Píše Albert Kyška
 
 
 
 

I. PODIVNÁ NÁVŠTĚVA

Ať si s tím Baumax lámal hlavu jak chtěl, nebyl schopný si pak srovnat v hlavě, jestli se ten kluk objevil na obrazovce jeho Nin-Sega-Macu nebo ve dveřích: zkoušel si to dokola vybavovat a přijít na to, zda ho rámoval šedý rám displeje nebo spíše černé futro dveří, ale nepodařilo se mu to. Faktem bylo, že ho ta tvář a ten hlas vytáhly z kyberprostoru nazpět do 'skutečnosti'; a faktem také bylo, že při spatření výrazu tváře toho kluka Baumax pochopil, jak vznikl obrat 'oči navrch hlavy'. "Orat!" chrlil ze sebe ten zjev (tedy pokud mu Baumax dobře rozuměl); "Orat na tyči! Zase se objevil!" Pak zmizel dřív, než si to Baumax stačil srovnat v hlavě.
      Když se pak dveře klubovny otevřely a v nich se objevil Brejlovec, seděl Baumax v křesle, odvrácen od displeje počítače a hloubal, jestli se mu to vůbec všechno nezdálo. Jak Brejlovec otevřel, zahlédl na okamžik vnější stranu dveří a na ní starou cedulku KK. Jejich klub se původně jmenoval Kovbojové kyberprostoru, ale protože tak nebo podobně se jmenovala každá druhá parta v Hradci, už si říkali jenom KK. Skoro všechny ty party, gangy a klany si začaly říkat kluby, když výstřední miliardářka Železná-Kožená vypustila přes Herold Channel zprávu, že každému takovému klubu věnuje starší počítač (z nějakého vytopeného japonského skladu, který koupila, jistě za babku); a onen Nic-Sega-Mac, u kterého Baumax seděl, byl skutečně od ní. (Ty kluby, které si tehdy nedaly název Kovbojové kyberprostoru, se skoro všechny jmenovaly Batmani kyberprostoru, protože v té době bylo zrovna letělo 47. pokračování Batmanových dobrodružství, které se jmenovalo Batman v kyberprostoru.
      "Co tak divně koukáš?" podíval se na něj Brejlovec podezřívavě. Brejlovec byl malý hubený a měl, jak jeho jméno napovídalo, skutečné, nekontaktní brejle; úplně jako cvok.
      "Máme prej vorat," řekl Baumax a probral se ze zamyšlení.
      "Vorat? Co je to za volovinu?" nechápal Brejlovec. "To je nějaký zemědělství?"
      "Právě nevim. Objevil se tady nějakej vymatenec, a řikal, že vorat. A to na tyči."
      "Jakej vymatenec? Kde se objevil? Na jaký tyči?"
      "Právě nevim."
      Brejlovec se zasmušil. "Ty sám seš vymatenec!"
      Dveře se znovu otevřely; tentokrát je skoro celé vyplnila tlustá postava Kraje Krajwagena. (Cedulka KK na vnější straně dveří tak vidět ani nebyla.) Všichni uznávali, že Krajwagen je v KK nejchytřejší.
      "Co se děje?" prohlídl si je, jak se na sebe mračí. "Co vám je?" Byl tlustý, měl málo vlasů, dlouhý plátěný kabát a sandály.
      "Má nějaký zemědělský šílenství," odpověděl zasmušile Brejlovec a ukázal na Baumaxe. Neměl moc smyslu pro humor.
      "Já jen říkám, že se tu vobjevil nějakej vymatenec a volal, že se má vorat!" hájil se Baumax.
      "Vorat?" zamyslel se Krajwagen. "Co by se tady voralo, když je všude kolem beton a asfalt?"
      "Řikal jsem, že to je zemědělství!" Brejlovec byl očividně potěšen, že Krajwagen potvrdil jeho intuici.
      "Na tyči máme vorat, vorat na tyči, řikal."
      "Na tyči?" Krajwagen se zasmušil. "Orat na tyči? Neříkal orat na tyči??" Do jeho hlasu se vloudila známka jakéhosi podivného vzrušení.
      "Však řikám, vorat. Vorat na tyči."
      Ale já říkám orat! Řikal orat nebo vorat?"
      Baumaxovi chvíli trvalo, než si srovnal v hlavě, jaký je mezitím rozdíl. "Říkal teda, myslím, orat. Jo a povídal, že se zase objevil."
      "To myslíš vážně??" Krajwagen byl očividně zcela vzrušen. Brejlovec je nechápavě pozoroval.
      "Ty víš, vo co má jít?"
      "Myslím, že jo. Když mě pustíš ke stroji, něco vám ukážu."
      Baumax mu uvolnil místo na stoličce u počítače. Viděl, že se Krajwagen nayahoooval na databázi retro-softwaru. Každý kluk prošel obdobím, kdy ty starodávné, dvojrozměrné hry se simulovanou originální grafikou žral; měly v sobě podivné kouzlo.
      "WELCOME TO SIERRA ON LINE," bylo teď na displeji.
      Krajwagen vlezl do rejstříku a zadal heslo orat. Objevily se dvě položky; SPACE QUEST 1 a SPACE QUEST 3. Baumax se zájmem sledoval, co se bude dít.
      Krajwagen zvolil tu první a na obrazovce se objevil roztomile neumělý, neprostorový obrázek něčeho, co mohlo být stejně tak dobře medvědem jako sněžným mužem.
      "Tak tohle je Orat," řekl spokojeně Krajwagen.
      "Takže přece jenom žádný zemědělství," vydechl Baumax.
      "Žádný zemědělství," potvrdil Krajwagen. Brejlovec se mračil.
      "Orata můžeš zabít tak, že mu hodíš plechovku s dehydrovanou vodou," konstatoval Krajwagen. "Von ji prokousne, nafoukne ho to a praskne."
      "S dehydrovanou vodou?" Brejlovec se pořád mračil. "Jak může bejt sakra voda dehydrovaná?"
      "To je ten vtip, blbče." Krajwagen si ho změřil zdrcujícím pohledem. "Tohle bejvala má oblíbená hra," řekl pak směrem k Baumaxovi.
      "A co to teda všechno má znamenat?" nechápal Baumax.
      "Počkej, ještě ti ukážu Orata na tyči," Krajwagen se vrátil zpátky k heslu Orat a zvolil tentokrát SPACE QUEST 3. Objevilo se cosi, co připomínalo lízátko, jenomže namísto toho na lízání to mělo jakousi hlavu, která mohla být při troše dobré vůle hlava nestvůry z předchozího obrázku.
      "Tak tohle je Orat na tyči," řekl spokojeně Krajwagen. "To je taková hračka, kterou si můžeš koupit ve stánku. Teda v týhle hře."
      "Tak co to ten kluk vlastně řikal? Kde se vobjevil?"
      "K tomu se teď právě dostanu. Orat na tyči není jenom v týhle hře; Orat na tyči je nějaká hodně podivná skutečná věc. Hódně podivná," pokýval hlavou. "Říkat se jí tak asi začalo právě podle týhle hry. Slyšel jsem vo ní nějaký hodně podivný věci. Jestli to teda nejsou kecy."
      "Jaký podivný věci?"
      "No ten Orat na tyči, prej, může existovat současně v kyberprostoru i ve 'skutečnosti'. Teda tak jsem to slyšel."
      "Ale to přece nejde! Já si toho ze školy moc nepamatuju, ale tohle jo: nic nemůže existovat tam i tam. To je proti nějakýmu zákonu."
      "Právě. Je to proti třetímu pravidlu virtuality, neboli Winogradovu zákonu. A říká se, že ten Orat na tyči je právě věc, která tohle dokáže. Teda jak říkám, třeba jsou to všechno kecy, ale říká se to."
      "Kde se ta věc vzala? A kde je teď?"
      "To je právě to zajímavý. Říká se, že ji sestrojil nějakej šílenej kovboj ve Starým Hradci. Pak se nějak ztratila a nikdo o ní nic nevěděl. Takže jestli se zase objevila, tak by to byla bomba."
      "Ve Starým Hradci? V našem Starým Hradci?"
      "Jo, tady, v našem."
      Baumax dlouze hvízdl. Brejlovec si čistil zapocené Brejle.
      Všichni cítili, že by se s tím mělo něco podniknout.
      Ale nebyli usnášeníschopní; protože do plného počtu jim chyběli ještě Spařát a Bathed; a usnášeli se jedině v plném počtu.

      Spařát a Bathed chodili vždycky spolu; a taky vždycky nosili čepice. Spařát vždy slaměný klobouk, a Bathed všelijaké hučky a komando-kepy. Byli to blázni.
      Chvíli trvalo, než jim to všechno vysvětlili.
      "No a?" řekl Bathed. Po vzoru jednoho svého literárního hrdiny se nikdy ničemu nedivil a nikdy se nemyl.
      "Za tím musíme jít," řekl Spařát. "Protože už nemáme absolutně nic zajímavýho, co bysme vyvěšovali na tu naši home page." Název home page se pro kyberprostorové sity udržel z doby, kdy to ještě byly opravdové stránky. "Když vo tom něco zjistíme, bude to bomba kyberprostoru!" Spařát rád přeháněl.
      "To je fakt," připustil Krajwagen. "Ta naše stránka už vypadá jako stránka ňákýho útulku pro vopuštěný vopice. Už i ty pitomí BK na nás maj." A když to připustil Krajwagen, tak to byla skoro hotová věc.
      "Nojo, ale jak za tím půjdeme?" zeptal se Brejlovec.
      "Do Starýho Hradce musíme, přece. Kam jinam?" kroutil hlavou Spařát. "Neslyšels, že de vo Starej Hradec?"
      "Přes řeku?" podivil se Brejlovec. Nový a Starý Hradec, východní a západní část města, od sebe byly prakticky odděleny: přechod z jednoho do druhého byl možný jediným úzkým průchodem mezi nepřístupnou severní částí města, která byla ve vlastnictví Nigerijsko-brazilské federace, a uzavřeným komplexem TELECHEMU. (Rozšiřování podzemních laboratoří TELECHEMu si vynutilo i přerušení poslední linky podzemní dráhy, která obě části města spojovala.) Ten průchod vedl přes most přes Labe. A protože kolovaly pověsti, že se po té cestě nějací lidé beze stopy ztratili, prakticky nikdo tamtudy nechodil. Navíc o Starém Hradci samotném kolovaly pověsti ještě horší, takže tam stejně nikdo chodit nechtěl. Dvě části téhož města si tedy byly vzdálenější, než kdyby ležely na opačných koncích země.
      "To asi ne," řekl Krajwagen. "To by byla až ta poslední možnost."
      "Takže ..." Baumax nechal tu větu viset nedokončenou ve vzduchu a tázavě se díval po jejich tvářích. Venku už se skoro setmělo, takže jejich výrazy sotva rozeznával.
      "Takže ... vypustíme Krakena?!" Brejlovec to vyhrkl jedním dechem; a byl už druhým člověkem v této místnosti během tohoto odpoledne, který měl oči navrch hlavy. Jenomže Brejlovcovi navíc svítily nepřirozeným jasem.
 
 

II. OHŇOVÁ STĚNA

Kraken byl ukryt tři metry pod podlahou klubovny. Museli odsunout těžkou truhlu, pod ní nadzvednout padací dveře, sejít po schodech do sklepní místnosti a tam každý svým klíčem otevřít jeden z pěti zámků na oplechovaných dveřích. Dveře se se zaskřípěním otevřely.
      Krajwagen rozsvítil. Vzduch v malé místnosti byl zatuchlý; ale Kraken tam byl. Všem se zatajil dech, když znovu viděli jeho titanovou konstrukci i jeho panoramatickou obrazovku, která ovšem byla vlastně jenom luxusním doplňkem, protože kyberprostorový terminál samozřejmě žádnou obrazovku nepotřeboval; uživatel se na něj připojoval přímo svou nervovou soustavou.
      Kraken byl samozřejmě neregistrovaný; tajně sestavený v podzemních laboratořích Nových Slušovic (měl údajně obsahovat i biočipy, to už ale znělo jako pohádka). Podle toho co zjistil Spařát, byl do Hradce dopraven pro dislokovaný štáb Islámského džihádu; avšak než dorazil, nebyl tu nikdo, kdo by ho přijal, protože Arabové byli mezitím zcela zlikvidováni, podle všeho Solncevskou mafií. Z tohoto důvodu byl na prodej pod cenou. KK spočítali, že kdyby se složili, dali by dohromady zhruba třetinu požadované ceny. Spařát je pak šokoval: řekl, že tedy obstará i ty zbývající dvě třetiny od rodičů. Vzhledem k tomu, že jeho rodiče prodávali ve stánku, to byla skutečná bomba. Nicméně Spařát peníze doopravdy sehnal, a tak se stali spolkem skutečně mimořádným; i když to, že mají terminál samozřejmě tajili.
      "Tak kdo do toho půjde?" vyhrkl Baumax.
      "Myslím, že ty bys jít měl," řekl Krajwagen. "No a myslím, že i Bathed. Teda jestli nemáte nic proti tomu." Že půjde Brejlovec, bylo předem jasné. V reálném světě měl sice delší vedení, ale v Kyberprostoru byl jasná jednička.
      Nikdo neprotestoval.
      Rozsadili se kolem stroje a tři vyvolení si instalovali elektrody. Krajwagenovi a Spařátovi zbyla jenom obrazovka.
      Ani se nemuseli moc domlouvat: stejně znali jen jedinou fintu, jak prorazit obranu kyberprostorového situ. Byla to finta, která nestačila na profesionálně organizovanou ochranu; nepředpokládali ovšem, že ta by kolem starého Hradce byla.
      Baumax se vznesl a najednou se cítil, jako by kyberprostor nikdy neopustil; jako by se celý život jenom rozplýval v nekonečné organizovanosti matrix. Ta finta, kterou se chystali provést, spočívala v tom, že na site synchronizovaně vystartují ze třech vzdálených míst k-prostoru; těsně před sitem se spojí a obranu prorazí. Bylo ale potřeba to dokonale časově sladit. (Jednou Baumaxovi někdo vysvětloval, na čem tenhle trik technicky spočívá. Jde o to, že se jejich pakety nečekaně zapojí těsně za sebe a tím na nějaký čas neprodyšně zaplní linku a znemožní tak situ přijímat signály zvenku. O tom, co jsou to pakety, měl ale Baumax jenom velice mlhavou představu.)
      Rozprostřel se v něčem, co mohlo být nějakým starým opuštěným skladištěm dat. Nápisy byly podivným písmem; zdálo se mu, že to mohla být gruzínština nebo arménština, ale mohlo to také docela dobře být jedno z těch mutovaných písem, které vznikly v poslední době. Anebo trpaslíčí runy, které se pro určitý druh lidí po celém světě stávaly módou. Sledoval čas; věděl že za tři minuty bude muset vyrazit; a cítil, že je nervózní.
      Potom nastala vteřina V: nabral směr a řítil se nejkratší cestou ke Starému Hradci. Bylo to trochu směšné: letěl ke Starému Hradci, který byl vlastně za humny, z nekonečných dálav. Uviděl skyline a ucítil, že se před ním otevřel vstup do situ. Na okamžik propadl panice, že byl příliš rychlý, ale v tom momentě se odkudsi zjevil Brejlovec a zapadl přesně před něj. A Bathed se vynořil za ním. Že se jim ta synchronizace může povést takhle dokonale, v to vůbec nedoufal. Pronikli vstupem a Baumax zhalédl něco podivného. Jenomže si ani nestačil uvědomit co, protože vtom se to stalo.
      Celé zorné pole se najednou rozzářilo, oslnilo ho a on cítil, jak se plnou vahou vřitil do plamenů. Už ten pocit zažil: absolutně nejhorší na něm bylo, že se nedal nijak popsat, že neexistovala slova, jak ho tomu, kdo ho na vlstní kůži neprožil, sdělit. Opticky to vypadalo, že se člověk vaří v plamenech, ale co cítil, bylo cosi mezi bolestí a strachem, co nebylo tak docela ani jedním z toho. Přál si, aby nebyl nikdy za k-prostorový terminál zasedl. Potom ztratil vědomí.
      Když se probral, ucítil chlad, a viděl, že leží na kamanné podlaze. V bezvědomí byl možná jenom několik vteřin: Kraken měl samozřejmě nějaké pojistky, které měly člověka v takovém stavu, v jakém byl on po nárazu do ohňové stěny, odpojit (i když takové pojistky nemohly být příliš spolehlivé, pokdu neměly člověka odpojovat pokaždé, když ho například v k-prostoru něco překvapí).
      Brejlovec už seděl, jenom Bathed byl pořád tuhý.
      "Co se stalo?" Krajwagenův hlas zněl starostlivě.
      "Byla tam stěna, o-ohňová stěna," řekl Baumax. Jazyk měl ještě těžký.
      "Tak proč jste do ní, volové lezli?"
      "Neviděli jsme ji, krávo!!"
      "Jakto - neviděli?" Ohňová stěna, firewall, byla nejpřímočařejším obraným prvkem - prostě dovnitř do situ nepropouštěla vůbec nic; byla tudíž statická. Buďto někde byla, nebo nebyla. Nebylo zvykem, že by se najednou objevovala.
      "Jenomže tahle se objevila až v momentě, když jsme lezli dovnitř."
      "Divná věc," kroutil hlavou Krajwagen.
      "Moc divná," souhlasil Bathed, který se právě probral a posadil.
      "Takže o důvod víc, abychom se do toho Starýho Hradce skutečně dostali," konstatoval Spařát.
      Baumax si vybavil náraz do ohňové stěny a otřásl se. "Teď už jedině po svejch," řekl.
      "Ale nebude to ještě horší?" zapochyboval Bathed.
      "Myslím, že ne," řekl zamyšleně Krajwagen. "Myslím, že mě něco napadlo, Myslím, že tam pronikneme v klidu."
 
 

III. STEZKAMI MAGIKŮ

Umělá tráva na trávnících náměstí Primátora Dvořáka temněla, jak se na město snášel soumrak. Bathed, Spařát, Brejlovec a Baumax postávali pod sousoším Dvořáka třesoucího si rukou se starostou Pospíšilem. Tomu náměstí se říkalo "Leninovo"; nikdo nevěděl proč. Baumax si vzpomněl, že jim učitel jednou říkal, že sousoší je výtvorem "básnické licence", protože ti dva hlavouni, které znázorňovalo se ve skutečnosti nikdy potkat nemohli. Takže svým způsobem taky virtuální realita.
      Všichni na sobě měli obnošené oblečení a dlouhé pláště - jak jim nakázal Krajwagen. Vypadali jako somráci; a nevěděli co je čeká.
      Krajwagen se vynořil za chvíli za starodávnou budovou Vietnamské obchodní komory, na jejíž střeše vězely podivné sochy postav nesoucích na bedrech veliké (země?)koule. Chvátal a jeho plášť za ním vlál. Když dorazil až k nim, viděli, že je vzrušen.
      "Rychle," sypal ze sebe, "vemte si tohle!"
      Vytáhl z kapsy nějaké barevné kartičky a každému jednu dal. Baumax se na tu svou nechápavě podával. Byla to skutečná karta, s jakými třískají o stoly piráti v historických filmech. Byla celá červená, na horní polovině bylo znázorněno nějaké podivné zvíře připomínající opici, pod tím bylo napsáno "Llanavaraský sněžný muž" a ještě pod tím "Nemůže útočit, jestliže protivník nemá žádné zasněžené hory". Nechápavě se podíval na Kraje.
      "Dostaneme se do Starého Hradce spolu s Magiky!" Chrlil ze sebe jejich vůdce.
      "S Magiky?" vyhrkl Baumax; a nebyl sám.
      Magikové byli podivíni, kterých se všude potloukala spousta. Spali po parcích a po opuštěných domech, nosili dlouhé pláště a někdy žebrali. Nějaká podivná sekta - normálně mluvit se s nimi nedalo. Vědělo se o nich, že zásadně nechtějí mít nic společného s počítači.
      "S Magiky!" přisvědčil Kraj. "Ti si najdou cestu všude. A teď za chvíli jich tu pár kolem půjde - na Starej Hradec, maj tam ňákou slezinu."
      "Jak to víš?"
      "Jednoho trochu znám."
      Podívali se na Kraje překvapeně. S Magiky se nikdo nebavil.
      "A co ty karty?" zeptal se Baumax.
      "To je nějaká posvátná hra Magiků," řekl Kraj. "Stálo mě to nekřesťanský peníze; ale mám podezření, že to používaj jako poznávací znamení, tak bude lepší, když je budeme mít... Ale bacha, už jdou!!"
      Po hlavní ulici Nového Hradce, která tady končila, se skutečně klátily tři postavy v pláštích. (Kromě Nového Hradce a Starého Hradce existoval ještě Starý Nový Hradec, to byl ale kopec, který měla v držení Soukromá armáda Jana Žižky.)
      "Prostě se připojíme za ně," šeptal Kraj. "S určitým odstupem, ale tak, abychom viděli kudy jdou."
      Tři postavy mířily rovnou přes náměstí na most a pět KK se loudavě vydalo za nimi. Na kraji mostu se Magikové zastavili a jeden po druhém se spustili někam dolů, přes zábradlí. KK spěchali za nimi a naklonili se přes zbytky zábradlí. Břichem mostu se táhla stříbřitá trubice někdejší podzemní dráhy a právě pod místem, kde stáli, v ní byla díra, do které se dalo s trochou obratnosti vlézt. Podívali se tázavě po sobě.
      "Jdem," rozhodl se hned Bathed. Měl horkou krev, po svých předcích. A taky ihned přelezl přes okraj mostu a vsoukal se do díry. Ostatní ho následovali; tlustý Krajwagen měl potíže, ale i on se nakonec do díry dostal.
      Vevnitř byla naprostá tma a ticho, jenom v dálce před nimi doznívaly kroky Magiků. Vydali se po kolejích, které cítili pod nohama. Chvíli šli a nic neviděli.
      "To už musíme bejt za mostem," poznamenal Spařát. "Neměli bysme zase už z týhle roury ven?"
      "Jak se zdá, není kudy," řekl Kraj a v tom okamžiku se zaduněním do něčeho narazil.
      "Sakra," řekl vztekle.
      Před nimi byla cesta přehrazena stěnou. Za ní bylo slyšet vrčení nějakých strojů.
      "Co teď?"
      Hmatali před sebou, a brzy objevili, že na jedné straně stěny je připevněn žebřík vedoucí nahoru, ke stropu. Bathed po něm vylezl a zjistil, že nad ním je ve stropě poklop, který se dá odkrýt. Vykoukl ven.
      "Dobrý," zavolal pak tiše dolů na ostatní. "Jsme na křižovatce za mostem. Pojďte."
      Poklop byl vlastně kanálem na křižovatce, která byla asi třicet metrů za mostem. Ulice, která vedla z Nového Hradce přes most tady končila a napříč ní vedla jiná ulice, která obkličovala kopec starého Hradce.
      Všichni se vyškrábali ven.
      Ulice byla špatně osvětlená, domy kolem byly v dezolátním stavu, z podstatné části asi neobydlené. Občas kolem projelo auto, chodec nebyl v dohledu žádný; i Magikové už někde zmizeli. Asi třicet metrů nalevo od nich svítil vývěsní štít nějakého bufetu; bylo to v místech, kde z jejich ulice odbočovala jiná ulice doprava nahoru, na kopec. Podívali se na sebe a obezřetně vyrazili směrem k bufetu.
      Byl to klasický punkový bufet, jaký už bylo v Novém Hradci těžké najít. Zdi patřičně omlácené a na nich obvyklé harampádí. Vevnitř pár lidí a za barpultem malý plešatý mužíček s hubou od ucha k uchu. Podle cedule nade dveřmi se to tam jmenovalo OLD ENGLAND.
      Mrkli po sobě, pak nejistě vstoupili a obstoupili barpult. Mužík po nich jen tak mrkl a k jejich překvapení jim, aniž se jich na cokoli zeptal, nalil cosi namodralého.
      "Co... co to je?" zeptal se nejistě Brejlovec.
      "Dragon," hodil po něm mužík pohled, jako by nechápal, jak se někdo může ptát. "Nebo vy to nechcete?"
      "Ale jo," řekl rychle Krajwagen a napil se. Doma pij co máš, v cizině co ti dají. "Ale my to hned zaplatíme a půjdem."
      "Zaplatíte?" Mužík se opět koukl nedůvěřivě. "Jo tak," bouchl se do čela. "Vy nepatříte k nim!" A mávl rukou po lokále.
      Podívali se kolem a pochopili: všichni, co tam seděli, byli zjevně Magikové.
      "Víte," mužík se k nim spiklenecky naklonil a ztišil hlas, "voni to tady maj dneska předplacený, páč tady někde maj nějakou slezinu, tak vode mě každej dostane drink, ale vono jim je skoro jedno, co jim nalejvám, hlavně se tomu musí říkat Dragon, víte ..."
      "My k nim nepatříme," přisvědčil Krajwagen.
      "Tak když už jsem vás tak špatně vodhad," podrbal se mužík na hlavě, "tak já jim ty vaše drinky připíšu na účet. A vy až přijdete příště, tak mi dáte pořádný dýško."
      "Jste velice laskavej," řekl Spařát. Rodiče obchodníci ho od mládí vedli ke zdvořilosti.
      "A že jsem tak smělej," pokračoval mužík, "když nepatříte k nim, tak ke komu patříte? Nebo kam máte namířeno?"
      Podívali se jeden na druhého. "Víte," řekl Krajwagen, "to je složitý. Slyšel jste někdy o Oratovi?"
      Mužíka to očividně nadzvedlo. "O Oratovi? Milej pane, tady vo něm něco slyšel každej, ale každej vám to zapře!"
      "Vy ne?"
      "Já že ne? Já vo něm vůbec nic neslyšel!"
      "My jsme ... reportéři," řekl Krajwagen. "A něco bysme se vo něm chtěli dozvědět."
      "Jak je ctěná libost. Snad budete mít štěstí. Ale nahoru, k černejm," zasmušil se a naklonil se k nim, "tam dneska nechoďte."
      "Uvidíme," řekl Krajwagen mnohovýznamně. "Ale teď už jdem. Moc nás těšilo."
      "Tak jo. A zase se stavte. Jsem zvědavej, jak pořídíte," řekl mužík. "Jo abych nezapomněl," řekl ještě zvýšeným hlasem, když odcházeli, "mně říkaj Hurvínek Pú!"
      "My jsme SPPPO!" odpověděl Baumax ve dveřích.
      "Co blbneš," řekl mu venku nechápavě Brejlovec. "My jsme snad KK, ne?"
      "Lepší je cestovat inkognito," řekl Baumax. Tak navrhuju, že tady jsme SPPPO. Společnost pro pátrání po Oratovi."
      Rohová parcela přes ulici naproti OLD ENGLAND byla pokryta troskami něčeho, co bývalo údajně nejluxusnějším hotelem v Hradci. Tam se ale nedívali; jejich pohledy se stočily kolem bufetu do ulice vedoucí nahoru, do kopce. Tam, kam jim mužík říkal, že nemají chodit. Ta ulice byla jasně osvětlená elektrickými lampami a byla úplně prázdná. A kousek nad nimi byla přepažena páskou, takovou, jakou používá policie nebo mafie, když ohrazuje prostranství, kam nemají přístup zevlouni. Na té pásce bylo prostě několika jazyky napsáno VSTUP ZAKÁZÁN.
      "Tak co teď?" řekl Spařát.
      "No já myslím," vyjel Bathed, "že jestliže nebudeme chodit nikam, kde je to zakázaný, tak toho teda zjistíme!"
      "Vona to ale nemusí bejt sranda," šeptl Brejlovec. 'Reálný' svět mu naháněl hrůzu.
      "Kdo mluví vo srandě?" Bathed byl jako vždy naladěn bojovně.
      Krajwagen se drbal na hlavě. "Já nevím," řekl pak. Jenomže to už se Bathed prosmykl pod páskou a jako stín se šinul při kraji ulice nahoru. Takže jim prakticky nezbylo, než ho následovat.
      Ulice vedla na malé náměstíčko, z nějž už byl jen asi desetimetrový průchod na hlavní náměstí Starého Hradce na kopci. Na tom náměstíčku však končilo osvětlení, dál se vše nořilo ve tmě. Když se pořádně podívali, uviděli, že to nebylo tím, že by dál už nebyly lampy, ale tím, že ty další nebyly rozsvícené. Na náměstíčku tedy vpluli do tmy; a to jim nebylo nepříjemné.
      Slyšeli jakési vrčení. Přesunuli se až k ústí Velkého náměstí a na ploše, která byla slabě osvětlena jenom hvězdami, uviděli vrtulník. Vrtule běžela (a vrčela) a z vrtulníku několik chlapů něco vykládalo. Dva právě odnášeli velkou bednu do historického podloubí, které se táhlo po levé straně náměstí.
      "Pudu to vomrknout!" hrnul se už zase Bathed, kterého tady dostihli.
      Tentokrát ho však Baumax zadržel. "Ty ne!" Plížení a takové věci, to patřilo do jeho kompetence. Kdysi chodil do kroužku partizánů.
      Zvolna se sunul podloubím a za chvíli uviděl siluetu beden, které tam ti chlapi rovnali. Současně ale uviděl i siluetu několika postav, které stály okolo beden. A nebylo pochyb: ti měli laserové pušky nebo nějaké jiné střelné zbraně. Baumax postoupil ještě malý kousek, aby dokázal z dálky přečíst velké nápisy, které byly na bednách. XING XENG'S CHICKENS.
      "Jsou to kuřata," řekl kamarádům, když se doplížil zpátky. "kuřata von nějakýho Xing Xenga."
      "Cože?" Spařátův hlas zněl tak vyjeveně, že se k němu všichni podvědomě obrátili, přestože mu příliš nedokázali vidět do obličeje.
      "Xing Xeng? Nepleteš se???"
      "To ne. Xing Xeng's chickens. Co je na kuřatech zvláštního, že tě to tak rajcuje?"
      "Vole, žádný kuřata!"
      "Jakto, že ne?"
      "Kdybys věděl něco vo vobchodu, tak bys věděl, že dneska už se skoro nic nedopravuje v krabicích, do kterejch to patří. Kvůli clům, kvůli zmatení konkurence a tak. Spousta firem dodává svý zboží pod různým krytím. Tak třeba v bednách s nápisem COCA COLA je zaručeně olivětínský pivo. Nebo když teď narazíš na bednu s nápisem AZURIT - Měkkost sama, můžeš si bejt jistej, že v nich jsou zajíci. Na černo střílený v sibiřskejch rezervacích. Ty krycí značky se samozřejmě měněj, ale některý ne tak často, a kdo v tom trochu dělá, tak už to zná."
      "No dobře - ale co je teda v těch Xing Xengovejch kuřatech?"
      "Páni, já to určitě nevím, ono se to jen tak povídá ... ale co jsem slyšel, tak tohle logo maj teď používat Maasovy bioloboratoře."
      Brejlovec jenom škytl. Maasovy laboratoře byly stále ještě víceméně monopolním výrobcem bioelektroniky. (Skoro každývýrobce počítačů, včetně Nových Slušovic, tvrdil, že má ve svých počítačích biočipy - nikdo tomu ale nevěřil. Skutečný, maasovský biocomputer žádný obyčejný člověk neviděl.)
      "To snad ne, to znamená ..."
      Brjelovcův vzrušený hlas přetnula rána; Baumax měl pocit, že se mu hlava rozprskla na kusy; ztratil vědomí. Téměř v tomtéž okamžiku se jich všech pět ocitlo v prudké záři reflektoru, který na ně mířil odkudsi shora. Zazněly další výstřely.
      Baumax přišel zase k sobě ještě než dopadl na zem. Zůstal na okamžik na všech čtyřech a sáhl si na hlavu. Nic, žádná krev - zřejmě to byl gumový projektil, nebo něco takového. Vrhl se dopředu, aby se dostal ze světelného kruhu vymezovaného reflektorem. Několika skoky, napůl po dvou a napůl po čtyřech překonal náměstíčko a dospěl ke krátkému podloubí podél úzké uličky, která vedla kolmo na tu, jíž sem přišli a která pokračovala na Velké náměstí.
      Dalším skokem byl u domovních dveří. Popadl kliku - bylo otevřeno. Skočil do temné chodby (na ulici za sebou slyšel hlasy), několika skoky se dostal ke schodišti a na vteřinu zaváhal. Dolů? Nahoru? Nakonec se vrhl dolů, ke sklepu.
      Také dole byly otevřené dveře. Proklouzl za ně do tmy a na okamžik se zastavil a poslouchal. Uslyšel bouchnutí domovních dveří a hlasy.
      Co nejtišeji se vydal kupředu. Pohyboval se nějakou chodbou, po jejíchž stranách byly laťkové dveře s visacími zámky; zřejmě sklepní kóje jednotlivých nájemníků. Pokračoval dál a za chvíli narazil na konec chodby. Polil ho studený pot.
      Jenomže jak ohmatával stěnu před sebou, zjistil, že v ní jsou dvířka. Ne taková laťková, jaká byla po stranách chodby, celá železná. Zdálo se však, že jsou zavřená.
      Baumax zuřivě lomcoval klikou a zdálo se mu, že dvířka skutečně povolují. Za okamžik se s hlasitým zaskřípěním skutečně rozevřela. Baumax do otvoru spíše skočil, než vkročil - a propadl se do temnoty.
      Chvíli se valil dolů nějakým šikmým koridorem, až dopadl někam na jakési kamenné dno. Kolem něj byla absolutní neproniknutelná tma. Hmatal kolem sebe a potom se po čtyřech začal plazit směrem, kterým se zdálo, že to jde. Pak najednou pocítil, že chodba ústí do jakéhosi většího prostoru. Vylezl ústím chodby a napřímil se; kolem byla tam. Pak si vzpomněl na baterku, kterou měl v kapse. Rozsvítil a přejel úzkým pruhem světla, který baterka vrhala, po stěnách jeskyně kolem sebe. A zůstal stát v němém úžasu.
 
 

IV. PŘÍBĚHY V PŘÍBĚZÍCH

Jeskyně kolem něj byla obrovská; tak obrovská, že to, aby taková jeskyně mohla být někde pod Starým Hradcem vůbec nedávalo smysl. Navíc to rozhodně nebyla žádná přirozená podzemní sluj, ale uměle zbudovaný sál; jeho stěny byly černé, hladké a lesklé jako sklo, a jeho vysoký strop byl podpírán spoustou mohutných pilířů vytesaných z kamene. Na všechny čtyři strany vedly ze sálu, jak Baumax objevil, veliké temné chodby. Celé to vypadalo tak impozantně, až se mu z toho tajil dech.
      Navíc ho dráždil podivný a nevysvětlitelný pocit, že tohle už někdy viděl, ale to očividně nebylo možné - pod Starým Hradcem se rozhodně nikdy nepotloukal. Úplně zapomněl na to, že mu ještě před chvílí byli v patách pronásledovatelé; znovu a znovu přejížděl stěny kolem sebe pruhem světla a znovu a znovu pociťoval ono dé ja vu, ten neodbytný pocit, že tohle přece zná. A vtom uslyšel nějaké vzdálené zvuky.
      Poslouchal; kupodivu ho ani nenapadlo to, že by se mohli blížit ti, kteří ho pronásledovali. Zvuky se přibližovaly jednou z chodeb ústících do sálu, ve kterém stál. Po chvilce začal jasně rozeznávat, že se tou chodbou blíží skupina lidí; rozeznával už i něco jako hlasy. A najednou pocítil, jak mu na čele vyrážejí krůpěje potu - protože v tom okamžiku si uvědomil, že ví, kdo se to tam v ústí oné temné chodby objeví. Že ví, že se stane něco, co je naprosto nemožné.
      Němě, jako hypnotizován zíral na černý oblouk ústí chodby a naslouchal blížícím se zvukům. Netrvalo dlouho a z temnoty chodby se vynořily dvě postavy: jedna vysoká a druhá malá, menší než dospělý člověk. Posvítil na ně baterkou: ten vysoký sebou trhl, zaujal obranný postoj a před sebe napřáhl něco jako meč. I ten menší zaujal bojové postavení, ten měl ale v ruce sekyru. Za nimi se do sálu hrnuli další příchozí.
      "Já nejsem váš nepřítel," vyhrkl Baumax a sklopil baterku. Druhou ruku napřáhl směrem k nim v obranném gestu. Pak ho napadlo, že mu asi nebudou rozumět.
      Příchozí pomalu postupovali směrem k němu a obstoupili ho. Ten vysoký, který se v sále objevil první, zastrčil svůj meč za pás a pozvedl jakousi hůl, která vydala jasné světlo. Baumax si se zatajeným dechem prohlédl vousatého skrčka se sekyrou a uviděl i čtyři další podobně zakrslé mužíky a tři vysoké chlapy.
      "Tak?" zahřímal ten se svítící holí. "A kdo tedy jsi?" Měl na sobě dlouhý šedý plášť a šedý klobouk; také on měl dlouhé vousy.
      Baumax byl tak vyveden z míry, že když ten člověk promluvil česky, ani se nad tím nepozastavil. "Říkají mně Baumax," dostal ze sebe. "A co tu pohledávám ... to vám teda snad ani nedokážu vysvětlit. To byste mi prostě nevěřili." Pak se zamyslel. "Nebo možná ... že vy byste mi to nakonec věřit mohli!"
      "Mluvíš tedy divně," odfrkl si šedivý. "Ale nevypadáš," pokračoval se slabým úsměškem, "že by se tě bylo co obávat. My jsme ..."
      "Ale já vím, kdo jste!" vyhrkl Baumax. "Moc dobře to vím! Já totiž, vy mi to nebudete věřit, vím nejen to, co vás sem přivádí, ale i to, co vás tady čeká!"
      "Vidíš budoucnost?" zeptal se nedůvěřivě jeden z těch vysokých chlapů.
      "To ne! ... Teda vlastně ... vlastně asi jo. Tu vaši možná vidím!" Podrbal se na hlavě. "A to mi připomíná, že vás tady čeká nebezpečí, obrovský nebezpečí!" Najednou se celý rozklepal. "Musíte ... musíme ... odsud co nejrychlejš pryč!!!"
      "Nebezpečí?" zeptal se zase šedivý. "Nepřátelé?"
      "Nepřátelé! Ale horší, mnohem horší, než byste asi čekali! Všechno vám vysvětlím potom! Teď musíme rychle zdrhat!"
      Šedivý si ho přeměřil zkoumavým pohledem. "Něco mně říká," podrbal se ve vousech, "že by se ti mohlo dát věřit, holenku. A myslím, že když odsud zmizíme nejrychleji, jak můžeme, nic tím nezkazíme. Jenom najít správnou cestu! Ty ji snad znáš, když říkáš, že víš, co nás čeká?" Obrátil se na Baumaxe.
      Baumax se rozhlédl. "No, vím, že z téhle místnosti musíme východním obloukem. Ale nevím, kterej je východní. A potom už si cestu taky moc nepamatuju ..."
      "Nepamatuje si budoucnost!" ušklíblo se jedno z oněch zakrslých stvoření, která dosud mlčela."
      "Na východ, tedy tamhletudy!" mávl vousatý mužík svou sekyrou k jednomu z východů.
      "Jdeme!" zavelel ten se svítící holí a odhodlaně vyrazil chodbou naproti té, které přišli. "Jdeme tedy, co nejrychleji to půjde!"
      Všichni včetně Baumaxe vyrazili za ním. Stále přidávali do kroku, napolo šli, napolo běželi.

      Utíkali, nejprve chodbami a pak, když se před nimi otevřel východ do volného prostoru, pod širé nebe, utíkali dál podrostem a loukami, až se schváceni složili pod skupinku stromů. Za celou dobu nezaslechli nic podezřelého, žádné náznaky pronásledování.
      Hory, v jejichž úpatí byl otvor, kterým se dostali z jeskyní na světlo, se tyčily už jenom v povzdálí. Baumax se s úžasem díval na ten masiv, tyčící se k nebi a přehrazující krajinu. Nepřipomínalo to nic co znal; a přesto tu byl stále ten pocit, že už něco takového prožil. A Baumax už ovšem věděl, odkud se ten pocit bere.
      "Takže teď už nám musíš říci, jaké to bylo nebezpečí, které na nás tam dole podle tebe čekalo! A jakže se to jmenuješ? Obi? Götzen? " spustil šedivý kouzelník, když se vydýchal po tom hrozném úprku.
      "Jmenuju se Baumax. A to nebezpečí, to byli goblini. Ale v jejich čele byl balrog, Gandalfe!"
      "Cože, balrog? Kde by se tam vzal??"
      "Spal někde v hlubinách Morie, parchant, a vy jste ho vzbudili, tuším kamenem hozeným někam do studně."
      "To je pravda; Smíšek skutečně shodil ten nešťastný kámen. A já jsem měl pocit, že to dělat neměl! Tak balrog!" Gandalf se podrbal ve fousech. "Takže teď bys nám měl taky vysvětlit, jak to všechno víš. Vidím, že doopravdy znáš i mé jméno"
      "Znám vás všechny docela dobře, Tebe, Gandalfe, Smíška, Pipina, Aragorna ... a dobře vím, jaké je vaše poslání. Víte," řekl rozpačitě, "asi mi to opravdu nebudete věřit. Já totiž ... prostě ... já nejsem z tohohle vašeho světa. Dostal jsem se sem sám nevím jak. V tom mým světě není tenhleten váš svět ničím než příběhem."
      "Příběhem? Inu svět je vlastně příběhem."
      Baumax byl ohromen tím, že Gandalfovi nevypadá, jako by mu jeho šokující zvěst připadala nějak překvapivá. "Jak to myslíš?" zeptal se udiveně.
      "Inu svět přece není jenom nějakým skladištěm věcí, ani nějakým zmateným rojením dějů, svět přece spěje odněkud někam, má své hrdiny a své padouchy, své zápletky a svá rozluštění. Ten příběh píšeme my všichni svými životy."
      "Ale jestli je to tak, jak říkáš," vložil se do jejich rozhovoru Aragorn, "pak si nejsem jist, zda jsme už tady v bezpečí. Myslím, že bychom měli pokračovat dál, dokud můžeme a dokud se nesetmí."

      Večer, kdy se k smrti unavení složili na kraji lesa pod obrovský strom s rozvětvenou korunou, si Baumax znovu přisedl ke starému kouzelníkovi.
      "Gandalfe!"
      "Co je?"
      "Vrtá mi hlavou jedna věc."
      "O co jde?"
      "Když jsem na vás v Morii narazil, věděl jsem, jak by měl váš příběh pokračovat. Věděl jsem, že by vás měli přepadnout goblini včele s balrogem, věděl jsem, že ty ses měl v souboji s balrogem zřítit do hlubin Morie, ale věděl jsem i to, že jsi měl vyváznout, a že nakonec i celý váš boj se Sauronem měl dopadnout dobře. Neměl jsem teda nechat všemu volnej průběh, aby to běželo tak, jak to já znám? Nepokazil jsem to nakonec všechno, když jsem vás navedl, abyste před balrogem utekli?"
      Gandalf zabafal z dýmky. "Nesmysl. Pochop, že tohle je skutečnost, tohle už není vyprávění. Když jsem ti říkal, že svět je vlastně taky takový příběh, nemyslel jsem tím, že svět je jenomnějaké vyprávění. Příběh, který si někdo vymyslí, a příběh, který skutečně žijeme, naše skutečnost, to je nebe a dudy! Šáhni si na mě; myslíš snad, že já nejsem skutečný?"
      "Dobře, ale nevyvíjela by se tato skutečnost tak, jako v tom příběhu, kterej znám, kdybych se do toho nepletl?"
      "Připadáš mi, chlapče, jako člověk, který slyšel vyprávět, že někdo spadl z mostu, zachránil se a pak se šťastně oženil, a přemýšlí, jestli by tedy taky neměl skočit z mostu! Každý rozumný člověk, který ví, že mu hrozí nebezpečí, kterému se může vyhnout, se mu vyhne! Na vyprávění se zase tak moc dát nemůže! Navíc, copak v tom tvém příběhu čekal v Morii na Společenstvo prstenu nějaký ... ehm .. Baumax?"
      "No to ne ..."
      "No tak! Takže aspoň od okamžiku, kdy ses tam objevil, to už nebyl ten tvůj příběh. Náš svět se nanejvýš do určité doby tomu tvému příběhu podobal. Proč by se mu ale měl podobat i v tom, že kdyby nás napadl balrog, dobře by to dopadlo?"
      "A co když tam tedy ani žádný balrog nebyl?"
      "Pak jsme tím, že jsem si pospíšili ven, také nic nezkazili."
      "Moc tomu všemu nerozumím," řekl Baumax a podrbal se ve vlasech. Cítil se zmatený, ale únava, která prostupovala celým jeho tělem, mu jakoby našeptávala prostě se na to vykašli - ono to všechno nějak dopadne. "Ale víte co, zazpívám vám písničku," vyhrkl potom v náhlé inspiraci.
      "Umíš zpívat?" vyhrkl se zaujetím Pipin.
      "No teda moc ne. Ale tohle je písnička z vašeho příběhu. Teda z našeho světa. Teda z příběhu, kterým se ten váš svět zdál být ..."
      "Dobrá, dobrá!" přerušil ho netrpělivě Aragorn. "Tak tedy už zpívej."
      Ta písnička, jak si uvědomil, vlastně nebyla z tohoto příběhu - jenom její slova. Melodie, to byl Jimmy Čert, vůdčí postava klasického undergroundu, jak se učili ve škole. (Tedy snad undergroundu, Baumax si nebyl jist, protože si stále pletl underground s barokem.) Jednou byli dokonce na výchovném koncertě z jeho díla; ale to všichni zdrhli. Nicméně spustil, příšerně falešně.

     Když večer v kraji tichý byl
      slýchal jsem v kopci jeho krok.
      Před svítáním se vypravil
      na dlouhou cestu beze slov.

      ..

      Na můstku samoten vzdoroval
      náporu Ohně a Stínu zlého;
      o kámen hůl se zlomila
      V Khazad-d?m zemřela moudrost jeho ...

      Všichni poslouchali a Gandalfovi se to očividně líbilo, i přes Baumaxův falešný zpěv.
      "Vida, vida," řekl kouzelník potom. "Takhle se o mně mohlo zpívat, kdyby mě byl zabil balrog! O co všechno člověk nepřijde, když vezme do zaječích!"
      Když se pak Baumax zabalil do deky, kterou mu někdo z jeho nových druhů dal, teprve si začal rovnat v hlavě, co ho to potkalo. A kupodivu si nepřipadal jako blázen, a už vůbec ne jako ztracenec. Měl totiž najednou pocit, že k téhle partě, spějící za svým úžasným posláním, při které jde o doopravdy o všechno, vlastně patří mnohem bytostněji, než do toho světa, ve kterém se potloukal, odnikud nikam, až do této chvíle. Společenstvo prstenu, to byla poslední věc která ho napadla, než usnul: Gandalf, Aragorn, ... a BAUMAX!