Aščina dětská léta

Zdravím všechny návštěvníky mé stránky. Jmenuji se Aška, narodila jsem se 8.1.1997 a bydlím v Brně společně se svojí paničkou, její rodinou, starší hovawarticí Bugčou a malou šeltičkou Flérkou. Naši člověci bydlí v rodinném baráčku, kde nám propůjčili terasu a část zahrady. Doopravdy jen část, protože to přece nejde, abychom "obšťasňovali" celou zahradu naší přítomností. Ta zeleninka by mi ale chutnala. A jak. Raději ale spinkám pod schodama, kde jsou kachličky, které mě v létě pěkně chladí. Mám taky přehled, kdo a kdy odchází a přichází. Když jsem ale před baráčkem, tak vidím tolik lidí, že si je pomalu ani nepamatuju. A těch aut, co tam projede. Jezdíte autem taky tak rádi jak já??? Občas se dostanu někam, kde jsem ještě nebyla, ale hlavně nejsem doma a můžu být se svýma člověkama. Aspoň vím, že se jim (bez mého souhlasu) nic nestane.
Když jsem byla malá, dneska ale ještě prakticky taky, tak mě vychovávala Bugča. Když jsem něco provedla, hnedka mi jedna přilítla zprava zleva, ani jsem nezaregristovala jak. To bylo pořád poučování. Srandy jsme si užili ale mnohem víc. Takové sprinty za zajícem, srnkou nebo ptáčkem a co teprve za čičinkou jsou neopakovatelné. Jo, trocha pohybu nikdy nevadí. Tokovej běh u kola pěkně posílí kondičku. Panička to ale po čase vzdala, protože já radši běhám delší tratě ale pomaleji. Tak se panička donutila jeden čas se mnou chodit běhat. To jsme vždycky potkali tolik pejsanů, se kterýma jsem si mohla v pohodě hrát, protože panička si taky potřebovala odpočinout a pokecat.
Na cvičáku musím vždycky poslouchat jak hodinky, jinak se panička na mě zlobí. Mezi tolika psy mě musí mít pod kontrolou. Cvičení mě docela i baví. Hlavně, když je potom nějaká odměna, ať v podobě honičky nebo piškotku. Minulý a předminulý prázdniny se mnou byla panička na psím táboře. Na tom prvním jsem dělala hlavně agility. Překonávat překážky je něco úžasnýho. Nejdřív se mi sice nechce, když potom ale poznám, že mi to jde, tak mě to začne strašně bavit a dělám to moc ráda. Co se ale plavání týče, tak to jemon s paničkou. Sama neééé. Zas tak zamilovaná do té vody nejsu.
Za svůj kraťulinkatý život jsem už poznala strašně moc věcí. Ze psího světa to byl nejprve svod mladých, kde mě měřili a koukali se mi na zuby, jak kdyby nikdy předtím nic takovýho neviděli. To mi bylo asi devět měsíců. Potom jsem se podívala na pár psích výstav. Byla jsem v Bratislavě, Prešově a taky v Českých Budějovicích. Loni na podzim se panička rozhodla, že už jsme dost velká na to, abych měla na rok štěňátka, a proto jsme jeli do Kroměříře na bonitaci. Tam mě měřili, dívali se mi na zuby, rukou mi pořád jezdili v srsti a po zádech, jak kdyby tam chtěli něco najít. Že by blešky??? Potom jsem ještě absolvovala povahovou část a už se posílal průkaz původu do Prahy (uchovnili mě!!!!).
Tím bych skončila své povídání z "dětských" let.

Takto jsem byla přivázaná ke kolíku na bonitaci...	Jedna z výchovných metod mé spolubydlící Bugči (AU, to bolí!!!!!)...	Tak ale teďka neuhnu! Paničko, vyfoť si mě konečně...	Jen počkej, až tě chytnu, roztrhnu ti kaťata a to ti nic nepomůže...	Zasloužilý odpočinek po náročném cvičení (že vypadám jako miminko)...

Tak balónku, už tě mám a nepustím tě (vždy vyhrává ten silnější)...	Toto je můj kamarád Dafík (že není k zahození – jen trochu malej – škoda)...	Po závodech v plavání se musím pěkně osušit na sluníčku...	Paničko, taky bys mohla hodit lepší žabku, že se nestydíš!!!	Že by tam vzádu běžela srnka??? Hmm, to by byla večeře...

Rybičko, pojď blíž, mně se nechce do té studené vody, prosím...	Málem bych Vám zapomněla představit uštěkanou Flérku...