "doufám, že vo mě nepřemejšlíš ve zlým."
"Záleží ti na tom?"
"Záleží."
"Myslím, že můžeš být klidný. Já o tobě ve zlým nepřemýšlím."
"Tím chceš říct, že já o tobě jo?"
"Poslyš Jirko, nechme toho. Nekaz si se starou ženskou náladu."
DON'T GIVE IN WITHOUT A FIGHT! vzpomněl si. Ano to je ono: neměl by se jen tak dát. Měl by bojovat, rvát se; ale za co vlastně a proti komu? Snad bu v sobě našel i dost odvahy svést o svůj život, který jako by mu unikal mezi prsty, nějaký ten boj, ale s kým by se měl vlastně utkat? S komunisty? S rodiči, s nadřízenými, s Martinou? Anebo sám se sebou?
Zavřel oči: VIDĚL JE PŘICHÁZET. Těla zpitvořená jako v křivých zrcadlech, ale tváře důvěrně známé a stejně zřetelné jako v okamžicích, kdy se s těmi lidmi v životě setkával. Převažovali známí z vojny; vzbuzovali v něm pocit neurčitého strachu. Jako jeden z prvních se objevil jeho otec zavěšený do majora Vacha jako při promenádě na plese. A potom další: cikán Vajda, voják, který topil v kotelně (potom někoho pobodal nožem a dostal za to dva roky), občanský pracovník živěnických kasáren Kanec (jako obvykle v mysliveckém hubertusu; plivající, prdící a páchnoucí), potom se objevil docent Zatroch z hradecké neurologie, pak tátův soused z chaty Stýblo, potom další důstojníci ze Živěnic, vojáci i lidé z jiných období jeho života, postavy všech tvarů a výšek, některé rozmazané jako inkoustové kaňky, jiné plastické jako v okénku stereoskopu...
Věděl, že celá ta jeho úzkost je nesmysl. Nic mu vlastně nechybělo; byl objektivně vzato šťastný člověk. Nevyvedlo se mu manželství; a celý svět kolem něho se taky trochu nějak nevyvedl, ale proti světu lidí umírajících ve válkách, pozavíraných po věznicích či koncentračních táborech, proti světu lidí umírajících na všelijaké příšerné choroby, to byl bezmála ráj. Jenomže to, že tohle věděl, mu nepomáhalo; necítil se o nic méně mizerně.
Hlavním důvodem bylo asi to, že byl tak beznadějně sám. Ale proč? Kde ve svém životě se dopustil takové chyby, která ho dovedla až sem? On přece POTŘEBOVAL lidi, potřeboval někoho, kdo by mu pomohl odhánět ten dotěrný pocit marnosti všeho!
A znovu se mu vybavovaly verše z desky, kterou si přivezl od Romana z Prahy: THIS MAN WAS CAUGHT REDHANDED SHOWING FEELINGS OF AN ALMOST HUMAN NATURE! Celý se otřásl. BYL PŘISTIŽEN KDYŽ UKAZOVAL POCITY TÉMĚŘ LIDSKÉ POVAHY! HANBA MU! Pocit který měl, připomínal asi to, co cítí člověk, zavřený v malinkém prostoru a nemohoucí se pohnout. Budu schopen najít nějakou cestu k lidem, cestu kterou jsem si sám dobrovolně uzavřel? Měl hroznou obavu, že jestli se ještě někdy ROZLETÍ OKENICE, v níž by snad mohl být NĚKDO, KDO CHTĚL POMOCI, bude už pozdě, jako už bylo pozdě pro Josefa K., nad jehož hrdlem si už podávali nůž...
Naložili je do autobusu, přestože ještě zbývalo více než hodinu času. Všichni byli zaražení. Vezli je silnicí mezi poli; v autobusu bylo ticho. Kromě těch v uniformách, kteří seděli vepředu, jich bylo asi patnáct. Vysokoškoláci. Jirka si vzpomínal na pocit nepříjemné nejistoty.
Nejeli dlouho. Kousek za městečkem, které projeli, zahnuli do lesa a za chvíli přibrzdili před zeleně natřenou trubkovou branou. Nápis PŘÍSAHÁME LIDU nahoře. Červenobíle pruhovaná závora se před nimi otevřela, a když autobus projel a závora klesla zpátky, zaslechl Jirka u pootevřeného okénka hlas vojáka s červenými šňůrami na prsou, obsluhujícího bránu: "A matě po piči." Bylo to jasné, stručné a svým způsobem stejně působivé jako nápis, který četl Dante nad branou pekla. Na kraji asfaltové plochy, oblepené ze třech stran jednopatrovými baráky, na ně čekala skupinka důstojníků.
Potom je převlékli do tepláků a ostříhali. Civilní šaty zabalili do papírových pytlů, na které si každý napsal svou adresu. Uhrovitý kluk ve špinavém bílém plášti jim změřil tlak a jiný zapsal do zdravotních knížek jejich výšku a váhu. V další místnosti seděl připlešatělý podplukovník (z uší mu trčely chomáče chlupů) a rozvážně se ptal každého na jméno.
"Pavouk."
"Doktor?"
"Ano."
"To je dost, že jste tady. Ten absolvent, co tady byl před váma, šel do civilu už před třema měsícema; takže se zatím léčíme sami. Čeká vás dost práce. Zvládnete to?"
Jirka rozpačitě pokrčil rameny.
"No, budete muset. Já věřím, že spolu budeme vycházet dobře." Tón jeho řeči byl docela přátelský a Jirka se zvolna začínal uklidňovat. Zřejmě se není čeho bát.
Podplukovník zavolal jednoho z vojáků, postávajících na chodbě, a řekl mu, aby zavedl Jirku na ošetřovnu. Šli napříč asfaltovou plochou mezi baráky, Jirka stále ještě v teplákách a v zelených keckách. Občas na něj někdo z otevřených oken něco zařval; ozýval se smích.
Ošetřovna byla v baráku nad jídelnou. Tři pokoje pro nemocné, ordinace (strašný nepořádek), sklad léků a lékařských potřeb (ve srovnání s ním byl v ordinaci vlastně ještě pořádek) a pokoj se dvěma bílými postelemi a s cedulkou NÁČELNÍK ZDRAVOTNICKÉ SLUŽBY na dveřích.
Voják mu mlčky ukázal do pokoje a pak rozvážným krokem odešel; po cestě ještě něco nesrozumitelného zařval na tři nemocné, kteří hráli na jednom z pokojů karty.
Pokoj nevypadal nejhůř: na rozdíl od kteréhokoli jiného místa v kasárnách na něm nebylo téměř nic zeleného; i nástěnka byla modrá. Usedl na postel a oknem viděl přímo do protějšího baráku; chodili tam vojáci. Všechno to byla neznámé, cizí a nepřátelské.
Dveře se otevřely; škubl sebou. Uhrovitý voják, který mu předtím měřil tlak, vešel dovnitř a posadil se na židli. Mlčky hleděl na Jirku.
"Tak ty jseš doktor, viď?" zeptal se po chvíli.
"Jo."
"Hele poslouchej, musíš si dojít pro hadry a pro věci na rotu. Budeš bydlet přece tady, ne?"
"Asi jo."
"Hele tak poď, dojdem pro ty věci."
Jirka se mlčky zvedl a šel za ním. Ve skladu vyfasoval celkem slušnou vycházkovou uniformu; skladník se nejprve tvářil nepřátelsky, ale když mu Jirkův průvodce pošeptal něco, v čem Jirka zaslechl slova novej doktor, roztál. Ve velké ložnici absolventů zabalili do prostěradla výstroj, která ležela rozložena na posteli s jeho jménem, a odtáhli ji na ošetřovnu. Jirka nechápal, k čemu bude to všechno potřebovat (třeba montérky), ale snažil se moc si s tím nelámat hlavu. Narovnal všechno do skříně a vduchu se pokoušel si s jejich pomocí vytvořit mějaký obrys své blízké budoucnosti, jenomže to nešlo.
"Hele poslouchej," řekl kluk, "já teďkon musím na rozdílení, a pak přijdu."
"Hm," zabručel Jirka.
Sedl si za stůl a znovu se podíval z okna: nad protějším barákem se právě rozlévaly krvavé pruhy mraků, osvětlených zapadajícím sluncem. Bylo teplo a okno bylo pootevřené. Takže rok tady, uvědomil si, a cítil se mizerně.
Zaslechl, že se dveře za ním znovu otevřely. Otočil se. Na prahu stál kníratý důstojník s hodností kapitána na náramenících.
"Takže vy už jste tady," řekl, jako by to Jirkovi oznamoval.
"Ano."
"Tak se budete muset velice rychle rozkoukat a dát se do práce."
"Ano."
"Je tady bordel, co?"
"No... je."
"To budete muset dát trochu do pořádku. S Valterou už jste se seznámil, co?"
"S kým?"
"S Valterou, s tím blonďákem. To je zdravotník."
"Aha, ten co mi pomáhal sem přinést věci."
"Von vám předá to málo vědomostí, co tady vo tom bordelu má, a zbytek si budete muset nějak vykouzlit sám."
"Budu se snažit."
"Kdybyste něco potřeboval, tak se obraťte na mě. Já jsem kapitán Krejčí."
"Ano."
Ještě chvíli stál ve dveřích a díval se na Jirku: barva jeho očí připomínala modrý igelitový plášť. Potom se otočil a beze slova odešel. Jeho kroky zněly ošetřovnou a jako tečka za nimi se ozvalo bouchnutí dveří.
Za chvíli se objevil Valtera. oblékal si přes uniformu flekatý bílý plášť a na něj si pak připnul červené šňůry.
"Byl tu Krejča, co?" řekl.
"Jo," přisvědčil Jirka. "Kdo to vlastně je?"
"Zástupce pro týl."
"A jakej je?"
"Celkem dobrej. Dá se s ním mluvit. Nejebe člověka za každou blbost."
Jirka se převlékl do uniformy. Kupodivu se cítil lépe; v teplákách si připadal jako vězeň. Venku bylo slyšet rovnoměrný dusot pochodujících vojáků.
"Já skočím pro večeři," řekl Valtera.
Spát šel v deset hodin; jenomže před půlnocí ho Valtera už zase budil.
"Doktore, vstávej!"
Dost dlouho mu trvalo, než si v hlavě srovnal, kde vlastně je. Valtera v bílém plášti ho držel za rameno a usilovně jím třásl.
"Co je?" Posadil se na posteli. Na hodinkách měl tři čtvrti na dvanáct.
"Volal dévéťák. Budeme muset píchnout jednomu klukovi kofeinovku."
"Jakýmu klukovi?"
"Šarkány se zas vožral jako svině. Bude se to muset napsat."
Rozespale si navlékl přes pyžama uniformu. Ozval se zvonek a Valtera šel otevřít. Jirka vyšel ze svého pokoje do chodby.
První kráčel kudrnatý nadporučík se žlutými šňůrami dozorčího útvaru a za ním vlekl nějaký voják příšerně vypadajícího cikána: ten měl na čele krev a jeho oči byly nepřirozeně vypoulené. Sako měl špinavé a potrhané. Jirka bezděky couvl, protože cikán na něj hleděl, jako by ho chtěl hypnotizovat.
"Soudruhu doktore." začal úsečně nadporučík. Měl nepříjemný hrdelní hlas. "Tohohle vojáka mi prohlídnete a potvrdíte mi, že je opilý. Popřípadě mu něco dáte."
Jirka dost dobře nechápal, co se po něm chce. Nejistě prošel směrem k cikánovi a prohlížel si ho. Pochopil, že ty krví podlité oči se neupírají na něj, ale skrz něj někam do neurčita; ten kluk o sobě zřejmě moc nevěděl.
"Já mu píchnu kofeinovku, soudruhu nadporučíku," řekl Valtera. "Po čáře chodit ani nemusí. Dyť se ani nedurží na nohách."
"Čo hovoríš," zamumlal cikán a snažil se vytrhnout tomu, co ho držel.
"Vy držte hubu, Šarkány," řekl nadporučík.
"Takových kokotov treba strielať!" Šarkány zřejmě trochu přišel k sobě.
"Vyser se na to, Jano," řekl mu voják, který ho podpíral.
Jirka ukázal, aby zavedl cikána do ordinace. Najednou ho napadlo, že je pravděpodobné, že se mu tohle všechno jenom zdá. Valtera chystal injekci.
"Keď budem v civile," ozval se znovu cikán, "budem robiť a každému takému kokotu prijebem!"
"Klid, Jano." Voják měl co dělat, aby ho udržel.
"Šarkány, to vás bude mrzet!" štěkl nadporučík. Oči se mu zúžily na dvě zuřivé štěrbiny.
"Vždyť von neví, co mluví," hájil ho voják.
"Kokot!" chrčel cikán.
Injekce mu vnikla do černé ruky; škubl sebou a nesrozumitelně zaklel. Jirka si ho neustále prohlížel: šel z něj strach. Panenky jeho očí se neustále obracely vzhůru jako bublinka ve vodováze a obnažovaly rudě protkané bělmo jeho vypoulených očí. Kudrnaté vlasy měl rozcuchané a vepředu slepené krví.
"Já mu zalepím to čelo, ne?" řekl Valtera.
"Vyserte se na něj," mávl rukou nadporučík. "Ještě vám to tady poblije."
Cikán se sám postavil na nohy a zavrávoral; jeho průvodce ho zachytil. Když vycházeli z ordinace, pohlédl Šarkány na Jirku svýma napůl vsloup obrácenýma očima, potom natáhl ruku a strčil do něj, až Jirka zavrávoral.
"Vás to bude mrzet!" řekl znovu nadporučík.
"Kokot!" opakoval cikán.
"Šarkány je bejk," řekl Valtera, když odešli. "Vožere se, že neví, jak se jmenuje. Ale když je střízlivej, tak je to celkem dobrej kluk."
Jirka ležel znovu v posteli a nemohl usnout. Všechno to tady bylo snem, ze kterého bylo třeba se probudit do normálního dne a jít do práce.
Vzpomínal, jak tenkrát poprvé stál přede dveřmi, oči upřeny na svítící červenou krabičku s nápisem NEVSTUPOVAT, a čekal, až světélko zhasne a objeví se VSTUPTE. Potom ho major uvítal ve své pracovně. Na zemi měl měkký rudý koberec. Až podivně měkký; v kasárnách nic jiného tak měkkého nebylo, takže když na něj člověk vstoupil, měl pocit, že se dostal do jiného světa. Vach seděl rozložen v židli a sako měl rozepnuté.
Jirka tiskl v levé ruce čepici. "Soudruhu majore, svobodník absolvent Pavouk, přišel jsem na váš rozkaz," zahlásil se podle předpisů.
"Dejte si pohov, doktore," řekl Vach. Měl drsný hluboký hlas a oči jako gumové přísavky. "Zavolal jsem si vás, protože bych vám chtěl pár věcí objasnit. Tak za prvé: jak jste jistě zjistil, na ošetřovně je bordel. Velikej bordel. Schází už jen tak maximálně, aby se tam válely použitý vložky a prezervativy. Tak vemte Valteru a nějaký schopný pacienty a dejte to tam nějak rychle do pořádku. Aby nebyly problémy, kdyby se dostavila nějaká kontrola. Za druhý: tady mám pro vás připravenou spoustu administrativy, kterou je potřeba taky urychleně vyřídit." Ukázal pohledem na štos papírů, který ležel před ním na stole. "Za třetí: na ošetřovně bude všechno chodit tak jak má. Nebude se tam tahat žádnej chlast, jako to bylo za vašeho předchůdce. Nebude se tam zdržovat nikdo, kdo tam nemá co dělat, ani Valtera tam nebude spát, pokud nebude zrovna dozorčí, to si zapamatujte. A žádný vojáci se tam nebudou zašívat, to si zapamatujte taky. Vojna není zaopatřovací ústav a na ošetřovně si nemá kdo co válet prdel."
Cvakly dveře a Jirka se otočil. Za ním stál kapitán Vondráček, zástupce velitele pro věci politické. Hubený, vysoký člověk, který se nikdy nesmál. Jirka nevěděl, co si o něm má myslet.
"Á doktor," řekl bezbarvým hlasem, obešel Jirku a stoupnul si k Vachovu stolu.
"Podívejte se soudruhu svobodníku," pokračoval Vach, "já doufám, že to, co jsem vám tady říkal, vemete na vědomí. Věřím, že ste rozumnej člověk a že nebude potřeba na vás používat takový metody, jaký jsme nakonec museli použít na vašeho předchůdce. To by samozřejmě bylo nepříjemný mně i vám."
Chvíli na sebe mlčky hleděli. Jirka nesnesl pohled dvou párů cizích očí a sklopil zrak. Rozuměl: bude se snažit dělat co má a nedělat co nemá, jinak by to s ním mohlo dopadnout špatně.
"Já vám to řeknu takhle," připojil se politruk, "kolik vy jste ztrávil let v různých školách?"
Jirka nechápal. "No... devět let na základní, tři gympl, šest let na medicině."
"Nějakejch dvacet let, co? Tyhle kluci, co tady s nima přijdete do styku, maj v průměru tak osm let základní školy, jestli ne ještě míň. Uvědomte si jednu věc: vy s nima nepotřebujete udržovat nějakou falešnou solidaritu."
Vach se díval z okna.
"Jste přece člověk starší," pokračoval Vondráček, "jste absolvent. Počítá se s vámi na důstojnickou funkci. A začínat se musí u maličkostí: jestli jste třeba dostal vycházkovou uniformu, tak vám musí perfektně sedět, abyste vypadal trochu reprezentativně a ne jako hastroš, to si radši zajděte pětkrát do výstrojáku, já vám to klidně osobně zařídím u výstrojního náčelníka. Tohle jsou sice maličkosti, ale u těch to začíná. Končí to u zásadového přístupu."
Jirka se cítil nesvůj. Vondráček se opíral dvěma prsty pravé ruky o Vachův stůl a levou rukou gestikuloval.
"Myslíte, že když s nima půjdete někam chlastat, že když si s nima budete tykat, že si vás za to budou vážit? Ani nápad soudruhu, jenom se vám budou za zády smát, a když to tak mám říct, budou vám srát na hlavu."
"Tady si vemte ty papíry," řekl Vach a podal mu balík formulářů. Jirka je přijal. "A můžete jít".
Venku před štábem ho oslepilo slunce, odrážející se v kalužích. Před kuchyní stál nastartovaný náklaďák a kluci v montérkách na něj nakládali nějaké bedny.
Ještě 361 dní. Cítil, jak málo na tom může změnit. Toužebně vzpomínal na Martinu; jako by úplně vymazal z paměti to, že se spolu před jeho odchodem na vojnu téměř neustále hádali.
"Hele špagát!" zařval někdo z okna. Jako obvykle, jakmile se objevil venku. Špagát, to byla přezdívka absolventů; měla zřejmě původ v lomené čáře na zlatých kolejničkách, které nosili na náramenících kolem hodnostního označení. Škubl sebou, ale neohlédl se. Chechot z oken zněl protivně. Proč mě nenechají na pokoji, přemýšlel zuřivě.
"Zkurevenej špagát! Vždyť von chodí jako naprcaná vopice!"
Přes to, jak ho to všechno nebavilo, si zvolna začínal zvykat. Z okna koukával na ostatní absolventy, jak pod velením vysokého nadporučíka s cizím přízvukem pochodují, běhají, cvičí se v nasazování plynových masek a ve zdolávání překážek. Po něm nikdo nic takového nechtěl, měl na starosti ošetřovnu a to bylo všechno.
Rozhovory s některými vojáky v ordinaci však byly nečekaně nepříjemné.
"Hele, moc mě bolí v zádech."
"Pořád nebo jen když se ohneš?"
"Kurva, ty si děláš srandu, ne? Co já bych se tady na vojně ještě vohejbal? Vod toho jsou tady jiný, který maj na to číslo."
"Tak kde tě to bolí?"
"Co já vím. Prostě bolí."
"No a kde přesně tě to bolí?"
"No v zádech, no. Ty nevíš, kde mám záda?"
"No dobrý. A co teda podle tebe mám s tebou dělat?"
"Co já vím. Třeba mě pošli ležet do špitálu."
"Jenomže mně ty tvý záda připadaj úplně normální. Zkus to ještě pár dní a když to nebude lepší, tak tě pošlu do nemocnice na vyšetření."
"Na nějaký zkoušení ti seru. Napiš mi to aspoň bez rozcviček a bez námahy a na nějaký vyšetření se pak můžu vysrat. Ty tři neděle, co mi zbejvaj do civilu, to už vydržím, a pak budu rázem ze všeho vyléčenej."
"No...tak ti napíšu tři dny bez rozcviček, a pak přijď sem a na kontrolu a uvidíme, co to udělá."
"Nic to neudělá. To mi to rovnou napiš do konce vojny a bude to vyřízený."
"To nemůžu."
"Ne? A pročpak?"
"Můžu napsat maximálně tři dny."
"Mně nemůžeš, co?"
"Nikomu nemůžu."
"Nojo, to známe. Kdybych byl špagát, tak už bych s tím ležel na ošetřovně, co?"
"Cože?"
"Si nemysli, že když máš na ramenou kolejničky a já je nemám, že seš ňákej extra moc velkej borec. Si myslíš, že seš něco víc? Tady na vojně seš čtrnáct dní, tak seš vobyčejnej zobák!"
"Co to kecáš? Nejseš trochu moc voraženej?"
"Já ne. Ale tobě se asi ty tvý blbý kolejničky vrazily z ramen do hlavy. Víš za kolik to mám?"
"Ne, a ani mě to nezajímá."
"Za devatenáct. A ty za nějakejch tři sta čtyřicet. Zobáku!"
"Hele, dej si vodchod a pošli mi sem dalšího."
Tímhle způsobem si dělal nepřátele, i když za to vlastně nemohl; tihle kluci byli jeho nepřáteli už předem. Ne všichni, ale dost z nich. Proč, to mu nebylo jasné.
Brzy se při ordinaci setkal se vším možným, od nejrůznějších zranění až po slepé střevo. Leccos nechápal; třeba když za ním přicházeli vojáci, kteří za nic na světě nechtěli mluvit o tom, jak přišli k různým zraněním.
"Co to máš s tím okem?"
"Uklouzl jsem na schodech."
"Cože?"
"No spadl jsem ze schodů."
"To snad nemyslíš vážně! Přece sis tenhle monokl neudělal o schod!"
"No dovopravdy, spadl jsem ze schodů."
Domníval se, že tahle zranění jsou asi výsledkem rvaček, o kterých jejich účstaníci nechtějí mluvit.
Zvedl sluchátko. "Svobodník absolvent Pavouk."
"Major Vach. Doktore, máte chvilku času?"
To bylo neobvyklé. Tohle nebyl Vachův styl, ptát se někoho, jestli má čas. Do pěti minut budete u mě, to bývala jeho obvyklá fráze. Že by to nebyl Vach, že by si na něj jenom někdo hrál? Takové vtipy tady bývaly na denním pořádku. Ale ten hlas skutečně vypadal jako Vachův.
"Mám," odpověděl a čekal, co se z toho vyvine.
"Tak zajděte ke mně." Nebylo pochyb, byl to skutečně Vach.
Bílé světlo VSTUPTE a Jirka se znovu nořil do měkkosti koberce, tohoto svérázného odznaku moci. Major stál u okna; Jirku napadlo, jaké měl asi pocity, když viděl, jak ti kluci odcházeli do civilu. Jako krotitel, kterému pouštějí zkrocená zvířata na svobodu? Na stole stále Leninova busta.
"Soudruhu majore, svobodník..."
"Posaďte se doktore."
Jirka nevycházel z úžasu. Usadil se na okraj dřevěné židle a nejistě hleděl na Vacha, jak usedl proti němu do křesla a díval se na něj přes stůl, plný papírů a různých brožur. Tvářil se neobvykle přátelsky, ale Jirka byl neustále ve střehu.
"Poslyšte doktore, mám k vám jednu naprosto soukromou prosbu. Abyste rozumněl, něco bych od vás potřeboval."
Pootevřeným oknem rozhýbal vítr ne zrovna nejčistší záclony. Tohle okno nevedlo na nástupovou plochu, na buzerák, byl před ním topol.
"Mohl byste mě sehnat tyhle prášky?"
Jirka od něj vzal kus papíru a pohlédl na něj. Švýcarské antikoncepční tablety. Mozek mu začal pracovat na plné obrátky: kde by se to dalo sehnat? Vděk náčelníka štábu by jistě nebyl k zahození!
"Když se vám to podaří, budu vám zavázán."
"Do kdy to potřebujete?"
"Až seženete, seženete. Čím dřív, tím líp."
Jirkovi se v hlavě rodil plán: napíše do Hradce Michalovi. Nejlépe hned teď a expres. Jestli je někdo schopen to pro něj sehnat, tak je to určitě Michal.
"A stavte se u kapitána Krejčího," řekl Vach, "vydá vám nějaké pokyny ohledně vstupních prohlídek nováčků. Bude to zabíračka."
Číslujeme-li od nuly, byl to jeho rozhovor číslo jedna s náčelníkem štábu. Rozhovor číslo dva následoval asi o čtrnáct dní později; Michal nezklamal a poslal prášky s dopisem nabádajícím když budeš ještě něco potřebovat, tak se s důvěrou obrať a já ti vysvětlím, jak se bez toho obejdeš. Když Jirka za Vachem přišel, seděl jenom v košili (sako měl přehozené přes opěradlo židle), kouřil a tvářil se nadmíru spokojeně.
"Soudruhu majore..."
"Dejte si pohov, doktore!" Náčelník štábu se na něj díval pohledem boxera-lidumila. Když se usmál, vypadal úplně jako idiot.
"Poslyště, doktore, co byste řekl tomu, kdybyste se jel podívat domů?"
Jirka se rozpačitě pousmál.
"Já si myslím, že bysme vás mohli poslat na opušťák, už jste tady skoro dva měsíce. Jestli teda chcete."
"To víte, to bych chtěl."
"No já se radši ptám, jsou lidi, který jsou radši, že jsou z domova pryč, chachachacha. Tak asi za čtrnáct dní, co?"
"To chci."
"Tak vám to napíšu do rozkazu. Spokojen?"
"Ano, soudruhu majore. Děkuju vám."
Vach vytáhl další cigaretu a zapálil si ji o nedopalek předchozí. Kouřil značku MILDE SORTE. Po chvíli se rozkašlal až v oblečeji celý zrudl.
"Mimochodem," řekl potom, "dostanete posilu."
"Já?" podivil se Jirka.
"Od prvního prosince budete mít k ruce ještě jednoho doktora. Bude to tak lepší, ne?"
"To asi jo."
"Takže to je všechno. Ten opušťák vám, pokud na to nezapomenu, vyjde zítra. A koukejte doma holkám trochu pohnout prdelema. Jste ženatý?"
"Ano."
"Tak manželce." Vach se šklebil. Boxer-lidumil.
Den na to to skutečně bylo v rozkaze a Jirka si to neustále znovu a znovu četl, spokojen sám se sebou.
DLE KÁZEŇSKÉHO ŘÁDU OZBROJENÝCH SIL ČSSR UDĚLUJI 2 DNY KVOP:
1. DES.ABS.PAVOUKOVI
ZA INICIATIVNÍ PŘISTUP K PLNĚNÍ POVINNOSTÍ NZS.
NÁSTUP KVOP DNE 19.LISTOPADU V 15.00 HODIN, NÁSTUP DO SLUŽBY DNE 22.LISTOPADU DO 24.OO HODIN. POVOLUJI PROPLATIT JÍZDNÉ ČSD...
Tři dny byl doma. V té době rozhodně netušil, že ho čeká ještě rozhovor č.3 a ten že vůbec nebude tak příjemný.
Byl podzim: ve vzduchu se už jako zájemce, prohlížející si dům na prodej, proháněl ledový, sněhonosný vítr. Prudce se rozšířila chřipková epidemie, takže bylo nutné vyhradit na ubikaci jedné z rot pokoj, kam se ukládali nemocí, pro které už nebylo místo na ošetřovně. Listí bylo žluté, hnědé a temně rudé.
Jednoho dne mu velitel druhé roty přivedl na ošetřovnu dva přiblble se usmívající kluky; ještě nyní si vzpomínal, že se jmenovali Šabata a Kurhajec. Sotva stáli na nohou, ale neměli v sobě ani promile alkoholu. Jirkovi chvíli trvalo, než z nich dostal, že celou noc dýchali výpary nějakého ředidla, které předtím ukradli ve skladu. Oči jim svítily extatickým jasem a zdálo se, že je nemůže vyvést z rovnováhy ani vlastní smrt. Nechal si je na ošetřovně, ale ráno zjistil, že vylomili dvířka skříňky s léky, snědli spoustu prášků a vypili čistý líh. Musel okamžitě sehnat sanitku a jet s nimi do nemocnice.
Vzpomněl si na řeči majora Vacha: "Doktore! Neserte se s nima! Seřvat, zjebat, vyhodit z ošetřovny, vytížit, zavřít a vodbytý dějiny!"
Nejvíce ze všech lidí, se kterými se na vojně setkal, si ovšem pamatoval na Pavla Kryla; nakonec to byl člověk, se kterým se nejvíc spřátelil. Pavel v civilu vystudoval výtvarné umění na Akademii a na vojně byl zařazen na poddůstojnickou funkci; to znamenalo, že na rozdíl od absolventů, kteří byli na funkcích důstojnických, prodělával veškerý výcvik normálně s mužstvem.
Pavel se poprvé objevil na ošetřovně jednou večer, dávno po pracovní době; byl bledý a vypadal nejistě.
"Potřebuješ něco?" zeptal se ho Jirka, když ho uviděl nerozhodně stát ve dveřích s čepicí v ruce.
"Co já potřebuju, to mi dát nemůžeš," zavrtěl Pavel nervozně hlavou, "ale snad bys mi mohl dát nějaký prášky na kebuli."
Jirka ho zavedl do ordinace; všiml si, že je ve tváři nezvykle bledý. Venku bylo šero, podobné tomu, do kterého v té době ráno vstával, a zdola se ozývala nejméně čtyřikrát denně v rozhlase opakovaný hit zpěvařky Suzi Quatro. Schoval do zásuvky rozepsaný dopis a posadil se proti Pavlovi; ten hleděl do prázdna a ze všeho nejvíc připomínal posmrnou masku. Nervozně si pohrával s okrajem své uniformy.
"Tak co bys potřeboval, prášky proti bolení hlavy?"
"Kdyby tě zajímalo, co bych vopravdu potřeboval, tak bych ti dovopravdy nemohl odpovědět jinak než že je to civil. Jenomže na ten si ještě těch svejch třistadvacet dní počkáme. A do tý doby asi zcvoknu."
Jirka se usmál, ale když pohlédl do Pavlovy bledé, smrtelně vážné tváře, jeho úsměv zvolna odumřel.
"No a co bych teda pro tebe mohl udělat já?"
"Myslel jsem něco proti tomu bolení hlavy a možná taky něco na spaní. Chvílema mám totiž pocit, jako by mi nějakej pacholek tloukl do hlavy hřebíky hlavičkama napřed."
"V noci?"
"Taky."
"Závratě nemáš?"
"Občas je mi blbě od žaludku."
"Jíš normálně?"
"Celkem jo. Akorát první tejden jsem nejedl skoro vůbec nic, protože jsem doufal, že se složím a že se tak odtud dostanu. Jenomže to bych si asi zase tak moc nepomohl."
"No to asi ne." Jirka si nebyl jist, do jaké míry ten kluk mluví vážně. "Počkej, změřím ti tlak."
"Hele doktore," naklonil se najednou k JIrkovi, zatímco on rozbaloval tonometr. "Řekni mi, tobě tohle všechno připadá normální?"
"Co?"
"No všechno. Že jsme tady. Že tady musíme bejt. Dovedeš si vůbec představit, že to má trvat ještě víc než deset měsíců?"
"To víš, taky mě to nebaví. Ale co nám zbejvá," řekl Jirka, soustředěn na stupnici tonometru. Sto osmdesát na sto dvacet. To bylo dost. Pavel měl obličej v dlaních. "Jenomže tohle je asi nad moje síly. Mně prostě připadá, že jsem se dostal do nějakýho absurdního světa, ve kterým prostě není místo..."
"Nesmíš si to tak brát."
"Ale copak to jde? Lidi s hvězdičkama na ramenou řvou na lidi bez hvězdiček. Lidi bez hvězdiček na sebe řvou navzájem... Věříš, že nám Vondráček včera vydržel dvě hodiny vykládat o tom že na rozdíl od armád kapitalistických, kde je kázeň založená na donucování, je v socialistický armádě založená na uvědomění?"
"Vondráček je pitomec, to já vím," mávl rukou Jirka.
"Pitomec je výraz, kterého lze používat na lidi. Ale tady to prostě lidi nejsou. Oni jsou něco jinýho. Možná by bylo nejlepší je všechny vodkráglovat. Někdy bych někoho s chutí vzal samopalem do břicha."
"Co ty tady vlastně děláš? Teda co máš jako za funkci?"
"Velitel družstva. V mým družstvu je jedinej kluk, kterej vychodil celou devítiletku. No ale s nima se ještě vyjít dá..."
Jirka našel Pavlovu zdravotní dokumentaci; nebylo v ní nic neobvyklého. Těch pár týdnů tady mu zřejmě zahrálo na nervy. Co s ním?, přemýšlel.
"Víš co?" řekl nakonec Pavlovi, "zajdeš si do špitálu na vyšetření na neurologii."
"No," souhlasil bez očividného nadšení. Jeho bledý nervozní obličej viděl pak Jirka dost dlouho před očima.
Nerad na vojnu vzpomínal; byl to zabitý rok života. Když si vzpomněl na své nadřízené, na vojáky z povolání, měl vztek; ještě teď měl vztek na ně na všechny. Ten první měsíc to ještě nechápal, ale oni si s ním mohli dělat téměř co se jim zachtělo. Když se pak o tom přesvědčil, ztrávil dlouhé týdny přemýšlením o tom, co by jim všem řekl, kdyby je potkal, až už nad ním nebudou mít moc, jak by jim osvětlil, že JSOU POUZE UBOZÍ BLBEČKOVÉ. Nakonec na nic nepřišel a dost ho to tenkrát štvalo. Teď, o pět let později, se mu do hlavy vkrádalo znepokojivé vědomí, že vlastně ani dost dobře na nic přijít nemohl. UBOZÍ totiž nebyli. Snad bezcitní, možná hloupí, omezení, ale všemi kořeny své povahy daleko pevněji a přirozeněji zakotvení v půdě tohoto světa než on sám. Žalostný pocit: znal dědictví Platona, Ježíše Krista, Kanta i Marxe; oni neznali nic, a přesto stáli na svých nohách daleko neotřesitelněji než on.
"Co je mu?" zeptal se bez zájmu.
"Uklouzl a praštil sebou o zem a vod tý doby zvrací."
Vstal a řekl jim, aby ho položili na bíle povlečené lůžko. Prohlédl si ho zblízka: bezkrevný obličej nezdravě popelavé barvy, a kromě toho natržený spodní ret a podlitina pod okem.
"Já asi budu muset zase blít," řekl ten kluk tiše.
"Vašku," zavolal Jirka na Valteru, "hoďte ho na záchod, ať nezvrací tady. Nebo přines umejvadlo."
Valtera s druhým klukem chytli těžce dýchajícího vojáka podpaždí a vedli ho pryč, na záchod. Jirka přemýšlel: otřes mozku, bylo by rozumné, poslat ho do špitálu. Co mu však vrtalo hlavou bylo to, že počet lidí s monokly na očích, kteří údajně spadli se schodů nebo uklouzli na umývárně, byl nějak podezřele vysoký. Zvedl sluchátko ještě než dokončil příslušnou sérii myšlenek.
"Svobodník Pumr," ozval se písař štábu.
"Pavouk. Řekni mi: je tam Vach?"
"Není tady."
"Kde by moh bejt?"
"Od rána jsem ho neviděl."
"A velitel tam je?"
"Taky ne."
"A je tam vůbec někdo?"
"Zet-vé-pé. Jestli ho chceš, zavolej si k němu do kanclu."
Jirka poděkoval, chvilku zaváhal, ale pak vytočil číslo zástupce pro věci politické.
"Vondráček." Hlas jako leklá ryba, kterou někdo člověka pleskne přes ucho. Vůbec u všech těch lidí, jak si to srovnával v hlavě, mu jejich hlasy, pohledy a výrazy tváří připomínaly prapodivné věci.
"Tady desátník absolvent Pavouk. Soudruhu kapitáne, potřebuju podepsat výjezd sanitky a nemohu sehnat soudruha velitele ani náčelníka štábu."
"Je to tak naléhavé?"
"Obávám se, že ano."
"Co to je?"
"Otřes mozku."
"Dobrá. Pokusím se sehnat velitele, a když to nepůjde, tak vám to podepíšu já. Stačí vám to takhle?"
"Ano. Ale..." Znovu na okamžik zaváhal. "Soudruhu kapitáne, ještě jedna věc. Jsem si téměř jist, že tohohle kluka někdo zmlátil.
"Tak? Co říká on?"
"Prý uklouzl."
"A vy říkáte, že ho někdo zbil?"
"Jsem o tom přesvědčen."
Byl o tom přesvědčen a byl rozhodnut za tím stát. Hrdě. I kdyby měl přivést do průšvihu nejzuřivější mazáky. Nebude se přece bát, vlastně nemá čeho. Pocit hrdosti však nepřežil jeho další rozhovor s Pavlem Krylem.
Bylo to v neděli v noci, když se vrátil z toho prvního opušťáku. Zastavil se před bránou a vzhlédl vzhůru k nápisu PŘÍSAHÁME LIDU. Dvě světla, zavěšená pod těmi rudě natřenými písmeny a ostře osvětlující celé prostranství kolem brány, boudu dozorčího a červenobíle pruhovanou závoru, se kývala ve větru. Pavel stál opřen o boudu, čepici staženou na uši a ruce zabořené v kapsách pláště; tváře měl od větru červené.
Jirka se usmál, když ho uviděl.
"PŘÍSAHÁME LIDU?" kývl Pavel směrem k nápisu, když odemykal Jirkovi postranní branku. "Vím o lepším heslu na tuhle bránu."
"O jakým?"
"ARBEIT MACHT FREI. Aby byla zachována histrická kontinutita."
Jirka vlezl do boudny a tašku, kterou měl z domova napakovanou jídlem, postavil na zem. V boudě byla do ruda rozpálená litinová kamínka. Jak venku foukal vítr, vyrážely z nich v nepravidelných časových intervalech všemi otvory oblaka kouře, takže vzduch uvnitř byl téměř nedýchatelný. Pavel zapsal Jirkův příchod do knihy a pak se postavil do otevřených dveří.
"Proč nejdeš dovnitř?" zeptal se Jirka.
"Dévéťák občas kontroluje, jestli jsem venku."
"To musíš?"
"Jo."
Jirka zakroutil hlavou.
"A co je tady novýho?" zeptal se potom.
"Nic. Furt stejná blbárna."
"No to se dalo čekat."
Pavel vypadal stále nezdravě. Slabá žárovka na stropě vydávala žluté světlo.
"Hele, Pavle," vzpomněl si Jirka, "ty znáš toho kluka, jak jsem ho teď posílal do špitálu s otřesem mozku?"
"Znám. Je od nás z roty."
"Jde mi o jednu věc: tomu klukovi určitě někdo dal do držky, a celkem dost."
Čekal, že Pavla překvapí, ale ten se jenom ušklíbl. "Vo tom vůbec nepochybuj."
"Ty snad víš kdo?"
"To nevím. Někdo z mazáků."
"Říkal jsem to Vondráčkovi. Protože jestli mu tu držku fakt někdo rozbil, tak se postarám o to, aby mu to neprošlo jen tak. K tomu jsem pevně odhodlán."
"Co tím dosáhneš?" ušklíbl se znovu Pavel. "Co to pomůže, když zavřou jednoho mazáka?"
"Jednoho zavřou a další si daj bacha."
"Nebuď naivní, těm je to jedno. Akorát se naserou a budou ty mladý dusit o to víc."
"To bych netvrdil." Jirku dráždila odevzdanost, která zaznívala z Pavlova hlasu.
"Hanba vystřízlivět," mávl Pavel mnohovýznamně rukou.
Jirka to vzal jako pokyn, vyhrabal z tašky ukrytou lahev vodky a podal ji Pavlovi.
Začátkem prosince se objevil ten nový absolvent, doktor Miškolci. Byl starší než Jirka; před vojnou už dva roky pracoval. Byl to vysoký hubený kluk s odstálýma ušima a s opovržlivým výrazem; máloco ho dokázalo vyvést z rovnováhy. Jestliže Jirku neměli vojáci příliš v lásce, pak teď poznali, že ve srovnání s tímhle novým doktorem byl vlastně dobrák. Miškolci se jim posmíval a každého, kdo nebyl opravdu vážně nemocen, vyhodil. Nastěhoval se na druhou postel v Jirkově pokojíku a vzduch v místnosti v sobě od té chvíle neustále nesl stopy dýmu amerických cigaret.
Začátkem nepříjemností bylo, pokud si Jirka vzpomínal, když ho navštívil zástupce velitele major Rathouský. Bylo to těsně před jeho odjezdem domů na vánoce; vzal si na to polovinu ze své desetidenní dovolené. Neviděl důvod, proč dovolenou šetřit, byl přesvědčen, že opušťák dostane kdykoli bude chtít. Teď si vzpomínal, že ve chvíli, kdy se zástupce velitele objevil v ordinaci, stál u zavřeného okna a pozoroval, jak vojáci s kbelíky horké vody myjí obludné obrněné transportéry; z kbelíků s horkou vodou se v mrazu zvedala bílá pára.
Major Rathouský prodělal nedávno infarkt. Z nemocnice už byl sice téměř měsíc doma, ale jeho nejistý krok a pergamenově žlutý obličej svědčil o tom, že ještě zdaleka není zdráv. Vojáci mu říkávali Mamut: byl vysoký, ramenatý a když zařval, zněl jeho hluboký, drsný hlas jako přístavní siréna. Teď ale vypadal trochu jinak: koutky úst mu poklesly a do všech jeho pohybů se vloudila nejistota.
Jirka si vzpomínal, jak Rathouský těžce dosedl na jednu z židlí, které byly v ordinaci, a pokynul mu, aby se taky posadil. Potom mu rovnou oznámil, o co mu jde: chtěl ukončit pracovní neschopnost. Jirka po několika slovech pochopil proč: Rathouský potřeboval alespoň několik dní formálně pracovat, aby měl vyšší nemocenskou. Hned si vzpomněl, že právě před tím je na školení v Ústřední vojenské nemocnici, kde byl před nedávnem, důtklivě varovali: lékař, který něco takového vykoná, může mít údajně značné nepříjemnosti.
"A vy už se skutečně cítíte schopný pracovat?" ptal se Rathouského nedůvěřivě.
"Chci to zkusit. Když to půjde, tak jo."
"Ale..." Jirka se pokoušel najít nějakou příjemnou formulaci. "Z lékařského hlediska prostě... váš stav ještě vyžaduje rekonvalescenci."
"Já vím taky, že na tom ještě nejsem nejlíp. Jenomže přece nebudu pořád ležet doma v posteli. Sám uvidím, jestli to na mě bude moc, nebo ne."
"Ale... já vás prostě uschopnit nemůžu! Z lékařského hlediska nejste zdráv."
Rathouský se zvolna zvedl a mračil se. "Vy jste mi ale, s odpuštěním trouba, soudruhu četaři." Chtěl asi ještě něco dodat, ale potom jenom mávl rukou a opustil ordinaci.
Jirka za ním hleděl se smíšenými pocity: byl rád, že na něj Rathouský dále nenaléhal, na druhé straně měl ale i trochu obavy, že to ještě není konec.
A konec to opravdu nebyl. Když po svém návratu z vánoční dovolené listoval rozkazy za uplynulý týden, narazil na odstavec, který mu vyrazil dech:
UKONČENÍ PRACOVNÍ NESCHOPNOSTI
DNE 22.12. UZNAL NZS SLUŽBY SCHOPNÝM
1. MJR.ING.KARLA RATHOUSKÉHO
Přečetl si to, a pak se bezmyšlenkovitě zadíval z okna. Sněžilo. Z ordinace doléhaly do pokoje hlasy: Miškolci ordinoval. Takže když jsem s tím nesouhlasil, uvažoval, obešlo se to bez mého souhlasu. Co s tím? Stěžovat si a riskovat, že upadne v nemilost, nebo na tuhle nečistou hru přistoupit a riskovat, že se může dostat do maléru?
Po chvíli se rozhodl a zvedl telefon; vytočil číslo zástupce pro týl.
"Prosím."
"To je kapitán Krejčí?"
"Jo."
"Tady je četař absolvent Pavouk. Soudruhu kapitáne, chtěl bych se na něco zeptat. Nevím teda, jestli jste to četl, ale v rozkaze vyšlo uschopnění majora Rathouského."
"No. Co má bejt?"
"Já jsem ho ale služby schopným neuznal! Naopak jsem mu výslovně řekl, že ho uschopnit nemůžu."
"Nojo, on asi na vás nedal."
"Ale to přece nejde, kdyby byl nějakej průser, tak je to na mě!"
"Jakej průser?"
"Kdyby se mu třeba něco stalo. Nebo kdyby přišla nějaká kontrola."
"Milej hochu, tady na vojně jsme každej furt jednou nohou v průseru. Na to si budete muset zvyknout. A to, co je jednou v rozkaze, co podpsal velitel, s tím se dá těžko něco dělat. S tím vám nepomůžu."
Jirka chtěl ještě něco namítat, ale pak si uvědomil, že Krejčí mu asi opravdu není schopen pomoci, ani kdyby chtěl. Uvažoval, jestli má zavolat Vachovi; potom v návalu náhlého odhodlání vytočil přímo číslo velitele útvaru.
"Čanda."
"Četař absolvent Pavouk. Soudruhu podplukovníku, v rozkaze vyšlo uschopnění soudruha majora Rathouského. Jenomže..."
"Vím o tom." Čanda mluvil s obvyklou úsečností. Dával najevo, že nestrpí, aby mu někdo odporoval.
"Ale já jsem ho schopným neuznal!"
"Soudruhu četaři, tomuhle útvaru zatím ještě velím já. I vám. Jasné?"
"To ano. Ale..."
"Chtěl jste ještě něco?"
Jirka zaváhal, ale ve sluchátku už uslyšel cvaknutí a krátký přerušovaný tón. Čanda zavěsil.
První, co pocítil, byl vztek. Nejdříve měl chuť vzít papír, vsunout ho do stroje a napsat strohou stížnost někam nahoru. Byl přece zcela jasně v právu! Pak se však zarazil: přece jenom se bál.
Venku stále sněžilo z temně modrých mraků; vojáci s obrovskými hrably odhrnovali z nástupové plochy sníh. Jirka zvedl telefon do třetice.
"Tady Vach."
"Tady četař absolvent Pavouk. Soudruhu majore, jde mi o to, jak vyšlo v rozkazu uschopnění soudruha majora Rathouského. To tam bylo dáno bez mého vědomí."
"To tam dal velitel."
"Ale to přece nejde! Odpovědnost za to nesu já!"
"No a o co vám jde?" Vachův hlas nezněl tak přítelsky jako obvyle.
"Chci, aby se ten článek zrušil."
"To budete asi velitele dost těžko přesvědčovat."
"A když si budu stěžovat?"
"Myslím, příteli," slyšel chladný Vachův hlas, "že to by nebyla věc, kterou bych vám radil."
Jirka čekal na Pavla Kryla; měli spolu domluvenou vycházku do hospody, a psal zatím jeden z dlouhých sladkobolných dopisů Martině. Z psaní ho vyrušilo vrznutí dveří. Myslel, že to je Pavel, ale když vzhlédl, uviděl Vondráčka: jeho tvář mu v tom okamžiku připomněla nepovedený indiánský totem.
"Tak jak pracujete, doktore?"
Jirka svíral v ruce rozepsaný dopis a cítil, jak ve tváři trochu rudne. "No...snažím se..." vykoktal.
"Poslyšte, aspoň byste se mohl postavit, když se mnou mluvíte."
Poslední slova pronesl Vondráček zvýšeným hlasem, ale hned se zase uklidnil. Zřejmě se na ošetřovně stavil po cestě z kasáren domů, protože měl v ruce aktovku, se kterou ho Jirka vídával chodit ráno do práce.
Jirka se neohrabaně zvedl (málem přitom porazil židli) a zůstal stát, hledě Vondráčkovi do očí.
"Kolik máte na ošetřovně lidí?"
"Osmnáct."
"To je dost, že ano?"
"Plná ošetřovna."
"A copak, že máte tolik nemocných?"
"Trochu se rozmohla chřipka. A angína."
"Pojďte doktore, podíváme se na ty vaše pacienty."
Jirka šel za ním; Vondráček procházel všechny pokoje ošetřovny.
"Co ty máš?" ptal se každého pacienta. Několika z nich nechal od Jirky změřit teplotu, a kdo neměl horečku, tomu nařídil, aby si sbalil věci a aby se hlásil u svého velitele roty. Jirka zuřil: Vondráček neměl žádné právo rozhodovat o tom, kdo má být z ošetřovny propuštěn. Nikdo z těcho kluků, které vyhodil, sice už skutečně nijak vážně nemocen nebyl, ale šlo o princip. Jenomže odporovat politrukovi se Jirka neodvážil.
Když vyšli z posledního pokoje, stál na chodbě jako socha Pavel Kryl. Vondráček si ho chladně prohlédl od hlavy k patě.
"Co ty tady chceš?" kývl na něj úsečně.
"Já jdu za doktorem," odpověděl tiše Pavel.
Vondráček si ho ještě jednou změřil pohledem a potom beze slova odešel z ošetřovny.
Pavel, jak se Jirkovi zdálo, vypadal ve vycházkovém obleku dost směšně. Sako mu bylo velké a kalhoty krátké. Nakrátko ostříhané hnědé vlasy si zřejmě moc často nečesal, takže neustále působil dojmem člověka, který se právě vyhrabal z postele. Na bradě a na krku měl stopy po tom, jak se při holení pořezal.
Jirka se oblékl (jeho vycházková uniforma vypadala o mnoho lépe), připnul si kožešinový límec a ze stolu vytáhl peněženku.
Zapsali se na vchodě do rubriky VYCHÁZKY: čet.abs.Pavouk, svob.abs.Kryl. Jirka opouštěl kasárna dost často; měl od Vacha povolení chodit do lékárny nebo do zdravotního střediska do města kdy potřeboval, ale Pavel, jak se přiznal, byl mimo území kasáren teprve potřetí. Rozhlížel se, jako by čekal, kdy za ním poštvou psy. Svítily hvězdy.
V hospodě Pavel přece jenom ožil: přinesl pro oba od výčepu pivo a svůj půllitr vyprázdnil na dvě napití.
"Věříš," řekl pak Jirkovi, "že jsem v civilu pil nanejvýš víno, a ani to moc ne?"
"Pivo jsi začal pít až tady?"
"Jo. A myslím, že bych pil třeba brzdovou kapalinu, kdyby v ní byl nějakej alkohol nebo něco, co mi v mozku trochu zabaví ty neurony, aby furt nepřemejšlely."
Jirka taky dopil pivo a společně mávali na vrchního. Vnitřek hospody byl obložen modřínovým dřevem a na policích na stěnách byly prázdné lahve od whisky a od koňaků. V rohu místnosti stála neforemná hudební skříň s ručně psanou cedulkou NEFUNGUJE. A vrchní už tácem jako taktovkou dával pokyn: concertino grosso pro velký počet piv.
"Lampasáci jsou idioti," řekl Jirka s hlavou v dlaních.
"Jsou to svině," přisvědčil Pavel.
"Třeba Vach: myslel jsem si, že je to celkem rozumnej člověk, ale je to blbec jako všichni ostatní."
Pavel na něj pohlédl trochu nechápavě. "Co ty o tom víš," mávl potom rukou.
"Myslíš, že nevím? Já s ním přijdu do styku možná víc než kdo jinej. Teď mě zrovna všichni provedli takovej podraz."
Pavel znovu mávnul rukou a chvíli se díval do svého půllitru. "Hele víš co udělal třeba minulej týden u nás na rotě?" řekl potom Jirkovi. Jeho hlas zazněl najednou nějak nejistě. "Vyšetřoval tam případ jednoho kluka, kterej měl popálený břicho. Potrestal ho za to, že neopatrností ohrozil bojeschopnost jednotky."
"To vím," řekl Jirka. "Toho kluka jsem vyšetřoval. Spadl vožralej na rozpálený kamna."
"Ale houby. Udělali mu to mazáci. A nikdo mě nepřesvědčí, že to tomu Vachovi nebylo jasný!"
"Mazáci?" Jirka nevěřil. "Jak to víš?"
"Jak to vím? Viděl jsem to." Pavel se na chvíli odmlčel. Když se na něj Jirka podíval, viděl, že je v obličeji úplně bílý. "Kdyby šlo o nějakou rvačku, tak bych se s tím asi smířil. Ale tohohle kluka mazáci přivázali řemenama na postel a pak ho jen tak pro zábavu pálili přeskama od opasků, který předtím rozžhavili na kamnech."
"Tomu nevěřím!"
"Nevěříš?" Pavlův hlas zněl hořce; jako hlas vojáka, kterého generál přesvědčuje, že v bitevní vřavě nemohlo být zase tak zle. "Bodejť bys věřil, tys tam nebyl. Já jo. Já jsem to viděl. A něco takovýho jsem neviděl ani poprvé, ani naposled."
"Ale jestli je to pravda, tos tomu nemohl zabránit?"
"Jak bych mohl?"
"Vždyť jseš snad těm klukům nadřízenej, ne?"
"A myslíš, že to někoho zajímá? Vůbec ničemu nerozumíš. Možná že jsem se tomu všemu mohl postavit, nebo asi jsem to měl udělat, ale nemám na to prostě dost odvahy. Nepochybuju totiž o tom, že by se vůbec nerozpakovali přivázat tam místo něj mě."
"To by si přece nemohli dovolit!" Jirkovi stále nevěděl, zda má to, co Pavel říká, brát doslova.
"Proč ne? Lampasáci na všechno kašlou, ty by nic nevyšetřovali. A i kdyby, mezi těma klukama jsou i takví, kteří už před vojnou seděli za těžký trestný činy, ty jsou schopní člověka snad i zabít; a k čemu by mě pak bylo, že by mě na hrob dali nějakou ouřední kytici?"
"To přece není možný!" Na víc už se Jirka nezmohl.
Pavel se znovu díval do svého půllitru; potom zvedl hlavu a podíval se na Jirku; jeho pohled byl pohledem zvířete zahnaného do kouta. "Viděl jsem spoutu filmů," řekl. "V těch filmech se vždycky nějakej charakterní chlapík zastal někoho, komu se dělo bezpráví, a všechno si s přehledem vyřídil s přesilou násilníků. Ale ve skutečnosti je všechno jinak! Copak bych se já mohl postavit bandě vožralejch sviní, který jsou schopní třeba i podříznout člověku krk?"
"Já to řeknu Vachovi," prohlásil Jirka.
"No a co? Stejně to ví! Není totiž blbej, a moc dobře ví, jak to všechno chodí. Ale vcelku mu to vyhovuje: mazáci mu totiž ohlídaj mladý a jemu stačí občas jenom trochu zmáčknout mazáky."
"Myslíš, že o tom skutečně ví?"
"Všichni o tom věděj."
Pavel mluvil tak, že ho Jirka už při nejlepší vůli nemohl podezírat z naivity nebo ze zkreslování stavu věcí. Naopak: on sám, přestože u tohot útvaru sloužil už několik měsíců, vůbec nevěděl, co se tu děje.
"Ale já trochu přece jenom přeháním," řekl potom Pavel. "Tohleto se stalo jenom jednou, jenom v tomhle jediným případě. Ale že mazáci mladý mlátěj, že jim vyhazujou skříňky z voken, že je nenechaj v noci spát, to je na denním pořádku."
Oba teď uprostřed toho hospodského hluku seděli tiše a pili svá piva.
"Co děláš v civilu?" zeptal se pak Jirka, aby to mlčení nějak prolomil.
"Výtvarníka," řekl tiše Pavel. Byl stále bledý.
"Výtvarníka? Malíře?"
"Nojo, vystudoval jsem malbu. Ale, že bych byl nějakej Rembrandt, to zase nejsem."
"Ale to musí bejt úšasný, bejt malíř, ne?" Jirka na okamžik zapomněl na jejich předchozí nepříjemný rozhovor.
"Jak se to veme. Nestěžuju si, to ne. Ale jsem zaměstnanej v propagaci Parku kultury, maluju poutače na filmy a na kulturní pořady. A to není zrvona moc povznášející."
Nějaký opilec hodil korunu do nefungující hudební skříně a pak do ní kopal, dokud ho číšník neodvedl a neusadil k jeho stolu. Pavel vypil další pivo a už byl zase o něco červenější.
Jirka ale už zase musel myslet na to co se před chvílí dozvěděl. Snažil se ty myšlenky zahnat.
"Ty seš ženatej?" zeptal se Pavla.
"Jo. Mám dvouletýho kluka."
"To teda musíš bejt ženatej dost dlouho."
"Ještě vo pár měsíců dýl, než kolik je klukovi, samozřejmě. Ty jseš svobodnej?"
"Ne. Ale já jsem se ženil těsně před vojnou."
"Ženu máš v jiným stavu?"
"Ne."
Nechtělo se mu myslet na to, jestli je mu Martina věrná, protože se obával, že by nakonec mohl dojít k závěru, že třeba ne. Představil si, že je s ní v posteli.
"Čet jsem všelijaký věci z války," řekl Pavel, "co se dělo za zvířecký věci, a nikdy jsem moc nechápal, že by to bylo dovopravdy možný. Tady na vojně jsem pochopil, že to možný je. Taky jsem pochopil, že lidi, kterým dělá prostě potěšení tejrat jiný lidi, nejsou jenom v knížkách, že to asi je každej druhej mezi náma."
"Teď už teda trochu rozumím," řekl si Jirka, "proč jsi nedávno říkal, že by nad bránou mělo bejt napsáno ARBEIT MACHT FREI."
"To jsem samozřejmě nemyslel doslova. Ale pochopil jsem, že člověk může žít namísto s těma ideálama, který já jsem vždycky považoval za svatý, ať už se nazývaj humanismus, láska k bližnímu nebo já nevím jak, i s tím, že jediný vo co de, je starat se sám vo sebe a z ničeho si nic nedělat. A že třeba tady je skoro nutný tak žít."
"To ale snad přeháníš! Člověk přece musí brát ohled na ostatní lidi."
"Musí? Proč by musel? Povídej tohle vosumnáctiletýmu klukovi, kterýmu tady první den ukradnou půlku výstroje a voblečení a když si je von zase neukradne někde jinde, tak ho zavřou!"
"Asi to není lehký, to ti věřím... Ale člověk se přece nemůže jen tak dát! Nevěřím, že třeba já bych se tak přizpůsobil."
"Možná ne," pokrčil Pavel rameny. "Já se taky snažím se tomu bránit. Ale ty vyjevený osmnáctiletý kluci, který se tady vobjevěj, podle mě prostě většinou ani neviděj žádnej vopravdovej důvod, proč by se tomu neměli poddat."
"Někdo z nich možná, ale většina snad ne. Copak tam nejsou taky normální kluci?"
"Co to je normální? Normální kluk už totiž vlastně ani neví, proč by se měl chovat tak nebo onak. Že je něco jako morálka. Morálka je, kamaráde, už jenom takovej atavistickej vrtoch intelektuálů."
"Vidíš to hrozně černě," řekl Jirka. "Ale možná že je to přece jenom tím, že ses dostal mezi nějaký obzvlášť velký hovada."
"Kamaráde...," Pavel ho očividně neposlouchal a přemýšlel nahlas. "Já jsem nikdy v Boha nevěřil, ale teď mám fakt pocit, že by nějakej takovej byl dovopravdy potřeba."
"Bůh? Myslíš, že kdyby na něj lidi věřili, že by se něco změnilo?"
"Snad jo."
"Jenomže mně ten Bůh připadá dneska už jako taková trochu směšná figurka. Něco jako King Kong. Dřívě strašný, nyní směšný. To by chtělo něco úplně jinýho..."
Ten večer se strašně opili; v hospodě se k nim pak ještě připojilo několik starších záložáků, kteří byli u nich v kasárnách na cvičení a všichni dohromady se vydali do vedlejši vesnice na taneční zábavu. Jirka si vzpomínal, že Pavel tam potom seděl s hlavou na stole a plakal; ještě nikdy předtím (a ani nikdy potom) neviděl chlapa takhle plakat. "Lidský tělo," říkal mu opilý Pavel, "to může něco vydržet. Může vydržet hlad, zimu, a třeba i popálení břicha. Ale lidskou duši, aspoň tu mou, tu to sežehne jako celuloidový pravítko. Jsem zbabělá svině!" Na návrat do kasáren se nepamatoval už vůbec; strašně zvracel. To, že přišli až někdy kolem třetí hodiny, přestože měl vycházku do jedenácti a Pavel dokonce jen do desíti, se dozvěděl až druhý den.
Zase si pamatoval, že tenkrát venku sněžilo; těžký mokrý sníh si lehal na zem a na střechy tak, jako by ho cesta z mraků dolů nelidsky vyčerpala. Stačilo na něco venku sáhnout a rukavice člověku nasákla vodou. Stáli spolu s Pavlem před Vachovými dveřmi, zdržováni najednou nepřátelskou cedulkou NEVSTUPOVAT. Rainy day, it rains all day, znělo ten den Jirkovi v hlavě; ta Hendrixova písnička vždycky patřila k jeho nejoblíbenějším.
Vach je vpustil až po dlouhém čekání. Jirka měl obavy; nešlo ani tak o trest samotný, jako o jeho následky: jako trestaný nemůže člověk dostat opušťák, a to znamenalo podívat se domů jenom na zbytek dovolené. Náčelník štábu se opíral pěstmi o stůl; v mírném předklonu je nepřátelsky pozoroval. Jestliže Jirkovi vždycky připomínal boxera, tak dneska to byl Joe Frazier těsně před tím, než knokautoval Muhammada Aliho.
"Soudruzi," začal, "soudruzi, myslím, že nemusím dlouze rozvádět, o co jde. Jistě jste si dobře vědomi, jakého přestupku jste se dopustili."
"Soudruhu kapitáne," řekl Pavel, "nás to mrzí." Hlas se mu chvěl, a Jirka měl na chvíli pocti, že se Pavel zase rozpláče.
"To vám rád věřím," podíval se na něj Vach tvrdě. "Protože kdyby vás to nemrzelo, tak bych vás mohl akorát tak představit prokurátorovi. O vás jsem si, soudruhu četaři, myslel, že jste rozumnej člověk, ale zřejmě jsem se mýlil. Domníval jsem se, že spolu budeme dobře vycházet, ale vy jste si to zřejmě představoval tak, že nám budete srát na hlavu."
Jirka mlčel.
"Tak abysme to zkrátili: to že jste absolventi, mě nijak netrápí, jestli si to myslíte, protože i absolvent může bejt bejk. Jinak vám ale řeknu, že kdyby tohle udělal kdokoli z vojáků, tak jde do basy a vůbec se s ním nebavím." Vach se za stolem napřímil a pohlédl jim do očí. "Za pozdní příchod z vycházky a za drzé chování k dozorčímu útvaru vás trestám pěti dny vězení s podmínkou na tři měsíce."
Pavel byl pak venku snad ještě bledší než kdykoli předtím. "Jediný, co mě tady drželo nad vodou," svěřil se chvějícím se hlasem Jirkovi, "bylo to, že jsem doufal, že se někdy podívám domů na kluka a na ženu. Teď už si můžu akorát tak hodit mašli."
Následující den si to mohli přečíst v rozkaze.
POTRESTÁNÍ ABSOLVENTŮ
PODLE KÁZEŇSKÉHO ŘÁDU OZBROJENÝCH SIL ČSSR TRESTÁ NŠ 5 DNY VĚZENÍ
1.ČET.ABS.PAVOUKA
2.SVOB.ABS.KRYLA
JMENOVANÍ SE DNE 17.LEDNA VRÁTILI POZDĚ Z VYCHÁZKY, BYLI PODNAPILÍ A CHOVALI SE DRZE K DOZORČÍMU ÚTVARU.
PODLE TÉHOŽ ŘÁDU ODKLÁDÁ NŠ VÝKON TRESTU NA ZKUŠEBNÍ DOBU 3 MĚSÍCE.
To ovšem nebylo žádné překvapení. Co však bylo horšího, ve stejném rozkaze vyšla i další věc, týkající se Jirky:
ZMĚNA FUNKČNÍHO ZAŘAZENÍ
DNEM 20.1. NAŘIZUJI PROVÉST TUTO ZMĚNU ZAŘAZENÍ:
1.DES.ABS.MIŠKOLCI NA FUNKCI NÁČELNÍK ZDRAVOTNÍ SLUŽBY
2.ČET.ABS.PAVOUK NA FUNKCI ZDRAVOTNÍ INSTRUKTOR
Téhož dne volal Jirkovi podplukovník Čanda, že si má sebrat věci a odstěhovat se z ošetřovny, protože tam jako zdravotní instruktor nemá právo se zdržovat mimo pracovní dobu. Spát bude s mužstvem.
Jirka věděl, že sebemenší další průšvih by pro něj znamenal vězení, a toho se bál. Ne že by nevydržel pět dní někde zavřený, ale to už by docela definitivně znamenalo, že bude až do konce vojny bez opušťáku; takhle mohl aspoň doufat, že mu bude podmíněný trest přece jenom ještě před koncem vojny zahlazen a že nějaký opušťák ještě dostane. Zdálo se mu o Martině a když se probudil, zatínával pěsti: kdo mu vrátí tenhle nesmyslně zabitý rok života?
Většinu času se i dál snažil trávit na ošetřovně, ale nespal tam; dozorčí útvaru někdy po večerce chodil a podle cedulek na postelích kontroloval, kdo chybí. Několik prvních nocí téměř nespal: nemohl si zvyknout na hlasitě puštěné tranzistorově rádio jednoho z mazáků, na chrápání a chrchlání spících, na hluk který dělali ti, kteří se vrátili z vycházky, nebo cikán Vajda, odcházející ve čtyři hodiny ráno topit do kotelny. Několik dní po tom, co se Jirka přestěhoval, prasklo v budově potrubí ústředního topení , a přestože ho potom částečně opravili, topení už nikdy nefungovalo příliš dobře, a v ložnici byla neustále zima.
I když se nikdy nesetkal s tím, že by mazáci zobáky, jak vyprávěl Pavel, mučili, pochopil, že zobáci jsou vlastně jejich otroci. Vykonávali všechnu práci, sloužili mazákům a navíc prováděli nejrůznější rituály, kterými osvědčovali svou pokoru: od toho, že mazákům, klukům jen o rok starším, nebo v mnohých případech i mladším, vykali, až po obřadné omluvy vypínači před zhasnutím světla; co však bylo nejpodivnější, co Jirka nebyl schopen pochopit, bylo to, že většina zobáků brala svůj úděl s pochopením a jako naprostou samozřejmost. Jeho brali kluci jako svrženého lampasáka; příliš si ho nevšímali, ale svou potměšilou radost nad jeho osudem před ním nijak neskrývali.
Naštěstí to trvalo opravdu jen ty tři měsíce; pak mu podplukovník Čanda z ničeho nic vzkázal, že se má nastěhovat zpátky na ošetřovnu a další den mu v rozkaze vyšlo zahlazení trestu. Nevěděl, co bylo příčinou toho obratu; teprve později z různých náznaků pochopil, že Čandy se na něj telefonicky ptal jeden z vysokých funkcionářů ministerstva obrany, otcův přítel.
Vojenská služba mu tenkrát případala skutečně hrozná; bylo to, a to si teď už zřetelně uvědomoval, bezpochyby především tím, že nic skutečně HROZNÉHO v životě nepoznal. To, že by s ním někdo mohl posunout jako figurkou na šachovnici někam před hlavně tanků, děl, nebo bůhvíčeho, čím se bude v té příští válce bojovat, ho ale naplňovalo hrůzou stále. HE'S ONLY A PAWN IN THEIR GAME, jak zpívá Bob Dylan ve své nezapomenutelné písničce. JE JENOM PĚŠÁKEM V JEJICH HŘE! Ale být pěšákem, to je to nejhorší, co může člověka potkat, být posouván políčko po políčku kupředu a dříve nebo později se stát obětí nějaké velké a mocné figury soupeře!
Major Vach měl plnou skříň formulářů: Hlášení z průběhu bojových operací (Počet mrtvých: ..., Počet raněných: ..., Počet ozářených: ...); Pokyny pro mobilizované vojáky (Po příchodu do rajonu roty se hlaste u svého velitele družstva... Ve volných chvílích čistětě a konzervujte svou zbraň, aby byla neustále připravena k použití...), všemožná hlášení, jaká Jirka potom poznal v nemocnici; v těch vojenských se ale namísto odoperovaných slepých střev počítaly různým způsobem pobití lidé, kterým se ovšem v těch papírech říkalo ŽIVÁ SÍLA. Jirku to děsilo; strach měl Pavouk Ortodox i Pavouk Heretik. Pavel Kryl nebyl blázen: právě on tohle všechno vycítil už při prvním dotyku s tím nesmyslným světem, a z toho dostal svou mořskou nemoc.
Co kdyby se rozmnožily miliony pokynů pro záložáky a jeden výtisk se přilepil v každém bytě zevnitř na záchodové dveře? Možná, že kdyby si každý člověk ráno nebo večer před spaním chtě nechtě četl, co a proč by dělal ve volných chvílích v případě mobilizace, možnám že by pochopil...
Vzpomněl si na jeden z televizních pořadů, které museli na vojně povinně sledovat a ve kterých opálení a šťastně vypadající vojáci vykládali o tom, jak jsou rádi, že jsou na vojně, a důstojnící relativně inteligentního vzezření líčili nedozírné možnosti, které se před člověkem nástupem do vojenské služby otevírají, takže to dělalo dojem, že vojna je něco jako obzvlášť exkluzivní rekreace. Co kdyby v tom pořadu, napadlo ho, vystoupil třeba zobák Mikulovský, který spával na posteli nad Jirkou a který za půl roku od svého nástupu na vojnu zhubl osmnáct kilo, takže vypadal jako živá kostra, nebo cikán Ondrejič, který musel odejít předčasně do civilu, protože mu obrněný transportér přejel nohu, co kdyby tam vystoupil velitel roty Dudáčik, který nedokázal sestavit větu bez pomoci slova jebať?
Ale už byl z vojny zase v Hradci na neuroilogii; byl už tam třetí rok.
Soudruh seděl v křesle a usmíval se. Byl to malý tlustý chlap s růžovými tvářemi, s kulatým obličejem dobráka, ale s očima nepřátelsky chladnýma. Kdo to je?, nechápal Jirka.
"Soudruh je od Bezpečnosti," nenechal ho na pochybách Zatroch.
"Nebudu vás dlouho zdržovat," řekl chlap. "A taky vás chci upozornit, že nemusíte mít žádné obavy, nejdná se o to, že bychom měli něco proti vám."
"Aha," řekl Jirka, protože nevěděl, co by měl říct jiného.
Zatroch se diskrétně zvedl a nechal je o samotě ve své pracovně, na mořském břehu.
"Tak vy se tady zabýváte tou nervovou soustavou?" zeptal se ten chlap.
"Ano." Co to všechno znamená?
"A mozkem, že ano?"
"Mozkem taky."
"Ten mozek ale, to je zpropadeně složitá věcička, co?" Soudruh se úplně dobrácky usmíval, jenom jeho oči zůstávaly stále chladné.
"Ano. Mozek je složitý."
"Já jsem teď v jednom časopise četl, že se dokonce v mozku dají najít centra, která odpovídají za různé věci, které ten člověk s tím mozkem dělá. Říkám to dobře?"
"No určitá lokalizace takových center možná je."
"A vy se zabýváte také mozkem, jak mi taky docent řekl, že ano."
"Trochu taky."
"Těmi elektro... jak je ten název?"
"Elektroencefalogramy?"
"Ano, těmi. Těmi se taky zabýváte, že?"
"Ano, to ano."
"Dokonce, jak mi docent prozradil, zavádíte nějaké zlepšováky, nějaké věci, které se používají v Německu?"
"Chtěli bychom prostě způsob vyhodnocování toho elektroencefalogramu zmodernizovat. Tak jak se to dělá skoro všude jinde ve světě."
"Můžete mi o tom povědět něco podrobnějšího? To víte, já jsem laik."
Jirka nechápal vůbec nic. Chtěl se zeptat, proč se Bezpečnost zajímá o vyhodnocování EEG, ale z toho chlapa měl strach, a tak se raději na nic neptal a několika větami objasnil, o co jde.
"Vy ale mluvíte v množném čísle," řekl pak ten chlap. "To na tom tady pracujete všichni?"
"Ne, pracuji na tom s inženýrem Weissem."
"Aha, to je ten, co má otce v Německu. To mi říkal taky docent. Je to tak?"
"Pokud vím, tak otce v Německu má, ale nikdy jsem s ním o tom nemluvil."
"Ale máte přece na ty elektrografy nějaké materiály z Německa, že?"
"To máme, z Německa i odjinud. Ale na to tam nikdo nepotřebuje mít otce, své články vám pošle na požádání každý autor."
"Takže vy jste s tím soudruhem Weissem v úzkém styku?"
"No ano... dalo by se to tak říci."
"Z toho Německa od něj nemáte nic jiného, než ty články na tu vaši věc?"
"Ne, to nemám."
"Stýkáte se s ním i mimopracovně?"
"Dá se říct, že ne. Výjimečně."
"Ale tady v práci s ním býváte i mimo pracovní dobu."
"To ano, děláme dost často přesčas."
"A děláte vždycky ty elektrogramy?"
"Ano, jistě."
Soudruh se na chvíli odmlčel a zatáhl se za nos.
"Poslouchejte, doktore, vás asi ta vaše práce baví, že?"
"Práce mě baví, to jo."
"Asi jí hodně dáváte, že?"
"No... dělám co můžu."
"Víte, doktore, my někdy potřebujeme informace všelijakého druhu, a některým takovýmhle věcem sami nerozumíme, takže potřebujeme, aby nám to někdo vysvětlil. Co byste tomu říkal, kdybysme se na vás někdy takhle obrátili, abyste nám něco objasnil?"
"O elektroencefalogramech?"
"No o všech těchhle věcech, které s tím souvisejí."
"Ale já přece nejsem žádný zvláštní odborník, to třeba docent Zatroch..."
"Docenta nechte stranou, ten má svých starostí dost."
"Ale já opravdu nemám dojem, že byste se mohli zrovna ode mě dozvědět něco, co by vám k něčemu mohlo být..."
"To ponechte na nás. Jde o to jestli jste nám ochoten případně ještě někdy zodpovědět pár otázek."
"No asi není důvod, proč bych vám nemohl vysvětlit, co potřebujete, ale..."
"Pokud máte strach, že se o vás bude povídat, že máte něco s Bezpečností, tak se nemusíte vůbec bát, to se nedozví nikdo."
Jirka vyšel z šéfovy pracovny jako omámený; měl strach.
V lékařském pokoji seděl Wolf. "Copak, copak, hochu? Vypadáš, jako bys měl nějakej průšvih."
"Byl jsem u šéfa," vychrlil ze sebe Jirka. "Je tam u něj nějakej chlap z Bezpečnosti, tahal ze mě rozumy."
"Ale? A co to?"
"Já nevím. Nerozumím tomu. Ptali se mě na to, co dělám, vyptávali se mě na Weisse... Co po mě chtějí?"
"Jo tak! Víš, Wiess podepsal něco co neměl. Tak se mu asi snažej dostat na kobylku."
"Weissovi? Co podepsal?"
Wolf se podrbal na hlavě a zašklebil se. "Ty nečteš noviny?" zeptal se.
"Abych pravdu řekl, teď skoro ani ne," přiznal Jirka.
"Tak se do nich někdy podívej, tam se to dočteš vo těch zaprodancích a živlech."
"Jediný, co mě napadlo, když se mě začali vyptávat," svěřil se Jirka, "bylo, že jde o Čecha."
"Proč o něj?"
"To je přece tady místní živel, ne? Po tom jsem myslel, že by mohli jít!"
Wolf znovu zvedl obočí a chvíli se na Jirku vážně díval.
"Ty blbče," řekl potom, "Čech, ten je taky u nich."
"U koho?" nechápal Jirka.
"No u estébáků."
"Jak to?"
"Copak, ty troubo, nevidíš, že on je jedinej člověk, kterýho se šéf bojí? Myslíš, že kdyby byl Čech jenom vopravdu zneuznanej vodborník, že by na něj Zatroch něco dal? Ten by tady jenom tak někoho vyloučenýho z partaje vůbec netrpěl, natolik už bys ho mohl znát."
Jirku oblil studený pot; nemohl zapřít, že to, co Wolf říkal, znělo logicky.
"Nojo, ale to přece všechno ještě nemusí znamenat, že je nějakej konfident, to by přece mohlo mít i nějaký úplně jiný důvod..."
Zvonil telefon. Wolf zvedl sluchátko a při tom se stále trochu posměšně díval na Jirku. "Šéf," řekl když sluchátko položil. "Máš k němu hned přijít."
"Já?" Jirku znovu polil studený pot. "Ještě zase k němu?"
"Jo. A nebuď z toho tak vyvalenej. Nejhorší smrt, to si pamatuj, je z vyplašenosti."
Jirka se zvedl. Co mu ještě můžou chtít?
"A s tím Čechem," řekl Wolf, "si mysli co chceš, já jsem jen měl dojem, že bude dobře, když o tom budeš vědět."
Jirka vzal za kliku a ještě jednou se ohlédl na Wolfa; v hlavě měl naprostý zmatek.
Šéf už byl ve své kanceláři sám; když to Jirka zjistil, pocítil úžasnou úlevu.
"Tak vidíte, pod jakou kontrolou je vaše práce!" vybafl na něj Zatroch.
"Vidím."
"A že jste si pro své vědecké výzkumy nevybral zrovna nejlěpšího partnera, to vidíte taky, ne?"
"To myslíte Weisse?"
"Jistě."
"A co proti němu máte?"
"Nedělejte hloupýho, doktor Pavouk."
"To nedělám, já tomu opravdu jenom moc nerozumím. Weiss něco provedl?"
"To tady nebudeme řešit. Ale tu vaši spolupráci s ním okamžitě ukončíte! S ním žádný výzkum dělat nebudete, aspoň dokud tady já jsem šéfem!"
Jirka nevěděl co má odpovědět; díval se na brunátnou, hladce oholenou šéfovu tvář a přemýšlel.
"Chápejte, člověče," řekl šéf už klidněji, "tihleti lidé vás můžou zničit, kdy se jim namane. Už jednou jsem vám říkal, že pro vás tady vidím dost značné perspektivy, myslím, že odborně byste to mohl někam dotáhnout, to ale znamená taky mít čistý štít. Na to si musíte dávat pozor."
"Čistý štít? Co tím myslíte?" Strach, který Jirku ovládl při rozhovoru s estébákem už pomíjel, a namísto něj se ho začínala zmocňovat nevole.
"Tím myslím, mít kádrový profil takový, jaký se požaduje pro vedoucího pracovníka."
Stále ještě měl před šéfem určitý respekt, ale teď na něj málem zařval. Takže mám donášet na Weisse? Ale nezařval, ovládl ho pocit, že šéf prostě mluví jiným jazykem než on, že slova pro něj znamenají něco jiného než pro Jirku. Jak s takovým člověkem diskutovat? Místo toho všeho si vzpomněl, jak mu před několika dny říkal Michal, že ve Sněžnici, kde má chalupu, shánějí lékaře. To by bylo něco pro tebe, žertoval Michal, tam je božskej klid a rostou tam houby. Teď, bez přemýšlení vložil Jirka všechne svůj vztek do klidné věty.
"Já jsem vám taky chtěl, pane docente, říct, že jsem dostal zajímavou nabídku na zaměstnání, a že tedy podávám tady výpověď."
Zatroch zamrkal očima, to sdělení ho šokovalo přesně tak, jak Jirka čekal.
"A kam hodláte jít?" zeptal se nechápavě.
"Do Sněžnice."
Hospodáři, Úly nejsou svět.
"Co to je?"
"To je taková krásná ves na horách. Tam kolem ještě někde orají s koňmi." Pásl se na šéfově zmatku.
"To myslíte vážně?"
"Jistě."
"Myslíte, že to je perspektiva pro vás?"
"Myslím, že je to lepší perspektiva než sedět někde, kde jeden na druhýho donáší."
Šéf nehnul ani brvou. Chvíli se na sebe dívali.
"Tak já půjdu," řekl pak Jirka.
"Doktor Pavouk!" Ozval se šéf, když už měl Jirka ruku na klice. Zastavil se uprostřed pohybu a otočil se na Zatrocha.
"Všechno si to rozmyslete, doktor Pavouk. Dobře si to rozmyslete."
To, že se za ní vydal do Hradecké nemocnice, způsobil Michal; navštívil ho před několika dny nečekaně ve Sněžnické ordinaci.
"Vypadáš přepadle," řekl Jirkovi.
"Jo?"
"Jo. Asi tak jako by ses právě vrátil z koncentřačního tábora. To asi dělá ten horskej vzduch."
"To přeháníš."
"Možná trochu. Ale dobře vopravdu nevypadáš."
Jirka se zhluboka nadechl. "Poslyš Michale," řekl, "snažím se tady najít nějaký bydlení, ale zatím nic nemám..."
"Jestli ti jde o tu chalupu," přerušil ho Michal, "tak už jsem ti říkal, že tady můžeš bydlet, jak dlouho chceš. Ale věčně tady stejně nebudeš, ne? Když se teď na tebe dívám, tak mám skoro výčitky, že jsem tě na ten nápad naved."
"Věčně, to snad ne," připustil Jirka. "V každým případě ani nevíš, jak jsem ti za to vděčnej. Ať vypadám jak vypadám, v jistým smyslu jsem se tady dal aspoň trochu dohromady. Kdybych pro tebe mohl někdy něco udělat..."
"Nech toho, nech toho," zašklebil se Michal, "nebo se tady ještě dojetím rozbrečím. Už sis tady našel nějakou ženskou?"
Jirka zavrtěl hlavou. "To ne," řekl suše.
"Tak to je blbý, žejo? Však ale není všem dnům konec. Mimochodem, ty jsi na gymplu chodil do třídy s tou ušatou Věrou, žejo?"
Jirka mlčky přisvědčil; ucítil dotek toho bolavého místa své paměti.
"Leží teď v Hradci na chíře," řekl Michal.
"Co je s ní?"
"Ále, taková nepříjemná věc. Nějaký prase ji ve špitále v Rychově ooperovalo křečový žíly takovým způsobem, že jí museli amputovat nohu."
Jirka se na něj překvapeně podíval. Viděl už samozřejmě horší věci, než amputovanou nohu, ale s Věrou mu to nějak nešlo dohromady. Bylo mu jí v té chvíli líto; až strašně líto, a už v tom okamžiku se rozhodl, že za ní do Hradce do nemocnice pojede.
Na další tři dny se vůbec nepamatoval; až na to odpoledne. Všichni šli na výlet na běžkách; Věra zůstala na chatě, protože si dva dny před tím vymknula kotník, a teď kulhala. Jirka se rozhodl: několik kilometrů za chalupou začal předstírat, že se mu udělalo špatně; tělocvikář ho, přesně tak, jak si to naplánoval, poslal zpátky.
V opuštěném pokoji se zvolna svlékl z lyžařské výstroje. Nahoře, o patro výše, v jednom z pokojů, musela být Věra. Měl několik hodin času a už byl celkem klidný: když už se rozhodl, dotáhne to až do konce. Nějaké to vyznání už ze sebe dostane, a bude s Věrou chodit. Bylo mu do zpěvu: připadalo mu, že právě Věra je ta holka, kterou tolik potřebuje. Venku začínal zvolna padat sníh: vločky se točily v nesmyslných spirálách, jako by provozovaly nějaké magické tance.
Zvolna stoupal po schodech do horního patra. V chatě bylo ticho, jenom někde dole cinkalo nádobí. Chodba byla cítit obvyklým nakyslým pachem. Přemýšlel, co Věře řekne; trochu nesvůj už byl.
Přede dveřmi jejího pokoje se zastavil a chvíli zaváhal, ruku připravenou k zaklepání. Zdálo se mu, že zevnitř něco zaslechl; usilovně přemýšlel, jestli na chatě zůstal kromě Věry ještě někdo.
Poto, aniž si uvědomil, co dělá, vztáhl ruku a bez zaklepání zvolna stisknul kliku. S rukou na otevřených dveřích hleděl do pokoje; chvíli si nemohl srovnat v hlavě, co vlastně vidí. Srdce mu zvolna stoupalo do krku.
První co zřetelně rozpoznal, byly nohy: dvě hubené dívčí nohy, pokrčené v kolenou a špičatými koleny směřující ke stropu. Mezi nimi se zmítal chlupatý zadek. Nebylo pochyb: byl to Žaba. Trvalo sotva vteřinu, než Jirka dveře zase tiše zavřel, ale ten obraz se mu vryl do paměti tak, že mohl i později rozpoznávat jednotlivé detaily: Věře nebylo vidět do obličeje a její tělo vypadalo ve srovnání s opičí chlupatostí Žaby nepřirozeně bíle. Tiše vzdychala, ale nebyly to vzlyky rozkoše, připomínalo to spíše vzlyky holčičky, kterou táhnou někam, kde neví, co ji čeká.
Nikdy potom nezjistil, jak se to vlastně stalo, že Žaba nebyl s ostatními na výletě. Nikdy taky už potom s Věrou nemluvil; nemohl, pod jejími džínsami jako by rentgenově prosvítaly nohy z tamtoho obrazu a její hlas jako by v sobě skrýval ty holčičkovsky naříkavé vzdechy. Cítil se oklamán a ponížen; nikdy by byl nevěřil, že holka, která pro něj tolik znamenala, by mohla takhle podlehnout někomu, jako byl Žaba.
Pavouk Heretik: Příšerný svět!
Pavouk Ortodox: Je to jenom svět, který je tobě cizí, svět který nechápeš a pochopit nechceš, a kterého se bojíš, tak jako se malé dítě bojí všeho cizího!
Pavouk Heretik: Je to svět fízlů a zlodějíčků, svět lidí, kteří pod slovem moudrost rozumí vychytralost...
Otec: Hergot, Jirko, přestaň! Pochop už jednou, že přemejšlením o nesmyslech se ještě nikdy nic nevyřešilo! Mohl bys uvažovat trochu praktičtěji!
Jak?
Otec: To ti mám radit já? Svůj život si promyslet nedovedeš, a myslíš si, že napravíš svět!
Svět teda určitě nenapravím, to si nemyslím. A pokud jde o můj život, není to přece šachová partie, aby se dal promyslet na šedesát tahů dopředu...
Otec: Jsou věci, které se dají spočítat na prstech ruky, a vůbec se kvůli nim nemusím motat do těch tvých rádobyfilosofických úvah.
Co se dá spočítat na prstech ruky?
Otec: Že nežiju ve vzduchoprázdnu, ale v nějaký konkrétní společnosti. Takže když se třeba žením, tak to není jako když Adam dostal od Boha Evu, ale dostávám se tím do spousty nových společenských vztahů, jako do vztahu k rodičům své nevěsty, atakdále, a s tím vším se musím umět vyrovnat.
Jenomže když jsem si bral Martinu, tak mi šlo jenom o ni, a i když to třeba zní naivně, myslím si, že to je to podstatné...
Matka: Nebereš si ji, ale celou její rodinu!
Ale proč? Co mi je po její rodině. Já jsem chtěl žít s ní, mít s ní děti a...
Matka: Vidíš, a právě té její rodině jsi dal přednost před námi, svými rodiči! A my jsme ti přitom obětovali první i poslední!
Vůbec jsem nikomu nedal před nikým přednost! Šlo mě prostě o život s Martinou, o nic jinýho.
Matka: Dlouho ten tvůj život s ní netrval.
Netrval. Nějak se to nepovedlo tak, jak jsme chtěl.
Matka: Ano, nepovedlo! Jenomže všem kromě tebe to bylo jasné už od začátku, že se to povést nemohlo! Když jsem ti říkala...
Nikomu nemohlo být nic takového jasné, to je nesmysl! Copak nikdo nechápe, že já chci žít po svém, že nechci být v tom světě, v tom vašem světě, kde nikdo nemůže překročit svůj stín, že...
Martina: Tak to jseš přesně celej ty! Ty máš svůj svět, lepší svět než my ostatní, my v tom našem světě jsme pro tebe vobyčejný burani. Ty se nikdy nikomu nepřizpůsobíš!
Ale proč bych se měl přizpůsobovat? Abych byl jako ostatní? Ale já chci být sám sebou; a na tom přece není nic špatnýho! Já mám v tom vašem světě pocit, že se dusím!
Martina: Ovšem, tvůj svět, tvoje nápady, tvoje názory, to všechno je podle tebe prostě nejlepší! Ty jsi prostě středem vesmíru!
Každý je středem svého vlastního vesmíru, ať už si to připouští, nebo ne!
Matka: Proč jsi se na nás vykašlal, proč jsi opustil všechno, co jsme pro tebe dělali...
Nevykašlal jsem...
Otec: Proč se nad sebou nezamyslíš, proč jenom nesmyslně filosofuješ, proč nemáš trochu smysl pro realitu?
Martina: Proč nechceš žít jako ostatní normální lidi, proč musíš bejt něčím zvláštním?
Docent Zatroch: Proč vy nezaměříte svou ctižádost nějakým smysluplným směrem, proč máte hlavu v oblacích, proč se nezabýváte něčím, co by mohlo položit základ vaší kariéře?
Otec: Trochu otevřít oči a dívat se kolem sebe! Nežijem ve vzduchoprázdnu! Tvoje ideály mají cenu jenom potud, pokud jseu nějak srovnatelné s realitou, jinak to není nic než pubertální sny!
Docent Zatroch: Není důležité, jak má kdo dalekosáhlé plány, ale kolik z nich kdo je schopen realizovat!
Martina: Ty máš místo mozku čtyři žaludky jako kráva, protože než přežvejkáš něco, co ostatní lidi berou jako fakt, tak by člověk porodil ježka proti srsti!
Otec: Socialismus se ti nelíbí, ale kolik obětí to stálo, že máme teď to, co tady kolem sebe vidíš, to tě vůbec nezajímá! Místo aby ses snažil nějak realizovat, tak koukáš, kde bys co zesměšnil a zdiskretizoval!
Major Vach: Seřvat, zjebat, zavřít, zalochovat a vodbytý dějiny!
Konec cesty: za chvíli vstane ze sedadla, opustí autobus, půjde. Odkudsi z hlubin paměti k němu dolehly verše Roberta Desnose.
Davem být unášen a běhat ulicemi,
být sevřen úzkostí při plném světle dne,
tušit, že neštěstí, ba smrt tě napadne,
mást stopy, utíkat před stínem, který není,
toť osud toho, jenž propadá v chůzi snům
a bloudí v jejich tmách a s fantómy se mísí...
Autobusové nádraží v Hradci: všichni vystupovali. Šofér si sundal černé brýle a rovnal si peníze v brašně. Jirka opustil autobus jako poslední a slyšel, jak se za ním dveře zavřely.
Venku bylo mnohem větší teplo, než bylo ve Sněžnici. Po ulici projížděl trolejbus a tovární zeď na druhé straně silnice byla celá polepena plakáty. Lidé s taškami putovali od autobusů ke stanicím městské dopravy a připomínali mravence, sunoucí se nijak neznačenou pěšinkou za svým cílem.
Korda na něj před autobusem čekal.
"Tak doktore," podával mu ruku, "někdy se určitě stavte. Budu se těšit."
"Určitě," přisvědčil Jirka, ale myšlenkami se už ubíral k nemocnici. Co když se na návštěvě setká s nějakým Věřiným manželem?, napadlo ho. Anebo: co když tam bude zase nějaký Žaba?
Stiskli si ruce (hajného chlupatá vypadala v té jeho jako opičí pracka), a když už byl jirka na odchodu, Korda se na něj významně podíval.
"Věřil byste doktore, že čaj může chutnat po rybách?" řekl.
"Cože?" nechápal Jirka.
"No koupil jsem si tuhle v konzumu čaj, a ten vopravdu chutnal po rybách. Ale vono moc věcí chutná jinak, než by mělo, co?"
Jirka na něj chvíli hleděl. "To máte pravdu," řekl potom a trochu hořce se pousmál. Potom rychle vykročil úzkou ulicí k nádražnímu bufetu. Stále mu bylo špatně, ale věděl, že když si dá pivo, bude to lepší.